Jóga a duchovní život. Cesta indické duše.

Část I: Duchovní a filosofické pojednání

Člověk a Bůh

Člověk a Bůh jsou věčně jedním. Tak jako Bůh, člověk je nekonečný; tak jako člověk, Bůh je konečný. Mezi člověkem a Bohem neexistuje žádná zející propast. Člověk je Bůh zítřka; Bůh je člověk včerejška a dneška.

Tak jako je Bůh v nebi, tak je také na zemi. Je zde, tam a všude. Každá lidská bytost má svého vlastního Boha. Žádná lidská bytost není bez Boha. Naprostý ateista v Boha nevěří, ale naštěstí věří, nebo spíš naneštěstí musí věřit v určitou myšlenku, představu, pojetí řádu nebo zmatku. A samotná tato myšlenka, toto pojetí, není ničím jiným než Bohem.

Každá jednotlivá duše musí dostat svobodu, naprostou svobodu, aby objevila svou vlastní cestu. Chyby na cestě duchovnosti nejsou vůbec politováníhodné, protože chyby jsou prostě menší pravdy. Nepostupujeme od nepravdy k pravdě. Postupujeme od nejméně odhalené pravdy k nejvíce odhalené pravdě.

Dokud Boha nerealizujeme a nesjednotíme se s Ním, musíme Jej nazývat Mistrem, Průvodcem, Přítelem, a tak podobně. Podle našeho vztahu k Němu se náš postoj k Němu může měnit. To ale není vůbec důležité. Nejdůležitější je, že Boha milujeme jako svého zcela vlastního. Ve své upřímné lásce k Bohu budeme spontánně inspirováni k Jeho uctívání.

Zde budeme muset zjistit, jaký druh uctívání je pro nás vhodný, jaký druh je v harmonii s rozvojem a sklonem naší duše. Uskutečnění naprosté jednoty s Bohem je tou nejvyšší podobou uctívání. Další v řadě je meditace. Níže je místo pro modlitby a vzývání. Nejnižší podobou uctívání je uctívání Boha ve světských věcech.

Když myslím na flétnu a flétnistu jako na dvě odlišné věci, myslím na sebe jako na služebníka Boha a na Něj jako na svého Mistra. Když cítím, že flétna obsahuje část Mistrova vědomí, cítím, že jsem dítětem Boha a On je mým Otcem. Když si nakonec uvědomím, že flétna a flétnista jsou jedním, flétnista se jeví jako Duch a já jako Jeho tvořivá Síla.

Člověk musí uskutečnit Boha v tomto těle zde na zemi. Velký indický básník Kábir řekl:

„Nejsou-li tvá pouta rozbita, zatímco žiješ, jaká je naděje na osvobození ve smrti? Je prázdným snem, že se s Ním duše sjednotí, protože odešla z těla; je-li nalezen nyní, je nalezen i poté; není-li, odcházíme přebývat do města Smrti.“

      Kábir

Sestry a bratři, nepadejte do propasti zoufalství, dokonce i když teď nemáte žádnou jasnou aspiraci realizovat Boha. Jen začněte svou cestu vzhůru, dovnitř a kupředu — vzhůru, abyste spatřili Boží Sen, dovnitř, abyste vlastnili Boží Sen, kupředu, abyste se stali Božím Snem. Tento Sen je Sen naprostého Naplnění.

Nespočet je těch, kteří se vydávají na cestu vnitřního života až poté, co dostali mnoho ran, nebo poté, co putovali daleko široko pouštěmi života. Takže je vskutku šťastný a požehnaný ten, kdo položí své tělo, mysl, srdce a duši k Nohám Pána jako květiny předtím, než rány přijdou. Je pravda, že četné mraky pozemskosti zakrývají naši ještě neosvícenou mysl. Je ale stejně tak pravda, že vulkán koncentrace hledajícího a vodíková puma jeho meditace dokáží zničit a zničí tento odvěký závoj nevědomosti.

Mohu říci něco vám, kteří jsou ženatí, a vám, které jste vdané, všem, kdo máte velké rodinné odpovědnosti? K našemu naprostému úžasu budou všechny takovéto odpovědnosti přeměněny ve zlaté příležitosti v okamžiku, kdy se pokusíte vidět ve svých dětech Boha, v okamžiku, kdy si uvědomíte, že ve svém sebeobětování sloužíte Bohu. Ve své schopnosti naplnit svého manžela, božsky ho upevnit v nesmírném rozpětí hmoty, pozvednout jeho vědomí do říše Ducha, se nedá neúnavné a spontánní obětování manželky ničím nahradit. Ve své schopnosti zaplavit duši manželky mírem světa Za, přitáhnout její srdce ke vždy zářícímu Slunci Nekonečnosti, přeměnit její život v Píseň Nesmrtelnosti, se nedá ničím nahradit závazek manžela. A ti, kteří jsou svobodní, mohou zůstat ujištěni, že jsou svobodní proto, aby po duchovní cestě mohli běžet co nejrychleji. Neoddělitelná je jejich aspirace a Boží Inspirace.

Když se snažíme podívat hluboko dovnitř, když se snažíme žít vnitřní život, můžeme se všude kolem setkat s obtížemi. Voláme: „Podívej, Bože, teď, když jsme se k Tobě obrátili, musíme podstoupit tolik zkoušek!“ Nenacházíme žádnou cestu ven a jsme znepokojeni. Ale proč bychom měli být? Naší paměti nemůže uniknout, že jsme ve svém životě snášeli rány osudu. Než jsme vstoupili do duchovního života, sklíčenost byla naším neustálým společníkem. Teď jsme alespoň v lepším postavení, protože máme schopnost rozpoznat zuřivého tygra pozemskosti. Berme neklid a slabosti jako zkoušky.

Proč by nás měl Bůh zkoušet? Dělá všechno, jen to ne. On, protože je Milosrdný, nás varuje před okamžitým nebezpečím. Avšak bereme-li tato varování jako zkoušky, potom abychom touto zkouškou prošli, musíme se modlit k Bohu. Tím, že budeme na obtíže a nebezpečí jen myslet, nemůžeme zkouškou nikdy projít. Abychom udělali zkoušku ve škole, musíme se pořádně učit. Podobně, abychom prošli vnitřní zkouškou, musíme si rozvíjet více upřímnosti a sytit plamen aspirace.

Během meditace musíme být velice opatrní. Občas se mysl bude chtít oddávat určitým světským a emocionálním myšlenkám a nápadům, avšak my jí to nesmíme dovolit. Během meditace je všechno intenzivní, a pokud máme zlé myšlenky, následky jsou mnohem vážnější a nebezpečnější, než by byly jinak. Slábneme v okamžiku, kdy se mysl stává kořistí nestřídmých myšlenek. Je samou přirozeností nižší mysli podvádět nás. Ale naše slzy a šplhající plamen našeho srdce nás přijdou vždy zachránit.

Člověk a Bůh jsou jedním. Všichni lidé patří do stejné rodiny. Všichni jsme jedním. Pravý hledající nesmí poslouchat absurdní argumenty skeptiků. Nemají ani trošku duchovního poznání. Nejsou si vědomi skutečnosti, že nevědomě ukazují svou naprostou hloupost. Říkají: „Jsme-li všichni jedním, pak jak je možné, že když vás bolí hlava, mě nebolí? Je-li můj hlad uspokojen, jak to, že váš není?“ Jako odpověď se jich zeptejme, jak je možné, že když mají zraněnou nohu, jejich hlava je také nebolí, i když jsou obě částmi stejného těla. Univerzální vědomí je uvnitř nás všech. Když si ho nejsme vědomi, neznamená to, že neexistuje. Mé tělo je mé vlastní. Ale bolí mě noha, když má hlava trpí bolestí? Ne. Avšak když si budu vědom Božského Vědomí, které prostupuje celým mým tělem, nepochybně budu stejnou bolest cítit po celém těle. Zde je hlava individuální duše a kolektivní duše je celé mé tělo. Abychom cítili celý svět jako svůj zcela vlastní, nejprve musíme cítit Boha jako svého zcela vlastního.

Člověk je Srdcem Nekonečnosti.
Člověk je Dechem Věčnosti.
Člověk je Životem Nesmrtelnosti.

Náš cíl je uvnitř nás

Jsme všenaplňujícím Snem Boha. Naše nitro je nesmírnou Plností Boha. Náš cíl je Srdce Nekonečnosti a Dech Nesmrtelnosti. Náš cíl je v samotném našem těle.

Ve fyzickém světě řekne matka dítěti, kdo je jeho otec. V duchovním světě nám naše aspirace neboli toužebné úsilí říká, kdo je náš Bůh. Kdo je Bůh? Bůh je nekonečné Vědomí. Je také sebeozařující Světlo. Neexistuje žádná lidská bytost, která by v sobě neměla toto nekonečné Vědomí a toto sebeozařující Světlo.

Chceme-li vidět něco ve vnějším světě, pak kromě toho, že musíme mít oči doširoka otevřené, potřebujeme světlo — buď sluneční světlo nebo elektrické světlo nebo nějaký jiný druh světla. Avšak ve vnitřním světě nepotřebujeme vůbec žádné světlo. Dokonce i se zavřenýma očima můžeme vidět Boha, sebeozařující Světlo.

Bůh není něco, co můžeme získat zvnějšku. Bůh je právě to, co můžeme odhalit uvnitř.

V běžném životě má každá lidská bytost milióny a milióny otázek. V duchovním životě přijde den, kdy člověk pocítí, že existuje jen jedna otázka, na kterou se stojí za to ptát: „Kdo jsem?“ Odpověď všech odpovědí je: „Nejsem tělo, ale jsem Vnitřní kormidelník.“

Jak je možné, že člověk nepoznal sám sebe, což by mělo být tím nejsnazším ze všech jeho úsilí? Nezná sám sebe právě proto, že se ztotožňuje s egem, a ne se svým skutečným Já. Co ho nutí ztotožňovat se s tímto falešným já? Je to nevědomost. A co mu říká, že skutečné Já není a nikdy nemůže být ego? Je to jeho hledání Sebe Sama. To, co vidí v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, je jeho skutečné Já, jeho Bůh. Nakonec se musí to, co vidíme, přeměnit v to, čím se staneme.

Onehdy mi jeden můj student řekl: „Nemohu myslet na Boha, má mysl začne být neklidná.“

„Co tedy děláš?“ zeptal jsem se.

„Prostě myslím na svět.“

„Teď mi řekni, když myslíš na svět se všemi jeho aktivitami, můžeš alespoň na vteřinu myslet na Boha?“

„Ne, nikdy.“

„Tak, můj mladý příteli, není to absurdní, že když myslíš na Boha, neklid od Něj odvádí tvou mysl, zatímco když zhluboka piješ požitky světa, neklid tvou mysl neodvádí a nepokládá ji k Nohám Pána? Ne, toto by se nikdy nemělo stát. Máš-li opravdový hlad po duchovním jídle, pak tento neklid nebo to, co nazýváš ,znepokojením‘, vezme rychle a dynamicky tvou mysl a položí ji do tvého srdce, kde bude moci pít Nektar božského Míru a Uspokojení.

Jistě, tvá mysl nedokáže dělat dvě věci najednou. Myslíš-li na Boha s bezmeznou vírou, hoří-li ve tvém srdci plamen aspirace, pak se tě opice tvého vnějšího neklidu, jakkoliv rozpustilá může být, neodváží dotknout, natož tě štípat nebo kousat. Nedokážeš se s veškerou pozorností dívat na obě svá ramena současně. Podobně, když v sobě jasně vidíš svého Boha, nemůžeš vidět tygra nevědomosti vnějšího světa.“

To, co musíme udělat nejdříve, je spatřit ego, potom se ho dotknout a chytit ho a nakonec ho přeměnit. Když do nás v duchovním životě vstoupí ego a trápí nás, musíme na sebe myslet jako na Brahman, Jedno bez druhého, a musíme cítit, že jsme všeprostupujícím Vědomím. Tehdy se ego rozplyne do nicoty.

Všichni víme, že mysl hraje v našem vnějším životě, stejně tak jako v našem duchovním životě, důležitou roli. Proto ji nesmíme vyřazovat. Co bychom spíše měli dělat, je vždy si mysl uvědomovat. Mysl je neklidná, ale to neznamená, že bychom ji měli neustále trestat. Když pán domu zjistí, že jeho starý sluha si nedávno zvykl krást, nepropustí ho okamžitě. Dřívější upřímnost a oddanost sluhy jsou v jeho paměti stále čerstvé. Čeká, a aniž by si ho někdo povšimnul, lhostejně pozoruje a cítí, že jeho sluha obrátí nový list. Mezitím si sluha uvědomí, že se pán dozvěděl o jeho špatném chování a přestane krást. Jde ještě o krok dále: aby svého pána potěšil, pracuje dokonce ještě upřímněji a oddaněji než předtím. Podobně, když si uvědomíme neklidné aktivity a triky mysli, musíme být nějakou dobu tiší a pozorovat mysl docela bez zájmu. Zanedlouho uvidíme, že naše mysl, zloděj, se zastydí za své chování. Nesmíme zapomenout, že během této doby na sebe musíme myslet jako na duši, a ne jako na tělo, protože jedině duše může být pánem mysli. Jedině duše je naší pravou totožností. V určenou hodinu začne mysl poslouchat příkazy duše.

Činnost a nečinnost. Podle Gíty musíme vidět činnost v nečinnosti a nečinnost v činnosti. Co to znamená? Znamená to, že když pracujeme, musíme uvnitř sebe cítit moře míru a klidu. Když nic neděláme, musíme v sobě cítit dynamo tvořivé energie. Nemysleme na činy jako na naše vlastní. Dokážeme-li to, naše činy budou skutečnější a účinnější. Když sluha vaří pro svého pána, dělá to nejlépe, jak dokáže. Proč? Aby získal ocenění a přízeň svého pána. Stejně tak, pokud jednáme, abychom potěšili svou duši, Vnitřního kormidelníka, dokážeme jednat nanejvýš oddaně a nanejvýš úspěšně.

Náš Cíl je uvnitř nás. Abychom tohoto Cíle dosáhli, musíme se obrátit k duchovnímu životu. To, co je v duchovním životě nejvíce zapotřebí, je bdělost či vědomí. Bez toho je vše vyprahlou pouští. Když jdeme na tmavé místo, bereme si svítilnu nebo nějaké jiné světlo, abychom viděli, kam jdeme. Chceme-li vědět o svém neosvíceném životě, musíme si vzít na pomoc vědomí. Podívejme se na to více zblízka. Víme, že slunce osvětluje svět. Avšak jak si to uvědomujeme? Uvědomujeme si to pomocí svého vědomí, které je sebeodhalující. Působení slunce není sebeodhalující. Je to naše vnímání slunce, co nám dává pocit, že slunce osvětluje svět. Je to naše vědomí, které je sebeodhalující ve všem. A toto vědomí je nekonečným Mořem Blaženosti. Když se napijeme i jen kapky vody z pozemského moře, chutná slaně. Stejně tak, když se během meditace napijeme i jen drobounké kapičky z Moře Blaženosti, zajisté okusíme Blaženost. Tato Blaženost je Nektar. Nektar je Nesmrtelnost.

Náš mír je uvnitř

Žádná cena není příliš vysoká za vnitřní mír. Mír je harmonické ovládání života. Pulsuje životní energií. Je to síla, která snadno překonává veškeré naše pozemské znalosti. Přesto není od naší pozemské existence oddělená. Otevřeme-li uvnitř ty správné cesty, můžeme tento mír pocítit tady a teď.

Mír je věčný. Nikdy není příliš pozdě na to mít mír. Čas je k tomu vždy zralý. Náš život může být skutečně plodný, nejsme-li odříznuti od našeho Zdroje, kterým je Mír Věčnosti.

Největší neštěstí, které může potkat lidskou bytost, je, ztratí-li svůj vnitřní mír. Žádná vnější síla ji o něj nemůže okrást. To, co ji o něj okrádá, jsou její vlastní myšlenky, její vlastní činy.

Naše největší ochrana nespočívá v našich materiálních dosaženích a zdrojích. Všechna bohatství světa nejsou ničím ve srovnání s naší božskou duší. Naše největší ochrana spočívá ve společenství naší duše s všesytícím a všenaplňujícím Mírem. Naše duše žije v Míru a žije pro Mír. Žijeme-li život míru, jsme vždy obohacováni a nikdy ochuzeni. Náš vnitřní mír je neomezený, jako nesmírná obloha obklopuje vše.

Dlouho jsme bojovali, hodně jsme trpěli, daleko jsme cestovali. Ale tvář míru je před námi stále skrytá. Můžeme ji odhalit, jestliže se vlak našich tužeb ztratí ve Vůli Pána Nejvyššího.

Mír je život. Mír je věčná Blaženost. Obavy — mentální, vitální a fyzické — existují. Avšak záleží na nás, zda je přijmeme, nebo odmítneme. Měli bychom vědět, že to nejsou nevyhnutelné skutečnosti života. Protože náš Všemohoucí Otec je veškerým Mírem, naším dědictvím je Mír. Je himálajskou chybou rozšiřovat širokou cestu budoucího pokání tím, že budeme špatně využívat a zanedbávat zlaté příležitosti, které dostáváme. Musíme se rozhodnout tady a teď, uprostřed všech svých každodenních činností, a vhodit sami sebe, srdce a duši, do Moře Míru. Mýlí se ten, kdo si myslí, že mír k němu přijde sám od sebe na konci jeho životní pouti. Doufat v dosažení míru bez duchovnosti a meditace je jako očekávat vodu na poušti.

Pro mír mysli je základem modlitba. Modlit se k Bohu pro mír s plnou koncentrací a soustředěností oddanosti dokonce i jen pět minut je mnohem důležitější než trávit dlouhé hodiny v bezstarostné a nedbalé meditaci. A teď, jak se modlit? Se slzami ve svém srdci. Kde se modlit? Na osamělém místě. Kdy se modlit? V okamžiku, kdy naše vnitřní bytost chce, abychom se modlili. Proč se modlit? To je otázka všech otázek. Musíme se modlit, pokud chceme, aby Bůh naplnil naši aspiraci. Co dalšího můžeme od Boha očekávat? Můžeme od Něj očekávat, že nám pomůže pochopit všechno: všechno v ničem a nic ve všem, Plné v Prázdném a Prázdné v Plném.

Musíme vždy rozlišovat. Musíme cítit, že vnější svět, který přitahuje naši pozornost, je pomíjivý. Abychom měli něco trvalého, abychom v životě dosáhli pevného základu, musíme se obrátit k Bohu. Neexistuje jiná možnost. A k tomuto obrácení neexistuje žádný vhodnější okamžik, než když se cítíme nejvíce bezmocní.

Cítit se bezmocný je dobré.
Lepší je pěstovat ducha sebeodevzdání.
Nejlepší je být vědomým nástrojem Boha.

Všechno záleží na mysli, vědomě nebo nevědomě, včetně hledání míru. Úlohou mysli je odstranit mrak pochybnosti. Úlohou čistoty v mysli je zničit četné mraky pozemskosti a pouta nevědomosti. Není-li v mysli čistota, potom nemůžeme mít v duchovním životě trvalý úspěch.

Mír budeme vlastnit jen poté, co úplně přestaneme hledat chyby v druhých. Musíme celý svět cítit jako svůj zcela vlastní. Když pozorujeme chyby druhých, vstupujeme do jejich nedokonalostí. To nám ani trochu nepomáhá. Zvláštní je, že čím hlouběji se pustíme, tím nám je jasnější, že nedokonalosti druhých jsou našimi vlastními nedokonalostmi, ale v jiném těle a mysli. Zatímco když myslíme na Boha, Jeho Soucit a Jeho Božskost rozšiřují naši vnitřní vizi Pravdy. V plnosti své duchovní realizace musíme dojít do bodu, kdy přijmeme lidstvo jako jednu rodinu.

Nesmíme dovolit naší minulosti, aby trápila a ničila mír našeho srdce. Naše nynější dobré a božské činy mohou snadno působit proti našim minulým špatným a nebožským činům. Má-li hřích sílu nás rozplakat, meditace má nepochybně sílu dát nám radost, zaplavit nás božskou Moudrostí.

Náš mír je uvnitř a tento mír je základem našeho života. A tak se ode dneška rozhodněte naplnit svou mysl a srdce slzami oddanosti, základem míru. Je-li náš základ pevný, potom nezávisí na tom, jak vysokou postavíme nástavbu, nikdy nám nebude hrozit nebezpečí. Protože mír je pod, mír je nad, mír je uvnitř, mír je vně.

Kdo se hodí pro jógu?

Kdo se hodí pro jógu? Ty se hodíš pro jógu. On se hodí pro jógu. Já se hodím pro jógu. Všechny lidské bytosti bez výjimky se hodí pro jógu.

Duchovní připravenost je možné určit podle našeho cítění jednoty, naší touhy po jednotě. Nejmenší kapka má právo považovat nesmírný oceán za svůj zcela vlastní nebo plakat proto, aby ho měla jako svůj zcela vlastní. Stejné je to s individuální duší a s Univerzální Duší.

Kde je Bůh a kde jsem já? Bůh je ve třetím patře a já jsem v prvním. Já vyjdu do druhého patra. On sejde do druhého patra. Společně se setkáme. Nezapomenu Mu omýt Nohy svými slzami blaženosti. Stejně tak mě On nezapomene položit do svého Srdce nekonečného Soucitu.

Co je to jóga? Jóga je nalezení sebe sama. Nalezení sebe sama je realizace Boha. Ten, kdo praktikuje jógu, dělá dvě věci najednou: zjednodušuje celý svůj život a získává volný přístup k Božskému.

Na poli jógy nemůžeme nikdy nic předstírat. Naše aspirace musí být opravdová. Celý náš život musí být opravdový. Nic není nemožné pro horlivého aspiranta. Vyšší Síla vede jeho kroky. Nezdolná Vůle Boha je jeho nejbezpečnější ochranou. Nehledě na to, jak dlouho nebo kolikrát chybuje, má úplné právo vrátit se zpět do svého vlastního duchovního domova. Jeho aspirace je stoupající plamen. Nemá kouř, nepotřebuje palivo. Je dechem jeho vnitřního života. Vede ho ke břehům Zlatého Za. S křídly své aspirace vzlétá aspirant do říší Transcendentálního.

Bůh je Nekonečný a Bůh je Všudypřítomný. Pro pravého aspiranta je to více než pouhá víra. Je to jediná Skutečnost.

Teď zaměřme svou pozornost na duchovní život. Je mylnou představou, že duchovní život je životem odříkání a ložem na trní. Ne, nikdy! Přišli jsme z Blaženosti. Do Blaženosti se vrátíme se spontánní radostí života. Vypadá to obtížně, protože se staráme o své ego. Vypadá to nepřirozeně, protože si opatrujeme své pochybnosti.

Realizace Boha je cílem našeho života. Je to také naše nejvzácnější dědictví. Bůh je zároveň naším Otcem a naší Matkou. Jako náš Otec pozoruje, jako naše Matka tvoří. Stejně jako dítě se nikdy nevzdáme požadavků na svou Matku, abychom získali Její Lásku a Milost. Jak dlouho dokáže matka nechat pláč svého dítěte bez povšimnutí? Nezapomeňte na to, že jestliže na zemi existuje něco, na co si všechny lidské bytosti mohou činit veškerý nárok, pak je to mateřský aspekt Božského. Matka je jedinou silou naší závislosti, ona je jedinou silou naší nezávislosti. Její Srdce, domov nekonečnosti, je věčně otevřené pro každého.

Teď bychom se měli seznámit s osmi důležitými kroky, které vedou hledajícího k jeho cíli. Tyto kroky jsou:

jama — sebeovládání a morální zdrženlivost; nijama — přísné dodržování správného chování a charakteru; ásana — různé tělesné pozice, které nám pomáhají vstoupit do vyššího vědomí; pránajáma — systematické dýchání pro udržení otěží mysli; pratjahára — stažení se ze života smyslů; dhárana — zaměření našeho vědomí na Boha, všemi částmi těla; dhjána — meditace, neúnavný expresní vlak spěchající směrem k Cíli; samádhi — trans, konec tance Přírody, naprosté vmísení individuálního vědomí do nekonečného Vědomí Transcendentálního Nejvyššího.

Jóga je naše sjednocení s Pravdou. Existují tři postupné stupně tohoto sjednocení. Na prvním stupni musí člověk cítit, že Bůh ho potřebuje stejně tak, jako on potřebuje Boha. Na druhém stupni musí člověk cítit, že bez něj Bůh neexistuje ani na vteřinu. Na třetím a konečném stupni musí člověk realizovat to, že on a Bůh jsou nejen věčně jedním, ale jsou si také rovni, jsou všeprostupující a všenaplňující.

Síla odevzdání

Současný svět chce individualitu. Požaduje svobodu. Avšak pravá individualita a svoboda mohou dýchat jen v Božském. Odevzdání je neúnavným dechem duše v Srdci Boha.

Lidská individualita křičí v temnotě. Pozemská svoboda pláče na poušti života. Avšak naprosté odevzdání univerzálně zpívá o božské Individualitě a Svobodě na Klíně Nejvyššího.

V odevzdání objevujeme duchovní sílu, s jejíž pomocí se můžeme stát nejen těmi, kteří vidí Pravdu, ale také těmi, kteří vlastní Pravdu. Tato Pravda je všemohoucí Silou. Dokážeme-li se odevzdat v naprostém tichu, my sami se staneme Skutečností Skutečného, Životem Žijícího, Středem pravé Lásky, Míru a Blaženosti. Sami sobě se staneme nesrovnatelným požehnáním.

Roztomilé dítě přitahuje naši pozornost. Milujeme ho, protože přemohlo naše srdce. Ale žádáme od něj něco na oplátku? Ne! Milujeme ho, protože je předmětem lásky, je hodné milování. Stejným způsobem můžeme a měli bychom milovat Boha, protože On je nejvíce milování hodnou Bytostí. Spontánní láska k Božskému je odevzdání a toto odevzdání je v životě největším darem. Protože když se odevzdáme, Božské nám okamžitě dá nekonečně více, než oč bychom žádali.

Odevzdání je duchovní zázrak. Učí nás, jak vidět Boha se zavřenýma očima, jak k Němu mluvit se zavřenými ústy. Strach vstupuje do naší bytosti, jen když od Absolutního stáhneme své odevzdání.

Odevzdání je postupné odhalení. Je to postupné odhalení našeho těla, mysli a srdce do Slunce božské Plnosti uvnitř nás. Odevzdání se tomuto vnitřnímu Slunci je největším triumfem života. Pes selhání nás nemůže dostihnout, když jsme v tomto Slunci. Kníže zla se nás nedokáže dotknout, když jsme uskutečnili a vytvořili svou jednotu s tímto Sluncem, které věčně dává život.

Odevzdání a nadšení si hrají společně, jí společně a spí společně. Jejich je koruna vítězství. Vypočítavost a pochybnost si hrají společně, jí společně a spí společně. Jejich je osud, který je odsouzen ke zklamání, určený k selhání.

Indie je zemí odevzdání. Toto odevzdání není slepé podřízení se, ale spíše odevzdání omezeného já člověka jeho neomezenému Já. V Mahábháratě je řada příběhů o odevzdání. Všechny v sobě mají velkou duchovní pravdu. Řeknu vám krátký, ale nanejvýš inspirující a odhalující příběh o Draupadí, královně Pánduovců. Zatímco se jí zlý Duhšásana bezohledně pokoušel svléci, modlila se k Pánu, aby ji zachránil. Přesto si stále rukama pevně držela své oblečení. Její odevzdání nebylo úplné, a její modlitba nebyla vyslyšena. Duhšásana dál pokračoval ve svém úsilí svléknout nešťastnou královnu. Ale přišla chvíle, kdy Draupadí pustila své oblečení a začala se k Pánu modlit s rukama pozvednutýma vzhůru. „Ó Pane mého srdce, Ó Kormidelníku mého života, kéž je Tvá Vůle naplněna,“ modlila se. Hleďte, síla jejího naprostého odevzdání! Boží ticho se prolomilo. Jeho Milost sestoupila na Draupadí. Jak se Duhšásana snažil svléknout její sárí, zjistil, že je nekonečné. Jeho pýcha musela políbit prach.

Boží nenaplňující Milost sestupuje, jen když nepodmíněné odevzdání člověka stoupá.

Naše odevzdání je tou nejcennější věcí. Jen Bůh si ho zaslouží. Můžeme nabídnout své odevzdání druhému člověku, ale jen proto, abychom realizovali Boha. Dosáhl-li tento člověk svého Cíle, dokáže nám na naší duchovní cestě pomoci. Nabídneme-li se však někomu jen proto, abychom ho uspokojili, pak se dopouštíme himálajského omylu. To, co bychom měli udělat, je bezvýhradně se odevzdat Pánu v něm.

Každý náš čin by měl být určen pro to, abychom potěšili Boha, a ne abychom získali uznání. Naše činy jsou příliš tajné a posvátné na to, abychom je ukazovali před ostatními. Jsou určeny pro náš vlastní pokrok, dosažení a uskutečnění.

Pro naše odevzdání neexistuje žádná hranice. Čím více se odevzdáváme, tím více se musíme odevzdat. Bůh nám dal schopnost. Podle této schopnosti od nás požaduje projevení. Projevení nad naši schopnost Bůh nikdy nepožadoval a nikdy požadovat nebude.

V úplném a naprostém odevzdání člověka je jeho realizace: jeho realizace Já, jeho realizace Boha Nekonečného.

Meditace: individuální a společná

Meditace je oko, které vidí Pravdu, srdce, které cítí Pravdu a duše, která realizuje Pravdu.

Prostřednictvím meditace si duše plně uvědomuje svůj vývoj na své věčné cestě. Pomocí meditace vidíme, jak se tvar vyvíjí do Beztvarého, konečné do Nekonečného; a vidíme, jak se Beztvaré vyvíjí do tvaru, Nekonečné do konečného.

Meditace promlouvá. Promlouvá v tichu. Odhaluje. Odhaluje aspirantovi, že hmota a duch jsou jedním, množství a kvalita jsou jedním, imanentní a transcendentální jsou jedním. Odhaluje, že život nemůže být pouhou existencí sedmdesáti nebo osmdesáti let mezi zrozením a smrtí, ale že je spíše Věčností samou. Naše zrození je významnou událostí ve vlastní existenci Boha. A stejně tak naše smrt. V našem zrození, život žije v těle. V naší smrti, život žije v duchu.

Meditace — individuální a společná. Tak jako jsou jednotlivec a společnost v podstatě jedním, stejně tak je jedním i individuální a společná meditace. Všichni jsme dětmi Boha. Naše tělo říká, že jsme lidští. Naše duše říká, že jsme božští. Bez ohledu na to, zda jsme lidští nebo božští, jsme jedním, nevyhnutelně a věčně. Jsme neoddělitelnými částmi celku. Doplňujeme celek.

Oceán je rozsáhlý. Vy vidíte jeho část. On vidí jeho část. Já vidím jeho část. Ale celá rozloha oceánu je daleko za náš dohled. Naše vidění je omezené. Avšak část, kterou vidí každý z nás, není a nemůže být od celého oceánu oddělena.

Co vytváří orchestr? Vytváří symfonickou jednotu. Rozdílné tóny rozdílných nástrojů vytváří symfonii. Tak jako každý nástroj hraje své noty, stejně tak každý jednotlivec může meditovat svým vlastním způsobem. Avšak nakonec všichni dorazí ke stejnému cíli a základní realizaci jednoty. A tato realizace není ničím jiným než osvobozením — osvobozením ze spoutání, nevědomosti a smrti.

“Tat twam asi,“ „To jsi Ty.“ To je vskutku tajemství, které můžeme odhalit v meditaci. Toto „Ty“ není vnější člověk. Toto „Ty“ je naše duše, naše Božskost uvnitř. Naše neosvícená a nebožská přirozenost se nás snaží nechat pocítit, že tělo je vše. Naše osvícená a božská přirozenost se nás snaží nechat pocítit, že naše duše, která nemá počátek ani konec, je vše. Vskutku, je to duše, která je dechem naší existence v Nebi i na zemi.

Poznání sebe sama a univerzální Poznání nejsou dvě různé věci. Všechno ve vesmíru bude naše v okamžiku, kdy realizujeme své Já. A co je tento vesmír? Je to vnější vyjádření našich vnitřních dosažení. Jsme sami svými Spasiteli. Uvnitř nás je naše spasení. Sami si vytváříme svůj osud. Obviňovat druhé z nepříznivých podmínek našeho života je pod naši důstojnost. Bohužel, toto obviňování druhých je jednou z nejstarších nemocí člověka. Adam obviňoval Evu ze svého pokušení. Ubohá Eva, co mohla dělat? Také obvinila druhého. Ne, to nesmíme dělat. Je-li čin náš, pak zodpovědnost je také naše. Pokoušet se uniknout následkům svých činů je prostě absurdní. Avšak osvobodit se od dělání chyb je moudrost; to je skutečné osvícení. Zkoušky a utrpení jsou uvnitř nás a okolo nás. My si jich prostě nesmíme všímat. Není-li tato nevšímavost účinná, musíme jim čelit. Pokud toto také není účinné, musíme je porazit teď a tady. Největší problém je, jak zkoušky a utrpení překonat. Můžeme je překonat jen neustálou aspirací a meditací. Neexistuje žádná náhrada, žádná jiná možnost.

Z meditace, je-li hluboká a jednobodová, získáváme duchovní poznání a čistou oddanost, které působí nejen současně, ale také v souladu. Cesta Bhakti, oddanosti, a cesta Džňány, znalosti, nás nakonec dovedou ke stejnému cíli. Oddanost není slepá víra. Není to nesmyslné lpění na našem vnitřním pocitu. Je to jedinečný proces duchovního rozvíjení. Poznání není něco suchého. Není to ani agresivní síla. Poznání je potrava, která energizuje naši pozemskou a nebeskou existenci. Oddanost je Blaženost. Poznání je Mír. Naše srdce potřebuje Blaženost a naše mysl potřebuje Mír, tak jako Bůh potřebuje nás, aby se mohl projevit, a my potřebujeme Boha, abychom mohli být naplněni.

Meditace — individuální a společná. Je snadné meditovat sami. Aspirant má štěstí, neboť žádná třetí osoba nestojí mezi ním a Boží Milostí. Je snadné meditovat společně. Student má přirozeně radost, když studuje ve třídě s ostatními. Také zde má aspirant štěstí, protože upřímná aspirace druhých hledajících ho může inspirovat.

Pravda, při individuální meditaci existují obtíže, neboť aspiranta může postihnout lenost. Pravda, při společné meditaci existují obtíže, neboť existuje možnost, že nevědomost a slabosti druhých mohou nevědomě napadnout tělo, mysl a srdce aspiranta.

Ať už meditujeme samostatně nebo společně, je jedna věc, kterou musíme určitě dělat: musíme meditovat vědomě. Vynakládat nevědomé úsilí je jako nutit se hrát fotbal přes svou největší neochotu. Člověk hraje, ale nemá z toho žádnou radost. Vědomé úsilí je jako hrát fotbal s největší ochotou. Člověk získává skutečnou radost. Podobně, vědomá meditace nám dává vnitřní Blaženost duše.

Nakonec každý člověk musí mít ducha božského hrdiny. Ocitne-li se sám v nejhustším lese, musí mít vnitřní sílu meditovat beze strachu. Když má meditovat na Times Square mezi davy lidí, musí mít vnitřní sílu meditovat bez toho, aniž by byl sebemíň vyrušován. Ať už sám nebo s druhými, aspirant musí spočinout ve své meditaci neotřesený a bez obav.

Má vaše duše zvláštní poslání?

Vaše duše má zvláštní poslání. Vaše duše si ho je nanejvýš vědoma.

Mája, iluze nebo zapomnění, vás nechává pocítit, že jste koneční, slabí a bezmocní. To není pravda. Vy nejste tělo. Vy nejste smysly. Vy nejste mysl. Ty jsou všechny omezené. Vy jste duše, která je neomezená. Vaše duše je nekonečně mocná. Vaše duše vzdoruje veškerému času a prostoru.

Dokážete někdy realizovat svou duši? Můžete si být své duše plně vědomi a sjednotit se s ní? Zajisté můžete. Protože ve skutečnosti nejste ničím jiným než duší. Je to vaše duše, co představuje přirozený stav vědomí. Ale pochybnost dělá realizaci duše obtížnou. Pochybnost je neplodný boj člověka ve vnějším světě. Aspirace je plodná jistota hledajícího ve vnitřním světě. Pochybnost bojuje a bojuje. Nakonec porazí můj vlastní záměr. Aspirace letí vzhůru k nejvyššímu. Na konci své cesty dosahuje Cíle. Pochybnost je založena na vnějším pozorování. Aspirace je založena na vnitřním prožitku. Pochybnost končí selháním, protože žije v konečné fyzické mysli. Aspirace končí úspěchem, protože žije ve stále stoupající duši. Život aspirace je životem Míru. Život aspirace je životem Blaženosti. Život aspirace je životem božského Naplnění.

Abyste poznali své zvláštní poslání, musíte jít hluboko dovnitř. Naděje a odvaha vás musí na vaší neúnavné cestě doprovázet. Naděje probudí vaši vnitřní Božskost. Odvaha pomůže vaší vnitřní Božskosti rozkvést. Naděje vás inspiruje k tomu, abyste snili o Transcendentálním. Odvaha vás inspiruje k tomu, abyste projevili Transcendentální zde na zemi.

Abyste cítili, co je vaše zvláštní poslání, musíte vždy tvořit. Toto vaše tvoření je něco, čím se nakonec stanete. Nakonec si uvědomíte, že vaše tvoření není nic jiného než vaše sebeodhalení.

Pravda, existuje tolik poslání, kolik je duší. Avšak všechna poslání jsou naplněna až poté, co duše dosáhnou určitého stupně dokonalosti. Svět je božská hra. Každý zúčastněný sehrává v jejím úspěchu nějakou část. Role sluhy je stejně důležitá jako role pána. V dokonalosti každé jednotlivé části spočívá společné naplnění. A zároveň se individuální naplnění stává dokonalým až tehdy, když si člověk vytvoří své neoddělitelné spojení a uskuteční svou jednotu se všemi lidskými bytostmi na světě.

Jste jedním od paty svých nohou až po vrcholek své hlavy. Přesto se na jednom místě nazýváte uši, na jiném místě se nazýváte oči. Každé místo na vašem těle má své vlastní jméno. A co je divné, ačkoliv jsou to všechno části stejného těla, jedna část nemůže provádět činnost druhé části. Oči vidí, ale nedokáží slyšet. Uši slyší, ale nedokáží vidět. A tak tělo, i když je jedno, je také mnohým. Podobně, ačkoliv Bůh je jeden, projevuje Sám Sebe v mnoha podobách.

Bůh nám říká naše poslání. My však nerozumíme jazyku Boha, a tak On musí být svým vlastním tlumočníkem. Když nám druzí vyprávějí o Bohu, nikdy nám plně nedokáží říci, co Bůh je. Oni nesprávně vysvětlují a my nesprávně chápeme. Bůh mluví v tichu. On také tlumočí své poselství v tichu. A tak také naslouchejme a vnímejme Boha v tichu.

Má vaše duše zvláštní poslání? Ano. Vaše poslání je v nejvnitřnějších zákoutích vašeho srdce a vy ho tam musíte najít a naplnit. Pro naplnění vašeho poslání nemůže existovat žádný vnější způsob. Jelen má ve svém těle pižmo. Cítí ho a je okouzlen, a tak se snaží najít jeho zdroj. Běhá a běhá, ale jeho zdroj nedokáže najít. Ve svém nekonečném hledání ztrácí veškerou svou energii a nakonec umírá. Avšak zdroj, který tak zoufale hledal, byl uvnitř něj. Jak by ho mohl najít někde jinde?

Stejně tak je to s vámi. Vaše zvláštní poslání — kterým je naplnění vaší Božskosti — není mimo vás, ale uvnitř vás. Hledejte uvnitř. Meditujte uvnitř. Objevíte své poslání.

Jak daleko jsme od realizace?

Avidyaya mrityum tirtha vidyaya amritam snute. „Nevědomostí procházíme smrtí, poznáním dosahujeme Nesmrtelnosti.“ Toto je vskutku velké uskutečnění, velká realizace.

Realizace znamená odhalení Boha v lidském těle. Realizace znamená, že člověk sám je Bůh.

Naneštěstí člověk není sám. Má touhu a touha má obrovskou sílu. Nicméně mu nedokáže dát trvalou radost a mír. Touha je konečná. Touha je slepá. Snaží se spoutat člověka, jehož rodným právem je být neomezený. Boží Milost, která v člověku působí pro své plné projevení Boha, je nekonečná.

Realizace pramení z vítězství nad sebou samým. Roste ve své jednotě s Bohem. Naplňuje se v objetí konečného a Nekonečného.

My jsme hledající Nejvyššího. To, co potřebujeme, je úplná realizace. S malou realizací můžeme jednat nanejvýš jako kočka. S úplnou realizací dokážeme pohrozit nevědomosti jako řvoucí lev.

V okamžiku, kdy řeknu „mé tělo“, odděluji se od těla. Toto tělo prochází dětstvím, dospíváním, dospělostí a stářím. Nejsem to skutečně já. Skutečné „Já“ zůstává vždy neměnné. Když říkám, že jsem ztloustl nebo zhubl, mluvím o těle, které ztloustlo nebo zhublo, ale ne o vnitřním „Já“, které je věčné a nesmrtelné.

Realizace říká, že neexistují takové věci jako spoutání a svoboda, na které se tak často odvoláváme ve svém každodenním životě. Co ve skutečnosti existuje, je vědomí — vědomí na různých úrovních, vědomí těšící se ze svých různých projevení. Dokud si myslíme, že žijeme v otroctví nevědomosti, máme volnost cítit, že můžeme stejně tak přebývat na svobodě, pokud budeme chtít. Nechává-li nás spoutání pocítit, že svět je místem utrpení, potom nás svoboda bezpochyby může nechat pocítit, že svět není nic jiného než blažené vědomí Brahman. Avšak realizace nás nechává pocítit Sarvam khalvidam Brahma. „Vše, co se rozprostírá, je Brahman.“

Abychom si uvědomili, co je to realizace, nejprve musíme milovat své vnitřní Já. Druhým krokem je milovat realizaci jako takovou. To je láska, která probouzí duši. To je láska, která osvěcuje naše vědomí. Miluj a budeš milován. Realizuj a budeš naplněn.

Realizace je naše vnitřní lampa. Necháme-li tuto lampu svítit, přenese svou jasnou záři na celý svět. My všichni bez výjimky máme sílu seberealizace, jinými slovy, realizace Boha. Popírat tuto pravdu znamená nemilosrdně se podvádět.

Pravdu realizujeme, nejen když radost naplňuje naši mysl, ale také když utrpení zahaluje naše srdce, když nás smrt vítá na své temné hrudi, když Nesmrtelnost pokládá naši existenci do klína přeměny.

Jak daleko jsme od Realizace? Odpověď můžeme poznat podle míry, do jaké jsme se odevzdali Boží Vůli. Není žádný jiný způsob, jak to poznat. Také musíme vědět, že každý den svítá s novou realizací. Život je neustálou realizací pro toho, jehož vnitřní oko je otevřené.

Proč chceme realizovat Boha? Chceme realizovat Boha, protože jsme ze sebe vědomě udělali cesty, kterými mohou proudit plody realizace Boha. Samotné naše tělo je božský přístroj, proto potřebuje mazat. Realizace je božský olej, který dělá svou práci nanejvýš účinně.

Realizace může být dosažena Boží Milostí, milostí Gurua a aspirací hledajícího. Boží Milost je déšť. Milost Gurua je semeno. Aspirace hledajícího je pěstování. Hle, skvělou úrodou je Realizace!

Úloha čistoty v duchovním životě

Čistoto! Čistoto! Čistoto! Milujeme tě. Chceme tě. Potřebujeme tě. Zůstávej v našich myšlenkách! Zůstávej v našich činech! Zůstávej v dechu našeho života!

Jak být čistí? Můžeme být čistí pomocí sebeovládání. Můžeme ovládat své smysly. Je to neuvěřitelně těžké, ale není to nemožné.

„Budu ovládat své smysly. Porazím své vášně.“ Tento přístup nám nemůže přinést to, co opravdu chceme. Hladový lev, který žije v našich smyslech, a nenasytný tygr, který žije v našich vášních, od nás neodejdou pouhým opakováním myšlenky: „Budu ovládat své smysly a porazím své vášně.“ Takovýto přístup není nic platný!

To, co musíme udělat, je soustředit svou mysl na Boha. K našemu naprostému úžasu, náš lev a tygr, nyní zkroceni, odejdou sami od sebe, jakmile uvidí, že jsme příliš zchudli na to, abychom je krmili. Ve skutečnosti jsme ale nezchudli ani v nejmenším. Naopak, nekonečně jsme zesílili a zbohatli, neboť Boží Vůle posiluje naše tělo, mysl a srdce. Soustředit své tělo, mysl a srdce na Božské je tím správným přístupem. Čím blíže jsme ke světlu, tím dále jsme od temnoty.

Čistota nepřijde najednou. Vyžaduje to čas. Musíme se ponořit hluboko dovnitř a s bezmeznou vírou ztratit sebe sama v rozjímání o Bohu. Nemusíme chodit za čistotou, čistota přijde za námi. A nepřijde sama. Vezme s sebou trvalou radost. Tato božská radost je jediným smyslem našeho života. Bůh plně odhaluje a bezvýhradně projevuje Sám Sebe, jedině když máme tuto vnitřní radost.

Svět nám dává touhy. Bůh nám dává modlitby. Svět nám dává spoutání. Bůh nám dává svobodu: svobodu od omezení, svobodu od nevědomosti. My jsme hráčem. Můžeme hrát buď fotbal, nebo kriket. Máme svobodnou volbu. Stejně tak jsme to my, kdo si může ke hře vybrat buď čistotu, nebo nečistotu. Pánem hry je hráč, a ne obráceně.

Nejsnazším a nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout čistoty, je opakovat mantru. Mantra je semenný zvuk. Mantra je dynamická síla v podobě vibrujícího zvuku.

Teď si řekneme, co je to džapa. Džapa je opakování mantry. Chcete čistotu, že? Potom právě teď opakujte jméno Boha pětsetkrát. To je naše mantra. Udělejme to všichni.

(hledající se připojili ke Sri Chinmoyovi v opakování mantry)

Děkuji. Daří se nám to. Teď, prosím, každý den zvyšte počet o sto. To znamená, že zítra budete jméno Boha opakovat šestsetkrát a pozítří sedmsetkrát. Můj výpočet mi říká, že ode dneška za týden budete jméno Boha opakovat dvanáctsetkrát. Od toho dne, prosím, začněte každý den snižovat počet o sto, dokud se znovu nedostanete na pět set. Prosím, pokračujte v tomto cvičení, týden po týdnu, jen jeden měsíc. Ať už chcete své jméno změnit nebo ne, svět vám dá nové jméno. Bude vás nazývat jménem Čistota. Uslyšíte to svým vnitřním uchem. Překoná to vaši nejpošetilejší představivost.

Ať nás nic neznepokojuje. Ať nám nečistota našeho těla připomíná spontánní čistotu našeho srdce. Ať nám naše vnější konečné myšlenky připomínají naši vnitřní nekonečnou Vůli. Ať nám četné nedokonalosti naší mysli připomínají neomezenou Dokonalost naší duše.

Současný svět je plný nečistoty. Zdá se, že čistota je měna z jiného světa. Je těžké získat tuto čistotu, avšak jakmile ji jednou získáme, mír je náš, úspěch je náš.

Postavme se světu tváří v tvář. Berme život tak, jak přichází. Náš Vnitřní kormidelník je neustále bdělý. Proudy našeho vnitřního a duchovního života poplynou vždy nepovšimnuté, bez překážek, bez obav.

Bůh může být neznámý, ale není nepoznatelný. Naše modlitby a meditace nás vedou k tomuto neznámému. Pláčeme po svobodě. Ale kupodivu si neuvědomujeme skutečnost, že v sobě již máme nesmírnou svobodu. Podívejte! Bez jakékoliv obtíže dokážeme zapomenout na Boha. Dokážeme si Ho nevšímat a můžeme Ho dokonce popírat. Ale Boží Soucit říká: „Mé děti, nehledě na to, co děláte nebo říkáte, Mé Srdce vás nikdy neopustí. Chci vás. Potřebuji vás.“

Matka drží dítě za ruku. Ale je to dítě, kdo musí kráčet, a ono kráčí. Ani ten, kdo je vlečen, ani ten, kdo vleče, nemůže být šťastný. Podobně Bůh říká: „Mé božské děti, ve vašem vnitřním životě vám dávám inspiraci. Jste to vy, kdo musí s nejčistším srdcem aspirovat, abyste dosáhly Zlatého Za.“

Dvě tajemství: reinkarnace a evoluce

Abychom porozuměli tajemstvím reinkarnace, evoluce a přeměny, musíme nejprve porozumět nejvýznamnějšímu tajemství: tajemství karmy.

Karma je sanskrtské slovo, které znamená čin. Srdce ho může provádět, mysl ho může provádět, tělo ho může provádět.

Existují tři druhy karmy: sančita karma, prarabdha karma a agami karma.

Sančita znamená nahromaděná. Vědomě nebo nevědomě čekáme na plody karmy, kterou jsme zaseli svými minulými myšlenkami, slovy, činy a přáními. Sančita karma je nahromadění činů, které jsme udělali v nějakém minulém životě nebo v tomto životě, jejichž výsledky ještě nebyly projeveny, jejichž následky ještě nebyly vytvořeny.

Prarabdha karma je osud nebo určení jako výsledek činů udělaných v kterémkoliv dřívějším zrození. Karmické následky již začaly, ale ještě nejsou dokončeny a pro své dokončení vyžadují znovuzrození. Prarabdha karma je ta část sančita karmy, která již začala nést plody. V tomto životě začínáme sklízet plody své minulé karmy a zároveň zasíváme nová semena pro budoucí sklizeň.

Agami znamená budoucí nebo přibližující se. Agami karma může být uskutečněna teprve poté, co člověk dosáhne duchovní dokonalosti, když není svázán ani kouzlem zrození, ani nástrahami smrti. Člověk jedná proto, aby pomáhal lidstvu. Aby osvobozená duše naplnila Božské zde na zemi, hraje v tomto případě významnou úlohu v Božské Hře, která nezná žádný začátek, žádný konec.

Víme, že existuje nějaká Bytost, kterou nazýváme Bůh. Víme, že existuje něco, čemu říkáme duše. Byl to velký americký filozof Emerson, kdo řekl: „Bůh je nekonečný kruh, jehož střed je všude, ale jehož obvod není nikde.“ Můžeme říci, že tímto středem je duše člověka.

Duše je věčné bytí. Jaké je její spojení s reinkarnací? Člověk by mohl o reinkarnaci napsat nekonečné strany, o tom hrozivém konceptu, o kterém se tak velmi mluví a který je stejně tak velmi zpochybňován. Pokusme se porozumět v jedné krátké větě podstatě věci. Reinkarnace je proces, kterým se duše vyvíjí; existuje kvůli růstu a vývoji duše.

Všichni známe teorii Charlese Darwina o evoluci druhů. Je to změna ve fyzickém organizmu od nižšího k vyššímu, od jednoduššího ke složitějšímu. Duchovní evoluce probíhá paralelně s fyzickou evolucí. Duše existuje ve všech bytostech. Pravdou je, že je božská a nesmrtelná. Ale má své vlastní nutkání být úplnější, více naplňující a více božská. Proto musí v procesu svého vývoje procházet od nejméně dokonalého těla k nejvíce dokonalému tělu. Na každé úrovni na sebe bere pravou hodnotu všech svých pozemských zkušeností. Takto duše roste a obohacuje se a její Božskost se stává úplnější, harmoničtější a dokonalejší.

Reinkarnace nám říká, že jsme nepřišli z ničeho. Naše současnost je výsledkem toho, co jsme ze sebe sami udělali v minulosti. Jsme důsledkem svých minulých inkarnací.

„Mnoho zrození je zanecháno za mnou a za tebou, ó Ardžuno! Všechny je znám, avšak ty své neznáš.“ Tak řekl božský Sri Krišna ještě nerealizovanému Ardžunovi.

Evoluce je spojnice mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Jsem člověk. Musím vědět, že nejenže jsem byl svým otcem, ale také budu svým synem. Problémy jsem měl. Ty jsi je měl. On je měl. Žádná výjimka! Čelili jsme jim. Čelíme jim dokonce i dnes. Avšak nepochybně je vyřešíme.

Co je cílem života?

Cílem života je uvědomit si Nejvyšší Skutečnost. Cílem života je být vědomým vyjádřením Věčné Bytosti.

Život je evoluce. Evoluce je postupné rozvíjení se zevnitř. Každý život je svět sám o sobě. Vskutku, každý život je mikrokosmem. Cokoliv dýchá v rozlehlém vesmíru, dýchá také v každém jednotlivém životě.

Existují dva životy: vnitřní a vnější. Vnější život mluví o svých zásadách a potom se snaží jednat. Mluví neustále, ale provádí jen velmi málo z toho, o čem mluví. Vnitřní život nemluví. Jedná. Jeho spontánní čin je vědomým projevením Boha.

Náš život má dvě skutečnosti: exoterickou a esoterickou. Exoterická skutečnost se zabývá vnějším světem. Vnější skutečnost se snaží naplnit sebe sama tím, že sytí touhy a podněcuje pudy. Esoterická neboli vnitřní skutečnost nachází naplnění v ovládání pudů a poražení tužeb, v plavbě po rozlehlém moři Osvobození.

Život je existence. Obyčejná existence pochází z hlubší Existence. Existence nemůže pocházet z neexistence. Život přichází od Boha. Život je Bůh. Měli bychom dělat dvě věci: měli bychom studovat život nanejvýš oddaně a žít život nanejvýš božsky.

Musíme mít dvě věci: představivost a inspiraci. Život bez představivosti je životem uvěznění. S křídly představivosti se musíme pokusit letět do světa Za. Život bez inspirace je životem ustrnutí. S dynamismem neustálé inspirace dáváme životu nový význam a činíme jej nesmrtelným.

Cílem života je realizovat Boha. Realizace nemůže nikdy přijít k člověku, který je nečinný. O Realizaci musíme usilovat. Musíme za ni zaplatit její cenu. Jiná možnost není. Jedna věc je nanejvýš důležitá: tím, že budete druhým říkat, že jste realizovaná duše, můžete druhé přesvědčit, můžete podvést dokonce i své vlastní srdce, ale nemůžete podvést Boha.

První nezbytností pro realizaci Boha je mír. Mír je založen na lásce: na lásce k lidstvu a lásce k Bohu. Mír je také založen na nelpění. Žádná žízeň po zisku, žádný strach ze ztráty, hle, mír je váš. Mír je také založen na zříkání se. Toto zříkání se není zříkáním se světského vlastnictví, ale zříkáním se omezení a nevědomosti. Takový mír je pravým Mírem, jenž není ovlivněn povykem světa, vnějšího či vnitřního.

Když máte tento božský Mír, Realizaci nezbývá nic jiného než zaklepat na dveře vašeho srdce. Abych byl přesnější, Lotos Realizace začne ve vašem srdci rozkvétat lístek po lístku. Chrámy, kostely a synagogy nejsou pro Realizaci Boha nezbytné. Ani písma a kázání nejsou potřebné. Co je nutné, je meditace. Tato meditace vám umožní realizovat Boha Nekonečného uvnitř vaší duše, srdce, mysli a těla.

Cílem života je žít božský život. Žijeme v tomto světě. Víme, že nejen chlebem živ je člověk. Potřebuje duši, aby mohl žít ve světě Božské Skutečnosti. Jedině duše má schopnost vidět a cítit známé a Neznámé, existující a neexistující, sen minulosti, dosažení přítomnosti a naději budoucnosti.

Přijměme vnitřní život, duchovní život. Chyby jsou na naší cestě nevyhnutelné. Úspěch bez úsilí je nemožnost sama. Bez práce není pokroku. Musíme vítat zkušenosti, protože bez zkušeností se nic nenaučíme. Zkušenost může být buď povzbuzující, nebo odrazující. Avšak je to zkušenost, co z nás činí pravou bytost, co nám ukazuje pravý význam samotné naší existence.

Buďme všichni skutečně duchovní. Realizujme Boha pomocí svého neustálého spojení s Ním. Na svou meditaci nemusíme mít určitý čas nebo místo. Musíme překonat nutnost času a prostoru. Když jdeme hluboko dovnitř, cítíme, že jeden okamžik nemůže být oddělen od druhého, jedno místo nemůže být odděleno od druhého. Aspirujme proto, abychom žili ve Věčném Nyní Realizace Boha, ve věčném Nyní Snu a Skutečnosti Boha. Tento Sen je Snem stále překonávajícího Překonávání. Tato Skutečnost je Skutečností stále rozkvétajícího Odhalení.

Co je duchovnost?

Duchovnost je univerzálnost Pravdy, Světla a Blaženosti. Duchovnost je vědomá nezbytnost Boha. Duchovnost je neustálá příležitost uskutečnit a dokázat, že my všichni můžeme být stejně velcí jako Bůh.

Bůh je Blaženost. Blaženost je dechem duše. Bůh nechce vidět tvář smutku. Bůh nám dá nekonečnost v okamžiku, kdy jsme připraveni nabídnout Mu i jen pouhý záblesk blaženosti naší duše.

Svět je plný smutku. Jsme za to zodpovědní. Naše pocity sebezájmu a sebedůležitosti jsou za to plně zodpovědné. Individuální vědomí se musí rozšířit. Člověk potřebuje inspiraci. Člověk potřebuje čin. Duchovnost potřebuje člověka. Duchovnost potřebuje naprosté naplnění. Duchovnost má vnitřní oko, které spojuje každou podmínku života s vnitřní jistotou. Člověk může svými duchovními myšlenkami vytvářet a změnit své vnější podmínky. Jen pro toho, kdo chová Boha ve svých myšlenkách a činech, je Bůh živoucí Skutečností.

Duchovnost má tajný klíč k otevření Brány Božského. Tímto klíčem je meditace. Meditace zjednodušuje náš vnější život a posiluje náš vnitřní život. Meditace nám dává přirozený a spontánní život. Tento život se stává tak přirozeným a spontánním, že nemůžeme dýchat, aniž bychom si byli vědomi své vlastní Božskosti.

Meditace je božský dar. Je to přímá cesta, neboť vede aspiranta k Tomu, od něhož přišel. Meditace nám říká, že náš lidský život je tajnou a posvátnou věcí, a potvrzuje naše božské dědictví. Meditace nám dává nové oko, abychom viděli Boha, nové ucho, abychom slyšeli Hlas Boha, a nové srdce, abychom cítili Přítomnost Boha.

Duchovní život není záhon růží; není to ani záhon trní. Je to záhon skutečnosti a nevyhnutelnosti. Ve svém duchovním životě vidím úlohu ďábla a úlohu svého Pána. Má-li ďábel pokušení, můj Pán má Vedení. Má-li ďábel odpor, můj Pán má Pomoc. Má-li ďábel potrestání, můj Pán má Soucit. Pokud mě ďábel vezme do pekla, můj Pán mě vezme do Nebe. Má-li ďábel pro mě smrt, můj Pán má pro mě Nesmrtelnost.

Musíme se k Bohu modlit s plností svého srdce a se slzami ve svých očích. Musíme si vytyčit svůj cíl tak vysoko, jako je realizace Boha, neboť ta je jediným cílem naší pozemské existence. Šrí Rámakrišna říká: „Nedokáže-li ten, kdo má tu vzácnou výsadu být zrozen jako člověk, realizovat Boha v tomto životě, jeho zrození nemá význam.“

Věda dokázala zázraky. Nicméně její rozhled je omezený. Existují světy za našimi smysly; existují skrytá tajemství. Věda nemá k těmto světům přístup, věda nedokáže tato tajemství nikdy rozluštit. Avšak duchovní člověk může do těchto světů svou vnitřní vizí snadno vstoupit a tato tajemství pochopit. Přesto je duchovní člověk skutečným idealistou, který si nestaví vzdušné zámky, ale spíše má nohy pevně na zemi.

Duchovnost není pouhá tolerance. Není to dokonce ani přijetí. Je to pocit univerzální jednoty. Ve svém duchovním životě se na Božské díváme nejen jako na svého vlastního Boha, ale jako na Boha každého člověka. Náš duchovní život vytváří pevně a jistě základ jednoty v rozmanitosti.

Duchovnost není pouhý zájem o víru druhých v Boha. Je to naprosté uznání a přijetí jejich víry v Boha jako naší vlastní. Obtížné, ale nikoliv nemožné, neboť to byl zážitek a praxe duchovních Mistrů všech dob.

„Pravda“ byla problémem všech problémů v každém věku. Pravda žije ve zkušenosti. Pravda ve svém vnějším aspektu je upřímnost, pravdivost a poctivost. Pravda ve svém vnitřním a duchovním aspektu je vize Boha, realizace Boha a projevení Boha. To, co věčně dýchá, je Pravda. Duši probouzející je pláč našich upanišadských zřeců: Satyam eva jayate nanritam — „Pravda jediná vítězí, a ne nepravda.“ Požehnaná je Indie, že má toto jako své motto, svůj životní dech, své do daleka se šířící poselství univerzální Božskosti.

Duchovnost se nedá najít v knihách. Dokonce i když knihu vymačkáme, nezískáme žádnou duchovnost. Chceme-li být duchovní, musíme růst zevnitř. Myšlenky a ideje předčí knihy. Mysl probouzí myšlenky z dřímoty. Duchovnost probouzí mysl. Duchovní člověk je ten, kdo naslouchá příkazům své duše a koho strach nemůže trápit. Názory světa jsou příliš slabé, aby trápily jeho mysl a srdce. Tuto pravdu zná, cítí ji a ztělesňuje ji.

Nakonec mám otevřené tajemství pro ty, kteří se chtějí pustit do duchovního života. Toto tajemství zní: můžete změnit svůj život. Na tuto změnu nemusíte čekat roky, a dokonce ani měsíce. Začíná v okamžiku, kdy se ponoříte do moře duchovnosti. Zkuste žít životem duchovní disciplíny jeden den, jeden jediný den! Podaří se vám to.

Co je to jóga?

Co je to jóga? Jóga je jazyk Boha. Chceme-li s Bohem mluvit, musíme se naučit Jeho jazyk. Co je to jóga? Jóga je to, co nám prozrazuje Boží tajemství. Chceme-li poznat Boží tajemství, musíme se vydat cestou jógy.

Co je to jóga? Jóga je Dech Boha. Chceme-li vidět Okem Boha a cítit Jeho Srdcem, chceme-li žít v Božím Snu a znát Skutečnost Boha, chceme-li vlastnit Dech Boha, a nakonec se stát Bohem samým, jóga si nás zavolá.

Jóga je jednota. Je to jednota individuální duše s Nejvyšším Já. Jóga je duchovní věda, která nás učí, jak můžeme realizovat Nejvyšší Skutečnost v životě samém.

Co musíme udělat, je přijmout život a naplnit Božské v sobě zde na zemi. To můžeme dokázat jen překonáním svých lidských omezení.

Jóga nám říká, jak daleko jsme pokročili směrem k realizaci Boha. Říká nám také o naší předurčené úloze v kosmickém Dramatu Boha. Konečným slovem jógy je, že každá lidská duše je božským představitelem Boha na zemi.

Nyní zaměřme svou pozornost na praktickou stránku jógy. Existují různé druhy jógy: karma jóga, cesta činu; bhakti jóga, cesta lásky a oddanosti; a džňána jóga, cesta poznání. Tyto tři cesty jsou považovány za nejdůležitější druhy jógy. Existují další významné druhy jógy, avšak jsou to buď větve těchto tří, nebo jsou s nimi úzce spojeny.

Tyto tři slouží jako tři hlavní brány do Božího Paláce. Chceme-li vidět a cítit Boha nejsladším a nejdůvěrnějším způsobem, potom musíme praktikovat bhakti jógu. Chceme-li realizovat Boha v lidstvu pomocí své nezištné služby, potom musíme provádět karma jógu. Chceme-li realizovat moudrost a slávu Božího transcendentálního Já, potom musíme cvičit džňána jógu.

Jedna věc je jistá. Tyto tři cesty nás vedou k Seberealizaci v realizaci Boha a k realizaci Boha v Seberealizaci.

Bhakti jóga

Požádejte člověka, aby mluvil o Bohu, a on bude mluvit donekonečna. Požádejte bhaktu, aby mluvil o Bohu, a řekne jen dvě věci: „Bůh je veškerá Náklonnost, Bůh je veškerá Sladkost.“ Bhakta jde dokonce o krok dále. Říká: „Mohu zkusit žít bez chleba, avšak nikdy nemohu žít bez Milosti svého Pána.“

Modlitba bhakty je velice jednoduchá: „Ó můj Pane Bože, vstup do mého života se svým Okem Ochrany a se svým Srdcem Soucitu.“ Tato modlitba je nejrychlejším způsobem, jak zaklepat na Dveře Boha, a je také nejsnazším způsobem, jak vidět Boha Dveře otevřít.

Karmajogín a džňánajogín mohou trpět chvilkou pochybnosti o Boží existenci. Ale bhakta nemá žádné takovéto utrpení. Pro něj je existence Boha axiomatická pravda. Víc než to, je to spontánní pocit jeho srdce. Ale běda, také on musí procházet určitým druhem utrpení. Jeho utrpení je utrpení pocházející z oddělení od jeho Milovaného. Se slzami oddanosti svého srdce pláče po znovuvytvoření nejsladší jednoty s Bohem.

Uvažující mysl oddaného bhaktu neokouzluje. Těžkým skutečnostem života se nedaří přitáhnout jeho pozornost, natož ho pohltit. Chce žít neustále v říši opojené Bohem. Oddaný člověk cítí, že pokud on k Bohu kráčí, Bůh k němu běží. Oddaný člověk cítí, že pokud on na Boha myslí vteřinu, Bůh pro něj pláče hodinu. Oddaný člověk cítí, že pokud on jde k Bohu s kapkou své lásky, aby uhasil ustavičnou žízeň Boha, Bůh ho obklopuje mořem své Božské Lásky.

Vztah mezi oddaným člověkem a Bohem se dá jen pocítit, a nikdy ne popsat. Ubohý Bůh si myslí, že žádný člověk na zemi se ho nikdy nemůže zmocnit, neboť je jedinečný a neocenitelný. K Jeho největšímu překvapení, k Jeho nejhlubší radosti, odevzdaná oddanost Jeho uctívače se Ho dokáže zmocnit.

Jsou lidé, kteří bhaktu zesměšňují. Říkají, že Bůh bhakty není nic jiného než osobní Bůh, nekonečný Bůh s podobou, velebná lidská bytost. Těmto lidem říkám: „Proč by to bhakta neměl cítit?“ Bhakta upřímně cítí, že on je drobná kapka a Bůh je nekonečný Oceán. Cítí, že jeho tělo je nekonečně malou částí Boha, nesmírného Celku. Oddaný člověk myslí na Boha a modlí se k Bohu dle své vlastní představy. A dělá tak naprosto správně. Jen vstupte do vědomí kočky a uvidíte, že její představa všemohoucí Bytosti má podobu kočky — jen v obrovské podobě. Jen vstupte do vědomí květiny a uvidíte, že představa květiny o něčem nekonečně krásnějším je květina.

Bhakta dělá totéž. Ví, že je lidskou bytostí, a cítí, že jeho Bůh by měl být lidský v každém slova smyslu. Cítí, že jediný rozdíl je v tom, že on je omezenou lidskou bytostí a Bůh je neomezenou lidskou Bytostí.

Pro oddaného člověka je Bůh zároveň blažený a milosrdný. Radost jeho srdce ho nechává pocítit, že Bůh je blažený, a bolesti jeho srdce ho nechávají pocítit, že Bůh je milosrdný.

Pták zpívá. Člověk zpívá. Bůh také zpívá. Prostřednictvím srdce svého bhakty zpívá své nejsladší písně Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.

Karma jóga

Karma jóga je činnost bez tužeb prováděná pro Nejvyššího. Karma jóga je pravé přijetí pozemské existence člověka. Karma jóga je nebojácný pochod člověka bojištěm života.

Karma jóga nesouhlasí s těmi, kteří trvají na tom, že aktivity lidského života nejsou důležité. Karma jóga prohlašuje, že život je božská příležitost k službě Bohu. Tato jóga není jen jógou fyzických činů; zahrnuje stejně tak morální a vnitřní život aspiranta.

Ti, kteří následují tuto cestu, se modlí pro silné a dokonalé tělo. Modlí se také pro dlouhý život. Tento dlouhý život není pouhým prodloužením života, co se roků týče. Je to život, který touží po sestupu božské Pravdy, Světla a Síly na materiální úroveň. Karmajogíni jsou na pozemské scéně skutečnými hrdiny a patří jim božské triumfální vítězství.

Pro karmajogína jsou dokonale cizí vlny zklamání a beznaděje v lidském životě. To, co vidí v životě a jeho aktivitách, je božský účel. Cítí, že on sám je spojnicí mezi pozemskými povinnostmi a nebeskými zodpovědnostmi. Má mnoho zbraní, se kterými může porazit svět, ale jeho nelpění je tou nejmocnější. Jeho nelpění vzdoruje jak zdrcujícím úderům selhání, tak i ego těšícím vlnám úspěchu. Jeho nelpění je daleko za nástrahami nesnesitelných bolestí světa a objetím pulsujících radostí světa.

Mnoho upřímných aspirantů cítí, že oddané pocity bhakty a pronikavé oko džňány nemají v karma józe místo. Zde se zcela mýlí. Pravý karmajogín je ten, jehož srdce má bezvýhradnou víru v Boha, jehož mysl má neustálé uvědomění si Boha a jehož tělo má opravdovou lásku k Bohu v lidstvu.

Pro bhaktu je snadné zapomenout na svět a pro džňánu si světa nevšímat. Avšak osud karmajogína je jiný. Bůh chce, aby žil ve světě, se světem a pro svět.

Džňána jóga

Bůh má tři oči. Jejich jména jsou Bhakti, Karma a Džňána. Bhakti chce žít v nejdůvěrnější Pravdě svého Otce. Karma chce žít ve neprostupující univerzální Pravdě svého Otce. Džňána chce žít v transcendentální Pravdě svého Otce.

Člověk oddanosti potřebuje Boží ochranu. Člověk činu potřebuje Boží vedení. Člověk znalosti potřebuje Boží učení.

Bhaktova víra v Boha a karmajogínova láska k lidstvu džňánajogína nezajímají, tím méně ho inspirují. Nechce nic jiného než mysl. Svou mentální silou se snaží o osobní zážitek nejvyšší Pravdy. Myslí na Boha jako na Zdroj Poznání. Cítí, že svého Cíle dosáhne pomocí mysli. Na začátku své cesty cítí, že nic není tak důležité jako uspokojení mysli. Nakonec si uvědomuje, že pokud si přeje žít v Nejvyšším Poznání, tuto mysl musí překonat.

Život je záhada. Stejně tak je i smrt. Džňánajogín chce pochopit tyto dvě zdánlivě nerozluštitelné záhady Božího stvoření. Chce také překonat život i smrt a přebývat v Srdci nejvyšší Skutečnosti.

Člověk žije ve světě smyslů. Neví, zda je tento svět skutečný, nebo neskutečný. Běžný člověk je spokojen se svou vlastní existencí. Nemá přemýšlivou schopnost ani upřímný zájem vstoupit do hlubšího významu života. Přeje si uniknout problémům života a smrti. Naneštěstí není žádného úniku. Musí plavat v moři nevědomosti. Jen džňánajogín ho může naučit, jak moře nevědomosti přeplavat a vstoupit do Moře Poznání a Světla.

Džňána jogín prohlašuje: “Neti, neti“. „Ne toto, ne toto.“ Co tím myslí? Myslí tím, že existuje vyšší svět než tento svět smyslů, vyšší pravda než tato pozemská pravda. Říká, v určitém smyslu, že proti sobě stojí dvě strany. Jedna strana je faleš, nevědomost a smrt. Druhá strana je Pravda, Poznání a Nesmrtelnost. Když pronáší: “Neti, neti“, žádá člověka, aby odmítl faleš a přijal Pravdu, aby odmítl nevědomost a přijal Poznání, aby odmítl smrt a přijal Nesmrtelnost.

Jaký je plán Boha?

Jaký je plán Boha? To je otázka, která je často pokládána a o které se často diskutuje. A co je divné, samotná myšlenka Božího plánu přitahuje pozornost nejen těch, kteří v Boha věří, ale také těch, kteří existenci Boha popírají.

Má Bůh nějaký plán? Ne, nikdy! Udělat plán znamená sestavit rozvrh práce, která se má v budoucnu udělat. To, co nás často inspiruje k tomu vrhnout se do různých aktivit, je pokušení úspěchu. Přejeme si vrůst do úspěchu budoucnosti. Z tohoto důvodu nám plány do určité míry pomáhají. Avšak Bůh nepotřebuje žádný plán. Pro Něj není vize Budoucnosti něčím, co se má naplnit, ale něčím, co již přebývá, ba se již vznáší na obrovské hrudi současnosti.

Svět byl vždy okouzlován aktivitou — tady, tam a všude. Vymizení nadšené aktivity znamená zkázu lidského života. Každá aktivita nutně prochází střídavými úspěchy a neúspěchy předtím, než dosáhne svého cíle. Aktivita je vnějším vyjádřením vnitřního volání. Toto vnitřní volání je zástupcem Boží Vůle v lidském těle, usilujícím o to hrát si se světem Za a probudit Nekonečné v konečném.

Bůh nemá žádný plán. Ani ho nepotřebuje. On není mentální bytost, která na budoucnost nedokáže myslet bez plánu. To, co Bůh je, je Blaženost. To, co Bůh chce, abychom měli, je Blaženost. Můžeme ji mít, jen pokud obrátíme vše, co máme, a vše, čím jsme, k Nejvyšší Skutečnosti.

Nejprve musíme myslet na existenci Boha a potom, pokud musíme, můžeme myslet na Boží plán. Existuje Bůh? Kde je důkaz? Samotné naše srdce je tímto důkazem. Naše srdce po nás neustále chce a požaduje, abychom viděli Boha všude a ve všem. Pomocí aspirace svého srdce můžeme cítit Boží existenci. Pomocí aspirace svého srdce můžeme vidět, že Boží Nebe, kterým je Ticho, a Boží Země, kterou je Síla, jsou nejen vzájemně závislé, ale také navzájem se doplňující úsměvy Boží věčné Skutečnosti.

Někteří lidé říkají, že svět vznikl podle plánu, který vytvořil Bůh. Vidí, že svět je plný utrpení a nedokonalosti, a mají pocit, že by vytvořili lepší svět, kdyby dostali šanci. Jim říkám: „Kdo vám brání? Jste to vy, kdo musí půdu zušlechtit tak, abyste sklidili bohatou úrodu dokonalosti a uspokojení.“

Hodně jsme se naučili z utrpení a nedokonalosti. To, co potřebujeme teď, je Blaženost a Dokonalost. Tyto dvě božské vlastnosti nezískáme tím, že budeme kritizovat plán, který jsme Bohu vnutili. Blaženost a Dokonalost můžeme získat jen tím, že budeme žít v Božím Vědomí. Neexistuje jiný způsob.

Lidský výklad utrpení a nedokonalosti je založen na předpojatých mentálních představách a názorech člověka. Boží výklad je založen na Jeho přímé Vizi v její naprosté a nejvyšší Skutečnosti. Lidský výklad potřebuje ospravedlnění. Avšak Boží výklad nepotřebuje žádné ospravedlnění, neboť On je Pravdou ztělesněnou a zároveň Pravdou odhalenou.

Podobně duchovní člověk se na Boha dívá z jiného úhlu než obyčejný člověk. Cítí, že Bůh má vše a je vším, projeveným a neprojeveným. Jeho Bůh je ve věčném procesu vždy se rozvíjející Dokonalosti. Obyčejný člověk však cítí, že Bůh musí ještě něčeho dosáhnout, aby přeměnil svět.

Bůh je dítě, věčné božské Dítě. Jak může mít dítě plán? Nemožné! Tak jako si lidské dítě hraje se svými panenkami, obléká je a hladí je, stejně tak si Bůh, božské Dítě, hraje se svými panenkami, lidskými nástroji. Avšak protože Bůh je božské Dítě, cokoliv dělá, dělá vědomě, významně a božsky.

Lidské nevědomé, polovědomé, vědomé a duchovně vědomé plány a Boží sebeodhalující projevení jsou neoddělitelné. Nejvyšším Tajemstvím je to, že lidské plány jsou vždy spojeny s Dechem Nejvyššího. Člověk to musí vědět. Není nic dalšího, co by měl vědět. Člověk to musí cítit. Není nic hlubšího, co by měl cítit. Člověk to musí uskutečnit. Není nic vyššího, co by měl uskutečnit.

Část II: Otázky a odpovědi o vnitřním životě

Jak je možné srovnat vnitřní úpadek a necitlivost Ameriky s jejím rozvíjejícím se duchovním uvědoměním?

Vaše otázka je nanejvýš zajímavá a zároveň vyzývá k zamyšlení. Je to otázka, o které se dá mnoho mluvit. Přeji si na ni reagovat, ne však z pohledu sociologického, ale z pohledu duchovního, který není tak dobře chápán.

Vnitřní úpadek Ameriky pro mě není tak vážný ani zásadní, jak ho cítíte vy. Já to beru jako bitvu mezi temnotou a Světlem. Když se vědomě otevřeme Světlu, naše nevědomé slabosti a omezení vychází nevyhnutelně do popředí, aby uzavřely cestu. Čím silněji nás Světlo volá, tím silnější se stávají naše divoké, nebožské a nevědomé části. To je nevyhnutelný duchovní zákon, který můžeme vidět působit v jednotlivci stejně tak jako v celku. Předtím, než se dostanu k vaší otázce o Americe, dovolte mi vysvětlit, proč tento zákon existuje.

Nevědomost vždy na Zemi panovala, a dokonce i teď stále ovládá vědomí Země. Materiální svět vědomě neusiluje o své vlastní vnitřní naplnění, které je částí předurčeného úplného duchovního naplnění lidstva. Temnota byla vždy pánem. Nechce, aby na její místo nastoupila vyšší síla, a tak vší svou mocí bojuje, aby si udržela svou nadvládu. A tak když božská síla uspěje v otevření určité oblasti pozemského vědomí a je odměněna obnovenou aspirací, nebožské síly také zintenzivní své úsilí a vytvoří hodnoty a myšlenky, které neobsahují naprosto žádnou vyšší pravdu. Tento věčný boj mezi temnotou a Světlem se stává ještě intenzivnějším, když má začít nový a vyšší cyklus v evoluci lidstva, což je případ dnešní doby.

Toto jsou prvotní důvody pro váš pocit, že existuje zející propast mezi vysokou aspirací a ideály Ameriky na jedné straně a zároveň některými jejími neosvícenými činy a hodnotami na straně druhé. Její rozvíjející se duchovní uvědomění a její ukvapené vnější počínání nejsou zcela v souladu; nepomáhají si navzájem. Dokud Světlo nesestoupí plně, pravé hledání nemůže vyjít do popředí upřímně; z tohoto důvodu nejsou hodnoty vedoucí k integrálnímu duchovnímu pokroku příliš vidět.

Kromě toho, Amerika je mladý národ. Nechce kráčet; chce běžet co nejrychleji, aby proběhla cílovou páskou jako první. Víte, že když běžíte nejvyšší rychlostí, existuje velká pravděpodobnost, že zakopnete nebo vyběhnete z dráhy. Nicméně s upřímnou a dynamickou touhou po pokroku zmizí současné tápání a bloudění Ameriky do bezvýznamnosti společně s tím, jak se nám bude zjevovat příslib a možnosti jejího budoucího naplnění.

Nemáte pocit, že národní hranice, ekonomická nerovnost a náboženská dogmata rozdělují lidské bytosti do různých táborů, vytvářejíc tím neduchovní prostředí, a kde mír zůstává pro jednotlivce stejně jako pro národ vzdálenou hvězdou?

Silně cítím, že národní i ostatní hranice skutečně narušují růst našeho rozvíjejícího se lidského vědomí. Avšak to, co musí předcházet probuzení našich sociálních institucí, jako jsou církve a vlády, je projasnění mysli a ducha jednotlivce. Je to duchovní a mentální elita, kdo může naplnit široké masy svým ozařujícím světlem. Jak víme, politika institucí a národů je obvykle ztělesněním všeobecného vědomí. Tato politika může být značně ovlivněna osvícenými jednotlivci. Obzvlášť Matce Indii nikdy takovéto osvícené duše nechyběly a nechybí jí ani teď.

Je jen otázkou času, kdy čas sám vytvoří vhodnou příležitost pro to, aby duchovní vědomí mohlo prostoupit jednotlivce a jeho společnost. Z naší strany musíme vynaložit vědomé duchovní úsilí, tak aby vyšší síly mohly sestoupit a dotknout se samotných hlubin našich hledajících srdcí. Až se tak stane, propast, kterou teď vidíme mezi svou aspirací a jejím naplněním, již nebude existovat.

Chtěl bych upřímně vědět, co kdy duchovnost Indie pro Indii udělala. Jak to, že i přes své jogíny a světce je stále chudou a zaostalou zemí?

Nejprve musíme pochopit, co způsobilo tuto situaci. Ve starodávné Indii lidé neodmítali materiální život. Lidé v té době usilovali o spojení Hmoty a Ducha a do určité míry se jim to dařilo. Ale mezi dávnou minulostí a současností zeje velká propast.

V pozdějších dobách indické historie světci a zřeci získali pocit, že materiální život a duchovní život nemohou jít nikdy společně a že se k dosažení Boha musí zříci vnějšího života. Díky tomu lidé zanedbávali vnější život. To vedlo k cizím vpádům a mnoha dalším problémům. I dnes je v Indii běžný názor, že materiálnímu blahobytu a kráse by neměla být věnována pozornost. To ve velké míře vysvětluje její pokračující chudobu.

V současné době jsou však v Indii duchovní obři, kteří cítí, že Bůh by měl být realizován v Jeho úplnosti, že Stvořitel a stvoření jsou jedním a nedají se oddělit. Prosazují přijetí života, skutečnou potřebu pokroku i dokonalosti ve všech oblastech lidské existence. V moderní Indii je tento přístup široce přijímán.

Indie je dnes možná chudá, ale díky svému novému uvědomění a své nové aspiraci rychle poroste. Má nejen velkodušnost srdce, ale také schopnost vynést do popředí sílu své duše a použít ji k vyřešení všech svých problémů.

Mohl byste mi prosím říci, proč lidé v Indii uctívají tolik bohů a bohyní, a ne jednoho?

Mohl byste mi, prosím, říci, proč uctíváte Otce, Syna a Ducha Svatého a tolik andělů a svatých? V Indii máme milióny bohů a bohyní. Cítíme totiž, že každý jednotlivec musí mít svého vlastního boha, že každý člověk musí mít svůj vlastní způsob dosažení Boha.

Tito bohové a bohyně jsou ve skutečnosti jen rozličná projevení Jediného Absolutního. Každé božstvo ztělesňuje určitý aspekt nebo kvalitu Nejvyššího. Naše neschopnost rozpoznat ve všech těchto rozličných aspektech všeobjímající univerzální Harmonii způsobuje vznik našich nedorozumění a hádek. V okamžiku, kdy realizujeme univerzálního Ducha, neosobní Já, dokážeme být v dokonalé harmonii se všemi různými vyznáními. Pak můžeme za pojmem různých bohů a bohyní spatřit Pravdu.

Kastovní systém je naprosto špatný. Proč ho máte? Můžete mi říci i jen jedno slovo na jeho obranu?

K vašemu komentáři mám námitky a musím říci, že v tomto světě není nic naprosto špatné. Kastovní systém sloužil, a dokonce ještě teď slouží určitému účelu. Přes všechnu svou degeneraci je to systém, který sjednocuje rozdílné části společnosti. Pokusíme-li se ho vidět jako systém, který sjednocuje lidi, namísto aby je rozděloval, lépe pochopíme hodnotu, kterou má po tisíce let. Společnost byla považována za velkou rodinu. Každá skupina pracovala pro to, aby fungovala harmonicky. V rodině může být jeden bratr duchovní učitel, druhý úředník, třetí obchodník a čtvrtý zemědělec. Je-li potřeba, každý rodině pomáhá svým vlastním způsobem. To, co vytváří v jejich rodinném životě skutečný soulad, je společné poznání a harmonická spolupráce. Tak to bylo s kastovním systémem původně. Každá skupina měla zodpovědnosti a povinnosti. Každá skupina pracovala pro dobro všech. Důležité je, jak byl tento systém využíván. Ideální podoba kastovního systému má v sobě mnoho pravdy a hodnoty, avšak špatné postoje, které do něj vstoupily prostřednictvím lidské nevědomosti, vyžadují, aby byl současný systém nahrazen něčím pro moderní a pokročilou společnost vhodnějším.

Když se Ind žijící tady ožení s Američankou, přijmou je jeho rodiče, až přijedou do Indie?

To zcela záleží na rodičích. Jsou-li ortodoxní a konzervativní, nemusí je přijmout. Ale jsou-li ve svých názorech liberální a mají tolerantní ideály, váží-li si spojení mezi Východem a Západem, pak rádi svého syna a snachu přijmou. Z duchovního pohledu, v Božím Světle, není nejdůležitější rasa nebo náboženství, ale pravé naplnění dvou lidských duší v jednotě.

Je pravda, že někteří lidé v Indii dokážou chodit po ohni? Neděsí nebo neudivuje vás to?

Dvakrát jsem měl možnost být svědkem takového představení. Neobával jsem se, protože jsem naštěstí nebyl jedním z nich. A nebyl jsem udiven, protože jsem si byl vědom síly víry. Měli obrovskou víru v Góvindu (Pána Krišnu). Opakovali jméno Góvindy s intenzivní oddaností a přešli přes oheň nezraněni.

V Indii se ženy odevzdávají svým mužům. Proč se nestarají o svou vlastní osobnost?

Doufám, že znáte význam odevzdání. Ve skutečném odevzdání svou osobnost neztrácíme. Naopak, rozšiřujeme ji. Například když se naprosto odevzdáme Bohu, přitom, jak Jej uctíváme, se s Ním sjednotíme. Jeho Síla se potom přidá k naší. Odevzdání je naprosto dobrovolné. Poddat se ze strachu někomu silnějšímu, než jsme sami, to není odevzdání. Pravé odevzdání je obrovská síla, která naplní sebe sama v okamžiku, kdy se sjednotí s předmětem svého uctívání. V Indii odevzdávají ženy svým mužům samotnou svou existenci radostně a bezvýhradně a získávají skutečnou radost pravé jednoty.

Vysvětlil jste nám, co znamená nejvyšší odevzdání. Teď bych se od vás rád dozvěděl, co znamená nejvyšší obětování.

Můj mladý příteli, mám velkou radost, že slyším vaši otázku. Nejvyšší obětování je sebeobětování pro vznešenou věc. Bude-li to nezbytné, možná budete muset přijmout smrt, abyste naplnili Boha. Bude-li to nezbytné, možná se budete muset vzdát své vlastní nesmrtelnosti, abyste pozvedli lidstvo. Toto je nejvyšší obětování. Snažme se. Stojí za to o něj usilovat.

Když člověk, který je nespokojený se světem, ze světa uniká a hledá vyšší úrovně bytí, jak může někdy lidstvo vytvořit mír a štěstí na zemi?

Vaše otázka ukazuje na váš pozoruhodný smysl pro duchovní hodnoty. Připouštím, že svět je plný nedokonalostí. Život je jako obrovská otázka. Zlo je vidět všude. To jsou problémy, kterým čelíme každý den. Navíc, čím je člověk duchovně pokročilejší, tím je jeho utrpení kvůli současnému stavu světa větší. Vidí nemoc, cítí nemoc, avšak nemá vhodný lék. A i když lék má, není ho dost, aby vyléčil všechny pozemské nemoci. A tak má často pocit, že jeho boj bude marný, a proto si vybere lehčí cestu, cestu útěku do Blaženosti vyšších úrovní.

Ale toto nikdy není případ božského bojovníka. Ten bude bojovat, dokud nebude dosaženo vítězství. A co máme na mysli tímto „vítězstvím“? Je to vytvoření Království Boha zde na zemi, a ne v nějakém vyšším světě. Protože ví, že Božské je všudypřítomné, snaží se Ho odhalit v každodenním životě. Nejsme-li spokojeni se světem takovým, jaký je, pak to není důvod, abychom ho opouštěli. Naopak, měli bychom se pokusit ho změnit — fyzicky nebo intelektuálně nebo duchovně, podle svého vlastního vývoje a schopností.

Bůh je dokonalá Dokonalost. Tuto Dokonalost můžeme dosáhnout, jen když bude existovat neoddělitelná jednota mezi Hmotou a Duchem, mezi vnějším a vnitřním Životem.

Moje žena, která je jinak tou nejrozumnější bytostí, trvá na tom, že všechna náboženství jsou klamem, který způsobila existenční úzkost. Pro většinu lidí je nesnesitelná myšlenka, že kromě biologických a rasových skutečností života nemá život žádný smysl. Ona však cítí, že toto by mělo uspokojit každého. Skutečnosti smrti, věří, bychom podobně měli čelit jako biologické skutečnosti. Je to stará teorie, která, jak jsem si uvědomil, nemůže být na intelektuální úrovni dokázána ani vyvrácena.

Konečnou pravdu o životě a smrti nemůžeme nikdy dostatečně vysvětlit nebo vyjádřit. Může ji cítit jen aspirant a poznat realizovaná duše. Plně s vámi souhlasím v tom, že tato myšlenka, stejně tak jako ta, kterou vyjádřila vaše žena, nemůže být intelektuálně ověřena. Nicméně nedá se dokázat, že to, co o životě a smrti cítí vaše žena, je pravdivější než to, co cítíte vy.

Ve skutečnosti nemá lidská paměť ani první, ani poslední slovo. Pokud si v osmdesáti letech nedokážu vzpomenout na události, které se odehrály do mých čtyř let věku, neznamená to, že jsem předtím neexistoval. Stejně jako uplynula řada let mezi našimi čtyřmi a osmdesáti lety, existuje i řada životů, které spojují současnost se vzdálenou minulostí a promítají se do bezprostřední budoucnosti.

Dále je tu něco mimo chápání našeho omezeného tělesného vědomí. Dokonce i když je člověk plně zapojen do nejobyčejnějších fyzických činností, může uvnitř sebe občas cítit nějaké neobyčejné pravdy. Jsou obvykle neznámé a velice povznášející. Tyto pravdy přichází z vyššího nebo hlubšího světa, z jiné úrovně vědomí, a klepou na dveře jeho mysli. A tak vlastní a je vlastněn silami, které jsou mimo jeho běžné uvědomování.

Teprve když se sladíme s těmito vyššími silami — s univerzální harmonií — život přestává být nesnesitelný. Zcela souhlasím s pohledem vaší ženy, že když člověk nevidí v životě žádný smysl, žádný cíl nebo účel, tento postoj, ba i život sám se stává nesnesitelným. Nicméně bych ji ohledně náboženské víry rád předložil analogii:

Žiji teď v brooklynském bytě. Jestliže na mě nějaké dítě zavolá a zeptá se: „Existuje místo, kterému se říká Kolín?“ odpovím mu: „Jistě, mé dítě, je to v Německu.“ Předpokládejme, že řekne: „Musíš mi to dokázat!“ A teď, jak mu to mohu dokázat, kromě toho, že mu ukážu mapy a fotografie? Mohu mu jen říci, že jsem Kolín osobně navštívil a že jsou milióny dalších, kteří tam také byli. Jeho pochybnost nemůže popřít existenci tohoto města.

Podobně ti, kteří plně realizovali Boha, mají právo nám říkat, že Bůh existuje. Jen proto, že jsme Ho sami nerealizovali, nemůžeme popírat Jeho existenci. Tak jako dítě musí uspokojit své fyzické oči tím, že do Kolína pojede, my si skutečnost Boha můžeme dokázat jen tak, že Ho spatříme. A toto hledání Boha dává našemu jinak bezvýznamnému životu nesrovnatelný význam a směr.

Věřím, že láska je vždy stejná, ať je lidská nebo božská. Je to pravda?

Ne, můj mladý příteli, lidská láska a božská láska jsou dvě naprosto odlišné věci. Jestliže vám dám patnáct centů a vy mi dáte bonbón, tomu se říká lidská láska. V božské lásce nečekáte na mých patnáct centů. Sami od sebe mi bonbón s radostí dáte. Božská láska je obětování a v tomto obětování naplňujete Boží Vůli, vědomě, či nevědomě. V lidské lásce ukazujeme lásku kupujícího a prodávajícího, což je stejné jako zájem o sebe sama. Neříkám, že lidské bytosti nedokáží vyjádřit božskou lásku. Dokáží a někdy tak dělají. Důsledná božská láska je ale v současné době u lidských bytostí vzácná.

Mluvil jste o víře. Mohl byste mi trochu usnadnit pochopení tohoto pojmu?

Pokusím se. Ze všeho nejdříve, víra není důvěřivost nebo slepá víra. Neznamená to, že musíte neustále věřit v nemožné. Ne, to není víra. Víra je spontánní pocit. Nestará se o lidské ospravedlnění. Je to oko, které vidí budoucnost a je vždy v souladu s vyšší pravdou. Dveře víry jsou vždy otevřené pro Pravdu světa Za a s její pomocí překonáváme sami sebe.

Jak můžeme pocítit svou vnitřní víru v Boha, jsme-li ve svém každodenním životě něčím odrazováni?

Prosím, pokuste se od této chvíle cítit, že kolem vás je Někdo, kdo od vás nechce nic jiného než radost. Existuje někdo, kdo si přeje, abyste vždy plavali v Moři Radosti a Blaženosti. Dokážete-li přebývat v radosti — nemyslím vnější radost z toho, že chodíte na různá místa, setkáváte se s lidmi, kupujete materiální věci — ale dokážete-li mít pravou radost a vnitřní naplnění, pak automaticky budete mít víru v Boha.

Když se trápíme nebo se něčeho obáváme, okamžitě si snažíme násilně vytvořit víru v Boha. To není pravá víra. Když jsme v nebezpečí, říkáme: „Bože, zachraň mě, zachraň mě!“ Ale říkáme to jen proto, abychom odvrátili nebezpečí. To je únik. Takový druh víry není trvalý. Vše je v člověku, radost i naplnění. Avšak kdo je vlastníkem tohoto vnitřního naplnění? Je to Bůh. My jsme jen Jeho oddané nástroje. Cítíme-li spontánní vnitřní radost jako nedílnou součást svého života a cítíme-li její zdroj, potom dokážeme mít víru v Boha, vlastníka nekonečné Radosti. Od této chvíle se, prosím, snažte cítit svou vlastní vnitřní radost a víra k vám přijde spontánně. Co se týká vašich vnějších zklamání, prosím, nesnažte se je spojovat se svou vnitřní radostí. Prosím oddělujte svou vnitřní radost od vnějších událostí. Jen tehdy dokážete posílit svou víru v Boha.

Studoval jsem pěknou řádku písem. Také rád mluvím o duchovnosti, náboženství, vnitřním životě, a tak podobně. Ale osobně v sobě cítím pustou poušť. Z toho, co dělám, nezískávám žádné uspokojení. Cítím, že plýtvám drahocenným časem svým i ostatních. Mohl byste mi to nějak osvětlit?

Mám pro vás plné pochopení. Nejste jediný. Je velmi mnoho lidských duší, které se plaví na stejné lodi. Studium knih a spisů nám poskytuje informace, které můžeme citovat, a určité porozumění. Může nám dát nanejvýš inspiraci, ale nic víc. Tím, že si budeme půjčovat myšlenky druhých, nemůžeme být ve svém vnitřním životě nikdy opravdově osvíceni. Jedině studiem věčné knihy Pravdy v nás a neustálým nasloucháním Hlasu vnitřního Já se můžeme stát duchovně osvícenými. Tehdy nalezneme ve svém vnějším životě radost. Nejprve musíme Boha vidět a potom můžeme být jako On. Chceme-li být skutečně jako Bůh, naše mluvení musí uvolnit cestu stávání se. Dovolte, abych vám řekl pravdivý příběh.

V jisté bengálské vesnici v Indii chodil sluha každý den ke svému bohatému pánovi. Musel přitom přejet řeku na pramici. Jednoho dne byla silná bouře. Loď nedokázala zuřící řeku přeplout a sluha, který musel jít pěšky k mostu mnoho mil, přišel pozdě. Jeho pán byl rozčilený. „Ty hlupáku,“ křičel: „vyslovíš-li třikrát jméno Krišny, uvidíš, že nepotřebuješ loď. Dokážeš přes řeku přejít!“

To odpoledne nejevila bouře známky zmírnění a ubohý sluha se ocitl ve stejné situaci. Ve své prosté víře však poslechl radu svého pána. Z naprosté hloubky svého srdce vyslovil jméno Krišny. Hle, zázrak všech zázraků! Pocítil sílu, která ho poháněla k řece, a dokázal kráčet po samotných vlnách. Takto překročil řeku.

Když se o tom doslechl jeho pán, jeho radost neznala mezí. Rostoucí pýcha naplnila jeho srdce. Nebyla to snad jeho rada, co přineslo úspěch? „Nikdy jsem si nemyslel, že má rada má takovou velkou sílu,“ pomyslel si. „Potěším se z toho zázraku sám.“

A tak šel k řece, která teď byla klidná a tichá, a třikrát vyslovil jméno Krišny. Pak začal přes řeku přecházet. Ale celou jeho bytost mučil strach a pochybnost, a tak i když vykřikoval svaté jméno stokrát, jeho pokus nebyl úspěšný. Utopil se.

A teď, jaké poučení plyne z tohoto příběhu? Sluha měl upřímnou víru ve svého pána. Měl také bezmeznou víru v Pána Krišnu. Byla to tato naprostá víra v božskou moc, co ho zachránilo a dokázalo sílu Krišnovy milosti.

Podobně může řečník, i přes svou vlastní chabou víru, ve svých posluchačích probudit pravou víru. Ale tím, že bude sám skutečně duchovní, může ostatním pomoci nejvíc. Chceme-li ostatní přesvědčit o Pravdě, naše nejvyšší autorita přijde z přímého poznání Pravdy, a ne z jakýchkoliv písem. Neosvícená autorita hraje v božské Hře roli lampy, zatímco uskutečněná Pravda hraje roli Světla.

Mohl byste mi laskavě poradit, zda bych měl opustit svou ženu a dítě kvůli tomu, abych hlouběji vstoupil do duchovního života?

Ve vašem případě cítím, že byste měl zůstat se svou ženou a dítětem. Dnes chcete opustit je, zítra můžete chtít opustit Boha. Tím, že zavrhnete lidstvo, nedokážete realizovat Boha. Zůstanete-li se svou rodinou, vaše realizace bude hlubší a více naplňující. Je pravda, že na určitém stupni duchovní cesty je zřeknutí se hrubého materiálního života nezbytné, ale na vyšším stupni to již není zapotřebí. Na nejvyšším stupni nic nehledáme ani se ničeho nezříkáme.

Jsou duchovní zážitky naprosto nezbytné pro realizaci Boha?

Ne, je mnoho cest, které vedou ke stejnému cíli. Podél jedné cesty mohou být krásné květiny, podél druhé může být jen několik květů, podél třetí cesty nemusí být vůbec žádné. Jestliže jdou tři hledající po různých cestách podle potřeb a volby své duše, každý z nich dosáhne Nejzazšího Cíle.

Samozřejmě, zážitky vám dávají dodatečnou sebedůvěru. Povzbuzují vás a dodávají vám sílu kráčet dál a dál. Přinášejí také ohromnou blaženost. A když máte nějaký zážitek, můžete v sobě cítit přítomnost neviditelného Průvodce, který vás tlačí ke světlu Pravdy, abyste mohli být požehnáni plnou Realizací.

Ale plnou a úplnou Realizaci můžete dosáhnout i bez takzvaných „zážitků“. Tak jak vrůstáte do Boha, vaše rozšiřující se vědomí je samo o sobě trvalým „zážitkem“.

Proč věříte ve znovuzrození? Já vím dost dobře, že když umřu, půjdu k Bohu. A to je vše.

Můj příteli, tak jako vy půjdete k Bohu, až opustíte tělo, půjdu i já. Buďme moudří. Naší věcí je jít k Bohu, je věcí Boha, chce-li si nás nechat v Nebi nebo nás poslat zpět na zem. Nejlepší věcí je odevzdat se Bohu a nechat Ho, aby nás naplnil svým vlastním Způsobem. Nechme stranou všechny své předpojaté názory o existenci či existenci znovuzrození a udělejme jedinou důležitou věc: sjednoťme se s Jeho Vůlí a Vědomím.

Věříte tomu, že v každé inkarnaci se člověk zdokonaluje?

Ano, protože se vědomě či nevědomě vyvíjí.

Platí zákon karmy pro každého?

Zákon karmy platí pro každého, ale člověk ho může překonat pomocí své meditace. Zákon karmy existuje, a přesto může být překonán realizací, jednotou s Bohem a silou duchovnosti.

Co je lepší: modlit se k Bohu, nebo pracovat tak, jak Bůh chce, abychom pracovali?

Jsem šťastný, že mohu odpovědět na tuto otázku otázek. Odpověď je docela prostá. Modlit se k Bohu, nebo pracovat tak, jak Bůh chce, abychom pracovali — obě cesty jsou nanejvýš důležité. Obě jsou jistými prostředky k nevyhnutelnému konci. A tímto koncem je realizace Boha.

Řekl jste, že jsou různé způsoby dosahování Boha: činnost, oddanost a znalost. Jestliže má člověk všechny tyto kvality, pomůže mu to v jeho pokroku?

Zajisté to pomůže. Pokud vezmeme postoj služby, postoj oddanosti a postoj poznání dohromady, pomohou nám dělat vyrovnaný pokrok. Avšak v určitém bodě našeho života budeme muset najít ten způsob, který nás inspiruje nejvíce, a věnovat mu největší důležitost. Každá duše má svůj vlastní způsob pokroku. Zde na zemi máme inspiraci dělat pokrok podle sklonu naší duše. Přijmeme-li všechny tyto cesty, je to velká pomoc; zároveň však musíme věnovat největší pozornost způsobu své vlastní duše, způsobu, který nám přináší největší naplnění podle naší nejhlubší aspirace.

Řeknete mi, prosím, něco o meditaci?

Nejprve si musíte přečíst několik duchovních knih, které vám vysvětlí různé způsoby, jak začít meditovat. Potom začnete. Brzy uvidíte, že čtení knih nestačí. Ucítíte, že potřebujete učitele, který bude vědět, jaký druh meditace se hodí k vaší přirozenosti a duši nejvíce. Nemáte-li učitele, modlete se k Bohu, aby uvnitř vás odhalil, jaký druh meditace byste měli provádět. Pak vás Bůh ve snu, nebo až budete tiší, nechá pocítit, co byste měli dělat. Tehdy můžete začít svou cestu.

Je-li vaše meditace správná, ucítíte v celém těle určitý druh radosti. Pokud však tuto radost nepocítíte, naopak, pokud ucítíte mentální napětí nebo znepokojení, měli byste vědět, že druh meditace, který provádíte, není určen pro vás a není vhodný. Když získáte pocit spontánní vnitřní radosti, potom je meditace, kterou provádíte, správná.

Abychom se dostali do bližšího spojení se svým Já, abychom poznali tajemství svého vnitřního Já, jaký je k tomu správný postup? Věřím tomu, že meditace je způsob, jak člověk získá odpovědi o svém vnitřním Já. Je to správně?

Ano, meditací a koncentrací. Obojí pomůže. Chcete-li poznat své vnitřní Já a dozvědět se o vnitřních tajemstvích svého života a Života Univerzálního, potom potřebujete meditaci a koncentraci.

Existují nějaké dané postupy, které musí člověk dodržovat, aby meditoval správně?

Každý člověk má svůj vlastní způsob meditace. Někdy člověk získá určitý druh meditace zevnitř. Jinými slovy vnitřní bytost vyjde do popředí a řekne mu, aby se modlil nebo meditoval tak nebo tak, že to nebo ono mu pomůže. Někdy hledající potká duchovního člověka, který do něj dokáže snadno vstoupit a poznat vše o jeho vnitřním a vnějším životě, vidět jeho růst a rozvoj a aspiraci. Tento učitel mu pak dokáže říci, jak a kdy by měl meditovat.

Když máte učitele, máte obrovské štěstí, obzvlášť je-li ten učitel pravý. Nemáte-li učitele, ale máte opravdovou aspiraci, Bůh ve vás vám předá správný druh meditace. Není možné, aby každý na světě měl duchovního učitele. Nedostanete-li ho, co se stane? Všichni jsme dětmi Boha. Bůh chce, abychom Ho všichni realizovali. Je dobré, pokud získáte učitele. Pokud ne, jděte hluboko dovnitř, abyste objevili svou vlastní meditaci.

Ale velice často nemusím rozeznat své vnitřní Já. Nevím, jestli hlas, který slyším, je vnitřní nebo vnější hlas, a to je velmi matoucí.

Zcela vám rozumím. Avšak získáte-li učitele, který je realizovanou duší, můžete jej požádat o pomoc a zjistit, zda je to, co děláte, správné. Pokud duchovního učitele nezískáte, jděte prosím hluboko, hluboko dovnitř a sledujte, zda k vám nepřijde určitý hlas nebo myšlenka nebo nápad. Potom vejděte hluboko do tohoto hlasu nebo myšlenky nebo nápadu a sledujte, jestli vám dává pocit vnitřní radosti nebo míru, kde nejsou žádné otázky nebo problémy či pochybnosti. Pokud získáte tento druh míru a vnitřní radosti, můžete cítit, že hlas, který jste slyšeli, je správný, že je to skutečný vnitřní hlas, který vám pomůže ve vašem duchovním životě.

Jaký je rozdíl mezi hlasem Ticha a hlasem jógy? Nebo mezi nimi není žádný rozdíl?

Je mezi nimi rozdíl. Hlas Ticha vám dá určitou konkrétní část poznání, určitou pravdu. Když vstoupíte do své vnitřní bytosti, do vnitřní říše, kde Ticho opravdu existuje, pak dostanete konkrétní poselství, pokud ho potřebujete.

Ale jóga zahrnuje vše, je to celá oblast. V józe získáte Ticho; získáte také Mír, Světlo a Sílu. Získáte vše. Hlas jógy je pro všechny hledající a obzvláště pro ty, kteří vážně vstoupili do duchovního života. Hlas Ticha je určen pro konkrétního hledajícího v konkrétní dobu. Například během meditace můžete vejít hluboko dovnitř a uslyšíte hlas Ticha. Avšak hlas jógy můžete slyšet neustále. Hlas jógy můžete slyšet během svých vnějších i vnitřních činností. Protože jste vstoupili do duchovního života, budete dostávat duchovní vibrace, myšlenky, nápady a poselství. Všechny tyto božské věci vám bude přinášet hlas jógy.

Když se pokouším meditovat, před svým mentálním zrakem mám pocit oceánu a vody. Vyvolává to ve mně strach a nemohu moc dobře meditovat. Jak mohu meditovat bez toho, aniž bych měl tento pocit oceánu a vody?

Prosím, snažte se považovat oceán za něco zcela svého, jako něco ve vaší vnitřní bytosti. Místo abyste se díval na oceán s jeho vlnami a vlnkami, prosím, myslete na něj jako na své nejrozlehlejší vědomí a vhoďte sami sebe do tohoto nejrozlehlejšího a nejhlubšího vědomí. Bohužel je váš postoj k oceánu špatný. Je tolik hledajících, kteří si během své meditace snaží představit oceán, aby mohli učinit své vědomí stejně rozlehlé. Měl byste být rád, že vidíte toto vědomí.

Nezaměřujte svou pozornost na povrch oceánu, ale jděte prosím tiše a vědomě do hloubky oceánu, kde najdete svou pravou skutečnost, která je veškerým klidem. Pokuste se vhodit své vlastní vědomí do rozlehlosti oceánu a pak dokážete meditovat nanejvýš mocně a nanejvýš úspěšně. Hluboko uvnitř sebe samých se dokážete setkat s tím, co je vaší duši nejbližší a nejdražší.

Pane, kdy jste přišel na myšlenku, že uvnitř vás existuje vnitřní Já? A poté, co jste objevil, že máte vnitřní Já, jak jste se spojil s druhými lidmi, kteří si nebyli vědomi toho, že toto vnitřní Já mají?

Od svého dětství jsem intuitivně věděl, že uvnitř mě existuje hlubší Já. Každý z nás má vnitřní Já. Někteří si toto vnitřní Já uvědomují a jiní ne. Ti, kteří si ho uvědomují, jsou podle nás duchovně rozvinutí. Aby si vytvořili most mezi vnějším světem a vnitřním světem, mezi vnější bytostí a vnitřní bytostí, udržují si hořící plamen aspirace. Tato aspirace je založena na vnějším a vnitřním sebeobětování.

Řekněme, že jste našel své vnitřní Já a vnitřní život a objevil jste řešení svých vnitřních problémů. Ale váš soused si je naprosto nevědomý vnitřního života a vnitřního světa. Pro vás by teď bylo nanejvýš obtížné mít s ním jakýkoliv druh vnitřního porozumění. Nemůže přijít a vstoupit do vašeho vědomí, protože pro obyčejného člověka je to velmi obtížné. Ale pokud si k němu chcete vytvořit most, můžete během své meditace a koncentrace dělat toto: Nejprve jděte hluboko dovnitř a vyneste zevnitř všechny své sladké, jemné a harmonické pocity do popředí. Potom je do něj během své meditace vědomě vhoďte: do jeho mysli, do jeho těla, do jeho srdce. Tím si vytvoříte most mezi sebou, a tím člověkem.

Ve svém vnitřním světě jste v bezpečí. Vaše spojení s vnitřním světem vám dalo obrovskou jistotu při zvládání vnějšího světa. Teď můžete jít a povědět mu o duchovním životě, vnitřním životě, životě, který vám dává pravé štěstí.

A tak podobně jako každý den zaléváte květinu, syťte v sobě svou vnitřní bytost tím, že budete meditovat. Potom svým tvořivým projevením vstupte do vnějšího světa, abyste vytvořili most mezi svými vnitřními dosaženími a vnějším světem, kde se uskuteční vaše budoucí naplnění.

V duchovním vývoji existuje sedm úrovní vědomí. Jak mohu rozlišit, na které úrovni se nacházím?

Když svou vnější mysl vhodíte do moře svého aspirujícího srdce, jehož zdrojem je Vědomí, poznáte, na jaké úrovni se nacházíte. Toto Vědomí je životním dechem všech úrovní. Uvědomění si tohoto Vědomí vám okamžitě dovolí rozpoznat vaše postavení — kde jste byli, kde jste nyní a jak daleko ještě musíte jít.

Poté, co si uvědomíte, na které úrovni se nacházíte, pokoušejte se na této úrovni provádět všechny své každodenní činnosti. Nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak jednat z této úrovně, je učinit ze své vnější bytosti vědomý a zasvěcený nástroj své vnitřní vize a vůle.

Dejme tomu, že ve vašem případě chcete jednat z intuitivní mysli. Jakmile jste jednou tuto úroveň spatřili a uvědomujete si ji, můžete se pokusit na ní zůstávat pomocí své psychické aspirace a odhodlané vůle. To je skutečný způsob, jak ovládnout určitou úroveň.

Vždy používáte slovo „vědomí“. Co přesně to znamená?

Dám vám velice jednoduchou definici. Vědomí je jiskra života, která každého z nás spojuje s Univerzálním Životem. Je to nit, která nás uvádí v soulad s vesmírem. Chcete-li letět k Transcendentálnímu, potřebujete nit vědomí.

Vědomí je jiskra, která nás nechává vstoupit do Světla. Je to naše vědomí, které nás spojuje s Bohem. Je to spojnice mezi Bohem a člověkem, mezi Nebem a zemí.

Ovládáte své vědomí?

Obyčejný člověk své vědomí neovládá. Ale duchovní člověk ho dokáže ovládat. Snaží se vést lepší život, vyšší život, a přitom snáší shůry Světlo světa Za dolů do temnoty současného světa.

Jak pracuji na svém vědomí?

Nemyslete na to, že byste měl něco dělat. Prostě nechte dveře svého vědomí otevřené, ale dívejte se, zda vstupuje zloděj, nebo přítel. Nechť vejde jen ten, kdo chcete, aby vešel. Otevřete dveře vyšším, vznešeným myšlenkám. To je první krok v práci na vašem vědomí. Další kroky k vám přijdou zevnitř.

Jaký je význam AUM?

AUM je sanskrtské slovo, slabika. Sanskrtské slovo nebo slabika má zvláštní význam a tvořivou sílu. AUM je Matkou všech zvuků. Když opakujeme AUM, ve skutečnosti snášíme shůry Mír a Světlo a uvnitř i okolo sebe vytváříme univerzální harmonii. Opakujeme-li AUM, naše vnitřní i vnější bytost získává inspiraci a je zaplavena božským pocitem a aspirací. AUM se nic nevyrovná. AUM má nekonečnou sílu. Pouhým opakováním AUM můžeme realizovat Boha.

Když opakujete AUM, snažte se cítit, že je to Bůh, který uvnitř vás šplhá nahoru a dolů. Stovky hledajících v Indii realizovaly Boha pouhým opakováním AUM. AUM je symbolem Boha, Stvořitele.

Když opakujete AUM, zkuste prosím pozorovat, co se ve skutečnosti děje. Budete-li opakovat jméno kočky, psa nebo opice, nebo dokonce i obyčejného člověka, nezískáte žádnou inspiraci. Když ale vyslovíte AUM, které je symbolem Stvořitele, životním dechem Stvořitele, okamžitě získáte určitý vnitřní pocit, pocit, který inspiruje vaše vnitřní a vnější aktivity k rozšíření vaší vize a naplnění vašeho života zde na zemi. Takové je tajemství AUM. Chcete-li mít tajemství na celý život, tady je. Opakujte oduševněle AUM a vše bude vaše.

Je lepší meditovat na AUM nebo na Boha?

Všechno má svůj čas. Právě jsem vám řekl o významu AUM, předtím jsem vám řekl o Bohu. Musíte vědět, ve které slovo máte více víry. Když jeden člověk řekne Bůh, veškerá jeho láska, víra a oddanost vyjdou do popředí. U někoho jiného to tak být nemusí. Ve vašem případě jsem vám řekl, abyste opakoval jméno Boha, protože chodíte do kostela a modlíte se křesťanským způsobem. Ve vaší kultuře máte blízko k pojmu Bůh.

V Indii opakujeme AUM nebo jméno nějakého boha či bohyně, jako je Šiva, Krišna nebo Kálí. Nejdůležitější věcí je vědět, v koho nebo ve který aspekt Nejvyššího máte absolutní víru. Když jsem vám vyprávěl o Bohu, měl jsem pocit, že jste celý život vychováván k modlitbě k Bohu. Ale dnes do vás vstupuje se svým významem AUM. Jednoho dne s vámi budu meditovat a uvidím, jestli vás nejvíce inspiruje Bůh, AUM, Nejvyšší, Nekonečnost, nebo nějaký jiný aspekt Absolutního. To, co je nejdůležitější, je inspirace, kterou získáváte.

Je Bůh mentální bytost?

Máme fyzické tělo a mysl. Podobně někdy Boha považujeme za fyzickou bytost, která má mysl podobnou té naší. Lidé si často představují, že se Bůh skládá z obrovské mysli nebo že pracuje stejným způsobem jako my a naše mysl. Až dosud byla mysl největším dosažením lidstva. Díky mysli dosáhla věda a náš fyzický svět obrovského pokroku. Jelikož je mysl naším největším dosažením, máme sklon považovat Boha za bytost s tou nejvyvinutější myslí. Bůh ale není mentální bytost. Bůh nepůsobí z mysli. Nepotřebuje mentální vyjádření, které k jednání používáme my. Bůh se nepotřebuje vyjadřovat pomocí mysli.

Lidská bytost obvykle přemýšlí, než něco udělá. U Boha tomu tak není. Používá Sílu své Vůle, která když vidí, zároveň také koná a stává se. Boží vidění, konání a stávání se jsou okamžité a současné.

Jak se může člověk přibližovat úspěchu, když věří, že „Jak se ohýbají tvé nohy, tak se ohýbá cesta“? Je to skutečně možné?

Je to docela možné. Myslíme si, že nejprve musíme mít plán, podle kterého budeme postupovat, abychom v budoucnu dosáhli úspěchu. Nyní pracujeme svou myslí. Mysl říká: „Musím něčeho dosáhnout. Musím přemýšlet, jak mohu uskutečnit svůj plán.“ Bůh to ale nedělá. Bůh vidí současně minulost, přítomnost i budoucnost. Jakmile budeme s Bohem jedním, jakmile se pomocí neustálé aspirace sjednotíme s Božím Vědomím, pak vše, co budeme dělat, budeme dělat spontánně. Nebudeme používat mysl, ale budeme vždy jednat ze svého vlastního vnitřního vědomí, svou intuitivní schopností. A když získáme tuto intuitivní schopnost, můžeme snadno jednat, aniž bychom měli plán.

V každém okamžiku se přímo před námi zhmotní možnost úplného projevení, ke kterému má dojít. Nyní si myslíme, že během, řekněme, deseti či dvaceti dnů se naplní nějaké naše naděje a aspirace. Avšak když jsme sjednoceni s Božím Vědomím, je to víc než pouhá možnost. Je to nevyhnutelnost, okamžité dosažení. Vize a naplnění jdou ruku v ruce. V běžném lidském vědomí je vize jedna věc a naplnění druhá. Ale jsme-li sjednoceni s Božím Vědomím, tehdy se vize a naplnění nedají oddělit.

Co se týká vize a jejího naplnění, jak víte, že máte tu správnou „vizi“?

Máte na mysli sebe, nebo mluvíte všeobecně? Jestliže se to vztahuje na vás, mohu vám to snadno říci. Vím, že ve vaší meditaci jsou chvíle, kdy jdete velmi hluboko a váš vnitřní hlas vám okamžitě řekne, že něco již bylo vykonáno. Vaše mysl nepřichází a nezakrývá tento hlas svými myšlenkami a neříká: „Když to uděláš, možná to bude chyba; nedělej to, nebo se v budoucnu může něco stát; když to uděláš… a když to neuděláš…“, a tak dále. Mysl nepřekáží. Můžete si být jistý, že když ve své hluboké meditaci máte tento druh vize, je správná a spontánně přinese své vlastní naplnění.

Guru Chinmoy, mluvil jste o vizi bez mysli. Je to to, co je známé jako intuice? Nebo je intuice něco jiného?

Můžete tomu říkat intuice nebo přímé vnímání Pravdy, které nepotřebuje žádnou mentální pomoc. Je to poznání bez myšlenky nebo mentální podoby. Je přímé a spontánní. Nechá vás pocítit, co to je. Normálně něco vidíte a pak tomu dáte mentální podobu, když řeknete: „Je to takové a takové.“ Ale intuice vás prostě okamžitě nechá pocítit svou pravou existenci. Intuice obsahuje najednou hloubku Vize a bohatství Realizace.

Je mysl jako taková určitý stroj spojující vyšší s nižším?

Mysl je spojnice. S její pomocí můžete jít do oblastí daleko nad myslí. Ale zároveň s její pomocí můžete vejít do své vitální bytosti, do své nižší vitální bytosti. Mysl je kanál, který nás spojuje s tím, co je nahoře, i s tím, co je dole.

Ve starých knihách se mluví o náma-rúpa, Jménu a Tvaru. Slova jsou náma-rúpa, že? Myšlenky jsou náma-rúpa. A teď, toto není skutečně Bůh. To jsou lidské výmysly. Význam je vyrobená věc. Ve slově samotném není žádná skutečnost, je to pravda?

Jak víte, studium sémantiky se tímto problémem velmi hluboce zabývalo. Víme, že většinu našich obtíží nevytváří slovo samotné, ale význam, který slovu přikládáme. Není to slovo samo o sobě, co má skutečnou hodnotu, ale to, jaký význam pro nás slovo vyjadřuje. Určitá duchovní slova jsou nabita významem či vědomím, které se v nich tvořilo po tisíciletí zvláštního duchovního používání. Když vstoupíme hluboko do významu takového slova a na vnější úrovni odhalíme samotný jeho dech a projevíme jeho vnitřní skutečnost, naplní se význam tohoto slova, uvnitř i navenek.

Duchovní přístup k problému slov je ten, že musíme jít od tvaru k Beztvarému. Prostřednictvím konečného musíme jít k Nekonečnému. Taková je božská logika. Na počátku má tvar nesmírný význam, nikoliv však nezbytně na konci. Pro začátečníka na duchovní cestě je tvar naprosto nezbytný; tvar je pro něj vším. A tak na začátku říkáme, že Bůh má tvar. Ale jde-li hledající hluboko dovnitř a vidí, že Bůh není lidská bytost ani mentální bytost, ale rozlehlé, nekonečné Vědomí, pokročí od tvaru k Beztvarému a dokáže cítit Boha jako nekonečné Vědomí. Pak pokročí za tvar k Beztvarému. Může získat nekonečné Vědomí, může cítit Boha, nekonečné Vědomí. Ale na druhou stranu Bůh — jelikož je Nekonečný — může být i konečný. Jinak by nebyl Nekonečný. Je Všemohoucí, protože dokáže existovat v malinkém atomu a zároveň v rozlehlém vesmíru.

Sri Chinmoyi, v hinduistické tradici se mluví o tom, jak je átman totožný s Brahman — že se individuální duše rovná Univerzální Duši. Ježíš Kristus jednou řekl: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Tato dvě vyjádření pocházející ze dvou odlišných duchovních pozadí — jsou, v duchovním světle, jedním, a tím stejným?

Jsou to stejná vyjádření. Átman a Paramátman jsou individuální duše a Nejvyšší Já. Bůh sestupuje do projevení a bere na sebe podobu individuální duše, átman. Potom v procesu svého vývoje individuální duše dosahuje a stává se Nejvyšším Já, Paramátman. Aby v materiálním světě naplnil Sám Sebe úplně a zcela, Bůh potřebuje individuální duši.

Tato vyjádření jsou stejná. Když Kristus řekl: „Já a můj Otec jsme jedním,“ bylo to jako kdyby řekl, že átman a Paramátman jsou jedním. To je proč v Indii říkáme Átmanam Viddhi: „Poznej sám sebe.“ Když znáte sami sebe, potom znáte Boha, protože mezi vámi a Bohem není žádný rozdíl. Seberealizace je realizace Boha a realizace Boha je Seberealizace. Z tohoto důvodu v Indii říkáme také Soham asmi: „On jsem já,“ a Aham Brahma: „Já jsem Brahman.“ Stejně tak všechny esoterické tradice vždy tvrdily, že pravé poznání najdeme hledáním uvnitř. To je proč Ježíš řekl: „Království nebeské je uvnitř vás.“

Nevadilo by vám podrobněji rozvést výrok: „Království nebeské je uvnitř vás?“

Nejprve bych rád řekl, že je to věda, jenž velmi přispěla k rozšířenému pocitu, že Nebe je jakési místo někde mimo nás. Věda svou silou ovlivnila vědomé či podvědomé úrovně lidského myšlení.

Království nebeské je něco, co můžeme cítit, a ne něco, co můžeme dokázat. Věda může dokázat mnoho věcí. Království nebeské je však otázkou našeho vlastního vnitřního dosažení. Jestliže jste v sobě realizovali Království nebeské, ostatní se na vás podívají a ucítí, že máte něco zcela neobvyklého, nepozemského a nebeského. A právě proto, že jste v sobě spatřili, pocítili a vlastníte Království nebeské, budou vás vidět a vnímat jako naprosto přeměněnou božskou bytost.

Netřeba říkat, že k tomuto Království nebeskému nás vede naše aspirace, náš rostoucí vnitřní pláč. Království nebeské je úroveň plná Míru a Blaženosti. Můžeme ho cítit, když přebýváme hluboko v sobě a překonáme své sebestředné individuální vědomí. Čím výše se dostaneme za své omezené vědomí, čím rychleji vstoupíme do svého nejhlubšího, nekonečného vědomí, tím blíže v sobě vidíme, cítíme a vlastníme Království nebeské.

Abyste věděli, Království nebeské je více než pouhá úroveň jako ostatní úrovně. Je to úroveň božského Vědomí. Je to stav Realizace. Ztělesňuje Sat-Čit-Ánandu. Sat je božská Existence, Čit je božské Vědomí, Ánanda je božská Blaženost. Jdeme-li hluboko dovnitř, cítíme všechny tři zároveň, a když získáme vnitřní vizi k tomu, abychom je vnímali všechny najednou, žijeme vpravdě v Království nebeském. Jinak je Existence na jednom místě, Vědomí někde jinde a Blaženost nikde blízko nich. Když vidíme a cítíme Existenci-Vědomí-Blaženost na stejné úrovni, jedno doplňující a naplňující druhé, můžeme říci, že žijeme v Království nebeském. Ano, Království nebeské je uvnitř nás. Nejenže ho můžeme cítit, ale bez nejmenší možné pochybnosti se jím můžeme stát.

Co je přesně ego?

Ego je právě to, co nás v každé oblasti života omezuje. Jsme Boží děti, jsme s Bohem sjednoceni. Ego nám ale dává pocit, že Bohu nepatříme, že jsme pro Něj dokonalí cizinci. V nejlepším případě nám dává pocit, že k Bohu jdeme, ne že v Bohu jsme.

Obyčejné lidské ego nám dává pocit oddělené identity, odděleného vědomí. Pocit individuality a vlastní důležitosti je na určitém stupni lidského vývoje bezpochyby nezbytný. Ego však odděluje naše individuální vědomí od Univerzálního Vědomí. Samotným úkolem ega je oddělovat. Nedokáže cítit spokojenost, když vidí dvě věci na stejné úrovni. Má vždy pocit, že jedna musí být lepší než ta druhá. Z ega tedy získáváme pocit, že jsme všichni oddělení slaboši, že nikdy nedokážeme být Nekonečným Vědomím nebo mít Nekonečné Vědomí. A nakonec je ego omezením. Toto omezení je nevědomost a nevědomost je smrt. Ego tak nakonec končí smrtí.

Jak se ego zrodilo? Jak vzniklo?

Ego vzniklo z omezení. Ve chvíli, kdy duše sestoupí do fyzického vědomí nebo do fyzického světa, přichází do cizího, neznámého světa. Přestože je plamenem Božského a ve své podstatě je všemohoucí, je to pro ni na začátku velmi obtížné zvládnout. Aby mohla zůstat ve fyzickém světě, a nakonec prosadit Božské zde na zemi, musí po většinu času snášet nepříjemné zážitky.

Ego dostává den za dnem příležitost, aby působilo nezávisle, a den za dnem sílí, a tak se odděluje od zdroje svého naprostého, božského naplnění, od duše. Ego chce zničit a nechat vyhladovět božské v člověku a nevědomost fyzického světa živí toto omezení, kterým ego je. Také Božské nejprve ego živí, nakonec ho však osvěcuje a přeměňuje v dokonalý nástroj Nejvyššího.

Jak můžeme ego oslabit, a nakonec nad ním zvítězit?

Soustředěním se na Boží všeprostupující Vědomí. Toto Vědomí není něco, čeho musíme dosáhnout. Toto Vědomí je již uvnitř nás, my si ho jen musíme uvědomit. Pak ho během meditace musíme rozvíjet a nekonečně osvítit. K našemu obrovskému úžasu bude ego mezitím pohřbeno v náruči smrti.

Část III: Odpovědi, na které se ptaly děti

Guru, chci se tě na něco zeptat. Když rozbiji vejce, může ho Bůh dát zase dohromady?

Samozřejmě že může. Bůh může udělat všechno, co chce.

Ty to dokážeš udělat?

Ne. Promiň, Shannon, tvůj Guru to nedokáže udělat. Ale pokud mi Bůh dá tu sílu, udělám to snadno.

Dokážu to udělat já?

Proč ne? V okamžiku, kdy ti Bůh dá sílu, dokážeš dát rozbité vejce snadno znovu dohromady. Přijde den, kdy ty, já a každý člověk bude mít stejnou sílu, jako má teď Bůh.

Je pravda, že se jogínem může stát každý, pokud to opravdu zkusí?

Co myslíš tím opravdu? Pokud tím myslíš upřímně, potom se jistě každý může stát jogínem.

Jóga znamená jednotu s Bohem. Jogín je ten, kdo je sjednocen s Bohem. Dříve nebo později všechny lidské bytosti realizují Boha. Ale člověk, který se vydá na cestu jógy, dosáhne Boha dříve. Pokud se ty sama chceš stát jogínkou a realizovat Boha, potom se právě teď začni modlit. Obzvláště pokud chceš dosáhnout Boha dříve než zbytek lidstva, prosím, nemeškej.

A teď, jak se máš modlit? Modlíš-li se dnes k Bohu pro bonbón, zítra Ho požádáš o zmrzlinu a pozítří o něco jiného. A Bůh ti dá vše, co si přeješ, kromě Sebe Sama. Avšak modlíš-li se k Bohu jen pro Něj samého a pro nic jiného, dá ti vše, co má, a vše, čím je. Tím, že dostaneš vše, co Bůh má, a vše, čím Bůh je, získáš nejen svůj bonbón a zmrzlinu a vše ostatní, co jsi chtěla, ale dostaneš také věci, které sis nikdy nepředstavovala, věci nekonečné povahy. A tak se každý den modli k Bohu, aby ti dal to, co potřebuješ, a ne to, co chceš. On ti potom dá to, co skutečně potřebuješ, aby ses s Ním sjednotila.

Jak Bůh vypadá?

Když se dívám na tebe, Bůh vypadá přesně jako ty. Když se dívám na tvou mámu, Bůh vypadá jako tvoje máma. A když se podívám na někoho jiného, Bůh vypadá jako on. Kdybych se podíval dovnitř sebe, objevil bych, že Bůh vypadá jako Chinmoy. Teď to možná ještě nedokážeš, ale až se budeš umět podívat hluboko dovnitř, budeš vědět, že nikdo z nás nemůže být považován za odděleného od Boha.

Teď mám dva prsty u sebe. Vidíš, že je od sebe mohu oddělit, když to zkusím. Ale kdybys to místo prstů byl ty a Bůh, nemohl bych je oddělit, bez ohledu na to, jak moc bych se snažil. Ve skutečnosti čím více bych se vás dva snažil oddělit, tím těsněji byste drželi dohromady.

Protože Bůh je v tobě, vypadá přesně jako ty. Právě teď jsi Bůh zahalený. Nasadil sis masku, ale já vidím skrze tuto masku. V budoucnosti budeš Bůh odhalený. Sundáš si masku a my tě spatříme jako Boha projeveného, jako nezahaleného Boha.

Jak je možné, že ty dokážeš vidět Boha a já ne?

To je hezká otázka. Teď se na mě díváš otevřenýma očima. Díváš se na mě, Chinmoye, a vidíš mě. Teď (dává ruce na její oči) jsem ti zakryl oči. Vidíš mě? Ne, nevidíš mě. Když máš oči zavřené, nedokážeš vidět nikoho. Ale když máš oči otevřené, můžeš vidět mě, můžeš vidět svého otce, své přátele, každého.

Máš ještě jedno oko, které je mezi tvým obočím a trošičku nad ním. Je to tvé vnitřní oko, tvé Třetí Oko. V mém případě je toto oko otevřené. Mám ho otevřené. Takže mohu vidět Boha a mohu vidět vše, co je uvnitř druhých. Proto Shannon, v tvém případě, tak jako nemůžeš nic vidět, když máš obě oči zavřené, stejně tak nevidíš Boha, protože tvé Třetí Oko je zavřené.

Když se budeš modlit k Bohu každý den, jednoho dne se toto vnitřní oko otevře. Vstávej brzy ráno a otevři své dvě obyčejné oči a podívej se na svou matku a otce a na všechno ve svém pokoji a potom se modli k Bohu. Jednoho dne spatříš, že se tvé Třetí Oko díky tvé modlitbě otevřelo, a i ty dokážeš vidět Boha tak, jako nyní vidíš mě.

Část IV: Otázky a odpovědi o duši

Je duše během života člověka po celou dobu s ním, nebo ho může dočasně opustit, dokonce mít domov někde jinde?

Duše zpravidla v průběhu života člověka zůstává po celou dobu s ním, ale může na několik minut nebo nanejvýš několik hodin tělo opustit během spánku. Když je aspirant v hlubokém stavu meditace, také tehdy může duše na krátkou dobu opustit tělo. Potom člověk může své vlastní tělo vidět před sebou. Může ho vidět jako mrtvé tělo nebo dynamické tělo či jako sloup světla stojící proti jeho duši nebo mnoha jinými způsoby. Samozřejmě, v tu chvíli vidí tělo okem své vlastní duše.

Podniká duše člověka během spánku nějaké cesty?

Ano. Duše se vydává na cesty do různých úrovní vědomí. Je sedm vyšších světů a sedm nižších světů. Duše během spánku cestuje těmito světy. Duše téměř každého člověka má to štěstí, že má přístup k některým z těchto světů, avšak velice málo lidí si tyto zážitky uvědomuje, když se odehrávají, nebo si je pamatuje po probuzení.

Může se tělo a vědomí člověka během jeho života změnit natolik, že do něj bude moci vstoupit vybranější duše?

Vybranější duše do něj nevstoupí. Avšak když se tělo a vědomí člověka úplně přemění, může duše, kterou už má, nanejvýš účinně, v celé své nadpřirozené Dokonalosti, naplnit své božské poslání zde na zemi.

Může určitá změna během života, například pročištění, změnit duši?

Je to stále ta samá duše. Předtím přijala nevědomost, ale teď odhazuje závoj nevědomosti a přibližuje se své vlastní božské plnosti a božskému projevení.

Když přemýšlíme o myšlenkách někoho jiného, naladíme se na jeho „psychické“ vzruchy. Je účinné cvičení, alespoň do doby našeho vlastního duchovního rozvinutí, naladit se na někoho, o kom věříme, že je zakotven ve Zdroji své bytosti, ve své duši?

Nejprve si ujasněme použití slova „psychický“. Tak jak toto slovo používám já, nevyjadřuji jím synonymum ke slovu „okultní“, ale vztah k psychické bytosti. V psychické bytosti, která je božskou jiskrou, není žádné vzrušení. Obvykle se naladíme na vitální nebo mentální vzrušení druhých. Samozřejmě naladit se na osvícenou duši je účinné cvičení. To je to, co by měl člověk dělat na začátku nebo do té doby, než má schopnost duchovně se otevřít. Proto říkáme, že pokud zůstanete klidní a tiší a dovolíte, aby do vás vstoupily božské myšlenky vašeho duchovního Průvodce, budete zaplaveni Mírem. Tento druh naladění je nejen efektivní a správné cvičení, ale je také základním cvičením pro toho, kdo je veden duchovním Mistrem.

Jak člověk pozná, zda je jeho duše šťastná?

Nejprve ze všeho musí vědět a cítit, kde duše přebývá, kde se v těle nachází. Aby člověk poznal a cítil duši, musí aspirovat. Díky planoucí aspiraci může během své duchovní cesty skutečně zjistit, zda je jeho duše šťastná, nebo nikoliv. Jen když bude vidět a cítit radost uvnitř i vně a také když nebude nacházet chyby na Božím stvoření a na Boží spravedlnosti, pocítí, že jeho duše je šťastná.

Pláče duše, pokud je nešťastná?

Ne. Skutečná duše, která je částí Kosmického Já, je vší Blažeností. Nepláče, protože neumí být nešťastná v lidském slova smyslu. To, co trpí a žalostně pláče, je neuspokojené a požadující vitálno, které často považujeme za duši.

Existují uvnitř člověka dva druhy pokynů, jeden vycházející z jeho nejhlubší přirozenosti — který zahrnuje a rozvíjí vše v dobrotě a soucitu — a druhý, který se týká jenom „mě“ a „mého“?

Ano. V člověku existují dva druhy pokynů. Dobrota a soucit pochází z naprosté hloubky naší bytosti, zatímco „já“ a „moje“ pochází z povrchu. „Já“ a „moje“ nemohou přicházet z naprosté hloubky.

Může ve snu duše vypadat jako stará, vrásčitá a moudrá žena i jako malé dítě, které žvatlá svým jazykem?

Ano. Duše může ve snu vypadat jako stará žena i jako malé dítě. Duše si na sebe ve snu může vzít jakoukoliv podobu, aby dala vnější bytosti určitý zážitek. Postupné božské dospívání duše můžeme přirovnat k postupnému růstu semínka v strom.

Je duše mužská i ženská?

Duše jako taková není ani mužská, ani ženská. Pokud však přijme na počátku své lidské cesty ženské tělo, pak si bude ve všech svých budoucích inkarnacích brát ženské tělo. Přijme-li nejprve mužské tělo, pak si bude ve všech svých inkarnacích brát mužské tělo. Změnit pohlaví je téměř nemožné. V celé historii lidstva bylo jen tu a tam několik výjimek, ale ty byly vzácné.

Je to duše, kdo v každé inkarnaci rozhoduje při výběru nového těla?

Ano. Duše rozhoduje o výběru těla, ale s přímým souhlasem Nejvyššího nebo Já. Je učiněna taková volba, která poskytne duši příležitost projevit v každé inkarnaci více a více své vnitřní Božskosti a naplnit Vůli Božského zde na zemi.

Je to duše, která se musí odevzdat Kosmickému Já?

Ano. Každá lidská bytost má individuální duši. Tato duše se musí odevzdat Já — Já, kterému se v indické terminologii říká Paramátman a které je neprojevené. Toto Já nepřijímá lidskou inkarnaci ani nevstupuje do stvoření, zatímco duše si bere lidské tělo a přijímá omezení, nedokonalost a nevědomost. Tato individuální duše, která přijme lidské tělo, není všeprostupující, vševědoucí nebo všemohoucí. Já takové je. Duše při svém vývoji může jednoho dne splynout s tímto Já a stát se stejně mocnou jako Já.

Dostává duše ve svém vývoji nové pokyny nebo jen odhaluje to, co vždy znala?

Kdybyste řekl „zážitek“ spíše než „pokyny“, byla by tato otázka přesnější. Jen Bůh nebo Kosmické Já může dávat duši pokyny.

Duše odhaluje to, co vždy znala. Zároveň však roste a obohacuje se tím, že přijímá božskou podstatu svých pozemských zážitků. Mezitím si fyzické vědomí více a více uvědomuje neomezenou božskou schopnost duše. Protože je duše v podstatě sjednocena s Bohem, odhaluje to, co vždy znala. Ale v procesu vývoje se její stávání a poznávání, poznávání a stávání pohybují společně a jsou to navzájem se doplňující procesy na klíně Nejvyšší Pravdy.

Zažívá duše osamělost? Pokud ano, jak se to liší od naší povrchní potřeby být ve společnosti ostatních, bez ohledu na to, jestli je máme rádi nebo ne, prostě proto, že chceme někoho, s kým si můžeme povídat?

Duše cítí osamělost, jen když tělo, vitálno, mysl a srdce, které s ní mají spolupracovat v naplnění jejího božského poslání na zemi, nespolupracují. V tu chvíli duše zažívá osamělost. Avšak nejedná jako lidská bytost. Neplýtvá svým časem jako lidská bytost, která cítí, že když prostě bude mluvit s druhými, její pocit osamělosti zmizí. Duše ve své osamělosti nanejvýš intenzivně usiluje o to, aby snesla shůry do fyzického, vitálního a mentálního Mír, Světlo a Sílu, aby s ní celá bytost mohla spolupracovat pro naplnění Božského. Když Mír, Světlo a Síla sestoupí tímto způsobem, člověk si uvědomí svůj vnitřní život a pravé štěstí. S Mírem, Světlem a Silou sestupuje vyšší vědomí. S tímto vyšším vědomím bude člověk přirozeně reagovat na potřeby duše.

Žádá duše po člověku, aby změnil své způsoby jednání?

Duše neklade požadavky jako takové. Není jako matka, která po svém dítěti neustále něco požaduje se slovy: „Říkám ti to pro tvé vlastní dobro.“ Duše dělá to, že posílá božskou inspiraci. Tato inspirace může být někdy tak živá a spontánní, že ji člověk může cítit téměř jako vnitřní požadavek od svého vnitřního já na svou vnější osobnost. Avšak duše nepožaduje. Naopak, má pochopení pro lidská selhání a nedokonalosti a snaží se s nimi sjednotit. A potom se snaží svým vnitřním Světlem člověku pomoci změnit jeho způsoby jednání.

Jak se to liší od požadavků, které klade ego?

Nyní víme, že duše si neklade žádné požadavky. Když si ego klade nějaký požadavek, je to vše zaměřené na sebe — „já“: „mně“: „moje“. Ego chce vlastnit a být vlastněno. Ego se chce naplnit tím, že sytí vnější osobnost. Ale to je prostě nemožné, protože jeho touhy jsou nekonečné. Když chce duše něco mít, není to pro její osobní prospěch, ale pro naplnění Božského. Ego se nakonec setká se zklamáním, zatímco duše naplněním Božské Vůle naprosto naplní sebe sama.

Co se stane s duší, když se vitální a mentální části snaží uspokojit samy sebe bez souhlasu duše?

V takových případech zůstává duše obvykle tichá. Pokud však mysl a vitálno zacházejí příliš daleko, může na ně vyvinout určitý nátlak Nejvyšší. Dělá to pak prostřednictvím duše.

Mají věci nebo místa duši? Například má židle duši, má město duši?

Každá věc a každé místo má duši. Tak jako ostatní města, má duši i město New York. Nejvyšší mi několikrát milostivě ukázal duši New Yorku. Rozdíl mezi duší věcí a duší lidí je otázkou jejich stupně vývoje, míry, do které projevily své božské schopnosti. Procesem reinkarnace duše postupně projevuje své síly skryté uvnitř, a nakonec dosahuje svého naprostého Naplnění.

Má Země duši?

Jistě. Země představuje mateřský aspekt Božského. Na Zemi naleznou Hmota a Duch své naprosté naplnění vzájemnou pomocí a úplnou jednotou. Hmota uvidí okem vize Ducha. Duch rozkvete díky probuzení Hmoty a jejímu naplnění energií, aby se stala dokonalým nástrojem fyzické nesmrtelnosti a lidské přeměny na Zemi. Dvě hlavní vlastnosti duše Země jsou aspirace a soucitná tolerance.

Může někdy hrubé dát něco jemnému? Neboli může duše zesílit správným používáním těla jako například cvičením, správným jídlem, a tak dále?

Zajisté. Hrubé může a musí pomáhat jemnému. Tělo je hrubé, ale ve svém zdravém a dokonalém stavu značně pomáhá mysli a subtilní existenci. Samozřejmě, člověk nemůže učinit duši silnější pouhým aktivním fyzickým cvičením nebo správnou stravou. Avšak pokud tělo, to znamená fyzické vědomí, usiluje o to, aby rostlo ve světle duše, a pokouší se naplnit Božské v samotném fyzickém, pak je pokrok duše jednodušší, rychlejší a více naplňující.

Může si duše vybrat, jaké zážitky bude mít člověk ve světě, ve kterém žije??

Zážitky, které bude mít člověk ve svém životě, určuje zpravidla duše. Pokud se člověk vědomě dostává do spontánního proudu zážitků, které mu chce duše dát, ve skutečnosti nakonec vroste do trvalého míru, radosti a naplnění. Člověk si často bohužel neuvědomuje zážitky, které duše vybírá, protože je obětí nevědomosti, nebo ačkoliv o nich ví, nestará se o to, jakou volbu duše učinila.

Kde přibližně cítí člověk duši ve fyzickém těle?

Je to v duchovním srdci. Podle lékařské vědy je srdce mírně nalevo od středu hrudi. Podle Ramana Mahárišiho, velkého světce z Arunáčaly, je duchovní srdce od středu mírně napravo. Některé duchovní postavy říkají, že srdce je uprostřed hrudi. A podle jiné duchovní osobnosti je duchovní srdce umístěno mezi obočím! Samozřejmě také ona má svůj důvod, proč to říká.

Pravé duchovní srdce, široké na čtyři prsty, je umístěno asi dvanáct prstů přímo nad pupkem a šest prstů přímo pod hrdelním centrem. V tomto místě lze pocítit to, čemu můžete říkat „pohyby“ duše.

Je-li tělo nebo osobnost nájemníkem a duše je skutečným domácím nebo pánem, jak je potom možné, že tento nájemník, který vždy hledá uspokojení, dokáže duši dusit tak, že neslyšíme její inspiraci?

Na tuto otázku vám odpovím velice rád. Katha Upanišada říká, že tělo je kočár, mysl jsou otěže, intelekt je kočí a duše je pánem kočáru.

Vy jste paní domácí v domě, kde máme naše Centrum. Vlastníte tento dům. My jsme vaši nájemníci. My všichni jsme novousedlíci. Vy se snažíte co nejvíce, abyste uspokojila naše požadavky. Přesto však vám někteří nájemníci ze života dělají peklo. Jejich požadavky jsou občas neskutečné a absurdní. Navíc mají nesmlouvavý postoj. Co potom uděláte? Jsem přesvědčen, že jste docela bezmocná, pokud přímo neztrácíte naději, a to i přesto, že jste to vy, kdo vlastní tuto budovu. Není snadné vyhnat najednou všechny rušivé, náročné, nekompromisní nájemníky. Podobný je osud duše, která je napadána osobností, tím požitky hledajícím a vyžadujícím přistěhovalcem, který neaspiruje.

Co znamená, když se o někom řekne, že má mladou duši nebo starou duši?

Z duchovního pohledu je starou duší nazýván ten, kdo ve svých dřívějších inkarnacích dosáhl vyšší a hlubší zážitky. Člověk, kterému takovéto zážitky chybí, je nazýván mladou duší. Jak vidíte, to, co určuje „postavení“ duše, není počet inkarnací, ale to, co se člověk v těch životech naučil a čeho dosáhl.

Postupují u mladé duše věci rychleji, protože má méně nánosů z předcházejících inkarnací?

Věci postupují u mladé duše rychleji za předpokladu, že jde o upřímného a zasvěceného aspirujícího, který bezvýhradně poslouchá svého duchovního Průvodce a není zatížen příliš mnoha světskými zkušenostmi.

Tady si znovu musíme uvědomit jednu věc: není to počet inkarnací, co zdržuje rychlou cestu duše směrem ke konečnému Cíli, ale staré neosvícené lidské zvyky a sklony, pro něž je nesnadné otevřít se Světlu, aby byly očištěny a přeměněny.

Jaký je rozdíl mezi „silou duše“ a „silou charakteru“?

Síla charakteru je pýcha morálky a lidskosti. Síla duše je pýcha Duchovnosti, Věčnosti a Nekonečnosti. Tím, co jsem teď řekl, ve vás nechci zanechat dojem, že morálka nemá ve vnitřním a duchovním životě žádnou hodnotu. Naopak, pevná morálka je přípravou pro hlubokou duchovnost. Úloha morálky je v pravé duchovnosti nesmírně veliká. Síla duše je vnitřní síla nebo jistota, která pochází z Božského ve vás. Jakmile jste spatřili svou duši, ucítili jste v sobě Boží Vůli a dostali jste sílu projevit Jeho Vůli zde na zemi.

Mohla duše obývající lidské tělo obývat v dřívějších dobách zvířecí tělo nebo rostlinu?

Jsem si jist, že jste dobře obeznámen s teorií evoluce. V moderním světě objevil Charles Darwin proces vývoje druhů, to znamená změnu od nižší formy k formě vyšší. Avšak dlouho před Darwinem, tisíce let před příchodem Krista, objevil velký indický světec Kapila teorii duchovní evoluce. Věčné, Neměnné a Nezničitelné se v každém okamžiku vyvíjí: to byla jeho jedinečná filozofie. „Nic nevzešlo z ničeho.“ Indický světec objevil tuto pravdu a nabídl ji celému světu.

Celkový proces evoluce na zemi zahrnuje duši stejně tak jako fyzickou formu. V pochodu evoluce musí každá duše projít rostlinným životem a zvířecím životem předtím, než se může vydat do života lidského.

Liší se duše svými vlastnostmi?

Ve skutečnosti není mezi dušemi žádný základní rozdíl, kromě stupně jejich projevení. Všechny duše mají stejné možnosti, ať už obývají nejnižší, nebo nejvyšší formu života.

Musíme mít ale na paměti, že Nejvyšší projevuje Sám Sebe prostřednictvím různých duší nekonečnými způsoby. Duše projevují různé aspekty Jeho Božskosti. Například jedna duše může projevovat Světlo, druhá Sílu, třetí Krásu, a tak dále.

Některé duše se projevením svých skrytých schopností v procesu reinkarnace staly velkými duchovními Mistry. A všechny duše je nakonec budou následovat.

Jaké je spojení duše s minulou a budoucí karmou?

Ve skutečnosti nemůžeme karmu plně pochopit odděleně od duše. Karma existuje kvůli růstu duše. Zajisté víte, co slovo “karma“ znamená. Je to sanskrtské slovo odvozené od kořene kri „dělat“. Cokoliv děláme, říkáme nebo na cokoliv myslíme, je karma. Vesmír je řízen zákonem, kterému říkáme Zákon karmy. O Zákonu karmy jste četli hodně, nemusím ho zde tedy vysvětlovat, chci jen říci, že všechny činy a myšlenky člověka zanechávají otisk na kauzálním těle a přinášejí určité následky.

Zároveň je duše daleko za dosahem smyčky příčiny a následku. Je spojujícím článkem mezi tím, co předchází, a tím, co následuje. Je obohacována všemi zážitky, které člověk získává prostřednictvím zákona karmy.

Kde duše odpočívá, když poprvé opustí tělo? Bere si s sebou svá tělesná nebo pozemská omezení?

Když duše opustí tělo, zůstává nejprve po krátkou dobu ve vitálním světě. Některé duše tam trpí, jiné ne. Je to jako návštěva cizí nové země. Někdo má štěstí, takže se téměř okamžitě dokáže volně stýkat s lidmi této nové země a pochopí jejich kulturu, zatímco druzí takové štěstí nemají.

Duše si s sebou do vyšších světů nebere žádná pozemská omezení. Když duše nebo psychická bytost opouští tělo a vrací se zpět do své vlastní sféry, shromažďuje podstatu svých pozemských zážitků. Nějakou dobu zůstává ve své oblasti a potom se s novým odhodláním a novými možnostmi realizovat a naplnit Božské zde na zemi vrací zpět do tohoto světa.

Část V: Náboženství (převážně hinduismus)

CO JE TO NÁBOŽENSTVÍ?

Co je to náboženství? Náboženství je Bůh. Náboženství je Pravda. Bůh a Pravda jsou jedním. Avšak když řeknu, že mé náboženství je Bůh, je tu velká pravděpodobnost, že mě můžete špatně pochopit. Ale pokud řeknu, že mé náboženství je Pravda, okamžitě se mnou budete souhlasit. Trochu to vysvětlím. Když řeknu, že mé náboženství je Pán Krišna a vy ho musíte přijmout, ve vašich očích vyšlehne oheň. Ale pokud řeknu, že mé náboženství je Pravda, vyskočíte a řeknete: „Stejně tak moje.“ A teď, pokud místo abych řekl: „Musíš přijmout mé náboženství,“ řeknu: „Přijměme univerzální Pravdu,“ zvoláte: „Již jsem ji přijal, děkuji, můj příteli!“

Náboženství je činem vize, který nás vede a provádí ke světu Za. Náboženství je intuice. Intuice je každému z nás tak blízká a drahá, tak důvěrná naší duši, a tak důvěrná našemu srdci, že nevyžaduje žádné vysvětlení. Stejně tak můžeme prohlásit, že intuice je vědomí všeprostupující existence. Zeptejte se člověka, jak si je jist svou existencí. Ticho ovládne jeho ústa. Ví, co je jeho existence. Cítí ji. Avšak vysvětlení se mu vyhýbá. Náboženství je právě ta intuice, která vzdoruje vysvětlení, ale která je sebeztělesňující a sebevysvětlující pravdou.

Náboženství není fanatismus. Náboženství je ve své nejčistší podobě cítěním univerzální jednoty Pravdy. Fanatik nikdy nevidí pravdu v její úplnosti, dokonce ani ve své nejdivočejší obrazotvornosti. Fanatik nemá, co by světu nabídl, především proto, že nenechal dveře svého srdce doširoka otevřené a chybí mu schopnost rozmlouvat s vlastní duší.

To, co potřebujeme, je přímé Osvícení. Hle, rozdíly jsou pohřbeny v zapomnění. Díky svému pocitu univerzální jednoty běžíme blíže a blíže k Nejvyššímu. Náš život má svou vlastní svobodu. Omezenost našeho myšlení zabíjí tuto svobodu. Tato svoboda nenachází žádnou radost ve vznešených a úchvatných prohlášeních. Tato svoboda chce být živoucím vyjádřením našich vnitřních myšlenek a pocitů. Svoboda je jednota. Jednota je všeenergizující a všenaplňující Pravdou.

Náboženství promlouvá. Promlouvá významněji než slova. Naneštěstí je jeho poselství často nelítostně překroucené. Nicméně nakonec triumfálně vyjadřuje pravdu.

Když myslíme na náboženství, náš postoj by měl být chápavý a oceňující, spíše než kritický a soutěživý. Kritika a soutěživost vytváří disharmonii, která je ničivou silou. Pochopení a oceňování vytváří harmonii, která je tvořivou silou. Harmonie je navíc ještě životem existence.

Každé náboženství je pro své stoupence nepostradatelné. Každé náboženství je také naplněno inspirací. Tato inspirace je přesvědčení kolektivní duše stoupenců. Mír musí být jejich heslem, tak jako je Pravda jejich jediným cílem.

Významná jsou Thákurova slova, který o náboženství řekl:

„Náboženství, stejně jako poezie, není pouhá idea; je to vyjádření. Sebevyjádření Boha je v nekonečné rozmanitosti stvoření; a náš postoj k Nekonečnému Bytí musí mít ve svém vyjádření také neustálou a nekončící rozmanitost individuality.“       Thákur

Náboženství je živoucí výzvou k tomu nejvyššímu v lidských bytostech, aby čelily bouřlivým problémům života. Pravda, existuje nespočet problémů. Ale existuje také Všemohoucí Síla. A co je zvláštní, tato síla využívá problémy jako skutečné nástroje, které v budoucnu přinesou požehnání lidstvu.

Náboženství rozšiřuje. Rozšiřuje naše cítění. Náboženství žije. Žije v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce. Náboženství vítězí. Vítězí v našem sebedávání.

Božským cílem náboženství je otevřít uzavřenou nádobu lidské energie. Život sám o sobě je náboženství — důvěrné, nepřetržité a naplňující. Žijme otevřeně a svobodně. Vyznávejme takové náboženství, které zahrnuje všechny lidské bytosti, které kdy žily na zemi, které jsou na scéně světa nyní a které zde budou pobývat po nesčetná léta, jež přijdou. Naše náboženství je to, které zdokonalí řád světa. Naše náboženství je to, které bude křižovat mezi břehy Věčnosti a Nekonečnosti.

Univerzálnost náboženství

Newyorská Církev univerzalistů je určena pro všechna náboženství světa. Je to rostoucí rodina s jedním Domovem. Tento Domov je ztělesněním Srdce. Srdce je ztělesněním Pravdy. Naplnění je tam, kde je Pravda.

Proč potřebujeme náboženství? Potřebujeme náboženství, protože chceme jít za konečné, abychom mohli rozmlouvat s Nekonečným. Je to nejen možné, ale také nevyhnutelné, protože uvnitř nás je vědomá bytost, která zří Boží Skutečnost v úplnosti.

Náboženství je spontánní zkušeností a nikdy ne teoretickou znalostí. Tato zkušenost je nesmírně praktická a můžeme ji vědomě používat v každém okamžiku své pozemské existence.

Náboženství nebylo člověku nikdy vnuceno. Vzniklo z nejhlubší potřeby jeho vnitřní bytosti. Když tato vnitřní bytost vyjde do popředí a rozhlédne se kolem, cítí Boží všeprostupující Imanenci; a když se podívá vzhůru, cítí Boží všepřekonávající Transcendenci jako své vlastní božské dědictví.

Náboženství má dva životy: vnější a vnitřní. Svůj vnější život nabízí hledajícím v přípravné fázi vitální a emocionální aspirace. Svůj vnitřní život nabízí pro univerzální meditaci a realizaci Boha.

Náboženství ve fyzickém je nevědomým pláčem po Bohu; ve vitálnu je slepým bojem po vlastnění Boha; v mysli je neustálým bojem po přemožení Boha; v srdci je vědomým pláčem po tom sedět na klíně Boha; a v duši je lodí Vědomí, která touží po tom plavit se mezi břehy stále se překonávající Nekonečnosti a stále kvetoucí Nesmrtelnosti.

Nemorálnost chce zničit náboženství. Bůh říká náboženství: „Neboj se, Mé dítě, dávám ti nezdolnou sílu morálky.“ Egoismus chce udusit náboženství. Bůh říká náboženství: „Neboj se, Mé dítě, pokládám tě do stále se rozšiřující rozlehlosti univerzálnosti.“ Smrt chce pohltit náboženství. Bůh říká náboženství: „Neboj se, Mé dítě, dělám z tebe ztělesnění nesmrtelnosti.“

Věda a náboženství. Říká se, že věda a náboženství jsou vždy na kordy. To nemusí být pravda. Věda dynamicky hraje svou roli tím, že vysvětluje imanentního Boha. Náboženství božsky hraje svou roli vykládáním transcendentálního Boha. Věda se zabývá fyzickým světem, zatímco náboženství se zabývá vnitřním a duchovním světem. Mysl je student a Příroda je profesor vědy. Srdce je student a Duše je profesor náboženství.

Filozofie a náboženství. Filozofie a náboženství jsou dva důvěrní přátelé. Filozofie dosahuje svého vrcholu dokonalosti, je-li inspirována vírou, vizí, zkušeností a realizací oduševnělého náboženství. A s pomocí bdělé a zdravé filozofie se náboženství osvobozuje z léček pověry, rozmaru a fantazie.

Morálka a duchovnost v náboženství. Morálka v náboženství je nepřerušovanou cestou k ideálnímu životu. Tato cesta někdy vypadá jako nekonečná. Nicméně ztělesňuje přibližování představovaného ideálu, cíle. Duchovnost v náboženství si plně uvědomuje svou skrytou Nekonečnost. Dopravuje aspirujícího člověka k živoucímu Příbytku Boha. Nekonečnost, kterou duchovnost odhaluje v náboženství, je uskutečňována prostřednictvím spontánní vnitřní potřeby. Pro náboženského aspiranta naděje vlétá do jistoty, z boje se stává dobytí a naprosté Naplnění přivolává sílu vůle.

Individualita a univerzálnost. Univerzálnost neznamená a nemůže znamenat úplné vyhasnutí stoupajícího individuálního plamene v lidském srdci. Naopak, když se člověk v nepřetržitém procesu zuniverzálnění překonává, nanejvýš jistě bude přebývat v hlubších, rozlehlejších a vyšších říších Světla, Míru a Síly. Jen tehdy vroste do svého pravého Já, svého Věčného Já. Nepochybně, na samém počátku bude cítit žalostný konflikt mezi individualitou a univerzálností. Avšak tento jeho pocit nebude trvat navždy, protože samotný tento konflikt v sobě obsahuje příležitost pro nanejvýš přesvědčivý soulad, čistou směs jedinečné transcendence.

Náboženská víra. Náboženství bez víry je tělem bez života. Náboženská víra je přeměňujícím zážitkem, a ne pouhou myšlenkou. Víra má kouzelný klíč k sebeobjevení. Sebeobjevení je nepopiratelně objevením Skutečnosti. Víra je aktivním účastníkem v božské Lásce, Harmonii a Míru. Nakonec přenáší náboženství do všeprostupující Blaženosti světa Za.

Hřích v náboženství. Je pravda, že pojem hříchu je v náboženství velice rozšířený. Co je to hřích? Není to nic jiného než zážitek nedokonalosti. Tato nedokonalost existuje prostě proto, že stvoření se stále ještě utváří. Na stvoření musí sestoupit dokonalost. Je to otázka času. Stvoření je činnost, je to neustálý pohyb: vpřed, vzhůru a dovnitř. Evoluce je nesmrtelná píseň, kterou stvoření ustavičně zpívá. Dnešní hřích je zosobněná nedokonalost. Zítřejší ctnost je ztělesněná dokonalost.

Celé Boží stvoření se skládá ze dvou věcí: konečného a Nekonečného. Když jdu já, konečné, vzhůru, je to má seberealizace. Když Bůh, Nekonečné, schází dolů, je to Jeho Sebeprojevení. Když já do Něj vstoupím, do toho Nejvyššího, dává mi svou Jednotu. Když On vstoupí do mě, mého nejnižšího, nabízím Mu rozmanitost, kterou mi On Sám svěřil, když má duše sestoupila na zem, aby Ho odhalila, aby Ho naplnila.

Všechna náboženství jsou v podstatě jedním, jsou neoddělitelná. Každé náboženství je neomylnou cestou vedoucí k věčné Pravdě a je skutečným projevením této Pravdy. Náboženství se nemění, avšak co se týká vnější podoby, zvyků, rituálů, okolností a prostředí, musí podstoupit změny. „Sjednoceni přetrváme, rozděleni padneme.“ Toto často citované rčení můžeme vhodně použít v dnešní přednášce. Spojená síla všech náboženství zná nejvyšší tajemství, že na žádné náboženství bychom neměli shlížet. Chybí-li tato spojená síla, pak žádné náboženství nedokáže stát se svou hlavou vztyčenou. Náboženství je jedno. Avšak projevuje se prostřednictvím mnoha náboženství, pomocí četných náboženství.

Jsem nesmírně hrdý, že jsem mohl navštívit církev univerzalistů, protože mé srdce hlásá pravdu, že náboženství, které je univerzální, je jádrem všech náboženství, a že poznání tohoto univerzálního náboženství není monopolem žádného jednotlivce. Každý jedinec, bez ohledu na kastu, vyznání nebo národnost, může poznat toto univerzální náboženství, má-li dynamickou představivost, tvořivou inspiraci a naplňující aspiraci vstřebat ducha všech náboženství.

Jsem hinduista. Jsem hrdý na svůj hinduismus. Můj hinduismus, Sanatana dharma, věčné náboženství, mě naučil: Aham brahma: „Jsem Brahman, jedno bez druhého.“ Vy jste křesťané. Jste hrdí na své křesťanství. Vaše božské náboženství vás naučilo: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Jsem-li hinduista v nejčistším slova smyslu, musím být v jádru křesťan, neboť hluboko v sobě vidím univerzální Pravdu, cítím ji a stávám se jí. Co je Pravda? Pravda je náš božský Otec. Dítěti nevadí, že někdo říká jeho fyzickému otci bratr, jiný strýc, někdo další synovec a čtvrtý člověk přítel. Má stejně rád přístup všech lidí k jeho otci. Podobně když různá náboženství přistupují k Pravdě, našemu Božskému Otci, každé svým vlastním způsobem, musíme být nanejvýš šťastní. Protože každé náboženství chce Pravdu a jen Pravdu.

Hinduismus

„Poznej sám sebe.“ To je to, co znamená hinduismus. To je podstata hinduismu.

Ve světě nervózních nejistot, ve světě temné falše a slepého nerozumu je náboženství jednou z mála věcí, které si udržují svou důstojnost. Je to náboženství, co vynáší do popředí Božskost člověka. Je to náboženství, co dokáže člověka inspirovat, aby se popral s nelítostnou přítomností, co ho dokáže znovu ujistit o jeho vnitřní síle a co dokáže bojovat pro Pravdu a pro příchod Boží Hodiny.

Všichni víte, že hinduistické náboženství je jedno z nejstarších náboženství světa. Na rozdíl od většiny světových náboženství hinduistické náboženství nemá žádného určitého zakladatele. Je v první řadě založeno na duši rozechvívajících promluvách rišijů, zřeců. Zřec je ten, kdo vidí Pravdu a rozmlouvá s Pravdou.

Chcete-li popsat hinduismus, můžete to udělat pomocí jednoho slova: Láska. Tato Láska je všeobjímající a stále rostoucí. Věrný hinduista řekne: „Mohu žít bez vzduchu, ale nemohu žít bez Boha.“ Avšak zároveň řekne-li hinduista, že vůbec nevěří v Boha, je stále hinduistou. Cítí se být hinduistou a druzí to nepopírají. Je to osobní volba, která svrchovaně vládne. Hinduista může uctívat stovky bohů nebo jen jednoho. Bůh pro něj může být buď „osobní“ nebo „neosobní“. Mí mladí přátelé, pokusím se vám vysvětlit, co znamená „osobní“ a „neosobní“. Letadlo je na letišti. Můžete ho vidět. Je to něco konkrétního, materiálního a hmatatelného. Když letadlo vzlétne, už není vidět, vy však přesto víte, že je někde na obloze. Může letět do Kanady nebo do Japonska nebo někam jinam. Vy ale víte, že se nachází na nějaké jiné úrovni, kde funguje a letí. Podobně „neosobního“ Boha, kterého nemusíme vidět v hmatatelné podobě, cítíme ve svém probuzeném vědomí, jak nás neviditelně vede a utváří.

Mluvili jsme o hinduistickém pohledu na Boha. Teď zaměřme svou pozornost na to, co hinduismus říká o realizaci Boha. Realizace Boha není nic jiného než duchovní věda, která ukončuje utrpení, nevědomost a smrt. Ale Boha musíme realizovat kvůli Němu samotnému, a ne kvůli sobě. Hledat Boha kvůli sobě znamená zbytečně sytit své ustavičné touhy. Avšak hledat Boha kvůli Němu samotnému znamená žít v Jeho Univerzálním Vědomí; jinými slovy, sjednotit se s Ním naprosto a neoddělitelně.

Nejdůležitější otázkou je, zda je Bůh uvnitř nás neustále, či zda do našeho srdce přichází na dlouhou dobu jako host, nebo zda prostě přijde a odejde. S hlubokým pocitem vděčnosti si připomeňme nesmrtelnou duši Emily Dickinsonové, jejíž duchovní inspirace vede hledajícího k poznání, kdo Bůh Nekonečný přesně je. Říká:

„Nekonečno náhlým hostem
zdálo se být,
ale jak by mohlo, nesmírné, přijít,
když nikdy nebylo pryč?“
    Emily Dickinson

Hinduismus je nazýván Věčným Náboženstvím. Hledá jednotu s Bohem všemi způsoby, které lidstvo zná. Přeje si všenaplňující jednotu lidstva s Bohem, nic víc a nic míň. Jeho podstatou je tolerance. Hinduismus odmítá považovat světová náboženství za vzájemně oddělená. Jelikož do sebe zahrnuje všechna náboženství světa, můžeme ho nazývat, aniž bychom byli daleko od pravdy, jedinečným společenstvím vír.

Pro opravdového hinduistu je láska k druhým organickou součástí jeho lásky k Bohu. Radostně a významně bude jeho duše oznamovat a zpívat s nezlomným duchem Walta Whitmana:

„Oslavuji sám a zpívám sám,
co přijmu já, i ty přijímáš,
neboť každý atom, který můj je,
je stejně tak i tvůj.“
Walt Whitman

Nejvýraznějším rysem hinduismu je hledání přímého zážitku, ba realizace Boha. Když budete studovat Védy, Upanišady, Bhagavadgítu a další indická písma, budete možná překvapeni, když zjistíte, že ačkoliv každé zdůrazňuje určitý pohled nebo určité ideje, všechny v zásadě ztělesňují stejně dokonalé božské Poznání, kterým je Bůh.

V učení Iša upanišady je jedinečně vyjádřen charakteristický rys hinduistického náboženství: „Těš se skrze odříkání.“ Víte velmi dobře, že dobré a příjemné nemusí být nutně totéž. Chcete-li příjemné, můžete přijít až k patě mangovníku, ale majitel vám ovoce nemusí dát. Avšak chcete-li dobré, což je v podstatě totéž co Pravda, situace bude úplně jiná. Budete-li chtít mango, ne abyste uspokojili svou chamtivost, ale abyste mohli ovoce studovat, jeho vlastník z vás bude mít velkou radost. Nejenže vám nabídne mango ke studiu, ale řekne vám také, abyste jedli, co hrdlo ráčí.

Nikdo z nás nechce hrát hlupáka; proto musíme usilovat o dobré a jednou provždy skoncovat s příjemným. Náš Cíl, zdroj nejvyšší Pravdy a Blaženosti, je otevřen pouze pro milovníka Pravdy, který touží po naplnění ve stálé, blažené, vzhůru a dovnitř směřující cestě své duše.

Oddaný hinduista touží po srdci, kterému je dokonale cizí faleš, po srdci, které je rozlehlé jako svět. Možná můžete říci, že mít takové srdce je téměř nemožný, nedosažitelný ideál. Ale já s vámi nemohu souhlasit. Protože dokonce i teď takové vznešené duše kráčí po zemi. Váš jedinečný prezident, Abraham Lincoln, nepochybně měl takovéto srdce. Budu citovat vašeho velkého filozofa Ralpha Waldo Emersona: „Jeho (Lincolnovo) srdce bylo tak velké jako svět, ale nebylo v něm žádné místo na to, aby si pamatovalo špatné.“

Mí bratři a sestry, nevidím žádný důvod, proč bych ve vás nemohl nalézt srdce tak rozlehlé, jako je svět, bez falše a nevědomosti a zároveň zaplavené Pravdou světa Za.

Hinduismus dneška

Jsem snílek. Pocházím ze země snů. Teď jsem v lodi snů. Jméno mé lodi snů je hinduismus. Plaví se ve dne v noci. Plaví se přes moře Věčnosti. Nezná konce cesty. Jejím cílem je Nesmrtelnost. Kormidelníkem je Snílek Nejvyšší. Pokud se vy, mí bratři a sestry, chcete v této lodi plavit se mnou, pojďte. Vítám vás všechny se sepjatýma rukama, s bezmeznou láskou a slzami blaženosti. Na jízdenku nepotřebujete peníze, nic takového. Jízdným je jen zájem, zájem pramenící z jádra srdce.

V zákoutích našich vzpomínek se zcela nečekaně ozývá hlas odvážného snílka a přidává radost k našemu nadšení. Před půl druhým stoletím tento snílek spatřil světlo světa zde na Long Islandu, v New Yorku. Byl to Walt Whitman. Tento básník-zřec, se svým poselstvím univerzálního „Já“, se k nám připojuje na naší důležité cestě.

Naší první zastávkou je návštěva u Dr. Radhakrishnana, jednoho z největších žijících filozofů. Říká o hinduismu:

„Hinduistický postoj k náboženství je zajímavý. Zatímco ustálené intelektuální představy oddělují jedno náboženství od druhého, hinduismus si žádná takováto omezení neklade. Intelekt je podřazený intuici, dogma zkušenosti, vnější vyjádření vnitřnímu uvědomění.“     /Dr. Radhakrishnan/

Zapamatujme si tuto skutečnost a podívejme se dále na hinduismus. Je to bezpochyby významné náboženství. Avšak je to také prosté náboženství. Nechce člověka mást nebo zkoušet jeho intelektuální schopnosti. Nevyžaduje jeho pozornost ani nežádá o jeho přízeň. To důležité, co od něj vyžaduje, je porozumění jeho duše. Hinduismus chce nejen uchovávat, ale také rozšiřovat vnitřní harmonii každé lidské duše, pokud je toto Vůlí Boha. To, co chce, je vlastnit vše, co je v kulturní, náboženské a duchovní moudrosti světa nejlepší a být tímto vším vlastněn.

Ačkoliv měl hinduismus svá období nečinnosti, není to statické náboženství. Statické náboženství by vedlo jen k bezobsažnosti, a nakonec ke smrti. Hinduismus se za svou dlouhou historii stal symbolem přizpůsobivosti, nezávislosti, tvůrčího myšlení a spontánního zlepšování v myšlení i činu. Hinduismus ví, jak vstřebávat; ví také, jak odmítat, aby mohl sedět u nohou Pravdy. Hinduismus je neustálý stoupající pláč po Pravdě. Usiluje o to být podstatou všeobjímajícího duchovního všeléku, který by nasytil lidstvo.

Minulost Indie je neuvěřitelně bohatá a různorodá. Totéž se dá říci o její nebojácné přítomnosti, která může a musí být startovní čárou pro zlatou budoucnost. Hinduismus dneška se upřímně snaží objevit jedinečný způsob života, ve kterém mohou skupiny s úplně odlišnými rasovými, historickými, etnickými, pojmovými a duchovními východisky žít v dokonalé harmonii a zároveň aktivně spolupracovat v naplňování jednoho úkolu: sňatku Hmoty a Ducha. Indie, ve své nejčistší podstatě, není ani materiálně hladová, ani světa se stranící země. A tolerance, se kterou byl hinduismus vždy spojován, je pevně zakořeněna v oběti a v plném uznávání práv druhého člověka.

Indie nejedná ani se strachem, ani s pocitem nadřazenosti. Vskutku, hinduismus začal být poslední dobou sebekritický. Proto také rychle přichází jeho zlepšení. Je pravda, že hinduismus dneška má nespočet problémů. Je stejně tak pravda, že Matka Indie si sama musí vyřešit a jistě vyřeší všechny své problémy. Nezdolná vůle dodává sílu Bharat Mata (Matce Indii). Pokrok, hmotný i duchovní, probíhá bleskovou rychlostí. Nicméně nejdůležitější je skutečnost, že hinduismus dneška se hodlá přizpůsobovat — ne západnímu nebo východnímu nebo jižnímu nebo severnímu vzoru — ale Vzoru samotné Nekonečnosti.

Zde v Americe jsme v zemi svobody, svobody, která živí dynamické myšlenky a dynamická hnutí. Tam v Indii jsme v zemi svobody, svobody plodné tolerantní duchovnosti, která sytí všechna náboženství. Zde si přejeme dosáhnout Boha tím, že rychle běžíme, zatímco tam si přejeme dosáhnout Boha tím, že svižně stoupáme.

Pojďme a naslouchejme oddanému hinduistovi. Říká, že jeho otec je Ticho, jeho matka je Síla. Ticho sytí jeho vědomí. Síla používá jeho vědomí. Jeho rodiče ho učí, jak se nadechovat vzduchu duchovní jednoty, jak tuto jednotu cítit ve všech lidských bytostech, skutečně v celém stvoření. Jeho rodiče ho naučili tajemství všech tajemství: jedině pomocí meditace můžeme vidět a cítit svět plně a celistvě. Pomohli mu si uvědomit, že jeho život je nedílnou součástí lidstva. Nemá svou vlastní rasu, svůj vlastní národ. Jeho náboženství je Boží vizí. Ví, že aby si uvědomil Boha, nemusí zabíjet své nižší já. Jen ho musí přeměnit ve své Vyšší Já. Potom hle! Cíl mu kyne. Skutečně je to nový přístup a nové naplnění Pravdy. A nakonec chce nejen vidět Boha, ale také se stát Bohem samým.

A tak se naše loď plaví a tančí, naladěná na věčný, mystický rytmus Boha. Jsme snílci. Jsme také realisté a idealisté. Naše loď se s láskou svého srdce touží dotknout vzdálených břehů Zlatého Za. Naše loď s mírem své duše touží rozmlouvat s Dechem Nejvyššího.

Podstata hinduismu

Nabízím svou hlubokou vděčnost našemu váženému rabínovi Ronaldu Millsteinovi za jeho srdečné pozvání, abych mluvil o hinduismu. Je pro mě vskutku velkou výsadou a potěšením oslovit toto významné obecenstvo. S potěšením jsem se od rabína dozvěděl, že toto je liberální synagoga. Pro mě má slovo „liberální“ zvláštní význam. Znamená pravdu tak zářivou a mocnou jako slunce, tak rozlehlou jako vesmír. Jedině za pomoci liberálního pochopení všech náboženských vyznání můžeme doufat, že dosáhneme tolerance. Tolerance nám do značné míry pomáhá ukončit prastaré předsudky zrozené z nevědomosti.

A teď se mé srdce touží s vámi podělit o několik významných myšlenek o hinduismu. Nejprve vám řeknu krátký příběh.

Velký světec starodávné Indie jménem Bhrigu chtěl vyzkoušet tři hlavní bohy, velkou Trojici hinduismu: Brahmu, Višnua a Šivu. Chtěl určit, kdo z nich je největší. Přišel k Brahmovi, ale neprojevil mu žádnou úctu. Brahma s ním byl velice nespokojen. Se stejnou neúctou šel Bhrigu za Šivou, který se prudce rozčílil. Když přišel k Višnuovi, našel ho, jak spí. A tak dal Bhrigu nohu na Višnuovu hruď, aby ho probudil. Bůh byl tak hrubým probuzením vyburcován, avšak okamžitě začal s láskou masírovat Bhriguovu nohu a ptal se: „Není tvá noha zraněná? Je mi to tak líto.“ Tak Bhrigu zjistil, že Višnu je z těchto tří bohů největší.

Tolerance, kterou bůh v tomto příběhu ukázal, nebyla slabostí, ale šlechetností srdce. Dále pocházela z pocitu jednoty. Když se ve spánku udeříme loktem o jinou část svého těla, nezlobíme se na loket, ale namasírujeme ho. Podobně se hinduismus snaží považovat lidstvo za jedno velké tělo.

Hinduismus je řeka, která dynamicky a neúnavně teče. Hinduismus je strom, který vědomě a božsky roste. Hinduismus je rozmanitost. Jedinečný je hinduismus ve svém aspektu Matky. Je požehnána dětmi, které mají rády různá pojetí Boha. Jedno z jejích dětí říká: „Matko, neexistuje žádný Osobní Bůh.“ „Ano, mé dítě,“ odpovídá. Druhé dítě říká: „Matko, existuje-li Bůh, pak může být jen Osobní.“ „Ano, mé dítě,“ odpovídá. Třetí dítě říká: „Matko, Bůh je Osobní i Neosobní.“ „Je to tak, mé dítě,“ říká. A říká jim všem: „Buďte šťastné, mé děti, buďte šťastné. Zůstaňte u své víry a učte se s její pomocí. Vyrůstejte jejím prostřednictvím a vždy buďte věrné svým ideálům.“ Toto je Mateřské Srdce hinduismu.

Hinduismus se drží vnitřního zákona života, který je společným dědictvím lidstva. Dokud je člověk hledajícím Pravdy, nezáleží na tom, je-li věřící, ateista nebo agnostik. Každá lidská duše má v hinduistickém ideálu duchovnosti své vlastní místo. Významná jsou slova, která pronesl Gándhí: „Hinduismus je neúnavným hledáním Pravdy. Je to náboženství Pravdy. Pravda je Bůh. Popírání Boha už známe. Popírání Pravdy neznáme.“

Minulost hinduismu

Je absurdní tvrdit, že Indie dávné minulosti hrála výhradně roli zřeknutí se světa. Naši předchůdci přijali život s plnou vírou. Jasně věřili v život samotný jako ve velkou sílu.

Naši védští rodiče vyjadřovali svou vůli žít dlouhý, šťastný život, když zpívali:

Tach chaks ur debahitam...

„Kéž my, po sto podzimů, vidíme jak se ono třpytné Oko
podle Božího příkazu před námi zjevuje.
Kéž žijeme po sto podzimů;
kéž slyšíme po sto podzimů;
kéž dobře mluvíme po sto podzimů;
kéž držíme svou hlavu vztyčenou po sto podzimů;
ano, dokonce více než sto podzimů.“

Se vší vážností se snažili vyzkoumat a pochopit tajemství života. Přijali zemi s jejími radostmi a smutky, s jejími nadějemi a zklamáními. Co více, chtěli žít jako mistři a páni života. Byli proto ve svém odporu ke zlu nebojácní a nekompromisní. Chtěli, aby jejich duši zcela vlastnil Nejvyšší a zároveň se Mu snažili ve světě sloužit.

Naši védští předkové objevili existenci dvou životů: obyčejného života a vyššího života. Přikládali patřičnou důležitost fyzickým, vitálním a mentálním aktivitám, ale jen proto, aby vstoupili do vyššího, duchovního života, života osvíceného poznáním, světlem a pravdou. Věděli, že jakmile budou jednou zakotveni v tomto vnitřním životě, duše získá naprostou podporu od členů své rodiny — těla, vitálna, mysli a srdce, aby se plně projevila a vyjádřila. Proto se stal nutným ideál zvláštního poznání vedoucí k osvobození aspirující lidské duše. Naši předkové byli realisté, kteří cítili, že spontánní radost života nasytí tělo a posílí duši. Věděli, že tajemstvím růstu je svoboda. Volali:

Uru nastanve tan...

„Dej svobodu našemu tělu,
dej svobodu našemu obydlí,
dej svobodu našemu životu.“

To byla svoboda, která měla pomoci rozvázat uzel nevědomosti. Byli pozitivní ve svém přijetí života a také ve své touze po Nesmrtelnosti.

Současnost hinduismu

Je snadné trvat na tom, že Indie minulosti byla vznešená, zatímco Indie dneška je vším jiným než tímto. Avšak ti, kdo si myslí, že starodávný hinduismus je jedinou částí indického života, kterou stojí za to studovat, se mýlí. Současná Indie má také mnohé, čím může přispět celému světu. Světlo její duše, které si nevšímá vnějšího uznání, hraje důležitou roli v probuzení srdce světa a je nakonec předurčeno, aby inspirovalo lidstvo poselstvím pravdy, odpuštění a univerzální laskavosti.

Hinduismus je dynamická aspirace, naplněná božskou energií. V průběhu své věčné cesty bylo sebedávání samotným dechem jeho života.

Hinduismus je složitý, ale vždy si uchovával a navždy si bude uchovávat zřetelný znak: znak duchovnosti. Pravý hinduista nechává své ideály vždy planout bez ohledu na to, jak otřásající jsou pomíjivé změny, bez ohledu na to, jak mocné jsou ničivé síly. Dr. Radhakrishnan, král-filozof, vrhá na tuto věc jasné světlo:

„Když se stará svazující kultura rozpadá, když etická pravidla mizí, když jsme burcováni z apatie nebo probouzeni z nevědomí, když je ve vzduchu všeobecný neklid, vnitřní pnutí, kulturní krize, tehdy se přes lid převalí příliv duchovního rozrušení a na obloze cítíme něco neobvyklého, něco nebývalého, začátek duchovní obrody.“ — Dr. Radhakrishnan

Současný svět vědomě touží po jednotě. Hinduismus učí, že jednota Indie je jednotou její duchovní vize, jejím celkovým naplněním. Lidstvo se přesvědčuje o tom, že materiální, intelektuální a duchovní život mohou opravdu běžet společně k dosažení konečného vítězství Boha zde na zemi.

Hinduismus: jeho duchovní význam

Ideálem hinduismu je vidět vše v Já a vidět Já ve všem. Hinduista věří, že každý jednotlivec je vědomým projevením Boha. Duch nezištné služby je jeho nejvyšším tajemstvím. Hinduista neomylně cítí, že Bůh se projevuje a zdokonaluje prostřednictvím každé lidské bytosti. Každá duše představuje určitý druh Božskosti, kterou vytvořil Nejvyšší. Každá lidská bytost má poslání, které má na zemi naplnit, a činí tak v Boží vyvolené hodině.

Dechem hinduismu je duchovnost. Cokoliv hinduista dělá, je prostředkem vedoucím k tomuto cíli. Je pravda, tak jako u každého jiného člověka, že se zde na zemi snaží dosáhnout všeho, čeho může. Avšak důležité je, že nic nedělá a nedokáže dělat na úkor svého duchovního života. Duchovní život je pro něj jediným životem, který mu nakonec může dát věnec vítězství dokonalé Dokonalosti.

V duchovním životě lidé velice často používají slovo „hřích“. Tady musím říci, že hinduista nemá s hříchem nic do činění. Bere v úvahu jen dvě věci: nevědomost a Světlo. Se Světlem své duše chce přeplavat přes moře nevědomosti a přeměnit své nižší já ve vyšší Já.

“Tena tyaktena bhunjita.“ „Těš se skrze odříkání.“ Toto je život dávající poselství hinduistických zřeců. Čeho se musíme zříkat, je řetěz našich tužeb, nic víc a nic míň. Ve zřeknutí se všech svých pozemských tužeb můžeme zakusit pravé božské naplnění.

Už jsem vám řekl, že dechem hinduismu je duchovnost. Ovládání smyslů hraje v duchovním životě velkou roli. Proto se pokusme jasně pochopit činnost smyslů. Oddaný hinduista cítí, že smysly nemají být umrtvovány. Tyto smysly jsou jeho nástroje. Jejich pomoc je nezbytná. Měly by pracovat plnou silou pro dosažení božského záměru všenaplňující, celistvé úplnosti. Jen tehdy v lidském životě nastane úsvit pravé Božskosti. Požitkářství končí naprostým zklamáním. Ubohé lidstvo! Tak vyhledává a čerpá požitky těla. Člověk není v životě určitě v ničem tak štědrý jako v dopřávání si požitků. Běda, k jeho naprostému údivu, před tím, než vyčerpá požitky těla, jeho život se sám vyčerpá do neplodné nicoty. Je nejvyšší čas, aby hrubé v člověku uvolnilo místo božskému. Hrubost neporáží. Zabíjí.

Duchovnost je všeobjímající láska. Tato láska dobývá člověka a nechává ho uvědomit si svou pravou, vnitřní Božskost tak, aby dokázal naplnit sám sebe a stal se dokonalým prostředkem pro projevení Boha. Tuto lásku či pouto lásky si v sobě člověk může vytvořit, aby se spojil nebo sjednotil s dalšími jednotlivci, příslušníky stejného národa i všech ostatních národů. To je to, co cítí oddaný hinduista.

Bez pohybu není pokrok. Pohyb potřebuje vedení. Vedení je znalost. Avšak člověk musí vědět, že mentální znalosti mu mohou pomoci jen do určité míry. S jejich pomocí se nepřiblíží k Cíli. Je to poznání duše, co člověku dává jeho realizaci Boha.

Robert Browning řekl:

„Tak svobodní se zdáme,
tak pevně spoutaní jsme.“
— Robert Browning

Člověk je připoután ke konečnému, avšak nemůže být konečným spoután. Člověk se odevzdal času a prostoru. Ale ani čas, ani prostor ho nenutily se odevzdat. Člověk se snaží vlastnit krásu konečného. Myslí si, že pokud se dokáže připoutat ke konečnému, dokáže vlastnit jeho krásu. Běda, namísto aby vlastnil, je vlastněn. Čas a prostor ho okouzlily. Myslel si, že si je dokáže přivlastnit, když se odevzdá. Radostně přijaly jeho odevzdání. Ale nemilosrdně si jej přivlastnily. Vlastnictví není jednota; dobytí není jednota.

Vizí hinduismu je jednota v rozmanitosti. Hinduismus nejprve s láskou používá všechny cizí prvky, potom se je snaží vstřebat, pak se jako celek snaží rozšířit, aby mohl sloužit lidstvu a přírodě. Toto je skutečným znakem jeho smysluplné, dynamické životní aspirace.

Hinduismus — cesta duše Indie

Hinduismus je vnitřní zážitek; je to zážitek duše. Hinduismus není náboženství. Je to název kultury: sebedisciplinované, duchovní kultury. Ve skutečnosti slovo „náboženství“ ve slovníku hinduisty nenajdete. V jeho slovníku je slovo dharma. Dharma nepochybně zahrnuje náboženství, avšak její dlouhé paže dosáhnou daleko za obvyklé pojetí náboženství. Dharma znamená vnitřní zákon života, hlubší význam lidské existence. Dharma je sanskrtské slovo, které se odvozuje od kořene dhri, držet. To, co člověka drží, je jeho vnitřní zákon. Tento vnitřní zákon je božským, všenaplňujícím zážitkem, který osvobozuje člověka z pout nevědomosti, dokonce i když je ještě ve fyzickém světě.

Slovo náboženství se na druhé straně odvozuje od latinského slovesa ligare, svazovat. Starobylí Římané viděli náboženství jako sílu, která člověka spoutává a ovládá. Avšak starobylí indičtí zřeci cítili, že náboženství, dharma, musí osvobozovat člověka od toho, co ho svazuje, to znamená od jeho vlastní nevědomosti. Probuzené vědomí člověka musí odstranit nevědomost či přesněji, musí přeměnit nevědomost v poznání Pravdy.

Sri Aurobindo říká:

„Dharma je indický koncept, v níž práva a povinnosti ztrácí své umělé nepřátelství vytvořené pohledem světa, který dělá sobectví kořenem činu, a znovu získávají svou hlubokou a věčnou jednotu. Dharma je základem Demokracie, kterou Asie musí teprve uznat, neboť v tomto spočívá odlišnost duše Asie od duše Evropy. Skrze Dharmu se naplňuje asijská evoluce; to je její tajemství.“

Za starých časů byl hinduismus znám jako Arya Dharma. Je zvláštní, že dokonce ani teď si lidé nejsou zcela jisti, z které části zeměkoule Árjové do Indie přišli. Někteří jsou skutečně toho názoru, že Árjové vůbec nepřišli zvenku. Svámí Vivékánanda je v čele seznamu těchto lidí.

Původ slova „hindu“ je velmi zvláštní. Je úzce spojen s řekou „Sindhu“, dnes řekou Indus. Avšak starodávní Iránci, kteří chtěli říkat Árjům podle jména řeky, u níž žili, to vyslovovali „Hindu“. Zdá se, že Árjům se to jméno líbilo a my, jejich potomci, jsme zamilovaní do jména „Hindu“ a jsme na ně pyšní.

Hinduismus nebo hinduistická Dharma je založena na duchovním učení hinduistických zřeců. Hinduistické šástry neboli písma, která řídí hinduistický život a chování, jsou osvíceny a naplněny světlem a silou posvěceného učení těchto starodávných zřeců.

Hinduistických šáster je mnoho. Každá významně a mocně přispěla k celku. Nejstarší a zároveň nejdůležitější jsou védy. Jsou považovány za nejstarší psané spisy, které se objevily od vzniku civilizace. Pro ostatní písma jsou védy jediným zdrojem. Védy mají další jméno, šruti — to, co je slyšeno. Říká se jim tak, protože jsou založeny na přímém odhalení. Autorita Véd spočívá v přímém, vnitřním duchovním zážitku, který pochází z božské Skutečnosti. Hinduista cítí v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, že zpochybňovat vnitřní zážitky védských zřeců znamená zpochybňovat samotnou existenci Pravdy. Vid, vědět, je sanskrtský kořen slova véda. Véda ve skutečnosti znamená Poznání Boha. Tak jako je Bůh nekonečný, je i Jeho Poznání nekonečné. Ve védách s překvapením a blažeností pozorujeme, že objevení Pravdy je nekonečně důležitější než objevitelé Pravdy. Bohužel, řád současnosti je opačný. Védy jsou čtyři: Rgvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda. Každá véda se skládá ze dvou částí nazývaných samhita a bráhmana. Samhita obsahuje hymny nebo mantry, zatímco bráhmana vykládá jejich význam a správné použití.

Všechny ostatní hinduistické šástry, s výjimkou véd samotných, jsou známé jako smriti. Smriti doslova znamená vše, co se pamatuje. Smriti jsou védám velice zavázány. Jsou pyšné na skutečnost, že za svou autoritu vděčí védám a jedině védám. Tradičně mají velkou autoritu při vytváření společenských a rodinných pravidel, plavíc se na lodi mezi břehy vidhi, příkazů, a nišedha, zákazů, hinduistické společnosti.

Teď zaměřme svou pozornost na upanišady. Upa znamená blízký, ni znamená dole, šad znamená sedět. Upanišady odkazují na žáky, kteří sedí u nohou svého učitele a učí se duchovní nauky. Upanišady jsou filozofickou a rozumovou částí véd. Říká se jim také védánta, zakončení Véd. Jsou k tomu dva důvody. Jedním je to, že se skutečně objevují ke konci véd; druhým je to, že obsahují duchovní podstatu véd, která je plná Světla a Blaženosti. Skutečný počet upanišad zůstává dosud neznámý. Věrně jich bylo zachováno sto osm. Nejvýznamnější z nich jsou Íša, Kéna, Katha, Prašna, Mundaka, Aitaréja, Čhándógja, Brhadáranjaka a Švétášvatara.

Realizace Boha spočívá v meditaci, nikdy ne v knihách. To je největší tajemství upanišad. Mudrci a světci v upanišadách žádali své žáky, aby meditovali, jen meditovali. Dokonce svým žákům ani neradili, aby se na védy spoléhali jako na pomoc při realizaci Boha. „Medituj, Brahman je tvůj! Medituj, Nesmrtelnost je tvá!“ Zřeci upanišad na počátku cesty lidské duše volali: “Uttisthata jagrata…,“ „Povstaň, probuď se, nezastavuj, dokud nedosáhneš Cíle.“ Na konci cesty stejní zřeci volali znovu: Tat twam asi: „To jsi Ty.“

Teď přejděme k Sat-daršana, Šesti systémům indické filozofie. Jsou to rozličné filozofické školy, které byly později představeny některými z hinduistických mudrců. Systém mudrce Džaiminiho se nazývá Púrva Mímánsá; další jsou Vjásova Uttar Mímánsá či Védánta, Kapilova Sánkhja, Patandžaliho jóga, Gótamova Njája a Kanádova Vaišéšika. Studuje-li člověk nejprve Njáju, je pro něj poté snazší pochopit ostatní filozofické školy.

Všech těchto šest systémů je napsáno v sútrách neboli aforismech. Mudrci to nedělali proto, aby vykládali filozofii, ale aby v co nejkratších větách vyjádřili svá duši rozechvívající odhalení, která by se vryla do paměti aspiranta. V průběhu času byly tyto aforismy podstatně ozdobeny a vyzbrojeny bezpočtem poznámek a komentářů.

Je nejvyšší čas pozvat profesora Maxe Mullera, aby se k nám přidal na naší dnešní významné cestě:

„Kdybych se měl podívat na celý svět a najít zemi nejvíce obdařenou veškerým bohatstvím, silou a krásou, kterou příroda může vytvořit — někde skutečný ráj na zemi — ukázal bych na Indii… Kdyby se mě zeptali, pod kterou oblohou si lidská mysl nejvíce rozvinula některé své nejvybranější dary, kde nejhlouběji uvažovala o největších problémech života a na některé z nich nalezla řešení, které si zaslouží pozornost dokonce i těch, kteří studovali Platóna a Kanta — ukázal bych na Indii. Pokud bych se měl zeptat sám sebe, ve které literatuře my zde v Evropě, kteří jsme byli vychováni téměř výlučně myšlenkami Řeků a Římanů a jedné semitské rasy, Židů, můžeme nalézt nápravu, která je nanejvýš zapotřebí k tomu, aby byl náš vnitřní život dokonalejší, plnější, univerzálnější, ve skutečnosti lidštější, život nejen pro tento život, ale život přeměněný a věčný — opět bych ukázal na Indii.“

— Max Muller

Kráčet po královské cestě Šesti systémů filozofie je obtížné. Tato cesta je pro několik učených a vybraných. Běžní lidé potřebují snazší cestu. Tady vstupují na scénu purány. Purány nás učí hinduistické náboženství pomocí inspirujících příběhů podněcujících k zamyšlení, pomocí anekdot a podobenství. Purány představují hinduismus snadným, zajímavým, okouzlujícím a přesvědčivým způsobem. Hlavní rozdíl mezi védami a puránami je ten, že védští bohové představují kosmické vlastnosti Jediného, zatímco bohové v puránách představují Jeho lidské vlastnosti.

Nyní zaměřme svou pozornost na Bhagavadgítu neboli Nebeskou píseň. Je to písmo par excellence. Gíta je životním dechem hinduismu. Gíta nám říká nejen to, abychom realizovali Boha, ale také jak Ho realizovat. Gíta představuje tři základní cesty k realizaci Boha: Karma jógu, cestu činu, Džňána jógu, cestu poznání, a Bhakti jógu, cestu oddanosti. Emocionální oddanost a filozofické nelpění nejen mohou, ale musí běžet bok po boku, aby naplnily Božské zde na zemi. Tomuto posvátnému učení Gíty se nic nevyrovná. Oddaný hinduista může bez váhání říci, že Gíta je útěchou celého jeho života a bude útěchou jeho smrti.

Někteří nemají rádi naše rituály a obřady. Pro ně to nejsou nic než laciná, zmatená a okázalá představení. Avšak kritici nebudou mít jinou volbu než poopravit svůj názor, když se dozví, proč rituály provádíme. Je zbytečné říkat, že chceme, aby duchovnost vládla našemu životu, vnitřnímu i vnějšímu. Bez čistoty mysli nemůže existovat žádná pravá duchovnost. A pro ty, kdo si přejí čistotu, je provádění rituálů často neocenitelnou nezbytností. Víme, že když je mysl čistá, svítá osvícení. Jemné pravdy, které leží za dosahem našich smyslů, vstupují do našeho vědomí přímo prostřednictvím čisté mysli. Účast při rituálech tomuto procesu velmi pomáhá. Jistě, rituály jsou pouze vnější věcí. Ale musíme si uvědomit, že tyto vnější věci přináší pravdu zpět k jednotlivci. Rituály se nakonec dotýkají samotného jádra našeho vědomí. Rituály prostupují všemi aspekty hinduistického života.

Také obřady jsou v oblibě od dob Atharvavédy. Obřady, jsou-li prováděny s vnitřním nutkáním a aspirujícím srdcem, nám mohou značně pomoci k poražení nepřátelských sil, zabránění nevýslovných neštěstí a naplnění života v jeho božské plnosti. Vskutku, toto je božský postoj. Strach z duchovního úpadku nás trápí jen tehdy, používáme-li obřady, či spíše magické a nižší obřady, k dosažení sobeckých a nebožských cílů.

Pár slov o obrazech a symbolech. Neuctíváme obrazy a symboly. Uctíváme ducha, který je v nich. Tímto duchem je Bůh. Je tak snadné cítit přítomnost Boha v určité podobě a prostřednictvím určité podoby. Pomocí podoby musí jít člověk k Beztvarému; pomocí konečného k Nekonečnému.

Uctíváme přírodu. Ostatní se usmívají nad naší pošetilostí. My se smějeme jejich nevědomosti. Proč uctíváme přírodu? Protože jsme objevili pravdu. Objevili jsme pravdu, že Bůh se projevuje nejen v přírodě, ale jako příroda. „Krásná věc je radost navždy,“ řekl Keats. Krása je duše. Duše je veškerou radostí. Hinduistický hledající nedokáže oddělit aspiraci přírody od krásy a radosti duše. Aspirace přírody a blaženost duše spolu vytváří všemilující, všeobjímající a všenaplňující dokonalou Dokonalost.

„Podívejte se na vrchol hinduistické pošetilosti!“ říkají kritici. „Neboť ze všech věcí v Božím stvoření hinduista musí uctívat zvířata, stromy, dokonce i hady a kameny.“ Běda, kdy tito takzvaně moudří lidé zjistí, že neuctíváme kameny jako kameny, hady jako hady, stromy jako stromy a zvířata jako zvířata? To, co děláme, je velice prosté, přímé a spontánní. Ve všech těchto věcech uctíváme Nejvyššího; nic víc a nic míň. S tímto postojem hinduista touží uctívat všechny předměty na světě, od největšího po nejmenší.

Pohovořme o kastovním systému, který je předmětem neustálé kritiky. Co je to kasta? V nejhlubším smyslu tohoto slova je kasta jednota v rozmanitosti. Bez rozmanitosti není známky života. Rozmanitost je pro kosmickou evoluci nepostradatelná. Všichni lidé nemohou být na stejné úrovni vývoje: fyzického, vitálního, mentálního nebo duchovního. Taková podobnost není ani žádoucí. Nejdůležitější je, že každý jednotlivec má nekonečnou příležitost a svobodu rozvíjet se podle své vlastní linie růstu.

Za tímto vznešeným ideálem je jen jedna idea — sloužit a nechat si sloužit. Každý jednotlivec má v tomto ideálu své patřičné místo. Na kastovní systém je třeba se dívat jako na práci našich vlastních údů. Mé nohy nejsou o nic horší než má hlava. Jedno doplňuje druhé. Brahmín (kněz, učitel a zákonodárce), kšatrija (král a válečník), vaišja (kupec, obchodník a zemědělec) a šudra (dělník, sluha a pomocná síla) jsou všichni spojeni svou vzájemnou službou. Kasta není rozdělení. Ztělesňuje tajemství správného porozumění. A při správném porozumění sami sebe zcela naplňujeme. Hinduista cítí tuto prostou pravdu.

Pravý hinduismus se zříká všeho, co rozděluje a odděluje. Sní o Nejvyšší Pravdě v naprosté svobodě, o dokonalé Spravedlnosti ve všeobjímající lásce a o nejvyšším Osvobození jednotlivce v nepodmíněné službě lidstvu.

Hinduismus přikládá patřičnou důležitost všem duchovním postavám světa. Nachází v jejich učení obrovskou harmonii. Od dávných věků sesílá nebe Indie poselství Míru, Lásky a Pravdy. Podporuje a povzbuzuje syntézu všech světových náboženství. Dále hinduismus vždy prohlašoval, že nejvyšším cílem života není zůstat v jednom určitém náboženství, ale přerůst náboženství a uskutečnit Věčnou Pravdu a žít v ní.

Hinduismus je ztělesněním určitých vznešených, neomylných ideálů. Tyto ideály v nás žijí a rostou, rostou a žijí. Díky tomu je hinduismus stále živoucí silou. Žije, aby vedl. Vede, aby žil.

Poznat hinduismus znamená objevit Indii. Objevit Indii znamená cítit Dech duše. Cítit Dech duše znamená stát se jedním s Bohem.

Indie — její vědomí a světlo

Co je vnitřním poselstvím Indie celému světu? Duchovnost. Co je duchovnost? Je to přirozená cesta pravdy, která je úspěšně v kontaktu se světem Za zde na zemi.

Co je zcela význačným vlastnictvím Indie? Její duše. Žije v duši, žije z duše a žije pro duši.

Kde může svět najít skutečnou přirozenost Indie? Ve vždy probuzené oblasti Ducha.

Proč je historie Indie jedinečná? Kvůli nanejvýš udivující a neobvyklé návaznosti řady jejích duchovních hledajících a Mistrů.

Co učí indická duchovnost? Učí svět, jak porazit zlo nižší přirozenosti a překročit dobro vyšší přirozenosti.

Jaká je touha Matky Indie? Překonat jednou provždy lidský způsob, a to zásadní sebepřeměnou a vstupem do neustále dynamické cesty Boha.

Náboženství, jakkoliv mocné může být, není a nemůže být poselstvím Indie. Jejím poselstvím je Seberealizace.

Dokonalá pravda indického náboženství spočívá v jeho vnější a vnitřní realizaci Toho, který je, Toho, který se stává.

Ó světe, jak kráčíš k nejhlubším zákoutím svého srdce, ke svému údivu zjišťuješ, že Matka Indie je vším, jen ne tím, kdo se bojí Boha. Jaká potom tedy je? Miluje Boha, je Boha milující duší ve všesnící a všeprojevené Pravdě Boha.

Duše Indie cítí, že spokojenost s intelektuálním hloubáním znamená být uspokojena jen s polovinou jídla, které ve skutečnosti potřebuje ke svému zdraví. Je to Realizace, co dá člověku celou porci jídla. A pokud člověk hledá Realizaci, meditace a koncentrace jsou nanejvýš důležité.

Indická filozofie, ve svém nejposvátnějším smyslu, není nic jiného než praktické uskutečnění Pravdy.

Mezi Vizí védských zřeců a duší Indie a mezi duchovností Indie a konečným duchovním osvobozením světa není víc než spojnice.

Říká se, že Indie už dávno ztratila Mléčnou dráhu velikosti. Víme však, že má teď obrovskou naději, že se zamračená obloha nakonec vyjasní a odhalí znovu myriády světelných bodů.

Jaké byly hlavní příčiny pádu Indie? Zanedbávala vědomí těla a vyhýbala se materiálnímu životu. Zúžila svůj rozhled a uzavřela se do zastaralých rituálů minulosti. Přilnula k rozkládající se skořápce své starodávné kultury a zabíjela přitom svého živoucího, rostoucího ducha. A osud Indie byl zpečetěn už v den, kdy si začala takto počínat.

Indie se začala pozvedat v den, kdy se odvrátila od tohoto směru a přijala život ve všech jeho dynamických aspektech.

Indie plně povstane v den, kdy se stane soběstačná. Ví dobře, že svého cíle nemůže dosáhnout, pokud bude trvale závislá na cizí pomoci. Vlastní pomoc je nejlepší pomocí. Vlastní pomoc je skrytá pomoc Boha.

Indie má uvnitř sebe hlas, který je stejným všenaplňujícím Hlasem Boha. Tento Hlas prostě musí slyšet a poslouchat.

Co se ve skutečnosti myslí emancipací indické ženy? Znamená to, že už jí nesmí být bráněno ve vzdělání. Kromě posvátných učení minulých staletí musí mít volný přístup i ke světovým znalostem současné doby. Pravé vzdělání nám pomáhá žít v integrální dokonalosti, která je samotnou páteří naší existence na zemi. Indická žena musí dostat příležitost k rozvinutí a projevení této dokonalosti.

Emancipace indické ženy znamená také to, že nesmí být utlačována a ovládána mužem. Musí být svobodná, aby byla sama sebou, nezávislá ve svém vlastním právu, silná a jistá, pravý partner a společník muže, a ne jeho otrok a nevolník. Musí se znovu stát tím, čím byla ve védské Indii — respektovaným a rovnoprávným občanem, skvěle doplňujícím muže.

Dnešní Indie je postižená chudobou. Avšak zítřejší Indie bude bohatá. Bude mocnou vlnou naděje a víry. Samotné její myšlení bude rozhýbáno novou vizí. Možnosti na jejím obzoru budou nekonečné. Její obětování postaví pro lidstvo pevnější základ. Bude v sobě obsahovat nacionalismus a internacionalismus a stane se pravým symbolem duchovnosti v činu.

Indie se svou duchovní silou bude mít ohromný vliv na budoucí generace. To není představivost, ale působící vize.

Indie a jedině Indie je nervovým centrem aspirujícího světa. Síla Indie není v jejích rukách, ale v jejím srdci. Co více, je v její vizi zřece. Indie říká světu, že uskutečnění jednoty je jedinou silou, která může porazit svět. Indie je hledajícím Absolutna. Summum bonum (nejvyšším dobrem) života je ideál realizace Boha. V jejím srdci je hořící láska k Bohu; v její mysli je služba neprobuzenému lidstvu. Evropa, pohlcená touhami a pokušeními, pospíchala k Indii, aby získala její bájné bohatství. To je pravda. Ale stejně tak je pravda, že duše Evropy přišla k Indii s duchovním hledáním a tajným nutkáním objevit, jaká Indie skutečně je. Indie má tři zbraně dobývající svět: Nenásilí, Mír a Moudrost, která říká, že se nachází ve Všem, tak jako je Vše v ní. Volbou Indie je charakter. Ale musí cítit, že stejně tak potřebuje osobnost. Strach Matky Indie není strachem z atomových bomb, ale strachem, že její děti zapomenou na své Já. Je neuvěřitelné, že Indie v sobě dokonale usmířila dva největší protivníky: odříkání a požitkářství. Dokonalost byla volbou Řeků. Umírněnost byla volbou Římanů. Univerzálnost je volbou Indů. Indie je hlas, který se nikdy nechvěje. Její je pravda, která nemůže být umlčena hrozivou temnotou staletí. Její je srdce, které ustavičně zpívá o jednotě lidstva. Indie je pokladnicí starodávné věčné moudrosti, která má univerzální působnost. Je také univerzální centrální bankou věčně rostoucí moudrosti a je předurčena, aby byla středem a dynamem přeměny světa.

Východ a západ

Východ říká: „Viděl jsem tvář Boha. Teď musím vidět Jeho Nohy.“ Západ říká: „Viděl jsem Nohy Boha. Teď musím vidět jeho Tvář.“

Východ říká: „Viděl jsem Transcendenci Boha.“ Západ říká: „Viděl jsem Imanenci Boha.“

Východ považuje život za ustavičný růst od hmoty k duchu. Západ považuje život za ustavičný růst od jednoduchého materiálního života ke složitému a neustále se rozvíjejícímu vědeckému poznání.

Netečný Východ cítil, že není nic, co by od Západu měl slyšet. Pyšný Západ si myslel, že není nic, co by se od Východu měl naučit.

Podle Východu je Západ vše, jen ne božský. Podle Západu je Východ nečinný.

Bez nadsázky lze říci, že Východ se hrozně obává dynamického života. Podobně, Západ se hrozně obává osamělého klidu.

Východu možná chybí pozornost, detail a přesnost. Avšak Západu chybí šíře, rozlehlost a univerzálnost. Východu chybí pozemská, praktická inteligence. Západu chybí jedinečná realizace Já.

Východ cítí, že ovládnutí jeho vlastních vnitřních pochodů je pravým naplněním života. Západ cítí, že ovládnutí světa je pravým naplněním života.

Pokora a oddanost jsou rodným právem Východu. Poctivost a upřímnost jsou rodným právem Západu. Kombinace těchto čtyř sil by měla být ideálem lidské bytosti.

Východ chtěl dobýt svět ve jménu Osvobození. Západ chtěl dobýt svět ve jménu obchodování a náboženství.

Východ má kontrolu nad Duchem. Západ má kontrolu nad Hmotou. Duch je tvořivá, vědomá existence. Co je to Hmota? Je to vše, jen ne neživá mechanická substance. Hmota je živoucí Energie, která v sobě vědomě ukrývá Život a Vědomí.

Člověk na Východě je spokojený, když se drží zásady: „Ať žiji neviděn a nepoznán a má smrt nechť nezpůsobí smutek.“ A můžeme dodat: „Ať je vše hotové bez přílišné námahy.“ A na druhou stranu se zdá, že člověk na Západě touží po plném projevení své osobnosti. Přeje si ve svém světě vytvořit silnou a mocnou pozici.

Odvěká zkušenost s duchovním životem naučila Východ vnitřnímu klidu a vyrovnanosti při práci. Dokáže být nedotčený zklamáním, vzrušením, rozrušením i drobnými zmatky a vším, co ruší vnitřní rovnováhu. Dokáže udělat klidné úpravy a pokračovat ve stejném klidném běhu života. To se Západ musí ještě naučit.

Intenzivní zkušenost Západu s materiálním pokrokem ho naučila být při práci objektivní. Naučil se nebýt postižen zvýhodňováním, protekcí a dalšími osobními motivy při vykonávání nutné práce. Dokáže práci dělat pro práci samotnou, rychle a efektivně a s nejlepší dosažitelnou lidskou silou. To se Východ musí ještě naučit.

Indická filozofie je od svého počátku hledáním nejvyšší Pravdy. Jen Skutečnost, která je za smysly, dokázala uhasit vnitřní žízeň Východu.

Evropská filozofie je od svého počátku zkoumáním myšlenek kritickým intelektem. Doposud myšlení a intelekt stačily k nasycení hladového Západu.

Teď si Východ a Západ uvědomují potřebu sňatku mezi Myslí a Duchem.

Východ a Západ můžeme brát jako dvě oči stejného lidského těla. Ostatní lidské rozdíly a odlišnosti — rasové, kulturní a jazykové — dozajista zmizí z lidského vědomí, až bude zaplaveno supramentálním Světlem a Silou. To je nevyhnutelným důsledkem Boží Hodiny, která nastává na celém světě. Rozmanitost zde bude obohacená a zvětšená do nejplnější míry. Avšak tato rozmanitost nebude rušit celkové vědomí. Naopak, bude šťastně a harmonicky doplňovat jedinečný celek. Lidstvo bude pravou lidskou rodinou v každém dnes známém i neznámém slova smyslu. Reakce na nové Světlo jistě překoná lidská očekávání.

Probuzené vědomí člověka viditelně tíhne k Božskému. To je nanejvýš nadějný paprsek světla mezi obklopujícími temnotami dneška. Je to okamžik nejen pouhého spojení rukou, ale spojení myslí, srdcí a duší. Přes všechny fyzické a mentální bariéry mezi Východem a Západem, vysoko nad národními zvyky, dokonce i nad individuálními zvyky, bude vlát nejvyšší prapor Božské Jednoty.

From: Sri Chinmoy, Jóga a duchovní život. Cesta indické duše. - , Madal Bal, 1994
Sourced from http://cz.srichinmoylibrary.com/ysl-cs