Šivadži

Úvod

Žil jednou jeden velký hinduistický král, který bojoval proti mogulským císařům. V každém ohledu byl nejvyšším hrdinou, kterého si všichni Indové bez výjimky vážili, obdivovali jej a zbožňovali. Jmenoval se Šivadži. Chtěl svou zemi osvobodit, zejména tu část Indie, ve které se narodil — Maharaštru.

O Šivadžim existuje velmi mnoho věrohodných příběhů, ale já jsem se rozhodl vyprávět vám několik příběhů, které jsou spojeny s jeho sebeobětováním pro zemi a duchovní život.

Šivadži a Aurangzeb

Král Šivadži žil za vlády mogulského císaře Aurangzeba. Otcem Aurangzeba byl Šáh Džahán, který nechal postavit na památku své manželky Tádž Mahál. Aurangzeb byl naneštěstí velmi zlý. Zabil všechny své bratry, uvěznil svého otce a udělal mnoho dalších hrozných věcí. Pak ke konci svého života se stal kajícníkem.

V roce 1666 dostal Šivadži od císaře dopis, ve kterém jej císař zval na svůj dvůr ve městě Agra. Ačkoliv Šivadži věděl, že císař je schopný lsti, pozvání přijal, protože nechtěl vypadat, že se Aurangzeba bojí. Šivadži přijel do Agry se svým nejstarším synem Šambhudžim a malou skupinou vojáků 12. května, v den císařových padesátin.

Když Šivadži vešel do přijímací místnosti a položil před Aurangzeba své dary, císař neřekl ani jediné slovo na uvítanou. Na místo toho byl Šivadži odveden do zadní části haly. Nyní bylo zřejmé, že na velkého hrdinu Maratha byla přichystána léčka. On i jeho syn se stali císařovými zajatci.

Šivadži byl na několik měsíců uvězněn v mogulském hlavním městě. Zoufalství se však neodevzdal a začal plánovat svůj útěk. Jednou večer se Šivadži a Šambhudži schovali uvnitř dvou obrovských košů s ovocem. Šivadži zajistil, aby byly koše zanechány na osamoceném místě za městem. Šivadži a Šambhudži vyčkali, až nosiči odejdou a pak z košů s ovocem vylezli. Umazali si těla popelem a do svého království se vrátili v přestrojení za zbožné žebravé mnichy.

Oplacená laskavost

Na cestě zpátky do svého vlastního království se Šivadži a Šambhudži zastavili v domě farmáře, aby se zde ukryli. Matka farmáře byla vždy k cizincům velmi pohostinná a často jim poskytovala přístřeší.

Zatímco jim vařila jídlo, náhodou přišli bojovníci krále Šivadžiho Marathy a její farmu vyplenili. Žena vykřikla: „Skutečný viník je Šivadži sám! Měl zemřít ve vězení nebo ho měl mogulský císař zabít. Teď chápu, že Šivadži uprchl a je stále naživu. To on je pravou příčinou této nesnáze.“

Šivadži zaslechl, co farmářova matka řekla. Nevěděla, že jejími hosty není nikdo jiný než sám král a jeho syn. Šivadži řekl ubohé ženě: „Naprosto s tebou souhlasím. Nemají žádné právo tě tímto způsobem trápit. Kolik škody ti tito lidé způsobili?“

Žena sečetla škodu, která byla způsobena, a dala Šivadžimu výslednou sumu. Později, když se Šivadži bezpečně vrátil do svého království, dal ženě dvojnásobek sumy, kterou sama spočítala. Pak prozradil, že to byl on sám, kdo se ukrýval v jejím domě. Řekl jí, že je jí velmi vděčný, protože jemu i jeho synovi nevědomě zachránila život.

Šivadži poslouchá svůj vlastní příkaz

Po několika dnech chůze došel Šivadži se svým synem k pevnosti, která Šivadžimu patřila. Šivadžiho příkaz zněl, aby byla pevnost od západu slunce až do východu zavřená. Nehledě na to, kdo k pevnosti přijde, stráž nesměla bránu otevřít.

Když král se svým synem dorazili k pevnosti, byla už tma. Strážce velmi dobře věděl, že je to král a jeho syn, kteří se po mnoha měsících vrátili. Také věděl, jakými utrpeními prošli. Přesto bránu neotevřel.

Strážce vylezl na střechu pevnosti a k pilíři uvázal lano. Pak po něm sešplhal na zem. Jakmile se dotknul země, padl Šivadžimu k nohám, plakal a objímal ho.

Šivadži také plakal, protože byl tak hrdý, že strážce věrně dodržel jeho nařízení a bránu neotevřel. Král i se synem čekali před pevností až do rozbřesku, ačkoliv strážce měl klíč.

Matka a syn

Během Šivadžiho nepřítomnosti na královském dvoře byla za vladaře určena jeho matka Džidža Bai. V té době byla velice stará a dost nemocná. Byla to velmi zbožná žena a Šivadži jí byl velmi oddán. Dozvěděla se, že Šivadži unikl z vězení v srpnu, ale ani po čtyřech měsících se ještě nevrátil do svého paláce v Radžgarhu. Jeho matku přepadaly obavy a úzkosti. Proč mu návrat trvá tak dlouho? Byl znovu zajat mogulskými vojáky?

Jednoho dne přišel za Džidža Bai služebník se vzkazem. Řekl: „U brány stojí žebravý mnich, který vás chce vidět.“

„Dobrá, dobrá,“ řekla Džidža Bai. „Přiveďte ho.“

Šivadži předstoupil před svou matku. Měl oholené vousy a knír a byl oblečený jako sanjásin. Byl ze své úmorné cesty tak unavený a vyčerpaný, že jednoduše padnul matce k nohám.

Džidža Bai byla překvapená, že se sanjásin takto chová. „Co chceš?“ zeptala se.

„Co chci?“ plakal Šivadži. Pak začal vzlykat: „Matko, ty mě nepoznáváš?“ a položil svou hlavu Džidža Bai do klína.

Nakonec Džidža Bai poznala, že se jedná o jejího dlouho ztraceného syna. Její slzy radosti se smísily se slzami radosti Šivadžiho.

Sloní stráže

Toto je v životě krále Šivadžiho neobyčejná událost. Sousední král pozval Šivadžiho na návštěvu, a tak šel se svým doprovodem tohoto krále navštívit. Během setkání si Šivadži všiml, že má král kolem sebe několik strážců, a navíc dva nebo tři slony.

Šivadži se krále zeptal: „K čemu potřebuješ tyto slony? My dva jsme přátelé. Nepotřebuješ ochranu.“

Král odpověděl: „Musím být připravený. Kdyby nepřítel přišel dokonce i v tomto okamžiku, moji sloni na něj zaútočí a udupou ho.“

„Jsem tedy já tvůj nepřítel?“ zeptal se Šivadži.

„Ne,“ řekl jeho královský přítel: „ty jsi můj pravý přítel, ale musím být moudrý. Sloni jsou moji tělesní strážci.“

„Ach, to jsou tvoji tělesní strážci,“ řekl docela zmatený Šivadži.

„Ano“, odpověděl král a dodal: „Řekni mi, Šivadži, ty nemáš osobní stráže?“

„Jistě!“ řekl Šivadži. „Ale slony ne. Mám lidské stráže.“

„Dokážou tě lidské stráže ochránit, když tě napadne celá armáda?“ ptal se král.

„Mé lidské stráže mě dokážou ochránit před jakýmikoliv neobvyklými událostmi,“ tvrdil Šivadži. Pak Šivadži požádal jednoho ze svých strážců, aby předstoupil.

Druhý král se smál. „Tvrdíš, že tento strážce sám dokáže vyzvat a porazit mého obrovského slona?“

„Ano, dokáže to,“ odpověděl Šivadži.

Druhý král cítil, že tahle diskuse už trvala dost dlouho. Řekl: „Dobrá, Šivadži, požádej svého strážce, aby tady a teď mého slona zabil.“

Šivadži vydal rozkaz a strážce se postavil přímo před slona. Slon se rozzuřil a napadl strážce, který se otočil a utekl. Druhý král byl s výsledkem spokojen, ale to ještě zdaleka nebyl konec. Strážce slona lstivým způsobem nepozorovaně obešel a pak vykročil a useknul mu mečem chobot. Slon těžce krvácel a nesmírně trpěl. Nakonec si před oběma králi a všemi shromážděnými lehnul a zemřel.

Šivadži s klidem řekl svému hostiteli: „Tady je důkaz, že můj lidský slon je nekonečně silnější než tvůj zvířecí slon. To je důvod, proč potřebuji pouze své lidské stráže.“

Šivadži a jeho pohostinnost

Šivadži jedl jen jednou denně. Byl zvyklý jíst něco podobného tomu, čemu my říkáme birjani. Je to rýže smíchaná s dálem (indickou čočkovou polévkou) a uvařená v másle. Šivadži nejedl maso.

Jednou měl Šivadži na svém dvoře hosty z Anglie. Byli to nenasytní masožravci. Ačkoliv Šivadži a většina jeho následovníků maso nejedla, byl tak laskavý, že pro ně k jejich spokojenosti nechal připravit masité jídlo.

Tukaram

Jednou Šivadži napsal dopis velkému světci a básníkovi Tukaramovi, ve kterém ho zval do svého paláce. Šivadži o tomto světci mnoho slyšel a nesmírně jej obdivoval.

Tukaram však jeho pozvání nepřijal. Poslal mu zpátky vzkaz: „Ó králi, pozval jsi mě do svého paláce, ale nemám žádný důvod, proč bych měl přijít. Obdaruješ mě, ale já od tebe nic nepotřebuji. Když se chci najíst, rostou zde stromy s ovocem. Když jdu po ulici, vidím, že lidé vyhodili své staré obnošené oblečení. Pokud potřebuji, mohu ho použít. Když chci přístřešek, všude kolem je spousta jeskyní. Co jiného na zemi potřebuji? Nemohu přijmout tvé pozvání a nic od tebe nepotřebuji.“

Šivadži si hned uvědomil svou chybu a navštívil Tukarama sám. Kráčel naboso, aby světce poctil.

Hledání Gurua

Moudrý přítel jednou řekl králi Šivadžimu: „Bez Gurua nemůže být spasení. Potřebuješ Gurua.“

Všechny své vnější závazky král plnil nesmírně dobře i přesto, že jeho život byl plný povinností. Avšak v nitru cítil, že mu něco chybí. Často navštěvoval chrámy a byl zbožný v pravém smyslu slova. Avšak bez duchovního průvodce nebyl schopen vstoupit do hlubší modlitby a meditace. A tak začal hledat Gurua.

Šivadži se dozvěděl o jednom světci. Třikrát za ním šel, ale pokaždé zjistil, že světec není k zastižení. Vyhýbal se mu. Nakonec se Šivadži zeptal jedné z jeho oddaných, kde se její Mistr vlastně nachází. Řekla Šivadžimu, aby šel do určité vesnice. Šivadži tam šel a našel světce, jak sedí s několika svými žáky pod stromem. Když světec dozpíval oddané písně, Šivadži k němu pokorně přistoupil a požádal ho, aby ho přijal za svého žáka.

Světec odpověděl: „Přijímám tě za svého žáka.“

Pak Šivadži světce požádal, aby žil v jeho paláci, ale světec odpověděl: „Ach ne, nemůžu přijít do tvého paláce. Jsi král. Tvou povinností je chránit své poddané. Mou povinností je modlit se a uctívat. Zůstanu tady. Občas mě můžeš navštívit.“

Poslušný vůli svého Mistra, král Šivadži se vrátil do paláce a pokračoval v plnění svých povinností. Byl tak šťastný, že konečně našel svého duchovního Mistra. Ten světec se jmenoval Ramdas a bylo to v roce 1672.

Šivadži poráží svou pýchu

Jednou do Šivadžiho vstoupila pýcha. Nechal stavět pevnost a byl velmi hrdý, že tento obrovský projekt živí pět tisíc rodin. Když Šivadži navštívil Ramdase, hovořil se svým milovaným Guruem o této pevnosti.

Ramdas viděl a cítil ve svém žákovi pýchu, a tak ukázal Šivadžimu určitou skálu. Ve skále byl otvor, ve kterém byla malá tůňka. Z vody vyskočila žába.

„Kdo živí a chrání tuto malou žábu?“ zeptal se Ramdas.

Šivadžiho pýcha zmizela. Uvědomil si, že je to pouze Bůh, kdo chrání a udržuje své stvoření.

Mistrovo utrpení

Jednou král Šivadži opustil palác, aby navštívil svého Mistra. Jako obvykle, jeho Mistr nebyl k zastižení. Někdo Šivadžimu řekl, že se jeho Mistr nachází v blízké vesnici, tak se tam Šivadži ihned vydal. Když Šivadži přistoupil ke svému Mistrovi, viděl, že má Ramdas hrozné bolesti. Trpěl všemi možnými nemocemi a zdálo se, že už dlouho žít nebude.

Šivadži byl velmi nešťastný, když uviděl svého Mistra v takovém stavu. Řekl mu: „Prosím, prosím, řekni mi, co pro tebe mohu udělat. Mohu dovést jakéhokoli lékaře ze svého království, aby tě vyléčil.“

Ramdas odpověděl: „Žádný lékař mě nemůže vyléčit.“

Král se zeptal: „Neexistuje nic, co by se dalo udělat? Není nikdo, kdo by mohl tvé utrpení vyléčit? Jsem král a tvůj žák. Musí existovat něco, co pro tebe můžu udělat.“

„Nikdo nemůže nic udělat,“ odpověděl Ramdas.

„Cítím, že něco můžu udělat,“ trval na svém Šivadži.

„Dobrá,“ řekl nakonec Ramdas: „pokud mi dokážeš donést tygří mléko, jen to mě vyléčí.“

Šivadži najednou zvolal: „To nic není!“

„Jestli to nic není, tak to zkus udělat,“ řekl Ramdas.

Zvláštní léčba

Šivadži šel do nejhustšího lesa. Tam uviděl dvě malá tygří mláďata, která vzal do náruče. Pomyslel si: „Budu-li je mít u sebe, jejich matka je přirozeně přijde hledat.“

Za několik minut se tygřice vrátila a uviděla, že se jejích mláďat zmocnila lidská bytost. Rozzuřila se, skočila na Šivadžiho a zranila ho svými drápy. Ale Šivadži byl velmi silný a odhodlaný nenechat se tygřicí zabít. Zatímco spolu zápasili, vnitřně ji prosil, aby mu dala trochu svého mléka. K velkému úžasu tygřice jeho modlitbu vyslyšela a dala mu trochu mléka.

Král rychle pospíchal za svým Mistrem a nabídl mu mléko. Ramdas se napil a byl na místě uzdraven. Pak se se svým oddaným žákem o trochu mléka rozdělil, protože královo tělo bylo poškrábané a krvácelo. Jakmile se král napil, jeho bolest okamžitě zmizela.

Moderní věda této unikátní zkušenosti v životě krále Šivadžiho neuvěří. Jestliže použijete mysl, budete tím posledním, kdo tomu uvěří, ale použijete-li srdce, zcela určitě uvěříte, že se takové věci můžou stát. Tento příběh je stoprocentně pravdivý.

Okrová látka

Při návštěvách u Ramdase Šivadži často masíroval celé tělo svého Gurua. Jednou, když Ramdase oddaně masíroval, řekl: „Mistře, už mám dost panování nad tímto královstvím. Nezískávám vůbec žádný mír.“

Ramdas řekl: „Dám ti kousek okrové látky. Od teď bys měl tuto látku používat jako svůj prapor. Okrová je barvou odříkání. Budeš vládnout a vést své poddané s co největším soucitem a láskou a zároveň budeš cítit, že jsem to já, kdo tě vede. V tobě a tvým prostřednictvím budu chránit a vést tvé království.“

Šivadži přijal Guruovu radu z celého srdce. Od té doby vždy jako svou vlajku používal jednoduchý kousek okrové látky bez jakékoliv dekorace.

Štěstí otroka

Jednou šel Šivadži do chrámu. K velkému úžasu uviděl u brány chrámu svého Mistra, jak prosí o almužnu. Lidé mu dávali trochu rýže, nějaké drobné a podobně. Když král uviděl svého milovaného Mistra přinuceného žebrat, napsal něco na kousek papíru a vložil ho do Mistrovy misky.

Ramdas byl zvědavý, co jeho žák napsal. Rozevřel lístek a četl: „Pokládám své království k tvým nohám. Jsem zde a chci být tvým otrokem.“

Ramdas se Šivadžiho zeptal: „Myslíš to vážně?“

„Ano.“ odpověděl král. „Do svého království se nevrátím. Zůstanu tady u tvých nohou. Jsem tvůj služebník. Prosím, řekni svému služebníkovi, co má udělat.“

A tak Ramdas začal Šivadžimu naslepo přikazovat: „Udělej tohle, udělej tamto.“ Král udělal vše, oč ho Mistr požádal, dokonce i tu nejpodřadnější práci.

Nakonec Ramdas Šivadžimu pokynul, aby k němu přišel. „Proč to děláš, můj synu?“ zeptal se. „Nevíš, že jsi král?“

Šivadži zavrtěl hlavou. „Nejsem král. Teď jsem tvůj otrok.“

„Ale jsi šťastný?“ zeptal se Ramdas.

Šivadži odpověděl: „Nedokážeš si představit, jakou mám radost! Být u tvých nohou a poslouchat tvé příkazy je nejvyšší blažeností. Učinil jsi mě tím nejšťastnějším člověkem.“

Mistrovy sandály

Král Šivadži byl velmi šťastný, že může svému Mistrovi sloužit v chrámu. Po nějaké době se ho Mistr zeptal: „Chceš zde zůstat natrvalo?“

„Ano, přesně to chci,“ odpověděl král. „Do svého království se už nevrátím.“

„Ale já chci, aby ses do svého království vrátil,“ řekl Ramdas.

Král Šivadži byl zmaten. „Ty nechceš, abych byl takto šťastný? Prosím, věř mi, nechci své království. Chci být tady u tvých nohou. Ať se o mé království stará někdo jiný. Chci zůstat tady. Chci být navždy tvým služebníkem.“

Ramdas řekl: „Ne, musíš se vrátit.“

Nakonec byl Šivadži donucen příkaz svého Mistra poslechnout. Když odcházel, prosil Ramdase: „Nemůžeš mi alespoň dát své sandály? Položím je na trůn.“

Ramdas králi své sandály ochotně dal. Pak řekl: „Občas tě navštívím. Ale pamatuj — ty nejsi král. Jsi pouhým nástrojem. Já jsem král.“

Šivadži se poklonil a odpověděl: „Jestliže ty jsi král, pak jsem plně připraven se vrátit. Stejně tak, jako jsem byl tvým otrokem tady, jsem připraven vrátit se a být tvým otrokem tam. Vnitřně mě povedeš a vše udělám tak, jak si budeš přát.“

Takto se Šivadži vrátil, aby vládnul svému království. Vzal sandály svého Mistra a položil je na trůn s naprostou vírou, že ho budou v každém okamžiku chránit a vést. Stejná událost se také stala v životě našeho prvního Avatára Sri Rámačandry. Když byl Sri Rámačandra přinucen odejít na čtrnáct let do vyhnanství, jeho bratr Bharat vzal jeho sandály a položil je na trůn jako symbol, že se o království stará pouze do doby, dokud se Ráma nevrátí.

Král se zříká

Při jiné příležitosti král Šivadži vešel do chrámu a začal hořce plakat. Lítostivě plakal a říkal, že se nechce vrátit do paláce. Jeden z jeho služebníků mu řekl: „Ó králi, co to děláš? Musíš se k nám vrátit. Kdo bude místo tebe vládnout zemi?“

Král zůstal v chrámu víc než deset dní. Stále opakoval: „Nevrátím se. Chci žít tady.“ Mnoho lidí se ho snažilo přesvědčit, aby se této myšlenky vzdal. Říkali: „Jak může král žít v chrámu? To je absurdní! Musíš se vrátit a vládnout svému království.“

Avšak Šivadži byl neoblomný. Odmítal se vrátit. Nakonec řekl: „Protože mi není dovoleno zde žít, chci, abyste mě zde nechali zemřít.“

„Co tím myslíš?“ zeptali se jeho polekaní služebníci.

Šivadži okamžitě vyndal svůj meč a chtěl se zabít. Jeho služebníci k němu přiskočili a rychle mu meč vytrhli z rukou.

Šivadži jim řekl: „Nedovolíte mi žít; nedovolíte mi zemřít. Buď mi tady dovolte žít, nebo mi tady dovolte zemřít, ale já se nevrátím. Nepotřebuji materiální život. Chci jen duchovní život. Mám už dost kralování. Existuje něco, co mi tento svět nedal? Mám jméno a slávu, všechno, ale nemám mír, nemám vnitřní radost. Když vstoupím do chrámu, naplní mě mír a radost. To je to, co potřebuji. Jako král mám vše a vše jsem udělal. Ale teď už králem nechci zůstat ani na okamžik. Chci zůstat tady v tomto chrámu a pouze se modlit a meditovat, modlit se a meditovat, modlit se a meditovat. Vím, že to je ten jediný způsob, jak můžu ve svém životě získat pravé uspokojení.“

Avšak Šivadžiho služebníci oduševnělý požadavek svého krále neposlouchali. Dál ho přemlouvali a přemlouvali, aby se vrátil do paláce. Nakonec byl přinucen se jejich požadavkům odevzdat.

Šivadži byl nesmírně oddaný bohyni Bhavani, která byla božstvem jeho rodiny. Později nechal postavit velmi krásný chrám, který zasvětil tomuto aspektu Božské Matky. Bhavani je Bohyně Síly, Bohyně, která probouzela dřímající Indii.

Matko, vezmi mě s sebou!

Šivadži vždy říkal, že miluje jen jednu ženu na světě, a to svou matku Džidža Bai. Žila, aby v roce 1674 viděla, jak je její syn korunován jako Čhatrapati Šivadži, král celého státu Maratha. O necelé dva týdny později zemřela a opustila tak svého syna naprosto zarmouceného. Volával: „Matko, vezmi mě s sebou! Nechci tady na zemi zůstat bez tebe.“ Utrápený steskem po své matce, Šivadži žil jen o několik let déle. Zemřel v roce 1680, kdy mu bylo 52 let.

Když byl zapálen pohřební oheň krále Šivadžiho, jeho věrný pes Vaghja skočil do plamenů, aby byl se svým pánem. Nyní stojí před urnou s ostatky Šivadžiho v pevnosti Raigad socha malého psa. Guru krále Šivadžiho, Ramdas, opustil tělo v roce 1681, brzy po smrti svého drahého žáka.

Zajetí Šambhudžiho

Následovníkem Šivadžiho se stal jeho nejstarší syn Šambhudži. Mogulský císař Aurangzeb byl odhodlán podmanit si syna svého bývalého nepřítele a znovu získat nadvládu nad Maharaštrou. V roce 1689 císařovy vojenské jednotky zajaly Šambhudžiho a nemilosrdně ho mučily. Když odmítnul stát se muslimem a nechtěl prozradit, kde se skrývá poklad Marathy, oslepili ho a vyřízli mu jazyk. O několik dní později byl Šambhudžii popraven. Brutální smrt Šambhudžiho donutila všechny obyvatele Marathy, aby se pod vedením Šivadžiho druhého syna Radžaramy spojili a obnovili své hrdinské úsilí vzdorovat mogulské nadvládě v Indii.

Thákurova nesmrtelná píseň

Ve většině svých básní a písní vynáší Rabíndranáth Thákur Bengálsko do nebes a říká, že zbytek Indie by měl jít ve šlépějích Bengálska. Avšak co se týče Šivadžiho, Thákur vybízel Bengálce, aby následovali příklad Šivadžiho. Šivadžiho motto, jeho oběť, jeho odvaha a sebedávání si získaly Thákurovu nejvyšší chválu. Řekl: „Ó Bengálci, následujte jej, následujte jej. Následujte Šivadžiho a říkejte: ,Vítězství Šivadžimu! Vítězství Šivadžimu! Vítězství Šivadžimu!‘“ To byla Thákurova nesmrtelná báseň.

Otrok Boha, a ne král člověka

Hlavní myšlenkou příběhů o králi Šivadžim je toto: pozemské štěstí, pozemské bohatství a pozemské jméno a sláva se vůbec nevyrovnají vnitřnímu míru a štěstí. Jméno Šivadži a jeho sláva se rozšířily daleko za hranice Maharaštry. Pokryly délku a šířku celého jižního subkontinentu. Dokonce i britská vláda ho nesmírně obdivovala. A mogulský císař Aurangzeb na něj velice žárlil, protože Šivadži byl tak mocný a nezdolatelný.

Své vnější schopnosti získal Šivadži díky své morální odvaze, a navíc ze svého života modlitby a meditace. Modlitba a meditace byly pro něj nekonečně důležitější než být králem a zůstat králem. Chtěl být otrokem Boha, a ne králem člověka.

Všechno může být plodné

V těchto příbězích o králi Šivadži vidíme, že duchovnost stojí nekonečně výše než cokoli, čeho můžeme tady na zemi dosáhnout. Všechno je bezvýznamné a zbytečné kromě duchovnosti. Na druhou stranu může být všechno významné a plodné, jestliže je uvnitř toho duchovnost. To Šivadžiho naučil jeho Guru, Ramdas. Ramdas řekl: „Vrať se do svého paláce a nes mě uvnitř sebe. Budu zemi vládnout tvým prostřednictvím. Povedu celý tvůj národ.“

Duchovnost byla Šivadžiho životním dechem. Byl šťastný ne jako král, ale jako služebník svého Mistra. Když Šivadži vnesl duchovnost do svých vnějších činností, objevil mír, mír, mír.

Můj obdiv k Šivadžimu

Vždy jsem byl velkým obdivovatelem Šivadžiho. V ášramu Sri Aurobinda, kde jsem vyrůstal, nám naši učitelé dávali známky od nuly do čtyř. Jestliže jste obdrželi čtyři ze čtyř, bylo to výborné; jestliže jste dostali trojku, bylo to velmi dobré; dvojka znamenala dobré; jednička byla ucházející a nula znamenala snesitelné.

Jednou nás učitel bengálštiny požádal, abychom napsali esej o králi Šivadži. Museli jsme to napsat při hodině, ne jako domácí úlohu. Tehdy mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Učitel byl s mou slohovou prací tak potěšen, že mi dal osm ze čtyř! Ředitel se o tom dozvěděl a učiteli řekl: „Zbláznil ses? Jak můžeš dát osm ze čtyř?“ Pak se o tom vážně pohádali.

Tím, že mi můj učitel bengálštiny, který mě měl tak rád, dal osm ze čtyř za mou esej o králi Šivadži, dostal se do problémů s ředitelem školy!

Pocty králi Šivadžimu

Šivadži nepatřil jen Maharaštře, patřil celému indickému národu. Nebyl to ctižádostivý vládce, který by si chtěl vybudovat království sám pro sebe. Byl to patriot, inspirovaný vizí a politickými názory získanými z učení starověkých filozofů.

— Jawaharlal Nehru

Myslím, že se Šivadži řadí mezi nejvýznamnější postavy světa. Jelikož jsme byli podrobenou zemí, naši význační lidé (jakéhokoli postavení) byli ve světové historii zmenšováni. Kdyby se tentýž člověk narodil v evropské zemi, byl by vynášen do nebes a znali by ho všude. Říkalo by se, že osvítil svět.

— Indira Gándhí

Šivadži Šivadži Šivadži

Shibaji Shibaji Shibaji
Taba prane savita mají
Dekhayeche naba sharani
Tumi ajanar swapani

From: Sri Chinmoy, Šivadži - , Sri Chinmoy Centrum, 2007
Sourced from http://cz.srichinmoylibrary.com/shv-cs