Akt I, scéna II

(Překrásná místnost. Vchází Adžatašatru a Devadatta.)

DEVADATTA: Adžatašatru, příteli, řekni mi upřímně, žárlíš na někoho?

ADŽATAŠATRU: Myslím, že ne.

DEVADATTA: Já ano. Tolik žárlím na Buddhu. Ale má žárlivost mi vůbec nepomáhá. Má teď tisíce žáků, zatímco já jen pár. A dokonce i ti mě teď opouštějí a odcházejí k němu. Nenávidím ho! Chci ho zabít!

ADŽATAŠATRU: Hm, tak se mi zdá, že na někoho také žárlím.

DEVADATTA: Ach, i ty žárlíš? Řekneš mi prosím na koho?

ADŽATAŠATRU: Žárlím na svého otce, krále. Každý mu leží u nohou, všichni ho zbožňují. Má takovou moc a tolik bohatství.

DEVADATTA: Vidíš, máš právě tolik důvodů žárlit na svého otce jako já na Buddhu. Ale tvůj problém můžeme snadno vyřešit.

ADŽATAŠATRU: Jestli vyřešíš můj problém, Devadatto, já se pokusím vyřešit tvůj.

DEVADATTA: Adžatašatru, tvůj otec je starý. Je čas, aby se vzdal trůnu a odešel na odpočinek, ale tihle staří lidé nechtějí nikdy uvolnit místo. Do poslední chvíle si chtějí užívat světa a vládnout. Ty jsi svého otce ve všech ohledech překonal. Jsi silný, máš moc. Prostě zavři toho starce do vězení a sám se staň králem. Pak budeš pokojně a statečně vládnout jeho království. Kdo ti v tom může zabránit? Já ti pomůžu.

ADŽATAŠATRU: To je výborný nápad, výborný nápad! Udělám to. A až se stanu králem, slibuji ti, Devadatto, že ti pomůžu zabít Buddhu.

DEVADATTA: Doufám, že na svůj slib nezapomeneš, Adžatašatru. Teď jsi princ, ale brzy budeš králem. A staneš se jím díky mé radě.

ADŽATAŠATRU: Nejsem žádný nevděčník. Budu si tvou pomoc pamatovat. Chci se stát králem a díky tvé radě svoji touhu naplním. A pak ti pomůžu zbavit se Buddhy.