Bereme-li noc jako něco pro pohodlí, pro míruplný odpočinek, noc nám dá letargické pohodlí, a ne naplňující odpočinek. Naplňující odpočinek přichází jako výsledek naší denní práce, přichází z duchovního úsilí, duchovního probuzení. Během dne jsme meditovali, pracovali jsme velmi tvrdě. Nyní může být výsledek tohoto úsilí použit během noci. Snažíme-li se cítit výsledek dne během noci, potom uvidíme, že den ve skutečnosti vstoupil do noci. Jinak budou den a noc jako dvě oddělené bytosti. V sedm hodin sehrál den svou úlohu a začíná noc. Hráli jsme si s jednou bytostí a nyní si musíme hrát s druhou.
Pro duchovní lidi není žádná noc. Noc pro nás znamená nevědomost, nevědomí. Pokud se uchýlíme k duchovnímu životu, musíme zůstat vzhůru a bdělí v každém okamžiku. Jak? Pouze prodlužováním vědomé části našeho života, kterou je den. Když během dne meditujeme, jsme energizováni. Takže pokračujme s tímto dynamickým pocitem i do noci. Berme noc jako něco energizujícího a naplňujícího, jako prodloužení dne.
Jestliže se poté, co jsme spali hodinu nebo dvě, probudíme a cítíme, že jsme několik vteřin bdělí, ale nemeditujeme, nejlepší je okamžitě vstát a pět, deset nebo patnáct minut meditovat. V tu chvíli se musíme snažit cítit, že den vstoupil do našeho vědomí, že náš den již začal. Co to znamená? Znamená to, že naše vědomí je plně bdělé, je probuzené a čilé a nechce spát. Tělo může spát, ale vědomí je již plně probuzené a medituje místo nás. Cítíme-li, že jsme letargičtí a těžcí, že naše mysl nepracuje, neměli bychom této myšlence věnovat žádnou pozornost. Pokud cítíme, že když vstaneme, nebudeme moci příští den pracovat, je to špatné. Ne, budeme moci pracovat. Vždy se musíme snažit cítit, že noc může být skrze naše probuzené vědomí transformována v den.
Mohu vám říci veselý příběh? V některých společenstvích musí všichni členové vstávat ve tři nebo o půl čtvrté a meditovat společně. Když byl založen Rámakrišnův ášram, bylo Vivékánandovým nařízením, že každý musí vstávat o půl čtvrté, aby meditoval, bez ohledu na to, jak vysoké bylo jeho postavení. Pokud někdo nevstal, potom jej ti, kteří se probudili, mohli postříkat nesnesitelně studenou vodou. Jednou se prezident ášramu Rakhal (Brahmananda) necítil dobře a nemohl nebo nechtěl vstát. Někdo řekl Vivékánandovi, že Rakhal nechtěl vstát. Vivékánanda řekl: „Jeho se týká stejné pravidlo. Jdi a vytáhni jej z postele.“ Rakhal se rozčílil a chtěl odejít z ášramu. Řekl: „Já jsem prezident a tento mladík, můj žák, přijde a urazí mě. Víš, že jsem nemocný, jinak bych neporušil tvé pravidlo. Odcházím, nechci tu zůstat.“
Ale Vivékánanda byl velmi chytrý. Řekl: „Čí je toto místo? Rámakrišna mě nikdy nenazýval svým synem, vždy nazýval tebe svým synem. Nyní patří otcův majetek synovi. Toto je tvé místo, tvůj ášram. Zde je mise tvého otce, realizace tvého otce. Ty musíš zůstat, já odejdu.“ Brahmananda nechtěl, aby Vivékánanda odešel, takže záležitost byla urovnána. Tento příběh ukazuje, jak Vivékánanda učinil pevným a přísným pravidlem, že každý musí vstávat brzy ráno, nehledě na to, jak vysoké je jeho postavení. A pomohlo to, pomohlo.From:Sri Chinmoy,Tělo, pevnost člověka, Sri Chinmoy Centrum, 1998
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/bhf