Upřímnost a duchovnost

Fairleigh Dickinson University, Teaneck, New Jersey
11. března 1970

V našem každodenním životě jsou upřímnost a duchovnost nanejvýš důležité. Lidský život může být úspěšný, jen pokud je založen na jednoznačném potvrzení Pravdy v rozmanitosti života.

Thomas Carlyle řekl:

„Zkuste být poctiví. Když budete poctiví, můžete si být jisti, že na světě bude o jednoho darebáka méně.“

— Thomas Carlyle

Je to naprostá pravda. Dokážeme-li být poctiví, naprosto poctiví, náš život bude mít svůj správný význam a smysl.

Pro milovníka Boha je upřímnost oázou na poušti života. Být naprosto upřímný je nesmírně obtížné, my však upřímnost ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli potřebujeme. Co je to koneckonců upřímnost? Upřímnost je dynamický kůň hluboko uvnitř nás. Naše psychická bytost je jeho jezdcem. Co je to duchovnost? Duchovnost je vnitřní nutkání člověka běžet k tomu nejvzdálenějšímu, letět k tomu nejvyššímu a ponořit se k tomu nejhlubšímu.

Neaspirující člověk bude kritizovat chyby a nedostatky druhých, ačkoliv on sám postrádá chuť, ochotu a schopnost napravit své vlastní chyby a nedostatky. Člověk duchovnosti je však upřímný. Nejenže nekritizuje chyby druhých, ale je si také plně vědom svých vlastních nedostatků a snaží se je napravit. Kromě toho vidí i nedokonalosti světa jako své vlastní a snaží se je napravit tím, že zdokonaluje svou vlastní přirozenost.

Upřímnost chce vidět světlo. Duchovnost upřímnosti ukazuje, co je světlo, kde se nachází a jak ho může vidět.

Obyčejný člověk miluje tělo nekonečně více než duši. Duchovní člověk miluje duši nekonečně více než tělo. Proč? Ví, že jeho tělo vydrží jen šedesát, sedmdesát nebo osmdesát let a potom se ho bude muset vzdát. Pokaždé, když se znovu narodí, si obléká jiné tělo, ve všech svých životech má však stejnou duši. Ví, že duše je vědomým představitelem Nejvyššího a v každé inkarnaci na zemi odhaluje a projevuje ztělesněnou Pravdu. To je důvod, proč duchovní člověk miluje duši mnohem více než tělo.

Pro pokročilého hledajícího nekonečné Pravdy budou duše i tělo stejně důležité. Ví, že k tomu, aby vstoupil do toho Nejvyššího, Nejzazšího, transcendentálního Za, potřebuje duši. K tomu, aby mohl projevit Pravdu, kterou dosáhne na nejvyšší úrovni vědomí, však potřebuje také tělo. Aby mohl projevit svou Božskost, potřebuje fyzické. Boží Vizi a Boží Skutečnost může naplnit zde na zemi v těle a skrze tělo.

Tělo potřebujeme. Duši potřebujeme. Tělo pláče po světle, větším světle, záplavě světla. Duše pláče po projevení Boha, Jeho úplném projevení a dokonalé Dokonalosti zde na zemi. Tak jako svět potřebuje upřímného člověka, stejně tak Bůh potřebuje duchovního člověka. Bez upřímného člověka bude svět slabý. Bez duchovního člověka zůstane Bůh na zemi nenaplněný. Upřímnost je Srdce Boha, duchovnost je Dech Boha. Když Bohu nabídneme svou lidskou upřímnost, Bůh se stane veškerou Láskou. Když Bohu nabídneme svůj omezený duchovní pláč, Bůh se stane veškerou Radostí, veškerou Pýchou.

Se svým vnitřním světlem může duchovní člověk v tomto materiálním světě snadno uspět. Tímto světlem je síla jeho duše. Tato síla není ničivá, ale tvořivá. Když duchovní člověk jedná s vnějším světem, nemusí se nikoho ani ničeho bát. Síla jeho duše vyjde vždy do popředí, aby mu na zemi pomohla vybudovat Království nebeské.

Upřímný člověk je na zemi nesmírně důležitý. Tato upřímnost ho však nemůže dovést příliš daleko. Může být upřímný ke svým přátelům, ke své rodině a k celému světu, pokud však nemá vnitřní pláč, nepodaří se mu vejít do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Bezpochyby je mnohem lepší než obyčejný, neupřímný člověk. Avšak necítí-li vědomou potřebu aspirovat, necítí-li nezbytnost vrůst do Světla světa, který je Za, nemá-li vnitřní volání, transcendentální Cíl pro něj navždy zůstane vzdáleným pláčem. Jeho cílem je jen omezená dokonalost, omezená radost a omezené dosažení.

Duchovní člověk má vnitřní hlad. Tento hlad je neustálý. Je to hlad po Neomezeném, po samotné Nekonečnosti. Jeho nespokojenost není jako nespokojenost obyčejného člověka, který má pocit, že nedostává to, co chce. Když je duchovní člověk nespokojený se světem, je nespokojený především proto, že cítí, že bohatství světa nemá skutečnou hodnotu. On chce Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost, a ty získá jedině ze své aspirace. K tomu, aby měl aspiraci, potřebuje Boží nekonečný Soucit. Vždy se chce vyhřívat na slunci Boží nesmírné Milosti.

Duchovní člověk neshlíží na upřímného člověka. Cítí, že tento upřímný člověk je jeho mladším bratrem. Ten, kdo má dnes upřímnost, má velký předpoklad k tomu, aby zítra vstoupil do světa duchovnosti.

Upřímnost a duchovnost by měly jít společně. Má-li někdo jen upřímnost, realizace Boha k němu přijde ve vzdálené budoucnosti. Má-li však s upřímností i duchovnost, je předurčen k tomu realizovat Boha velmi brzy. Pomocí upřímnosti můžeme jít k Bohu pomalu a vytrvale. Pomocí duchovnosti k sobě můžeme Boha přivést rychle, přesvědčivě a vítězně.

From: Sri Chinmoy, Světlo Východu pro mysl Západu - , Madal Bal, 2003
Sourced from http://cz.srichinmoylibrary.com/el-27-cs