Putování astrálnem

Putování astrálnem

„Mistře,“ řekl jeden žák: „je příliš silný déšť, abychom teď odešli domů. Mohl bys nám povědět několik příběhů o své okultní moci?“

„Je už pozdě, mé děti“, odvětil Mistr. „Požádejte mě někdy jindy, abych vám vyprávěl okultní příběhy.“

Mistr se na několik minut odmlčel. „Dobrá“, souhlasil nakonec. „Povím vám několik příběhů, které jsem slyšel od lidí v mé předchozí inkarnaci. Uvěříte tomu, že si váš Mistr může vzpomenout na věci, které se udály před mnoha a mnoha lety? To znamená, že i nyní má tento chlapík malou okultní moc.“

„Věříme ti, Mistře,“ odpověděli žáci se smíchem: „a dychtíme po tom uslyšet několik tvých krásných příběhů.“

Mistr chvíli meditoval a poté začal.

„Byl kdysi kdosi velice mladý, bylo mu devět nebo deset, a slyšel od svého otce příběh o astrálních cestách. Ačkoliv cítil, že jeho otec nikdy nelže, myslel si, že si snad dělá jenom legraci. Otec mu vyprávěl, jak kdysi jeden dvorní soudce řešil proces. Zničehonic vstoupil do místnosti indický budhistický mnich, šel přímo k soudci a řekl: ´Medituj, medituj´. U dvora právě probíhalo zasedání, ale mnich vstoupil dovnitř a požádal soudce, aby meditoval. ´Nevíš proč?´ otázal se mnich. ´Víš, že tvá manželka je v Londýně. Toto je nejvýznamnější chvíle. Podívej se na hodiny. Nyní si uvědom časový rozdíl mezi tímto místem a Londýnem. V tuto chvíli tvá manželka dává život nejkrásnějšímu dítěti.´

Ke svému velkému překvapení obdržel soudce o osm hodin později telegram z Londýna. Telegram obsahoval nejšťastnější zprávu o narození dítěte. A čas přesně souhlasil s dobou mnichova zjevení.

O šest měsíců později mnich znovu přišel ke dvoru. Tentokrát soudci řekl: ´Chci vidět tvou ženu´. Soudce byl mnichovým příchodem nesmírně potěšen, a tak jej doprovodil ke své manželce. Ta řekla: ´Ó, už jsem tohoto muže viděla dříve. Přišel za mnou do nemocnice.´

Otec řekl svému synkovi, že to bylo jemnohmotné tělo budhistického mnicha, které odešlo do nemocnice v Londýně, zatímco mnich sám zůstal v Indii. Bohužel, synek tomuto příběhu neuvěřil. Když naslouchal vyprávění svého otce, pomyslel si, že snad mnich nějakým způsobem odněkud dostal telegram. Bránil se spoustou pošetilých argumentů.

Když tento chlapec dosáhl věku dvaceti let, měl učitele, který k němu byl velice laskavý. Oba žili v duchovní komunitě blízko Himálají. Učitel i mladý muž si mezi sebou vytvořili velice blízký vztah, ve všech druzích literárních i politických diskusí. Oba nalezli úžasnou zálibu jeden v druhém. Jednou se přihodilo, že učitelova švagrová měla podstoupit v Bombaji vážnou operaci. Mladík se setkal s touto ženou jednou nebo dvakrát. Zatímco operace probíhala, mladík řekl svému učiteli: ´Nedělám si starosti o tvou švagrovou. Vím, že bude v pořádku.´

Učitel odvětil: ´Těší mne tvá útěcha.´

´Během několika hodin,´ řekl mladík, ´ti budu schopen říci všechny podrobnosti o té operaci. Dokonce i nyní bych ti mohl sdělit několik údajů, ale bohužel, astrální kanál nefunguje dobře.´ Mladík měl na mysli, že astrální cestování je značně závislé na silách v éteru. Někdy je dokonce i pro zkušené okultisty obtížné cestovat skrze éter. Ten den bylo ve vnitřním světě velice špatné počasí. Když učitel uslyšel tato slova od svého mladého přítele, smál se a smál. Mladík si řekl sám pro sebe: ´I přestože mi nevěří, chci svého učitele utěšit. Byl ke mně tak laskavý.´ Tento rozhovor se odehrál asi v deset hodin ráno. V jednu hodinu se mladík vrátil do domu svého učitele a řekl: ´Operace dopadla neobyčejně dobře; byla stoprocentně úspěšná. Nedělej si prosím vůbec žádné starosti.´

Učitelova žena byla náhodou v Bombaji se svou sestrou. Mladíka do té doby viděla už mnohokrát. Zatímco žena byla mimo operační pokoj, viděla živě tohoto mladého muže, přestože byl se svým učitelem vzdálen více než tisíc mil. Její sestra, která byla operována, byla uspána chloroformem po obvyklém indickém způsobu. Ale přesto také ona viděla mladíka třikrát nebo čtyřikrát během operace. Když vše skončilo, řekla: ´Viděla jsem zde mladého muže, ale zapomněla jsem jeho jméno. Je to přítel tvého manžela. Co tady dělal? Až budeš psát svému muži, zeptej se ho na to prosím.´

Během následujícího dne, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno, obdržel mladíkův učitel telegram od své ženy. Stálo v něm, že operace dopadla velice dobře. V telegramu také bylo, že obě sestry měly vizi. Přestože jedna sestra byla mimo pokoj, zatímco druhá byla operována, obě spatřily stejného mladého muže. Po dobu čtyř nebo pěti minut je s úsměvem sledoval, dávaje jim pocit jistoty a důvěry. Poté co učitel obdržel tuto zprávu, stěží mohl dočkat rána, aby mohl zavolat svého mladého žáka a ukázat mu telegram.

Když konečně začalo svítat, učitelův sluha zaklepal na dveře mladíkova domu tak, že přitom málem vylomil dveře. Volal jej, že učitel by se rád dozvěděl, jak se daří jeho švagrové. Mladík se spěchem přišel do učitelova domu; sotva jej učitel přátelsky objal, hned mu ukázal telegram a řekl: ´V tomto světě je velmi obtížné něčeho dosáhnout, ale ještě obtížnější je zatajit to. Zde je důkaz, že sis osvojil tyto síly; ale kdy jsi toho dosáhl? Byl jsi se mnou deset nebo jedenáct let. Jak je možné zatajit takové věci? Má žena byla v Bombaji tolikrát nemocná. Protože máš tyto okultní síly, mohl jsi jí snadno pomoci. Jak je to možné, že jsi nám nikdy nic neřekl, ani nám neukázal své schopnosti?´

Mladý muž odvětil: ´Má schopnost je schopností se shůry; není mou. Jelikož není mou, jak bych ji mohl použít podle své libovůle? Pouze když je to přikázáno, nebo alespoň schváleno shora, mohu ji použít.´

Učitelova kočka

Mistr se usmíval. „Kdypak jsem vám řekl, že to byl můj učitel nebo že ten mladý muž jsem byl vlastně já sám v mé poslední inkarnaci? To znamená, že jste přečetli mé myšlenky; máte tedy také okultní moc. Dobrá, dovolte mi vyprávět příběh o učitelově kočce.

Jak jsem vám už říkal tolikrát, jestliže někoho milujete, musíte milovat i jeho kočku, psa, veverku, všechno. Mladý muž z předchozího příběhu dokonce musel mít rád vskutku nesnesitelného psa, který patřil jeho učiteli. Ale když už učitel tohoto psa choval, co mohl mladík dělat? Učitel měl také kočku, jejíž zdravotní stav jim dělal starosti. Mladík na kočce vyzkoušel všechny druhy léků, ale zdálo se, že žádný z nich kočku nemůže vyléčit. Ale Bůh ví, kolik učitelů tento mladý muž měl. Šel k jinému svému učiteli, homeopatickému lékaři, aby pro kočku získal nějaký lék.

Mladík měl rovněž tohoto učitele nesmírně rád. Jelikož byl odborníkem na homeopatickou léčbu, vždy kritizoval klasickou medicínu jako nic jiného. A mladík s ním vždy souhlasil. Byl to přitakávač. Tito dva dosáhli vrcholu ve vzájemném oceňování. Kdyby někdo řekl, že mladíkovy rukopisy nejsou vůbec dobré, tento učitel by vzal tlustou knihu a hodil by ji po kritikovi. Měl mladého muže nesmírně rád. Mladík plaval v moři učitelovy lásky.

Ale ani homeopatický lék neúčinkoval. Mladík věděl, že kočka umírá, ale co mohl dělat, když to bylo předurčeno? Přesto však neměl to srdce říci svému učiteli, že kočka zemře. Vždycky říkával ´Nedělej si starosti, nech to být´, zrovna tak jako indičtí doktoři. Dokonce i když pacient umírá, oni do poslední minuty tvrdí ´Ó, bude vyléčen během jednoho nebo dvou dnů´. To je taková indická tradice, že přestože pacient umírá, říká se ´Ano, daří se mu lépe´.

Jednoho dne se ubohé kočce ještě víc přitížilo; každý to mohl poznat. Ale mladík řekl ´Vidím to jasně, bude vyléčená´.

Učitel se rozzuřil. ´Vůbec to tak nevidím. Umírá. Každým dnem je jí hůř a hůř a ty mi tady říkáš takové lži. Nepotřebuji žádnou falešnou útěchu jako je tato.´

V té chvíli se ozvala mladíkova hrdost. ´Myslíš, že nemám žádnou okultní moc,´ řekl si sám pro sebe. Potom svému učiteli řekl: ´Dokážu, že se jí skutečně daří lépe´. Použil to málo okultní síly, které měl, a skutečně se zdravotní stav kočky začal zlepšovat.

Během několika hodin se kočka dostala z nejhoršího, k nesmírné radosti učitele i jeho ženy. Ale ti vše připisovali vlivu homeopatického lékaře, od kterého mladík dostal nějaký lék. Po dva dny se kočka těšila znamenitému zdraví a šťastný majitel dal lékaři padesát rupií a dvě nejdůležitější knihy o homeopatii jako dárek. Mladík měl velkou radost, že jeho druhý učitel, starý muž, dostal tyto věci.

Ale byla to Boží vůle, aby tento druh kouzla trval pouhé tři dny. Bůh si přál, aby kočka zemřela; proto třetího dne musel mladík stáhnout svou okultní sílu, aby zvíře mohlo zemřít. Když se tak stalo, jaká pohroma nastala v učitelově rodině! Učitel byl smutný a zoufalý, ale v žádném případě nedával mladíkovi vinu. Cítil, že to byl lék, který kočku vyléčil a věděl, že ačkoliv lék pomáhá, pacient může kdykoliv zemřít.

Mladý muž neměl to srdce navštívit svého učitele po smrti jeho kočky, i když věděl, že mu nebude spíláno. Boží vůle byla vykonána; proto vůči učitelově kočce necítil lítost. Ale litoval učitele pro jeho utrpení a během celého dne jej nenavštívil. Učitel byl velmi potěšen, když jej mladík konečně přišel navštívit, protože viděl, že jeho žák má plné pochopení pro jeho lítost. Učitel neměl to srdce spílat mladíkovi za jeho ustavičná tvrzení, že kočka bude vyléčena. Učitel cítil, že žák nezasluhuje hněv, protože to byl pouze obyčejný mladík. Vždy jednal jako dobrý podřízený, řka: ´Ano, ano, tvá kočka bude vyléčena´.

Poté, co kočka zemřela, učitel a jeho žena jí chtěli vystrojit pohřeb s velkou čistotou, aby urychlili její cestu do vnitřního světa. Rozhodli se, že se kočky smí dotknout pouze čistá osoba. Protože oba manželé byli zlomeni bolem, neměli to srdce pohřbít kočku sami. Měli sluhu, ale cítili, že tento sluha je bezpochyby nečistý, proto ani jeden z nich nechtěl, aby kočku pohřbil. Přestože sluha kočku vždy krmil, tohoto dne náhle cítili, že není dost čistý, aby se kočky dotknul. Pocítili, že mladý muž je tou správnou osobou.

Kočičí přání

„Mohl bys nám vyprávět další příběhy o zvířatech“, řekl jeden z žáků.

„Ano,“ odvětil Mistr. „Povím vám další příběh s kočkou.“

„Po letech, když mladík odešel do jiné země a stal se skutečným duchovním Mistrem, uspořádal v jednom domě soukromou přednášku. V jedné místnosti bylo okolo dvaceti lidí. Mistr seděl v dalším pokoji se třemi nebo čtyřmi osobami. Měl si zapamatovat několik řádků svého proslovu a sváděl skutečný boj se svou pamětí. Kdyby zapomněl jediné slovo, celý jeho proslov by se sesypal. S takovými vážnými problémy se musel potýkat, když se poprvé stal Mistrem. Žena, která duchovního Mistra pozvala, měla kočku. Zničehonic tato kočka skočila Mistrovi do klína a nechtěla se hnout pryč. Duchovní Mistr zavolal ženu a požádal ji, aby kočku vzala a odnesla.

Asi v osm hodin, když nastal čas přednášky, vstoupil Mistr do druhého pokoje, kde lidé čekali na jeho proslov. Ale potíže s kočkou nepřestaly. Všude Mistra následovala, přestože se ji snažil ze všech sil odehnat. Toho dne Mistr zapomněl celý svůj proslov. Všichni si mysleli, že se tak stalo kvůli kočce a že jinak by měl Mistr skvělou řeč, což byla pravda.

Deset minut jej kočka obtěžovala, až nakonec Mistr řekl: ´Dobrá, podívám se na ni.´ Díval se na ni a díval. Potom kočce nahlas řekl: ´Ano, vím co máš na srdci, ale nemohu ti odpovědět hned teď. Zítra ráno asi ve tři hodiny se zeptám Boha, zdali ti dá lidskou inkarnaci. Pokud pro tebe není možné lidské vtělení, přinejmenším psí inkarnace ti může být dána; tolik ti můžu s jistotou říci hned teď. Psí inkarnace je možná. A teď mě prosím už nech. Jestliže mi nedáš pokoj, pak ve tři hodiny nebudu brát zřetel na tvůj případ.´

Toto vše vyslovil anglicky, vůbec ne v nějakém kočičím jazyce a v přítomnosti více než dvaceti hledajících. Toho času neměl Mistr ani jednoho žáka. Lidé si říkali sami pro sebe: ´Pěkně vymyšlená historka, jen co je pravda´, ale kočka byla dostatečně moudrá, aby hned odešla.

Věřte tomu nebo ne, ale mladý Mistr svůj slib dodržel. Ve tři hodiny se soustředil na duši kočky a požádal Nejvyššího, zdali by kočka mohla dostat lidské vtělení. Nejvyšší odpověděl, že svoluje s lidskou inkarnací pro kočku v jejím příštím zrození.

Když se o tom majitelka kočky dozvěděla, byla velmi potěšena. Každý věří těmto úžasným historkám, přestože je nikdo nemůže dokázat. Jak můžeš dokázat, že kočka bude lidskou bytostí, nebo ne? Je to věc víry. Pokud budeš vyprávět historku o tom, že něčí syn bude císařem, komukoliv to slíbíš, ten všemu uvěří. Když tedy přišla tato dobrá zpráva, žena historku přijala a věnovala Mistrovi velkou knihovnu, televizi, tři křesla, a ještě několik dalších věcí jako odměnu za budoucí transformaci její kočky. Přinesla také na dvě tři další setkání nápoje, sladkosti a jiná občerstvení. V ten čas byl Mistr velmi chudý; musel pořádat své přednášky v domech přátel, protože neměl žádné žáky.

Tehdy Mistr věděl, že ve skutečnosti se schyluje k pohromě. Pro tuto ženu nebylo těžké uvěřit, že by se její kočka mohla stát lidskou bytostí. Ale nějak si nestačila uvědomit, že nejdřív by kočka musela zemřít. Jestliže by majitelka zemřela dříve než kočka, bylo by po problému. Ale kočka tolik dychtila po přechodu do lidské inkarnace, že bez jakéhokoliv důvodu zemřela. Žena málem zešílela. Měla svou kočku tolik ráda, že požadovala po Mistrovi, aby použitím své okultní moci vrátil kočce život zpět. Ale kočka již byla skutečně mrtvá a Mistr nic takového neudělal.

Od zvířete k člověku

Mistr odpověděl: „V mé poslední inkarnaci jsem zodpovídal asi za sedm nebo devět zvířat, která přecházela do lidského vtělení. Nejdříve jsem jim pomohl a oni za mnou potom přišli, když se z nich staly lidské bytosti.“

„Když za tebou přišli v lidském vtělení, cítil jsi k nim něco nebo věděl jsi, že jsi pro ně něco udělal?“ otázal se jeden žák.

„Jistě, jistě,“ odvětil Mistr. „Nejdříve, ještě jako zvířata, za mnou přišla zvědět, jestli by mohla mít lidskou inkarnaci. Zabýval jsem se krávami, psy, kozami, kočkami a řadou dalších zvířat. Udělal jsem to pro dva psy naší vlastní rodiny, které jsem měl ve velké oblibě během své poslední inkarnace. Tito psi byli opravdu milí a já jsem je měl velmi rád. Jeden z nich nosil dopisy do domu našeho bratrance, vzdáleného od našeho domu asi čtyři míle. Mohli jsme napsat vzkaz, dali jsme jej psovi a ten jej odevzdal bratranci. Má matka dost často psávala dopisy své sestře a někdy je posílala tímto způsobem. Náš pes Tyaga jednal zrovna tak jako člověk, jako skutečný poslíček.

Tehdy, když jsem byl ještě velmi mladý, byl jsem stejný jako obyčejné lidské bytosti; ale když jsem ve věku šestnácti nebo sedmnácti let realizoval Boha, získal jsem okultní moc. A tak během mé poslední návštěvy v domě mého dětství, když jsem viděl, že psi jsou stále ještě naživu, spojil jsem se s jejich dušemi. Později se inkarnovaly jako lidské bytosti.

Jednou jsem spatřil dvě nebo tři želvy. Když jsem na ně pohlédl, jasně jsem viděl, že je to záležitostí pouhých šesti nebo dvanácti měsíců, než zemřou a inkarnují se jako lidské bytosti. Bylo na sto procent jisté, že lhostejno kdy zemřou, jejich příští vtělení bude lidská inkarnace.“

Jiný žák se zeptal: „Jestliže jsi někoho viděl nejdřív jako zvíře, kdo potom za tebou přišel zpět jako lidská bytost a stal se tvým žákem, nemohl to pro něj být skutečně dobrý začátek? Mám na mysli, jestli tak nemohl učinit skutečně rychlý pokrok?“

Mistr odvětil: „Po završení zvířecího vtělení, když si duše vezme lidskou inkarnaci, může to trvat deset, třináct nebo i více let, než ke mně přijde. Někteří lidé mne už v této inkarnaci znají osm nebo devět let, ale ani tak nedělají pokrok. Jestliže lidé nečiní dostatečný pokrok po devíti, desíti, dvaceti, padesáti letech pobytu s Mistrem, co ten s nimi může dělat? Nic. A lidské vtělení je mnohem výš než to zvířecí. V lidské bytosti je duše mnohem vyvinutější. Jak tedy můžeš očekávat, že se někdo stane velmi blízkým nebo velmi duchovně rozvinutým, když sotva opustil zvířecí království?

Jak už jsem řekl dříve, když budete vědět, že jste měli s někým spojení v předešlé inkarnaci, ničemu to nepomůže. Co se tím změní, i když si budete stoprocentně jistí, kdo byli vaši předešlí bratři, sestry, rodiče, děti? Dělá to jen problémy. Vím o jednom duchovním Mistrovi, který řekl čísi dceři, že byla v předešlé inkarnaci jeho matkou; jen tím způsobil problémy jak dívce, tak také jejímu otci i sobě samému. V této inkarnaci jsem viděl alespoň pět učitelů, které jsem kdysi měl. Také jsem viděl dva z mých předchozích bratrů, pět z mých dřívějších sester a dvě mé předešlé matky, stejně tak jako několik koček a psů, které jsem kdysi míval. Ale toto dřívější spojení žádným způsobem nepomohlo ani jim, ani mně.“

Mistr se usmíval. „Kočky a psi mají velmi dobré duše. Na rozdíl od vás lidí mi nezpůsobují žádné problémy. Jsou daleko lepší než vy.“

„Mistře,“ řekl jeden mladík pln lítosti: „je to pravda, že ti tví žáci způsobují problémy. Ale stávají se z koček a psů dobří lidé, když vejdou do lidské inkarnace?“

„Ano, pokud to byla velmi dobrá zvířata a pokud dostala zvláštní pomoc od velkého duchovního Mistra,“ řekl Mistr. „Stávají se velmi příjemnými a oddanými. Ve své minulé inkarnaci jsem měl přítele, který byl psem ve svém předešlém vtělení. Byla to jeho první lidská inkarnace. Vždy chodíval do mého domu a já jsem chodil k němu. Vždy jsem mu pomáhal, protože měl problémy — problémy od každého a odevšad. Měli jsme tak rádi jeden druhého.

Ještě mu nebylo třicet, když tento mladík onemocněl rakovinou a zemřel. Na smrtelné posteli řekl svým rodičům, že si přeje dostat se na nádraží a ověnčit mne girlandou, až se vrátím do své vlasti. Pobýval jsem v té době v Africe. Jenže přítel zemřel několik týdnů před mým návratem, a tak jeden z jeho bratrů, můj spolužák, mi věnec přinesl. Chtěl vyplnit poslední přání svého mladšího bratra.

Jednou, krátce po smrti tohoto přítele, ale ještě předtím, než jsem se vrátil do Indie, jsem byl stále v Africe s několika svými žáky. Snídali jsme. Tento drahý indický přítel se objevil přede mnou. Řekl jsem mu: ´Ty jsi tady? Pojez tedy s námi, prosím.´

´Jak mohu jíst vaše jídlo?´ zeptal se.

´Jsi zde a nemůžeš jíst naši potravu?´ řekl jsem. ´Vidím tě tak živě.´

Božská ochrana zachraňuje

„Mistře,“ řekl jeden z žáků: „i přesto, že si děláš legraci, jak můžeš říct, že nevěříme tomu, že tyto události z tvého minulého nebo přítomného života jsou pravdivé? My ti věříme! Prosím, pověz nám ještě nějaké další.“

Mistr odvětil, že bude pokračovat pod jedinou podmínkou; žáci musí uvěřit, že tyto příběhy nejsou jeho výmysly a že nemají žádnou spojitost s jeho osobním životem v předešlých inkarnacích.

Všichni nadšeně souhlasili, jen aby už jejich Mistr pokračoval ve vyprávění.

Mistr si s úlevou oddechl a řekl: „Dovolte mi tedy pokračovat“.

„Jednoho dne jel ke hřišti mladík na kole, se třemi nebo čtyřmi svými přáteli. Jeho míčky byly svázány v síťce. Znenadání se síťka zachytila do drátů kola, a vzápětí byla zachycena i chlapcova pravá noha. Udělal salto ve vzduchu a spadl na zem. Seběhli se lidé alespoň ze sedmi obchodů na každé straně ulice. Mysleli si, že by mladík mohl být vážně zraněný, ne-li dokonce mrtev. Ale on se jen zvedl ze země a smál se na ně. Když spadl, uviděl před sebou tři veliké polštáře a božskou bytost, která se na něj usmívala. Pochopitelně přistál na těchto polštářích, bez sebemenší stopy po nějakých boulích nebo modřinách; jen trocha prachu. Jeho hlava a šíje byly naprosto v pořádku. Pouze kolo bylo rozbité a mladík ho tam musel nechat.

Jindy při jízdě na kole spadl tento mladík do veliké jámy. Během pádu uviděl kruh božského světla. V tomto kruhu bylo bengálsky napsáno ´Ma´, což znamená ´Matka´. Jeho kolo bylo opět zcela zničené, ale mladíkovi se nestalo naprosto nic.“

„Mistře,“ řekla jedna mladá žena: „kdysi jsi nám řekl, že ve své poslední inkarnaci jsi chtěl kolo, ale bylo pro tebe tak veliké, že tvůj otec podplatil prodavače, aby ti řekl, že kolo není na prodej.“

„Máš naprostou pravdu, mé dítě,“ řekl Mistr. „Opravdu. Tolik jsem dychtil po tom mít kolo, že jsem utíkal do úřadu mého otce abych mu to řekl. Můj otec cítil, že by to pro mě mohlo být nebezpečné dostat takové kolo, a tak poslal mého bratra, aby tomu muži zaplatil za to, že mi řekne, že to kolo není na prodej. Jen půl hodiny poté, co se můj bratr s prodavačem takto domluvili, jsem přišel zpět do obchodu a zjistil, že kolo není na prodej; nemohl jsem si ho koupit. Ale později toho dne jsem dostal tříkolku. To bylo povoleno. Můj otec měl samozřejmě pravdu. V tomto věku, i když jsem seděl jen na nosiči našeho kola, vždycky jsem padal.

Jednou, když mi bylo osm nebo devět let, vzal mě náš poslíček dozadu na své kolo, abychom v obchodě koupili párátka. Když jsme tam přijeli, uviděli jsme několik vysokých, statných Kábulanů s obrovitými turbany. Četl jsem o nich, a když jsem je uviděl na vlastní oči, začal jsem ječet. Myslel jsem, že nás ohrožují. Říkal jsem si: ´Ó, chtějí nás zabít!´ a strachy jsem spadl z kola. Když jsem spadl, poslíček se snažil otočit a spadl na mne i se svým kolem. Také on strachy plakal, ale jeho pláč byl zapříčiněn něčím jiným. Myslel si, že až mě přivede domů, celého poškrábaného a špinavého, že ho můj otec vyhodí. Ale můj otec byl soucitný a řekl poslíčkovi jen to, že od tohoto dne má zakázáno brát mě na kolo.“

„Měl jsi vůbec někdy nějakou vážnou nehodu?“ zeptal se jeden žák.

„Jednou, v mé minulé inkarnaci, má duše dokonce opustila tělo,“ řekl Mistr.

„Co se stalo?“ otázal se žák.

„Také v tomto vtělení jsem přikládal velikou důležitost sportu a byl jsem šampiónem v běhu. Noc před důležitým závodem mi náš doktor chtěl dát trochu magnéziového mléka. Moc se mi ten nápad nelíbil, ale doktor řekl, že mi dá jen velmi slabou dávku. Ó Bože, jak jsem trpěl po celou noc! Příštího rána jsem běžel prvních 300 metrů nejrychleji. Potom jsem znenadání vůbec nic neviděl. Závěrečných sto metrů mého sprintu se zvrtlo v ranní procházku; všichni mne předběhli. Během posledních padesáti metrů bylo vše bílé, absolutní čistota. Jen co jsem přešel cílovou čáru, zhroutil jsem se. Má duše opustila tělo.“

„Tvá duše to nechtěla udělat, nebo snad ano?“ zeptal se jeden žák. „Bylo to jen proto, že fyzické tělo bylo tak vyčerpané?“

Mistr odpověděl: „Duše nechtěla odejít, ale fyzično chtělo zemřít. Ptáček duše skutečně odlétl pryč; byla to opravdová smrt. Ale Matka Kálí, nejrychlejší nástroj moci Nejvyššího, zastavila duši, když odlétala a násilím ji vrátila zpět do mého těla.“

„A kdyby Matka Kálí nepřišla, nezachránil by tě Sám Nejvyšší?“ zeptal se žák.

Ptáci

„Nevím,“ řekl Mistr. „Nehody s kolem mohly být zaviněny nedbalostí. Samozřejmě, občas jsem měl při jízdě na ramenou ptáky, a dokonce jsem se snažil hrát na foukací harmoniku.“

„Co to bylo za ptáky, Mistře?“

„Byli to papoušci. Měli mě velmi rádi.“

„A mluvili?“ zeptal se jiný žák.

„Ó můj Bože, a jak mluvili! Mé sestry je tomu naučily. Časně zrána papoušci volávali ´Krišna, Krišna´. Moje sestry je také naučily ´chup´, což znamená ´sklapni´. Ptáci to říkávali mým sestrám, když se dostaly do vášnivých diskuzí.“

„Když jsem se po svém odjezdu do Ameriky poprvé vrátil zpět domů do Indie, zaklepal jsem na dveře a zavolal na svou sestru. Ve chvíli, kdy jsem ještě nevěděl, že jsou uvnitř ptáci, jeden z nich mi odpověděl hlasem, který zněl přesně jako můj. Řekl jsem: ´Jak je možné, že slyším svůj vlastní hlas? ´Pronesl jsem to velice vážně, protože jsem si myslel, že si ze mě má sestra dělá legraci a napodobuje mě. Když jsem poté vstoupil dovnitř, zavolal jsem znovu, ale byli tam jen ti ptáci.“

„Když ptáci říkají duchovní slova, může to napomoci jejich vývoji?“ zeptala se jedna mladá žena.

Božské poslání ochraňovalo

Na několik dní se mu tak zošklivil svět, že odešel na vrcholek hory. Cítil, že by to mohlo být to správné místo pro opravdové zřeknutí se. Zřekl se prakticky všeho, vyjma hodinek, o kterých si myslel, že by je snad mohl potřebovat.

Poté co na hoře pobyl jednu nebo dvě hodiny, rozhodl se k návratu domů. V té chvíli byly asi dvě hodiny nebo půl třetí, to ví jen Sám Bůh. Cestou domů musel přejít velmi vysoký most. Řekl si sám pro sebe: ´Protože jsem tak znechucený světem, skočím dolů a ukončím svůj život.´

Věřte tomu nebo ne, skočil z mostu. Ale nic se mu nestalo, naprosto nic. Když se dostal až k hladině, pocítil jenom, jako by dopadl na polštář. Hluk jeho pádu poplašil tři psy, kteří začali zběsile štěkat. Ale přítel nebyl vůbec zraněný. Prostě jenom vylezl z vody ven. Byl skrznaskrz promočený, tak si sundal košili a jen v dhóti šel zbývající dvě míle k domovu naprosto normálním, lidským způsobem.

Když přišel domů, věděl, že jeho bratr nebude vstávat dřív než v pět hodin, a tak šel do koupelny, osprchoval se a teprve později vyprávěl bratrovi vše o svých zážitcích. Bratr mu věřil, protože již viděl mnoho jiných projevů jeho okultní síly.

Později tento mladý muž přecházel ten most alespoň pětkrát nebo šestkrát, když navštěvoval své přátele nebo při jiných příležitostech. Když uviděl most svým obyčejným pohledem, řekl:

´Ó můj Bože! Opravdu jsem skočil z tohoto mostu?´ Pokaždé když si na to vzpomenul, byl to skutečně úděsný zážitek.“

Na závěr svého ohromujícího příběhu se můj přítel se mnou podělil o to, v čem se díky této nejvýznamnější zkušenosti jeho vnitřního života poučil. Řekl mi: ´Můj drahý příteli, když tě ochraňují božské síly, nemůže ti nic ublížit, nic se ti nestane.´

Dovolte mi říci něco o jeho dalším ohromujícím zážitku.

Jednou můj přítel nasedl do vlaku, aniž by měl lístek anebo peníze. Když uviděl přicházet průvodčího, vylekal se a řekl si sám pro sebe: ´Ó Bože, průvodčí mi vezme mé hodinky, anebo mě snad dokonce i vyhodí ven z vlaku.´

Vlak jel docela velkou rychlostí, alespoň čtyřicet mil za hodinu. Ale můj přítel jen otevřel okno a vyskočil z rozjetého vlaku ven. Lidé to viděli a mysleli si, že se při tom musel zabít. Ale neviděli, že vlak míjí rýžová pole, vzdálená asi čtyřicet metrů od kolejí.

A teď, můj přítel přece nemohl skočit tak daleko. To je nemožné. Po dlouholetém trénování nedokázal skočit ani sedm metrů. Coby atlet, jeho nejlepší výkon byl něco málo přes šest metrů.

Víte, co udělal? Když vyskočil z okna vlaku, překonal vzdálenost čtyřiceti metrů. V té chvíli to byla jeho okultní síla, která jej nesla. A kde přistál? Přímo v rýžovém poli, po kolena do bahna. Vůbec nebyl zraněný. Vy mi vůbec nevěříte, já vím. Ale říkám vám, že tomuto svému příteli věřím a vždy věřit budu.

Šel asi půl hodiny, až přišel ke břehu malé říčky, kde se posadil na větev mangovníku. Větev byla nakloněná přes vodu, takže si vsedě mohl umýt nohy. Celou tu dobu mluvil se svým vlastním duchovním Mistrem, tak jako ještě nikdy předtím. Měli spolu nádherný rozhovor.

V té chvíli se oba soustředili na přítelovu sestru. Dělala si veliké starosti, a tak jí Mistr otevřel její třetí oko. A víte, co se stalo? Slyšela zřetelně jejich rozhovor, a dokonce viděla vše, co se událo. O čtyři hodiny později, když se přítel vrátil domů, sestra mu řekla: ´Posaď se. Řeknu ti příběh.´ Můj přítel se posadil na židli a sestra začala: ´Byl jsi na břehu malé říčky a mluvil jsi s naším Mistrem. Viděla jsem vás tam oba.´

Na závěr svého úžasného příběhu mi můj přítel řekl: ´Drahý příteli, v mých předešlých inkarnacích jsem měl doslova stovky okultních zážitků. V tomto vtělení už nejsem více dítětem, které se raduje ze svých hraček. Mám pro Boha v této inkarnaci vykonat něco nanejvýš významného.´

Proč nepoužívám okultní sílu veřejně

„Ale Mistře,“ otázal se jeden žák: „jak je možné, že jsme tě nikdy neviděli předvádět takové zázraky?“

Mistr odpověděl: „Dokonce i skuteční Mistři čas od času používají okultní síly, aniž by o to byli žádáni Bohem. Je zbytečné říkat, že se později cítí bídně. Dávají potom přísahu, že budou používat okultních sil, jen když si to bude přát Bůh k naplnění svého úmyslu. Dále jsou zde dva významné důvody, proč Mistři nepoužívají okultních sil. První důvod je ten, že se nesmí snažit porušit Boží kosmické zákony. Druhým důvodem je, věřte tomu nebo ne, že když vidí, že jejich děti nemohou používat okultních sil, oni sami je neradi používají. Když rodiče něco dělají a děti řeknou: ´Ó, to my nedokážeme udělat,´ je tam bolest. Rodiče nemají žádnou radost, když děti nemohou dělat něco, co dělají oni sami. A tak to rodiče nedělají otevřeně.

Ale je na vnitřní úrovni vůbec den, kdy by duchovní Mistr neprováděl okultní činy? Co se mne týká, dělám jich někdy dvacet nebo třicet nebo i více během dnů, kdy jsem úplně sám. Někdy dlouhé hodiny sedím, protože toho mám tolik na práci. Z vnějšího pohledu nedělám naprosto nic, ale v nitru dělám všechno. Pro koho? Pro vás, mé duchovní děti.

Předvedl jsem svou okultní moc některým žákům, a vykonal jsem věci, které fyzická síla jednoduše nemůže vykonat. To dokáží pouze duchovní síly. Jednou se několik mladých žáků snažilo ze všech sil cosi otevřít. S fyzickou silou už byli úplně v koncích. Jen jsem s tím před nimi třikrát zašrouboval a bylo to otevřené. To mi připomíná jeden zážitek Mistra, kterého jsem znal v mé poslední inkarnaci.

Jednoho dne tento Mistr požádal čtyři ze svých nejsilnějších žáků, aby zvedli sochu a přenesli ji na nějaké jiné místo. Nemohli ji unést. Vlastními silami ji nemohli uzvednout. Tak jim Mistr řekl, že by jim rád předvedl svou fyzickou sílu. Hrál si s nimi, dělal si z nich šašky. Fyzicky byl tak hubený, že nedokázal uzvednout dokonce ani dvacet či třicet kilogramů. Kdyby měl uzvednout třicet kilo, určitě by ho to zabilo. A Bůh ví, kolik stovek kilo ta socha vážila. Ale on řekl svým žákům: ´Podívejte, používám svou fyzickou sílu.´ Potom popadl sochu a roztomile řekl: ´A nyní mé drahé děti, když nepůjdete se svým otcem, s kým tedy půjdete?´ Nadzvedl sochu a přenesl ji o dvacet metrů dál. Kdybyste ho požádali, aby zvedl dvacet kilo, nedokázal by to udělat, ale v tomto případě přemístil celou sochu sám s pomocí své okultní síly. Poté laškovně řekl svým žákům: ´Podívejte, jakou mám fyzickou sílu!´

Není zde ani jeden žák, nad kterým bych nevykonával okultní a duchovní síly. Ale někdy musím čekat dva roky, čtyři roky nebo šest let, než se vyvine žákova upřímnost, aby to navenek připustil. Na vnitřní úrovni jsou všechny tyto věci známé, ale ve vnějších rovinách to trvá nějaký čas, než jsou rozpoznány.

Trest z Božského přičinění

„Mistře,“ řekl jeden z žáků: „máš tolik laskavosti a soucitu. Těžko můžeme uvěřit, že jsi někoho potrestal pomocí své okultní síly.“

„V těchto případech,“ vysvětloval Mistr: „to byla vůle Nejvyššího. Nebylo to jen z důvodu potrestání samého nebo ze zlomyslné radosti. Bylo to naprosto pro jejich dobro.“

„Máš chuť nám říci nějaké takové příběhy z tvé minulé inkarnace?“

Mistr začal: „Kdysi mne někdo nemilosrdně obtěžoval. Použil jsem svou okultní moc, abych ho vystrašil a pohrozil mu. Byl to samý oheň, oheň, oheň.“

„Mistře,“ zeptal se jeden mladý muž: „chceš tím říct, že jsi hořel, nebo jsi jen vytvořil okolo něj plameny?“

Mistr vysvětloval: „Zakusil oheň a muka, nesnesitelná muka. Okultisté mohou vytvořit peklo tak, jak je obvykle popisováno. Mohou vlastně stvořit peklo. Člověk tam může zemřít stokrát během jediné minuty takovou trýzní, jakou oni vytvářejí. A co horšího, mohou ti odebrat dech života na minutu, na dvě nebo na tři. Snadno to dokáží udělat.“

„Udělal jsi to někdy v tvém minulém životě, Mistře?“ zeptal se žák.

„Sám osobně ne. Ale vím o jednom duchovním Mistrovi, který musel komusi odebrat životní sílu. Proč? Jeden voják se vychloubal tím, že zabil spoustu lidí, stovky a tisíce lidí. A Mistr upustil tužku na podlahu a řekl: ´Jen zvedni tu tužku.´ Voják se snažil, ale nemohl ji zvednout. Proč? Mistr mu odebral jeho životní energii.“

„Ale toto je nejnebezpečnější věc. Kdyby tento Mistr udržel takový stav po dobu pěti minut — nebo dokonce ani ne pěti minut, někdy to může být záležitostí jedné jediné minuty — potom by se to mohlo stát osudným.“

„Víte, děti, jednou jsem použil svou okultní sílu tímto způsobem a ztratil jsem svého nejlepšího přítele, Ishwara. Byl zdaleka nejsilnějším zápasníkem v naší vesnici. Silou se mu nikdo nemohl vyrovnat. Jednou urážel několik indických svatých mužů, sádhuů. Řekl jsem mu: ´Neurážej je.´“

„On odpověděl: ´Jsou to jen podvodníci! Nemají žádnou okultní moc.´“

„Řekl jsem mu: ´Člověk se nemusí stát sádhuem, aby měl okultní moc.´“

„On řekl: ´Všichni jsou to podvodníci. Nikdo nemá žádnou okultní moc nebo duchovní sílu.´“

„Následujícího dne jsem jej pozval, aby přišel k vesnické poště, kde jsem pracoval. Přišel a postavil se ke mně tváří v tvář. Potom jsem řekl: ´Postav se prosím proti zdi. Předvedu ti trochu okultní síly. Stál tam a smál se, ale já jsem věděl, co se stane. Nebudete mi to věřit, ale byl jsem plně připraven. Netrvalo to déle než dvacet pět vteřin. Použil jsem tu nejsilnější okultní sílu ze svého třetího oka a on omdlel snad na deset minut. Když přišel k sobě, nazval mne lotrem.“

„Potom řekl svým přátelům, že jsem ho chtěl zabít. Nechtěli mu uvěřit. Říkali: ´Jak by tě mohl Rakhal zabít? Je tak milý. Jsi jeho nejlepší přítel.´“

„Ishwar protestoval: ´Ó ne, ne! Ten ničema Rakhal mě skutečně chtěl zabít.´“

Od tohoto dne, když mě uviděl přicházet po chodníku, raději přešel na druhou stranu ulice. Neustále mne proklínal, protože si myslel, že jsem ho chtěl zabít. Tak takhle jsem ztratil svého nejlepšího přítele Ishwara. Předveď okultní sílu a ztratíš přítele. Je to naprostá pravda.

Jindy jsem chtěl potrestat svou sestřenici. Přišel jsem pozdě k obědu a ona mi nemilosrdně vyhubovala. Byl jsem alespoň dvacet metrů od ní, ale řekl jsem jí: ´Rád bych viděl, jak uděláš další krok. Vykroč.´ Snažila se, ale nemohla to udělat. Její vlastní matka byla svědkem. Zloba a pýcha mé sestřenice bezmocně kapitulovaly.

O několik minut později přišli domů mí dva bratři a čtyři mé sestry. Byl jsem stále rozzlobený. Řekl jsem jim: ´Pojďte, tentokrát vám skutečně ukážu, jakou mám okultní moc. Uvedu lidskou bytost do spánku. Četli jste v našich starobylých posvátných knihách, že je to možné. Teď vám to váš bratr předvede. Pojďme k rýžovému poli, kde je spousta lidí a já vám ukážu svou okultní sílu. Khana mne ošklivě urazila jen proto, že jsem přišel pozdě k jídlu. Už jsem ji potrestal. Ale chci vám lidem předvést výšky své okultní síly.´

Mí bratři se na mě rozzlobili. Řekli: ´K tomu ti dal Bůh tuhle moc?´

´Neudělal jsi mi toho už dost, abys to dokázal?´ zeptala se sestřenice.

Životní síla odchází

Mistr řekl: „Okultisté mohou odnímat nejen životní energii, ale silou své vůle mohou také odebrat životní sílu stroji, lokomotivě, čemukoliv. Mohou vzít sílu komukoliv a čemukoliv, co je poháněno strojem. Indičtí sádhuové toto provedli opravdu mnohokrát.

V některých případech neodeberou životní energii stroji. Provádějí jiný trik. Vejdou do mozku člověka, který obsluhuje stroj, a způsobí skutečnou kalamitu. Nebo ještě jinak, okultně mohou použít ovladače stroje, aby ho spustily nebo zastavily.

Když jsou indičtí sádhuové uráženi policistou nebo průvodčím, provádějí takovéto věci. Tito sádhuové jsou ohavně špinaví. Nekoupou se a nemají peníze. Jejich jediným majetkem je malý pytlík neloupané rýže, s kterým přežijí tři nebo čtyři dny, nebo i týden. Policistům připadá, že jsou na obtíž. Policisté jsou tak protivní. Jen tak popadnou malý sáček sádhuovy rýže a vyhodí ho z jedoucího vlaku ven. Tehdy se sádhuové velmi rozzlobí, protože to je vše, co mají. Použijí svou okultní sílu a odeberou energii vlaku, který se vůbec nemůže pohnout.

Žáci poznají svou budoucnost

„Mistře,“ řekl jeden žák: „ještě pořád prší.“

„Prosím, nepřestávej ještě,“ pronesl jiný žák.

„Jenom pár navíc!“ úpěnlivě naléhali žáci.

„Můžu vám říci jeden nebo dva další příběhy o duchovním Mistrovi, který žil v Indii před čtyřmi sty lety.

Byl jeden duchovní Mistr, který byl hluboce zklamán svými žáky. Řekl: ´Brzy vám všem řeknu o vašich minulých inkarnacích a také vám řeknu, jak daleko se dostanete v duchovním životě během tohoto vtělení.´

Mistr řekl, že začne časně zrána. Bude to trvat celý den a Bůh ví, kolik dalších dní bude trvat dokončení předpovědi, protože tento Mistr měl pěkných pár tisíc žáků. Přestože Mistr nikdy nezkoušel věštit z ruky, řekl, že mu žáci budou muset ukázat svou dlaň, a on jim svou okultní sílou poví o jejich budoucnosti. Řekne jim, jak daleko dosud došli v duchovním životě, jakou známku by dostali za svůj současný duchovní život — deset, dvacet, čtyřicet nebo šedesát procent — a jak daleko budou muset dojít k realizaci Boha. Vše jim bude řečeno během několika vteřin.“

Den po tomto oznámení byli všichni žáci samou radostí v sedmém nebi, protože poznají svou budoucnost. Někteří z nich byli s Mistrem patnáct let, jiní dvacet, další třicet a někteří dokonce čtyřicet let. A nyní by konečně mohli uslyšet od svého Mistra, jak daleko mohou dojít v této inkarnaci.

Vše bylo připraveno. Den nastal a kosmická hra měla začít v deset hodin. Ale přišel jiný Mistr, který se od svého žáka dozvěděl o Mistrově hádání osudu. Tento žák obvinil svého vlastního Mistra a řekl mu: ´Nikdy jsi s námi nehovořil o našem osudu. Sloužili jsme ti tolika způsoby a ty jsi nám neřekl vůbec nic. Mistr našeho přítele Gokula dnes bude říkat svým žákům vše o jejich budoucnosti. My jdeme také. Nepotřebujeme tě.´

Mistr pravil: ´Ano, ano, nepotřebujete mě; to je pravda. Ale dnes se stane skutečná pohroma, jakmile se dozvíte, jak daleko se dostanete a kam jste se už dostali. Nemůžu už dokonce ani řídit svůj ášram kvůli problémům vašeho ega. Vy lidé jste si stvořili z některých lidí idoly — cítíte, že jsou tak skvělí, zatímco o jiných si myslíte, že jsou tak podřadní, že je dokonce pod vaši důstojnost dotknout se jich pouhou nohou. A tak jestli uslyšíte, jak velcí jste byli nebo jak skvělí budete, bude to skutečné neštěstí. Až Gokulův Mistr řekne nějakému člověku: Jsi toto a budeš tamto, vytvoří nejvážnější problémy nejenom pro vás všechny, ale také pro jeho samého. Ale já musím jít a zachránit Gokulova Mistra. Půjdu osobně k němu a dám mu několik rad.´

Mistr přišel do ášramu Gokulova Mistra. Chtěl ho varovat. Gokulův Mistr mu okamžitě řekl: ´Nepotřebuji tvé rady. Koneckonců, vůbec nic ti do toho není. Já budu jednat se svými žáky; ty jednej se svými. Nepleť se mi do toho a hleď si svého. Budu se zabývat svými žáky po svém vlastním způsobu. Očividně nemáš žádnou okultní moc a bojíš se, že jakmile tví žáci přijdou ke mně, aby poznali svou budoucnost, ztratíš je všechny. Vskutku, jsi ubohý, ale chytrý. Ale přesto ti odpouštím. Zůstaň se svými dětmi. Ale neopovažuj se vstoupit na pole mé působnosti, do okultní sféry. V okultním světě jsi ty žebrák a já princ. Žebrák si nemůže vybírat.´

Zázrak levitace

Mistr odpověděl: „Dokonce i nyní, v této inkarnaci, když myslím na své předešlé vtělení, rozechvívá mne jisté vzrušení. Před zraky mnoha lidí jsem tleskl dlaněmi a vznesl se do vzduchu nebo zmizel. V tomto vtělení to nedokážu provést pro svou obrovskou váhu. V mé předchozí inkarnaci jsem byl velmi lehký. Proto vás všechny žádám, abyste ubrali na váze. Když zhubnete, potom se o to můžete snadno pokusit!“

„Mistře,“ řekl jeden žák: „můžeš nám říci, odkud tato síla pochází?“

Je čistota nutností pro okultní moc?

Před dvěma sty lety, v jedné duchovní komunitě v Indii, se procházel Mistr po hřišti. Několik mladíků řeklo svému Mistrovi, že velice dychtí po ovládnutí okultních sil. Mistr tedy řekl: ´Mohu vám říci, co máte udělat. Pokud přemůžete dvě věci, okamžitě vám dám okultní moc.´ Tři nebo čtyři chlapci vykročili kupředu. Mistr pokračoval: ´První věc, kterou musíte přemoci, je strach.´

Chlapci si mysleli: ´Ó, to nic není!´ Zvítězit nad strachem je pro mladé muže hračka. Jsou to samí vojáci. Dokážou přemoci strach dříve, než bys řekl švec.

Mistrův druhý požadavek byl bohužel stěží přijatelný. Řekl: ´Musíte zcela přemoci svůj sexuální život.´ Dívali se jeden na druhého. Ani jeden z nich se nechtěl vzdát zrovna tohoto. A na tom vše skončilo.