Reportér: To je skvělé! Je zjevné, že to nepotřebujete.

Sri Chinmoy: Když se podívám na obraz, pokouším se cítit jeho vnitřní existenci, již nazýváme duší. Pokud mi dává okamžité vnitřní chvění a je to pocit radosti, pokud se dotýká mého aspirujícího srdce a já se chci díky tomu stát lepším, potom cítím, že tento obraz má pro mě význam. Ale pokud určité dílo nedává mému srdci okamžitou inspiraci, je pro mě velmi těžké jej ocenit. Když mě nějaký obraz magneticky přitahuje, sjednotím se s ním. Když ale vidím, že mezi obrazem a mou vlastní inspirací či aspirací existuje obrovská propast, je těžké pro mě ztotožnit se a stát se neoddělitelně jedním s umělcem a jeho obrazem. V žádném případě neodsuzuji tyto umělce či jejich práce, je to otázka mé schopnosti či neschopnosti. Existují miliony lidí, kteří takové práce oceňují.

Reportér: To mi naprosto dává smysl. Řekl jste něco, v co jsem doufal, že řeknete, protože vnímám vaši práci jako zcela unikátní a nepodobnou jiným — a velmi se mi líbí.

Sri Chinmoy: Vše, co dělám, pochází z mého života modliteb a meditace. Nepoužívám mysl; používám srdce. Snažím se učinit mé srdce vnímavým nástrojem, aby Bůh, nejvyšší Umělec, mohl malovat ve mně a skrze mě. Jsem jako kuličkové pero. Kdosi mě používá, aby něco napsal. Kdosi koná ve mně a skrze mě. Skrze svou modlitbu a meditaci se jen pokouším být vnímavý k Boží Milosti, jež sestupuje shůry. Když nám někdo dá dárek, přijímáme jej s obrovským vděkem. Podobně mi Bůh dodává inspiraci a aspiraci a já jsem Mu nekonečně vděčný. Vím, že bez něj nemůžu udělat nic a nejsem nic.
Reportér: Nedokážu si představit lepší důvod pro tvorbu umění. Vaše odpověď mi udělala velkou radost. Žasnu nad vaší prací! Děkuji mnohokrát.