Kapitola XI: Vize univerzální podoby a kosmické projevení Pána

Sri Krišna ze své nekonečné Štědrosti, neomezené Lásky a nejhlubšího, oduševnělého Zájmu odhaluje nejvyšší tajemství: že On je ve všem a ztělesňuje vše. Ardžunovy klamné představy jsou odstraněny a rozptýleny. Nyní se raduje z průzračného míru své duše.

Sri Krišna hovoří ze své veliké Lásky. Ardžuna Mu naslouchá s nejvznešenější oddaností svého srdce a bezvýhradně a oduševněle Mu věří. Ardžunova ojedinělá víra volá po své přeměně; jeho aspirace volá po zážitku. Jeho mysl chápe Pravdu. Jeho srdce však chřadne touhou Pravdu spatřit a Pravdu žít. Proto potřebuje tento zážitek, nevyhnutelný a nezbytný. Sri Krišna mu laskavě a okamžitě tento nesrovnatelný zážitek daruje.

„Ó Ardžuno, pohleď na celý vesmír v Mém Těle.“ (11.7) Ardžunovy fyzické oči přirozeně takové vize nebyly schopny. Pán mu dal oko nadpozemské vize, oko, které vidí Neviděné — jógické oko.

Tělo, o kterém Pán hovoří, je duchovní tělo. Proto musí být Ardžuna obdařen duchovním okem. Tělo představuje podobu. V této podobě přebývá beztvaré. Uvnitř a prostřednictvím této kosmické podoby jednohlasně hraje Transcendentální Vize a Absolutní Skutečnost. Tělo z masa a kostí podstupuje bezpočet proměn, tělo neomezené, božské podoby a nesmrtelné hmoty však nikoli. Božské tělo je ztělesněním a odhalením Božskosti, Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti Pravdy.

Saňdžaja říká Dhrtaráštrovi: „Ó králi, Krišna, nejvyšší Mistr Jógy, Všemocný Pán, odhaluje Ardžunovi svou božskou, nejvyšší Podobu. Ardžuna teď vidí Krišnu jako Nejvyššího Boha, Paramešvaru.“ (11.9)

Ardžuna vidí mnohost v Jediném Nejvyšším, který má nesčetná ústa, bezpočet očí, vládne neomezenými zázraky, třímá božské zbraně, je oblečen v božské oděvy a ozdoben šperky a nese nebeské věnce s nadpozemskou vůní. Náhle vytrysklá záře tisíce sluncí se stěží vyrovná nejvyšší nádheře Pána. Ardžuna spatřuje v božské osobě Krišny Nekonečnost v mnohosti. Přemožen, extáze zaplavujíc jeho nejvnitřnější bytost, se sepnutýma rukama a skloněnou hlavou zvolá: „Ó Pane, v Tobě, ve Tvém těle, vidím všechny bohy a všechny stupně bytostí s jejich charakteristickými rysy. Vidím dokonce Brahmu, jak v plném lesku sedí na svém lotosovém trůnu, obklopen zřeci a mudrci a také symbolickými hady — vše je božské.“ (11.15)

Stoupáme-li s veškerou sněhobíle planoucí aspirací svého srdce vzhůru, vstupujeme do Kosmického Vědomí zřeců. Tato cesta je cestou směřující vzhůru. Je to cesta ztělesnění a poznání. Existuje ještě další cesta, známá jako cesta odhalení a projevení. To je cesta směřující dolů. Na ní naše vědomí plyne dolů prostřednictvím kosmické energie, vinoucích se symbolických hadů.

Verše patnáct až třicet jedna výmluvně a oduševněle popisují, co Ardžuna v Krišnovi svým nově nabytým jógickým zrakem viděl.

Bitva dosud nezačala. Mocní válečníci jsou připraveni a nemohou se dočkat boje. Ke svému největšímu překvapení Ardžuna vidí, jak v Krišnovi nadobro zhasínají životy válečníků. Dokonce ještě před vypuknutím bitvy vidí jejich smrt. Jsou zničeni. Při pohledu na žár planoucích a všepohlcujících Krišnových úst se jeho vlastní životní dech zachvěje. Žák zvolá: „Úpěnlivě prosím o Tvůj Soucit, můj Pane Nejvyšší. Nepoznávám Tě. Kdo jsi?“ (11.31)

„Jsem Čas. Jsem Čas, mocný ničitel. Jsou odsouzeni k záhubě. Ať budeš bojovat, nebo ne, jsou již mrtví. Tví nepřátelé neuniknou smrti dokonce i bez tebe. Povstaň, ó Ardžuno, povstaň! Získáš ­slávu vítězství a jména. Poraz své nepřátele. Raduj se z velikého království, raduj se. To já jsem předurčil odevzdané umlknutí jejich životů. Ty buď vnější příčinou. Buď jen Mým nástrojem, nic víc.“ (11.32-33) Nimitta mātraṃ bhava. „Buď pouhým nástrojem.“ (11.33b)

Nemůže být větší hrdosti, nemůže být lepšího úspěchu než být Božím vlastním nástrojem, protože být Božím nástrojem znamená být bezpečně přijat Bohem za Jeho vlastního. Mistr-Guru uvnitř a prostřednictvím žáka-nástroje vidí a naplňuje božský Záměr Boha.

Krišna je všepohlcující Čas. Tato vize je pro naše oči a naše chápání děsivá. Avšak pro naši vnitřní vizi a vnitřní chápání je přirozená a nevyhnutelná. Sri Aurobindo říká:

Čas představuje pro lidské úsilí nepřítele nebo přítele, protivníka, prostředek nebo nástroj. Ve skutečnosti je to však vždy nástroj duše. Čas je pole okolností a sil, které se setkávají a dohromady vytvářejí výsledný pokrok, jehož průběh měří. Pro ego je čas tyranem nebo protivníkem, pro Božské je nástrojem. Jelikož je naše úsilí osobní, čas se nám jeví jako protivník, protože pro nás představuje všechny překážky sil, které jsou ve střetu s našimi vlastními silami. Když se v našem vědomí spojí božské a osobní působení, jeví se jako prostředek a předpoklad. Jakmile se tyto dvě síly spojí v jedno, jeví se jako služebník a nástroj.

Krišna Prem, velký hledající, říká:

Je nemožné slovy vyjádřit tento úžasný vhled. Všechny věci zůstávají stejné, a přesto se mění. Čas jako celek probleskuje do Věčnosti; plynoucí Proud je sám o sobě Věčný, a třebaže se neustále pohybuje, vůbec se nehýbe.

—   Krišna Prem

V našem aspirujícím srdci se ozývá ozvěna upanišadské nauky: „Pohybuje se, a přesto se nepohybuje. Je daleko, a přece blízko.“ (Íšópanišad 5)

Čas je domovem Pravdy. Sri Krišna o sobě říká Pravdu, věčnou Pravdu. Tady si můžeme vybavit významná slova Virginie Woolfové: „Pokud neříkáte pravdu o sobě samých, nedokážete ji říci ani o jiných lidech.“ Naopak, pokud znáte duchovní pravdu o sobě samém, nutně znáte také pravdu o ostatních. Sri Krišna ukázal božskou Pravdu, kterou byl On Sám.

Rádi také můžeme následovat Marka Aurelia:

Nemohu pochopit, jak někdo může chtít něco jiného než Pravdu.

—   Marcus Aurelius

V duchovní historii světa není neobvyklé, když člověk ještě před tím, než dospěje k osvícení, pochybuje o svém duchovním Mistrovi. Takto si počínali dokonce i někteří nejbližší žáci velkých duchovních Mistrů. Opustí-li však hledající svého Mistra jenom proto, že jej sužují pochybnosti, jde o čin naprosté hlouposti. Vydržte, vydržte až do konce. Zničené pochybnosti zmizí jako pára nad hrncem. Vznešenost Nekonečnosti a Věčnosti rozkvete v náruči času. Tento úkol naplní vaše stoupající aspirace.

Ardžunovo bušící srdce prohlašuje: „Ty jsi prvotní Duše.“ (11.38a) Ardžuna pláče po Krišnově odpuštění. Ve své nevědomosti nepoznal dříve Krišnu v Jeho božské podstatě. Jeho minulost byla plná špatných skutků, nevědomosti a lehkovážnosti. S tlukoucím srdcem prosí o odpuštění za činy, které opomněl vykonat, a za činy, které spáchal proti Sri Krišnovi.

„Buď ke mně shovívavý jako otec k synovi, přítel k příteli, milující k milované.“ (11.44a) Sri Krišna bezpochyby Ardžunovi odpouští. Bere na sebe svou obyčejnou, přirozenou a důvěrně známou podobu.

Ardžuna si uvědomuje, že jedině díky božské Milosti byl obdarován jógickým okem, aby spatřil Neviditelné, nejvyšší Slávu Pána, přítomnost, minulost a budoucnost.

Od svého Pána se také dozvídá, že „Kosmickou vizi nelze získat ani studiem véd, ani obětí, ani almužnou, ani odříkáním.“ (11.53) Dokonce i bohové touží zahlédnout tuto Univerzální Podobu, kterou ze svého nezměrného soucitu právě ukázal Ardžunovi.

Víra, oddanost, odevzdání. Hle! Krišna je váš. Není jiné cesty, jak Jej realizovat, jak Jej vlastnit.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Komentář k Bhagavadgítě.Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 2010.

Toto je 22nd. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Komentář k Bhagavadgítě, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »