{{htmlmetatags>metatag-robots=()}} Zábavu si užívám, osvícení studuji, část 2

Zábavu si užívám, osvícení studuji, část 2

Jak král porušil své vlastní nařízení

Jednoho dne před mnoha a mnoha lety vyšel král na střechu svého paláce. Odtud si vždy mohl prohlédnout celé město. Ke svému velkému překvapení tentokrát uviděl, jak všichni měšťané dole v ulicích zpívají a tančí. Měli na sobě zářivé barevné kostýmy a vypadali nesmírně honosně. Král byl velmi potěšen, protože si přirozeně myslel, že všichni uctívají a obdivují jeho, a obzvláště jej potěšilo, když viděl, že si dali práci s tak nádhernými kostýmy.

Naneštěstí král rád kritizoval. Čím déle se na ty kostýmy díval, tím méně s nimi byl spokojen. Řekl: „Vím, že mají radost z pestrobarevných kostýmů. Nicméně protože se snaží potěšit mě, neměla by být moje radost na prvním místě? Musím být šťastný podle svých vlastních představ, a ne podle jejich.”

A tak král sešel dolů a povolal svého rádce. Řekl mu: „Rozhlaš, že jsem velmi potěšen, jak dnes lidé na mou počest zpívali a tančili, ale že bych byl potěšen mnohem více, kdyby od této chvíle všichni lidé v království nosili stejnokroj. Pro muže a pro ženy bude jiný, ale všechny by měly mít stejnou barvu. Od zítřka budou všichni nosit stejné oblečení. Týká se to i mě a královny. Všichni si budou rovni a lidé se mnou budou moci hovořit stejně jako s kýmkoli jiným. Všichni si budou moci svobodně a otevřeně povídat a stýkat se bez ohledu na postavení nebo majetek. Podle mě takto vznikne ideální království. Chci, aby si všichni byli rovni.“

A tak se nařízení rozšířilo. Chudí lidé byli velmi rádi, že budou nosit stejné oblečení jako král a dvořané, zatímco dvořané a všichni bohatí měšťané byli nesmírně nespokojení, protože odteď měli vypadat jako ti nejchudší v království. Především královna byla velmi nespokojená, protože nebude moci nosit své krásné róby a šperky. Bude vypadat jako služebná.

Král byl ale nesmírně šťastný a přesvědčený, že se mu podaří vytvořit ideální společnost. Druhý den si oblékl stejnokroj a vydal se hledat svou ženu. V paláci potkal několik žen, ale bylo pro něj těžké říct, která z nich je jeho vlastní žena, protože všechny měly na sobě stejné oblečení. Řekl: „Co se to děje? Má královna je tak nádherná, tak důstojná. Teď všichni vypadají skoro stejně. Nedokážu ji rozpoznat od jiných žen a služek v paláci.“

Když královna zjistila, že ji manžel nemohl poznat, hluboce ji to ranilo a vrátila se zpět do své komnaty. Mezitím král hledal svého rádce. Našel ho, jak si povídá se svými přáteli. Když se k nim král přiblížil, rádce se neuklonil ani mu neprojevil žádnou úctu. A co víc, měl na sobě právě takový stejnokroj jako král. To bylo na krále příliš. Popadl rádce za rameno a řekl: „Jak se mě opovažuješ přehlížet, když jsem za tebou přišel? Já jsem král! Ty a tví přátelé nosíte stejné oblečení jako já. Mezi mým a tvým stejnokrojem není vůbec žádný rozdíl. Vidím, že se všichni pokoušíte dělat si ze mě legraci!“

Rádce byl vyděšený, ale pomyslel si, že se ho možná král snaží vyzkoušet. A tak velmi klidně odpověděl: „Ty sám jsi nám řekl, abychom se takto oblékli. Pokud je to něčí vina, tak tvoje.“

Takhle s králem ještě nikdo nikdy nemluvil. Jeho hněv neznal mezí. „Jakým právem si na mě takto dovoluješ?“ hromoval. „Mluvíš, jako kdybys mi byl roven. To je neomluvitelné! Mé slovo je v této zemi zákonem!“

Rádce sebral všechnu odvahu a řekl: „Ó králi, ve svém včerejším nařízení jsi nám všem dal právo mít pocit, že jsme tak velcí a mocní jako ty. Proto jsi nám řekl, abychom nosili stejnou uniformu. Chtěl jsi, aby si všichni v tvém království byli rovni, včetně tebe. Navíc jsi řekl svým rádcům a ostatním poddaným, aby se k tobě nechovali jinak, než se chovají sami mezi sebou. Proto jsem ti neprojevil žádnou zvláštní úctu, když jsi před několika okamžiky přišel. Povídal jsem si s přáteli. Pokud jsi nás chtěl vyrušit, měl ses nejprve omluvit. Ale tys mě prostě jen popadl za ruku a dožadoval se mé pozornosti, přesně jako král. Ty jsi první, kdo neuposlechl své vlastní nařízení. Teď si možná uvědomíš svou vlastní pošetilost!“

Když král uslyšel od svého rádce tak přísné hubování, umoudřil se a vzdal se svého nápadu rovnocenné společnosti. Vyhlásil: „Ať se všichni chovají, jak se chovali dosud. Ať si oblékají, co si sami vyberou, ať se setkávají se svými přáteli a ať svému králi a královně znovu prokazují náležitou úctu. Uvědomil jsem si svou hloupost!“

O chlubivé želvě

Jednou se v potoce potkaly dvě malé rybky a začaly se jedna druhé vychloubat. První ryba řekla: „Jsem tak krásná, ve všech ohledech nádherná. Podívej se na moje zbarvení! Podívej, jak zářím! Jsem naprosto dokonalá!“

Druhá ryba odpověděla: „Moje krása je mnohem jemnější než tvoje. Ty jsi tak nevkusně křiklavá! Já jsem mnohem elegantnější. A co víc, jezero, kde žiji, je mnohem lepší než to tvoje!“

První ryba se urazila. „Jak může být tvoje jezero lepší než moje? Je tak malé a mělké. Moje jezero je rozlehlé a hluboké jako oceán! Všechno, co říkáš, je jen veliké přehánění.“

Druhá ryba se začala kurážně bránit. „Tvoje jezero není ničím zajímavé,“ prohlásila. „Moje je menší a dokáže více okouzlit. Lidé jej velmi obdivují. Moje a tvoje jezero se vůbec nedají srovnávat!“

Obě ryby se dál chlubily, až se začaly kvůli svým tvrzením hádat. Jejich dohadování nebralo konce. Nakonec dostala jedna z nich výborný nápad. Řekla: „Najdeme si soudce, který nám dokáže spravedlivě říct, která z nás je krásnější a která žije v hezčím jezeře.“

Ryby se tedy dohodly, že se vydají za želvou a požádají ji, aby je rozsoudila. Želva řekla: „Vyslechnu si obě strany sporu a pak rozhodnu.“

A tak želvě všechno vysvětlily a zopakovaly všechna svá tvrzení. Želva je trpělivě vyslechla a nakonec řekla: „Dobrá, než vám řeknu, která z vás je krásnější, dobře mě poslouchejte.“ Pak vystrčila krk a nohy a řekla: „Podívejte se na mě! Bůh mi dal tak krásné, silné tělo. Mé nohy jsou silné a krásné. Řekla bych, že ani Boží Nohy nemohou být tak krásné jako moje. A podívejte, jak dlouhý mám krk! A teď se podívejte na mé oči. Já si na ně nevidím, ale když o nich uvažuji, vím, že musí vypadat jako dva zářící drahokamy. Neumím si představit, že by v celém Božím stvoření existovalo něco krásnějšího než já. Bůh ze mě bezpochyby učinil své nejkrásnější stvoření.“

Rybkám to dočista vzalo dech. „Vybraly jsme si za soudkyni želvu, protože jsme si myslely, že bude nestranná,“ řekly si. „Myslely jsme si, že spravedlivě rozhodne, která z nás je krásnější. Vůbec nás nenapadlo, že by si sama o sobě mohla myslet, že to ona je nejkrásnější z celého Božího stvoření! Takhle jsme si uvědomily, že každý má právo si myslet, že je krásný a dokonalý. Je to jen otázka víry každého z nás.“

Pak řekly želvě: „K žádnému dalšímu soudci už nepůjdeme. Opravdu jsi nás něco naučila. Jsme ti vděčné, že jsi nás osvítila tím, jak ses neustále chlubila svou krásou. V sebechvále se ti vskutku nemůžeme rovnat. Ale o kráse jsme se od tebe naučily něco mnohem důležitějšího. Nejlepší je, když všechno v Božím stvoření žije šťastně s vírou, že je nejkrásnější ze všech. Vychloubání vytváří jen problémy, které nemají řešení. Teď se všechny vraťme domů a žijme v míru.“

Bývalí vojáci v důchodu

Čtyři bývalí vojáci v důchodu se scházeli, aby si povykládali o svých hrdinných skutcích svého mládí a mohli se vychloubat se před ostatními. Jednoho odpoledne si zašli všichni na čaj a jeden z nich se začal vychloubat, jak jednou v boji tváří v tvář usekl svému nepříteli obě nohy.

Druhý voják popsal úplně stejný zážitek jen s tím rozdílem, že tváří v tvář bojoval se dvěma nepřáteli a oběma usekl obě nohy.

Třetí voják jim řekl: „Proč jste jim usekli nohy? Určitě by bylo lepší jim useknout hlavy.“

Nakonec čtvrtý voják, který byl po celou dobu potichu, náhle promluvil: „Přestaňte, přestaňte!“ řekl. „Ti nepřátelé neměli žádnou šanci. Já jsem všem třem usekl hlavy dlouho předtím, než se tam objevili takzvaní hrdinové.“

From:Sri Chinmoy,Zábavu si užívám, osvícení studuji, část 2, (knižně nevydáno), 2015
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/aie_2