Sri Chinmoy odpovídá, část 30

Část I

SCA 1013-1024. Následující otázky zodpověděl Sri Chinmoy 18. prosince 1999 v Rio de Janeiru v Brazílii.

Jak mohu zařídit, aby pro mě bylo nadšení přitažlivější?

Sri Chinmoy: Musíš použít svoji představivost. Mysli na něco sladkého, na med, nebo na něco jiného. Nebo můžeš myslet na božský nektar, který je rozhodně sladký a nesmrtelný. Dejme tomu, že chceš ve svém vlastním životě ochutnat něco sladkého — ve své duši, srdci, vitálnu a těle. Pokud si olízneš prst, nebude sladký. Ochutnáš-li jakoukoliv část svého těla, nic nebude sladké. Ale můžeš ve svém životě za sladkost považovat nadšení. Určitě máš rád sladké věci, ať už je to cukr nebo med nebo něco jiného. Nikdo nemůže říci, že vůbec nemá rád sladké. To je absurdní.

Považuj nadšení za něco velice, velice sladkého a představ si, jak si tuto sladkost vychutnáváš. Nikdy si nemysli, že nadšení je něco, co si nemůžeš užít, nebo co nelze dosáhnout. Ne, ne! Když pomyslíš na nadšení, použij místo slova „nadšení“ slovo „sladkost“. Buď se z této sladkosti bude radovat tvoje srdce, mysl, vitálno nebo tělo. Pokud slovo „nadšení“ nahradíš slovem „sladkost“, zaručeně tím zvětšíš své nadšení. Když při pohledu na květinu cítíš, že získáváš sladkost, určitě ti to přinese nadšení.

Jak mohu nejsnadněji zařídit, aby každá část mé bytosti — tělo, vitálno, mysl a srdce — neodolatelně přitahovalo Nejvyššího?

Sri Chinmoy: Zkus myslet na slunce a sebe považuj za poutníka, který buď běží, nebo letí ke slunci. Nebo si můžeš představit slunce uvnitř sebe; slunce, které je nesmírně, nesmírně krásné — nekonečně krásnější a mocnější než vnější slunce. Zkus cítit, že jako poutník běžíš tak rychle, jak jen dokážeš. Čím rychleji běžíš, tím více krásy, síly, světla, náklonnosti, lásky a laskavosti ve slunci vidíš. Čím rychleji běžíš ke slunci, tím více se zvětšují jeho božské vlastnosti a zároveň tě volají. Vnitřní slunce má všechny tyto vlastnosti: lásku, náklonnost, sladkost, laskavost a zájem. Pokud dokážeš vidět sám sebe jako poutníka, který běží ke slunci, dokážeš dělat ten nejrychlejší pokrok. Jakmile se podíváš na ranní slunce, temnota zmizí. Nejprve může být slunce zakryto mraky, ale potom se z nich vynoří. Stejně tak celá naše lidská povaha — celá naše existence — musí vyjít z temnoty. Teprve potom můžeme udělat ten nejrychlejší pokrok.

Kde se nachází odhodlání? Na které části naší bytosti musíme pracovat, abychom získali odhodlání? Je to mysl nebo srdce?

Sri Chinmoy: Odhodlání lze nalézt v mysli. S odhodláním se můžeš pokusit udělat mnoho věcí. Můžeš mít odhodlání, které říká: „Udělám něco dobrého. Udělám něco velkého. Zanechám všech špatných věcí.“ Ale odhodlání, které pochází z mysli, může být napadeno pochybností, zejména pochybností o sobě. Poté je naše odhodlání ztraceno.

Pokud chceš, aby se z tebe stal dobrý člověk, skvělý člověk, nebo pokud chceš udělat něco významného, je zde ještě jedna možnost. Tou možností je jednota. Dokážeš-li se ztotožnit s něčím velice silným, mocným a rozlehlým, potom uvnitř své jednoty najdeš všechny pozitivní vlastnosti. Když použiješ odhodlání nebo sílu vůle, vstupuješ do někoho nebo do něčeho. Pronikáš do něčeho jako dýka. Ale pomocí jednoty jenom skočíš do rozlehlosti. Vždycky říkám, že když kapka vstoupí do oceánu, stane se nekonečnem, je bez hranic — už tu kapku nevidíte.

Problémy lze natrvalo vyřešit jenom tehdy, pokud se ztotožníte s něčím velice silným, mocným a rozlehlým. Podívejte se na oblohu. Jak je rozlehlá! Podívejte se na oceán. Kolik je v něm síly! Prostě skočte do rozlehlosti nebo síly. To je nejmoudřejší způsob, který má trvalé výsledky.

Když mluvíš o duchovních kvalitách, jen velmi zřídka zmiňuješ loajalitu. Ceníš si této kvality?

Sri Chinmoy: Pokud máme poslušnost, loajalita se určitě dostaví sama. Jestliže vám řeknu: „Udělej toto,“ a vy jste poslušní, loajalita je zde automaticky. Co jiného je loajalita, když ne poslušnost? Když je sluha loajální svému pánovi, znamená to, že je poslušný. Řekne-li jeho pán: „Běž a udělej pro mě toto,“ sluha okamžitě jde. Ale poslušnost je něco nekonečně hlubšího než loajalita. Když poslechnete svého duchovního Mistra nebo svého nadřízeného, je v tom v té chvíli pocit jednoty. Vy milujete svého Mistra, nebo chováte respekt nebo úctu vůči svému nadřízenému. Vaše poslušnost vás přivádí blíže a blíže. Pokud jste ale jenom k někomu loajální, je v tom v dané chvíli pocit oddělenosti. Jsem-li k někomu loajální, znamená to, že ho neoklamu a nezradím. Ale je v tom pocit oddělenosti. Někdo je významný a já jsem mu podřízen. To je důvod, proč jsem loajální. Ale pokud jde o poslušnost, je mezi vámi, a tím druhým člověkem láska. Miluji svého Mistra; můj Mistr miluje mě. Proto mi něco přikazuje a já jej poslechnu.

Poslušnost je nekonečně důležitější než loajalita. Má-li někdo na druhou stranu poslušnost, je v tom obsažena i loajalita. Mistr neřekne svým žákům: „Nebuďte vůči mně loajální.“ To je pochopitelné. Jestli miluji svého Mistra, jestli jsem vůči němu poslušný, jak bych k němu mohl být neloajální? To by mi ihned zlomilo srdce. Kdybych ho chtěl zradit i na jedinou sekundu, moje srdce začne krvácet. Právě díky své poslušnosti nemohu jít v tomto směru nebo v tamtom směru. Já cítím, že moje svoboda je uvnitř mé poslušnosti. Poslušnost obsahuje svobodu. A pokud máte svobodu uvnitř své poslušnosti, určitě budete loajální.

 Ve srovnání s poslušností se loajalita nachází mnohem, mnohem níže. Ve vnějším životě může být sluha velice loajální svému pánovi nebo dělník může být velice loajální svému nadřízenému. Ale poslušnost je jako oceán — pohltí naprosto všechno. Jste-li poslušní, jste rozhodně i loajální. Loajalita je na fyzické úrovni, nebo můžete říci, na praktické úrovni, kdežto poslušnost je na mnohem vyšší úrovni. Poslušnost okamžitě přináší jednotu.

Existuje barva blaženosti? A pokud ano, jak bys ji popsal?

Sri Chinmoy: Barvou blaženosti může být kterákoli barva, která ti působí radost. Pokud máš rád zelenou, představuje pro tebe blaženost zelenou. Mám-li rád modrou, je pro mě barvou blaženosti modrá. Pokud někdo jiný má rád červenou, je pro něj barvou blaženosti červená. Blaženost pro tebe může představovat kterákoliv barva, která tě uspokojuje.

Tato barva se může měnit. Blaženost ztělesňují kosmičtí bohové a bohyně. Na nejvyšší úrovni má jejich světlo jednu barvu. Jakmile se toto světlo dotkne pozemského království, dostane úplně jinou barvu. Obě tyto barvy nám mohou působit radost.

Vezměme si například Matku Kálí. Matka Kálí je Matkou Soucitu. Pokud ji vidíte na nejvyšší úrovni, celá její bytost je zlatá. Ale když sestupuje do temnoty a bojuje s nečistým vitálnem světa, velice se rozzlobí. V pravé ruce třímá šavli a kolem krku má girlandu hlav. Všechno totálně ničí. Když vědomí hledajícího vystoupí na nejvyšší úroveň, vidí světlo Matky Kálí jako zlaté a má z toho velikou radost. Ale na nižší úrovni, kde se barva světla změní na červenou, může hledající získat mnoho síly. Má pocit: „Moje Matka Kálí zabíjí všechny ty zlé síly pro mě, aby mě zachránila a ochránila. Velice mě miluje! Jde o totéž světlo, ale na jedné úrovni je zlaté a na jiné úrovni je červené.

Stejně tak zážitek blaženosti záleží na naší vnitřní výšce. Jestliže v tomto okamžiku jdu velice vysoko — na vrcholek stromu, kde mohu jíst manga, co hrdlo ráčí — cítím blaženost. Jestliže v příštím okamžiku stojím velice sebevědomě u paty stromu, také cítím blaženost. Takže blaženost závisí na vědomí, které v každém okamžiku ztělesňujeme.

Když nemůžeme být s tebou při zvláštních a posvátných okamžicích a následně slyšíme o věcech, které jsou velice důležité, a neměli jsme je zmeškat, jak můžeme zabránit tomu, abychom nebyli smutní z toho, že jsme tam nemohli být?

Sri Chinmoy: Pokud víte, že jsem měl sedmihodinovou meditaci, nebo jsem zdvihl 700 liber, nebo že se v New Yorku odehrálo něco velice významného a vy jste ve Švýcarsku nebo v Maďarsku nebo někde jinde a jste smutní, že jste tam nebyli, že jste se nemohli zúčastnit, nic tím nezískáte. Když uslyšíte, že jsem něčeho dosáhl nebo se stalo něco skvělého, okamžitě řekněte: „Můj Guru to dokázal!“ Pokud z toho máte upřímnou radost a vaše radost je naprosto ztotožněná s mým dosažením, určitě pocítíte, že jste to udělali vy. Jste-li upřímně šťastní, moje dosažení okamžitě náleží vám.

Dítě je upřímně šťastné, když si jeho otec koupí auto. Považuje ho za vlastní. Řekne svým kamarádům: „To je moje auto.“ Jeho otec neřekne: „A kde jsi vzal peníze, aby sis ho mohl koupit? To byly moje peníze.“ Ne. Jeho otec je velice šťastný, že dítě považuje auto za vlastní. Otec má velikou radost, že jeho dítě je stejně šťastné jako on, nebo možná ještě šťastnější.

Pokud jde o tebe, dejme tomu, že jsi v San Franciscu a já dělám něco velice důležitého v New Yorku. Jakmile o tom uslyšíš nějakou zprávu, můžeš být buď šťastný, nebo můžeš být smutný, že jsi u toho nebyl. Pokud začneš přemýšlet o tom, že ten a ten tam byl — ať už jde o tvého přítele nebo nepřítele — tvoje vědomí poklesne. Ale pokud ihned řekneš: „Můj Guru to dokázal!“ okamžitě pocítíš, že jsi to udělal ty sám.

Bylo mnoho a mnoho okamžiků, kdy Nejvyšší něco udělal a já jsem to díky své jednotě pocítil jako svoje vlastní. Velice miluji Nejvyššího. Když mi On řekne v okultním světě, že se něco stalo, moje radost je taková, že okamžitě pocítím, že jsem to udělal já. Na vnější úrovni jsem s tím neměl nic společného, ale moje jednota s Ním je tak velká, že jsem tam. On je oceánem a já jsem kapkou. Jak bychom mohli být odděleni? Pokud sám sebe považuji za kapku, náležím oceánu. Jste-li tedy upřímně šťastní díky své jednotě s mým dosažením, můžete přijmout mnohem více než ti, kteří byli přítomni.

Nedávno jsem oslavil narozeniny mého bratra zvláštní vzpěračskou akcí. Dost žáků bylo unavených a vyčerpaných. Někteří spali. Další byli v jiném světě — byli nešťastní, necítili se dobře. Kdyby ses podíval na to video, viděl bys, jak se ze všech sil snažím zvednout tak velkou váhu a někteří žáci vypadají velice znuděně. Někteří z hostů, kteří nejsou mými žáky, přijímali mnohem více než moji žáci! Byl jsem ve velikém šoku, když jsem to video viděl. Během vzpírání jsem nemohl vidět publikum. Když jsem potom viděl videozáznam, řekl jsem: „Někteří z mých žáků jsou jako uschlé dřevo, kdežto někteří z hostů jsou jako velice krásné květiny.“ Nedovedeš si představit, do jaké míry se toho večera se mnou někteří hosté ztotožnili! Byli velice dychtiví sledovat moje vzpírání.

Všichni žáci na celém světě mě berou jako svého duchovního otce. Když tedy milují svého otce, nebudou snad šťastní, když jejich otec něco dokáže? Kde se objeví štěstí, děláme pokrok. Pokud řekneš: „Ach, Guru něco vykonal, ale já jsem u toho nebyl,“ pouze mezi mě a sebe vkládáš pocit oddělenosti. Nejlepší žáci jsou ti, kteří jsou šťastní. Mohou být v jiné části světa, ale mohou přijmout mnohem více než ti, kteří jsou přímo u mě. Možná, že ti, kteří byli u toho, nebyli ve vysokém vědomí. Mohou snad něco přijmout, když je jejich vědomí níže než nejníže? Kdokoli je z mého dosažení šťastný, vytváří si se mnou jednotu a přijímá mnohem více.

Jak mohu zvětšit svoji dynamiku?

Sri Chinmoy: Pro zvětšení dynamiky můžeš meditovat na plamen. Můžeme se dívat na plamen svíčky nebo na nějaký jiný plamen. Plameny ztělesňují dynamiku. Podíváš-li se na plamen, nebo si jej představíš, tvoje letargie zmizí. Oheň spálí tvoji letargii nebo nedostatek nadšení. Oheň spálí vše, co je v nás nebožského. Potom vyjde dynamika automaticky na povrch.

Oheň má v sobě dynamiku. Proto udržuje všechno pod kontrolou. Ohni se odevzdá všechno. Proto si vždy představuj oheň nebo plameny. Když si představíš oheň, můžeš myslet víc na zkázu než na dynamiku, ale pokud budeš myslet na plameny, stoupající plameny, zkáza tě ani nenapadne. Plameny nás nesou vzhůru. Jak bychom mohli stoupat vzhůru, kdybychom nebyli dynamičtí? Chci-li vyšplhat na strom, chci-li vystoupat na horu, musím být dynamický. Plameny nám ukazují cestu. Stoupají vzhůru, vzhůru, vzhůru a dotýkají se nebe. Takže pro zvětšení dynamiky můžeš meditovat na plameny. Je to nejsnazší a nejúčinnější způsob.

Na jakou kvalitu bych se měl nyní koncentrovat, abych udělal nejrychlejší pokrok?

Sri Chinmoy: Abys udělal nejrychlejší pokrok, musíš zapomenout na minulost. Neprodlévej u svých starých selhání nebo nedokonalostí ani jedinou sekundu. Musíš cítit, že nemáš minulost s nedokonalostmi, porážkami nebo nějakými jinými odrazujícími negativy. Měl bys cítit, že ses právě narodil; jsi ještě malým dítětem, je ti teprve jenom několik hodin. Není ti ani jeden rok. Nebo se podívej na květinu, která začala rozkvétat. Pozoruj ji, jak rozkvétá lístek po lístku a jak se z ní zanedlouho stane velice krásná květina.

Dalším způsobem je dívat se na sebe jako na úsvit. Představ si, jak slunce kousek po kousku vychází. Když se díváme na slunce, nikdy nemyslíme na slunce, které jsme viděli včera. Nikdy nemyslíme na předvčerejší slunce nebo na slunce, které zasvitlo před dvěma roky. Pouze pozorujeme slunce, jak stoupá výše a výše, jak nám dává světlo. Nevidíme minulost slunce. Jenom pozorujeme, jak se slunce rodí, jak vyrůstá jako malé dítě a je větší a větší.

Vždycky byste měli cítit, že jste se právě narodili. Potom uděláte nejrychlejší pokrok. Malé dítě dělá neustále pokrok — plazí se, vstává, chodí, pochoduje a běží. Nikdy nemyslete na minulost — na vaše stará selhání, staré porážky nebo nedokonalosti. Měli byste cítit, že minulost neexistuje. Pociťujte ve svém životě jenom dnešek, jenom tady a teď. Ze své minulosti si s sebou nic nenoste — ať už dobré věci, nebo ty špatné. Jestli dokážete upřímně cítit, že jste se právě narodili, že je vám teprve několik hodin, že sedíte na Klíně Nejvyššího a že On je za vás odpovědný, můžete dělat ten nejrychlejší pokrok.

My víme, že je důležité chovat náklonnost k tobě a k Bohu, ale jaká je role náklonnosti mezi žáky? Je důležité, abychom cítili náklonnost mezi sebou?

Sri Chinmoy: Náklonnost jako taková není špatná. Náklonnost je sladší než nejsladší, ale naneštěstí hned další dveře vedle náklonnosti vedou k připoutání. Náklonnost a připoutání jsou odděleny jenom zdí, a dokonce i v této zdi jsou dveře. Vždycky musíte mít dveře mezi náklonnosti a připoutáním zamčené z obou stran. Náklonnost je častokrát sladká, sladší, nejsladší. Jestliže vynesete na povrch náklonnost, můžete udělat ohromný pokrok. Ale po nějaké době se z náklonnosti může stát připoutání. Uvnitř připoutání potom začnou problémy. Vyjdou na povrch všechny možné citové požadavky: „Byl jsem k tobě tak laskavý, proč tedy děláš věci, které jsou mi nepříjemné?“ Nebo: „Proč mě nepozveš, když něco děláš?“

Matka je plná náklonnosti ke svému dítěti. Když dítě něco zvládne samo a matka použije svoji náklonnost, je velice, velice šťastná. Ale pokud použije svoje připoutání, řekne: „Proč jsi to neudělal se mnou? Proč jsi mi o tom neřekl? Jak jsi to beze mě mohl udělat?“ V připoutání existuje očekávání a požadavky, kdežto náklonnost jenom řekne: „Mé dítě to zvládlo? Jsem tak šťastná, tak šťastná!“

Musíme udržovat náklonnost a připoutání oddělené. Náklonnost je naprosto nezbytná — je sladká, sladší, nejsladší. Ale když se dostaví připoutání, jenom si pro sebe vytvoříme problémy. Já mám velice rád svého psa. Když musím odjet do OSN nebo někam jinam, a budu-li k němu připoután, pokusím se ho vzít s sebou. Potom ten pes způsobí potíže. Když budu k někomu připoután, úplně stejně se pokusím silou mocí toho člověka mít u sebe. Ale náklonnost řekne: „Teď musím někam odjet. Zůstaň prosím zde.“ Náklonnost má v sobě moudrost, ale připoutání nikoli. Takže náklonnost je velice, velice dobrá, ale musíte z ní vyjmout připoutání.

Proč musí Avatáři tolik trpět?

Sri Chinmoy: Čím jdete výše, tím více se staráte o svět. Čím jdete výše, tím více musíte trpět, protože se ztotožňujete s Bohem. Na jednu stranu je Bůh za vším utrpením. Na druhou stranu Bůh trpí nekonečně více než Jeho stvoření. Když je dítě nemocné, matce se zhroutí svět. Ale když onemocní matka, dítě jde ven hrát fotbal. Matka všeho nechá, protože její dítě je nemocné. Ale když matka dostane tutéž nemoc, co může dítě dělat? Když dítě pláče, jeho matka chce bolest vzít na sebe. Ale když matku bolí žaludek nebo hlava, dítě se cítí špatně jednu minutu a potom si jde hrát ven.

Avatáři musí dokázat, že milují Boha stvoření. Když realizujeme Boha, nejprve realizujeme Boha Stvořitele. Uvnitř Boha Stvořitele potom vidíme Boha stvoření. Nejprve jedeme vzhůru a tam zjistíme, že je v tom zahrnuto všechno kolem. V takové chvíli se ztotožníme s Bohem Stvořitelem a s Bohem stvořením. Kdyby se Stvořitel nestaral o své stvoření, kdo potom? Čím jde člověk výše, tím více se ztotožňuje s Bohem Stvořitelem, a tím více odpovědnosti musí na sebe vzít.

Někteří duchovní Mistři chtějí zůstat jenom na vrcholku stromu. Tam jsou připraveni s těmi nejlahodnějšími plody. Říkají: „Přijď. Jsem na tebe připraven. Mám tady ovoce.“ To je Otcovský aspekt Boha. Otcovský aspekt je velice přísný. Otcovský aspekt říká: „Musíš se naučit, jak se šplhá na strom. Jenom tehdy ti dám ovoce.“ Ale Mateřský aspekt takový není. I když je dítě silné a umí šplhat po stromech, Matka sestoupí dolů a dá mu ovoce.

Otcovský aspekt představuje celou krávu, kdežto Mateřský aspekt představuje vemeno, kde se nachází mléko. Matka ihned přivede dítě k vemenu a řekne mu: „Tady je místo, kde získáš mléko.“ Otcovský aspekt řekne: „Musíš najít místo, kde lze získat mléko.“ Potom půjdete a budete hledat u nohou, kolem uší nebo u hlavy. Zjistíte, kde mléko není. Když si Avatár vezme aspekt Boha Matky, přijde čas, kdy všechno převezme na svá bedra. Ale když si vezme aspekt Boha Otce, řekne hledajícím: „Zkuste to sami.“

Mateřský aspekt je na druhou stranu pomalý a stabilní. Mateřský aspekt říká: „Ach, mé dítě je tak slabé. Nechám jej, ať si odpočine. Otcovský aspekt řekne: „Ne. Buď přísný, buď přísný, buď přísný.“ Ale Matka má ještě jeden aspekt, který ztělesňuje intenzitu, blízkost a náklonnost. Matka, chce, aby její dítě co nejdříve lezlo po čtyřech, chodilo a běhalo.

Proč musí Avatáři tolik trpět? Protože Avatáry miluje Bůh. Jakmile je někdo někým milován, má odpovědnost, ať už ji přijme ochotně nebo neochotně, vědomě nebo nevědomě. Avatáři ihned cítí: „Jsme odpovědní.“ Obyčejní lidé řeknou: „Ne, my nejsme odpovědní.“ Na druhou stranu, Bůh nestvořil nikoho nepostradatelného. Jedna věc je být odpovědný a druhá být nepostradatelný. Můžete mít odpovědnost za nějakou činnost. Ale když ji nevykonáte, nemyslete si, že jste nepostradatelní.

Pokud někdo prohlásí sám sebe za duchovního Mistra a pokud Bůh také prohlásí uvnitř a prostřednictvím určitých lidských bytostí, že tento člověk je duchovní Mistr, musí hrát svoji roli. Jak by člověk mohl být duchovním Mistrem, kdyby nenesl břímě světa? Má někdo opravdovější moudrost, opravdovější nebo lépe vybudovanou jednotu s Bohem než duchovní Mistr? Čím jdeme výše, tím větší musíme převzít odpovědnost. Když na sebe převezmeme větší odpovědnost, Bůh řekne: „Nemysli si, že jsi nepostradatelný.“ Někdy se stává, že nějaký duchovní Mistr převezme na sebe odpovědnost a cítí, že je nepostradatelný, protože se stará o tisíce žáků. Jakmile má kdokoli pocit, že je nepostradatelný, Bůh se směje.

Svět existoval před Kristem. Svět existoval před Sri Krišnou. Svět existoval před všemi. Ale když na sebe nějaký duchovní Mistr radostně a šťastně převezme odpovědnost, Bůh říká: „Jsi se mnou ztotožněn. Já nesu těžké břímě. Nyní si na sebe vezmi tolik břemene, kolik uneseš.“ Ale v ten okamžik, kdy začne být odpovědnost pyšná a povýšená — „Jsem odpovědný a jsem hrdý na to, že jsem odpovědný“ přijde také — „Já jsem nepostradatelný.“ Bůh může pracovat uvnitř a prostřednictvím takových lidí, kteří si neustále myslí, že nejsou nepostradatelní. Ti dělají ten nejrychlejší pokrok.

Vedoucí v továrně má pocit, že je nepostradatelný. Vedoucí v bance má pocit, že je nepostradatelný. Ale představte si, kdyby z nich někdo dnes zemřel. Na jejich místa by přišel někdo jiný. Duchovní lidé, pokud jsou vědomí, berou odpovědnost jako požehnání. Řeknou: „Bůh bude mít velikou radost, protože se dokážu postarat o stovky lidí. Potom mě požádá, abych se postaral o 2000 lidí, později o 5000 lidí. Požádá mě, abych se postaral o celý svět.“ Je velmi dobré, pokud dokážeme chápat odpovědnost právě takovým způsobem. Ale jakmile cítíme pýchu — beze mě by banka nefungovala, továrna by nefungovala, moje kancelář by nefungovala — je to náš duchovní pád. Duchovní Mistři na sebe přebírají odpovědnost, ale jsou velice, velice opatrní. Nesmí říci: „Moje centrum nebo moje mise existuje jenom proto, že existuji já.“ To je jako vtip. Bůh se tomu směje.

Čím jdeme výše, tím více musíme trpět, ale tím také cítíme více radosti. Dejme tomu, že mě Bůh dal schopnosti k tomu, abych sloužil čtyřem nebo pěti tisícům lidí. Čím více mohu sloužit, tím více dostávám radosti.

Ale vraťme se k tvé otázce — utrpení duchovního Mistra je naprosto skutečné. Pokud jde o mě, když trpím, vidím, že jsem utrpení přijal správným způsobem. Jakmile vidím, že Nejvyšší je velice šťastný, protože jsem přijal utrpení správným způsobem, získám bezmeznou radost.

Pokud žáci způsobí nějaké utrpení, mají také sílu jej odčinit?

Sri Chinmoy: Ano, mají, a to tak, že tu stejnou špatnost už neudělají znovu. Utrpení pro duchovního Mistra vzniká tím, že do nějakého žáka vstoupí špatné síly. Pokud žáci chtějí toto utrpení odčinit, neměli by znovu těmto špatným silám dovolovat, aby do nich vstoupily.

Dejme tomu, že jsi někoho udeřil. Pokud zítra toho člověka neudeříš znovu, on opět získá svoji sílu. Když žáci dělají špatné věci, je to jako kdyby mě někdo udeřil. Já tím trpím. Ale Bůh mě neustále zásobuje novým světlem, novou vizí, novou energií, novými božskými kvalitami. Neudržím si snad tyto božské kvality, když mě neudeří temnota? Bůh je jako neustále čerstvý zdroj — je jako šeptající řeka plynoucí do oceánu. Pokud jí postavíte do cesty přehradu nebo nějakou překážku, řeka se zastaví. Ale jak tuto překážku odstraníte, řeka opět poteče k oceánu. Když žáci neopakují své špatné skutky, Mistr netrpí.

Skončily by všechny tvoje problémy, kdybychom všichni dokázali být upřímně šťastní?

Sri Chinmoy: Jsou různé druhy štěstí. Občas něco považujeme za štěstí, ale není to štěstí, je to potěšení. Toto je pro nás velice obtížné rozlišit. Ráno máte vstát v šest hodin a meditovat. Řekněme, že jste vstali v šest hodin a potom se díváte, jak svítá slunce. Z toho úsvitu jste velice šťastní. Myslíte si: „Jsem velice šťastný. Teď by měl být i Guru šťastný.“ Ale ve skutečnosti si jenom užíváte života potěšení. V šest hodin se máte modlit a meditovat. Kdybyste vstali a meditovali, takové štěstí by mi opravdu pomohlo. Ale namísto toho jste nalezli takzvané štěstí v potěšení.

Potom možná budete chtít spát o pět minut navíc, o deset minut navíc, o půl hodiny navíc. Máte pocit, že jste šťastní, když jste se spřátelili se svou letargií. Ale neuvědomujete si, že si jenom užíváte života potěšení. Chytře krmíte svoji letargii a říkáte, že jste velice šťastní. Vzdálili jste se ode mě tak, jak to jenom šlo. Chci po vás, abyste vstali v šest hodin a modlili se a meditovali. Takové štěstí by mi opravdu pomohlo, protože byste se ztotožnili s mou vůlí. Namísto toho jste šťastní z toho, jak krmíte svoji letargii. Vstali jste o dvě hodiny později a máte pocit, že jste velice šťastní. Mám snad být šťastný, když vidím, jak ztrácíte svoje vnitřní schopnosti?

Tady vidíte, jak dokáží být lidské bytosti chytré. Svůj život potěšení ztotožňujete se svým skutečným životem štěstí. Skutečný život štěstí lze nalézt jenom v jednotě s vůlí vašeho Mistra. Je velice obtížné oddělit život potěšení a skutečné nevinné štěstí. Vaše nevinné štěstí mně rozhodně pomáhá. Dobří žáci ke mně přicházejí s čistým, nevinným štěstím. Někteří dobří žáci ke mně přicházejí jako rozkvetlá květina. Jiní přicházejí s vynuceným štěstím. V jejich myslích běží myšlenky: „Guru bude ze mě rozladěný, když mu neukáži šťastnou tvář.“ Takové štěstí mi vůbec nepomáhá.

Když nejste upřímně šťastní, je to podobné, jako kdybyste mě propichovali nějakým šípem. Ale když za mnou přijdou dobří žáci s nevinným, sladkým úsměvem, rozhodně mi pomáhají. Někteří přicházejí se štěstím jenom v mysli, kdežto jiní přicházejí s otevřeným srdcem. Myslíte si, že nevidím ten rozdíl? Někteří lidé mi dají velikou radost, kdežto jiní velikou bolest. Hned za vámi může být někdo, kdo se usmívá nuceně. Ale jak se na mě někdo usměje opravdově, odebere mnoho z mého utrpení. Váš úsměv je jediná věc, která mi pomáhá. V takové chvíli k mým problémům nic nepřidáváte. Naopak, pomocí svého štěstí sdílíte moje utrpení.

Vraťme se k tvé otázce — vždy musíme oddělovat potěšení od štěstí. Jste-li upřímní, jste-li na sebe přísní, snadno je dokážete rozlišit. V opačném případě se často stává, že naše nevinné štěstí nahradí život potěšení.

Část II

SCA 1025-1032. Následují výňatky z rozhovoru pro německou národní rozhlasovou stanici Hessischer Rundfunk, který se odehrál 28. října 1991 ve Frankfurtu.

Mohl byste se nám představit?

Sri Chinmoy: Jsem studentem míru. Modlím se k Bohu a medituji na Boha za světový mír.

Jak jste se stal studentem míru?

Sri Chinmoy: Modlitbou a meditací. Kdokoliv na zemi může dělat, cokoli si přeje. Já jsem se modlil k Bohu za mír, takže On mi dal mnoho příležitostí sloužit lidstvu.

Jak se člověk může naučit meditovat?

Sri Chinmoy: Buď může jít k učiteli, nebo se modlí k Bohu a pláče jako dítě po Bohu, aby jej naučil, jak se modlit a meditovat. První člověk, který se před tisíci lety začal modlit a meditovat, dostal nepochybně toto učení ze svého nitra. Ve vnějším světě nalezneme mnoho lidí, kteří nechodili do školy, a přesto byli vzdělaní. Náš Rabindranath Thákur, největší indický básník, a největší dramatik a filozof George Bernard Shaw nechodili do školy, ale oba měli moudrost i poznání. Na druhou stranu je mnoho, mnoho lidí, kteří studovali na univerzitách a byli obdařeni poznáním. Člověk, který se chce naučit meditovat, tedy může jít k učiteli, nebo se může učit sám.

Vy se nevěnujete jenom meditaci. Také sportujete, skládáte písně a básně, malujete. Jak lze toto všechno stihnout?

Sri Chinmoy: Kdybych použil svoji mysl, nedokázal bych si ani představit, že bych to všechno mohl dělat. Ale když použiji srdce, cítím, že všechno je možné, protože vím, že jsem pouhým nástrojem Božího Soucitu a Bůh s ohledem na moji vnímavost dělá všechno ve mně a mým prostřednictvím. Zcela to závisí na mé vlastní vnímavosti. Boží Milost je jako slunce. Mám-li všechna okna a dveře otevřené, sluneční svit může přirozeně vstoupit do mého pokoje v hojné míře, ale kdybych nechal otevřené jenom jedno malé okno, mohlo by dovnitř jenom pár paprsků. Dokážeme-li právě takto zcela otevřít naše dveře — srdce, Boží Milost do nás vstoupí.

Mohl byste shrnout svoji filozofii?

Sri Chinmoy: Moje filozofie je velice prostá: milovat a sloužit. Milujeme Boha Stvořitele a sloužíme Bohu stvoření. Bůh je současně Stvořitelem i stvořením. Když se modlím a medituji, miluji Boha-Stvořitele a když sloužím lidstvu, sloužím Bohu-stvoření.

Jakým způsobem přinášejí vaše koncerty světu mír?

Sri Chinmoy: Každý má nějaký způsob, jak dát to, co má. Dejme tomu, že máte lásku a chcete ji nabídnout světu, nebo máte radost a chcete ji nabídnout světu. Potom potřebujete nalézt nějaký zvláštní způsob, jak dát to, co máte a to, čím jste. Pokud jde o mě, já cítím, že když hraji oduševnělou hudbu a zpívám své duchovní písně, dokáži nabídnout lidstvu jakýkoliv mír, který mám. To je tedy můj způsob nabízení. Je mnoho dalších, kteří také nabízejí mír lidstvu. Jejich způsoby jsou odlišné, ale stejně účinné.

V New Yorku máte v OSN dvakrát týdně meditaci. Myslíte si, že takto můžete změnit svět? Chcete změnit svět?

Sri Chinmoy: Nepřišel jsem na tento svět, abych jej měnil. Přišel jsem na svět pouze proto, abych jej miloval takovým způsobem, abyste vy, já a všichni ostatní dokázali pracovat společně. Modlím se k Bohu, aby mi dal schopnosti nezbytné k tomu, abych Mu sloužil. Jeden člověk nikdy, nikdy nemůže změnit svět, ale všichni musí pracovat společně. My doufáme, že společně, se srdcem jednoty, umožníme vznik světového míru.

Máte při koncertech trému?

Sri Chinmoy: Ani v nejmenším! Vybudoval jsem si jednotu s lidmi v sále. Když hrajete před členy vlastní rodiny, trému nemáte. Jsou to vaši rodiče, bratři, sestry, sestřenice, takže čeho byste se měl bát? I kdybyste něco zahrál falešně, nic vám neřeknou. Já jsem si tedy vybudoval se srdci mých posluchačů právě takovou jednotu. Nepovažuji se za velkého hudebníka, který všechno perfektně zahraje. Já považuji sama sebe za studenta míru. Jako student míru cítím, že v mém případě je právě toto nejúčinnějším způsobem, jak nabízet mír. Já říkám posluchačům: „Miluji vás a přeji si vám nabídnout mír. Toto je způsob, jak to mohu udělat. Pokud se chcete podívat, jak to dělám a pokud cítíte, že byste z toho mohli něco získat, prosím přijďte.“

Část III

SCA 1033-1038. Následující otázky zodpověděl Sri Chinmoy v New Yorku 13. července 2000 pro italský časopis Armonia.

Jaké duchovní kvality si musí lidstvo rozvinout v současné fázi evoluce?

Sri Chinmoy: Abych byl zcela upřímný, svět je ve velice zbědovaném stavu, protože si nerozvinul nějaké znatelné duchovní kvality. Kdybych měl říci, které duchovní kvality si svět dosud rozvinul do této chvíle, řekl bych — kompromis, vzájemný souhlas a hluboký hlad po světovém míru.

Jak může lidstvo dělat větší vnitřní pokrok?

Sri Chinmoy: Aby lidstvo udělalo větší vnitřní pokrok, musí se obrátit k duchovnosti. V našem každodenním životě jsou vrcholně důležité modlitba a meditace.

Jak může každý z nás prospět Matce Zemi?

Sri Chinmoy: Každý musí přispět sám. Neexistuje nějaké pevné a neměnné pravidlo, že každý musí přispět stejně. Každý musí podle svých vnitřních schopností prospět Matce Zemi tak, aby byla šťastná.

Proč jste zapojen do tolika světských činností?

Sri Chinmoy: Podle mě musí jít vnitřní a vnější svět ruku v ruce, jako vůně a krása květiny. Nebo můžeme pomyslet na semínko a strom. Semínko je pod zemí. Tam vzklíčí, a nakonec se z něj stane strom. Po nějakém čase strom vydá nová semínka. Právě takto musí jít vnitřní a vnější činnosti bok po boku. Jinak mezi nimi nebude rovnováha.

Dokáže hudba transformovat naše vědomí?

Sri Chinmoy: Hudba rozhodně dokáže transformovat naše vědomí, ovšem za předpokladu, že je to oduševnělá, oddaná hudba, a nikoli hudba, která způsobuje vitální vzrušení. Taková hudba nikdy nedokáže transformovat naše vědomí. Existuje druh hudby, která je samé vnitřní osvícení a vnější pokrok. Tato hudba je duchovní, oddaná a sebedávající. Dokáže nás probudit z hlubokého spánku nevědomosti.

Máte nějaké zvláštní přání k Novému tisíciletí?

Sri Chinmoy: Mým jediným přáním k Novému tisíciletí je vidět všechny lidi šťastné — šťastné, když se dívají na svět, šťastné, když pomáhají světu, šťastné, když se z nich stávají skuteční občané světa pro ohromující evoluci a pokrok lidstva.

Část IV

Existuje něco zvláštního, co bychom mohli udělat, abychom se mohli chovat podle našich nejlepších možností?1

Sri Chinmoy: Abychom se mohli chovat podle našich nejlepších možností, měli bychom si vážit života aspirace. Existují jenom dva životy, které můžeme mít — nikoli tři nebo čtyři. Jeden je život touhy, ten druhý je život aspirace. Ten první nás svazuje, ten druhý nás osvobozuje z nevědomosti.

Bůh nám dává v každém okamžiku svobodu, abychom se mohli rozhodnout. Když nám tuto svobodu dá, my velice často, pokud ne vždy, uděláme špatnou volbu. Můžeme však požádat Boha: „Prosím, vyber to za mě.“ Když potom za nás Bůh tuto volbu udělá, musíme okamžitě říci: „Ach, to jsem chtěl i já!“ Musíme díky síle našeho ztotožnění s Boží Vůlí vědět, že Jeho volba je správná.

Vždycky musíme cítit, že existuje Někdo, kdo je moudřejší než my. Náš problém spočívá v tom, že si vždy myslíme, že víme všechno. My cítíme, že nikdo toho neví tolik, kolik my sami, zejména o našem vlastním životě. Říkáme: „Koneckonců, je to můj život. Kdo jiný může vědět, jak moc trpím?“

My však musíme mít víru v Někoho, a ten Někdo je naše nejvyšší Já, Bůh. Ten Někdo je samozřejmě jenom rozšířením nás samotných. Je naším větším Já. Vždycky musíme cítit, že existuje Někdo, kdo má větší radost z našich dobrých myšlenek a činů než my. Jsou-li to božské činy, Bůh má nekonečnou radost. Jsou-li to nebožské činy, On jenom trpí.

Je-li pro nás obtížné ztotožnit naše nižší já s naším vyšším Já, zkusme alespoň cítit, že existuje Někdo, kdo toho ví nekonečně více než my. Každý jednotlivec by měl hrát roli studenta. Jestliže jsem já studentem, měl by existovat nějaký učitel. Učitel toho ví víc než já, to je důvod, proč chci za ním jít. Když student nestuduje se soukromým učitelem nebo s učitelem ve škole, je pro něj velice obtížné udělat nějaký pokrok — pokud ovšem neaspiruje každý den hodiny a hodiny a vnitřní Průvodce mu nedá poselství, co má dělat. Abychom mohli žít v souladu s naším nejvyšším potenciálem, vždy musíme věřit v Někoho, kdo nám dá světlo, které odděluje život touhy od života aspirace.

Existuje ještě jeden způsob, jak žít v souladu s naším nejplnějším potenciálem. Většina lidských bytostí chce vlastnit svět. Namísto toho, abychom se pokoušeli vlastnit svět, modleme se k Bohu, aby On vlastnil nás. Bůh je v nás, Bůh je s námi a Bůh je pro nás. Musíme se modlit k Bohu: „Můj Pane, vlastni mě takovým způsobem, abych nemohl uniknout Tvému Zraku ani na sekundu. Vlastni mě, vlastni mě!“ Zde se slovem „vlastnit“ rozumí vnímat jako svého vlastního. Ve skutečnosti se modlíme k Bohu: „Můj Pane, Ty mě neustále bereš jako svého vlastního, ale naneštěstí já Tebe nikoli. Dovol mi, abych Tě bral jako svého vlastního.“

Všechny naše problémy lze vyřešit jedině tím, že si budeme myslet, že už od počátku stvoření nás bere Bůh za své. On nás stvořil a nyní má naprosté právo nás chápat jako své vlastní. Stejně tak se můžeme modlit k Bohu: „Jelikož jsme Tvým stvořením, máme naprosté právo tě chápat jako svého vlastního.“

Otec považuje syna za svého vlastního, zcela vlastního. Syn má také právo považovat svého otce za svého vlastního, zcela vlastního. Ale pokud se objeví rozdíl v myšlení otce a syna, vznikne bezpočet problémů. Je tedy velice snadné žít v souladu s naším nejvyšším potenciálem, jestliže nasloucháme Někomu jinému. Ten Někdo jiný je naše vlastní nejvyšší Já, ale pokud žijeme ve světě touhy, je pro nás velice obtížné se s ním ztotožnit. Jestliže cítíme, že ten Někdo nám předává poselství, uvěříme mu.

Mladí chlapci a děvčata v průběhu dospívání v mnoha případech neposlouchají své rodiče. Namísto toho se snaží formovat své životy podle životů svých přátel. Jestliže jejich přátelé něco dělají, snaží se to dělat také. Ale v duchovním životě se snažíme poslouchat Boha, našeho Otce a formovat své životy podle Jeho výslovné Vůle. Dokud si neuvědomíme, že Bůh není nikdo jiný než naše nejvyšší Já, měli bychom cítit, že On je Někdo, kdo toho ví nekonečně více než my.

Když vás vedu nebo když vám radím, abyste něco udělali, musíte cítit, že to vím lépe než vy. Opět musíte cítit: „Ten, kdo mě zná lépe, než já znám sám sebe, bude určitě se mnou v mém utrpení.“ V obyčejném životě může být někdo moudřejší než vy a může vám poradit, ale nebude se ztotožňovat s vaším utrpením. Ale díky jednotě, kterou má Mistr se žákem, se cítí velice, velice smutně, když vidí, jak žák zápasí s mentálními, vitálními a dalšími problémy. Mistr má pocit: „Tato konkrétní duše přišla za mnou pro osvícení. Tato duše přinesla svoje srdce, mysl, vitálno a tělo, a teď tito členové rodiny neposlouchají.“ Když mysl, vitálno, tělo nebo všichni zaráz neposlouchají, je z toho smutný člověk, který je přivedl, a navíc ten, který je měl osvítit, nemůže v tomto člověku a jeho prostřednictvím pracovat.

Abychom dosáhli nejvyššího potenciálu, musíme brát to Nejvyšší jako svoje zcela vlastní. Jsem-li obyčejným poddaným a král mě chápe jako svého vlastního, zaplaví mě láskou, zájmem, požehnáním, vděčností a hrdostí. Kdybych byl princem, měl bych ještě větší právo chápat svého královského otce jako svého vlastního. Přesně takto bychom měli myslet na náš vztah s Bohem, jako kdyby to byl vztah mezi princem a králem.

Takže se vždy snažte ztotožnit s Někým, o kom si myslíte, že toho ví více než vy. V životě neustále někomu nasloucháme nebo někoho posloucháme, ať už z hloubek našeho nitra nebo na vnější úrovni. Je snad nějaká chvíle, kdybychom někomu nenaslouchali? Ten někdo může být fyzický člověk, nebo to může být mysl, vitálno, nebo srdce.

Když dostaneme zevnitř poselství, nemáme čas myslet na to, odkud to poselství přišlo. Mohlo přijít z duše. Nebo mohlo přijít ze srdce, mysli nebo z vitálna. Poselství přicházejí tak rychle, že je berete jako svůj vlastní objev. Nevidíte, že to poselství vám možná dává vaše mysl, a ne vaše srdce nebo duše.

Takže musíte rozlišovat. Přijali jste poselství a teď je chápete jako své vlastní. Ať už přišlo z mysli, vitálna nebo srdce, myslíte si, že je to váš vlastní nápad. Je-li to negativní myšlenka, musíte cítit, že máte nůž nebo pistoli nebo meč v podobě myšlenky. Co potom uděláte? Vaše srdce řekne: „Zahoď to. Nepotřebuješ to. Nemusíš svým mečem nebo pistolí nikoho zabíjet.“ Mysl řekne: „Nech si to. Kdyby tě někdo chtěl zabít, budeš to moci použít.“ Vy však musíte vědět, že způsoby mysli nejsou správné. Mysl vždy zve negativní, nebožské, ničivé síly, protože se vždy dívá jenom na negativní stránku věci. My se musíme vždy dívat na pozitivní stránku, na čistou stránku života. Jakmile přijde touha, musíme cítit, že to je meč, nůž, pistole nebo atomová bomba a my se jí musíme okamžitě zbavit.

Abyste naplnili svůj nejvyšší potenciál, musíte se stát soudci svých vlastních myšlenek. Jakožto soudce použijete svoji sílu rozlišování. Na druhou stranu řeknete: „Jsem jenom soudce. A ten musí vždy poslouchat Nejvyšší soud.“ Nejvyšším soudem je zde Bůh. A Bůh se nás vždy snaží formovat tak, aby se z nás staly ty nejlepší nástroje, které Jej potěší Jeho vlastním Způsobem. Na zemi žijí miliony a miliardy lidí. Proč si Bůh někoho vybere, aby přijal duchovní život? Existuje bezpočet lidí, kteří nepřijali duchovní život. Proč se tedy Bůh namáhal, aby vás přivedl k duchovnímu životu?

V duchovním životě se stejně jako ve školní třídě někomu daří dobře, kdežto ostatním nikoli. Jestli budu studovat nějaký předmět, nepoužiji snad svoji moudrost a nepokusím se stát vynikajícím studentem? Nepokusím se stát nejlepším ze třídy? Aby se z vás stali vynikající hledající, pomyslete na zlaté dny vašeho života — kolik lásky, oddanosti a odevzdání jste chovali k Nejvyššímu — a potom se snažte jít ještě dál. Vždy myslete na všechny ty dobré věci, které jste udělali pro Boha, Nejvyššího, vašeho Mistra a nedovolte mrakům pochybnosti, aby zabránily vašemu vnitřnímu slunci vyjít na povrch.

Zůstanete-li v rozlehlosti, nic vás neovlivní. Tvoje jméno znamená „voda“. Voda symbolizuje ohromné rozšíření vědomí. Musíme žít v této rozlehlosti. Bez vody nemůžeme žít. Lidské tělo je z velké části složeno z vody! Zbytek těla je ve srovnání s vodou zanedbatelný. V Bengálsku říkáme, že druhé jméno vody je život, protože člověk nemůže bez vody žít. Jako hledající musíme stejně tak cítit, že bez rozlehlosti duchovnosti nemůžeme žít.

Musíme brát náš duchovní život tak vážně, jak je to jen možné. Pokud bereme náš duchovní život velice vážně každý den, každou hodinu, každou minutu, neuděláme nevědomě nic špatného. Hledající vstupují do vitálního světa, do světa milostných vztahů, do světa touhy jenom proto, že neberou duchovní život vážně. Ale pokud bereme náš duchovní život vážně, nemůžeme dělat nic nebožského, neaspirujícího nebo neinspirujícího ani na jedinou sekundu.

Je naprosto nezbytné brát duchovní život vážně. Bůh nás stvořil. Na zemi žijeme šedesát, sedmdesát nebo i více let. Každý jednotlivec je snem Boha. Když zahradník něco zaseje, neočekává snad, že ta semínka za pár měsíců vzklíčí? Později bude mít rostlinu, stromek, a nakonec banyánový strom. Právě takto jsme byli Božím snem, když nás On stvořil. Nyní si On přeje vidět, jak jeho sen rozkvétá do skutečnosti. Jak by vůbec mohl Bůh spatřit realitu, když si nebudeme tohoto snu vážit?

Vždycky myslete na sebe jako na zlatý sen Nejvyššího. Na druhou stranu, Bůh chce, aby se tento sen projevil jako skutečnost. Aby se tak stalo, musíme nabídnout sami sebe Bohu. Ty jsi jako hledající udělal mnoho ohromných věcí. Udělej si seznam všech dobrých věcí, které jsi udělal. Budeš překvapený a řekneš: „Udělal jsem mnoho dobrých věcí a jenom pár špatných!“ Jakmile to porovnáš, budeš se smát své vlastní hlouposti, když jsi měl pocit, že jsi hledající k ničemu. Budeš moci říci: „Udělal jsem pro Gurua toto, udělal jsem pro Gurua tamto.“

Dokonce, i kdybys udělal stovku špatných věcí, už samotná skutečnost, že jsi vstoupil na duchovní cestu, je nekonečně důležitější než těch tvých sto špatných činů. Od života touhy jsi přešel k životu aspirace. Takový skok! Je to jako skok do dálky. Ale ne jako těch devět nebo deset metrů ve světě šampiónů. Je to jako kdybys přeskočil stovky mil. Jakmile vstoupíš do duchovního života, musíš cítit, že jsi skočil stovky a tisíce mil. Za tento ohromný skok ti Bůh odpustí stovky špatných činů.

Kromě tohoto velkého skoku jsi za ta léta udělal spoustu dobrých věcí. Mnohokrát jsem tě za něco pochválil nebo jsem se na tebe usmál. Musíš vědět, že to je můj upřímný úsměv. Když se podívám přímo na tebe a velice mocně se usměji, představuje tento úsměv pevnou sílu, která vytrvá tři nebo čtyři týdny. Musíš považovat takový úsměv za něco velice cenného, za mocnou zbraň proti depresi, frustraci a všem možným negativním pocitům.

Každý má nějaké problémy, každý s něčím zápasí. Jeden můj žák trpěl mnoho let depresemi! Teď se účastní našich her a do značné míry tuto depresi porazil. Jak? Tím, že se postavil na pozitivní stranu. Když byl v depresi, jenom to oslabovalo jeho vnitřní život. Právě takto musíme cítit, že pokaždé, když pomyslíme na to, co jsme udělali špatně, jsme se již oslabili. Pokaždé, když chceme udělat něco dobrého, musíme cítit energii, dynamiku a sílu řvoucího lva.

Život musíme vždycky chápat právě tímto způsobem. Pokud jsi udělal něco odrazujícího, zapomeň na to. Udělal jsi spoustu dobrých věcí. Vynes je na povrch. Budeš z toho překvapený, ohromený. Tvé špatné činy jsou ničím, ničím, ničím ve srovnání s dobrými věcmi, které jsi za ta léta udělal!

Jak můžeš dosáhnout svého nejvyššího potenciálu? Když budeš myslet na Nejvyšší a meditovat na Nejvyšší. Chci-li vyšplhat až na vrcholek stromu, musím si ho vážit. Musím si vážit lístků, květů a plodů stromu. Až si budu stromu vážit, pokusím se stát tím, co ve stromu vidím. Potom budu schopen na strom vyšplhat.

Vždy si musíme vážit toho, čím se chceme stát. Teprve když si něčeho vážím, věnuji tomu svoji pozornost. Pokud si budu vážit své fyzické síly a svého zdraví, budu ráno cvičit. Také v duchovním životě uděláme vše potřebné, pokud si ho vážíme. Pokaždé udělám to, čeho si vážím. Jestliže si vážím běhání, vyběhnu ven a budu trénovat bez ohledu na počasí. Jestli si vážím svého duchovního života, vždy se budu modlit a meditovat a dělat všechno, co je v duchovním životě potřeba.

V každém okamžiku našeho života si musíme něčeho vážit, něco oceňovat, něco obdivovat, abychom mohli do takové skutečnosti vrůst. V opačném případě bude náš život jenom aktem očekávání. Očekávání se musí aktivně a dynamicky naplnit tím, že vstoupíme do cvičení: fyzického cvičení, mentálního cvičení, vitálního cvičení nebo duchovního cvičení.

Vraťme se však k tvé otázce — mysli jenom na to, kolik dobrých věcí jsi udělal. Sepiš je a podívej se na ně, prostuduj je. Potom řekneš: „Můj Bože, byl jsem tímto, byl jsem tamtím! Co je to se mnou? Proč jsem si vytvořil takovou samozvanou mentální horečku?

Svámí Vivékánanda byl jednou velice smutný a cítil se špatně, protože už nedostával takové vysoké vnitřní zážitky, které kdysi měl. Potom meditoval a koncentroval se pouze na ty zážitky, které dříve měl. Já vždy říkám, že představivost je skutečnost sama o sobě, jenom v jiném světě. Pokud do tohoto světa dokážeme vědomě vstoupit, sestoupí z něj skutečnost. Svámí Vivékánanda vstoupil do světa svého nejvyššího zážitku silou své představivosti. Potom šel za jeho úroveň.

Ty se také můžeš pokusit vzpomenout, kolikrát jsi měl svoji nejvyšší meditaci. Vyber si z nich jenom jednu, která byla naprosto nejvyšší. Potom jdi vzhůru, vzhůru, vzhůru. Uvidíš, že ses opravdu stal tím, čím ses chtěl stát. Kde je tvůj nejvyšší potenciál? Ne tady na fyzické úrovni, ale na vrcholku stromu. Kdysi jsi dosáhl díky síle své nejvyšší meditace určitou výšku, která byla velice vznešená. Na této úrovni jsou uschovány všechny tvoje vznešené schopnosti a kvality. Nyní je musíš snést sem dolů. Dokud je nepřineseš dolů, nebudeš moci prohlásit, že jsi naplnil svůj nejvyšší potenciál.

Znovu a znovu ti říkám, abys myslel na to, kolik dobrých věcí jsi udělal. V duchovním životě neexistuje nic takového jako oběť. Můžeš říci: „Ach, přinesl jsem pro Gurua takové oběti!“ Už jenom když vyslovíš slovo „oběť“, dostaneš božskou radost a hrdost. Na druhou stranu, jakmile si vybudujeme s někým jednotu, nic takového jako oběť neexistuje. Ale dokud si tuto jednotu nevybuduješ a chceš si udržet určitý pocit oddělenosti — „Můj Guru je toto, já jsem tamto“ — potom se můžeš podívat, kolik stovek obětí jsi za všechna ta léta přinesl pro svého Gurua. Pomyslíš-li na to, dá ti to také sílu.

Z nejvyššího úhlu pohledu nic takového jako oběť neexistuje. Existuje jenom jednota, jednota. Ale pokud nedokážeš zůstat ve svém nejvyšším vědomí, použij slovo „oběť“. Napiš si seznam obětí, které jsi přinesl. Řekneš si: „Udělal jsem toho pro svého Mistra tolik.“ To ti udělá ohromnou radost. Tato radost je i tvou silou.

Můžeš na druhou stranu říci: „Běda, můj Mistr pro mě nic neudělal. Dělal jsem pro něj tolik věcí měsíce a měsíce.“ Z toho bude lidské v tobě v depresi. Řekneš si: „Je tak nevděčný. V takové chvíli můžeš říci: „Ne, nemusí mi nic dávat. Nejsem žebrák. Budu jenom dávat a dávat.“ Takový přístup přichází, pokud máme lásku. Když máme skutečnou lásku, jenom dáváme, dáváme a dáváme.

Ty jsi přinesl oběti. Máš-li pocit, že ti nic nedávám, nebo že tvoje duše ti na oplátku nedává nic, řekni si: „Budu hrát roli dárce.“ Nakonec přijde doba, kdy si uvědomíš, že schopnosti, které ti umožnily toto všechno udělat, přišly ve skutečnosti od Někoho jiného, od tvého nejvyššího Já, od tvého Gurua, od Nejvyššího. Pokud si nyní chceš uchovat svoji individuální vůli, transformuj ji na božskou vůli, dokud nepřijde chvíle, kdy se tato božská vůle absolutně ztotožní s nesmrtelnou Vůlí Nejvyššího.

Abys mohl využít svůj absolutní potenciál, podívej se na svůj strom života jako na celek. Zkus vidět, kolikrát jsi pozoroval nádherné květy a velice lahodné plody — jak je možné, že teď je nevidíš? Když jsi je měl, určitě sis jich vážil. Musíš vysoce hodnotit všechny ty dobré věci, které jsi udělal za všechna ta léta. Podívej se, kolik dobrých věcí jsi udělal a kolik obětí jsi přinesl! Uvidíš nekonečný seznam věcí, které jsi udělal. Ty špatné věci, na které myslíš, neaspirující, touhou spoutané věci — zjistíš, že jsou vedle toho bezvýznamné. Protože si ceníš skutečného v sobě, skutečné ti umožní vidět, že neskutečné je v porovnání s ním absolutně k ničemu.

Čím více si vážíme skutečného v nás, čím více si vážíme dobrých věcí, které jsme udělali, tím jsme silnější. Když budeme silní, silnější, nejsilnější, neinspirující nebo touhou spoutané věci, které jsme udělali nebo které hodláme udělat, vyblednou do bezvýznamnosti. Když myslíš na dobré věci, které jsi udělal, vyvoláváš sluneční záři. Ty druhé věci jsou jako drobná, malá jeskyně. Sluneční záře je rozlehlejší než nejrozlehlejší, osvěcuje celý svět. Koho zajímá malá, tmavá jeskyně, když se můžeš radovat ze zářícího slunce?

Život je jako neustálé přetahování lanem. Na jedné straně je temnota, na druhé straně je světlo. Budeš překvapen, až uvidíš, kolikrát jsi v této přetahované byl na straně světla, jak jsi táhnul svoji nevědomost k její transformaci. Možná máš pocit, že jsi občas stál na straně temnoty. Ne, vždy mysli na to, kolik jsi udělal dobrých věcí a kolik dobrých věcí hodláš udělat. Tyto dobré věci jsou jako oceán a špatné věci jsou jako pár kapek.


  1. SCA 1039. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy v New Yorku 11. února 2001.

From: Sri Chinmoy, Sri Chinmoy odpovídá, část 30 - , (knižně nevydáno), 2016
Sourced from http://cz.srichinmoylibrary.com/sca-30-cs