Mistr odpověděl: „V mé poslední inkarnaci jsem zodpovídal asi za sedm nebo devět zvířat, která přecházela do lidského vtělení. Nejdříve jsem jim pomohl a oni za mnou potom přišli, když se z nich staly lidské bytosti.“
„Když za tebou přišli v lidském vtělení, cítil jsi k nim něco nebo věděl jsi, že jsi pro ně něco udělal?“ otázal se jeden žák.
„Jistě, jistě,“ odvětil Mistr. „Nejdříve, ještě jako zvířata, za mnou přišla zvědět, jestli by mohla mít lidskou inkarnaci. Zabýval jsem se krávami, psy, kozami, kočkami a řadou dalších zvířat. Udělal jsem to pro dva psy naší vlastní rodiny, které jsem měl ve velké oblibě během své poslední inkarnace. Tito psi byli opravdu milí a já jsem je měl velmi rád. Jeden z nich nosil dopisy do domu našeho bratrance, vzdáleného od našeho domu asi čtyři míle. Mohli jsme napsat vzkaz, dali jsme jej psovi a ten jej odevzdal bratranci. Má matka dost často psávala dopisy své sestře a někdy je posílala tímto způsobem. Náš pes Tyaga jednal zrovna tak jako člověk, jako skutečný poslíček.
Tehdy, když jsem byl ještě velmi mladý, byl jsem stejný jako obyčejné lidské bytosti; ale když jsem ve věku šestnácti nebo sedmnácti let realizoval Boha, získal jsem okultní moc. A tak během mé poslední návštěvy v domě mého dětství, když jsem viděl, že psi jsou stále ještě naživu, spojil jsem se s jejich dušemi. Později se inkarnovaly jako lidské bytosti.
Jednou jsem spatřil dvě nebo tři želvy. Když jsem na ně pohlédl, jasně jsem viděl, že je to záležitostí pouhých šesti nebo dvanácti měsíců, než zemřou a inkarnují se jako lidské bytosti. Bylo na sto procent jisté, že lhostejno kdy zemřou, jejich příští vtělení bude lidská inkarnace.“
Jiný žák se zeptal: „Jestliže jsi někoho viděl nejdřív jako zvíře, kdo potom za tebou přišel zpět jako lidská bytost a stal se tvým žákem, nemohl to pro něj být skutečně dobrý začátek? Mám na mysli, jestli tak nemohl učinit skutečně rychlý pokrok?“
Mistr odvětil: „Po završení zvířecího vtělení, když si duše vezme lidskou inkarnaci, může to trvat deset, třináct nebo i více let, než ke mně přijde. Někteří lidé mne už v této inkarnaci znají osm nebo devět let, ale ani tak nedělají pokrok. Jestliže lidé nečiní dostatečný pokrok po devíti, desíti, dvaceti, padesáti letech pobytu s Mistrem, co ten s nimi může dělat? Nic. A lidské vtělení je mnohem výš než to zvířecí. V lidské bytosti je duše mnohem vyvinutější. Jak tedy můžeš očekávat, že se někdo stane velmi blízkým nebo velmi duchovně rozvinutým, když sotva opustil zvířecí království?
Jak už jsem řekl dříve, když budete vědět, že jste měli s někým spojení v předešlé inkarnaci, ničemu to nepomůže. Co se tím změní, i když si budete stoprocentně jistí, kdo byli vaši předešlí bratři, sestry, rodiče, děti? Dělá to jen problémy. Vím o jednom duchovním Mistrovi, který řekl čísi dceři, že byla v předešlé inkarnaci jeho matkou; jen tím způsobil problémy jak dívce, tak také jejímu otci i sobě samému. V této inkarnaci jsem viděl alespoň pět učitelů, které jsem kdysi měl. Také jsem viděl dva z mých předchozích bratrů, pět z mých dřívějších sester a dvě mé předešlé matky, stejně tak jako několik koček a psů, které jsem kdysi míval. Ale toto dřívější spojení žádným způsobem nepomohlo ani jim, ani mně.“
Mistr se usmíval. „Kočky a psi mají velmi dobré duše. Na rozdíl od vás lidí mi nezpůsobují žádné problémy. Jsou daleko lepší než vy.“
„Mistře,“ řekl jeden mladík pln lítosti: „je to pravda, že ti tví žáci způsobují problémy. Ale stávají se z koček a psů dobří lidé, když vejdou do lidské inkarnace?“
„Ano, pokud to byla velmi dobrá zvířata a pokud dostala zvláštní pomoc od velkého duchovního Mistra,“ řekl Mistr. „Stávají se velmi příjemnými a oddanými. Ve své minulé inkarnaci jsem měl přítele, který byl psem ve svém předešlém vtělení. Byla to jeho první lidská inkarnace. Vždy chodíval do mého domu a já jsem chodil k němu. Vždy jsem mu pomáhal, protože měl problémy — problémy od každého a odevšad. Měli jsme tak rádi jeden druhého.
Ještě mu nebylo třicet, když tento mladík onemocněl rakovinou a zemřel. Na smrtelné posteli řekl svým rodičům, že si přeje dostat se na nádraží a ověnčit mne girlandou, až se vrátím do své vlasti. Pobýval jsem v té době v Africe. Jenže přítel zemřel několik týdnů před mým návratem, a tak jeden z jeho bratrů, můj spolužák, mi věnec přinesl. Chtěl vyplnit poslední přání svého mladšího bratra.
Jednou, krátce po smrti tohoto přítele, ale ještě předtím, než jsem se vrátil do Indie, jsem byl stále v Africe s několika svými žáky. Snídali jsme. Tento drahý indický přítel se objevil přede mnou. Řekl jsem mu: ´Ty jsi tady? Pojez tedy s námi, prosím.´
´Jak mohu jíst vaše jídlo?´ zeptal se.
´Jsi zde a nemůžeš jíst naši potravu?´ řekl jsem. ´Vidím tě tak živě.´
Tři nebo čtyři hodiny poté se přítel vrátil zpět do domu. Stál na verandě, když přišel listonoš a vložil mi do ruky poštu. Otevřel jsem dopis, ve kterém stálo, že právě před týdnem tento mladý muž skonal. Zeptal jsem se ho, jestli je to pravda. Poté se přede mnou objevily všechny jeho předchozí zvířecí inkarnace. Byl tímto zvířetem a tamtím. V jeho bezprostředně předcházející inkarnaci byl psem a v tomto vtělení byl lidskou bytostí, mým blízkým přítelem.“From:Sri Chinmoy,Putování astrálnem, Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/aj