Zábavu si užívám, osvícení studuji, část 2

Jak král porušil své vlastní nařízení

Naneštěstí král rád kritizoval. Čím déle se na ty kostýmy díval, tím méně s nimi byl spokojen. Řekl: „Vím, že mají radost z pestrobarevných kostýmů. Nicméně protože se snaží potěšit mě, neměla by být moje radost na prvním místě? Musím být šťastný podle svých vlastních představ, a ne podle jejich.”

A tak král sešel dolů a povolal svého rádce. Řekl mu: „Rozhlaš, že jsem velmi potěšen, jak dnes lidé na mou počest zpívali a tančili, ale že bych byl potěšen mnohem více, kdyby od této chvíle všichni lidé v království nosili stejnokroj. Pro muže a pro ženy bude jiný, ale všechny by měly mít stejnou barvu. Od zítřka budou všichni nosit stejné oblečení. Týká se to i mě a královny. Všichni si budou rovni a lidé se mnou budou moci hovořit stejně jako s kýmkoli jiným. Všichni si budou moci svobodně a otevřeně povídat a stýkat se bez ohledu na postavení nebo majetek. Podle mě takto vznikne ideální království. Chci, aby si všichni byli rovni.“

A tak se nařízení rozšířilo. Chudí lidé byli velmi rádi, že budou nosit stejné oblečení jako král a dvořané, zatímco dvořané a všichni bohatí měšťané byli nesmírně nespokojení, protože odteď měli vypadat jako ti nejchudší v království. Především královna byla velmi nespokojená, protože nebude moci nosit své krásné róby a šperky. Bude vypadat jako služebná.

Král byl ale nesmírně šťastný a přesvědčený, že se mu podaří vytvořit ideální společnost. Druhý den si oblékl stejnokroj a vydal se hledat svou ženu. V paláci potkal několik žen, ale bylo pro něj těžké říct, která z nich je jeho vlastní žena, protože všechny měly na sobě stejné oblečení. Řekl: „Co se to děje? Má královna je tak nádherná, tak důstojná. Teď všichni vypadají skoro stejně. Nedokážu ji rozpoznat od jiných žen a služek v paláci.“

Když královna zjistila, že ji manžel nemohl poznat, hluboce ji to ranilo a vrátila se zpět do své komnaty. Mezitím král hledal svého rádce. Našel ho, jak si povídá se svými přáteli. Když se k nim král přiblížil, rádce se neuklonil ani mu neprojevil žádnou úctu. A co víc, měl na sobě právě takový stejnokroj jako král. To bylo na krále příliš. Popadl rádce za rameno a řekl: „Jak se mě opovažuješ přehlížet, když jsem za tebou přišel? Já jsem král! Ty a tví přátelé nosíte stejné oblečení jako já. Mezi mým a tvým stejnokrojem není vůbec žádný rozdíl. Vidím, že se všichni pokoušíte dělat si ze mě legraci!“

Rádce byl vyděšený, ale pomyslel si, že se ho možná král snaží vyzkoušet. A tak velmi klidně odpověděl: „Ty sám jsi nám řekl, abychom se takto oblékli. Pokud je to něčí vina, tak tvoje.“

Takhle s králem ještě nikdo nikdy nemluvil. Jeho hněv neznal mezí. „Jakým právem si na mě takto dovoluješ?“ hromoval. „Mluvíš, jako kdybys mi byl roven. To je neomluvitelné! Mé slovo je v této zemi zákonem!“

Rádce sebral všechnu odvahu a řekl: „Ó králi, ve svém včerejším nařízení jsi nám všem dal právo mít pocit, že jsme tak velcí a mocní jako ty. Proto jsi nám řekl, abychom nosili stejnou uniformu. Chtěl jsi, aby si všichni v tvém království byli rovni, včetně tebe. Navíc jsi řekl svým rádcům a ostatním poddaným, aby se k tobě nechovali jinak, než se chovají sami mezi sebou. Proto jsem ti neprojevil žádnou zvláštní úctu, když jsi před několika okamžiky přišel. Povídal jsem si s přáteli. Pokud jsi nás chtěl vyrušit, měl ses nejprve omluvit. Ale tys mě prostě jen popadl za ruku a dožadoval se mé pozornosti, přesně jako král. Ty jsi první, kdo neuposlechl své vlastní nařízení. Teď si možná uvědomíš svou vlastní pošetilost!“

O chlubivé želvě

Druhá ryba odpověděla: „Moje krása je mnohem jemnější než tvoje. Ty jsi tak nevkusně křiklavá! Já jsem mnohem elegantnější. A co víc, jezero, kde žiji, je mnohem lepší než to tvoje!“

První ryba se urazila. „Jak může být tvoje jezero lepší než moje? Je tak malé a mělké. Moje jezero je rozlehlé a hluboké jako oceán! Všechno, co říkáš, je jen veliké přehánění.“

Druhá ryba se začala kurážně bránit. „Tvoje jezero není ničím zajímavé,“ prohlásila. „Moje je menší a dokáže více okouzlit. Lidé jej velmi obdivují. Moje a tvoje jezero se vůbec nedají srovnávat!“

Obě ryby se dál chlubily, až se začaly kvůli svým tvrzením hádat. Jejich dohadování nebralo konce. Nakonec dostala jedna z nich výborný nápad. Řekla: „Najdeme si soudce, který nám dokáže spravedlivě říct, která z nás je krásnější a která žije v hezčím jezeře.“

Ryby se tedy dohodly, že se vydají za želvou a požádají ji, aby je rozsoudila. Želva řekla: „Vyslechnu si obě strany sporu a pak rozhodnu.“

A tak želvě všechno vysvětlily a zopakovaly všechna svá tvrzení. Želva je trpělivě vyslechla a nakonec řekla: „Dobrá, než vám řeknu, která z vás je krásnější, dobře mě poslouchejte.“ Pak vystrčila krk a nohy a řekla: „Podívejte se na mě! Bůh mi dal tak krásné, silné tělo. Mé nohy jsou silné a krásné. Řekla bych, že ani Boží Nohy nemohou být tak krásné jako moje. A podívejte, jak dlouhý mám krk! A teď se podívejte na mé oči. Já si na ně nevidím, ale když o nich uvažuji, vím, že musí vypadat jako dva zářící drahokamy. Neumím si představit, že by v celém Božím stvoření existovalo něco krásnějšího než já. Bůh ze mě bezpochyby učinil své nejkrásnější stvoření.“

Rybkám to dočista vzalo dech. „Vybraly jsme si za soudkyni želvu, protože jsme si myslely, že bude nestranná,“ řekly si. „Myslely jsme si, že spravedlivě rozhodne, která z nás je krásnější. Vůbec nás nenapadlo, že by si sama o sobě mohla myslet, že to ona je nejkrásnější z celého Božího stvoření! Takhle jsme si uvědomily, že každý má právo si myslet, že je krásný a dokonalý. Je to jen otázka víry každého z nás.“

Bývalí vojáci v důchodu

Druhý voják popsal úplně stejný zážitek jen s tím rozdílem, že tváří v tvář bojoval se dvěma nepřáteli a oběma usekl obě nohy.

Třetí voják jim řekl: „Proč jste jim usekli nohy? Určitě by bylo lepší jim useknout hlavy.“