Část II

Ve svých knihách píšeš, že cílem je Království Nebeské na zemi, že můžeme transformovat zemi tak, že se budeme koupat v božském vědomí. Jaký bude mít Nebe smysl, až to nastane?2

Sri Chinmoy: Nebe není jako země. Není to jenom několik domů, kde přebývá pár míruplných duší. Když použijeme slovo „Nebe“, znamená to štěstí, mír a harmonii. Tento náš svět je plný utrpení a značnou roli zde hraje nepochopení. Neustále nerozumíme ostatním, nerozumíme ani vlastním srdcím. Ze všech nepřátel, které máme, je neporozumění ten nejničivější. My lidské bytosti máme samozřejmě bezpočet dalších slabostí — žárlivost, nejistotu, a tak podobně.

Když použijeme slovo „Nebe“, znamená to štěstí a mír. Dokonce, i když se modlíte a meditujete, cíl je velice, velice daleko. Když Spasitel Kristus řekl: „Království Nebe na zemi“, nemyslel na Nebe jako na kus země. Duchovní Mistři v budoucnosti nepřinesou na tento svět na svých ramenou nebo na své hlavě nějaký kus země. Pouze ve svých duších nesli, nesou a vždy ponesou nekonečný mír, lásku a světlo na tento svět.

Duchovní Mistři nejvyššího řádu skutečně snášejí Nebe dolů na pozemskou úroveň, ale potom také přichází na řadu otázka vnímavosti. Občas se stává, že lidské bytosti nedokáží přijmout ani špetku božského míru, božské lásky a božské harmonie. Lidská vnímavost je natolik nedokonalá, že termín „špetka“ je naprosto přesný. Mluvíme o Bohu celý den, ale pokud jde o vnímavost, je velice omezená. Vnímavost je založena na sebedávání. Čím více jsme schopni radostně, oduševněle a bezesně dát sami sebe, tím dříve si vnímavost vytvoříme. V takové chvíli se naše nádoba vnímavosti zvětšuje — je větší, ještě větší, největší.

Naneštěstí nedáváme ani to, co máme a dávat to, čím jsme, je jenom sen založený na představivosti. Vždycky říkám: „Dejte to, co máte a dejte to, čím jste.“ Ale dokonce i to, co máme — dejme tomu dobrou myšlenku — nedáváme, ani na letmou sekundu. Jakmile spatříme jinou lidskou bytost, dokonce ani na pět sekund nedáme to nejlepší, co máme — naši lásku, soucit a dobrou vůli. Schováváme si pro sebe naši lásku a soucit za pět centů. Pozorujeme toho druhého člověka naším nejistým srdcem a nečistou myslí. Použijeme naše nejisté srdce, abychom zjistili, jestli je stejně nejistý jako my. Použijeme naši nečistou mysl, abychom zjistili, jestli je stejně nečistý jako my. Chceme vidět, že je méně čistý než my a více nejistý než my. Potom z toho máme zlomyslnou radost.

Ale koho tím klameme? Klameme jenom sami sebe, protože nezískáváme skutečnou radost. Když pozorujeme v ostatních špatné vlastnosti, získáváme jenom zlomyslnou radost. My známe naše vlastní špatné vlastnosti — nejistotu a nečistotu. Myslíme si, že pokud je uvidíme v ještě větší míře v ostatních, získáme tím radost. Ale nezakoušíme radost, je to jenom potěšení.

Pokud nedáváme to, co máme, jak bychom mohli dát to, čím jsme? Musíme nejprve udělat věci, které jsou na prvním místě. Kdo jsme? Jsme pevnou částí Nekonečna. To, co jsme, je pro nás v současné době za hranicí naší představivosti. Známe to, co máme — dobré myšlenky. Na pár minut se dokážeme stát dobrým člověkem, ale jednat jako dobrý člověk nedovedeme ani pár sekund. Pokaždé, když uděláme něco dobrého, vytvoříme kolem sebe božskou atmosféru. Kdyby každý člověk dokázal nabídnout světu dobré myšlenky, atmosféra by byla božsky čistá; zvětšila by svoji božskost. Ale my máme v povaze pozorovat a také živit negativní stránku našeho života. Pomocí naší toužící mysli neustále všechno rozdělujeme. Dnes rozdělujeme a zítra budeme ničit. Pokud však použijeme srdce, budeme dnes sjednocovat a zítra rozšiřovat naše omezená já. Bez sjednocování nemůžeme rozšiřovat. Jestliže pomocí mysli rozdělujeme, následuje zkáza. Rozdělování nepředstavuje uspokojení; spokojení jsme v jednotě.

Vraťme se však k tvé otázce. Nebe není kus území. Je to úroveň vědomí. Toto vědomí má také určité úrovně — sedm hlavních, pevných a uvnitř nich je ještě nemálo vedlejších. Nebe má jako schodiště sedm stupňů, ale mezi nimi je několik menších. Tyto menší stupně nám mohou vědomě pomoci v našem putování.

Musíme mít hned od začátku dobré myšlenky. Jakmile někoho uvidíme, musíme myslet na toho člověka dobrými myšlenkami. A nejenom to, hned od rána musíme myslet sami na sebe jako na dobrého člověka.

Když ráno vstanete, zapomeňte na včerejšek. Pokud jste včera udělali něco špatného, zapomeňte na to. Pokud jste udělali včera něco dobrého, ihned udělejte něco lepšího. Jestli jste včera měli dobrou aspiraci, inspiraci a zasvěcení, udělejte si z toho základ. Jestliže jste včera udělali něco špatného, musíte cítit, že včerejšek neexistoval. Ale pokud jste včera udělali něco velice inspirujícího, musíte to použít jako základ.

Vždycky se musíme dívat dovnitř, abychom viděli, jestli můžeme vystavět něco božského, osvěcujícího a naplňujícího. Jestliže vidíme, že to nedokážeme ráno nebo odpoledne, pokusme se večer. Mnohokrát se stává, že ráno neurčuje celý den. Mnoho, mnoho duchovních Mistrů nebo významných světových osobností nemělo počátky svých životů ani trochu povzbuzující nebo inspirující. Pokud nebylo ráno inspirující, snažme se v poledne, odpoledne, nebo večer. Duchovní život může začít v kterémkoli okamžiku. Nemusí začít brzo ráno. Podaří-li se vám začít duchovní putování hned ráno, je to výborné. To je důvod, proč říkám, abyste vstávali brzo ráno. Mohou to být čtyři hodiny ráno, nebo pro někoho jiného sedm hodin, nebo jedenáct hodin. Jakmile vstaneme, je pro nás nejlepší okamžik na meditaci. V tu chvíli pro nás udeřila hodina.

Ať už tato hodina udeří kdykoli, musíte si jí vážit a nedívat se na ty, pro které již tato hodina udeřila, nebo na ty, kteří přijdou po vás. Musíte myslet jenom na svoji hodinu a od ní expandovat. Nejlepší je říci: „Čekám na volání. Až volání přijde, ihned vyrazím vpřed. Nebudu se rozhlížet kolem sebe, abych zjistil, kdo už byl povolán a kdo přijde na řadu až po mně. Každý bude probuzen v Bohem vybrané Hodině. Protože udeřila moje hodina, musím běžet rychle, rychleji, nejvyšší rychlostí. Pokud běží někdo se mnou, je to skvělé. Ale nebudu se ohlížet dozadu, jestli někdo běží za mnou. Nebudu se dívat před sebe, abych zjistil, kdo je daleko přede mnou, aby mě to deprimovalo a sklíčilo. Budu-li se dívat na ty, kteří jsou daleko přede mnou, vyjde na povrch můj soutěživý duch. Budu se snažit toho člověka porazit za každou cenu. Pak ztratím všechno. Jestliže se budu dívat dozadu, budu z toho mít jenom zlomyslnou radost. Můj balón ega se naplní pýchou. Ne, byl jsem povolán. Poběžím nebo půjdu svou rychlostí, kterou mi dal můj Milovaný Nejvyšší.“ Pokud máme v mysli, v našem bdělém vědomí právě takové ideje, určitě uděláme ten nejrychlejší pokrok, abychom uvnitř nás samých stvořili Nebesa, abychom tady na zemi projevili Božskost.


SCA 1045. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 3. ledna 1992 na Sicílii.

From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 31, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_31