Akt I, scéna IV

(Král Udajan z Kaušambi a jeho žena, Magandija.)

UDAJAN: Magandijo, proč stále mluvíš o Buddhovi tak nehezky?

MAGANDIJA: Nenávidím ho! Nenávidím! Nenávidím! Urazil mě! Musím se mu pomstít!

UDAJAN: To je zvláštní, tak zvláštní. Ze všech lidí tě právě Buddha urazil? Jak? Kdy?

MAGANDIJA: Než jsem se provdala za tebe, tolik jsem ho milovala. Ale on mou lásku bezohledně odmítl.

UDAJAN: To mě překvapuje. Jsem si jistý, že tvou lásku odmítl jemně, a ne bezohledně.

MAGANDIJA: Říkej si, co chceš. Pro mě není Buddha žádný člověk soucitu. Pro mě je to naprosto krutý člověk. Vytváří v srdci lidí hořké zklamání. Přináší do jejich života zkázu.

UDAJAN: Ale cožpak nejsi šťastná se mnou, má drahá, když sis mě vzala?

MAGANDIJA: Ano, jsem, ale urážka je urážka. Na Buddhovu urážku nemůžu zapomenout a nemůžu mu ani odpustit.

(Vchází komorník.)

KOMORNÍK (pokloní se králi a královně): Přeje si vás navštívit Buddha se svými žáky, vaše Veličenstvo.

Udajan: Prosím uveď Buddhu i jeho žáky dovnitř. Jsem tak rád, že Buddha sám od sebe přišel do mého paláce.

(Komorník odchází.)

MAGANDIJA: Buddha! Buddha! Pomysli na ďábla a ďábel se objeví. Nemůžu Buddhu vystát. Nemůžu ho vystát! Buď si tady se svým Buddhou, já odcházím!

(S hněvem odchází, rozbije přitom vázu.)

(Vchází Buddha a jeho žáci. Udajan se mu z celé duše pokloní.)

UDAJAN: Buddho, prosím, sedni si sem na trůn.

BUDDHA: Králi Udajane, raději sedím na zemi. (posadí se)

UDAJAN: Když ty sedíš na zemi, pak i mé místo musí být na zemi, Pane Buddho. (usedá)

BUDDHA: Mé děti, posaďte se. (všichni žáci si sedají) Kde je královna?

UDAJAN: Má spoustu práce. Obávám se, že se k nám nebude moci připojit.

BUDDHA: Rozumím, králi Udajane. Ty se budeš nějaký čas věnovat mému duchovnímu učení a ona bude mít mezitím spoustu práce urážením a proklínáním Buddhy.

UDAJAN: Ó Buddho, před tebou nikdo nic neutají. Ty jsi věděním samotným.

(Buddha se usmívá.)

ÁNANDA: Ó Pane, proč chodíš sem, do království Kaušambi, kde k tobě královna chová takovou zášť? Cestou do paláce se ti tolik lidí vysmívalo, uráželo tě a vyhrožovalo ti. Sám víš nejlépe, že právě královna je posledních pár let navádí, aby ti říkali a dělali všechny tyhle nebožské věci.

BUDDHA: Ánando, můj nejoddanější žáku, pověz mi jedno: půjdeme-li někam jinam a tam nás budou urážet, kritizovat nás a vyhrožovat nám stejně, jako to dělají v tomto království, co bys doporučil, abychom udělali?

ÁNANDA: Pane, měli bychom okamžitě odejít někam jinam.

BUDDHA: A když nás i na tom novém místě potkají stejné potíže, co bychom měli udělat?

ÁNANDA: Pak bychom měli jít někam jinam, Pane.

BUDDHA: Ánando, když se stejná věc bude dít znovu a znovu, kamkoli přijdeme, co budeš dělat?

ÁNANDA: Myslím, že pokaždé, když nás někde budou kritizovat a urážet, měli bychom jít někam jinam a naplnit svůj osud.

BUDDHA: Ach Ánando, nanejvýš milující dítě, budeme-li chodit z jednoho místa na druhé v domnění, že najdeme lepší místo k projevení Pravdy, nikdy se nám to nepodaří. Pravdu musíme projevit tady, kde jsme, a ne někde jinde. Jakmile jednou Pravdu nastolíme tady, v mžiknutí oka se projeví všude. Pravdu buď nastolíme tady, anebo nikde. Znovu a znovu ti musím opakovat, Ánando, že Pravdu musíme spatřit, ucítit a uvědomit si ve svém nitru a poté ji projevit tady na zemi, ať jsme kdekoli — nikde jinde.