Guru, občas zjišťuji, že se zaobírám zklamáními, které mi přinesla minulost, a nejistotou, kterou pociťuji o svoji budoucnost. Jak bych mohl přemoci připoutání k času?1

Sri Chinmoy: Drahý chlapče, víš přece, že minulost je prach, který nás táhne zpátky. Myslíme si: „Tohle jsem udělal špatně; tohle jsi udělal špatně; tohle jsem udělal špatně.“ Když přemítáme o minulosti, nejdeme kupředu. Minulost je jako řetěz, který nás táhne nazpátek. Chceme jít dopředu, ale řetěz je natolik silný, že nás vrací zpět.

Ani o budoucnosti bychom neměli přemýšlet. Přítomnost je jediná věc, o níž bychom se měli starat. Když budeme myslet na budoucnost, včetně našich budoucích obav a úzkostí, nemůžeme kráčet dopředu. Budoucnost je samá nejistota. Dokonce i Sám Nejvyšší mění Svůj Názor. Dnes může říct: „Budoucnost bude takováto.“ A v příští chvíli k našemu největšímu úžasu změní Svůj Plán.

Je to jako fotbal. Když hraješ fotbal, můžeš si být v nějaké chvíli jistý, že určitý hráč dá gól pravačkou. Jenže běda, na poslední chvíli použije svoji levou nohu. Nebo si můžeš být jistý, že se pokusí dát gól, ale on přitom přihraje míč někomu jinému. Nějaký hráč se k tobě blíží a snaží se dát branku. Myslíš si, že k tomu použije pravou nohu, ale on použije levou. Napadne tě, že se určitě vydá na bránu. Jenže ne, nahraje míč někomu jinému. Takhle to funguje v našem každodenním životě.

Jediné, co víme, je, že náš tým ten gól dá. Buď jej dáš ty nebo tvůj bratr anebo někdo jiný; to víme. Finální závěr Kosmické Hry známe. Finálním závěrem je Vítězství Božského. V televizi ses díval na videa o Mahábháratě. Dobří lidé, Pánduovci, v ní trpí, trpí, trpí a trpí! Dají se vůbec Pánduovci a Kuruovci srovnávat? Pánduovci trpí, trpí a trpí, ale Sri Krišna je tam vždy pro ně. Taková je Kosmická Hra. Sri Krišna trpí uvnitř Pánduovců a s nimi. A co následuje? Ví, že Pánduovci nakonec vyhrají. Je Samotným Bohem, ale musí opustit své místo se všemi svými lidmi a vytvořit království někde jinde. Všechno je to součástí Kosmického Plánu. Až nastane čas, zvítězí v božském Vítězství.

Nemysleme na budoucnost. Čím víc přemýšlíme nad budoucností, tím víc vytváříme zmatku. A když myslíme na minulost, vidíme, že nás jen dokáže vracet zpátky, zpátky, zpátky. Pak jdeme na začátek a musíme naši cestu začít znova.

Ve chvíli, kdy pomyslíme na minulost, silný řetěz nás táhne zpátky. A když pomyslíme na budoucnost, všechno je nejisté. Pravda, máme jistotu v jistém smyslu, že božské Vítězství je finálním koncem. Jenže pokud mezitím chceme spatřit světlo určitým způsobem, dokonce i když jsme si jistí, kde to světlo najdeme, můžeme zjistit, že je někde jinde.

Vždycky nastávají chvíle, kdy nečekáme, že se hra vyvine určitým způsobem. Vzpomeňme si na Sunila1. Žil o pět let déle, než mu určil osud. Jak ale víme, že neměl silnou touhu jednoho dne vyšplhat na Himálaj? Jak víme, že nechtěl ještě jednou přeplavat kanál La Manche? Podívejme se na jeho budoucnost. Představoval si ji růžově. Myslel si: „Udělám toto, udělám tamto, zlepším si své zdraví.“ Vyšplhal už na tolik hor a doufal, že jednoho dne zdolá Himálaj. Doufal, že ještě jednou přeplave kanál La Manche. Když myslíme na budoucnost, všechno je jen naděje.

Někdo studuje na střední škole. Myslí si, že bude promovat, dostane bakalářský titul a pak magisterský. Plánuje to. Plánování není špatné, ale když myslí jen na budoucnost, plýtvá svým časem. Když studuje na úrovni střední školy, měl by myslet jen na bezprostředně následující krok — vysokou školu. Měl by myslet jen na jeden krok. Pokud by však byl opravdu moudrý, myslel by jen na své současné studium. Na vysokou školu nemusí vůbec pomýšlet. Nejprve musí dokončit střední školu. Dokud dokončuje středoškolské vzdělání, ať myslí jen na to. Jinak se bude potýkat s nejistotou. Cíl má, ale cesta k němu není přímá, klikatí se, vždycky se klikatí.

Říkáme, že existuje zlatá cesta, jenže člověk po ní může kráčet jen s ohromnou aspirací — s neustálým, nejintenzivnějším vnitřním pláčem. Kolik lidí si ale dokáže udržet vnitřní pláč dvacet čtyři hodin denně? Ano, existuje zkratka — zlatá cesta. My si jí ale nemusíme být vědomi. Anebo víme, kde je, ale jak se na ni dostat? Přijít k ní dokážeme jen s pomocí neustálé modlitby a meditace. Jinak se naše cesta podobá hadovi. Klikatí se dál a dál.

Dělat si starosti o naši minulost, co jsme už udělali, nebo o to, co se v budoucnosti přihodí, ničemu nepomáhá. My potřebujeme světlo, více světla, hojnost světla. A pak musíme vědět, že bychom nikdy neměli s temnotou bojovat. Temnota musí být osvícena. Některé země bojují, bojují a bojují, ale kde je nějaké uspokojení? Jestliže chceme mít radost: „oko za oko“ nezafunguje — nikdy! Nemůžeme s temnotou bojovat. Ano, můžeme, ale temnota pak na nás také zaútočí.

Světlo nebojuje. Světlo pouze osvětluje. V našem případě máme světlo zde, v přítomnosti. Světlo, které nám přítomnost dává, nebo které v současnosti máme, musíme zvětšit. Zvětšením světla se můžeme pokusit osvítit nejistou budoucnost, v níž si představujeme, že se něco stane. Pokud osvítíme budoucnost, přestane být budoucností a stane se dneškem. Stane se touto chvílí. Když máme světlo, ukáže nám, jestli nám v následujících deseti krocích hrozí nějaké nebezpečí nebo je cesta čistá. Jestliže ale světlo nemáme, pak je pro nás příští krok neznámý. Abychom viděli budoucnost, potřebujeme zvětšit naše vnitřní světlo.

Čím více vnitřního světla máme, tím dále vidíme. Můžeme to pak nazývat budoucností, anebo můžeme říkat, že skutečnost před námi vstoupila do našeho dnešního života. Skutečnost v budoucnosti zůstává, ale s naším světlem ji tam, vzdálenou, nevidíme. Cítíme, že je na dosah ruky nebo uvnitř nás.

Má rada vám všem, mým duchovním dětem, zní: vždy se snažte vidět světlo uvnitř vás. To světlo vždy uvidí, co má být viděno. Máte-li obavy, nemějte je. Pokud si myslíte, že minulost je odrazující, nemyslete na ni. V každé chvíli se musíme snažit osvítit se a také si odpustit. Bůh nám odpouští, pravda. Bůh nám odpouští, ale my si neodpouštíme. Myslíme na minulost: „Tohle jsem udělal špatně, tamto jsem udělal špatně.“ Když se budeme k Bohu modlit, odpustí nám. Jenže my sami nezapomínáme, co jsme udělali! A občas se stává, že dokonce i když nám Bůh už určitě odpustil, myslíme si, že se tak nestalo.

Když si nedokážeme odpustit, když pořád myslíme na naše špatné činy, pak ani Boží Odpuštění není trvalé. Získali jsme Boží Odpuštění a Bůh ví, že nám odpustil. Ale my si vždy myslíme: „Ó můj Bože, jak by mohl zapomenout, co jsem provedl? Jak by mi mohl odpustit? Jak by mi tohle mohl odpustit?“

Zapomeň na minulost! Pravda, v minulosti se stalo i mnoho dobrých věcí, jenže zatímco se snažíš ty dobré věci vynést do popředí, hladový tygr tě chytne i s těmi dobrými věcmi. Řekněme, že když ti bylo pět nebo šest let, udělal jsi něco velmi, velmi dobrého, nebo se něco velmi dobrého přihodilo ve tvém životě. Vracet se ale k těmto dobrým vzpomínkám právě teď je ztrátou času, v tomto stádiu máš už tolik problémů! Co máš dělat? Co všichni máme dělat? Zvětšovat a zvětšovat naše světlo. Jednou pak přijde doba, kdy dokážeme bezpečně vynést do popředí všechny dobré věci z minulosti.

Vždycky říkám, že dnešní problémy úplně stačí, abychom z nich byli nešťastní. Proč bychom měli myslet na včerejší a zítřejší problémy? Myslíme si, že nám dnešní problémy nestačí? Pro každého platí, že dnešek stačí! Tato chvíle docela stačí. Pokud závisíme na Boží Vůli, pokud se modlíme a meditujeme, pak jsme v tuto chvíli v bezpečí. V příští chvíli se znova můžeme modlit a meditovat, abychom Boha potěšili Jeho vlastním Způsobem pomocí naší oddané, nezištné služby, a tak budeme znova v bezpečí.

Říkám ti, že služba, kterou pro mě někteří z vás vykonáváte, není v žádném případě podřadná meditaci. Do určité míry je i lepší, protože zatímco sloužíte Nejvyššímu ve mně, ve svém Mistrovi, jste zcela bdělí. Někteří z vás pracujete s elektřinou. Pokud byste nebyli ostražití, mohla by vás kopnout a šli byste do Nebe. Nechci, abyste odešli do Nebe takovýmto způsobem! Zatímco meditujete, můžete se občas jen poflakovat. Podíváte se třeba na moji Transcendentální Fotografii, pět minut meditujete a pak usnete. Když ale pracujete s elektrickým proudem, můžete při tom usnout? V mnoha případech je vaše oddaná služba nekonečně efektivnější než meditace. Pracujete intenzivně. Nedovolujete žádným myšlenkám, aby vám vstoupily do mysli. Později si můžete na pět minut odpočinout, ale během práce ne. Pokud ji na půl hodiny nebo na hodinu přerušíte, naberete ve svém důležitém úkolu zpoždění. A pokud by vám chyběla koncentrace, mohli byste se zranit.

Když se ti meditace nedaří, dokonce i když usínáš, nic tím neztrácíš; pouze si tím třeba oddálíš realizaci o dva dny. Když ale pracuješ s ohromnou intenzitou, neděláš žádné chyby a nezraníš se. Můžeš tedy vidět, jak intenzívně se soustředíš.

Soustředění je v životě velmi důležité. Když se soustředíš, nemohou k tobě přijít špatné síly. Když se soustředíš, přijde dobrá myšlenka. Říkám, stejně jako ostatní duchovní Mistři, že oddaná služba je nesmírně důležitá. Zatímco sloužíš, nemůžeš myslet na špatné věci, nemůžeš se rozhlížet kolem. Pracuješ na vážných, závažných úkolech. Když boříš nějakou zeď, nebo když něco stavíš, v každé chvíli ti hrozí nebezpečí. Jestliže se ale snažíš meditovat a přitom usneš, je na tom něco nebezpečného? Co se týče meditace, rychlý pokrok můžeš činit jen s velkou upřímností a intenzitou.

I kdybys ale dělal v meditaci ten nejrychlejší pokrok, cesta oddané služby je jednodušší. A chceš-li něco udělat pro lidstvo, musíš mu nabídnou službu. Jako hledající vyhlížíš svoji vlastní realizaci. Když ale děláš nezištnou službu, jakoukoliv službu, děláš ji pro lidstvo; kdežto modlitbu a meditaci můžeš dělat jen pro sebe. Během modlitby a meditace ale také můžeš říct: „Výsledky své meditace nabízím lidstvu.“

Z praktického hlediska, nezištná služba, oddaná služba, je důležitá. Když děláš fyzickou práci, tvé soustředění je během ní velice mocné. Kdybys udělal chybu, mohl by se dům, na kterém pracuješ, zbořit nebo začít hořet. Když ale nebudeš meditovat upřímně a oddaně, s domem se nic nestane; jen se opozdí tvůj vnitřní pokrok. Vidíš ten rozdíl?

Vrátím se k otázce. Na minulost teď nemysli. Kromě těch špatných věcí se v ní stalo i mnoho dobrého. Když se to ale právě teď pokusíš vynést do popředí, budeš mít z toho kvůli chybám, které jsi rovněž udělal, potíže. Ty špatné věci se snaž pohltit, nebo je nech spát. Až přijde čas, dobré zážitky vyjdou do popředí jako jelen. Pokyneme jelenovi a on k nám přijde se všemi dobrými věcmi, které jsme udělali.

A nikdy nemysli ani na budoucnost! Mysli jen na dnešek. Jen Bůh Sám ví, co se stane dokonce i v příští hodině. Budoucnost nevidíme. Mohou přijít nějaké dobré myšlenky o budoucnosti a pozvednout tě, ale také mohou přijít ty špatné a pohltit tě. Aby ses stal dobrým člověkem, současná vteřina ti úplně stačí. Musíš se pokusit stát dobrým člověkem v tuto chvíli. Pokud chceš myslet na následující dvě hodiny, můžeš to se svou představivostí udělat. Během těch dvou hodin se ale může stát mnoho věcí! Nehody se stávají během mrknutí oka. Jedeš třeba na Manhattan a jsi si jistý, že tam budeš za půl hodiny. Stane se však nějaká nehoda a běda, vznikne zácpa. Pak uvidíš, že tvé myšlení nemá s realitou nic společného.

S božským přístupem si řekneme: „Skutečnost dneška, skutečnost tohoto okamžiku, mi úplně stačí. V tuto chvíli procházím tolika vnitřními krizemi a vnějšími překážkami. Vnější překážky a vnitřní krize zajaly tuto chvíli, a tak je musím rozmotat.“ Zároveň ani nikdy nemysli na dobré věci z minulosti. Jsou jich milióny, ale nikdy na ně nemysli — nikdy! Pokud máš sto dolarů duchovního bohatství, jen je bezpečně ulož do sejfu. Staneš-li se v tuto chvíli dobrým člověkem, přidáváš tím do sejfu další dolar. Vždy přidávej, přidávej, přidávej, a nikdy nemysli na zítřek.

Lidé, kteří myslí na zítřek nebo pozítří nebo na příští měsíc, nemají dostatek víry v Boha. Lidé se spoustou víry, s nezměrnou vírou v Boha, říkají: „Bůh se o mě postaral až do dneška, zítra se o mě postará také. Mým úkolem je modlit se za Boží Vítězství. Mým úkolem je modlit se pro Boží Ochranu.“ Když milujeme Boha, utváří nás a formuje Svým vlastním Způsobem. Tvá víra v Boha určuje tvůj život, ať už současný, minulý nebo budoucí. Máš-li víru v Boha, On se postará o tuto chvíli i o tu příští. Postará se o všechny následující chvíle. Ty jen zůstaň dobrý v tomto okamžiku, v tuto hodinu, v tento den. A až přijde zítřek, znova udělej to samé.

Nemysli na zítřek, čím se staneš nebo co ti nabídne. Udělej vše potřebné dnes. Zítřek přijde sám a pak uděláš to stejné. Potom přijde automaticky pozítří. Nemysli na zítřek, a jak se v něm zachováš. Když se dnes zachováš správně, pro tento den to zcela stačí. Stejnou vnitřní radost a sílu, kterou jsi dostal, jak ses stal dnes dobrým člověkem, dostaneš zítra znova. Nepřinášej však zítřek do dneška. Zítřek je sám o sobě připraven k tobě přijít. Zítřek klepe a klepe a klepe na tvé dveře, ty ale ještě nejsi připravený je otevřít. Tvůj přítel nebo nepřítel, zítřek, klepe a klepe, jenže ty ještě nejsi připravený, nejsi připravený. Až budeš, potom dveře otevřeš a uvidíš, že přišel přítel.

Nemysli na minulost a nemysli na budoucnost, mysli jen na současnost. Současnost musí být plná odhodlání a víry — víry nejen v Boha, ale i v sebe. Když nemáme víru sami v sebe, nebude záležet na tom, kolik víry má Bůh v nás — nebude fungovat! Když si věříme, Bůh nám dá víc a víc a víc víry. Lidé vždycky říkají: „Nevěřím si. Bože, dej mi víru.“ Jenže Bůh namítá: „Když nemáš víru sám v sebe, kde je pak tvá nádoba? Kam mám vložit Své Požehnání? Jsem připravený ti dát Své Požehnání, ale ty nemáš nádobu.“ Věřit si znamená mít nádobu, do které může Bůh vložit Své Světlo a Blaženost. Pokud si nevěříme, nádoba nám chybí. Bůh se ptá: „Jsem připravený ti dát Své Požehnání, ale jak si ho udržíš? Kde máš nádobu?“ Nádobou nazýváme vnímavost. Máme-li vnímavost, Bůh může do naší nádoby vlévat Svá Požehnání.

Žádná minulost, žádná budoucnost — pouze současnost, současnost, současnost! Měj víru v Boha. Měj víru v sebe. Měj víru ve svou duši. Měj víru ve svého Mistra. Pak se tvá cesta vyčistí. Nemusíš vidět cíl. Cíl sám k tobě přichází.


  1. BLD 21. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázku doma 17. března 2002

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Překonání oblíbeného a neoblíbeného.Poprvé vydáno nakladatelstvím (knižně nevydáno) v roce 2013.

Toto je 1597th. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Překonání oblíbeného a neoblíbeného, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »