Světlo Východu pro mysl Západu

Duchovnost: co to je a co není

University of the West Indies, Kingston, Jamaica
10. ledna 1968

Duchovnost je bezmezná svoboda člověka na lodi jeho života: svoboda cesty jeho života, svoboda od bolestí jeho života a svoboda za dosaženími jeho života.

V duchovnosti je nejvzdálenější vize člověka. V duchovnosti je nejbližší skutečnost člověka.

Bůh má Soucit. Člověk má aspiraci. Duchovnost je světlo vědomí, které sjednocuje aspiraci člověka a Soucit Boha.

Duchovnost říká člověku, že člověk je Bohem zahaleným a Bůh je člověkem odhaleným. Duchovnost není únik ze světa skutečnosti. Duchovnost nám říká, co je pravá skutečnost a jak ji můžeme zde na zemi objevit. Duchovnost není popřením života, ale nejčistším přijetím života.

Život musíme bezvýhradně přijmout. Život musíme oduševněle poznat. Život musíme úplně přeměnit. Život musíme věčně žít.

Duchovnost není píseň nevědomosti. Je to matka koncentrace, meditace a realizace. Koncentrace mě dynamicky vede k Bohu. Meditace tiše přivádí Boha ke mně. Realizace mě ani nevede k Bohu, ani nepřivádí Boha ke mně.

Realizace mi odhaluje, že Bůh je modrým ptákem Nekonečné Skutečnosti a já jsem zlatými křídly Božské Pravdy.

Duchovnost mi ukázala rozdíl mezi mým mluvením a mým tichem, mezi mou myslí a mým srdcem. Při mluvení se snažím něčím stát. V tichu jsem.

Když otevřu svá ústa, Bůh zavře mé srdce. Když zavřu svá ústa, Bůh otevře mé srdce.

Má mysl říká: „Bůh mě potřebuje.“ Mé srdce říká: „Já potřebuji Boha.“ Má mysl chce Boží stvoření vlastnit, zatímco ho zanedbává. Mé srdce chce Boží stvoření obejmout, zatímco mu slouží. Má mysl říká, že neví, jestli myslí na Boha, nebo na sebe. Někdy má mysl cítí, že pokud ona nemyslí na Boha, ani Bůh nemyslí na ni. Mé srdce vidí a cítí, že Bůh na něj myslí, dokonce i když ono na Boha nemyslí. Duchovnost mi potají řekla, co je mou nejvyšší potřebou a jak ji mohu naplnit.

Co je mou nejvyšší potřebou? Boží Požehnání. Jak ji mohu naplnit? Prostě tak, že si půjčím z Boží Banky. Jak zaplatím svůj dluh? Snadno! Tak, že si z Boží Banky půjčím znovu. Musím si ale půjčit moudrost a nic jiného. Moudrost vlastněna, dluh vymazán. Vskutku, tato moudrost je dechem duchovnosti.

Jsem pokusem Boha. Dal mi mé jméno: věda.

Jsem zážitkem Boha. Dal mi mé jméno: duchovnost.

Jsem realizací Boha. Dal mi mé jméno: jednota — jednota uvnitř, jednota navenek.

Bůh je mou Skutečností.
Nebe je mou Nesmrtelností.
Země je mou Božskostí.
Na zemi rostu.
S Nebem se stávám.
V Bohu jsem.

Strach z vnitřního života

University of the West Indies, Kingston, Jamaica
12. ledna 1968

Podivný je tento náš svět. Podivnější je naše lidské chápání. Nejpodivnější je náš strach z vnitřního života.

Co je to vnitřní život? Je to život, který žije, aby rostl, a roste, aby žil. Roste v nekonečné vizi duše. Žije v nejposvátnější dokonalosti duše. Tento vnitřní život jedná vždy v souladu s přeměňujícím a naplňujícím světlem duše. Pokud neznáte svou duši, ve světě moudrosti budete nařčeni z hrozné nevědomosti. Pokud svou duši znáte, okamžitě se seznámíte s Bohem.

Prosím nezapomínejte na svůj velký slib Bohu. Než jste přišli do tohoto světa, než jste na sebe vzali lidský plášť, řekli jste Bohu, svému sladkému Pánu, se vší svou upřímností, kterou máte, že se zúčastníte Jeho kosmické lily (hry).

Řekl vám: „Mé dítě, naplň na zemi Mne a zároveň i sebe.“ Byli jste božsky rozechvělí, vaše radost neznala hranic.

Řekli jste: „Otče, naplním. Kéž je můj oduševnělý slib hoden Tvého soucitného Příkazu.“

Naneštěstí jste teď na svůj slib úplně zapomněli. Zde na zemi nechcete naplnit Boha, ale sami sebe. Vaše neosvícená mysl vás navádí k tomu, abyste Boha zradili, a vy to děláte. Cítíte, že Boží naplnění přijde jen prostřednictvím vašeho naplnění. Pokud to tak nepůjde, nejste připraveni obětovat pro naplnění Boha zde na zemi svůj životní dech.

Váš božský slib roní hořké slzy neúspěchu. Je zbytečné říkat, že pokoušet se naplnit sami sebe dříve, než naplníte Boha, je jako zapřáhnout kočár před koně. Je to vrchol nesmyslnosti.

Možná jste si už uvědomili, proč jste ve svém nejupřímnějším slibu Bohu selhali. To kvůli svému strachu. Když se vás zeptám, kolik nepřátel máte, vyskočíte a řeknete: „Celou řadu!“ Musím však říci, že se mýlíte. Máte jen jednoho nepřítele, a to je vše, ačkoliv k vašemu velkému úžasu se zdá být sám svým hostitelem. Tímto vaším jediným nepřítelem je strach, váš nevědomě opatrovaný strach.

Obáváte se vnitřního života. Máte pocit, že v okamžiku, kdy se vydáte do vnitřního života, budete ztraceni, zcela ztraceni. Můžete si také myslet, že přijetím vnitřního života si stavíte vzdušné zámky. Nakonec můžete mít pocit, že přijmout vnitřní život znamená vhodit svůj nejcennější život do tlamy řvoucího lva, který zcela pohltí vás i celý váš život.

Máte nespočet sladkých snů. Chcete je uskutečnit. Všechny vaše sny se chtějí těšit ze světa. Chcete dát celému světu svou úžasnou sílu. Máte pocit, že pokud se vydáte do vnitřního života, budete připraveni o všechna tato neocenitelná dosažení. A v této chvíli nastává okamžik, kdy se objevuje strach, a vy se přirozeně začínáte vnitřního života lekat. Strach vás začíná mučit. Snaží se vás omezit a spoutat.

Naneštěstí, váš život se poddává této žalostně mylné představě. Avšak pokud byste jednou, jen jednou, s pomocí své vše posilující meditace, dokázali vzít svůj dlouho opatrovaný strach do vnitřního světa, spatřili byste, že v něm strach ztrácí svou existenci. Okamžitě se sjednocuje s dynamickou silou vašeho vnitřního života.

Pokud chcete opravdu vlastnit vnější svět, musíte nejprve vlastnit vnitřní svět, a ne obráceně. Pokud se chcete opravdu těšit z vnějšího světa, musíte se nejprve těšit z vnitřního světa, a ne naopak.

Pokud vaše srdce touží po tom sloužit lidstvu, musíte nejprve sloužit vnitřní Božskosti. Neomylná je tato pravda.

Poznej sám sebe

University of Puerto Rico, Rio Piedras, Puerto Rico
26. srpna 1968

Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe“.

Každý člověk musí poznat sám sebe. Musí se poznat jako nekonečné, věčné a nesmrtelné Vědomí. Pojem Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti je nám naprosto cizí. Proč? Důvod je zcela prostý. Žijeme spíše v těle než v duši. Tělo je pro nás vším, za ním nic není a nemůže nic být. Existenci duše považujeme za pouhou představu. Ale já vás ujišťuji, že duše není neskutečná. Je životem a zároveň odhalením Vesmírné Skutečnosti. Většina z nás žije v těle, v pozemském fyzickém vědomí. Naším učitelem je temnota, naším profesorem je nevědomost. Avšak pokud budeme žít v duši, uvidíme, že naším učitelem bude vize a naším profesorem bude osvícení.

„Život je úsilí“ — to říká tělo. „Život je požehnání“ — to říká duše. Lidské v člověku nechce jít dále, než je morálka, společnost a lidstvo. Božské v člověku sestupuje z Božskosti do lidstva, z jednoty do rozmanitosti.

Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe“. Zřeci upanišad tuto transcendentální Pravdu nejen odhalili, ale také nabídli trpícímu, plačícímu a bojujícímu lidstvu. Aby se člověk poznal, nejprve musí objevit sám sebe. Co je to sebeobjevení? Sebeobjevení je realizace Boha.

Bez jógy nemůže být žádné sebeobjevení. Jóga není náboženství. Jóga je Univerzální Pravda. Je to stará pravda Indie. Je to nejdůležitější zážitek života. Pravá jóga a život patří k sobě. Nemůžete je oddělit. Pokud se je pokusíte oddělit, nepodaří se vám to. Jóga a život jsou tak neoddělitelné jako Stvořitel a stvoření.

Je jóga jiným jménem pro krutou askezi? Určitě ne. Je jóga jiným jménem pro sebedisciplínu? Rozhodně ano. Vyžaduje jóga odmítnutí světa a vyhladovění smyslů? Ne, nikdy. Vyžaduje jóga přijetí světa a ovládnutí smyslů? Ano, obrovské ano. Je jóga pro každého? Ano i ne.

Ano, protože každá lidská duše přišla od Boha a vnitřně usiluje o to, aby se k Němu vrátila. Ne, protože někteří lidé na svém současném stupni vývoje cítí, že mohou žít bez Boha.

Mohou dát vědomosti a úvahy člověku seberealizaci? Ne. Pouhá knižní znalost končí sebeklamem. Proč? Protože člověk znalosti cítí, že dosáhl nesmírné moudrosti. Bohužel neví, že skutečná nesmírná moudrost může přijít jen s realizací Boha. Pouhé mentální zdůvodňování končí sebezklamáním.

Může dát zasvěcení a aspirace člověku seberealizaci? Ano. Zasvěcení člověka je květina jeho srdce, kterou nabízí k Nohám Boha. Aspirace člověka je plod jeho duše, který pokládá do Klína Boha.

Pro seberealizaci potřebuje člověk svobodu. Bůh mu dává svobodu. Co je to svoboda? Svoboda je síla oběti Boha a síla zázraku člověka. Šrí Rámakrišna, velký indický duchovní Mistr, jednou řekl: „Chudákovi, který neustále říká: ‚Jsem spoutaný, jsem spoutaný,‘ se daří být jen spoutaným. Ten, kdo ve dne v noci říká: ‚Jsem hříšník, jsem hříšník,‘ se doopravdy stává hříšníkem. Člověk musí mít hořící víru v Boha, tak aby mohl říci: ‚Opakoval jsem Boží jméno, jak se mě tedy hřích může držet? Jak mohu být ještě hříšníkem?‘“

Musíme mít pozitivní myšlenky, pozitivní představy, pozitivní ideály. Jen tehdy nám náš Cíl nezůstane vzdálený. Každý člověk musí cítit: „Jsem u Nohou Boha, svého Mistra. Jsem v rukou Boha, svého Stvořitele. Jsem v srdci Boha, svého jediného Milovaného.“

„Žádej a bude ti dáno, hledej a nalezneš, klepej a bude ti otevřeno.“

Žádal jsem. Můj Pán mi poskytl svůj bezmezný Soucit. Hledal jsem. Můj Pán mi dal svou nekonečnou Lásku. Klepal jsem. K mému naprostému úžasu nebyly dveře zevnitř zamčené. Můj sladký Pán dychtivě očekával můj příchod. Hle, přicházím!

Smysl života

Inter-American University, San Juan, Puerto Rico
17. října 1968

Život je pro Boží stvoření Božím transcendentálním Požehnáním. Co je důležitější než Boží Požehnání? Boží Zájem. Co je důležitější než Boží Zájem? Naprosté naplnění Boží Vůle.

Život je lidským zážitkem moudrosti a víry. Moudrost bez víry je spoutání prázdnoty. Víra bez moudrosti je úsměv hlouposti. Víra a moudrost patří k sobě. Víra nás probouzí k tomu, abychom Pravdu viděli. Moudrost nám pomáhá k tomu, abychom Pravdou žili.

Vnější svět je hra nesouladu mezi prchavými a ničivými myšlenkami lidské mysli a trvalou a tvořivou vůlí lidské duše. Vnitřní svět je hra harmonie mezi odevzdáním mysli a přijetím duše.

Život je vůle. Je jen jedna vůle, která spojuje Boha a člověka. Tato vůle je sestupujícím Úsměvem Zájmu a Soucitu a stoupajícím pláčem lásky a bezmocnosti zároveň. Život je vědomé úsilí člověka spatřit Boha tváří v tvář.

Nejprve se pokus. Potom plač, je-li to nutné.
Nejprve dávej. Potom ber, je-li to nutné.
Nejprve utíkej. Potom se zastav, je-li to nutné.
Nejprve buď tím, kdo dělá. Potom tím, kdo mluví, je-li to nutné.


Světu vládne myšlenka, lidská myšlenka.
Avšak pouhé myšlení nemá žádný význam.

Když myslím, Bůh je mým zklamáním.
Když pláču, Bůh je mou útěchou.
Když se snažím, Bůh je mým spasením.
Když chci, Bůh je mým osvícením.

Pokud skutečně milujeme život, pak musíme nejprve milovat Boha, protože Bůh je nejen Zdrojem, ale samotným Dechem života. Láska k Bohu nás nestojí nic, vůbec nic, ale je velmi cenná. Naše mysl zná tuto pravdu. Naše srdce žije tuto pravdu. Naše duše ztělesňuje tuto pravdu.

Nejvyšším cílem lidského života je osvobození. Osvobození je volba člověka a Milost Boha. Osvobození je naprostá svoboda člověka a neustálá zodpovědnost Boha.

Pláčeš, protože nemáš žádný plán, jak ze svého života učinit něco významného a úspěšného. On pláče, protože všechny jeho plány skončily neuspokojivě. Já pláču, protože nechci mít žádné plány. To, co chci, je neustále sedět u Nohou Nejvyššího, který je Vizí a zároveň Skutečností.

Můj život má tři doktory: Dr. Lásku, Dr. Oddanost a Dr. Odevzdání. Dr. Láska léčí omezenost mé mysli. Dr. Oddanost léčí nečistotu mého srdce. Dr. Odevzdání léčí nevědomost mého života.

Můj život má tři Bohy: Boha Existenci, Boha Vědomí a Boha Blaženost. Bůh Existence ve mně věčně žije. Bůh Vědomí ve mně neustále roste. Bůh Blaženost se mnou nesmrtelně žije.

Člověk a jeho cíl

State University of New York at Farmingdale
11. listopadu 1968

Moji milí přátelé, jste šťastní, jste mimořádní. Tato významná pobočka Státní univerzity vám pomáhá, abyste se tady specializovali v zahradnictví a zemědělství. Brzy se ve vědě o životě rostlin a obdělávání půdy bude cítit jako doma. V širším a čistším slova smyslu dáváte světu slavnostní slib, že chcete být opravdovými dětmi Přírody a Matky Země.

Jsem si jist, že všichni víte, že to byl indický vědec, pan J.C.Bose, který objevil život v rostlinách. Narodil se v Bengálsku. Jsem hrdý na to, že jsem se narodil ve stejné zemi.

Vaše opravdová láska k přírodě vás opravňuje a umožní vám získat zvláštní lásku, zájem, přízeň a požehnání z Vesmíru, z Univerzálního Života a od Univerzální Matky.

Člověk řekl vesmíru: „Pane, já existuji!“ „Nicméně,“ odpověděl vesmír: „tento fakt ve mně nevytvořil žádný závazek.“

— Stephen Crane

I když to může být pro ostatní pravda, toto zarážející prohlášení od Stephena Crane se na vás nevztahuje ani v nejmenším. Chtěl bych vám říct, že Vesmír, Univerzální Život a Univerzální Matka hrdě požehná ty své oddané bytosti a odevzdané srdce, které mají rády Přírodu, které obdivují Přírodu. Co je příroda? Příroda je Bůh Matka. Ve svém mužském aspektu je Bůh transcendentní. V jeho ženském aspektu je Bůh univerzální. Prosme o Boží přítomnost Univerzální Matky předtím, než vstoupíme do promluvy „Člověk a jeho Cíl“.

Falešným cílem člověka je lidská láska. Lidská láska smutně selhává. Falešným cílem člověka je fyzická krása. Fyzická krása je jen povrchní. Falešným cílem člověka jsou peníze a materiální bohatství. „Je snazší pro velblouda projít uchem jehly, než pro boháče dostat se do Království nebeského.“

Skutečným cílem člověka je pravda. Pravda ho probouzí z jeho spánku nevědomosti. Skutečným cílem člověka je mír. Mír ho sytí, sytí jeho vnitřní i vnější život. Skutečným cílem člověka je blaženost. Blaženost ho činí nesmrtelným, činí nesmrtelným jeho životní dech.

Seberealizace: to je to, co člověk potřebuje od Boha. Láska: to je to, co Bůh potřebuje od člověka. Víra: to je to, co Bůh vždy má v člověka. Avšak běda, člověk si víru v sebe sama a víru v Boha teprve musí vypěstovat.

Člověk bez váhání říká: „Kdybych měl čas, miloval bych Boha. Kdybych měl čas, uctíval bych Boha. Kdybych měl čas, dokonce bych po Bohu i plakal.“

Ubohý Bůh má čas. Má čas odpouštět lidské nekončící hlouposti. Má čas žehnat lidské nestoudné mysli a uspokojit všechny skutečně nezbytné potřeby člověka. Má čas dokonce i na to, aby plakal po lidské dosud nezrozené upřímnosti.

Člověk a Bůh. Pokuste se Boha uskutečnit. Bůh i člověk vám řeknou: „Úžasné, pokračujte!“ Pokuste se Boha vysvětlit. Člověk vám okamžitě řekne: „Přestaňte! Nesnižujte Boha, nemučte Boha!“ Bůh prohlásí: „Přestaňte! Alespoň kvůli Mně nepodvádějte lidstvo, nepodvádějte Mé děti!“

Nepokoušejme se Boha vysvětlit. Budeme-li se o to snažit, bude odhalena naše nevědomost. Usilujme všichni o to, abychom si Boha uvědomili. Co k tomu potřebujeme, je meditace. Meditujme, meditujme na Boha.

Člověk musí dojít daleko, velmi daleko. Musí dosáhnout břehů Zlatého světa, který je Za. Musí kráčet pomalu, vytrvale a jistě. Musí však kráčet vpřed, ne zpět. Lincoln zve člověka, svého souputníka, aby s ním zpíval: „Kráčím pomalu, avšak nikdy zpět.“

Věříme ve vývoj. Člověk se nevrací do zvířecího království. Postupuje ke Království nebeskému, které stále dýchá, roste a plane v nejvnitřnějších zákoutích jeho srdce.

Přátelé, rozvíjíte si poznání. Děláme to všichni. Každá lidská bytost musí vlastnit úrodu znalostí.

Někdo řekl: „Vysokoškolské vzdělání je často stvrzenkou na účty mladého člověka, kterou zaplatil jeho otec.“

Mám dost odvahy říci, že zcela tuto slepou myšlenku odmítám. Vaši rodiče chtějí, abyste se naučili, jak se plave v moři znalostí. Vaše profesoři, kteří jsou odborní plavci v moři znalostí, vás naučí, jak úspěšně a skvěle plavat. Hluboce obdivuji vaši horlivou upřímnost a obrovskou kapacitu vašich profesorů. Ale, bohužel, znalosti, knihy poznání, nestačí. Vy všichni to víte. Neobjevil jsem nic nového nebo fantastického. Daleko od toho. Jen vám připomínám dušeplnou skutečnost, že existuje další moře.

Existuje jiné moře, moře božského světla, míru, blaženosti a síly. Toto moře vám dá poznání a osvobození. Uskutečníte svou vědomou a nerozdělitelnou jednotu s Bohem. Budete osvobozeni od svého tisíciletého spoutání. Toto moře vám dá nekonečné naplnění. Něco víc: toto moře vás zcela přesvědčivě nechá pocítit, že jste opravdově a neomylně Bohem zítřka.

Kdo říká, že člověk spí? Není to pravda. Člověk se probudil se svými četnými touhami, ale bylo to hanebně brzy. Zjistil, že Bůh nebyl a nikdy nebude připraven, aby ho přijal. Člověk se probudil se svou planoucí aspirací, ale bylo to neomluvitelně pozdě. Přesto byl Bůh dychtivý, aby ho přijal, objal, a nakonec posadil na svůj transcendentální Trůn.

Jak žít ve dvou světech

Sarah Lawrence College, Bronxville, New York
14. ledna 1968

Zabráním-li zlomení jediného srdce, nebudu žít nadarmo; když se mi podaří zmírnit jeden bolavý život, nebo ochladit jednu bolest, nebo pomoci jednomu drozdu nazpět do hnízda, nebudu žít nadarmo.

— Emily Dickinson

Mé drahé sestry,

Přišel jsem sem, abych vám sloužil. Musím sloužit. Pokud budu moci posloužit i jediné z vás v jejím úsilí směrem k sebepoznání, nebudu žít nadarmo. Ne, můj život na zemi najde svůj původní význam. Máte plné právo být hrdé na to, že jste oddané studentky na této škole, jedinečné ve Spojených státech. A dnes mi Bůh nabízí bezkonkurenční příležitost objevit ve vás aspirující srdce.

Sarah Lawrence College je pro ženy, jak všichni víme. Rád bych řekl pár slov o hinduistických ženách. Přišel jsem nedávno z Indie, a jsem si jist, že víte, že jsem hinduista. Hinduistická žena je žijícím ztělesněním svatosti, zbožnosti a víry. Čistota je spojnice mezi jejím životem a jejími činy. O intelektuální vzdělání se nestará. Její srdce pláče po vnitřním vzdělávání, po vzdělávání duše. To není nadsázka. Její život spontánní a nekonečné oběti je duší hinduistů. Ve starodávné minulosti to byla hinduistická žena Maitreji, která řekla svému manželu Jádžňavalkjovi, neporovnatelnému mudrci Upanišad, že ji neuspokojí nic jiného, než Nesmrtelnost.

Když řekla Nesmrtelnost, nemyslela tím prodloužení její fyzické existence po miliony let. Mínila tím, že chce mít nesmrtelné vědomí, vědomí Nesmrtelnosti, uvnitř i vně.

„Velká otázka, na kterou jsem nebyl schopen odpovědět ani po třiceti letech zkoumání ženské duše, je: co ženy chtějí?“

— Sigmund Freud

Jménem žen po celém světě nám duše Maitreji říká, co žena chce.

Jsou dva světy: jeden je svět Pravdy, ten druhý svět klamu. Co rozhodne, když se Pravda a klam neshodnou? Přijetí, jejich vzájemné přijetí. Pravda přijme klam, aby přeměnila jeho život. Klam přijme Pravdu, aby projevil Její dech.

Dva světy: jeden je znám jako přijetí, druhý jako odmítnutí. Se svou nejhlubší vděčností přijímám to, co pro mě má Bůh: osvícení. S nezdolným odhodláním odmítám to, co pro mě má svět: zklamání.

Dva světy: podmínka a situace. Podmínka říká: „Bůh dává, když ty dáváš.“ Situace říká: „Jsi bezmocný. Jedině Bůh může dávat a také dává.“

Na rozdíl od druhých, můj Bůh má dvě jména: Blaženost a Soucit. Ve vnitřním světě Mu říkám Blaženost. Ve vnějším světě Mu říkám Soucit.

Můj Bůh má dvě duše. Duše, kterou má ve vnitřním světě, vyjadřuje Jeho Sen. Duše, kterou má ve vnějším světě, odhaluje Jeho Skutečnost.

Můj Bůh má dvě těla. Jeho vnějším tělem je má inspirace. Jeho vnitřním tělem je mé osvobození.

Nebe a peklo představují dva světy v našem vědomí. Nebe překvapuje peklo svou bezmeznou radostí. Peklo překvapuje Nebe svým neustálým pláčem. Nebe říká peklu: „Umím tančit, a pokud chceš, mohu tě to naučit.“ Peklo říká Nebi: „Báječné! Umíš tančit a jsi připraveno mě to naučit. Ale přeji si ti říci, že já si umím zlámat nohy a pokud chceš, mohu je zlámat i tobě.“

Věda a duchovnost jsou dva odlišné světy. Věda chce cesty zkrátit. Duchovnost je chce sjednotit. Mně nestačí ani jedno. Má vize chce cestu přeměnit a učinit ji božskou.

Východ a Západ: dva světy. Musíme je sjednotit. Probuzené vědomí člověka viditelně směřuje k božskému. Toto je nejnadějnější paprsek světla mezi okolními temnotami dneška. Toto je okamžik spojení nejen rukou, ale také myslí, srdcí a duší. Nad všemi fyzickými a mentálními překážkami mezi Východem a Západem, vysoko nad národními a osobními zvyky, bude vlát nejvyšší prapor božské jednoty.

Vnější svět je svět uvažující mysli. Vnitřní svět je svět zážitku. Pro vnější svět je obtížné věřit v existenci Boha. Avšak ve vnitřním světě je existence Boha vždy zřejmá.

Sri Aurobindo řekl: „Přesvědčivými důvody mi ukázali, že Bůh neexistuje, a já jsem jim věřil. Poté jsem Boha spatřil, neboť ke mně přišel a objal mě. Čemu mám teď věřit, vysvětlování druhých, nebo vlastnímu zážitku?“

Můžeme žít ve dvou světech? Zajisté můžeme. Máme-li spontánní inspiraci, můžeme úspěšně žít ve vnějším světě a dosáhnout svých vnějších cílů. Máme-li oduševnělou aspiraci, můžeme žít ve vnitřním světě a dosáhnout svého vnitřního Cíle.

Vnější svět je tělo. Vnitřní svět je duše. Pokud zůstáváme v těle, musíme se neustále držet příkazů duše, tak aby tělo, namísto aby bylo slepým nástrojem osudu, se stalo dokonalým kanálem pro božské projevení Nejvyššího ve fyzickém. A pokud chceme žít v duši, zažívat nekonečné světlo, mír a blaženost, potom nesmíme tělo zanedbávat, nesmíme ho ničit, protože je to v tomto těle, kde duše na zemi přebývá.

Povinnost nejvyšší

Boston University, Boston, Massachusetts
24. března 1969

Básník zpívá:

„Spal jsem a snil, že život je Krása. Probudil jsem se a zjistil, že život je Povinnost.“

— Rabíndranáth Thákur

Povinnost a krása jsou jako severní a jižní pól.

Co je krása? Krása je jednota konečného s Nekonečným. Krása je vyjádření Nekonečného skrze člověka konečného. Krása je lidské ztělesnění Boha Nekonečného. Bůh se ve fyzickém světě projevuje skrze krásu.

Krása duše je ve fyzickém světě krásou jedinečnou. Tato krása inspiruje vnější svět a naplňuje vnitřní svět. Tato krása nás sjednocuje s duší Boha, Světlem nekonečným. Tato krása nás sjednocuje s tělem Boha, vesmírem. Když žijeme ve světě aspirace, uvědomujeme si, že transcendentální povinnost a univerzální krása jsou dokonalým vyjádřením jedné a té samé skutečnosti.

V našem každodenním životě je povinnost cosi nepříjemného, náročného a odrazujícího. Když si připomeneme svou povinnost, ztratíme veškerou svou vnitřní, spontánní radost. Cítíme se bídně, Máme pocit, že bychom svou životní energii mohli využít lépe. Jen člověk bez zdravého rozumu může říci, že neví, co je jeho povinností. Každý člověk zná svou povinnost dobře, příliš dobře. Záleží na něm, zda ji bude plnit, nebo ne.

Život aspirujícího člověka je život, který musí plnit povinnost nejvyšší. Jeho první a nejpřednější povinností je realizovat Boha. V jeho životě zde na zemi nemůže být kromě této povinnosti žádná jiná. Když aspirující člověk spatří světlo dne, Bůh Sám ho inspiruje tímto poselstvím:

Uskutečni Mě na zemi.
Odhal Mě na zemi.
Naplň Mě na zemi.

Čas je pomíjivý. Čas na nás nečeká. Musíme být moudří. Každý okamžik můžeme využít pro božský účel. Každý okamžik můžeme využít k plnění své oduševnělé povinnosti. Povinnost je bolestivá, nudná a jednotvárná prostě proto, že ji provádíme se svým egem, pýchou a domýšlivostí. Povinnost je příjemná, povzbuzující a inspirující, když ji provádíme pro Boha.

Potřebujeme změnit svůj postoj k povinnosti. Pracujeme-li pro Boha, potom neexistuje žádná povinnost. Vše je radostí. Vše je krásou. Každý čin musíme vykonat a nabídnout k Nohám Boha. Povinnost pro Boha je povinností nejvyšší. Nemáme právo převzít jakoukoliv jinou povinnost dříve, než dosáhneme svého vlastního duchovního spasení. Copak nám Bůh tento krásný úkol nesvěřil již ve chvíli našeho zrození?

Nejvyšší povinností je neustále usilovat o realizaci Boha. Čas je krátký, avšak poslání naší duše na zemi je vznešené. Jak můžeme plýtvat časem? Proč bychom ho měli trávit v potěšeních smyslů? Často říkáme, že nejsme druhým zavázáni, protože jsme od nich nic nedostali. Nic nám nedali. Pravda, nejsme jim zavázáni, ale existuje něco, čemu se říká ‚očekávání‘. Možná jsem si od vás nic nevzal, to však neznamená, že ode mě nemůžete něco očekávat. Někdy může být vaše očekávání oprávněné. Očekávat zajisté můžete, ale je jedna věc, kterou udělat nemůžete. Nemůžete si činit nárok. Můžete očekávat a záleží na mně, zda vám to, co chcete, dám, ale nárok si činit nesmíte. Jen Bůh si může činit nárok. Bůh a jedině Bůh ode mě může požadovat celý můj život. Každý člověk musí cítit, že Bůh má plné právo činit si na něj navždy nárok, zde na zemi i tam v Nebi.

Miluj svou rodinu. To je tvou velkou povinností. Miluj lidstvo více. To je tvou větší povinností. Miluj Boha nejvíce. To je tvou největší povinností, povinností nejvyšší.

Jsou dvě věci: jedna je pamatování a druhá je zapomnění. Všichni víme, že je naší povinností dostat plat. Je to vskutku naše povinnost a my na ni vždy pamatujeme. Je však ještě jiná povinnost. Abychom dostali svůj plat, musíme pracovat. Nějak se nám daří na to zapomínat.

Také v duchovním světě existuje povinnost. Tou povinností je těšit se z plodů realizace Boha. Všichni to víme a jsme nesmírně dychtiví tuto povinnost splnit. Ale bohužel zapomínáme na jinou povinnost: meditaci. Jednou povinností je těšit se z plodů, druhou je plody získat. My jsme však dostatečně chytří a pláčeme po plodech realizace dlouho před tím, než vstoupíme na pole meditace.

Žádná meditace, žádná realizace. Bez meditace není realizace Boha nic jiného než sebeklam. Aspirující člověk má nanejvýš významnou povinnost, a tou povinností je mít dokonalou víru ve své božské schopnosti. Má-li víru v sebe sama a víru v žijícího Gurua, potom může snadno splnit nejvyšší povinnost, povinnost sebeobjevení, realizace Boha.

Bůh a já

Brandeis University, Waltham, Massachusetts
26. března 1969

Dobrý večer sestry a bratři, poznejme, že dobré ráno je Boží ráno a dobrý večer je Boží večer. Dobrý den je den člověka, a dobrá noc je noc člověka. Boží ráno a večer říká člověku: „Neděláme nic jiného, než že na tebe myslíme.“ Den i noc člověka říká Bohu: „Nemůžeme dělat nic jiného, než se k tobě modlit.“

Bůh a já. Bůh je můj Otec. Bůh je má Matka. To je to, co vím. Také vždy vím, co mám dělat.

Když říkám, že vím, co mám dělat, obávám se, že mě špatně pochopíte. Je velmi pravděpodobné, že budete zpochybňovat mou upřímnost.

Pokusím se bránit. Řeknu vám své nejvnitřnější tajemství: „Vím, co mám dělat, jen proto, že za mě vše dělá Bůh.“ Potom se mě můžete zeptat, proč dělá Bůh vše za mě, a ne za vás. Pokud je to tak, Bůh mi bezpochyby straní. Ujišťuji vás však, že Bůh nikomu nestraní. On takový není.

Vím, co mám dělat, protože Bůh to dělá za mě. Vím, že sám nedělám a nemohu dělat nic. Bůh je Tím, kdo dělá. Bůh je činem. Bůh je plodem tohoto činu. Můj život je věčným zážitkem Boha.

Mezi vaším přístupem k Bohu a mým přístupem k Bohu je bohužel nepatrný rozdíl. Pamatujete si, co lidstvu řekl Boží Syn? Řekl: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Já věřím v Božího Syna. Snažím se žít tuto pravdu. Věřím také v indické védské zřece starodávné minulosti. Ti říkali: „Brahmosmi“ — „Já jsem Brahman. Jsem jeden bez druhého.“ Mám také bezmeznou víru v učení Sri Krišny, které jsem se naučil z Bhagavadgíty, Písně Nebeské: „Člověk je tvořen jeho vírou. Jakákoliv je jeho víra, takový je on.“

Vím, že Boha můžeme vidět. Vím, že Boha můžeme cítit. Vím, že si Boha můžeme uvědomit. Vím, že každá lidská bytost bez výjimky vroste do transcendentální Vize Boha a Jeho naprosté Skutečnosti.

Vy však máte sklon opatrovat v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce několik zvláštních myšlenek. Především získáváte radost z toho, že říkáte světu, že není žádný Bůh, že nemůže být nic takového jako Bůh. Dokonce i když cítíte, že Bůh existuje, říkáte svým bližním a drahým, že Bůh je pro ně a pro ostatní, ale ne pro vás. Se vší nevědomostí, kterou máte k dispozici, prohlašujete, že Bůh se o vás nestará. Máte pocit, že Bůh se na vás hrozně zlobí, protože jste před deseti lety osudně zalhali nebo někoho podvedli. Ubohý Bůh! Jako kdyby neměl na práci nic jiného než se na vás zlobit a nemilosrdně vás trestat.

Věřte tomu, nebo ne, Bůh má mnoho, mnoho významných věcí, které chce dělat s vaším životem. Pro vás není váš život ničím, je dokonalou nulou. Pro Boha je váš život vším — abych byl přesný, Jeho vším.

Jste Jeho nesrovnatelnou Pýchou. Jste Jeho jediným Snem. Jste Jeho jedinou Skutečností. S vámi zpívá Píseň Nesmrtelnosti. Ve vás vidí ztělesnění své Existence-Vědomí-Blaženosti. Po celou Věčnost existuje pro vás, jen pro vás. Utváří vás. Tvaruje vás. Vede vás. Přeměňuje vás podle svého Obrazu, svého Života vždy se překonávajícího světa Za.

Milí studenti, vážení profesoři, milé sestry a bratři, jste nyní na stejné lodi jako já. Společně zazpívejme:

„Vím, co mám dělat, protože Bůh to dělá za mě.“

Dovolte mi, abych zazpíval ještě jednu píseň. A doufám, že se ji brzy všichni naučíte. Tato píseň mi říká, co říci a o co usilovat:

„Veď mne od neskutečného ke Skutečnému. Veď mne od temnoty ke Světlu. Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.“

— Brhadáranjaka Upanišada

Touha a aspirace

New York University, New York, New York
29. března 1969

New York je milovaným dítětem Ameriky. New York University je milovaným dítětem New Yorku. Dnes večer bych chtěl nabídnout svou upřímnou náklonnost, skutečný obdiv a pokornou oddanost vám, milované děti New York University.

Touha je ničivý požár, který spaluje a spaluje, a nakonec nás pohlcuje.

Aspirace je planoucí oheň, který tajně a posvátně pozvedá naše vědomí, a nakonec nás osvobozuje.

Žízeň po tom Nejvyšším je aspirace. Žízeň po tom nejnižším je zničení.

Touha je očekávání. Žádné očekávání, žádné zklamání. Touha zabita, pravé štěstí vytvořeno. Aspirace je odevzdání a odevzdání je vědomá jednota člověka s Vůlí Boha.

Tak jako válka vede k zastavení obchodu země, stejně tak naše obrovská záliba v potěšeních nevědomosti vede k zastavení veškerého našeho duchovního pohybu.

V současné době se věci mají tak, že nás samotné naše zrození nutí být daleko od Boha. Proč si záměrně hovět v potěšeních smyslů, a ještě dále se od Boha vzdalovat? Vskutku, uspokojovat domnělé nezbytné potřeby našeho lidského života a plakat po naplnění našich pozemských tužeb není nic jiného než zlo, kterým trápíme sami sebe. Avšak uspokojovat Boží nezbytné potřeby, skutečné a božské, v nás a skrze nás, je sebeosvícení.

Ubohý Bože, neosvícení lidé Tě vždy špatně chápou. Myslí si, že jsi nemilosrdný. Když jejich touhy přesto naplníš, myslí si, že Tě v hlouposti nikdo na zemi nepředčí.

Ubohý člověče, podívej se na svůj nejžalostnější osud. Výstižnými slovy George Bernarda Shawa:

„V životě jsou dvě tragédie. Jednou je nenaplnit touhu svého srdce, tou druhou je ji naplnit.“

— George Bernard Shaw

Touha znamená úzkost. Tato úzkost je uspokojena, jen když se může naplnit pevným lpěním. Aspirace znamená klid. Tento klid je uspokojen, jen když se může vyjádřit vše spatřujícím a vše milujícím nelpěním. Lidská vášeň nepřebývá nikde jinde než v touze. Lidská vášeň má strašlivého nepřítele jménem soud, soud božského řádu.

Lidské spasení nespočívá nikde jinde než v aspiraci. Lidské spasení má věčného přítele jménem Milost, Boží vše naplňující Milost.

Touha je pokušení. Pokušení syceno, pravé štěstí hladoví. Aspirace je probuzení duše. Probuzení duše je zrozením nebeské blaženosti.

Pravý hledající nekonečné pravdy nemůže nikdy nic získat z objevu Oscara Wilda, že

„Jediný způsob, jak se zbavit touhy, je odevzdat se jí.“

— Oscar Wilde

Hledající už objevil skutečnost, že všech tužeb, viditelných i neviditelných, zrozených i ještě nezrozených, se může zbavit jen pomocí vysoké, vyšší a nejvyšší aspirace.

Wilde říká ještě něco, a to velice významného:

„Dokážu odolat všemu kromě pokušení.“

— Oscar Wilde

 Netřeba říkat, že ho za to nikdo neobviňuje, neboť pokušení je univerzální nemocí. Pro člověka bez aspirace je pokušení bezpochyby neodolatelné. Avšak pravý hledající cítí a ví, že pokušení dokáže odolat. V náruči moře času však nedokáže odolat přeměně, přeměně své fyzické přirozenosti, celého svého vědomí. Přeměna fyzické přirozenosti, celého jeho pozemského vědomí je něco, čemu se nikdy nebránil a čemu se nikdy bránit nebude. Naopak, kvůli této přeměně žije na zemi.

Podívejme se na sílu bubliny touhy! Má sílu uvěznit celý náš život jen pro sebe. Podívejme se na sílu trochy aspirace! Má sílu nechat nás pocítit, že Bůh Nekonečný je zcela náš. A něco navíc: že Boží nekonečná Láska, Mír, Radost a Síla jsou nám neustále k dispozici.

Objekty smyslů a lidské lpění na nich se nedají oddělit. Avšak v okamžiku, kdy spatří Úsměv Boha, svou důvěrnou známost popírají. Co více, stávají se dokonalými cizinci.

Naplňte požadavky svého těla a ztratíte svou sebekontrolu. Naplňte potřeby své duše a získáte svou sebekontrolu.

Neobjímejte neřest. Pokud ji ovládnete, budete vlastnit něco cennějšího: sebekontrolu. Co je to sebekontrola? Je to síla, která vám říká, že ke svému Cíli nemusíte běžet. Cíl musí přijít k vám a také přijde.

Kapitálem vnějšího světa jsou peníze, které se často mění v jedovatý med. Kapitálem vnitřního světa je aspirace, která se nakonec mění v sebepoznání.

Vrchol lidské touhy je vyjádřen Césarovým „Veni, vidi, vici“ — „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ Vrchol božské aspirace vyjádřil Syn Boha: „Otče, staň se Vůle Tvá.“

Člověk je otrokem vášní. Stejně tak je i dítětem Boha. Čím chcete být, dítětem Boha, nebo otrokem vášní? Vyberte si. Jedna cesta vás dovede k naprostému zničení, ta druhá k okamžitému spasení. Vyberte si. Máte zlatou a bezvýhradnou příležitost. Vyberte si. Musíte si vybrat tady a teď.

Jak potěšit Boha

University of Bridgeport, Bridgeport, Connecticut
14. dubna 1969

Jak potěšit Boha?

Boha mohu potěšit tak, že Mu nabídnu to, co mám a čím jsem. To, co mám, je vděčnost. To, čím jsem, je aspirace. Pokud Ho chci potěšit více, potom nesmím svůj život nikdy považovat za smutné selhání, ale za Jeho neustálý zážitek. Pokud Ho chci potěšit nejvíce, nejen v jedné, ale v každé oblasti života, potom musím cítit, že On, na rozdíl ode mne, vidí můj život, vnitřní i vnější, jako píseň svého vlastního životního Dechu, jako píseň své Dokonalosti, která vrůstá do Jeho vlastní naprosté, dokonalé Dokonalosti.

Víte, kdy Boha zraňujete? Zraňujete Ho v okamžiku, kdy podceňujete svou vnitřní schopnost. Zraňujete Ho v okamžiku, kdy zdůrazňujete svou vámi vytvořenou vnější zodpovědnost. Zraňujete Ho hluboce, když opatrujete prázdnou myšlenku, že realizace Boha není určena pro vás. Po pravdě řečeno, v Boží vyvolené Hodině je vaše realizace Boha to nejmocnější potvrzení, ta největší jistota.

Bohužel jsou lidé, v jejichž životě se otázka těšení nebo zraňování Boha vůbec neobjevuje. Nevěří tomu, že Bůh existuje. Je pravda, že Boha neviděli, ale to neznamená, že jsou oprávněni k tomu Jeho existenci popírat. A co ti, kteří Ho viděli, cítili a uvědomili si a naplňují Ho v tomto a jiných světech? Těm, kteří nevěří a pochybují, říkám, že se ve vnitřním životě Božskosti nejen nemilosrdně klamou, ale také se nekonečně vzdalují, úplně vzdalují od vnějšího života skutečnosti.

Jsou lidé, kteří existenci Boha naprosto popírají. Na celém světě se setkáváme s dychtivou touhou Kristova žáka Tomáše dostat důkaz. „Požehnaní jsou ti, kteří neviděli, a přesto uvěřili“ — kéž se toto poselství Syna Boha ozývá v nejvnitřnějších zákoutích každého lidského srdce, aspirujícího nebo neaspirujícího, inspirovaného nebo neinspirovaného.

Dnes je víra předzvěstí skutečnosti. Zítra budou víra a skutečnost kráčet společně. Pozítří se víra a skutečnost navzájem naplní. Víra naplňuje skutečnost svým zhmotněním skutečnosti. Skutečnost naplňuje víru sebeodhalením skrze víru.

Má-li člověk pocit vděčnosti, je opravdu šťastný, a když je opravdu šťastný, Bůh je potěšen. Dostojevský říká: „Věřím tomu, že nejlepší definicí člověka je nevděčný dvounožec.“ To může být pravda, když člověk plave v moři nevědomosti svého těla. Avšak žije-li v moři světla své duše, je samou vděčností. Je neustálým vyjádřením a spontánním odhalením Boha, který přijímá, a Boha, který dosahuje.

Paul Valéry říká:

„Duše je manželkou těla. Duše a tělo nemají stejný druh potěšení, nebo se z něj alespoň zřídka kdy těší zároveň“

— Paul Valéry

Duchovní svět už však najisto objevil, že duše není ani mužská, ani ženská. Je nad a za těmito dvěma rozdělujícími oblastmi. Duše proto nemůže být nikdy manželkou těla. Upanišady nám říkají, že tělo je kočár a duše je pánem kočáru. Valéry má naprostou pravdu, když říká, že duše a tělo nemají stejný druh potěšení. Víme, že tělo získává potěšení v nevědomosti a z nevědomosti. Pomalu, postupně a jistě si uvědomujeme, že potěšením těla je nevědomost sama. V případě duše bychom namísto slova ,potěšení‘ měli použít slovo ,blaženost‘. Duše cítí blaženost v Nekonečnosti a Věčnosti a z Nekonečnosti a Věčnosti. Blažeností duše je plynoucí Nekonečnost, blažeností duše je planoucí Věčnost. Až meditace aspirujícího člověka přemění potěšení touhy těla na blaženost aspirace, duše a tělo budou nejen jíst stejné jídlo, ale budou ho také jíst zároveň. A jejich jídlem bude Pravda. Pravda probouzí tělo a zároveň vede duši.

Nedávno mi někdo říkal, že z jednoho tajného důvodu je jím Bůh neustále potěšen. Potom mi nabídl, že mi své cenné tajemství prozradí: „Ačkoliv se mi na Božím stvoření, dokonce na Bohu samém nelíbí mnoho věcí, Jeho světa nesčetných nedokonalostí si prostě nevšímám a Bohu v tichosti i na veřejnosti mocně lichotím. To je důvod, proč je mnou Bůh neustále tak potěšen, a to právem.“

Řekl jsem mu: „Můj drahý příteli, mezi tebou a mnou je nepatrný rozdíl. Tvé chápání nedokonalosti v Božím světě se úplně liší od mého. Ty máš pocit, že nedokonalost je něco odrazujícího, skličujícího, nečistého a konečně škodlivého. Já považuji nedokonalost za něco rostoucího, co teprve musí svou cestu dokončit. Považuji nedokonalost za nevyhnutelnou příčku na žebříku postupné a konečné dokonalosti. Považuji nedokonalost za významnou zkušenost, kterou má v lidském životě a prostřednictvím tohoto života Sám Bůh. A na klíně Věčnosti se ten stejný Bůh bude v každém a prostřednictvím každého člověka těšit z dokonalosti, dokonalé dokonalosti. A pokud jde o tvé lichocení Bohu, Bůh lidské lichocení nepotřebuje. Abys získal Jeho Lásku, Zájem a Požehnání, nemusíš Mu lichotit. Bůh od tebe lichocení neočekává ani nevyžaduje. Bůh není žebrák. Nic od tebe neočekává. Bůh není autokrat. Nic od tebe nevyžaduje. To, co Bůh je, je Láska. To, co Bůh je, je Radost. Pokud dokážeš oduševněle milovat sám sebe, pokud dokážeš objevit svou pravou vnitřní radost, potom uvidíš, že jsi Boha již potěšil.

Nesnaž se těšit Boha tak, že Ho budeš klamat. Boha nemůžeme oklamat. Nikdy! Nemůžeme oklamat dokonce ani žádnou lidskou bytost na zemi. Co nanejvýš můžeme, a co ve skutečnosti děláme, je, že klameme sami sebe. Emerson má naprostou pravdu, když tvrdí

„Člověk nemůže být oklamán nikým jiným než sebou samým.“

— Ralph Waldo Emerson

Vraťme se ke své původní otázce: „Jak potěšit Boha?“ Nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak potěšit Boha, je neustálé a nepodmíněné sebenabízení. Pokusme se. Zajisté se nám to podaří. Hle, Bůh stojí přímo před námi. Je potěšen. Bůh je námi skutečně a opravdu potěšen.

Tajemství vnitřního míru

University of Connecticut, Storrs, Connecticut
19. dubna 1969

Drahé sestry a bratři, ukážu vám, jak tady a teď dosáhnout vnitřního míru. Moje pomoc není rada. Mým způsobem není radit lidem, co mají dělat a co ne. Je pravda, že každý je nesobecký a štědrý, pokud jde o poskytování rad a bohužel já nejsem výjimkou. Přesto plně souhlasím s Chesterfieldem, který říká:

„Rady jsou zřídkakdy vítány, a ti, kteří je nejvíce potřebují, je mají rádi nejméně.“

— Lord Chesterfield

Tento náš svět má všechno kromě jedné věci: míru. Každý člověk chce a potřebuje mír, ať je to dítě nebo osmdesátník. Představa míru však není u každého stejná. Velice se liší. Pro dítě mír znamená hraní na buben. Hraní na buben mu dává radost a tato radost je jeho mír. Pro starého člověka mír znamená sedět tiše s očima a ušima zavřenýma, tak aby unikl něžnému objetí ošklivého a neklidného světa. Generál v Eisenhowerovi řekl o míru:

„Budeme mít mír, dokonce i když za něj budeme muset bojovat.“

— Dwight David Eisenhower

Nezdolný Napoleon prohlásil: „V jakém to nepořádku dnes žijeme — byl vyhlášen mír!“ Boží Syn nás naučil, že „Požehnaní jsou tvůrci míru, neboť oni zdědí tuto zemi“.

Někdo řekl velmi výstižně: „Čím více usilujeme o mír na zemi, tím více se zdá, že holubice míru je pták z ráje.“

Po pravdě řečeno, mír není výhradním monopolem Nebe. Naše země je velice plodná. Zde na zemi můžeme mír pěstovat v nezměrné míře.

Já jsem přišel mluvit o vnitřním míru. Přál bych si zaměřit svou přednášku na duchovního hledajícího v každém z vás. Ten, kdo opravdu hledá mír, musí hledat lásku. Láska má jiné jméno: obětování. Je-li obětování čisté, láska je jistá. Je-li láska božská, v obětování nemůže existovat ,mé‘ nebo ,tvé‘. Láska je tajemstvím jednoty. Obětování je silou jednoty. Láska k sobě samému je sebeshovívavostí. Sebeshovívavost je sebezničením. Láska k Bohu je největší příležitostí hledajícího, jak si uvědomit Boha.

Obětujeme svůj cenný čas, abychom vydělali peníze. Obětujeme své těžce vydělané peníze, abychom proti času bojovali. Abychom z vnějšího světa něco získali, musíme obětovat něco vlastního. Ve vnitřním světě je to podobné. Za realizaci Boha nabízíme svou aspiraci. Plamen naší aspirace zapaluje Sám Bůh. Také plod své realizace získáváme přímo od Boha.

Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně inspiruje. Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně dává. Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně přijímá.

Bůh používá aspiraci, aby nás k sobě dovedl. Bůh používá realizaci, aby přišel k nám. Bůh je obětování, když žijeme ve světě aspirace. Bůh je obětování, když žijeme v říši realizace.

Avšak Bůh říká, že není nic takového jako obětování. Zde na zemi a tam v Nebi je jen jedna věc, a té se říká jednota: naplnění v jednotě a naplnění jednoty.

Existují čtyři typy hledajících: politováníhodní, neschopní, slibní a naplňující. Politováníhodní a neschopní musí být trpěliví, musí počkat na Hodinu Boha. Slibní a naplňující již v Hodině Boha zpívají a tančí. Neustále meditují na Boha. Toto je jejich vnitřní život realizace. Pracují pro Boha oduševněle a spontánně. Toto je jejich vnější život odhalení.

Vraťme se k tajemství vnitřního míru. Naše zkoumající a pochybující mysl vždy postrádá mír. Naše milující a zasvěcené srdce je vnitřním mírem vždy zaplaveno. Má-li naše mysl všechny otázky, potom naše srdce má všechny odpovědi. Tyto odpovědi jsou dokonalé právě proto, že přicházejí přímo od duše, která vidí Pravdu a žije v Pravdě. A Pravda, jedině Pravda, je Cílem všech Cílů.

Chcete-li mít vnitřní mír, potom musíte jít cestou duchovnosti. Duchovnost je odpovědí. Člověk je trojího stáří: nedospělý, přestárlý a středního věku. Pro člověka nedospělého je duchovnost pouhý hokuspokus.

Pro člověka přestárlého je duchovnost něco suchého, nejistého a nejasného. Pro člověka středního věku je duchovnost sebezapomnění, sebepopření a sebezničení.

Pravý hledající ale řekne, že duchovnost je něco normálního, přirozeného, spontánního, plodného, jasného, zářivého, božsky sebevědomého, sebepotvrzujícího a sebetvořivého.

Máte-li duchovního Mistra, aby vám pomáhal a vedl vás, máte velké štěstí. Vždy ho poslouchejte, do svého posledního dechu. Pokud přestanete poslouchat jeho rady, bude to vaše škoda, ne jeho. Dokonce i v obyčejném lidském životě potřebujeme učitele, rádce. V tom, co říká Churchill, je značná pravda: „Tehdy býval moudřejší, než je teď — tehdy si ode mě často nechával radit.“

Pokud duchovního Mistra nemáte a o žádného nestojíte, potom v naprostém tichu neustále poslouchejte příkazy své duše.

Mír chcete a potřebujete. Abyste měli mír, musíte mít volný přístup ke své duši. Abyste měli přístup ke své duši, musíte mít vnitřní ticho. Abyste měli vnitřní ticho, potřebujete aspiraci. Abyste měli aspiraci, potřebujete Boží Milost. Abyste měli Boží Milost, musíte vždy cítit, že patříte Bohu a jen Bohu.

Jsme nyní v Connecticutu. Motto Connecticutu je svrchovaně významné. Mé srdce oddanosti a má duše lásky zpívají nesrovnatelné motto Connecticutu:

Qui Transtulit Sustinet „Ten, kdo udržuje transplantované.“

Bůh transplantoval na zemi pravdu a On tuto pravdu s láskou udržuje. V kombinaci obou spočívá tajemství vnitřního míru.

Podstata mystiky

American University, Washington, D.C.
21. dubna 1969

Jsou tři základní cesty, které vedou k realizaci Boha: cesta nezištné služby, cesta lásky a oddanosti a cesta poznání a moudrosti. Mystika rádžajógy je významným aspektem jógy poznání (džňánajógy). Nejvyšší poznání je mnohem více než pouhá filozofická znalost. Mystika je zážitek, přímý a blízký zážitek Pravdy. Když filozofie ujde po cestě poznání velký kus, unaví se a odpočívá. V tu chvíli a tam, kde filozofie končí, začíná mystika.

Zřeci osobně poznali Pravdu a pak ji odhalili celému světu. Zpívají:

Jeho jsem poznal, Bytost Nejvyšší, zářivou, svítící jako Slunce nad temnotou, daleko za objetím pohlcující tmy.

— Védy

Zřeci nás učí, že transcendentální Skutečnost a všeobjímající Existence jsou jedním a tímtéž.

Mystik vnímá jednotu a rozmanitost jako jedno. Kromě toho vidí v rozmanitosti jednotu. Říká světu, že Jeden a mnozí jsou jedním. Ve své univerzální podobě je Jeden mnohým. Ve své transcendentální podobě jsou mnozí jedním.

Ve svém duchovním životě se setkáváme se dvěma významnými slovy: okultismus a mystika. Okultismus je tajností a po tajnosti pláče. Chce všechno uchovávat v nejvyšší tajnosti. Mystika je připravena nabídnout své dosažení a své transcendentální poznání všem, kteří po něm pláčou.

Rozdíl mezi filozofem a mystikem spočívá v tom, že filozof vidí tělo Pravdy s největší obtíží, zdálky a spíše nedokonale, zatímco mystik vstupuje do samotné duše Pravdy, kdykoliv se mu zachce, a může v ní žít tak dlouho, jak chce. Nejvyšší mu také dovoluje vynést na povrch nekonečné bohatství duše a rozdělit se o něj s hledajícími Pravdy. Mystika prohlašuje, že poznání Božského je univerzální.

Zahloubejme se na chvíli do nauky božského mystéria vák ve Védách. Vák znamená Slovo. Vák ztělesňuje a zároveň odhaluje Pravdu. Ve svém ztělesnění Pravdy získává od Nejvyššího nekonečnou tvořivou inspiraci. Ve svém odhalení Pravdy nabízí lidstvu Nejvyššího, Osvoboditele Nejvyššího. Vák je spojnicí mezi dvěma světy: světem, který ještě neuskutečnil a nenaplnil sám sebe, a světem, který sám sebe již uskutečnil a naplnil.

Mystika má svůj vlastní jazyk. Jmenuje se intuice. Nemůže v ní nikdy existovat mysl nebo mentální analýza. Mystik sedí na křídlech ptáka intuice a letí k nejvyššímu Skutečnému. Intuice odhaluje dokonalou jednotu transcendentální Vize s absolutní Skutečností.

Mystik je natolik upřímný, aby mluvil pravdu. Říká, že je pro něj téměř nemožné vysvětlit svůj vnitřní zážitek. Žádné slovo nebo myšlenka ho nedokáže dobře vystihnout. védští zřeci zde zvolávají: „Co mám říci, co si mám vpravdě myslet?“ Ubohá mysl a smysly už nežijí, zhroutily se při svém běhu k Neznámému. Nejvyšší mystérium Vesmíru není pro ně. Poznání světa Za není pro ně.

Mystika klade důraz na jednotu všech duší v Univerzální Duši. Když se podíváme na vesmír, jeví se nám jako místo konfliktu mezi dobrem a zlem, temnotou a světlem, nevědomostí a poznáním. Je zbytečné říkat, že tento boj začal dávno před tím, než existoval člověk, a stále ještě pokračuje. V aspirujících a skrze aspirující duše působí světlo, v neaspirujících a skrze neaspirující duše působí temnota. Skutečná přeměna lidské přirozenosti nepřichází ze strohého, asketického života nebo úplného stažení se ze světa, ale z postupného a úplného osvícení života. A k tomu je zapotřebí aspirace. Předchůdcem tohoto osvícení je aspirace a jedině aspirace.

Mystický zážitek je vnitřním přesvědčením hledajícího o Pravdě. Toto přesvědčení se opírá o odhalení. Odhalení je vnitřní autorita. Vnitřní autorita je poslední. A kdo má tuto autoritu? Nikoli ten, kdo je obětí neúprosné logiky, ale ten, kdo měl vnitřní zážitek a vrostl do něj.

Logika je odůvodňující a odůvodněná pravda, která je pýchou konečného.

Mystika je odhalující a odhalená Pravda, která je pýchou Nekonečného.

Pokud věříme mystice, pak si musíme uvědomit, že nejvyšší Pravda rozum nejen překonává, ale je dokonce jeho opakem. Věříme-li v něco rozumem, vydáváme se na cestu mnohosti, mnohosti osamocení, která trýzní život. Avšak věříme-li v něco svou vnitřní mystickou vírou, vydáváme se na cestu transcendentální Skutečnosti jednoty, která život dává a naplňuje.

Martin Luther silně zpochybňoval účinnost rozumu. Stejně tak nevěřil, že prostředkem ke spasení mohou být obřady nebo pouhá práce. V jeho mystice vidíme usmívající se a přesvědčivou tvář víry. Klíč ke spasení má jen víra. Spasení může přinést jen víra.

Existence a podstata žijí společně. Jsou jedním. Dynamicky to ve třináctém století tvrdil Mistr Johannes Eckhart. Musíme si uvědomit, že podstata se jedinečně projevuje v božských kvalitách lidské duše, zatímco existence se nádherně projevuje v lidských kvalitách božské duše. Koncem cesty lidské duše je naprostá jednota s Bohem. Koncem cesty božské duše je úplné projevení Boha.

Mystika nám říká, že realizace Boha můžeme dosáhnout ne ustavičným přemýšlením, ale neustálým pocitem jednoty s Pravdou. Myšlenka ukazuje v nejlepším případě pasivní aspekt světa smyslů, protože mentální tvoření je přímo nebo nepřímo zachyceno světem smyslů. Avšak pocit jednoty s Pravdou snadno svět smyslů překonává. Ukazuje a objevuje aktivní a dynamickou stránku rozvíjejícího se procesu života v plynoucím proudu Věčnosti.

Mystik říká světu, že Moudrost je tělem Boha a Láska je duší Boha. Světský člověk cítí, že jeho tělo a jeho fyzické činnosti utvářejí jeho duši. Mystik s úsměvem říká, že duše utváří tělo a přeměňuje ho v neomezené světlo vědomí duše.

Podle Santayany „není mystika náboženstvím, ale náboženskou nemocí“. Santayana má naprostou pravdu v tom, že mystika není náboženstvím. Mystika je podle mě nejvyšší aspirací, kterou náboženství ztělesňuje. Avšak nikdy nemohu souhlasit s jeho názorem o „náboženské nemoci“.

S veškerou duchovní jistotou, kterou mám, si přeji říci, že mystika je lék — nejen pro ty, kteří pláčou po tom spatřit Tvář svého Milovaného Boha, ale také pro ty, kteří se Tvář Boha v Jeho Vševědoucnosti a Všemohoucnosti bojí vidět, a dokonce i pro ty, kteří v samotnou existenci Boha nemilosrdně a neomluvitelně nevěří a zpochybňují ji.

Čin a osvobození

George Washington University, Washington, D.C.
22. dubna 1969


George Washington,
první ve ztělesnění naděje Ameriky,
první v inspiraci, první v důvěře, první ve válce,
první ve vítězství,
první v podrobení srdce svého národa,
první v úvahách o federaci států,
sám, silný, sjednocený, úplný.

„Požehnaný je ten, kdo nalezl svou práci. Ať nežádá o další požehnání.“

— Thomas Carlyle

Duchovní člověk našel svou práci. Jeho prací je nezištná služba. Jeho prací je zasvěcená služba. Vskutku, nemá potřebu dalšího požehnání. Jeho činem je božské přijetí pozemské existence. K tomu potřebuje ochotné tělo, silnou mysl, oduševnělé srdce a nanejvýš inspirovaný život vnitřní vnímavosti a vnější schopnosti.

Čin znamená vstup na bojiště života. Čin znamená porážku nevýslovných utrpení a četných omezení života. Čin znamená přeměnu pohlcujících nedokonalostí života na planoucí dokonalost. Čin je něco nekonečně hlubšího a vyššího než pouhé přežívání fyzické existence. Čin je nejvyšším tajemstvím, které nám umožňuje vstoupit do Věčného života.

Ten, kdo vědomě nepřijal duchovní život, může čin považovat za nezbytné zlo a matku hořkého zklamání. Avšak pro duchovního člověka je čin božským požehnáním. Je to jedinečné vítězství nad spoutáním a nevědomostí. Je to oduševnělá vize Boha v Nebi a zároveň Jeho plodná Mise na zemi. Bůh říká, že člověk božského činu je ideálním hrdinou. Tento ideální božský hrdina projevuje Boha zde na zemi. Realizace Boha mu nestačí. Jeho srdce pláče po vše naplňujícím projevení Boha.

Neaspirující člověk umírá, a tím jeho role končí. Aspirující člověk umírá, a tím jeho role teprve začíná. Duchovní Mistr opouští své tělo a jeho mise začíná nést plody.

Člověk je slepý. Neví, co má dělat. Když chce něco udělat, neví, jak na to, a tak namísto radosti z práce začíná mít okamžitě potíže.

T.H.Huxley jasně říká:

„Největší potíže člověka začínají, když může dělat to, co chce.“

— T.H.Huxley

Avšak naslouchá-li příkazům své duše a dělá to, co chce jeho duše, jeho život se mění ve zlatou příležitost a na dveře jeho srdce klepe největší úspěch.

Existuje rčení: „Palec nese odpovědnost, ukazováček se chápe iniciativy.“ Podobně, lidská aspirace se ujímá iniciativy, ale je to Boží Zájem, co nese odpovědnost.

Kdosi řekl: „Idealista chodí po špičkách, materialista po patách.“ Podobně, božský hrdinský pracovník kráčí ohněm sebeosvícení; nebožský, neaspirující a neinspirovaný pracovník, který je plný ega, domýšlivosti a pýchy, kráčí ohněm sebezničení.

Lidský život je podle některých lidí jen krutým, bezvýznamným a beznadějným slovem na pět písmen: práce. Přeji si říci, že se mýlí. Oni mají práci rádi. To, co nenávidí, je pocit námahy, břemeno práce. Práce a dar se k sobě dokonale hodí. Čí dar to koneckonců je? Boží. Vskutku, ten, kdo pracuje, aby potěšil Boha, je Jeho vybraným dítětem a jediným oblíbencem. Potěšením Boha uskutečňuje a naplňuje sám sebe. Tehdy říká světu, že lidský život je božsky významným slovem na šest písmen: radost.

Osvobození říká: „Nejsme otroky přírody.“ Osvobození učí: učí nás, že každý tep našeho srdce nám dává jedinečnou příležitost k dosažení osvobození. Osvobození uvnitř nás zpívá: „Povstaň, probuď se! Ideální Cíl, Cíl všech cílů, je tvůj.“

Osvobození je praktická moudrost člověka. Osvobození není kompromis se světem. Osvobození je konec lidského soutěžení s pokušením přírody. Osvobození pozvedá pozemské vědomí k obloze světa, který je Za.

Co je těžší — plakat pro osvobození, nebo poté, co jsme osvobozeni, plakat pro osvícení a přeměnu světa, který miluje nevědomost a objímá temnotu? Nepochybně to druhé. Ubohý osvobozený člověk — vskutku zvláštní je jeho osud. Neustále myslí na ty, kteří na něj sotva kdy pomyslí. Když stojí před světem, svět se chová jako vystrašené nebo nepřátelské dítě. Osvobozený člověk říká světu, že Bůh se dá nejen poznat, ale je i víc než poznatelný. Říká také světu, že poznat Boha je snazší než poznat svět, protože když chce člověk poznat svět, musí ho poznat skrze Boha a s pomocí Boha.

Sri Krišna je ztělesněným osvícením. Buddha je ztělesněným osvobozením. Kristus je ztělesněným spasením.

Svět nabízí Sri Krišnovi svou temnotu. Svět nabízí Buddhovi své utrpení. Svět nabízí Kristovi svůj hřích.

Pokleslé vědomí světa letí k nejvyššímu Za, aby se ho dotkl Kristus, Spasitel. Rozbité vědomí světa se noří do nejhlubšího Za, aby ho objal Buddha, Osvoboditel. Roztavené vědomí světa kráčí k nejvzdálenějšímu Za, aby ho požehnal Krišna, Osvěcovatel.

Nejvyšší tajemství meditace

University of Maryland, College Park, Maryland
23. dubna 1969

Meditace je žízeň člověka po Nekonečném Skutečnu, Věčném Skutečnu a Absolutním Skutečnu. Tajemstvím meditace je dosáhnout vědomé a neustálé jednoty s Bohem. Nejvyšším tajemstvím meditace je cítit Boha jako zcela svého, a nakonec Ho uskutečnit pro Něj samého, pro Jeho odhalení a naplnění.

Meditaci musíte provádět spontánně, oduševněle a správně. Pokud ji tak nebudete provádět, vaši mysl napadne temná pochybnost a do vašeho srdce se vkrade naprosté zklamání. Celou svou existenci patrně najdete na dně zející propasti.

K meditaci potřebujete inspiraci. Duchovní písma vám ji mohou dát.

Koupit duchovní knížku trvá deset vteřin. Přečíst ji trvá několik hodin. Vstřebat ji trvá několik let. A žít její pravdy může trvat nejen celý život, ale i několik inkarnací.

K meditaci potřebujete aspiraci. Přítomnost duchovního učitele, fyzická nebo duchovní, může vaši spící aspiraci probudit. Duchovní učitel to udělá snadno a rád. Aspirace je přesně to, co potřebujete k dosažení cíle své cesty. Nemusíte si dělat starosti o svou realizaci. Vaše aspirace se o ni postará.

Meditace živí vaši sebedisciplínu. Sebedisciplína posiluje vaši meditaci. Meditace očišťuje vaše srdce. Jedině v čistém srdci začíná pochod lidského života směrem k Bohu. Člověk může vědět, co samotná meditace znamená. Můžete ji dokonce provádět, protože božská přirozenost v člověku ji potřebuje. Avšak výsledek nebo naplnění meditace překonává veškeré lidské chápání, neboť meditace je nezměrná, neomezená, nekonečná.

Meditace vám říká jen jednu věc: Bůh je. Meditace vám odhaluje jen jednu pravdu: Vize Boha patří vám.

K mému obrovskému zármutku mají někteří lidé o meditaci mylné představy. Mají pocit, že vrcholem meditace je věštění nebo předvádění zázraků. Věštění a meditace se k sobě nehodí. Předvádění zázraků a meditace také ne. K meditaci se ale dokonale hodí uskutečnění. K meditaci se oduševněle hodí osvobození.

Opravdu chcete uskutečnit Boha? Skutečně chcete Boží nekonečné Světlo, Mír a Blaženost? Pokud ano, měli byste se od těch, kteří věští a předvádí zázraky, držet na milióny a milióny mil daleko. Pokud si myslíte, že vás inspirují, mýlíte se. Jděte hluboko dovnitř a zjistíte, že jen probouzejí vaši zbytečnou, slepou a neplodnou zvědavost. Zvědavost není duchovnost.

Něco více vám ti, kteří věští a předvádí zázraky, tajně a vědomě nabízí: pokušení. Pokušení je předzvěstí zničení. Zde končí božská mise vašeho života — neúspěšná, nenaplněná.

Mějme se na pozoru. Naléhavě vás prosím, abyste nemátli opravdovou meditaci svého srdce věštěním a předváděním zázraků. Neplýtvejte svým časem. Váš čas je vzácný. Vaše meditace je neocenitelná. Vaše dosažení bude pokladem věčné Věčnosti, bezmezné Nekonečnosti a nesmrtelné Nesmrtelnosti.

Nečekejte. K tomu, kdo čeká, přijde vše kromě uskutečnění, které ztělesňuje dnešek, a osvobození, které se nyní odhaluje.

Meditace je volání naší duše po dokonalé dokonalosti našeho života.

Dokonalost na zemi dosud nezasvitla, jednoho dne však zasvitne. Dokonalost je ideálem lidského života. Budu citovat Svámího Vivékánandu:

„Nikdo z nás ještě neviděl ideální lidskou bytost, a přesto se nám říká, abychom v ni věřili. Nikdo z nás ještě neviděl ideálně dokonalého člověka, a přesto se bez tohoto ideálu nemůžeme vyvíjet.“

— Svámí Vivékánanda

Dokonalost se může zrodit jedině skrze meditaci. Meditace nás přenáší přes zklamání smyslů, přes omezení uvažující mysli. A nakonec nám dává dech dokonalosti. Nejvyšším cílem meditace je uskutečnit Nejvyššího. Katha Upanišada nabízí světu duchovní poselství. Je to vnitřní poselství:

Výše než smysly jsou objekty smyslů.
Výše než objekty smyslů je mysl.
Výše než mysl je intelekt.
Výše než intelekt je Velké Já.
Výše než Velké Já je Neprojevené.
Výše než Neprojevené je Osobnost.
Výše než Osobnost není zcela nic.
To je Cíl. To je nejvyšší způsob života.

Vskutku, tato Osobnost je Sám Nejvyšší. Na základě své nejvyšší a nejhlubší meditace neomylně získáváme volný přístup k Nejvyššímu.

Na začátku své duchovní cesty cítíme, že meditace je naše úsilí a náš pot. Na konci své duchovní cesty si uvědomujeme, že meditace je Boží Milost, Jeho nekonečný Soucit. Cena není nikdy správná. Před realizací je příliš vysoká. Po realizaci je příliš nízká.

Tajemství nejvyšší

University of North Dakota, Grand Forks, North Dakota
6. května 1969

Tajemstvím nejvyšším je Nejvyšší sám. Můžeme Ho vidět. Můžeme Ho cítit. Můžeme Ho uskutečnit. Když Ho vidíme, je Existencí. Když Ho cítíme, je Vědomím. Když Ho uskutečňujeme, je Blažeností. Ve svém ztělesnění Existence je věčný. Ve svém odhalení Vědomí je nekonečný. Ve svém projevení Blaženosti je nesmrtelný.

Jeho transcendentální Vize a Jeho absolutní Skutečnost jsou budoucí dosažení člověka. Rostoucí láska, plačící oddanost a planoucí odevzdání člověka jsou budoucí vlastnictví Boha. Bůh je zároveň konečný i nekonečný. Je v prostoru. Můžeme Ho změřit. Musíme Ho změřit. Je mimo prostor. Je nezměřitelný. Je bezmezný. Je nekonečný. Je menší než špička jehly. Je větší než sedm vyšších a sedm nižších světů dohromady. V Jeho Srdci je utrpení země. V Jeho Duši je radost Nebe.

Zemi říká tajně: „Mé dítě, jsem tvůj. Jsem ti k službám. Použij Mě. Hle, ty i já jsme naplněni.“

Nebi říká otevřeně: „Mé dítě, jsi Mé. Jsi Mi k službám. Skloň svou hlavu a jdi a dej své sestře zemi, mladší v moudrosti, starší v trpělivosti, Mé Světlo Vize a Výšku Skutečnosti.“

Tajemstvím nejvyšším je poznání nejvyšší. Tímto poznáním je píseň osvobození. Tímto poznáním je tanec odhalení. Tímto poznáním je ticho dokonalosti. Když je člověk osvobozený, sedí u Nohou Boha. Když člověk odhaluje nejvyšší Pravdu, hraje si v Srdci Boha. Až bude člověk dokonale dokonalý, Bůh si s ním podá ruku.

Buďte si jisti, že Bůh jednoho dne pošle do světa toto své dokonalé dítě. Svět ti říká děsivé tajemství: Bůh je strohý, Bůh je vyžadující, Bůh je přísný. Já ti říkám osvěcující tajemství: Bůh je dosažitelný, Bůh je milý, Bůh je příjemný.

Bůh je dosažitelný, když je tvá mysl tichá. Bůh je milý, když je tvé srdce čisté. Bůh je příjemný, když je tvá duše jistá.

Kvůli Němu samotnému, neobávejte se Boha. Má nejen radost z vašich žertů, ale také se mu líbí. Vaše nevinné žerty Ho těší. Ve vás, skrze vás a pro vás nyní zpívá védský zřec: „Kdybys, ó Bože, Ty byl mnou a já byl Tebou, Tvé modlitby by byly řádně naplněny tady a teď.“

A kvůli sobě, kvůli své radosti a pýše, můžete zpívat s védskými zřeci: „Ó Bože, Tebe neprodám ani za nejvyšší cenu, ani za tisíc, ani za deset tisíc, ani za částku nezměrnou, ó můj Pane nekonečné Hojnosti, Pane Nejvyšší.“

Tajemstvím nejvyšším je seberealizace. Nyní se nacházíme v nevědomosti i v poznání. Íšá Upanišada nás učí, že o nevědomost a poznání bychom měli dbát zároveň. Pomocí nevědomosti musíme porazit smrt. Poznáním musíme dosáhnout Nesmrtelnosti. Nevědomost zde znamená rituální činy, činy prováděné kvůli jejich plodům. A poznání znamená nejhlubší meditaci, která člověka vědomě sjednocuje s Bohem. Znamená čin prováděný pro naplnění Boha zde na zemi a tam v Nebi, znamená Pravdu pro Pravdu.

Svět mi říká, že lidské zrození je nejhorším možným prokletím. Já říkám světu, že lidské zrození je nejlepší možnou příležitostí. Jedinečný indický Avatár (přímý potomek Boha) Sri Krišna chce světu říci něco víc. Říká:

„Požehnané je lidské zrození. I obyvatelé Nebe po něm touží, neboť realizace Boha dosahují jen lidské bytosti zde na zemi.“

— Sri Krišna

Vážení Severní Dakoťané, drazí přátelé, drazí bratři a sestry, přišel jsem k vám mluvit o Nejvyšším Tajemství. Přál bych si, aby to ve vás vzbudilo překvapení. Se svou oduševnělou radostí a se vší upřímností bych vám chtěl říct, že váš vlastní stát a vaše vlastní univerzita mě tajně a s plně otevřeným srdcem naučila Nejvyšší Tajemství. Zasvěcené motto státu Severní Dakota mě naučilo Nejvyšší Tajemství: „Svoboda a Sjednocení, Nyní a Navždy, Jediný a Neoddělitelný“. Aspirující motto University of North Dakota mě naučilo Nejvyšší Tajemství: „Světlo a Právo“. S vaším laskavým svolením bych chtěl říci pár slov o těchto dvou božských mottech. Chcete-li začít se státním mottem, svoboda znamená odpovědnost. Čí odpovědnost? Boží odpovědnost. Když je člověk osvobozen od pout nevědomosti, Bůh v něm působí hrdě, Bůh působí skrze něj bez výhrad, Bůh působí na něj nepodmíněně.

Lord Halifax kdysi trefně poznamenal:

„Pokud by měli svobodu jen ti, kteří pochopili, co to svoboda je, pak by na zemi nebylo příliš svobodných lidí.“

— Lord Halifax

My všichni musíme mít svobodu, a to jak vnitřní a vnější. Vnitřní svoboda je nejvyšší realizací Absolutní Pravdy. Vnější svoboda je nejúspěšnějším projevem Božské perfektní Dokonalostí na zemi.

Sjednocení, sjednocení člověka s Bohem: Bůh si to vědomě a plně uvědomuje. Nebude trvat dlouho a také člověk si bude vědomě a plně uvědomovat toto sjednocení. Ve sjednocení člověka s Bohem vidíme člověka s oduševnělou vděčností. Ve sjednocení Boha s člověkem vidíme Boží Záplavu Soucitu.

Nyní a navždy: jakmile svoboda zrodila sjednocení člověka s Bohem, nebo sjednocení člověka s Bohem zrodilo jeho svobodu, lidský život začal žít provždy ve Věčném Nyní.

Jediný a neoddělitelný: Svoboda a sjednocení jsou od sebe neoddělitelné, protože se mají osvítit navzájem. Nyní a navždy jsou neoddělitelné, protože se mají krmit navzájem. Člověk a Bůh jsou neoddělitelní, protože se mají naplňovat navzájem.

Je čas, abychom se ponořili do životem rostoucího a duši naplňujícího moře univerzitního motta: /Lux et Lex,/ Světlo a Právo.

Světlo není teoretická znalost, ale praktická moudrost. Právo, Boží Zákon, není příkaz, ale zážitek. Inspirace člověka se rozšiřuje skrze blaženost Světla. Aspirace člověka stoupá skrze mír Práva. Duchovní Světlo má vnitřní zář, která osvětluje vnější život. Neduchovní světlo má oslnivý třpyt, který zakrývá vnitřní život.

Když aspirant žije ve Světle, je tím, kdo koná. Když aspirant žije v Božím zákonu, je tím, kdo zná. Rozdíl mezi obyčejným člověkem a aspirantem je tento: obyčejný člověk chce být ochraňován zákonem, i když on sám nebude starat a dodržovat právní předpisy, kdežto aspirant bude oduševněle, bezvýhradně a nepodmíněně bránit právo. Právo je pravda. Musíme vědět, jak používat pravdu v našich každodenních činnostech.

„Pravda vyslovená se špatným úmyslem překoná všechny lži, které si můžete vymyslet.“

— William Blake

Toto je pravda, naprostá pravda. Pravdu musíme říkat vždy s božským záměrem. Naše pravda musí být zaplavena láskou, zájmem a jednotou. Naše pravda musí osvěcovat, a ne oslepovat. Naše pravda musí osvobozovat, a ne svazovat. Na závěr bych chtěl říci, s ohledem na univerzitní motto, že Světlo je hmotnost univerzální Duše, a Právo je výška transcendentální Duše.

Tajemství Nejvyšší Pokud chcete pochopit nejvyšší tajemství, musíte umět meditovat. A k tomu potřebujete duchovního Učitele. Dokud nemáte vlastního Učitele, musíte meditovat úplně sami. Během své meditace se ničeho nebojte. Strach je něco, čeho se můžete a musíte vzdát. Neustálá Boží Láska je něco, co můžete a musíte mít. Váš strach zabíjí Boží Lásku. Vaše aspirace po realizaci Boha a vaše odevzdání Boží Vůli zabíjí všechen váš strach, zrozený i dosud nezrozený.

Chovejte v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce božskou víru. Víra je tajemstvím úspěchu. Naděje je tajemstvím pokusů. Pochybnost je jed. Pochybnost ničí váš život aspirace dříve než okamžitě. Během své meditace nebojujte se špatnými myšlenkami. Pokud s nimi budete neustále bojovat, k vašemu velkému překvapení je budete jen posilovat. Pokud se však otevřete božským myšlenkám, špatné myšlenky vás nebudou potřebovat. Budou na božské myšlenky hrozně žárlit a okamžitě vás opustí. Během své meditace zkuste rozvíjet božskou lásku. Zkuste oduševněle milovat lidstvo.

Můžete říci: „Jak mohu milovat druhé, když nevím, jak milovat sám sebe?“ Řeknu vám, jak se můžete milovat. Můžete se úspěšně milovat jen tak, že budete bezvýhradně milovat Boha.

Můžete se zeptat: „Jak mohu milovat Boha, když nevím, co je láska?“ Řeknu vám, co je láska. Láska je přeměňující síla v naší lidské povaze. Láska přeměňuje náš život úplného spoutání v život ohromné svobody. Láska pláče pro život. Láska bojuje pro život. A nakonec vrůstá do života Věčného.

Tajemstvím nejvyšším je realizace Boha, nic víc a nic míň. Včera mě má nevědomost nevědomě nabídla Bohu. Dnes mi mé poznání vědomě nabízí Boha. V mém nevědomém uvědomění si Boha není naplněn ani Bůh, ani já. V mé vědomé jednotě s Bohem je zcela naplněn Bůh i já.

Mystika

University of Minnesota, Minneapolis, Minnesota
7. května 1969

Studujte mystiku, chcete-li. Dá radost vašemu srdci, inspiraci vaší mysli a pravé, naplňující a oduševnělé ujištění vašemu životu. Avšak nesnažte se ji popsat. Nesnažte se ji vysvětlit. Pokud se ji pokusíte popsat, nepodaří se vám to. Pokud se ji pokusíte vysvětlit, nanejvýš žalostně neuspějete.

Získáváme zážitky: z vědy vědecké objevy, z historie porozumění dějinám, z filozofie filozofické názory, z náboženství náboženské nauky. V těchto zážitcích vidíme přítomnost subjektu a objektu, podstaty a existence, vize a skutečnosti. Avšak mystický zážitek, kterým je okamžitá jednota, překonává všechna taková rozlišení. Je to zážitek neustálé jednoty se stále se přesahujícím světem Za, který zůstává vždy nepopsatelný.

Mystika, ubohá mystika! Když je příliš zjednodušena a nedoceněna, schází ze své původní sféry a staví se vedle náboženství. Avšak budeme-li upřímní, zjistíme, že náš nejvyšší náboženský zážitek není nic víc než nejisté, nejasné a slabé vnímání Pravdy, zatímco v mystickém zážitku, bez ohledu na to, jaký je, cítíme intenzitu, nesmrtelnost a jistotu Pravdy.

Zjistíme také, že náboženská extáze nehraje v našem vnitřním životě stejnou úlohu jako mystická extáze. Náboženská extáze jedná především s lidským v nás. Je spoutána tělesným vědomím, disciplinovaným nebo nedisciplinovaným vitálnem, osvícenou nebo neosvícenou myslí, čistým nebo nečistým srdcem. Avšak mystická extáze nás okamžitě přenáší do světa Za, kde nás objímá věčný život, živí nás vše vyživující Světlo a žehná nám transcendentální Pravda.

Primitivní náboženství dávalo extázi vitálnu ve fyzické mysli a v toužícím srdci. Pokročilá mystika teď dává svou nekonečnou extázi osvobozeným duším a svou obrovskou extázi duším, které jsou na pokraji osvobození.

Ubohý hinduismus. Kdykoliv a kdekoliv se na mystiku shlíží spatra, hinduismus je považován za hlavního viníka. Mnoha vysoce kultivovaným lidem ze Západu se nejen nedaří vznešenou hinduistickou mystiku pochopit, ale posuzují ji také velmi nesprávně. Těmto lidem bych rád řekl, že hinduistická mystika není, jak si myslí, sebehypnóza nebo sebeklam, ale spíše oduševnělá jednota s Životem Nesmrtelnosti, Srdcem Nekonečnosti a Dechem Věčnosti. Aby člověk dobře poznal hinduismus, musí se zabývat vnitřním cvičením jógy, obvykle pod přímým vedením duchovního Mistra.

Mystika v buddhismu byla značně inspirována a ovlivněna hinduistickou mystikou. Tyto dvě tradice proto nejsou úplně odlišné a uskutečňují tutéž Pravdu. Nirvána překonává bolest a radost, zrození a smrt. Blažeností Nirvány je nejvyšší mystická jednota s Osvoboditelem. Také hinduistický mystik se silou své seberealizace sjednocuje s Absolutním a je navždy vysvobozen z ok radosti a bolesti, zrození a smrti.

Súfická mystika islámu se projevuje v nejsilnějším opojení vnitřního vitálna a Pravdou prostoupené symbolické lásce mezi nevěstou a ženichem. Tento druh mystiky možná přivádí člověka mnohem blíže ke skutečné možnosti sjednocení s Jediným. Také nám však chce říci, že Alláh Koránu vyžaduje přísnou sebedisciplínu a sebeovládaný život. Tato mystika vede nakonec podle svých stoupenců k volnému přístupu k Alláhovi, což je velmi vzácné dosažení.

Zářivou mystikou judaismu je Kabala. Tato mystická nauka je založena na okultním výkladu Bible a jako esoterická nauka je úspěšně předávána zasvěceným.

Křesťanství vděčí za své mystické volání ne judaismu, ale řeckému světu. Někteří vědci se domnívají, že v Novém zákoně chybí mystické zážitky. Je pro mě těžké s nimi souhlasit. Přeji si říci, že Nový zákon je plný mystických zážitků. To, co jim ve skutečnosti — kvůli jejich neschopnosti vstoupit do hloubky poselství Nového zákona — chybí, je klíč, který otevírá mystické dveře vedoucí k jednotě s Bohem.

Tereza z Avily ve Španělsku nabídla světu něco hluboce mystického. Její mystický zážitek je nanejvýš úspěšné vyvrcholení božského sňatku aspirující duše s osvobozujícím Kristem. V takovéto jednotě se navzájem objímá bezmocná, plačící vůle člověka a všemohoucí, vše naplňující Vůle Boha.

Mystika není výhradním monopolem hinduismu. Křesťanství i ostatní náboženství objevily také Bohatství mystiky.

Vnitřní hlas

Syracuse University, Syracuse, New York
1. října 1969

Musím být čestný, protože jsou lidé, kteří mi důvěřují. Musím být čistý, protože jsou lidé, kteří to cítí. Musím být silný, protože je toho hodně, co musíme vytrpět. Musím být statečný, protože je toho mnoho, čeho se musíme odvážit

— Howard Arnold Walter

K tomu, abychom byli čestní, čistí, silní a stateční, potřebujeme vnitřní hlas. Síla Pravdy uvnitř nás je náš vnitřní hlas. Síla peněz okolo nás je náš vnější hlas. Člověk není dost čistý na to, aby ve svém vnějším světě tužeb a žádostí viděl působit sílu Pravdy. Člověk nemá dost štěstí na to, aby ve svém vnitřním světě aspirace a potřeb viděl působit sílu peněz. Síla Pravdy použitá pro lidstvo a síla peněz použitá pro Božskost může změnit a také změní tvář světa.

Síla Pravdy probudí a osvítí dřímající a neosvícené lidstvo. Síla peněz bude sloužit a naplní na zemi dosud nenaplněnou Božskost.

Vnitřní hlas je bohatstvím srdce. Když ho používá aspirant, bohatství se oduševněle usmívá. Když se ho pokouší používat ten, kdo v Boha nevěří, toto bohatství je nemilosrdně udušeno. Vnitřní hlas nám říká, abychom světu pomáhali jen v souladu s výslovnou Vůlí Boha. Pomáháme-li jinak, naše pomoc se později musí nutně změnit v hrozné neštěstí. Ten, jehož pomoc druhým inspiruje a určuje Bůh, je nejen božsky bohatý, ale také nanejvýš požehnaný.

Dát požadovanou věc na druhé požádání znamená dát jednou. Dát věc na první požádání znamená dát dvakrát. Dát věc bez požádání znamená dát třikrát. Dát věc ve chvíli, kdy Bůh chce, abychom ji dali, znamená dát ji nadobro spolu s naším tělem a duší.

Pokud se vědomě nebo nevědomě přátelíme s úzkostí, nikdy neuslyšíme píseň vnitřního hlasu. Co je to úzkost? Úzkost je ničivý dech chudoby života.

Nemůže být žádná lepší volba nebo vyšší odměna než poslouchat vnitřní hlas. Pokud vědomě odmítneme poslouchat vnitřní hlas, naše falešné zisky nás dovedou k jisté ztrátě. Pokud však vnitřnímu hlasu oduševněle nasloucháme, naše pravé zisky nás budou nejen chránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím, ale také překvapivě uspíší naši realizaci transcendentální Pravdy.

Aspirant si musí uvědomit, že vnitřní hlas není dar, ale dosažení. Čím oduševněleji o něj usiluje, tím dříve ho bude bezpochyby vlastnit. Upřímnost člověku říká, že by měl být vskutku hrdý na to, že tento vše rozlišující vnitřní hlas má. Pokora člověku říká, že by měl být nanejvýš hrdý na to, že patří tomuto vnitřnímu hlasu, který se vyhýbá špatnému, koná správné a naplňuje dobré.

Vnitřní hlas je zároveň neúnavným průvodcem a pravým přítelem člověka. Jde-li člověk hluboko dovnitř, vnitřní hlas mu řekne, co má dělat. Jde-li hlouběji, vnitřní hlas mu dá schopnost. Jde-li ještě hlouběji, vnitřní hlas ho přesvědčí, že dělá správnou věc správným způsobem.

Existuje sladké a čisté slovo, které velmi dobře známe. Tím slovem je ‚svědomí‘. Svědomí je jiné jméno pro vnitřní hlas. Božsky inspirován je výrok Shakespeara: „Cítím v sobě mír povznesený nad všemi pozemskými úzkostmi — klidné a tiché svědomí.“

Svědomí může přebývat na dvou místech: v srdci pravdy a v ústech klamu.

Když nás svědomí udeří jednou, musíme myslet na to, že nám ukazuje svou nepodmíněnou lásku. Když nás udeří podruhé, musíme cítit, že nám ukazuje svůj bezvýhradný zájem. Když nás udeří potřetí, musíme si uvědomit, že nám nabízí svůj bezmezný soucit, aby nás ochránilo před hlubokým ponořením do moře nevědomosti.

Rousseau nám říká něco docela pozoruhodného:

Svědomí je hlasem duše, stejně jako je vášeň hlasem těla. Není divu, že si často protiřečí.

— Jean-Jacques Rousseau

Pokud člověk usiluje o to, aby své vášni nabídl světlo svého srdce a svému svědomí odevzdání svého srdce, pak si svědomí a vášeň nemusí protiřečit. Tak může člověk snadno překonat tento zdánlivě neslučitelný rozpor. Jakmile člověk překoná všechny rozpory, může mocně zpívat s Whitmanem:

Že si protiřečím? Dobrá, pak si tedy protiřečím. Jsem rozsáhlý, nosím v sobě mnohé.

— Walt Whitman

Chceš-li být dobrým člověkem, pak popři sám sebe, když to bude upřímnost vyžadovat.

Chceš-li být velkým člověkem, pak nepopírej sám sebe, i když to bude nezbytnost vyžadovat.

Strach se ptá: „Je to bezpečné?“ Pochybnost se ptá: „Je to pravdivé?“ Svědomí se ptá: „Ne-li Bůh, kdo jiný? Co jiného?“

Vnitřní hlas je chrámem uvnitř nás. Vnitřní hlas je božstvem uvnitř nás. Vnitřní hlas je božskou povinností uvnitř nás. Vnitřní hlas je nejvyšší nezbytností uvnitř nás.

Bůh poručil vnitřnímu hlasu, aby byl přítelem aspirujících duší a soudcem neaspirujících duší. Vnitřní hlas je nejen neměnnou neměnností, ale také dokonalou dokonalostí.

Ne síla, ale jednota

State University of New York at Oswego, New York
1. října 1969

Člověk má nespočet tužeb. Nejsou-li jeho touhy naplněny, proklíná sám sebe. Má pocit, že selhal, že je beznadějný a bezmocný. Chce dokázat svou existenci na zemi plody svých tužeb. Myslí si, že naplněním svých tužeb dokáže, že je nadřazený ostatním. Přesto, běda, selhává, selhal a bude selhávat.

Bůh k němu přichází a říká: „Mé dítě, neselhalo jsi. Nejsi beznadějné. Nejsi bezmocné. Jak můžeš být beznadějné? Rostu v tobě se svým vždy osvětlujícím a vždy naplňujícím Snem. Jak můžeš být bezmocné? Jsem v tobě jako nekonečná Síla.“

Aby člověk dokázal svou nadřazenost, snaží se pak objevit něco jiného. Snaží se používat svou sílu násilně, agresivně. Ze své nadřazenosti chce získat radost. Chce dokázat světu, že je důležitý. Aby dokázal svou jedinečnost, používá jakékoliv prostředky a svědomí ho netrápí.

Bůh k němu ze své nekonečné Štědrosti znovu přichází a říká: „Děláš to špatně. Nemůžeš světu dokázat, že jsi nesrovnatelný, jedinečný. To, co skutečně chceš od své nadřazenosti, je radost, bezmezná radost. Tato bezmezná radost ti však nebude patřit, dokud nepoznáš tajemství všech tajemství. A tímto tajemstvím je tvá neoddělitelná jednota s každou lidskou bytostí na zemi.“

Bůh pokračuje a říká, že je silný, že je šťastný, že je naplněný jen proto, že je zcela sjednocen s každou lidskou bytostí, s celým vesmírem. Člověk může být opravdově šťastný, jen pokud je naprosto sjednocen se zbytkem světa. A toto štěstí z něj dělá na zemi jedinečnou duši.

To, co nás dělá nadřazenými nebo nám dovoluje pocítit, že jsme neocenitelní, není síla; je to naše jedinečná jednota s Bohem. Druzí nás nepotřebují kvůli tomu, že máme sílu. Ne, oni nutně potřebují jednotu naší duše. A tuto jednotu duše musíme osvíceným a přeměněným způsobem přenést do jednoty fyzického, vitálna a mysli. Jsme velcí, jsme větší, jsme největší, jen když vědomě cítíme svou jednotu s celým světem.

Bůh je upřímně dychtivý dokázat celému světu, že Jeho aspirující, zasvěcené a oddané děti jsou opravdu Jeho bezmeznou Pýchou. Nemusíme dokazovat, co máme a čím jsme. Bůh Sám je dychtivý dokázat světu, co Jeho aspirující, Jeho zasvěcené, oddané a odevzdané děti mají a čím jsou.

Bůh splní svůj úkol v nás, prostřednictvím nás a za nás. Pokusme se také my splnit svůj úkol. Pokusme se mít vědomý pocit své neoddělitelné jednoty s každou lidskou bytostí zde na zemi a tam v Nebi.

To, co o moci říká Abraham Lincoln, je nepopiratelně správné:

„Téměř všichni lidé dokážou vydržet neštěstí. Chcete-li však vyzkoušet povahu člověka, dejte mu moc.“

— Abraham Lincoln

A těm, kteří se snaží cítit jednotu s celým světem, má co říci Winston Churchill:

„Nemá smysl říkat: ‚Udělali jsme vše, co bylo v našich silách.‘ Musíme úspěšně vykonat to, co je třeba.“

— Winston Churchill

Upřímnost našeho srdce nikdy neselhává. Zájem naší duše nikdy neselhává. Soucit našeho Boha nikdy neselhává. Když je naše srdce oduševnělé, naše duše je plodná, náš Bůh je významný.

Individualita a osobnost

University of California, Berkeley, California
16.října 1969

Lidská individualita je sebemučící osobnost. Božská individualita je sebeobjevující osobnost. Člověk nemusí ztrácet svou individualitu a osobnost. Člověk musí cítit a uvědomit si svou všeprostupující božskou individualitu a všem sloužící božskou osobnost.

Když mluvíme o osobnosti, okamžitě vidíme, že se skládá z pýchy, marnivosti, tužeb, zklamání, strachu, úzkosti, starosti, a tak podobně. Takovýto druh osobnosti můžeme pozorovat ve svém běžném každodenním životě. Avšak existuje ještě jiný druh osobnosti, kterému říkáme božská osobnost. Božská osobnost se naprosto liší od osobnosti pýchy, marnivosti, ega, pozemských tužeb, omezených dosažení a omezeného naplnění. Božská osobnost je přímým vyjádřením Božského v nás.

Bůh je jeden. Zároveň je mnohým. Ve svém nejvyšším transcendentálním Vědomí je jedním. Na poli projevení zde na zemi je mnohým. V Nejvyšším je jednotou. Zde na zemi je rozmanitostí. Bůh je Lotos a má mnoho, mnoho okvětních lístků, z nichž každý představuje Jeho určitý aspekt. Projevuje Sám Sebe nekonečnými způsoby a v nekonečných podobách.

Když mluvíme o lidské osobnosti, okamžitě myslíme na něco, co pochází z našeho fyzického vědomí nebo fyzického těla. Člověk si svými vrozenými schopnostmi, sklony a vlohami vytváří určitý druh osobnosti. Když přede mnou stojí nějaký člověk, jeho osobnost je jako voda rozlévající se po rovném povrchu. Když na někoho nebo na něco myslíme, do jeho osobnosti okamžitě vstupuje naše vlastní individualita.

Teď jsem zde v Americe. Pokud mě však má mysl zanese k někomu v Indii, má vlastní osobnost se s tím člověkem okamžitě sjednotí. Vstoupil jsem do toho člověka, který je v Indii, a silou své jednoty s ním mohu používat jeho osobnost. Svou vlastní osobnost jsem neztratil. Cítím, že má osobnost byla přeměněna na vše prostupující a všem sloužící osobnost. V okamžiku, kdy na někoho myslím, do něj vstupuje mé vědomí a prostupuje jím. Když mě mé vědomí přenese do nějakého člověka, stávám se jeho nedílnou součástí. Rozšiřuji v něm pak své vědomí. Když se mé vědomí rozšiřuje, rozpíná se i jeho vědomí. Sloužíme vždy v okamžiku, kdy vědomě vstoupíme do něčeho jiného, než jsme my.

Ve svém pravém Já jsme všichni jedním. Ve svém vnějším já jsme však mnohými. Mezi mnohými vidíme, že jeden slouží druhému a ten druhý v celém procesu nemusí hrát aktivní nebo dokonce ani vědomou roli. Tak například já tu mám teď přednášku. Můžete cítit, že vám sloužím svou znalostí a svým duchovním světlem, ale chci vám říci, že také vy sloužíte Nejvyššímu ve mně svým spojením se mnou a svým porozuměním a oceněním toho, co vám nabízím. To je to, čemu říkáme všem sloužící osobnost. Samotná naše přítomnost tvoří v okamžiku, kdy před někým stojíme, důležitou část jeho vědomí, dokonce i když se ten člověk výměny aktivně nebo dynamicky neúčastní.

Běžný člověk nerozumí jazyku květin, ale co se ve skutečnosti stane, když se na květinu podívá? Oceňuje její krásu a krása květiny oceňuje jeho vědomí. Je tam vzájemné ocenění, vzájemná láska, vzájemná služba. Já vám sloužím vším, co jsem, a vším, co mám. Vy mi sloužíte tím, že se naprosto sjednotíte s mým vědomím. To je pravá služba. V tomto druhu služby neztrácíme svou individualitu. Má individualita zůstává ve vás a vaše individualita zůstává ve mně. Touto rozšířenou individualitou, kterou Nejvyšší vyjadřuje nekonečnými způsoby, rozšiřujeme svou osobnost.

Třebaže kapku vody bereme jako individuální kapku, splyne-li s nekonečným oceánem, svou takzvanou individualitu neztrácí. Naopak, její individualita je rozšířena v nekonečné rozpětí oceánu. Když se podíváme na oceán, uvidíme ho jako nesmírnou bytost, jako ohromnou osobnost, která v sobě obsahuje miliardy a miliardy žijících bytostí. Je sám o sobě žijící bytostí. Tím, že kapka s oceánem splyne, se stává velkou jako oceán.

Podobně, když my se svou individualitou vstoupíme do své božské osobnosti, uvidíme, že naše individualita bude přeměněna v nekonečnou a vše prostupující osobnost Božského.

Cesta zalitá sluncem

University of California at Santa Cruz
17. října 1969

V duchovním životě se cesta zalitá sluncem jmenuje oddanost. Rozhodně je to zkratka k realizaci Boha. Je pravda, že Bůh a Jeho tajemství jsou nad chápáním řeči a intelektu. Je však stejně tak pravda, že skrze oddanost je Bůh snadno dostupný.

Pravý oddaný má velkou radost, když cítí: „Toto všechno jsem já.“

Má větší radost, když cítí: „Toto všechno jsi Ty.“

Největší radost má, když cítí: „Ty jsi Pán, já jsem jen nástroj.“

Ten, kdo jde po cestě znalosti, říká Bohu: „Otče, chci Tě.“

Ten, kdo jde po cestě oddanosti, říká Bohu: „Otče, potřebuji Tě.“

Ten první říká Bohu: „Otče, vlastním Tě.“

Ten druhý říká Bohu: „Otče, Ty vlastníš mě.“

Pravý oddaný člověk je skutečným milovníkem Boha. Nemožnost v jeho životě nemá a nikdy nemůže mít význam.

Stejně jako na jiných cestách, oddaný člověk na sluncem zalité cestě se učí, že nezáleží na tom, jak dlouho se modlí a medituje, ale na tom, jak se modlí a medituje. Pokud se modlí a medituje na Božské upřímně a bezvýhradně, potom se modlí a medituje desetkrát najednou.

Když aspirant začíná svou pouť po sluncem zalité cestě, říká Bohu: „Otče, dej mi.“ Na konci své pouti říká: „Otče, vezmi si mě.“

Všichni víme, že příbytkem vděčnosti je srdce. Kupodivu se vděčnost dokáže ve svém příbytku často skrýt. Avšak na cestě zalité sluncem vždy vidíme, jak oduševnělá vděčnost roste v srdci aspirujícího člověka.

Sebeláska ničí úrodnou půdu aspirace a dělá ji neplodnou. Oddanost k Bohu však zapaluje vzrůstající plamen aspirace a vytváří pro aspirujícího člověka nový svět v Bohu a pro Boha nový svět v aspirujícím člověku.

Oddanost je požehnání samo. Tím požehnáním je sebezasvěcující láska obrácená k Bohu, která se Mu snaží neustále a bezvýhradně sloužit, tak aby mohl být naplněn v Nebi i na zemi.

Na zemi je nespočet lidí, kteří nejenom tvrdí, že se modlí, ale kteří se skutečně modlí. Jak je možné, že jejich modlitby nepřinášejí téměř žádný výsledek? Odpověď je prostá a jasná. Jejich modlitba není sněhobílá. Sněhobílá modlitba je pramenem sebetvořivé energie, sebepřeměňujícího světla a sebenaplňující blaženosti.

Tak jako každý člověk, i oddaný aspirant má potřeby. Avšak jeho potřeby a Boží Lásku a Soucit vidíme vždy společně. Pravý oddaný si uvědomil, že Boha miluje ne proto, aby Bůh naplnil jeho lidské touhy, ale aby on naplnil Boha Božím vlastním Způsobem.

Pro neaspirujícího člověka je život trestem, pouhým trápením. Pro aspirující duši je každý okamžik v životě příležitostí pro sebeosvícení a naplnění Boha. Aspirant na sluncem zalité cestě oddanosti ví, že stejně tak, jako je on hladový po Božím nekonečném Soucitu, je i Bůh hladový po jeho neustálém pocitu vědomé jednoty s Ním.

Když je tělo špinavé, potřebujeme mýdlo, abychom ho umyli. Když je mysl nečistá, potřebujeme slzy lítosti, abychom ji očistili. Když je srdce nečisté, nejdůležitější je oddanost. Nečistota srdce je v duchovním životě nejnebezpečnější nemocí. Oddanost je jediným lékem. Oddanost je jedinou léčbou.

Brahman je svou povahou nedělitelný, je to úplný celek. Avšak skrze máju, svou sebeomezující sílu, se rozbil na nekonečné množství kousků. Všeodevzdávající oddanost aspirujícího člověka ho snadno může učinit znovu celým, božsky úplným a vrcholně jedním.

Poznání sebe sama

University of San Carlos, Cebu City, The Philippines
30.října 1969

Pokusme se poznat sami sebe. Zkusme pozorovat, kdo skutečně jsme. Velice často máme pocit, že jsme nevýznamné bytosti. Nemáme kam jít, čeho dosáhnout a co dát. To je to, co cítíme ve své každodenní existenci.

Avšak to, co jsme, se naprosto liší od toho, co cítíme. My všichni jsme dětmi Boha. Neustále nás zahrnuje něčím božským a něčím plodným. Očekává toho od nás mnoho, ale ne nic, co by bylo nad naše schopnosti. Ví, co Mu vědomě můžeme nabídnout. V této chvíli cítíme, že jsme slabí, nedůležití, zbyteční. Avšak v Očích Boha jsme božští, jsme plodní, jsme nekoneční.

Neustále děláme chyby. Kořenem našich chyb je naše tělo, fyzická bytost. Máme pocit, že za fyzickou bytostí ani v ní nic není. Tady děláme tu nejžalostnější chybu. Jestliže překročíme své tělo, své fyzické vědomí, uvidíme, že na nás dychtivě čeká nekonečný mír, nekonečná radost, nekonečná blaženost a nekonečná síla.

Když poté půjdeme hluboko dovnitř, hluboko do svého těla, uvidíme a ucítíme duši. Duše je poslem Boha na zemi. Pokud budeme naladěni na neustálou, spontánní hudbu duše, náš život bude osvobozen od utrpení, trápení, zklamání, strachu a starostí. Náš život bude neustálým úspěchem a neustálým naplněním — naplněním, které může být a také bude vnitřní i vnější.

Musíme jít buď hluboko dovnitř těla, do nejvnitřnějších zákoutí svého srdce, nebo za fyzické vědomí. Musíme objevit své pravé Já, buď dnes nebo zítra nebo pozítří. Pouhé kázání nestačí; studium knih nestačí. Musíme provádět to, čím se chceme stát, a pokud kážeme, musíme kázat jen to, co žijeme.

Vizí Boha je člověk a skutečností člověka je Bůh. Člověk může Boha popírat. Nevědomost mu může dát pocítit, že není žádný Bůh a žádná potřeba Boha. Boží Soucit však nikdy nedokáže existenci člověka popírat. Bůh je tvořen Soucitem, nekonečným Soucitem. Člověk je tvořen nevědomostí, která je v procesu přeměny.

Kdykoliv říkám ,člověk‘, myslím tím lidské vědomí. Člověk je totiž ve skutečnosti potomkem Boha. Uvědomit si Boha je jeho rodným právem. Božskost je jeho dědictvím. Ale člověk je unavený, člověk je zklamaný, člověk chce žít v temnotě. Velmi často je spokojen se svými nedostatky. A tak co může Bůh dělat? Pokud člověk nemá žádné upřímné hledání, žádné úsilí, žádnou aspiraci, Bůh se k této neosvícené, nevědomé lidské bytosti musí sklonit.

Člověk potřebuje Boha, ale popírá to. Bůh potřebuje člověka a hrdě o své potřebě říká světu. Člověk chce rozhodně od Boha všechno, ale za Jeho nekonečnou Milost a Soucit mu nechce přiznat žádné zásluhy. Bůh otevřeně ukazuje, jak je hrdý na každé lidské dosažení. Pokud budeme aspirovat, okamžitě uvidíme a ucítíme, že je to pravda. Bůh je neustále hrdý na naše dosažení, naši aspiraci, naši existenci.

Neopatrujte myšlenku, že se Bohu Jeho stvoření nepovedlo nebo že je Boží stvoření nezdarem. Takovéto myšlenky jsou naprosto špatné. Bůh neselhal. My však neustále cítíme, že Bůh a Boží stvoření jsou dvě naprosto odlišné věci. Myslíme si: „Bůh je v Nebi a my jsme na zemi. Bůh se o nás nestará. A jestli se přece jen stará, nemá moc k tomu, aby své stvoření opravil, napravil a zdokonalil.“ To je špatné pojetí Pravdy.

Co my víme o Boží Dokonalosti, Boží Vizi, Boží Skutečnosti, Božím Vědomí? Co hledáme svýma lidskýma očima? Dokonalost, dosažení, úspěch. V Božích Očích vypadají tyto věci úplně jinak. Lidský úspěch a Boží úspěch nejsou nezbytně jedno a totéž. Boží úspěch je zážitek, a tento zážitek může mít podobu úspěchu, nebo selhání. Bůh nám dává tyto dva druhy zážitků.

Když žijeme v duši, cítíme, že naše duše za nás přijala všechnu zodpovědnost. Když žijeme v těle, vidíme, že naše tělo není nic než hloupost. Pokud budeme žít v duši, budeme mít spontánní zážitek naplnění. Budeme-li však žít v těle, budeme mít spontánní zážitek zklamání a utrpení.

Náš úspěch nebo naše selhání toho mají málo do činění s Boží Moudrostí, Boží Zkušeností a Božím Působením ve fyzickém světě. To On je naším selháním, On je Tím, kdo činí, a On je i činem samotným. Dokážeme-li v každém činu vidět Přítomnost Boha, vidět čin samotný jako Boha, vidět výsledek, ať už je to úspěch nebo selhání, jako Boha, a vidět dokonce i Toho, kdo činí, jako Boha, potom budou všechny naše problémy vyřešeny. Budeme moci tvrdit, že jsme Boží Pýchou. Pokud známe tajemství žití zde na zemi a tam v Nebi, jsme skutečně nejvyšší Pýchou a Vizí Boha.

Bůh, Pravda a Láska

Southwestern University, Cebu City, The Philippines
31. října 1969

Protože miluji lidstvo, Bůh mě miluje. Protože miluji Boha, Pravda mě miluje. Protože miluji Pravdu, skutečně a opravdově miluji sám sebe.

Proč by mě Bůh měl milovat? Právě jsem řekl, že mě Bůh miluje, protože miluji lidstvo. Je tu ještě další důvod. Bůh mě miluje, protože miluji celé Jeho stvoření. Vím a cítím, že Boha nemůžeme od Jeho stvoření nikdy oddělit. Stvořitel a stvoření jsou jedním, neoddělitelným. Když oceňujeme stvoření, Stvořitel je potěšen a spokojen.

Když my sami něco stvoříme, něco vyrobíme, něco postavíme, lidé si našeho dosažení všimnou a hluboce ho oceňují. Máme radost, protože jsme to udělali my. Podobně vesmír je Božím stvořením. Když milujeme vesmír, milujeme současně Boha Stvořitele i Boha stvoření a těšíme tím jak Stvořitele, tak stvoření.

Protože miluji Boha, Pravda mě miluje. Pravda neexistuje bez Boha. Bůh je samotným dechem Pravdy. Pravda a Bůh jsou jedním, nedělitelným. Pravda je na jedné straně jiným jménem pro Boha, na druhé straně však nemůže bez Boha existovat, zatímco Bůh může Pravdu v každém okamžiku překonat — pozemskou i Nebeskou pravdu, pozemsky spoutanou i Nebesky svobodnou pravdu. Bůh může dle své libovůle překonat dokonce i svou vlastní transcendentální Pravdu.

Ačkoliv můžeme klidně říci, že Bůh a Pravda jsou jedním, jedině Bůh má moc překonat všechny pravdy, dokonce i samotnou Absolutní Pravdu. To je důvod, proč je Pravda bez Boha bezmocná. Avšak když milujeme Boha, Pravda miluje nás, protože naše aspirující duše Pravdu okamžitě sytí.

Pravda existuje v Bohu. Oceňováním Boha Pravdu sytíme a živíme. A Pravda správně cítí, že její jedinečné poselství světu můžeme rozšířit jen tehdy, pokud opravdově milujeme jejího vlastníka, Boha.

Protože miluji Pravdu, miluji sám sebe. Lidská bytost je projevením Pravdy. Není vyjádřením nevědomosti, klamu, temnoty a smrti. Ne, je ztělesněním, uskutečněním a vyjádřením pravdy — nižší pravdy, vyšší pravdy a nejvyšší Pravdy. Božská Pravda v nás neustále překonává své hranice. Vidíme, cítíme a uvědomujeme si to, když žijeme vnitřní život, život duše. Protože miluji Pravdu, skutečně a opravdově miluji sám sebe. Má existence a Pravda jsou rubem a lícem stejné mince, kterou je vnitřní bytost neboli duše — představitel Nejvyššího zde na zemi.

Miluji sám sebe. Co na sobě miluji? Ne své tělo. Pokud budu milovat své tělo jen kvůli svému tělu, budu zítra zklamaný, protože na zemi jsou milióny a miliardy lidí, kteří jsou krásnější než já. Pochopitelně budu smutný.

Jestliže budu milovat svou fyzickou mysl jen kvůli své mysli, zítra před sebou uvidím milióny a miliardy mentálních obrů a má mentální schopnost se vytratí do bezvýznamnosti.

Budu-li milovat svůj vitální dynamismus kvůli svému vitálnímu dynamismu, uvidím, že jsou milióny a miliardy lidí, kteří jsou ohromujícím dynamismem prostě zaplaveni.

Podobně, pokud budu milovat cokoliv svého jen kvůli té věci samé, budu dozajista zklamaný. Zmařím tím svůj vlastní božský cíl. Avšak budu-li milovat sám sebe proto, že se prostřednictvím tohoto těla, vitálna, mysli a srdce projevuje sám Bůh, tehdy zjistím, že jsem v celé historii vesmíru jedinečný a nenapodobitelný. Bůh nestvořil ani nestvoří žádného dalšího Chinmoye se stejnými schopnostmi, stejným chápáním, stejnými zážitky.

Každý člověk může milovat sám sebe právě proto, že je přímým kanálem Božského. Bůh se chce v každém jedinci projevit jedinečným způsobem. Když se vědomě a plně sjednotíme s Bohem, naplníme nejen Jeho, ale také sami sebe. Když říkám, že skutečně a opravdově miluji sám sebe, protože miluji Pravdu, znamená to, že vědomě cítím, že Pravda neustále dýchá ve mně, se mnou a pro mě.

Samotný můj dech na zemi je živoucí skutečností Pravdy. Neustále se miluji a obdivuji — ne kvůli svému zdravému tělu, dynamickému vitálnu, kultivované mysli a čistému srdci, ale kvůli tomu, že je ve mně Bůh, že mě používá, že se naplňuje ve mně a skrze mě. To je jediný důvod, proč své tělo, vitálno, mysl a srdce miluji a musím milovat.

Každý člověk musí být zaplaven touto nejvyšší Pravdou. Měl by vědomě cítit, že jeho život na zemi je vnějším projevením vnitřního Dechu Nejvyššího.

  Nejvyšší, jsem Tvou zářící Milostí.   Jsem Tvým zlatým pluhem.   Jsem drakem Tvé Vize.

Skutečnost těla a skutečnost duše

Siliman University, Dumaguete City, The Philippines
1. prosince 1969

Dnes je tělo tady, zítra bude někde jinde. Dnes tělo trpí, zítra si bude užívat. Dnes je tělo odsouzeno ke zklamání, zítra bude zaplaveno inspirací a aspirací.

Tělo se neustále vidí a cítí v různých tvarech a podobách a má pocit, že nemá žádnou trvalou skutečnost. Přestože je skutečné, tělo cítí, že je neskutečné. Skutečnost se vždy snaží objevit v něčem jiném, v někom jiném nebo někde jinde.

Tělo je nevědomé a cítí, že postrádá Pravdu, Skutečnost a Hojnost. Vždy má pocit, že je žebrákem. Skutečnost je podle těla něco statického. S pocitem, že není nikde blízko věčné Skutečnosti, tělo hledá Skutečnost někde, kde je trvalá.

Vezměme příklad krásné dívky. Všichni vědí, že je nesmírně krásná. Krása je u ní skutečností. Ona však se svou krásou není spokojená. Cítí, že někdo je krásnější než ona, možná dokonce někdo, koho druzí považují za ošklivého. Bez ohledu na to, kolikrát jí její nejbližší říkají: „Nikdo není tak krásný jako ty,“ není spokojená. Tak je to nejen s fyzickou krásou, ale kdekoliv, kde se skutečnost nachází ve fyzické oblasti.

Fyzické není a nedokáže být spokojené s tím, co má. Cítí, že druzí mají pravdu, světlo, krásu a blaženost, zatímco ono samo ne. Naprostou přirozeností fyzického je cítit, že je věčným žebrákem. Odněkud něco chce, buď od lidských bytostí, nebo z Nebe. Ve fyzickém je vždy pocit nespokojenosti. Fyzické je od přírody sídlem nespokojenosti.

V případě duše je to jiné. Duše neustále cítí, že má od Boha všechno v nekonečné míře a že v sobě dokáže obsáhnout Nekonečnost. Je spokojená se svou skutečností. Duše je spokojená, protože ví, co má a do čeho může vrůst.

Duše teď existuje v oblasti projevení. Ví, že má schopnost odhalit Nekonečno, buď dnes, nebo zítra. Je spokojená s tím, co teď má, a je také spokojená s tím, co v Nekonečném a pro Nekonečné bude mít, co bude dělat a co odhalí. Samou přirozeností duše je být spokojená. Žije v božském uspokojení. Tělo má často radost, a přesto zůstává nespokojené. Duše však žije v neustálé radosti, neboť vidí věčnou Skutečnost.

Duše si je vědoma toho, že Skutečnost je statická i dynamická. Duše je spokojená, když vidí Skutečnost v jejím nejvyšším, nejhlubším, vše prostupujícím vědomí. Tělo nikdy nevidí Skutečnost ze všech stran, nikdy ji nevidí v jejím nejvyšším významu, tak, jak bychom ji měli vidět, cítit a uvědomit si.

Tělo chce Skutečnost cítit svým vlastním způsobem — to znamená tak, že ji rozdělí na nekonečně malé kousky a dívá se na ně postupně. Avšak duše chce Skutečnost vidět ve všech jejích stavech, ve všech jejích činnostech, dynamickou i statickou, ve všech pozemských událostech a Nebeských zážitcích. Duše Skutečnost neomezuje. Vidí Skutečnost v její nekonečnosti, cítí ji jako nekonečné vyjádření Absolutního a snaží se s ní v jejích nekonečných způsobech vyjádření a uskutečnění vždy sjednotit. Ačkoliv se tělo snaží vidět nejvyšší Skutečnost, která je statická i dynamická, nemůže ji nikdy spatřit nebo pocítit, dokud se plně a bezvýhradně neodevzdá moudrosti duše.

Obyčejné lidské tělo je ztělesněnou nedokonalostí. Tato nedokonalost se může změnit v dokonalost, jen když se tělo dobrovolně nabídne vždy rostoucímu světlu, moudrosti a blaženosti duše. Přijde den, kdy to tělo udělá. Pak spolu tělo i duše poběží, aby splnily Úkol Nejvyššího — úkol přeměny přirozenosti, úkol odhalení, projevení a naplnění nejvyšší Pravdy zde na zemi.

Upřímnost, čistota a jistota

Bucknell University, Lewisburg, Pennsylvania
4. března 1970

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná. Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat. Buďme si jisti svým Cílem. Nejvyšší nás obejme.

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná. Aspirující člověk musí být upřímný, dokud nevydechne naposledy, a to nejen ve svém vnitřním životě, ale také ve svém vnějším životě. Upřímnost je plodnou půdou v srdci aspirujícího člověka. Jeho upřímnost je jedinečným Úsměvem Boha. Jeho upřímnost je nesrovnatelnou Pýchou Boha.

Upřímnost si můžeme vyvinout jako sval. Jsou lidé, kteří jsou přirozeně upřímní, a jiní, kteří jsou přirozeně neupřímní. Ti, kteří jsou upřímní od začátku svého života, jsou požehnáni. Ale ti, kteří upřímní nejsou, se nemusí a nesmí proklínat. Mohou být upřímní, budou-li chtít. Ve chvíli, kdy budou opravdu chtít být upřímní, jim Bůh ve svém nekonečném Soucitu pomůže. Pomůže jim se svou nejhlubší Radostí, Pýchou a Zájmem.

Duchovnost potřebuje a vyžaduje upřímnost od začátku až do konce. Duchovnost a upřímnost nemůžeme nikdy oddělit. Má-li někdo skutečný zájem o duchovní život, pokud cítí, že duchovnost je jedinou odpovědí, potom chci říct, že upřímnost je klíčem, který otevírá dveře duchovnosti. Není žádný jiný klíč. Nemůže být žádný jiný klíč.

Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat. Pokud ve vnitřním nebo vnějším životě aspiranta není čistota, potom není o nic lepší než zvíře. Bez čistoty si nedokáže udržet žádný duchovní dar, který získá. Chybí-li hledajícímu čistota, všechno zmizí a všechno ho zklame. Je-li však zaplaven čistotou, nakonec do něj vstoupí všechny božské kvality. Budou v něm zpívat a tančit a udělají z něj toho nejšťastnějšího člověka na zemi. A tím, že bude šťastný, najdou tyto božské kvality své pravé naplnění.

Čistota ve fyzickém je nejdůležitější. To neznamená, že se musíme mýt desetkrát denně. Ne, toto čistota neznamená. Čistota vyžaduje čisté tělo, avšak fyzická čistota spočívá v srdci. Ve svém srdci musíte mít vnitřní oltář. Tímto oltářem je neustálé pamatování si Nejvyššího kormidelníka uvnitř vás. Když budete neustále a spontánně myslet na Nejvyššího kormidelníka, který je uvnitř vás, v nejvnitřnějších zákoutích vašeho srdce, uvědomíte si, že je to ta nejvyšší čistota.

Pokud ve fyzickém chybí čistota, nemůžete dosáhnout naprostého úspěchu, úplného projevení Boha. Můžete dosáhnout částečného duchovního úspěchu, ale dokonce i tento částečný úspěch vás nutně musí zklamat, nemáte-li ve své přirozenosti vybudovánu čistotu. Musíte si vybudovat čistotu v celé vnější přirozenosti — ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli. Potom bude vše, co děláte, vše, co jste, a vše, co vlastníte, naplněno čistotou.

Čistota není nic slabého nebo negativního. Je to něco oduševnělého a dynamického. Čistota je neustále sycena nekonečnou Energií a nezdolnou, neoblomnou Vůlí Nejvyššího.

Samotné vyslovování slova ‚čistota‘ může aspirujícímu člověku pomoci změnit jeho vnější i vnitřní život. Opakujte slovo ‚čistota‘ sto osmkrát každý den. Pravou ruku si přitom dejte na pupek. Pak uvidíte, že do vás vstoupí obrovská čistota a bude skrze vás proudit.

Když budete čistí, uvidíte svět jinýma očima. Uvidíte ve světě rychle nastávat čistotu. Uvidíte ve světě rychle rozkvétat krásu. Uvidíte ve světě rychle růst dokonalost.

Sladká, sladší, nejsladší je čistota. Když v sobě vidíte čistotu, jste čistí. Když cítíte čistotu uvnitř i okolo sebe, jste čistší. Když se uvnitř i navenek stanete čistotou, jste nejčistší.

Když vedete nečistý život, ve skutečnosti zabíjíte svou vnitřní bytost. Když však vedete čistý život, urychlujete cestu své duše. Když je ve vašem životě plně zakotvena čistota, vaše duše a váš vnější život získávají tu největší příležitost.

Buďme si jisti svým Cílem. Nejvyšší nás obejme. Rozdíl mezi obyčejným a aspirujícím člověkem je v tom, že obyčejný člověk nemá vyšší cíl, zatímco aspirující člověk ano. Obyčejný člověk je buď spokojený s tím, co má, nebo považuje myšlenku vstupu do světa Za jako něco nad jeho představivost, anebo má pocit, že žádný svět Za neexistuje. Je chycen tím, co vidí kolem sebe.

Aspirující člověk však cítí a věří, že tento náš svět není konečným cílem. Cítí, že někde musí být nějaký cíl, a ví, že tento cíl buď přijde k němu, nebo k cíli bude muset dojít on sám. Tímto cílem může být realizace Boha anebo jím může být něco jiného. Je-li jím realizace Boha a je-li jeho aspirace upřímná, pak by měl vědět, že tento cíl je něco naprosto důležitého a posvátného. Není to hračka.

Aspirující člověk si musí být jist svým cílem. Může chtít Boha nebo nějakou jeho vlastnost. Někteří aspiranti prosí Boha o sílu, o lásku, o mír. Neprosí Boha o Boha samotného. Nechtějí Boha v Jeho Nekonečnosti a Věčnosti. Chtějí jen Jeho část. Jsou spokojeni, když od Boha dostanou mír nebo světlo nebo lásku. Když dostanou to, o co prosí, cesta jejich duše končí.

Avšak jsou někteří aspiranti, kteří od Boha nechtějí nic jiného než Boha samotného. Cítí, že pokud získají Boha, získají vše. Jsou jako hladové děti v zahradě se stromem obtěžkaným těmi nejlahodnějšími mangy. Ví, že pokud se jim podaří potěšit vlastníka stromu, dostanou všechna manga, která jsou na stromě. Ten strom patří Bohu a Bůh je zároveň i stromem samotným. Když Ho potěšíme, nasytí náš hlad po nekonečném světle, míru a blaženosti. Pokud jsou aspiranti moudří, vědí, že když Boha potěší, dostanou od Něj vše.

Pravý hledající říká na základě své upřímné aspirace: „Ó Bože, cítíš-li, že bych měl mít Tvou Vizi, cítíš-li, že se chceš naplnit ve mně a skrze mě, cítíš-li, že mě chceš použít jako svůj nástroj, potom jsem Ti k službám. Pokud chceš, abych se před Tebe postavil, půjdu a postavím se. Chceš-li se Ty postavit přede mě, budu stejně šťastný. A pokud nechceš ani jedno z toho, ale chceš, aby se před Tebe postavil někdo jiný, přesto budu šťastný.“ Tomu se říká odevzdání. Toto je nejvyšší odevzdání.

Aspirující člověk musí znát svůj cíl. Je-li jeho cílem realizace Boha, může v mysli začít s tímto. Avšak nejvyšším Cílem je bezvýhradné odevzdání Boží Vůli. Když Bůh vidí, že Jeho dítě, Jeho nejoddanější dítě, se takto bezvýhradně odevzdalo, ne na vteřinu, ne na den nebo na rok, ale na celý život, na všechny budoucí inkarnace, na celou Věčnost, potom On Sám obejme toto své nejdražší, nejsladší, nejoddanější dítě. A když k tomuto objetí dojde, člověk se změní v Boha samotného.

My všichni bez výjimky máme příležitost naplnit Boha zde na zemi. Pokud se o to pokusíme, určitě se nám to podaří. Dokážeme Boha naplnit a Jeho naplněním spatříme, že my sami jsme již naplněni.

Sebekontrola

Susquehanna University, Selinsgrove, Pennsylvania
4. března 1970

Nejdůležitější, nejvýznamnější a nejplodnější kvalitou v duchovním životě je sebekontrola. Bez sebekontroly není žádné seberealizace. Ve slovníku najdeme statisíce slov. K provádění je sebekontrola ze všech těchto slov nejobtížnější. Jak můžeme mít sebekontrolu? Pokud chceme mít sebekontrolu, musíme se odevzdat Zdroji. Tímto Zdrojem je Světlo, tímto Zdrojem je Bůh.

Dítě chce spoustu věcí, spoustu zbytečných, škodlivých věcí. Matka však ví, že pokud mu je dá, ublíží mu. A protože jsou matka s dítětem jedním, ublíží jí to také. A tak matka neuspokojuje nespočetné neosvícené, ničivé touhy dítěte. Tělo je duchovně dítětem. Naplňujeme-li jeho potřeby a požadavky, nakonec zničíme svůj život.

Proč nás tělo vlastně neposlouchá? Odpověď je velmi prostá. Neposloucháme svou duši. Kdybychom poslouchali svou duši, tělo by nás také poslouchalo. Víme, že tělo má nadřízeného, kterým je vitálno. Nadřízeným vitálna je mysl, nadřízeným mysli je srdce a nadřízeným srdce je duše. Nadřízeným duše je Bůh.

Duše neustále poslouchá Vnitřního kormidelníka, Boha. Srdce poslouchá příkazy duše velmi často, ale ne vždy. Mysl neposlouchá srdce téměř nikdy. Vitálno neposlouchá mysl a tělo rozhodně neposlouchá vitálno. Skutečný problém začíná u mysli a v mysli.

Jak můžeme tělo, vitálno, mysl a srdce inspirovat k tomu, aby vstoupily do lepšího a více naplňujícího světla? Musíme si uvědomit, že pokud budeme tělo, vitálno, mysl a srdce kritizovat, nikdy je nedokážeme přeměnit. Pokud je však budeme oceňovat a budeme si vědomi toho, že mají schopnost sehrát v Kosmickém dramatu Boha významnou roli, že jsou pro plné projevení Boha na zemi stejně důležité jako duše, pak je dokážeme přeměnit.

Pokud tělo, vitálno, mysl a srdce neodsuzujeme — pokud jim naopak říkáme, že mohou být vybranými nástroji Boha, že je Bůh potřebuje ve své božské líle (hře) na zemi — pak je nakonec dokážeme přeměnit. Neukáznění členové naší rodiny za chvíli pocítí důležitost svého vlastního poslání v dokončení Božího projevení na zemi. Mohou se spojit a také se spojí k naplnění jednoho cíle.

Sebekontrola.

K sebekontrole potřebujeme prostotu, upřímnost a pokoru. Prostota musí sytit sebekontrolu. Upřímnost musí sytit sebekontrolu. Pokora musí sytit sebekontrolu. Můžeme říci, že prostota je snídaní sebekontroly, upřímnost obědem sebekontroly a pokora večeří sebekontroly.

Bohužel žijeme v době, kdy sebekontrola není oceňována. Stala se předmětem posměchu. Někdo se těžce pokouší o sebekontrolu. Jeho přátelé, sousedé, příbuzní a známí ho všichni zesměšňují. V jeho upřímném úsilí ovládnout svůj život nenacházejí nic skutečného. Myslí si, že způsob, kterým žijí oni, má větší hodnotu. Ten, kdo se snaží ovládnout svůj život, je podle nich hlupák.

Avšak kdo je hlupák, ten, kdo chce přemoci sám sebe, nebo ten, kdo je neustále obětí strachu, pochybností, starostí a úzkostí? Je zbytečné říkat, že ten, kdo chce přemoci sám sebe, je nejen nanejvýš moudrý člověk, ale také největší božský hrdina. Vrchní velitel kosmických bohů, božský válečník Kumar, syn Pána Šivy, bojuje na bojišti života proti nepřátelským silám, asurům a nevědomosti. Bojuje, aby zde na zemi v bezprostřednosti dneška vytvořil Království nebeské.

Před chvílí jsem řekl, že lidé zesměšňují člověka, který se pokouší ovládat sám sebe. Někdy vidíme, že společnost zesměšňuje a nemilosrdně odsuzuje dokonce i duchovní Mistry. Dokonce i duchovní osobnost, jejíž srdce je sněhobílé, jejíž srdce je čistotou samou, jejíž život nemá ani skvrnku nečistoty, jejíž samotný dech je záplavou čistoty, může být obětí kritiky nevědomého světa.

To mi připomíná jeden zenový příběh. Byl jednou jeden zenový Mistr, který byl velmi čistý, velmi osvícený. Blízko místa, kde bydlel, byl obchod s potravinami. Jeho majitel měl krásnou svobodnou dceru. Jednoho dne se zjistilo, že je těhotná. Její rodiče se rozzuřili. Chtěli vědět, kdo je otcem toho dítěte, ona jim to však nechtěla říct. Po opakovaném hubování a trápení jim řekla, že je jím zenový Mistr. Rodiče jí uvěřili. Když se dítě narodilo, běželi k zenovému Mistrovi, sprostě mu vyhubovali a nemluvně u něj nechali. Jediná poznámka zenového Mistra byla: „Je to tak.?“

Zenový Mistr děťátko přijal a začal se o něj starat. V té době už byla jeho dobrá pověst ta tam a lidé ho zesměšňovali. Ze dnů se stávaly týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky.

V našem lidském životě však existuje něco, čemu říkáme svědomí, a tuto mladou dívku její svědomí trápilo. Jednoho dne nakonec rodičům prozradila jméno skutečného otce dítěte — muže, který pracoval na rybím trhu. Rodiče se znovu rozzuřili. Jejich domácnost však zároveň trápil smutek a ponížení. Běželi za duchovním Mistrem, prosili ho o odpuštění, vyprávěli mu celý příběh a vzali si dítě nazpět. Poznamenal jen: „Je to tak.?“

  Pokud vám lidé v procesu vaší přeměny nebudou rozumět anebo nebudou mít zájem o váš čistý život, nevěnujte jejich kritice prosím žádnou pozornost. Pokud vaši upřímnost, vaše úsilí nebo váš úspěch v ovládání vaší nižší vitální přirozenosti neoceňují, žádná škoda. Chcete-li, aby vaši snahu oceňovali a obdivovali, pak do svého života zbytečně přivádíte nejen jejich kritiku a nedůvěru, ale i pochybnost a pokušení.

Každá lidská bytost v sobě nevědomě skrývá kritiku, nedůvěru, pochybnost a pokušení. Na jedné straně se silou své aspirace snažíte překonat sami sebe; na druhé straně do svého života přivádíte pokušení druhých lidí a tímto pokušením se nevědomě snažíte sytit svou nižší přirozenost.

Snažte se tedy být upřímní sami k sobě. Ať vám svět něco vytýká. Ať na vás štěká. Vaše upřímnost je vaší ochranou. Vaše duchovní disciplína vás dovede k vašemu předurčenému Cíli. Kdo je král? Ne ten, kdo vládne zemi, ale ten, kdo přemohl sám sebe. Každý má schopnost a možnost stát se králem, pokud chce. Bůh nám dal dostatek možností a bezmeznou schopnost být králem, králem nejen tohoto světa, ale i celého širého vesmíru.

Věda a duchovnost

Hunter College, New York, New York
6. března 1970

Vědecká a duchovní dosažení člověka jsou vědomým světlem inspirace a mocí aspirace Božské potřeby k dosažení dvou cílů: uvědomění si nesčetných potřeb a nekonečných schopností těla a projevení transcendentální vize světa Za, kterou má duše, zde na zemi, v bezprostřednosti dneška.

Věda je ta cenná věc na zemi, kterou tlačí vpřed planoucí představivost a kterou táhne vpřed její vlastní rostoucí zkušenost. Duchovnost je ta cenná věc na zemi, kterou uvnitř nese naplňující aspirace a později ji vynáší na povrch, kde se může vědomě sjednotit s Bohem — oblastí zkušenosti, Bohem-zkušeností a Bohem-Tím, kdo zažívá zkušenost.

Máme ve své živé paměti, že věda postupuje velmi rychle, zatímco lidské štěstí znepokojivým tempem ustupuje. Dnešní svět vidí třepotající se plamínek duchovnosti, avšak zítřejší svět bude zaplaven světlem duchovnosti, předurčeným a nařízeným.

Věda se nyní zabývá především materiálním světem. Co je ostatně materiální svět? Je to svět, který nevěří v možnost a nevyhnutelnost božského života.

Duchovnost se nyní zabývá především vnitřním světem. Co je to vnitřní svět? Je to svět, který říká, že možnost božského života na zemi je dnes nepochybně neskutečná, ale zítra bude možná, pozítří dosažitelná a den poté už bude nevyhnutelná.

Věda má schopnost ukázat lidstvu plné rozvinutí mentálního života. Duchovnost má schopnost ukázat lidstvu možnost a nevyhnutelnost života za myslí, supramentálního života.

Plodná představivost ve světě vědy je rychle následována vnějším pokrokem a světovými objevy. Oduševnělá aspirace ve světě duchovnosti je ochotně následována vnitřním pokrokem a sebeobjevením.

Věda a moderní život jsou navzájem nepostradatelné. Moderní život je oko, věda je schopnost vidění. Duchovnost a budoucí život lidstva budou navzájem nepostradatelné. Budoucí život lidstva bude plně probuzeným vědomím a duchovnost bude jeho vedoucí a naplňující duší.

Věda sama o sobě se stala uměním a toto umění teď musí stát bok po boku s ostatními druhy umění. V moderním světě se žádné umění nemůže ve své plnosti vyjádřit bez pomoci vědy. Duchovnost je nejvyšší umění přeměny naší přirozenosti. Bůh Nejvyšší Umělec používá duchovnost k tomu, aby světu božsky odhalil ztělesněnou božskou Skutečnost a transcendentální Pravdu člověka.

Člověk hořce volá vědu, aby naplnil své praktické vnější potřeby. Člověk bezmocně volá duchovnost, aby naplnil své osobní vnitřní potřeby.

Společným přítelem temné beznaděje nemilosrdného ničení a prchavé extáze vnějšího lidského naplnění je věda. Společným přítelem nejnadějnější jistoty nového a čistého stvoření a život energizující, život sytící, život přeměňující a život naplňující blaženosti vnitřního božského naplnění je duchovnost.

Věda a duchovnost se musí spojit. Potřebují se navzájem. Bez sebe jsou neúplné, téměř bezvýznamné. Společně jsou nejen nanejvýš úplné, ale také božsky významné.

Věda je Tělem Boha. Duchovnost je Duší Boha. Věda je také Bůh-Tělo. Duchovnost je také Bůh-Duše.

Bůh-Tělo potřebuje Boha-Duši, aby uskutečnil Sám Sebe, Svou Osobnost. Bůh-Duše potřebuje Boha-Tělo, aby naplnil Sám Sebe, Svou Osobnost.

Boží Duše a Bůh-Duše říkají v tichosti Bohu: „Milovali jsme Tě předtím a budeme Tě vždy milovat.“ Boží Tělo a Bůh-Tělo říkají zvučně: „Bože, milujeme Tě a tato naše láska bude trvat navždy.“

Ve světě síly a boje říká věda duchovnosti: „Ty blázne! Jsi pěkná protiva!“

Ve světě síly a boje říká duchovnost vědě: „Ty lumpe! Je pod mou důstojnost mluvit s mrtvým kamenem!“

Ve světě světla a blaženosti říká věda duchovnosti: „Sestro, potřebuji tvou moudrost.“

Ve světě světla a blaženosti říká duchovnost vědě: „Sestro, potřebuji tvou schopnost.“

Upřímnost a duchovnost

Fairleigh Dickinson University, Teaneck, New Jersey
11. března 1970

V našem každodenním životě jsou upřímnost a duchovnost nanejvýš důležité. Lidský život může být úspěšný, jen pokud je založen na jednoznačném potvrzení Pravdy v rozmanitosti života.

Thomas Carlyle řekl:

„Zkuste být poctiví. Když budete poctiví, můžete si být jisti, že na světě bude o jednoho darebáka méně.“

— Thomas Carlyle

Je to naprostá pravda. Dokážeme-li být poctiví, naprosto poctiví, náš život bude mít svůj správný význam a smysl.

Pro milovníka Boha je upřímnost oázou na poušti života. Být naprosto upřímný je nesmírně obtížné, my však upřímnost ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli potřebujeme. Co je to koneckonců upřímnost? Upřímnost je dynamický kůň hluboko uvnitř nás. Naše psychická bytost je jeho jezdcem. Co je to duchovnost? Duchovnost je vnitřní nutkání člověka běžet k tomu nejvzdálenějšímu, letět k tomu nejvyššímu a ponořit se k tomu nejhlubšímu.

Neaspirující člověk bude kritizovat chyby a nedostatky druhých, ačkoliv on sám postrádá chuť, ochotu a schopnost napravit své vlastní chyby a nedostatky. Člověk duchovnosti je však upřímný. Nejenže nekritizuje chyby druhých, ale je si také plně vědom svých vlastních nedostatků a snaží se je napravit. Kromě toho vidí i nedokonalosti světa jako své vlastní a snaží se je napravit tím, že zdokonaluje svou vlastní přirozenost.

Upřímnost chce vidět světlo. Duchovnost upřímnosti ukazuje, co je světlo, kde se nachází a jak ho může vidět.

Obyčejný člověk miluje tělo nekonečně více než duši. Duchovní člověk miluje duši nekonečně více než tělo. Proč? Ví, že jeho tělo vydrží jen šedesát, sedmdesát nebo osmdesát let a potom se ho bude muset vzdát. Pokaždé, když se znovu narodí, si obléká jiné tělo, ve všech svých životech má však stejnou duši. Ví, že duše je vědomým představitelem Nejvyššího a v každé inkarnaci na zemi odhaluje a projevuje ztělesněnou Pravdu. To je důvod, proč duchovní člověk miluje duši mnohem více než tělo.

Pro pokročilého hledajícího nekonečné Pravdy budou duše i tělo stejně důležité. Ví, že k tomu, aby vstoupil do toho Nejvyššího, Nejzazšího, transcendentálního Za, potřebuje duši. K tomu, aby mohl projevit Pravdu, kterou dosáhne na nejvyšší úrovni vědomí, však potřebuje také tělo. Aby mohl projevit svou Božskost, potřebuje fyzické. Boží Vizi a Boží Skutečnost může naplnit zde na zemi v těle a skrze tělo.

Tělo potřebujeme. Duši potřebujeme. Tělo pláče po světle, větším světle, záplavě světla. Duše pláče po projevení Boha, Jeho úplném projevení a dokonalé Dokonalosti zde na zemi. Tak jako svět potřebuje upřímného člověka, stejně tak Bůh potřebuje duchovního člověka. Bez upřímného člověka bude svět slabý. Bez duchovního člověka zůstane Bůh na zemi nenaplněný. Upřímnost je Srdce Boha, duchovnost je Dech Boha. Když Bohu nabídneme svou lidskou upřímnost, Bůh se stane veškerou Láskou. Když Bohu nabídneme svůj omezený duchovní pláč, Bůh se stane veškerou Radostí, veškerou Pýchou.

Se svým vnitřním světlem může duchovní člověk v tomto materiálním světě snadno uspět. Tímto světlem je síla jeho duše. Tato síla není ničivá, ale tvořivá. Když duchovní člověk jedná s vnějším světem, nemusí se nikoho ani ničeho bát. Síla jeho duše vyjde vždy do popředí, aby mu na zemi pomohla vybudovat Království nebeské.

Upřímný člověk je na zemi nesmírně důležitý. Tato upřímnost ho však nemůže dovést příliš daleko. Může být upřímný ke svým přátelům, ke své rodině a k celému světu, pokud však nemá vnitřní pláč, nepodaří se mu vejít do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Bezpochyby je mnohem lepší než obyčejný, neupřímný člověk. Avšak necítí-li vědomou potřebu aspirovat, necítí-li nezbytnost vrůst do Světla světa, který je Za, nemá-li vnitřní volání, transcendentální Cíl pro něj navždy zůstane vzdáleným pláčem. Jeho cílem je jen omezená dokonalost, omezená radost a omezené dosažení.

Duchovní člověk má vnitřní hlad. Tento hlad je neustálý. Je to hlad po Neomezeném, po samotné Nekonečnosti. Jeho nespokojenost není jako nespokojenost obyčejného člověka, který má pocit, že nedostává to, co chce. Když je duchovní člověk nespokojený se světem, je nespokojený především proto, že cítí, že bohatství světa nemá skutečnou hodnotu. On chce Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost, a ty získá jedině ze své aspirace. K tomu, aby měl aspiraci, potřebuje Boží nekonečný Soucit. Vždy se chce vyhřívat na slunci Boží nesmírné Milosti.

Duchovní člověk neshlíží na upřímného člověka. Cítí, že tento upřímný člověk je jeho mladším bratrem. Ten, kdo má dnes upřímnost, má velký předpoklad k tomu, aby zítra vstoupil do světa duchovnosti.

Upřímnost a duchovnost by měly jít společně. Má-li někdo jen upřímnost, realizace Boha k němu přijde ve vzdálené budoucnosti. Má-li však s upřímností i duchovnost, je předurčen k tomu realizovat Boha velmi brzy. Pomocí upřímnosti můžeme jít k Bohu pomalu a vytrvale. Pomocí duchovnosti k sobě můžeme Boha přivést rychle, přesvědčivě a vítězně.

Síla vůle a koruna vítězství

State University of New York at Stony Brook
11. března 1970

Veď mě od neskutečného ke Skutečnému. Veď mě od temnoty ke Světlu. Veď mě od smrti k Nesmrtelnosti.

— Brhadáranjaka Upanišada

Síla vůle. Co je síla vůle? Síla vůle je vědomé vnitřní nutkání člověka vstoupit do samého srdce Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Žít oddaný život znamená být vědomým dítětem Boží Vůle. V životě aspirace jsou nanejvýš důležité dvě věci: síla vůle a modlitba. Modlitba má ženské kvality. Síla vůle má mužské kvality. Modlitba i síla vůle jsou velmi účinné a mohou přinést stejný výsledek.

Síla vůle je neustále se vyvíjející a sebeprojevující skutečnost ve vesmíru. Někdy je pro nás smrtelníky obtížné rozlišit naše chtění od našeho přání. Chceme dosáhnout svého cíle odhodlaným osobním úsilím, které je podporováno a vedeno Boží milující Milostí. Když něčeho chceme dosáhnout, platíme za to cenu, zatímco když si něco přejeme dosáhnout, velice často za to cenu zaplatit nechceme — jen si to přejeme. Nevynakládáme žádné úsilí, žádné vědomé úsilí, a tak můžeme těžko očekávat nějaký úspěch.

  Lidská síla vůle a božská síla vůle. Lidská síla vůle je jako provaz z písku. Může se kdykoliv roztrhnout. Božská síla vůle je síla aspirujícího lidstva v nás, která se vyvíjí do všenaplňujícího světa Za.

Koruna vítězství. Co je největší vítězství? Největší vítězství spočívá v sebeobjevení. Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe“. Nemůže být žádného většího vítězství než poznání sebe sama. Porazit nějaký národ je lidské vítězství. Toto vítězství je omezené. Když Caesar řekl: „Veni, vidi, vici“ — „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ — měl na mysli lidské vítězství. Když Boží Syn řekl: „Otče, staň se Vůle Tvá,“ lidská aspirace vstoupila do nekonečného Světla a Moudrosti Nejvyššího. Skutečného vítězství je dosaženo jen tehdy, když si vytvoříme vědomou, neoddělitelnou jednotu s Vnitřním kormidelníkem.

Boží Úsměv je korunou vítězství člověka. Věčná aspirace je pýchou věčného vítězství. Bez aspirace není realizace. Bez realizace není odhalení. Bez odhalení není projevení božské Pravdy na zemi.

Chcete žít na zemi, protože máte nespočet tužeb. Cítíte, že na zemi je mnoho věcí, kterých máte dosáhnout. Avšak bez Boha tyto touhy nemusí být naplněny, nemohou být naplněny a nebudou naplněny.

Když se snažíte objevit sami sebe, když chcete poznat, co skutečně jste, sestupuje na vás Boží nekonečná Štědrost. Objevením sebe sama můžete zde na zemi odhalit Vševědoucnost, Všemohoucnost a Všudypřítomnost Boha. Realizace Boha a projevení Boha se může uskutečnit a také uskuteční zde na zemi a nikde jinde.

K tomu, abychom byli zaplaveni silou vůle, potřebujeme koncentraci, meditaci a kontemplaci. Musíme se umět koncentrovat. Když je naše koncentrace dokonalá, musíme vstoupit do meditace. Když je naše meditace dokonalá, musíme vstoupit do kontemplace.

Jak se nejlépe naučit koncentrovat? Čtením knih? Ne, to je nemožné. Knihy nám dají jen inspiraci, nic víc. Proto, abychom se naučili tajemství koncentrace, musíme jít za duchovním Učitelem. Abychom si rozšířili vnější znalosti, chodíme na univerzitu. Také vnitřní moudrost bychom se měli učit od někoho, kdo se ji sám už naučil. Je pravda, že poklad je uvnitř vás. Někdo vám však musí ukázat, kde je a kde k němu máte klíč.

Chodíte do školy a na každý předmět máte jiného učitele. V duchovním životě je však jen jeden předmět, a tím je seberealizace. A k tomu, aby vás učil, vedl, osvítil a naplnil, je jeden skutečný Učitel víc než dost.

K meditaci tedy také potřebujete Učitele, obzvláště na začátku. Jakmile jste ve své meditaci opravdu pokročilí, Učitele nepotřebujete. Ale teprve tehdy, ne předtím.

Poslední příčkou duchovního žebříku je kontemplace. Můžete kontemplovat na osobního nebo neosobního Boha. Je vždy snazší, bezpečnější a více naplňující jít nejprve k osobnímu Bohu a teprve skrze Něj k Bohu neosobnímu.

Síla vůle a koruna vítězství. Duchovní život potřebuje jen jediné: aspiraci. Síla vůle a koruna vítězství se rodí z neustálé aspirace našeho srdce.

Aspirujeme všichni. Naše je aspirující duše, náš je naplňující Cíl, tady a teď, v bezprostřednosti dneška.

Vnitřní chudoba

Fordham University, Bronx, New York
18. března 1970

Všichni víme, co znamená pozemská chudoba. Ale chtěl bych mluvit o chudobě z duchovního pohledu. Chudoba je velmi komplikované slovo.

Čistota těla není chudobou. Jasnost mysli není chudobou. Duchovnost srdce není chudobou. Skutečnost duše není chudobou.

Čistota těla je světlem. Jasnost mysli je nekonečností. Duchovnost srdce je výškou. Skutečnost duše je blažeností.

Ve fyzickém životě je chudobou nepřítomnost vědomého úsilí. V duchovním životě je chudobou nepřítomnost spontánního odevzdání se Boží Vůli. Úsilí ve fyzickém životě říká člověku, co může udělat a čeho může nakonec dosáhnout. Odevzdání v duchovním životě říká aspirantovi, co pro něj Bůh dělal, dělá a bude dělat.

Chudoba není hanba. Ve světle dokonalosti není chudoba chybou, je jen omezením. Toto omezení můžeme překonat. Chudoba není nemoc. Je to překážka. Tuto překážku můžeme překonat. Co je to koneckonců chudoba? Chudoba je vnitřní trápení. Emocionální trápení je výsledkem touhy mysli. Když člověk nemá víru v sebe sama, je to začátek utrpení. Když člověk ztratí víru ve svůj vnitřní život, upadá do škodlivého dechu utrpení.

Chudoba v duchovním životě neznamená nedostatek peněz nebo materiálního bohatství. Chudoba v duchovním životě znamená nepřítomnost vědomého pláče po Bohu.

V duchovním životě je člověk postižen chudobou, jen když si nemůže dovolit strávit s Bohem ani prchavou minutu. Nedokáže-li s Bohem strávit ani prchavou minutu, pak je ve vnitřním světě vskutku postižen chudobou.

Aspirant je skutečně bohatý, když cítí, že celý jeho život je jen pro Boha. Je bohatší, když vidí, že jeho dech patří Bohu. Je nejbohatším člověkem na zemi, když objeví, že on a Bůh se navzájem potřebují, navzájem milují a jsou na sebe navzájem pyšní.

Toto může objevit, jen pokud žije v duši. Jeho duše neustále vynáší na povrch skutečnost z nejvnitřnějších zákoutí jeho srdce a pokládá ji před něj. Jeho duše ho nechává pocítit, že on a Bůh jsou neoddělitelně jedním. Bůh ho potřebuje, aby na zemi projevil své nekonečné možnosti a schopnosti. On potřebuje Boha, aby si uvědomil nejvyšší Pravdu světa Za. Žádný aspirant není a ani nemůže být chudý, pokud žije v duši. Duše je plností, duše je nekonečností. Žije-li aspirant v duši, je samou aspirací, je samým uskutečněním, je samou dokonalostí.

Život aspiranta je zaplaven světlem. Světlo v jeho těle je jeho krásou. Světlo v jeho vitálnu je jeho schopností. Světlo v jeho mysli je jeho slávou. Světlo v jeho srdci je jeho vítězstvím.

Vědomí těla

City College of New York, New York
20. března 1970

Chtěl bych vám dát velmi krátkou promluvu o vědomí těla. Na začátek bych rád ocitoval několik slov ze sanskrtu:

„Sannjása koru karma sahana“

— Védy

„Musíme vést vnitřní život duchovní disciplíny zde v tomto těle. Zde v těle musíme žít život ducha.“

Když žijeme v těle, život je často samý zmatek. Dokonce nyní vidíme, co se může stát. Přednášku jsme měli mít v úplně jiné místnosti, ale museli jsme jít sem. Všechno se dělo špatně. Stejně tak, když žijeme v těle, je v tom často samý zmatek. Když žijeme v duši, život je samé osvícení. Tělo je v tuto chvíli neosvícené, nevyvinuté a konzervativní. To je důvod, proč panuje zmatek.

Nikdy nesmíme lpět na fyzickém těle. Zároveň jím nesmíme opovrhovat. Pokud na něm budeme lpět, okamžitě budeme chyceni pouty nevědomosti a budeme ztraceni v otroctví. Na druhou stranu budeme-li fyzickým tělem, fyzickým vědomím opovrhovat, nikdy nebudeme zde na zemi úplně a zcela naplněni. Zde na zemi si musíme uvědomit Pravdu, naplnit Pravdu a projevit Pravdu.

Když udeří Hodina Boha, když duše zazvoní na vnitřní zvon uvnitř nás, fyzické vědomí si okamžitě myslí, že je čas na potěšení. Vitálno si myslí, že je čas, aby ukázalo svou schopnost tím, že bude rozbíjet a ničit svět. Jeho agresivní nebo přinejlepším dynamická schopnost se chce drze prosadit a ukázat světu, co dokáže: jak úplně, jak chytře, jak sebejistě dokáže změnit plán, který byl stvořen Boží Vůlí. Mysl si myslí, že je čas zpochybňovat Boží stvoření i Stvořitele samotného, Jeho samotnou existenci na zemi.

Když duše zazvoní na zvon, srdce cítí: „Teď pro mě nadešel čas plakat — plakat pro světlo, mír, blaženost a vnitřní sílu, sílu, která naplňuje, ne sílu, která ničí; sílu neoddělitelné jednoty s Božím stvořením, s celým Božím vesmírem.“

Když se fyzické vědomí snaží vidět Pravdu, obvykle ji vidí s ohromným strachem. Vidí ji bázlivě a nesměle. Když se vitálno snaží přiblížit se k Pravdě, chce ji spatřit násilím, za každou cenu, bezohledně, netrpělivě. Když chce mysl vidět Pravdu, dívá se na ni okem podezřívání, pochybnosti, vnitřního rozrušení, úzkosti a starosti. Když chce srdce vidět Pravdu, velice často ji vidí s radostí, blažeností a oduševnělou modlitbou.

Tělo. Jako jednotlivec si často zakládám na svém fyzickém těle. To, co mám a čím jsem — všechno toto je mé tělo. Tělo je jedinou věcí, kterou mám, abych ukazoval celému světu. Když cítím, že tělo je to jediné, co jsem, pak nejsem blízko svého uskutečnění, nemluvě o svém odhalení. Je-li tělo to jediné, čemu mohu říkat mé zcela vlastní, pak mi patří také pokušení, potěšení smyslů, zklamání, zničení.

Jen pokud mohu říci, že duše je má vlastní, jen pokud se sjednotím, neoddělitelně sjednotím s existencí své duše, uvidím, jaký je smysl mého života, proč jsem sem přišel, co pro mě Bůh má a jakou práci skrze mě bude dělat zde na zemi.

Žiji na zemi ne proto, že zde žijí druzí. Žiji na zemi právě proto, že zde mám zvláštní úkol, zvláštní poslání. Každý člověk musí cítit, že má něco zvláštního, co může nabídnout, a toto poselství musí vycházet přímo z duše a vstupovat do fyzického vědomí.

Jako neosvícený člověk se chlubím, vychvaluji. Říkám: „Mám ohromnou sílu.“ Když mě však štípne nepatrný mravenec, jsem vyvedený z míry, jsem podrážděný. Když mě štípne indický moskyt, okamžitě je ze mě rozzuřený šílenec. Pouhý moskyt vyrušil mou vnitřní vyrovnanost. Mám sílu zničit stovky a tisíce moskytů, když mě však jeden štípne, má vnitřní vyrovnanost je úplně ztracena. Zdolá mě malý moskyt nebo mravenec. Proč? Právě proto, že žiji ve vědomí těla.

Pokud budu žít v duši, pokud se mé vědomí zcela sjednotí s duší, která je zdrojem světla a blaženosti, potom budou komáři moci bodat, mravenci budou moci kousat, celý svět bude moci štípat jako jedovatý had, já však nebudu vyveden z míry. Zůstanu v moři ticha a klidu.

Tělo, vitálno a mysl se obvykle hádají a bojují. Nikdy se nechtějí navzájem poslouchat. Když je však duše o něco požádá, okamžitě se sjednotí a božský požadavek duše jednohlasně odmítnou. Když jim chce duše nabídnout vnitřní světlo, jednotlivě nebo všem najednou, v tom okamžiku se tělo, vitálno a mysl nedají oddělit. Potají se domluví a světlo duše odmítají. Na poli duchovnosti popírají svou nevědomostí své vlastní vnitřní možnosti.

Atmanam rathinam viddhi shariram rathameva tu

— Katha Upanišada

V Katha Upanišadě, jedné z nejvznešenějších a nejznámějších indických Upanišad, se dozvídáme, že duše je pánem, tělo je kočárem, intelekt nebo schopnost myšlení je kočím a mysl je otěžemi. Potřebujeme kočár, potřebujeme kočího, potřebujeme pána kočáru. Potřebujeme také koně, dynamickou energii bytosti, a otěže, abychom mohli koně ovládat. Tohle všechno potřebujeme k tomu, abychom dokončili a naplnili svou cestu.

Nevstoupíme-li do duchovního života, nebudeme-li věnovat pozornost vnitřnímu životu, potom se tělo bude chovat jako šílený slon, který pošlape všechno kolem nás. Toto tělo však chce mít úctu ke svým nadřízeným — srdci a duši. Toto tělo chce být jejich dokonalým nástrojem. Jen jeho vědomá jednota s něčím vyšším může dát tělu pocit, co skutečně znamená, kolik vnitřní schopnosti může ve vnějším světě projevení uplatnit.

My však dáváme tělu buď přehnanou důležitost, nebo naopak vůbec žádnou. V obou případech děláme politováníhodnou himalájskou chybu. Používáme-li tělo jen pro požitky a potěšení smyslů, používáme ho špatně. Nedáváme žádnou důležitost duši. Zde můžeme vzpomenout na velkého duchovního Mistra Ramana Mahárišiho, který říkal: „Proč věnujete tělu tolik pozornosti? Berte ho jako banánový list. Snězte své jídlo, které je na něm, a když dojíte, prostě ho zahoďte. Svou roli sehrálo.“ Pokud však tělo prostě zahodíme a nebudeme mu věnovat žádnou pozornost, jak potom může dojít k projevení Boha zde na zemi?

Nejvyšší Pravdu můžeme uskutečnit jen zde na zemi. Objevit Boha a uvědomit si sami sebe můžeme jen v tomto těle. Duše se nachází v těle. Světlo duše musí vyjít do popředí a osvítit naše temné, neosvícené, nebožské vědomí. Mezi naším vnitřním uskutečněním a osvícením a naším vnějším projevením je teď zející propast. Dokud naše vnitřní uskutečnění nekráčí s naším vnějším projevením, zůstáváme neúplní. Jakmile bude naše vnější vědomí osvíceno, mezi vnitřním a vnějším nebude žádný rozdíl.

A tak berme duši jako uvědomění a tělo jako oblast projevení. Nejprve si musíme něco uvědomit, pak to musíme projevit. Pokud jsme si neuvědomili Pravdu, co budeme projevovat? Na druhou stranu, jestliže jsme si něco uvědomili a neprojevujeme to nebo to nedokážeme projevit, Pravda je neúplná.

Jsou dva druhy vědomí: konečné a nekonečné. Tělo teď představuje konečné vědomí a duše představuje nekonečné Vědomí. Nekonečné musí hrát svou roli zde v konečném. To, co vidíme navenek, je píseň konečného, a to, čím se stáváme a do čeho vrůstáme, je píseň Nekonečnosti.

Buď musí konečné vstoupit do Nekonečného, nebo musí Nekonečné vstoupit do konečného. Co je snazší: pro otce přijít k dítěti, nebo pro dítě přijít k otci? Nepochybně je to pro otce mnohem snazší, protože má tu schopnost. Kdy však otec k dítěti přichází? Jen když dítě pláče, aby mu bylo nablízku.

Rád bych na závěr citoval velkého indického básníka Rabíndranátha Thákura. Zpíval:

„V srdci konečného hraješ svou melodii, ó Nekonečnosti. Ta melodie mě okouzlila. Její kráse se nic nevyrovná. Svou Nekonečnost projevuješ ve mně a skrze mě. Proto jsi Veškerou Krásou. Používáš konečné, abys vyjádřil svou Krásu. Jsi Veškerou Krásou, jsi Veškerou Radostí, Veškerým Nektarem, Veškerou Blažeností.“

— Rabíndranáth Thákur

Vědomí

The New School for Social Research, New York, New York
7. dubna 1970

Vědomí je naším skutečným učitelem, naším drahým přítelem a naším spolehlivým otrokem. Jako otrok nese vědomí k Bohu naši hojnou nevědomost. Jako přítel nám vědomí říká, co je nejvyšší poznání. Jako učitel nám vědomí odhaluje nepopiratelnou pravdu, že dnešní nedokonalý a nenaplněný člověk je zítřejším dokonalým a naplněným Bohem.

Vědomí zpívá. Zpívá píseň univerzální jednoty. Vědomí hraje. Hraje hru vesmírného projevení. Vědomí tančí. Uvnitř tančí s Boží naplňující Vizí a vně tančí s Boží naplněnou Skutečností.

Vědomí pracuje. Pracuje v plačící, stoupající a odevzdávající se aspiraci člověka a v sestupujícím, ochraňujícím a osvěcujícím Soucitu Boha.

Když je vědomí veškerým pohybem, klaní se Bohu Matce, svému Zdroji. Když je vědomí veškerým tichem, klaní se Bohu Otci, svému Zdroji. Od Matky získává nejmocnější sílu, aby se úplně obětovalo pro nevědomou zemi. Od Otce získává nejvyšší světlo, aby osvítilo neosvícenou zemi.

Vědomí samo o sobě je zároveň světlem i silou. Jako světlo se sjednocuje s čistou inspirací a hlubokou aspirací našeho vnitřního světa. Jako síla uplatňuje božskou svrchovanost nad nejtemnějším spoutáním a nejdivočejší nevědomostí našeho vnějšího světa.

Vědomí, které používá neaspirující tělo, se nazývá doufající vědomí. Vědomí, které používá neústupné vitálno, je známé jako zraňující vědomí. Vědomí, které používá nesmlouvavá mysl, se nazývá pochybující vědomí. Vědomí, které používá odhalující srdce, se nazývá pravdivé vědomí. Vědomí, které používá neomezená duše, se nazývá plodné vědomí.

Aum anandamayee chaitanyamayee satyamayee parame

— Védy

„Ó Dokonalá Matko Existence-Vědomí-Blaženosti!“ Toto trojité vědomí je nejdelší délkou, nejširší šířkou a nejhlubší hloubkou.

Nejdelší délkou je Nekonečnost. Nejširší šířkou je Věčnost. Nejhlubší hloubkou je Nesmrtelnost.

Když vědomí žije v existenci, lidstvo oddaně přijímá to, co Božskost oduševněle nabízí.

Když vědomí žije ve své vlastní sféře, lidstvo a Božskost spolu láskyplně a překvapivě sdílejí své zážitky.

Když vědomí žije v blaženosti, lidstvo je uskutečněné a přeměněné a Božskost je projevena a naplněna.

Slepý je ten, kdo nevidí světlo vědomí. Hluchý je ten, kdo neposlouchá právo vědomí. Chudý je ten, kdo nejí ovoce vědomí. Hloupý je ten, kdo popírá existenci moře vědomí.

Vnitřní svoboda

Fairfield University, Fairfield, Connecticut
8. dubna 1970

Vnější svoboda znamená vidět to, co bychom měli. Vnitřní svoboda znamená být tím, čím musíme. To, co bychom měli vidět, je zlatá Tvář Pravdy. Tím, čím musíme být, je plynoucí život Boží Vize a planoucí dech Boží Skutečnosti.

Matkou svobody je světlo. Otcem svobody je pravda. Mužem svobody je mír. Synem svobody je odvaha. Dcerou svobody je víra.

Svoboda zní tam, kde září světlo. Svoboda zní tehdy, když pravda zpívá. Svoboda zní ve chvíli, kdy se šíří mír. Svoboda zní, protože odvaha požaduje. Svoboda zní, proto víra rozkvétá.

Kdosi řekl: „Až bude mít lidstvo více svobody, budou ji mít ženy.“ Ve vnitřním světě není tento výrok pravdivý. Ve vnitřním světě má muž i žena stejnou svobodu k tomu, aby v sobě chovali inspiraci mysli, aspiraci srdce a uskutečnění duše. Kromě toho — inspirace má povahu ženy, aspirace povahu muže a uskutečnění povahu obou.

Bojujeme pro vnější svobodu. Voláme po vnitřní svobodě. S vnější svobodou vidíme a ovládáme čtyři světové strany. S vnitřní svobodou vidíme duši a stáváme se Cílem celého vesmíru. Pravá svoboda nespočívá v tom, že pomlouváme svět nebo nějakého člověka či lidi. Na druhou stranu pravá svoboda nespočívá ani v pouhém oceňování a obdivování světa nebo lidstva. Pravá svoboda je jen v naší neoddělitelné jednotě s vnitřním pláčem a vnějším úsměvem světa.

Vnitřním pláčem světa je Bůh uskutečnění. Vnějším úsměvem světa je Bůh projevení.

Svoboda je významná: to mi říká tělo. Svoboda je výbušná: to mi říká vitálno. Svoboda je drahá: to mi říká mysl. Svoboda je osvěcující: to mi říká srdce. Svoboda je naplňující: to mi říká duše.

Má vnější svoboda je mým dobrovolně přijatým a sebezvětšeným závazkem. Má vnitřní svoboda je rodným právem mé věčné aspirace a mého nekonečného uskutečnění.

Nejdůležitější otázkou je, zda má vnitřní svoboda a má vnější svoboda mohou či nemohou běžet bok po boku. Nepochybně mohou. Nepochybně musí. Má vnitřní svoboda ví, co má a co je: uskutečnění. Má vnější svoboda musí vědět, co chce a co potřebuje: přeměnu. Když je svoboda mého vnějšího života oduševněle a bezvýhradně přeměněna, okamžitě se stává nejsilnější silou a nejvyšší pýchou svobody mého vnitřního života.

Má vnější svoboda je lodí mého života. Má vnitřní svoboda je mořem mého života. Můj Bůh je mým Kormidelníkem Nejvyšším.

Dnes jsem hledající a plačící duší své cesty. Zítra budu osvěcujícím a naplňujícím cílem své cesty.

Má duše svobody je soucitnou a neustálou nezbytností mého Boha. Můj cíl svobody je navěky naplněné, smějící se a tančící transcendentální Ujištění mého Boha.

Pozemský čas a věčný čas

Long Island University, Brooklyn, New York
10. dubna 1970

Čas: pozemský čas a věčný čas.

Když se díváme vzhůru, získáváme čas. Když se díváme kupředu, využíváme čas. Když se díváme dovnitř, šetříme čas. Když se díváme nazpět, plýtváme časem.

Jak používám čas, který mám? Používám ho tak, že sloužím upřímným hledajícím. Kdy ho používám? Používám ho, když Bůh nařídí, abych sloužil, a člověk potřebuje mé světlo. Čas existuje pro život a život patří času. V životě vidíme Boha. V čase a jeho prostřednictvím se s Bohem vědomě sjednocujeme.

Einstein, světově proslulý vědec, řekl něco velmi pozoruhodného:

„Když sedíme s krásnou dívkou dvě hodiny, máme dojem, že je to jen minuta. Když sedíme minutu na horkých kamnech, máme dojem, že to jsou dvě hodiny. To je relativita.“

— Albert Einstein

Podobnou zkušenost máme v duchovním světě. Když jdeme ke skutečnému duchovnímu Mistrovi a po dvě hodiny zhluboka nasáváme jeho božský mír, světlo a blaženost, máme pocit, že jsme s ním jen prchavou minutu. A když si i jen na prchavou vteřinu sedneme na horká kamna divoké nevědomosti, máme pocit, že je to nekonečná hodina. Takto zažívá duchovní skutečnost dychtivý aspirant.

Také Bacon řekl něco pozoruhodného:

„Zvolit si čas znamená ušetřit čas.“

— Francis Bacon

Je to velice důležitý výrok. Proč si volíme čas a jak si ho můžeme zvolit? Čas si můžeme zvolit tak, že ho budeme milovat. Jak můžeme milovat čas? Tak, že budeme neustále meditovat na svůj životní slib Bohu. Co je naším životním slibem Bohu? Naším slibem je, že v našem lidském životě bude růst a zářit božské Světlo Boha.

Co se děje, když šetříme čas? Příležitost klepe na dveře možnosti a možnost klepe na dveře nevyhnutelnosti. Když možnost otvírá dveře, říká příležitosti: „Mé dítě, jsi moudré.“ Když nevyhnutelnost otvírá dveře, říká možnosti: „Mé dítě, nejsi již více svou hledající duší. Dnes ses stalo svým naplňujícím Cílem.“

„Jsem mocný, svět pohlcující Čas.“

— Sri Krišna

Toto poselství je z Bhagavadgíty, Písně Nebeské, kterou zpívá Pán Krišna. Musíme vědět, že to, co je pohlcováno a ničeno, je nevědomost, omezení, spoutání, nedokonalost a smrt. Sri Krišna již řekl lidskému aspirantovi, Ardžunovi, proč se na zemi objevil:

„Kdykoliv spravedlnost upadá a nespravedlnost převažuje, tu se vždy rodím, ó Ardžuno. Abych chránil dobré, ničil zlé a nastolil dharmu (zákon života), věk po věku přicházím na svět.“

— Sri Krišna

Ve svých každodenních lidských zážitcích máme velice často pocit, že nás čas ničí. Herbert Spencer říká jménem trpícího lidstva:

„Čas je to, co se člověk vždy snaží zabít, ale co končí tím, že zabíjí jeho.“

— Herbert Spencer

Naše naděje jsou rozbité, naše touhy jsou zklamané. Je-li naše aspirace založena na neupřímnosti, pochybnosti, obavách a úzkostech, bohužel nenese plody.

Pozemský čas a věčný Čas. Ve svém každodenním životě používáme pozemský čas. Tento čas měří všechny naše činnosti a také sám může být změřen — jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny. Jedna hodina je dále rozdělena na šedesát minut, jedna minuta na šedesát vteřin. Pozemský čas můžeme rozložit na kousky. Čas můžeme nastavit, můžeme přijít včas. Brzy ráno v šest hodin vstaneme. V devět hodin budeme v práci. V jedenáct večer půjdeme spát. Čas zaznamenává naše životní činnosti.

Věčný Čas je však úplně jiný. Je jako řeka, která teče do moře, vlévá se do něj, a nakonec se s ním sjednocuje. Není rozdělen na části, je to nepřetržitý proud. Díky své jednotě se stává nesmírně rozlehlým. Konečné zde vstupuje do Nekonečného a ztrácí se v něm. Co se děje, když Nekonečné hraje svou úlohu v konečném? Největší indický básník, Rabíndranáth Thákur, zpíval:

„Ó Nekonečné, v srdci konečného hraješ své vlastní melodie. Ve mně je Tvé odhalení a projevení. Proto zažívám extázi uvnitř, extázi navenek.“

— Rabíndranáth Thákur

Pozemský čas. Tento čas používá tělo. Tento čas používá fyzické vědomí. Tento čas můžeme použít dobře, nebo špatně. Jakmile ho však použijeme, je pryč. Už se nevrátí. Duše používá věčný Čas. V tomto čase se objevuje Nekonečnost. A pokud jsme s duší vědomě sjednoceni, můžeme tento nekonečný Čas, věčný Čas, používat také.

V pozemském čase pozorujeme jednu věc: dnes máme bolest hlavy, zítra ji čas vyléčí. Dnes máme nějaké potíže, zítra jsme vyléčeni. V tomto ohledu nás čas zachraňuje. Podobně, naše duše vidí nemoc v pozemské atmosféře. Duše sama o sobě nemá žádnou nemoc, protože je povznesena nad nemoc, nad smrt. V pozemské atmosféře však duše vidí nejsmrtelnější ze všech nemocí: nevědomost — nevědomost uvnitř, nevědomost navenek. Duše chce s touto nevědomostí skoncovat. Cítí, že každá bytost může přeplavat moře nevědomosti, a nakonec se ponořit do moře nekonečné dokonalosti duše. Tato hodina musí udeřit. Až udeří, bude záležet na nás, jak ji využijeme.

Když Pán Buddha učil své žáky, jednou četl něco z posvátné knihy. V ten den navštívili jeho kázání dva nově příchozí — zloděj a žena špatné pověsti. Pán Buddha po chvíli řekl: „Nadešel večer,“ a knihu zavřel. Jeho žáci si okamžitě uvědomili, že je čas meditovat, a tak začali meditovat. Zloděj se okamžitě rozhodl, že je čas jít krást, a tak odtamtud odešel. Žena špatné pověsti si uvědomila, že je čas jít domů a počkat na své přátele, a to také udělala. Ve stejnou hodinu začíná hledající nekonečné Pravdy meditovat, zloděj dělá to, co pro sebe považuje za nejlepší, a žena špatné pověsti dělá to, co cítí, že je pro ni nejlepší.

V našem duchovním životě je to stejné. Když hodina udeří, různí hledající hrají různé role. Existují politováníhodní hledající, schopní hledající a obdivuhodní hledající. Politováníhodní hledající jsou ti, kteří k duchovnímu Mistrovi přicházejí ze zvědavosti, kvůli tomu, že vidí tisíce dalších hledajících, kteří se k němu hrnou. Mají nespočet problémů: rodinné problémy, finanční problémy a další a doufají, že pokud přijdou k duchovnímu Mistrovi, všechny jejich problémy budou vyřešeny.

Schopní hledající mají víru sami v sebe i v Boha, padesát procent v každého. Cítí, že Bůh je jimi potěšen a skrápí je svými vybranými Požehnáními právě proto, že meditují. Cítí, že dosáhnou realizace částečně zásluhou svého osobního úsilí a částečně zásluhou Boží Milosti a že budou šťastní, až nakonec svého Cíle dosáhnou.

Obdivuhodní hledající cítí, že dosáhnou své realizace jen proto, že je Bůh zahrne nekonečnou Milostí. Cítí, že to Boží Milost jim umožní realizovat nejvyšší Pravdu. Jejich modlitba je: „Ó Bože, naplň Sám Sebe v nás a skrze nás. Chceš-li, abychom zůstali nerealizovaní, neznámí a nedokonalí, jsme plně připraveni. Chceš-li, abychom realizovali nejvyšší Pravdu, abychom vstoupili do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti, pak jsme také připraveni. Naší jedinou modlitbou je potěšit Tě, naplnit Tě způsobem, jakým chceš být potěšen a naplněn. Odmítáme jakoukoliv osobní volbu. Chceme ve svém životě Tvou Volbu. Máme jen jeden účel, jeden cíl: naplnit Tě Tvým vlastním Způsobem ve Tvou vlastní Zlatou Hodinu.“

Píseň ega

Adelphi University, Garden City, New York
15. dubna 1970

Mé ego potřebuje.
Má duše má.
Mé ego se snaží.
Má duše činí.
Mé ego ví o problému.
Má duše se stává odpovědí.
Nejsem sám.
Uvnitř mé neosvícené já,
mé ego, má holá smrt.
Nejsem sám.
Uvnitř mé sněhobílé srdce,
má duše a plamen mého Ducha.

Ego je zloděj všech zlodějů. Nemluvě o obyčejných zážitcích, dokonce i realizace se tohoto vetřelce bojí.

Cítit nepřítomnost ega je tak obtížné jako cítit v sobě neustálou Boží Přítomnost.

Ego pomáhá spoutání, aby rostlo. Spoutání na oplátku pomáhá egu, aby se mu dařilo nebo aby propadlo šílenství.

Sebelítost, sebeshovívavost a egoistický emocionální pláč jsou jen jednou nedokonalostí s různými jmény.

Ó malé ego, ó velké ego, nebojte se. Oběma se dostane Božího Soucitu. Tak jako není žádného rozdílu mezi potokem a řekou, když se vlijí do moře, stejně tak není žádného rozdílu mezi obyčejným a významným člověkem, když se ponoří do moře Božího Soucitu.

Člověk je bezpochyby nekonečně lepší než divoké zvíře. Stále však pije ze dvou číší jedu: jednou číší je ego a druhou je pochybnost. Dokud je člověk neodloží, nebude nic víc než vyšší zvíře. V okamžiku, kdy dáme pryč zrcadlo sebelichocení a podržíme před sebou zrcadlo Pravdy, uvidíme, jak v nás a kolem nás skáče poloviční zvíře.

Neničte sami sebe svým neosvíceným a divokým egem. Sebevražda je nejhorší možnou překážkou na cestě k cíli seberealizace. Neničte sami sebe, jinak místo abyste v příštím životě začali tam, kde jste skončili, budete se muset vrátit daleko nazpět.

Ego je různost v nenaplňujícím činu. Odevzdání je jednota v naplněném činu, naplněném projevení a naplněné dokonalosti.

Sebeprosazování se nedokáže ani dotknout nohou realizace Boha. Realizace Boha se nedokáže snížit, aby se i jen dotkla hlavy sebeprosazování.

Smýšlet o sobě vždy vysoce znamená věřit, že dřina a schopnost jsou zbytečné. Snažit se udělat něco jedinečného je nepochybně dobré, ale lepší je vědět, zda tato jedinečná věc je to, co Bůh chce, abyste dělali.

Rozdíl mezi Bohem a člověkem je v tom, že člověk je rozhodujícím se ‚já‘, Bůh je rozhodným ‚my‘.

Šťastný je ten, kdo překonal všechnu sobeckost. Požehnaný je ten, kdo vidí Boha vynořovat se z moře svého ega.

Je jedna porážka, která nám přináší větší triumf než vítězství. Co je touto porážkou? Porážka ega naší duší.

Nesmrtelnost

University of Massachusetts, Amherst, Massachusetts
24. dubna 1970

Ten, kdo neaspiruje, si myslí, že Nesmrtelnost je nemožnost. Ten, kdo aspiruje, cítí, že Nesmrtelnost je jistá možnost. Ten, kdo uskutečnil Boha, ví, že Nesmrtelnost je naprostá skutečnost.

„Nemožné! — to není správná francouzština,“ řekl Napoleon.

„Nemožné! — to není správné sebeobjevení.“ To říkám já.

Dnešní sebeobjevení je zítřejší Nesmrtelností.

Je dobré být nesmrtelný, ale je nekonečně lepší být božský. Sokrates řekl něco nezapomenutelného:

„Duše každého člověka je nesmrtelná, avšak duše spravedlivého člověka je nesmrtelná i božská.“

— Sokrates

Skutečnost může být všeobjímající, všeudržující a všenaplňující, jen když se v Nesmrtelnosti objevuje Božskost.

Vnější život je lidstvo. Vnitřní život je Nesmrtelnost. Život okolo je skutečnost. Život nahoře je Božskost. Život dole je temnota.

Když Božskost sestoupí do lidstva, duše lidstva je plná naděje. Když Božskost sestoupí do Nesmrtelnosti, duše Nesmrtelnosti je významná. Když Božskost sestoupí do skutečnosti, duše skutečnosti je plodná. Když Božskost sestoupí do temnoty, duše temnoty je zbožná.

Bůh inspiruje člověka svou nesmrtelnou Inspirací. Člověk uskutečňuje Boha svým nesmrtelným sebezasvěcením. Bůh medituje na člověka pro jeho nesmrtelnou dokonalost. Člověk medituje na Boha pro Jeho nesmrtelné projevení.

Napodobovat druhé je hloupost. Napodobovat sám sebe je nesmyslnost. Napodobovat Boha znamená napodobovat Nesmrtelnost. Když napodobujeme Boha, náš život představivosti končí a náš život uskutečnění svítá. Jak můžeme Boha napodobovat, když nevíme, kdo Bůh je? Bůh je člověk božský, nanejvýš inspirující tam v Nebi a nanejvýš obětavý zde na zemi.

Co je to Nesmrtelnost? Nesmrtelnost je božské Vědomí, věčně rostoucí a nekonečně plynoucí. Jak roste, dostává se k Bohu Transcendentálnímu. Jak plyne, dostává se k Bohu Univerzálnímu.

Tělo říká: „Život není nic než napětí.“ Vitálno říká: „Život není nic než potěšení.“ Mysl říká: „Život je domovem myšlenek.“ Srdce říká: „Život je domovem ideálů.“ Duše říká: „Život je domovem zážitků.“ Bůh říká: „Život je domovem Nesmrtelnosti.“

Matka Země symbolizuje lidskou aspiraci. Proto je to Maitréjí, žena v upanišadách, která učí lidstvo, jak nejvýše usilovat o Boha: „K čemu jsou mi věci, které mě neučiní nesmrtelnou?“ Neoddělitelně se sjednoťme s Maitréjí a ciťme, že svazující vědomí smrtelnosti je předurčeno k tomu, aby bylo zaplaveno nesmírným vědomím Nesmrtelnosti.

Ó aspirující člověče, jdi hluboko dovnitř. Poslouchej šepot Boha:

„Mé dítě, jsi dobré. Proto jsem tě učinil svým Srdcem Nekonečnosti. Mé dítě, jsi milé. Proto jsem tě učinil svým Dechem Věčnosti. Mé dítě, jsi velké. Proto jsem tě učinil svým Životem Nesmrtelnosti.“

Intuice

University of Maine, Orono, Maine
24. dubna 1970

Intuice je postrčení a popotáhnutí. Je to vnitřní postrčení a vnější popotáhnutí. Postrčení přichází od naší aspirace. Popotáhnutí přichází od Božího Osvícení.

Když Bůh zve aspiranta, aby s Ním poobědval, je to aspirantova intuice, která pozvání okamžitě přijímá. Mysl má ráda zkoumání a vymýšlení. Srdce má rádo aspiraci a sjednocení. Intuice má ráda osvícení a supramentalizaci.

Intuice nám bleskurychle říká, jak Bůh vypadá. Uskutečnění nám v mžiku říká, kdo Bůh je. Intuice letí k Cíli jako šíp. Uskutečnění věčně tančí v srdci Cíle jako zkušený tanečník.

Intuice je něco, co je vytvořeno nad myslí. Intuice je svoboda za myslí. Intuice je vývoj světla vědomí za hranicemi fyzické mysli.

V těle, vitálnu, mysli a srdci existuje nekonečně podřadnější podoba intuice. Intuice v těle je téměř slepá, ve vitálnu mocně temná, v mysli překvapivě nejistá, v srdci žalostně bezmocná.

Rozdíl mezi intuicí a silou vůle je v tomto: intuice vidí Pravdu, síla vůle se chce stát Pravdou. Intuice má schopnost zkrátit cestu, která vede k nejvyššímu osvícení. Síla vůle má schopnost koupat se v moři osvícení.

Představivost není intuice. Inspirace není intuice. Aspirace není intuice. Avšak když intuice daruje představivosti Pravdu, představivost Pravdu úspěšně rozšíří. Když intuice daruje inspiraci Pravdu, inspirace Pravdu oduševněle obejme. Když intuice daruje aspiraci Pravdu, aspirace Pravdu oddaně pohltí.

Intuice je zlatou spojnicí mezi vizí a skutečností. Vize potřebuje intuici, aby donesla její všepřeměňující poselství lidstvu. Skutečnost potřebuje intuici, aby donesla její všeodevzdávající poselství Božskosti.

Aspirace: vnitřní plamen

Purdue University, Lafayette, Indiana
27. dubna 1970

Bůh měl planoucí Sen. Jménem tohoto Snu byla Aspirace. Člověk má stoupající pláč. Jménem tohoto pláče je také aspirace.

Bůh byl původně Jedním. Se svou Aspirací se chtěl stát mnohým. Chtěl se božsky těšit a nanejvýš naplnit v nekonečném množství podob. Člověk je mnohým. Se svou aspirací se člověk rozdělující a rozdělené vědomí, člověk temná mysl, člověk nenaplněná bytost chce sjednotit s vědomím světa, životem světa a duší světa. Neklamně a oduševněle cítí, že toto je ten tajný a posvátný způsob, jak cítit nejhlubší hloubku Skutečnosti a nejvyšší výšku Pravdy.

Aspirace: vnitřní plamen.

Tento plamen na rozdíl od jiných plamenů nic nespaluje. Očišťuje, osvěcuje a přeměňuje náš život. Až bude naše nižší přirozenost pročištěna, doufáme, že spatříme Tvář Boha. Až bude naše vnější přirozenost osvícena, pocítíme, že Bůh je blízký a milý, je všeprostupující a všemilující. Až se z naší přirozenosti, nižší i vnější, stane plamen přeměny, uvědomíme si skutečnost, že Bůh Sám je nejvnitřnějším Kormidelníkem, nejjasnější Cestou a nejvyšším Cílem.

Někteří lidé mají dojem, že touha a aspirace jsou jedno a totéž. Naneštěstí, či spíše naštěstí, to není pravda. Jsou to dvě zcela odlišné věci. Rozdíl mezi touhou a aspirací je velmi prostý a jasný. Touha chce spoutat a pohltit svět. Aspirace chce svět osvobodit a nasytit. Touha je energie směřující ven. Aspirace je světlo směřující dovnitř.

Touha říká člověku: „Vlastni všechno. Budeš šťastný.“ Ubohý člověk, když chce vlastnit jednu jedinou věc, vidí, že je již neúprosně chycen a vlastněn vším v Božím stvoření.

Aspirace říká člověku: „Uvědom si jen jediné, a tím je Bůh. Budeš šťastný.“ Šťastný a požehnaný je člověk. Na své cestě vzhůru a dovnitř, dlouho předtím, než spatří Boha, cítí jemný mír ve svém vnitřním životě a zářící radost ve svém vnějším životě. Cítí, že poznání Nejvyššího Za nemůže nadlouho zůstat vzdálené.

Aspirace nemá jen jednoho, ale tři pravé přátele: včerejšek, dnešek a zítřek. Včerejšek nabídl aspiraci svůj let inspirace. Dnešek nabízí aspiraci svou sílu zasvěcení. Zítřek nabídne aspiraci svou blaženost uskutečnění.

Aspirace je naše vnitřní potřeba překonat zážitky a uskutečnění, kterých jsme již dosáhli. Je to naprosto nezbytné, protože Bůh Nekonečný neustále překonává svou vlastní Nekonečnost, Bůh Věčný neustále překonává svou vlastní Věčnost a Bůh Nesmrtelný neustále překonává svou vlastní Nesmrtelnost.

Dětství aspirace si chce Nejvyššího uvědomit pozemským a osobitým způsobem. Dospívání aspirace si chce Nejvyššího uvědomit Božským a nádherným způsobem. Dospělost aspirace si chce Nejvyššího uvědomit Jeho vlastním Způsobem.

Aspirace je uskutečněním. Aspirace je odhalením. Aspirace je projevením.

Aspirace je uskutečněním, jestliže a pokud aspirant potřebuje uskutečnění Boha a jedině Boha. Aspirace je odhalením, jestliže a pokud aspirant cítí, že odhaluje Boha jen kvůli Bohu. Aspirace je projevením, jestliže a pokud aspirant cítí, že projevení Boha je jeho rodným právem.

Skutečnost

Case Western Reserve University, Cleveland, Ohio
28. dubna 1970

Jsou tři skutečnosti: Bůh, duše a život.

Bůh je transcendentální Skutečností. Duše je nejvnitřnější skutečností. Život je univerzální skutečností.

Bůh odhaluje duši. Duše odhaluje život. Bůh-Skutečnost žije ve své tvořivé Vůli. Duše-skutečnost žije ve své posilující vůli. Život-skutečnost žije ve své naplňující vůli.

Boží Uskutečnění ztělesňuje Jeho tvořivou Vůli. Jeho Zájem zastřešuje posilující vůli duše. Jeho Soucit sytí naplňující vůli života.

Skutečnost je neustálý a dynamický proces našeho vnitřního vývoje. Skutečnost minulosti roste. Skutečnost přítomnosti se vznáší. Skutečnost budoucnosti bude zářit.

Skutečná skutečnost není únikem ze života. Je přijetím života, projevením života, výkladem života. Když život přijmeme, stáváme se božskými bojovníky. Když život projevíme, stáváme se vědomými představiteli Boha. Když život vyložíme, stáváme se věčnou Pýchou Boha.

Skutečnost je rozpětím našeho lidského vědomí a zároveň podstatou našeho božského vědomí. Lidské vědomí si podává ruku s možností a schopností. Božské vědomí objímá víru a odevzdání. Rozkvétání lidského vědomí je uskutečnění. Rozkvétání božského vědomí je projevení. Lidské vědomí si myslelo, že Bůh je nepoznatelný. Nyní má pocit, že Bůh je jen neznámý. Brzy si uvědomí, že Bůh je bezpochyby a bezvýhradně poznatelný. Božské vědomí ví, že neexistovalo nic, neexistuje nic a nemůže existovat nic jiného než Bůh.

Víra je prostá, přímá, účinná a úplná podoba skutečnosti. Pochybnost je složitá, nepřímá, neúčinná a neúplná podoba skutečnosti. Víra je pochopením Boha. Víra je popisem Boha. Pochybnost je uvězněním pravdy. Pochybnost je udušením života.

Jednotou Skutečnosti je existence Boha.
Rozmanitostí Skutečnosti je zážitek Boha.
Jedinečností Skutečnosti je Bůh Věčný Milovník.
Mnohostí Skutečnosti je Bůh Věčná Láska.
Věkem času Skutečnosti je Věčnost.
Věkem zážitku Skutečnosti je Nekonečnost.
Věkem uskutečnění Skutečnosti je Nesmrtelnost.

Sebeovládání: sebenabízení Bohu

York University, Toronto, Canada
7.října 1970

Sebeovládání neznamená sebemučení. Neznamená ani strohost. Sebeovládání je na Západě bohužel špatně chápáno. Lidé si myslí, že strohý, krutý život, který dříve vedli někteří aspiranti v Indii, je ideálem sebeovládání. Tento druh asketického života, který trýznil a trestal tělo, však není skutečným sebeovládáním. Je sebeumrtvením. Vede nás k propastnému zničení v srdci nevědomosti. Chce-li někdo uskutečnit Boha tím, že bude dny a měsíce hladovět, obejme ho smrt, ne Bůh.

To, co od nás Bůh požaduje, je normální, přirozený život — střední cesta. Buddha nás učil, abychom následovali střední cestu, abychom nezacházeli do extrémů. Musíme stát pevně na zemi. Kořen stromu je pod zemí, ne někde jinde. Kořen je pod zemí a větve rostou vzhůru k tomu nejvyššímu.

Sebeovládání je uvnitř a sebeprojevení je vně. Sebeovládání nás vede k sebeosvícení. Dnešní sebeovládání bude zítřejším sebepřekonáním. K tomu, abychom měli sebekontrolu, je sebeovládání nanejvýš důležité. Dosáhnout sebeovládání trvá nějaký čas. Nemůžeme ho dosáhnout přes noc. Člověk dosahuje sebeovládání skrze sebepoznání, sebezkoumání a samotnou meditaci.

Chtěl bych vám říci jednu příhodu ze života Sokrata. Sokrates a skupina jeho obdivovatelů šli jednou k věštci, který četl z ruky. Věštec se podíval na Sokratovu ruku a řekl: „Jak špatný člověk jste, ošklivý a se spoustou nižších vitálních problémů! Váš život je plný zkaženosti.“ Sokratovi obdivovatelé byli šokováni. Chtěli věštce zbít. Jak mohl říci něco takového o Sokratovi, tak zbožném člověku? Ale Sokrates řekl: „Počkejte, zeptejme se ho, jestli už řekl všechno.“ Věštec poté pokračoval: „Ne, chci říci ještě něco dalšího. Tento muž má bezpochyby všechny tyto nebožské kvality, neukazuje však ani jednu z nich. Všechny má pod svou kontrolou.“

Předtím, než se člověk stane osvíceným, ho mohou napadat všechny nebožské síly nižšího vitálna. Pokud má však velké odhodlání, může je porazit. Sokrates to dokázal. Každý aspirant může po nějaké době tyto špatné síly porazit. Nesčetněkrát může být napaden vitálními popudy. Pokaždé může těmto temným silám směle a odvážně šlápnout na hlavu.

Přijde ten zlatý den, kdy v jeho životě zasvitne osvícení, a tehdy bude všechno přeměněno. Emocionální problémy budou přeměněny — stane se z nich dynamická síla Božského pro použití Božským. Do té doby však musí aspirant tvrdě bojovat.

Šrí Rámakrišna, velký duchovní obr, říkával o světském člověku: „Pán všeho, otrok touhy.“ Rámakrišna dokázal vidět, co se ve skutečnosti odehrává ve vnitřním světě bezpočtu lidských bytostí. Ten stejný příběh se ve světě opakuje i dnes.

Rámakrišna vypráví příběh o muži, který dlouho usilovně hledal práci. Nikdo nechtěl tomu ubohému člověku práci dát. Nakonec zašel k řediteli malé továrny, protože mu někdo řekl, že má šlechetné srdce a práci mu dá. Ředitel mu ale řekl, že nemá žádné volné místo. Po několika dnech se zeptal znovu — opět žádné volné místo. Ten ubohý člověk se vracel znovu a znovu a pokaždé byl odmítnut. Jednoho dne řekl jednomu ze svých přátel, že ho ten ředitel neustále odmítá a nedává mu práci. Jeho přítel mu řekl: „Jsi hlupák. Proč chodíš za ním? Dnes zajdi za jeho paní a zítra tu práci dostaneš.“ Ředitel byl velmi bohatý a významný člověk, měl však tuto slabost. A tak šel ten ubožák za jeho paní a zvolal: „Matko, mám velkou rodinu, která hladoví. Zachraň mě, zachraň mě! Prosím řekni řediteli, aby mi dal práci.“ Odpověděla: „Nedělej si starosti, mé dítě. Zítra to zařídím.“ Druhý den řekl ředitel svému vedoucímu: „Je to velmi schopný člověk. Bude v naší továrně velmi užitečný.“ Zanedlouho mu tam nabídli vysoce postavené místo.

Toto je Šrí Rámakrišnův příběh, a je použitelný i dnes. Světová atmosféra se ještě nezměnila, ale nakonec se musí změnit. Kdo ji změní? My aspiranti, my, kteří hledáme nekonečné Světlo. Bůh nám dal tento nesrovnatelný, jedinečný úkol. A my ho musíme přijmout a zde na zemi naplnit.

Ve vnějším světě může být člověk otrokem jen jednoho pána, ve vnitřním světě je ale nucen být otrokem mnoha pánů. Těmito pány jsou pochybnost, strach, úzkost, nečistota, pokušení, zklamání, nedokonalost, omezení, spoutání a smrt. Můžeme ovládat sami sebe, jen když se přestaneme podvádět. Nečistota v našem srdci způsobuje duchovní nemoc a proti této nemoci je jen jeden lék — oddanost: oddanost Cestě, oddanost Cíli, oddanost Vnitřnímu kormidelníkovi.

Máme sklon říkat, že svět nás neustále klame. Jsme-li však upřímní a jdeme-li hluboko dovnitř, vidíme, cítíme a uvědomujeme si, že to my jsme začali tuto hru klamu. Přišli jsme od Boha. Mohli jsme ve své hře pokračovat v nekonečném Světle. Na konci své cesty jsme se mohli vrátit do stejného nekonečného Světla. Namísto toho jsme vešli do nevědomosti a zamilovali se do ní. Milovali jsme nevědomost a ona milovala nás. Nakonec jsme nenasytně začali jíst plody stromu nevědomosti. Výsledkem je sebezničení. Jsme to my, kdo uvnitř nás otevřel dveře klamu. Když síly nevědomosti vidí dveře doširoka otevřené, vstupují do nejvnitřnějších zákoutí našeho srdce. Jak je můžeme odehnat a odstrčit? Pomocí aspirace, pomocí našeho vnitřního stoupajícího plamene. Tento plamen osvítí neosvícené síly v nás, probudí dřímající bytosti v nás a zaplaví náš život Světlem Zlatého Za. Aspirace je odpovědí.

Sebeovládání znamená sebenabízení Bohu. Sehrajme svou roli: dejme to, co máme my. Bůh sehraje svou roli: dá nám to, co má On. To, co máme my, je nevědomost v hojné míře. To, co má On, je nekonečné Světlo. Vyměňme to.

Lpění a nelpění

University of Toronto, Toronto, Canada
7. října 1970

Lpění je mým učitelem:
„Bůh žije v jeskyni,“ učím se.
Nelpění je mým učitelem:
„Bůh žije v Paláci,“ učím se.
Lpění požaduje dech mého těla,
  život prostého konečného.
Nelpění nabízí slib mé duše,
  Světlo volajícího světa, který je Za.

Lpění je kořenem touhy. Nevědomost je kořenem lpění. V tomto světě lpíme na těle, mysli, vitálnu a srdci. Proč? Protože chceme vlastnit. Bohužel zapomínáme, že na zemi není nic, co bychom mohli vlastnit natrvalo. Ne, dokonce ani nadlouho.

Vezměme například tělo. Bez ohledu na to, kolik pozornosti mu věnujeme, toto tělo vydrží jen padesát, šedesát nebo sedmdesát let a potom zemře. Nemůžeme navždy vlastnit dokonce ani své vlastní tělo. Pokud jsme ve fyzickém a voláme po naplnění fyzického, zde na zemi není nic, co bychom mohli vlastnit navěky. Pokud však žijeme v duši, pak žijeme ve Věčném a pro Věčné.

Velký indický filozof Šankaráčárja říkal:

„Kdo je tvá žena, kdo je tvůj syn? Tento svět je velmi zvláštní. Bratři, myslete na Toho, který vám patří věčně.“

— Srí Šankaráčárja

To je poselství nelpění. Pokud lpíte na fyzické osobě — manželce, manželovi, synovi, příteli — jen svazujete sami sebe i toho druhého člověka. Vidíte-li však ve své manželce, ve svém manželovi, ve svém synovi božský Předmět lásky, tehdy ve vás může zasvitnout božské poznání.

Princ Siddhártha, který se později stal Buddhou, opustil svou krásnou ženu a své malé dítě, když spaly. Než odešel, řekl: „Miloval jsem vás. Miluji vás stále. Musím ale milovat také celý svět. Má láska k vám bude úplná, jen pokud dokážu milovat celý svět.“ Jeho lidské lpění se muselo odevzdat božské lásce v něm. Když opouštěli království, princův kočí mu položil důležitou otázku: „Nejsi krutý? Jak je možné, že opouštíš ženu, která tě tak miluje? Jsi jejím pokladem, jsi jejím bohatstvím, kterému se nic nevyrovná.“

Siddhártha odpověděl: „Mýlíš se. Láska mé ženy mě svazovala a má láska svazovala ji. Teď se vydávám do širého světa, kde není nikoho, kdo by mě svazoval, a kde ani já nebudu nikoho svazovat. Osvobodím sám sebe i druhé.“

Kořenem veškerého lpění je nevědomost. Je nevědomost neporazitelná? Filozof Aldous Huxley jednou řekl:

„Nevědomost je možné porazit. Nechceme něco vědět — to je důvod, proč to nevíme.“

— Aldous Huxley

Má naprostou pravdu. Nevědomost není něco trvalého a nezměnitelného. Můžeme vejít do samotného jejího dechu a přeměnit ji v moudrost a poznání. My ale namísto toho existenci nevědomosti v sobě popíráme. To je chyba. Musíme přijmout skutečnost, že jsme nyní plní nevědomosti. To neznamená, že v sobě nemáme žádné světlo. Hluboko uvnitř nás je malé světélko, my ho však musíme vynést na povrch a zvětšit ho natolik, abychom si uvědomili svou nejvyšší Pravdu.

Skutečný filozof je ten, kdo nelpí. Jedině on může mít vizi Pravdy. Jakmile má tuto vizi, snadno dokáže být lhostejný k úspěchu i neúspěchu, radosti i utrpení, potěšení i bolesti. Jeho nelpění neznamená, že nebude pomáhat světu a nenechá si od něj pomáhat. Znamená, že nebude připoután k těm, kterým pomáhá nebo kteří pomáhají jemu.

Pokud lpíme, jsme zklamáni, ale pokud nelpíme, jsme naplněni. Dokážeme-li cítit, že ten, kdo působí v nás a prostřednictvím nás stejně jako ve světě a prostřednictvím světa, je Bůh, tehdy můžeme být opravdu svobodní.

Říká se, že před sňatkem je muž ženinou touhou a po sňatku její obtíží. O co však žena usiluje? Usiluje o naplnění touhy. Když dostaneme to, po čem toužíme, zavládne zklamání a pocit marnosti. Když naplníme nějakou svou lidskou touhu, zjistíme, že nejíme lahodné ovoce, které jsme čekali, ale spíše ovoce zhoubné, jedovaté.

V Indii existuje přísloví, že kdokoliv okusil delhi ka ládhu (sladký dort z Dillí), je znechucen, a kdokoliv ho neokusil, cítí se o něco ochuzen. V případě naplnění a nenaplnění touhy je tomu tak vždy. Touha může být následována naplněním, ale nebude to naplnění, které vás posílí a dá vám více vnitřní síly k tomu, abyste dělali správné věci. Naopak, jen zničí tu malou aspiraci, kterou máte.

Lpění se nezmenšuje s věkem. Můžeme nad ním zvítězit jen pomocí aspirace. Abychom se zbavili lpění, musíme projít několika fázemi. Musíme studovat písma a náboženské a duchovní knihy. Musíme se stýkat s duchovními aspiranty, kteří tyto knihy studovali a nyní pláčí po skutečném světle, nebo s těmi, kteří již ve svém životě aspirace nějaké světlo získali, ať už nepatrné či značné.

Musíme poznat a pocítit, že v obyčejném světě je všude kolem nás pokušení, kterému můžeme kdykoliv padnout za oběť, a že proti němu musíme statečně bojovat. Musíme svou mysl odvést od fyzického vědomí a tělesných požadavků. Musíme vejít do světa rozšířeného vědomí. Musíme cítit nutnost dosažení božského Cíle. Musíme se řídit vedením svého Vnitřního kormidelníka, kterým je Bůh buď v podobě duchovního Mistra, který Jej uskutečnil, nebo ve své vlastní neztělesněné Podobě.

Milovat ty, kteří nás milují, znamená dělat správnou věc. Milovat ty, kteří nás nemilují, znamená dělat dobrou věc. Milovat Boha, který nás vždy miluje, znamená dělat moudrou věc.

Když děláme správnou věc, jsme svobodní. Když děláme dobrou věc, jsme v bezpečí. Když děláme moudrou věc, jsme naplnění.

Dokonalost

University of Ottawa, Ottawa, Canada
8. října 1970

Dokonalost je to, co jsem od Boha zdědil ve svém vnitřním životě. Přeměna je to, co jsem od Boha zdědil ve svém vnějším životě. Co je to dokonalost?

Dokonalost je uskutečnění. Dokonalost je projevení. Dokonalost ve vnitřním světě je uskutečnění. Dokonalost ve vnějším světě je projevení.

Hledající je spojením individuality a osobnosti. Když hledající nese svou nesobeckou individualitu k nejvyšší vizi Skutečnosti a nabízí svou vše milující osobnost Absolutnímu Za, dosahuje dokonalosti ve světě Nekonečné Věčnosti.

Někteří lidé říkají, že dokonalost neexistuje ani v Nebi, ani na zemi. Nemohu s nimi souhlasit. Dokonalost existuje v Nebi i na zemi. Samotný pláč země je dokonalostí. Samotný Úsměv Nebe je dokonalostí.

Oduševnělý pláč země musí kráčet s planoucím Úsměvem Nebe. Jen tehdy se na Boží Tváři objeví uspokojení. Bůh bude spokojen, jen když pláč země poběží s Úsměvem Nebe. Když země pláče, nesmíme si myslet, že je horší než Nebe. A když se Nebe usmívá, nesmíme si myslet, že je lepší než země. Ne, není to tak. Je to Bůh-rostoucí člověk, kdo pláče uvnitř země a prostřednictvím země, aby uskutečnil vše, čím nakonec může být. A je to znovu Bůh-naplněný člověk, který se usmívá v Nebi a prostřednictvím Nebe, když uskutečňuje to, čím už je.

Od lidstva očekáváme dokonalost, dokonalou dokonalost. Žádný člověk na zemi není naprosto dokonalý, jak tedy můžeme od kohokoliv očekávat dokonalou dokonalost? Očekáváme od lidských bytostí naprostou Božskost, avšak naprostá Božskost je pro člověka stále ještě vzdálená. Chceme-li vidět dokonalou Dokonalost a naprostou Božskost, může nám je ukázat jedině Bůh. Může nám ukázat svou naprostou Božskost. Co více, může nám svou dokonalou Dokonalost a svou naprostou Božskost nabídnout.

Dokonalost je nemožnost: to nám říká dnešek. Zítřek nám ale řekne, že dokonalost je nevyhnutelnost. Mezi zasetím semínka a úrodou uplyne vždy nějaká doba. V duchovním životě je semínkem aspirace a úrodou realizace. Bez aspirace nemůže realizace nikdy zasvitnout.

Co je to aspirace? Je to něco, co už máme, nebo je to něco, co teprve budeme mít? Je to obojí. Pokud říkáme, že máme aspiraci, protože na Boha občas myslíme a meditujeme, máme pravdu. Pokud říkáme, že aspiraci ještě nemáme, protože naše láska k Bohu ještě není spontánní nebo neustálá, avšak jednoho dne aspiraci mít budeme, máme také pravdu.

Když sedíme u nohou Věčnosti, uvědomujeme si, že aspiraci musí následovat realizace. A poté, co se spřátelíme s věčným Časem, pochopíme, že realizace tu byla vždy, skrytá v naší aspiraci.

Dokonalost znamená živoucí, spontánní, neustálou jednotu s Vnitřním kormidelníkem. Máme-li volný přístup k vnitřnímu životu, dokonalost je naší samotnou duší a zároveň naším jediným Cílem. Proč jsme tedy pořád ještě nedokonalí? Jsme nedokonalí především proto, že vědomě nepláčeme po dokonalosti v sobě. Od druhých vyžadujeme nebo alespoň očekáváme nekonečně více dokonalosti než sami od sebe. On a ona jsou nedokonalí a já se je snažím zdokonalit, říkáme.

Není však od nás nesmyslné, že kritizujeme druhé a snažíme se je zdokonalit, když my sami jsme nedokonalí? Když to děláme, dopouštíme se himalájské chyby. Pokud budeme dostatečně upřímní, uvědomíme si, že ztrácíme příliš mnoho času přemýšlením o druhých. Je dobré myslet na druhé, ne však svou kritizující, žárlivou, neosvícenou myslí. Když na ně myslíme se světlem své duše, jednotou své duše, automaticky běžíme směrem k dokonalosti.

Mysleme na zdokonalení sebe sama, a když na sebe budeme myslet, ztělesníme v sobě celý vesmír. Potom nebudeme muset myslet na každého jedince na zemi, protože všichni budou uvnitř nás. Když medituji, celé mé tělo medituje se mnou. Nemusím myslet na své vnitřní orgány; mám je v sobě, meditují a aspirují se mnou. Podobně pokud během své koncentrace, meditace a kontemplace dokážete cítit, že uvnitř vás je celý vesmír a vy běžíte ke svému Cíli, potom vesmír ve své úplnosti poběží s vámi.

My všichni jsme aspiranti, hledající nekonečné pravdy, světla a blaženosti. Pokud ve svém vnitřním a vnějším životě nedosáhneme dokonalosti, kdo jiný může dokonalosti dosáhnout? Jsme to my, hledající Nekonečného, kdo musí dokonalost ztělesnit, uskutečnit, odhalit a projevit. V každém okamžiku své pozemské existence, v prchavém čase i věčném Čase, musíme ztělesňovat poselství dokonalosti.

Jestliže cítíme, že věčný Čas je někde jinde a my máme k dispozici jen prchavý čas, mýlíme se. Pokud žijeme v těle, přátelíme se s prchavým časem. Pokud žijeme v duši, přátelíme se s věčným Časem. Protože jsme v těle, pokusme se snést nejvyšší dokonalost shůry do nitra. Dokážeme-li žít v duši, i když se nacházíme v těle, odhalíme celému světu dokonalost, které jsme již dosáhli.

Mým nedokonalým dárkem Bohu je včerejšek, včerejší zážitek. Božím dokonalým dárkem pro mě je dnešek, dnešní uskutečnění.

Inspirace, aspirace a uskutečnění

McGill University, Montreal, Canada
9. října 1970

Co to znamená, když řekneme „inspirace,“ „aspirace“ a „realizace“ [uskutečnění, uvědomění si]?

Inspirace je začátek naší duchovní cesty. Aspirace je prostředek naší duchovní cesty. Realizace je konec naší duchovní cesty.

Když jsme inspirováni, přejeme si spatřit Tvář Boha. Když aspirujeme, nakonec Tvář Boha spatřujeme. Když si uvědomíme Pravdu, vrůstáme do samotné Podoby Boha.

„Vstaň, probuď se! Tato cesta je obtížná.“ To se učíme od moudrých. Musíme kráčet v jejich šlépějích. Cesta duchovnosti není záhonem růží, není ale ani neskutečným závojem. Zlatý Břeh světa Za není pouhým příslibem. Na Zlatém Břehu světa Za musíme dosáhnout koruny lidské aspirace.

Vstaň, probuď se! Zde se nesmíme zastavit. I my musíme jít, pochodovat, běžet, nořit se a létat. V okamžiku, kdy procitneme ze své dřímoty, ve svém vnějším i vnitřním životě vidíme a cítíme potřebu Boha. Když se úplně probudíme, vidíme, že nejenom my potřebujeme Boha, ale Bůh také potřebuje nás.

Proč? My potřebujeme Boha, abychom si uvědomili nejvyšší transcendentální Výšku. Bůh potřebuje nás, aby se zde na zemi mohl projevit v nás a skrze nás.

Když jdeme po cestě duchovnosti, vidíme, že Bůh je již uvnitř nás. Když pochodujeme, vidíme, že Bůh pochoduje vedle nás. Když běžíme, vidíme, že Bůh běží v nás a skrze nás. Když se noříme hluboko dovnitř, vidíme, že na nás čeká s ničím nesrovnatelný poklad. Když létáme, vidíme, že létáme po obloze nekonečného míru, světla a blaženosti světa Za.

V duchovním životě chce každý uskutečnit Boha. Co se však týká aspirace, zasvěcení, odříkání a odevzdání se Vůli Vnitřního kormidelníka, jen velmi málo lidí je připraveno podrobit se duchovní disciplíně. Každý chce uskutečnit Boha přes noc; každý se chce stát nejvyšším učitelem nebo Guruem bez toho, aby procházel duchovními disciplínami.

Je to takto. Když hledající přichází k duchovnímu Mistrovi, Mistr se ho ptá: „Co si přeješ?“ Hledající říká: „Chci se vydat na tvou duchovní cestu. Dej mi prosím roli, kterou mám hrát.“ Mistr říká: „Jsou tu jen dvě možné role. Buď musíš hrát roli žáka, nebo musíš hrát roli Gurua neboli Mistra. Buď musíš být žákem a poslouchat Gurua, nebo musíš být Guruem a ostatní budou poslouchat tebe.“ Hledající okamžitě říká: „Prosím, chci hrát roli Gurua.“ Tohle se naneštěstí děje v našem duchovním životě. Když hledající přichází Mistrovi, velmi často si nevědomky myslí, že se přes noc může stát také Mistrem.

Přeji si říci, že stát se duchovním obrem, dosáhnout sebeobjevení nebo uskutečnit Boha není možné přes noc. Je k tomu zapotřebí čas a zasvěcená služba. Většina z vás jsou studenti nebo jste studenty byli. Víte, kolik let studia trvá, než získáte jen středoškolský diplom. Získat bakalářský, inženýrský nebo doktorský titul může trvat dvacet nebo dvacet pět let, možná i více. Získání duchovní znalosti také vyžaduje mnoho let studia, dokonce i mnoho životů. Předtím, než se člověk stane duchovním Mistrem, se do tohoto vnitřního studia musí pustit a úspěšně ho dokončit.

Žijeme ve světě duality, rozmanitosti a různosti. Když chceme aspirovat a pozvednout své vědomí k tomu Nejvyššímu, touha — zloděj — nás okrádá. Bere nám naši psychickou aspiraci, naši čistou oddanost Bohu, naši odevzdávající se vůli, kterou nabízíme Všemohoucí Vůli. Kristus řekl: „Pokud se člověk znovu nenarodí, nemůže spatřit Království Boha.“ Co nás toto vznešené poselství učí? Učí nás, že život touhy musí ustoupit životu aspirace. Jestliže život aspirace nevyjde do popředí, nový život nikdy nezačne. Království Boha můžeme vytvořit jen tehdy, pokud hluboko uvnitř sebe zažehneme plamen aspirace.

Každý den před námi stojí ideální a skutečné. Naším ideálem je Bůh, avšak skutečnost, které čelíme, je úplně jiná: nevědomost. Usilujeme o ideál, jsme však chyceni v síti nevědomosti. Ideální musí jít v našem životě spolu se skutečným. Bůh je ideální; Bůh je také skutečný.

Každý den děláme slavnostní sliby. Říkáme, že naším ideálem je pozvednout své vědomí k tomu Nejvyššímu, naším ideálem je dosáhnout dokonalé Dokonalosti. Když se však setkáme tváří v tvář s tím skutečným uvnitř nás a okolo nás, vidíme, že jsme ztělesněnou nedokonalostí. Proč? Protože naší aspiraci chybí odhodlání. Oddáváme se potěšením touhy. Aspirace v nás přirozeně nemůže hrát vlastní roli.

Abhjása v sanskrtu znamená ‚provádění‘ a tjága znamená ‚odříkání‘. Každý den musíme žít vnitřním životem. Když provádíme meditaci patnáct minut, Bůh používá Soucit. Nabízíme Mu oduševnělý pláč svého srdce a On nám svým vlastním Způsobem nabízí svůj bezmezný, nekonečný Soucit. To je to, co dělá Bůh a co děláme my.

A teď, čeho se budeme zříkat? Světa? Společnosti? Lidstva? Ne! Budeme se zříkat svých nedokonalostí, omezení, lpění a smrti. Když jdeme hluboko dovnitř, vidíme, že ve skutečnosti se těchto svých negativních kvalit nezříkáme. Spíše je přeměňujeme. Když se nedokonalost v našem životě jeví jako velká a důležitá, snažíme se ji svým vědomým uvědoměním si světla přeměnit na dokonalost. Pokud si uvnitř sebe všimneme ohromného lpění, pak se ho pokusíme přeměnit na svobodu. Pokud na naše dveře neustále klepe smrt, což dělá vždy, snažíme se ji přeměnit na Nesmrtelnost.

K tomu, abychom realizovali Boha, potřebujeme aspiraci, avšak nezbytná je také inspirace. Proč potřebujeme inspiraci? Nemůžeme dosáhnout realizace hned, aniž bychom nejprve chodili skrze inspiraci? Vezměme si příklad. Umělec namaluje obraz. Pokud nebude inspirován, jeho dílo nebude mít význam. Bude to mechanické dílo, bude mu chybět život. Svou inspirací dává umělec své práci život. Když lidé obraz vidí a oceňují, jejich ocenění se mění v nabízení jejich vlastní inspirace. Z inspirace svých obdivovatelů dostává obraz nový život. A když se na něj podívá duchovní Mistr, nabízí obrazu božský život. A tak nejprve vidíme umělcovo dílo, potom vidíme dílo obdivovatelů, a nakonec vidíme dílo Mistra, který obrazu nabízí božský život.

Když někdo kráčí po cestě duchovnosti, jeho inspirace je probouzejícím se vnitřním životem, který nabízí sám sobě. Když aspiruje, jeho aspirace je osvěcujícím životem, který nabízí sám sobě. A když se stane realizovaným člověkem, nabízí svému probuzenému a osvícenému životu božský život, život Nesmrtelnosti.

Kdykoli ve svém duchovním životě používáme slovo ‚realizace‘, lidé jsou velmi často zmateni. Mají pocit, že realizovaný člověk se úplně liší od běžného člověka, že se chová velice neobvyklým způsobem. Přeji si však říci, že realizovaný člověk se nemusí a neměl by se chovat neobvykle. Co realizoval? Nejvyšší Pravdu v Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je někdo nebo něco naprosto přirozeného.

Když člověk realizuje nejvyšší Pravdu, snaží se tuto nejvyšší Pravdu nabídnout celému lidstvu. Neduchovní lidé si nejčastěji myslí, že realizovaný člověk může a bude neustále předvádět zázraky. Přeji si však říci, že zázraky a realizace Boha nemusí a neměly by jít společně. Co můžete čekat, že uvidíte, a co skutečně uvidíte, když budete stát před duchovním Mistrem, je mír, světlo, blaženost a božská síla.

Kde má a kde projevuje svou sílu duchovní Mistr, který realizoval Boha? Ne ve svých pažích nebo rukou, ne ve svých ústech nebo na tváři, ale hluboko v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce. Vstupte do jeho vědomí a musíte pocítit nekonečný mír, nekonečné světlo a nekonečnou blaženost. Pokud však od realizované duše očekáváte něco jiného, pokud jdete k duchovnímu Mistrovi a myslíte si, že dokáže naplnit vaše bezpočetné touhy, že z vás v okamžiku udělá multimilionáře, protože realizoval to Nejvyšší, pak se naprosto mýlíte. To jsou věci, které nedělá.

Je-li to Vůlí Nejvyššího, může Mistr, který realizoval Boha, touhy člověka snadno naplnit. Může snést shůry materiální blahobyt v hojné míře, avšak to není Vůle Nejvyššího. To, co můžete očekávat od Mistra a od realizace Boha, je mír, světlo a blaženost.

From: Sri Chinmoy, Světlo Východu pro mysl Západu - , Madal Bal, 2003
Sourced from http://cz.srichinmoylibrary.com/el-cs