Kapitola III: Čin

Díky našemu ztotožnění s Ardžunovým srdcem máme na začátku třetí kapitoly pocit, že jsme vhozeni do světa nelítostného zmatku a nezměrné pochybnosti. Ardžuna chce okamžitou úlevu od svého duševního napětí; chce slyšet přesvědčivou pravdu. Netrpělivost mu brání, aby viděl úplnou Pravdu ve všech jejích aspektech. V předchozí kapitole Sri Krišna, jeho božský Učitel, vyjádřil svůj hluboký obdiv k cestě poznání, ale zároveň mu řekl o velké nezbytnosti činu. Není třeba říkat, že Učitel nechtěl ani v nejmenším vrhnout svého žáka do moře zmatku. Vůbec ne. To, co Ardžuna potřeboval, bylo širší vidění Pravdy a hlubší smysl Skutečnosti. Díváme-li se Ardžunovýma očima, vidíme, že jeho svět je svět rozporných představ. Když se ale díváme očima Sri Krišny, vidíme svět vzájemně se doplňujících aspektů všeudržující a všeprostupující Pravdy.

Jak Ardžuna věřil, poznání a čin ho měly dovést ke stejnému cíli. Proč je mu potom souzeno či se od něj očekává, aby se z nutnosti činu brodil krveprolitím války?

Je pravda, že obloha Ardžunovy mysli byla zahalena těžkými mraky, jeho duševní obloha však prahla po pravém osvícení. Vyslovuje zásadní otázku: „Jestliže stavíš poznání nad čin, proč mě nutíš k tak hroznému skutku?“ (3.1)

Sri Krišna na to odpovídá: „Jak už jsem ti řekl, existují dvě cesty, Ardžuno — cesta poznání a cesta činu. Pomocí božského umění kontemplace kráčí aspirant po cestě poznání. Pomocí dynamického nabízení nezištné práce kráčí hledající po cestě činu.“ (3.3)

Poznání cítí, že skutečný je svět uvnitř. Čin cítí, že skutečný je svět vně. Cesta poznání vstupuje zvnějšku do nitra, kdežto cesta činu vychází z nitra ven. V tom spočívá rozdíl. Tato zdánlivá dualita ale nemůže být nikdy celou pravdou, nejvyšší Pravdou.

Jedno arabské přísloví praví:

Ten, kdo nic neví a neví, že nic neví:
to je hlupák — tomu se vyhýbej.
Ten, kdo nic neví a ví, že nic neví:
to je prostý člověk — toho vyučuj.
Ten, kdo ví a neví, že ví:
to je spící člověk — toho probuď.
Ten, kdo ví a ví, že ví:
to je moudrý člověk — toho následuj.

Také Ardžuna musel projít těmito čtyřmi stupni vývoje. Na konci první kapitoly zvolal: „Ó Krišno, nebudu bojovat.“ (2.9) Nevěděl, co je to Pravda, a ještě si této skutečnosti nebyl vědom. ­Krišna, zosobnění veškerého Soucitu, se nemohl od svého nejdražšího Ardžuny odvrátit.

„Snažně prosím, řekni mi, co je pro mě nejlepší.“ (2.7) Ardžunova prostá upřímnost se dotkla hloubek srdce Sri Krišny a Učitel začal aspiranta učit.

Ardžuna věděl celý svůj život, že hrdinství je samotným dechem kšatriji, jako je on, ale jeho mysl dočasně zastínila toto vnitřní poznání. Ocitl se ve světě klamného spánku. Sri Krišna jej tedy musel probudit slovy: „Ardžuno, bojuj! Zvítězíš-li, budeš se těšit z vlády nad zemí. Zemřeš-li, zeširoka jsou ti otevřeny brány Ráje.“ (2.37)

Nakonec si Ardžuna uvědomil, že Sri Krišna nejenom zná Pravdu, ale že také je Pravdou. Chtěl tedy Sri Krišnu následovat. Zvolal: „Śaraṇāgataḥ — Ty jsi mé útočiště. Čekám na Tvé Rozkazy.“

Krišna říká, že ten, kdo kráčí po cestě činu, je od přírody prostý. Je prostý, jeho jednání je přímé, výsledek je bezprostřední. Ardžuna se však chtěl osvobodit od činu, což je zhola nemožné. Čin nevykonává jenom tělo, ale také mysl prostřednictvím těla. Čin hraje svou roli i na vědomých a podvědomých úrovních. Čin nemůže zemřít. Nikdy nemůže snít o úniku, dokud jsou naživu podněty přirozenosti. Čin nás svazuje pouze tehdy, když my svazujeme čin tím, zda se nám líbí, nebo nelíbí. Strom činu roste uvnitř nás a má buď jedovaté plody, nebo rajské plody.

Podle Šankary může člověk zpochybňovat Boží existenci, ale nemůže zpochybnit svou vlastní existenci. Lidská bytost se zdravým rozumem věří ve svou současnou existenci. Má-li zájem pokročit o krok dál, musí přijmout nepopiratelnou existenci osudu. A co je osud? Osud je vyvíjející se zkušenost lidského vědomí. Tato zkušenost není ani temná, ani pochybná. Je to nezbytná nevyhnutelnost kosmického zákona usilující o vlastní projevení v dokonalé Dokonalosti.

Akce a reakce tvoří rub a líc téže mince. Občas budí dojem, že jsou to dva strašliví nepřátelé. Přesto však nelze popřít jejich stejné schopnosti. Syn Boží pronesl vznešená slova: „Všichni, kdo se chápou meče, mečem sejdou.“ (Matouš 26:52)

Čin sám o sobě nemá sílu svazovat; ani takovou sílu nepotřebuje. Je to touha uvnitř činu, která má sílu nás spoutat a která nám říká, že svoboda není pro smrtelníky. Je-li však v činu skryta oběť nebo je-li vykonán v duchu oběti či je-li čin jiným jménem pro oběť, potom tento čin představuje dokonalost, osvícení a osvobození.

Pro vtěleného člověka je čin nutností, nezbytností. Člověk je výsledkem božské oběti. Právě oběť může zřít pravdu a naplnit lidské bytí. Jedině v oběti vidíme spojovací a naplňující článek mezi dvěma jednotlivci. Není pochyb o tom, že svět se vyvíjí a dělá pokrok. Přesto je oběť na Západě často považována za synonymum hlouposti a nevědomosti. Citujme Williama Q. Judge, jednoho z předních raných teozofů:

Přestože Mojžíš pro Židy zavedl oběti, křesťanští nástupci s podivnou vrtošivostí zrušili jak jejich princip, tak i oběti samotné, což jim dovolilo ignorovat Ježíšova slova: „Ani tečka či název tohoto zákona neprojde, dokud nebudou naplněny všechny tyto věci.“

— William Q. Judge

Můžete si být jisti, že ani dnešní Východ netvoří výjimku. Co je oběť? Je to objevení univerzální jednoty. V Rgvédě jsme svědky vrcholné oběti mudrce Brihaspatiho:

Devebhyaḥ kam āvṛṇīta mṛtyuṃ…

(Rgvéda X.13.4)

Aby potěšil bohy, zvolil si smrt. Nezvolil si nesmrtelnost pro potěchu člověka.

Oběť je tajemstvím sebedávající služby. U některých lidí naivní mysli to byl ale strach nebo nějaká jiná pochybná pohnutka, která je přiměla činit oběti. Domnívali se, že pokud neobětují zvířata, z očí kosmických bohů vyšlehne oheň. Byli alespoň natolik moudří, že neobětovali děti, své nejbližší a nejdražší. Nejvyšší chtěl, chce a vždy bude chtít oběti jak od lidských bytostí, tak i od bohů, pro jejich oboustranný prospěch. Právě vzájemná oběť dělá z obou stran jedinou a nedělitelnou součást. Lidé budou nabízet svou aspiraci a bohové budou nabízet své osvícení. Člověk pravého uspokojení je člověk zasvěceného nabízení. Hřích nedokáže být nikde poblíž něj. Nejprve je nutné věnovat pozornost existenci lidstva jako celku, a teprve potom existenci jednotlivce. Práce vykonaná v duchu nejčistšího nabízení vede aspiranta k příbytku dokonalé blaženosti.

Dokud v nás dýchá ego, nedává nám vlastnictví uspokojení. Velký král Džanaka to věděl. Žádný div, že jej měl mudrc Jádžňavalkja nejraději. Jeho bráhmanští žáci měli pocit, že Guru má Džanaku nejraději jen proto, že je králem. Bůh samozřejmě ­mudrci Jádžňavalkjovi nedovolil, aby strpěl tak hloupou kritiku. Co se stalo? Hlavní město Džanakova království, Mithila, vzplálo vysokými, nenasytnými plameny. Žáci utekli od učitele do svých domků. Proč? Aby zachránili své bederní roušky. Všichni kromě Džanaky utekli. Ten nedbal o své bohatství a poklady hořící ve městě. Džanaka zůstal s Guruem Jádžňavalkjou a naslouchal jeho rajské promluvě.

Mithilāyām pradagdhāyāṃ na me kiñcit praṇaśyati…

I když může být Mithila sežehnuta na popel, nic neztrácím.

Tehdy žáci pochopili, proč si jejich Guru Džanaku oblíbil nejvíce. Takový je rozdíl mezi člověkem moudrosti a člověkem nevědomosti. Nevědomý člověk ví, že to, co má, je tělo. Moudrý člověk ví, že to, čím je, a to, co má, je duše. Proto jsou pro něho potřeby duše nejdůležitější.

Sri Krišna odhalil Ardžunovi tajemství Džanakova dosažení seberealizace a spásy. Džanaka jednal odpoutaně. Zaplaven světlem a moudrostí Božskosti jednal ve prospěch lidstva. To je vskutku cesta vznešených. Krišna chtěl, aby Ardžuna kráčel po této cestě, tak aby ho svět mohl následovat. Ardžuna o tom patrně nebyl zcela přesvědčen. Aby jej zcela a bezvýhradně přesvědčil, dal mu Krišna za příklad sebe sama: „Není nic, co bych musel v těchto třech světech vykonat, neexistuje nic, co by stálo za dosažení a čeho bych již nedosáhl, a přesto neustále pracuji, mé bytí neustále koná. Nebudu-li konat, svět zahyne.“ (3.22-24)

Sri Krišna chtěl, aby se Ardžuna vysvobodil z pout nevědomosti. Jediným způsobem, jak to mohl Ardžuna dokázat, bylo jednat bez připoutání. Sri Krišna prozradil Ardžunovi nejvyšší tajemství: „Zasvěť Mi veškeré své skutky, s myslí upřenou na Mne, na Mé Já ve všem.“ (3.30)

Všechny bytosti se musí chovat podle své přirozenosti. Není a ani nemůže být úniku. Co dokáže sebeovládání? Povinnost člověka je jedinečným požehnáním Nebe. Člověk musí vědět, co je jeho povinností. Jakmile ji zná, má ji také vykonávat až do posledního dechu.

Spala jsem a snila, že život je Krása. Procitla jsem a poznala, že život je Služba.

— Ellen S. Hooper: „Služba“

Jedině životní služba, vykonaná spontánním proudem sebenabízení lidstvu pod zvláštním vedením vnitřní bytosti, může přeměnit život na krásu, na nebeskou Krásu vnitřního světa a pozemskou krásu vnějšího světa.

Ardžunovou úlohou bylo bojovat, protože byl kšatrija, bojovník. Nebyl to boj o moc, ale boj o vítězství pravdy nad nepravdou. Nesmírně povzbuzující a inspirující slova Sri Krišny o individuální úloze člověka vyvolávají náš vrcholný obdiv: „Lepší je naše vlastní úloha, třebaže skromná, než úloha někoho jiného, jakkoliv svůdná. I smrt přináší při vykonávání vlastní úlohy samotnou blaženost; odsouzen k zániku bude ten, jenž vykonává úlohu danou někomu jinému.“ (3.35)

Ardžuna má teď ještě jednu velmi příhodnou otázku, která tuto kapitolu uzavírá: „Ó Krišno, co pobízí člověka ke spáchání hříchu, aniž sám chce?“ (3.36) Krišna odpovídá: „Káma, kródha,“ „Touha a hněv — to jsou dva nepřátelé člověka.“ (3.37)

Touha je neukojitelná. Jakmile se zrodí, neví, jak zemřít. Plně osvětlit nás může zkušenost, kterou měl s touhou král Jajati. Připomeňme si jeho pozoruhodný zážitek. Král Jajati byl slavný předek Pánduovců. Porážka pro něj byla něčím zcela neznámým. Znal dobře šástry (písma). Jeho láska k poddaným v jeho říši byla nezměrná. Jeho oddanost Bohu byla hluboká. Přesto však měl krutý osud. Šukračárja, jeho tchán, učitel asurů (démonů), nad ním vyslovil osudovou kletbu a on byl přinucen vzít si za ženu kromě dcery Šukračárji, Devajání, ještě Šarmišthá. Šukračárja proklel Jajatiho předčasným stářím. Netřeba dodávat, že kletba měla okamžitý účinek. Nenapodobitelná pýcha mužnosti krále Jajatiho byla nemilosrdně postižena stářím. Zbytečně volal král po odpuštění. Šukračárja se tím však trochu uklidnil. „Králi,“ řekl Šukračárja: „zmenším sílu své kletby. Pokud se najde nějaká lidská bytost, která bude souhlasit s tím, že vymění krásu a chloubu svého mládí za žalostný stav tvého těla, získáš zpět své původní mládí.“

Jajati měl pět synů. Prosil je, nabízel jim svůj trůn, přesvědčoval je všemi možnými způsoby, aby si s ním vyměnili život. První čtyři synové jemně a opatrně odmítli. Nejmladší, nejoddanější Puru rád přijal otcovo stáří. A hle, Jajati okamžitě získal své dřívější mládí. Do jeho těla ihned vstoupila touha a přiměla jej, aby si užíval života do poslední kapky. Zoufale se zamiloval do apsáry (nymfy) a strávil s ní mnoho let. Avšak běda, jeho nevázanost nemohla uhasit neukojitelnou touhu. Nikdy.

Konečně si uvědomil pravdu. Zjihle řekl Puruovi, svému nejdražšímu synovi: „Synu, ó můj synu, uhasit touhu smyslů je nemožné. Rozkoš ji nikdy nemůže uhasit, stejně jako oheň nelze uhasit pomocí ghí (přepuštěného másla). Vracím ti tvé mládí. Dávám ti i své království, jak jsem slíbil. Panuj oddaně a moudře.“ Jajati znovu zestárl. Puru opět omládl a vládl království. Jajati strávil zbytek svého života v lese, kde vedl asketický život. Zde také v pravý čas vydechl naposledy. Pták duše odletěl zpátky do svého příbytku Blaženosti.

Ke slávě této zkušenosti krále Jajatiho můžeme ještě přidat citaci příhodné poznámky Bernarda Shawa o touze:

V životě existují dvě tragédie. Jednou je nenaplnění touhy našeho srdce. Tou druhou je její naplnění.

— George Bernard Shaw „Člověk a Nadčlověk“

Role touhy skončila. Ponořme se nyní do zběsilosti hněvu. Z nenaplněné touhy se rodí hněv. Hněv je splašený slon uvnitř člověka. Většina slavných indických mudrců dávné minulosti považovala k našemu velkému údivu — za téměř nemožné hněv porazit. Neustále proklínali lidské bytosti, občas dokonce bez důvodu. Seznam mudrců úspěšně zničených hněvem završuje Durvása z Mahábháraty. Ztělesňoval zároveň prostotu i hněv.

Je-li touha uspokojena, ze života se stává lůžko z trní. Je-li touha poražena, ze života se stává lůžko z růží. Je-li touha přeměněna na aspiraci, život létá v nejvyšším osvobození a hoduje s nejvyšší spásou.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Komentář k Bhagavadgítě.Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 2010.

Toto je 22nd. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Komentář k Bhagavadgítě, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »