Za hranice toho, co máme a nemáme rádi

Guru, existují nějaké vlastnosti, které lidské bytosti považují za ctnosti nebo za dobré vlastnosti, a které Bůh za dobré nepovažuje?¹

Žák: „Nebo je Bůh nepovažuje za významné či důležité.“

Sri Chinmoy: Pokud si lidské bytosti myslí, že je něco dobré, Bůh to určitě bude také považovat za něco cenného. Jen musíte vědět, v jakém vědomí se v tu chvíli ten člověk nachází, a jakou cenu pro něj tato ctnost nebo dobrá vlastnost má. Bůh si jí bude také vážit, ale možná ji v tu chvíli nebude považovat za stejně důležitou jako my. V daný okamžik si jí na naší úrovni vědomí můžeme vážit více než Bůh. Ale také to může být Bůh, který si bude nějaké naší vlastnosti vážit více než my. Pokud je to však dobrá kvalita, Bůh ji bude určitě oceňovat. Otázkou jen zůstává, v jakém okamžiku a v jakém vědomí ji vidíme. Neexistuje však žádná konkrétní vlastnost, které by si člověk vážil a Bůh ne.

Bůh si dozajista určité vlastnosti cení, pokud si jí cení člověk. Tvrdím stejně jako každý, že pravda je nejvyšší dobrá kvalita. Pravda je vždy dobrá. Pokud je ale nějaká pravda prozrazena a někoho zraní, může způsobit vážné problémy. A pokud nějakou pravdu prozradíme ve špatnou chvíli, také můžeme způsobit problémy. Pravda sama o sobě nikomu neuškodí. Byla mnohokrát vyřčena bez špatných následků. Není nic většího než pravda. Když ji ale vysloví nesprávná osoba v nesprávný okamžik, může to vést k pohromě.

Bůh nám říká, že potřebujeme moudrost. Ve všech aspektech našeho života, u jakékoli dobré vlastnosti nebo ctnosti, kterou máme, musíme nejprve použít naši moudrost. Když moudrost neřídí ostatní naše ctnosti, mohou nastat vážné problémy. Naše ostatní vlastnosti mohou být také ctnostmi, pravda, ale můžeme se s nimi dostat do velmi, velmi vážných potíží, pokud je neusměrňujeme naší moudrostí.

Už od našeho dětství, od samého počátku naší pozemské existence říkáme, že pravda je správná. Existuje ale tolik pravd! Duchovní Mistři znají milióny pravd. Sri Aurobindo řekl, že existují určité pravdy, existují určité skutečnosti, u kterých by bylo vážnou chybou o nich mluvit předčasně nebo dokonce vůbec.

Kolik tajemství duchovní Mistři znají, nejen navenek, ale i na vnitřní úrovni! Říkám vám mnoho tajemství. Žáci pak vykládají: „Ó můj Bože, Guru nám říká tolik tajemství!“ Jenže jen Bůh ví, kolik miliónů si jich nechávám pro sebe. Jestliže vám prozradím deset tajemství, nedokážete jich pojmout víc jak deset. A to jsou všechno vnější tajemství. Kdybych vám říkal ta z vnitřního světa, co vím o minulosti před stovkami let nebo co se stane zítra, pomysleli byste si: „Proč, proč, proč jsem se to jen musel dozvědět?“

Řekněme, že se stala nějaká nehoda, nebo někdo onemocněl. Někdo v Indii dostal rakovinu nebo nějakou jinou nemoc. Vím to už čtyři, pět nebo šest měsíců. Až přijde čas, ten člověk půjde k doktorovi a ten mu to řekne. Kdybych to ale té osobě prozradil předčasně, způsobil bych vážné, vážné problémy. Vědět pravdu je jedna věc; říct ji ale v nesprávný okamžik je něco úplně jiného. Něco vědět je v pořádku. Někteří lidé však neudrží tajemství, když se něco dozvědí. Mezi lidmi se tajemství šíří rychleji než cokoliv jiného.

Jak už jsem řekl, moudrost je zdaleka nejlepší ctností. Bez ní tě lidské oči přesvědčí, že to, co vidíš, je pravda. Jak by to mohlo být nějak jinak? Tento balónek je modrý: vidíš jej tak. Každý vidí, že je modrý. Taková je pravda. Říkáš svatou pravdu: je modrý, modrý, modrý. Deset lidí bude tvrdit, že je modrý. Pak ale přijde duchovní Mistr a řekne: „Ne, není modrý. Je zelený.“ Obyčejný člověk si pomyslí: „Ale ne, je modrý, modrý.“ A když se někdo přidá k Mistrovi a řekne, že je zelený, ostatní řeknou: „Je to prostě hlupák! Je to fanatik. Jak by to mohla být pravda? Každý přece vidí, že je modrý. Jen Mistr tvrdí, že je zelený.“

Takto Šrí Krišna zkoušel Ardžunu a bratry Pánduovce a Kuruovce. Judhišthira a ostatní měli všichni stejný názor na to, jakou barvu plodu viděli. Moudrost ale Ardžunovi velela, aby počkal, až co řekne Šrí Krišna. Lidé Šrí Krišnu kritizovali, když tvrdil něco jiného, než co oni viděli svýma vlastníma očima. Plod byl modrý. Proč jen musel říkat, že má jinou barvu? Ostatní řekli pravdu z faktického úhlu pohledu. Jenže za pravdou, dokonce i za morálkou, je jednota s vůlí Mistra. Ardžuna měl takovouto moudrost. Pravil: „Proč bych měl říkat, jestli je ten plod modrý nebo zelený? Když Šrí Krišna prohlásí, že je modrý, také to budu tvrdit. Pokud prohlásí, že je zelený, pak bude zelený.“ Jednotě s Mistrovou vůlí, jednotě s Boží Vůlí, se nic nevyrovná. Ardžuna věděl, že Šrí Krišna je Bůh a měl s jeho vůlí jednotu.

Z pohledu obyčejného člověka by se dalo říct, že Šrí Krišna říká něco absurdního. Každý věděl, jakou barvu ten plod má. Proč tedy řekl, že má úplně jinou? Chtěl vidět, nakolik se lidské bytosti dokáží ztotožnit s jeho vůlí. Ardžuna svým tvrzením nic neztratil, když řekl, že ten plod má jinou barvu, než jakou viděli ostatní. Snažil se jen sjednotit s vůlí Šrí Krišny. Mysl ostatních něco tvrdila a byla to pravda. Jenže daleko za myslí je nejvyšší vědomí, Transcendentální Vědomí, které je Vědomím Šrí Krišny. Pokud dokážeš potěšit Šrí Krišnu na mentální úrovni, kterou nazýváme morální, potom lze jít i výš. Chce vidět, nakolik se s ním dokážeš ztotožnit na této, tamté nebo jakékoliv úrovni.

Obyčejní lidé mají skutečnost danou. Jestliže něco vypadá černě, je to černé. Pokud se to zdá být červené, je to červené. Svůj názor nemění. Duchovnost je ale úplně jiná. V duchovnosti může Šrí Krišna v jednu chvíli hledajícímu říct, aby si sedl, v další okamžik, aby vstal, a následně, aby se rozběhl. Za chvíli jej pak požádá, aby si lehl a prospal se. Když řekne, že je něco dobré, je to dobré. Hledající musí být neustále připraven poslechnout jeho příkaz.

Kdo je v takovém případě odpovědný za to, co říkáš a děláš? Sám Šrí Krišna ti říká, co dělat, takže on je zodpovědný. Pokud si myslíš, že jsi řekl lež, a proto musíš jít do pekla, uvidíš, že tam bude Šrí Krišna, aby tě přivítal! Bude ten první, kdo tě v něm přivítá, protože jsi takzvaně zalhal, aby ses sjednotil s jeho vůlí.

Aby člověk potěšil Nejvyššího, aby potěšil svého Mistra, musí jít za všechno, musí překonat, co se mu líbí a nelíbí. Dokud jsme chyceni v síti toho, co máme a nemáme rádi, nic nedokážeme. Nikdy nedokážeme potěšit Boha, Nejvyššího, když na to budeme brát zřetel. V každé chvíli se nám něco líbí nebo nelíbí, a podle toho to uděláme nebo neuděláme. Podléháme-li takto svým preferencím, můžeme zapomenout na realizaci Boha, můžeme zapomenout na vnitřní mír.

Vnitřní mír přichází, až když překonáme naše preference. Takzvaný mír mysli je pošetilý. Mír, který má mysl, netrvá déle než pět vteřin. Mír srdce trvá dny, týdny nebo měsíce. A mír duše je věčný.

Vnitřní skutečností je duše. Sjednotíme-li se s její vůlí, dostaneme její mír, její klid. Nic není více osvěcujícího a naplňujícího než mír. Tento mír ale máme jen ve světě duše. Pro určitý plod potřebujeme přijít ke správnému stromu. Jen mangovník nám dá manga. Nedostaneme je z žádného jiného stromu. Podobně můžeme jít k duši, abychom snesli mír. Duše samozřejmě získává mír ze Zdroje, kterým je Nejvyšší. Jakmile jej máme, můžeme jej přinést do srdce, do mysli, do vitálna a nakonec do těla. Nic nás nenaplní víc než kapka míru.

Všechno, co nám na zemi dává obyčejnou radost, je jen vtip, všechno! Taková radost trvá jen pět vteřin. Poté nemá žádný význam. Po dvou hodinách je pryč. Existuje snad radost, která si svoji sílu udrží déle než dvě hodiny? Řekněme, že chceme sílu nebo něco jiného. Až ji dostaneme, kdoví, kam intenzita naší radosti po dvou nebo třech hodinách odchází? Splaskne nebo odletí jako nafukovací balónek. Pokud ale ze své duše nebo od Nejvyššího získáme mír, který je opravdovou radostí, tak ten zůstává, zůstává, zůstává a zůstává.

Je tvá otázka zodpovězena?

Žák: „Ano, je zodpovězena. Děkuji, Guru.“

Sri Chinmoy: Chtěl bys to víc objasnit?

Žák: „Guru, pokud bys tu odpověď chtěl dále rozšířit, budu moc rád.“

Sri Chinmoy: Nevím, co bych k tomu dodal. Musíš navrhnout nějaký jiný úhel pohledu! Kolik směrů dokážu zachytit? Jsem připravený mluvit dál. Jestli se zeptáš, zda existuje volná cesta jiným směrem, pak odpovím, že existuje.

Guru, mohl bych se zeptat na ten zážitek, který měl Ardžuna s Šrí Krišnou ve tvém příběhu? Byla Ardžunova jednota s Šrí Krišnou taková, že kdyby byl balónek modrý a Šrí Krišna jej prohlásil za zelený, viděl by Ardžuna svýma fyzickýma očima skutečně zelenou barvu? Na jeho straně by to nebyl jen souhlas a neříkal by jen „Ano, máš pravdu,“ ale doopravdy by tu jinou barvu viděl? Byla toto ta jednota, kterou měl?

Kdyby na začátku řekl jinou barvu a Šrí Krišna by pak řekl něco úplně jiného, podíval by se na to znovu a viděl by přesně stejnou barvu jako Šrí Krišna. Měl se Šrí Krišnou takovou jednotu, že by vždy viděl stejnou barvu jako on. Ostatní žádnou jednotu neměli, takže cokoliv na začátku viděli, bylo to pro ně v jejich mysli zafixované. Prohlásili: „Má to takovou barvu, má to takovou barvu.“

Guru, realizoval Ardžuna v té inkarnaci Boha?

Žák: „Dokázal to díky své jednotě se Šrí Krišnou nebo s pomocí duchovních cvičení?“

Sri Chinmoy: Duchovní cvičení dělal také — spoustu a spoustu, celá léta. A nejen v té inkarnaci, začal už v dřívější. V této ale dostal nejvíce Milosti, protože do jeho života vstoupil Šrí Krišna. Mahábhárata není počátkem naší indické historie, naší indické civilizace. Proto Šrí Krišna řekl, že byl to a tamto. Dávno před touto inkarnací, ve své dřívější inkarnaci, byl Šrí Krišna sluncem a měsícem.

V té inkarnaci Ardžuna realizoval Boha. Naštěstí nebo naneštěstí ale realizace není statická. Z tehdejší realizace pokračoval dál, mnohem dál. Jak říkávám, být u paty stromu realizace je velké dosažení. Mnoho lidí je milióny a miliardy mil daleko od tohoto stromu. Někteří lidé na pokraji realizace jsou jen jednu, dvě, tři, dvacet nebo sto mil daleko. Někteří si mohou k patě stromu sednout a zůstat tam po kdoví kolik let — možná dvě stě nebo tři sta let. Bojí se šplhat nahoru nebo na ně ještě nesestoupila Milost, aby vyšplhali na strom. Ostatní vyšplhají a pak se často nechtějí vrátit dolů. Slíbí, že se vrátí, ale neudělají to.

Existuje ale někdo, kdo se stává vším pro celý svět. Jakmile vyšplhá nahoru, stane se samotným stromem. Je to Avatár. Bůh chce, aby se stal celým stromem — kmenem, listy, květy a plody. Ostatní, jako jsou jogíni nebo světci, se dotknou stromu nebo trochu vyšplhají a zastaví se. Má-li se ale někdo stát Avatárem, musí se stát vším, nejenom stromem, ale i nesčetnými listy, květy, plody, vůní — vším. V jednu chvíli musí hrát úlohu nepatrného listu mezi mnoha dalšími. Jedna jeho část se stane listem, ale současně jiná část je ohromným kmenem, a další část představuje větve. Avatár musí dělat všechno, všechno.

Co dělá Ardžuna teď, Guru?

Sri Chinmoy: Vstoupil do procesu evoluce. Jeho duše si vzala několik málo dalších inkarnací. Pán Krišna mu dal celou svoji Božskost a on zcela splynul s Vědomím Krišny. Vědomí Krišny prostupuje vším, ale protože je Šrí Krišna znám jako Pán, zůstává Pánem. Ardžuna však díky sjednocení s Vědomím Krišny pro něj dělá nekonečně věcí, stejně jako Pán Krišna dělá nekonečně věcí pro lidstvo prostřednictvím Ardžuny.

Žák: „Byl Ardžuna v některé ze svých inkarnací všeobecně známý, když dosahoval dalšího pokroku?“

Sri Chinmoy: Byl známý, velmi dobře známý. Ardžuna se stal mnohými světovými osobnostmi.

Žák: „Ale ne světovou duchovní osobností?“

Mohl bys prosím pohovořit o špatné a dobré straně okultní síly?

Jeden ze Sri Aurobindových bratrů opustil Ašrám. Také si rozvinul podobnou schopnost se světlem. Byla například zatemněná místnost úplně bez světla a Sri Aurobindův bratr řekl: „A teď fotografuj.“ Nebyl tam žádný blesk, žádné světlo, ale on prohlásil: „Na minutu nebo na dvě místnost osvítím.“ Nebylo tam žádné elektrické světlo, nic; byla tam černočerná tma. Řekl: „Fotografe, jsi připravený?“ Pak do místnosti přinesl světlo a fotograf mohl fotit.

Doneslo se to ke Sri Aurobindovi a ten řekl: „Aha, tak tohle on dělá!“ Ačkoliv byl v Pondicherry a jeho bratr v Kalkatě, tuto okultní sílu mu vzal. Jeho bratr si pak stěžoval: „Co to děláš? Máš tolik vlastních sil a teď mi bereš, co patří mně.“ Sri Aurobindo mu ale odpověděl: „Ano, mám spoustu vlastních sil. Tohle však dělám pro tvoje dobro, pro tvoje dobro. Nepotřebuji tvoji sílu, ty ale svým představením jen přitahuješ publikum a tvá realizace Boha zůstává vzdáleným pláčem.“

Pokud mí žáci získají nějakou okultní sílu, udělám to samé a tuto sílu jim odeberu. Rozhodně to bude pro jejich dobro. Jednou jsme měli v jednom našem Centru čtyři nebo pět samozvaných „realizovaných“ duší. Jeden z nich mi napsal a požádal mě, abych mu řekl, jak má svou takzvanou okultní sílu používat moudře. Chtěl ode mě poradit. Co to měl za okultní sílu? Nakonec všichni tito „realizovaní“ lidé naši cestu opustili. Jeden za druhým, všichni odešli.

Často v životě zažívám krizi.

Žák: „Přesně! Mám pocit, že to je duchovní krize, ale pak si uvědomím, že je to krize mentální. Občas se ukáže, že je i fyzická. Jak máme jednat s fyzickým, aby se nestalo duchovním problémem?“

Sri Chinmoy: Občas nám fyzická krize způsobí krizi duchovní. Budu teď mluvit ve třetí osobě. Řekněme, že někoho bolí například noha. Moje vlastní bolest v koleně je hrozná; trvá měsíce a měsíce. Kdyby ji měl obyčejný člověk, začal by pochybovat, pochybovat o svém životě modlitby. Řekl by si: „Modlím se a modlím k Bohu, aby vyléčil mé koleno.“ Předpokládejme, že by Bůh jeho koleno vůbec nevyléčil. Ten člověk by si pak pomyslel: „Buď se o mě Bůh nestará anebo má modlitba není upřímná. Říká se přece, že každá upřímná modlitba bývá vyslyšena.“

Ta modlitba přitom může být velmi upřímná, jenže opravdu upřímná modlitba musí spočinout v odevzdání. Upřímně se k Bohu modlí, modlí a modlí, aby uzdravil jeho koleno. Pokud ale svou modlitbu dovede až do extrému, pokud nabídne vrcholnou modlitbu, stane se z ní odevzdání. Hledající v takovou chvíli prohlásí: „Jestli to Bůh chce, jestliže ode mě chce, abych trpěl bolestí v koleně, pak ať trpím.“

Před tímto okamžikem ale můžeme zapochybovat o Božím Soucitu nebo o upřímnosti naší modlitby. Tak začíná krize díky fyzickému. Z hrubého fyzického začne duchovní problém: ztráta důvěry v sebe sama, v Mistra, v Boha. A může to začít ve fyzickém.

Může to ale být i opačně — duchovní problém se může projevit ve fyzickém. Duchovním problémem číslo jedna je nečistota. Všechny duchovní problémy mají kořen. A kořenem nepřátelských sil je nečistota.

Nečistota nabývá různých podob, různých tvarů. Může být ve vitálnu, ve fyzickém anebo v mysli. Z mysli, vitálna nebo těla pak může vstoupit do srdce. I srdce může být znečištěno, ne však duše. Bez ohledu na množství nečistoty v mém fyzickém, vitálnu, mysli nebo srdci, se tato nečistota nikdy duše nedotkne. Duše je nad nečistotou, srdce ale může být znečištěno.

Mám některé žáky, jejichž srdce byla roky a roky nesmírně, nesmírně čistá. „Nesmírně“ je správný výraz. Za ta léta ale jejich mentální, vitální a fyzická nečistota získala tolik na síle, že čistotu jejich srdce zničila. Když se podívám na tyto žáky, kteří teď mají v srdci plno nečistoty, ptám se sebe, co se stalo. Nečistota do jejich srdce vstoupila z mysli, vitálna a těla.

Na začátku jsme mluvili o duchovní krizi. Řekl jsem, že z fyzického problému může přijít pochybnost a všechno zničit. Když z mysli, vitálna nebo dokonce srdce přijde nečistota — deprese, zklamání, žárlivost, nejistota — všechno může být zničeno. Kořenem problému je nečistota, která se ale v určité chvíli projevuje konkrétním způsobem a nazýváme ji nejistotou, žárlivostí nebo nějakou jinou nebožskou vlastností.

Ganga plyne tu a tam. Na různých místech má různá jména. Nebo vlak jede odněkud někam. Každá stanice se nazývá jinak, ale vlak je jen jeden, je součástí jednoho spoje. Můj otec byl vedoucím železnice Assam Bengal Railway. Z jednoho konce železnice na druhý mohlo být několik set stanic. Je to jediná trať, pouze tato stanice se jmenuje jedním jménem, tamta jiným a na dalším místě má třetí jméno. Začíná ale na jednom místě a tento začátek má jediné jméno. Když naše nečistota dosáhne určitého bodu, nazýváme ji žárlivostí, v jiném bodě jí říkáme zklamání a někde jinde zase sebepochybnost, rivalita, či ego. Vlak projíždí všemi stanicemi a každá z nich má jiný název.

Co se stává? Lidé, kteří se o tento vlak starají, jej každý den kontrolují, aby neměl zpoždění. Úplně stejným způsobem máme uvnitř sebe dobré bytosti, které se nás snaží chránit. Každý z nás má strážné anděly nebo nějaké vnitřní bytosti, které nás chrání, nebo se o to snaží. Podobně jako lidé, kteří kontrolují trasu vlaku, i tyto bytosti se snaží vstoupit do mysli, vitálna a fyzického, když se v těchto našich částech objeví špatné síly. Strážní andělé nebo vnitřní bytosti se nás pokoušejí osvítit a ochránit nás. Každý den provádějí kontrolu, stejně jako lidé, kteří mají na starost trasu vlaku.

Když jednou nejsou opatrní, může se přihodit závažná kalamita. Z ničeho nic se může kvůli frustraci vzbouřit vitálno. Hledající si může pomyslet: „Tolik dní jsem se snažil, tolik měsíců, a stejně nedělám žádný pokrok.“ Když se vitálno vzbouří, co trpí nejvíce? Fyzické. Když se vzbouří mysl, nejvíce trpí vitálno. Ostatní části bytosti také trpí. Když se vzbouří jedna část, když se vzbouří mysl, ostatní části trpí, stejně jako srdce. Duše dokáže zůstat vysoko nad utrpením. Pokud by chtěla trpět, může. Obvykle ale prohlásí: „Ne, nechci trpět. Jen vložím do vitálna a do mysli světlo.“

Máme mentální krizi a pak z toho fyzicky onemocníme. Když naše nemoc po nějaké době neodejde, začneme pochybovat o svých modlitbách nebo o Božím Soucitu. Když začíná duchovní krize, ať už z nečistoty, žárlivosti nebo nejistoty, a my se o ni nepostaráme, nevyléčíme ji, přijde vzdor. Vzdor znamená, že opustíme cestu, vzdáme se duchovnosti. Když se z těchto špatných sil v mysli nevyléčíme, co se stane? Můžeme opustit cestu, můžeme mluvit špatně o Mistrovi nebo o duchovnosti jako takové. Tak začíná krize. Všechno v nás se vzbouří. Řekneme si: „Už ji nechci, už ji nechci. Snažil jsem se roky a roky. Jsem na cestě dvacet pět let. Kdyby v duchovnosti něco bylo, nezískal bych to už snad touto dobou? Nic v ní není; všechno je to jen vtip.“

Vyjasnil jsem to? Z fyzické krize se stává duchovní krize anebo se duchovní krize může změnit ve fyzickou. Pak naše fyzické tělo opustí cestu. Tak se to stává. Krize může začít v mysli, pak přechází do fyzického, přijde vzdor a my opustíme cestu.

Jestliže nepřekonáme naše pocity libosti a nelibosti, dokážeme vůbec realizovat to Nejvyšší? Já jsem Nejvyšší realizoval. Když jsem žil v Ašrámu, musel jsem v malém košíku doručovat dvacet syrových vajec oblíbencům Božské Matky. Matka na ta vejce psala jména dvaceti oblíbených žáků. Možná jsem byl jedním z nich. Dávala mi dvě syrová vejce, když mnou byla potěšena. Na moje vejce vždy napsala „Chin“. Každý na nich měl své jméno. Musel jsem na kole jezdit sem a tam a všude možně, abych je rozvezl. Vejce byla zabalena do bavlny nebo něčeho měkkého, abych je nerozbil. Spoustu míst jsem musel na kole navštívit!

Guru, ty jsi to dělal, a přitom jsi to neměl rád?

Musel jsem se nade všechno povznést. Musel jsem jít k Nejvyššímu. Fyzické říkalo: „Nemohu to dělat. Je to moc obtížné.“ Takže jsem šel k Nejvyššímu, a jakmile se tak stalo, mé stížnosti skončily. Občas jsem možná selhal; nedělal jsem tuto práci šťastně a s radostí. Božská Matka mě však přiměla ji dělat. Jako student jsem možná občas selhal; naštěstí jsem byl ale zachráněn, protože jsem měl realizaci Boha v kapse!

Tuhle donáškovou práci jsem dělal, když mi bylo dvacet pět nebo dvacet šest let. Už od svých dvanácti nebo třinácti let jsem však dobře věděl kým jsem a co jsem. Nejprve musíš vědět, co jsi. Pak se musíš rozhodnout, co dělat nebo nedělat. Dosud jsi nedosáhl duchovního standardu, jaký jsem měl tehdy já. Byl to zážitek, jaký mi Sri Aurobindo a Matka dali, přestože o mém standardu věděli. Takhle se duchovní Mistři snaží přimět tě k překonání toho, co se ti líbí a nelíbí.

Službu můžeš dělat šťastně a s radostí. Povznes se nad to, jestli ji máš nebo nemáš rád! Uděláš tím ohromný, ohromný duchovní pokrok — ohromný! Tvůj pokrok se náramně zrychlí! Jinak je to velmi obtížné.

Zajímalo by mě, jak je to s fyzickým, obzvláště u žen. Vypadá to, jako by se naše emoce občas zbláznily a pak máme duchovní krizi.

Vzpomeň si, kolikrát jsem ti svůj úsměv nabídl! A zároveň si připomeň, že když jsi nabídla úsměv ty mně, dala jsi mi celý svět. Když se usměješ, vážím si tvého tří nebo čtyřvteřinového úsměvu víc než milionů a miliard dolarů. Vážím si tvého úsměvu mnohem víc než ohromného množství peněz, protože tímto úsměvem mi dáváš všechno. Ještě k tématu, že něco děláme rádi a něco ne. Když tě v takové chvíli požádám, abys udělala něco obtížného, hned se do toho pustíš, protože ses se mnou sjednotila. Když tě požádám, aby ses šla proběhnout, poběžíš míle a míle. Cokoliv po tobě budu chtít, všechno, o co tě roky žádám, v takovou chvíli uděláš. Mysl neřekne: „Ale ne, srdce to sice dokáže, já však nemůžu!“

Když se na mě usmíváš, dáváš mi ve svém úsměvu celou svoji existenci. Všechna tvá Božskost, kterou máš, vstupuje do tvého těla, vitálna, mysli a srdce. Pokud se trochu usměješ, tento úsměv ponese veškerou božskost ve tvém srdci, mysli, vitálnu a těle. Takže vidíš, co takový úsměv dokáže!

Co o úsměvu řekla Matka Tereza, je naprostá pravda. Řekla, že úsměv je přemožitelem světa! Když se malé, nevinné dítě usměje na své rodiče, zapomenou na zbytek světa. A když dítě dostane malý úsměv od matky nebo od otce, nepotřebuje už nic dalšího. Celý svět je v porovnání s úsměvem ničím.

Vrátím se k otázce. Když trpíš, když na tebe útočí deprese, frustrace nebo něco podobného, připomeň si ty dny. Jen napiš: „Před třemi lety se na mě Guru usmál.“ Pak se vrať do toho okamžiku. Na pět vteřin nebo na pět minut použij svoji představivost. Tím se to stane skutečností. Usmál jsem se na tebe na našem tenisovém kurtu nebo na večerním setkání nebo v mém domě nebo na ulici či v OSN. Nic nemůže být silnější než tvůj a můj úsměv.

Musíš si ale vzpomenout i na chvíle, kdy ses ty usmála na mě, nejen na můj úsměv. Když se na mě usměješ, všechny špatné síly, které existují kolem tebe, všechny špatné síly mezi mnou a tebou a všechny uvnitř tebe zmizí. Neexistuje nic silnějšího než tvůj vlastní úsměv a můj úsměv. Když si na tyto úsměvy vzpomeneš, okamžitě dostaneš sílu deseti lvů, díky které porazíš frustraci, depresi a ostatní síly, co tě napadly.

Guru, vždycky nám říkáš, že naše duše mají schopnost nás potrestat a že nás trestají, když je rozzlobíme. Zajímalo by mě, když naše duše mají takovou sílu ublížit našemu fyzickému tělu, proč se zdá, že nemají dost sil nás inspirovat?

Ode dne, kdy tě tvá duše přivedla na cestu, tě inspiruje, inspiruje, inspiruje — prosí tě! Duše nejenom inspiruje — ona prosí, prosí, prosí. Když jsi v dobrém vědomí, když máš dobrou meditaci, v takové chvíli cítíš, že někdo uvnitř tebe, nějaká bytost, tě prosí: „Pokračuj v tom, pokračuj v tom.“

Medituješ šest měsíců a pak k tobě najednou při našem setkání nebo doma přijde radost. Touto radostí nasytíš svoji duši a ta je pak velmi hrdá. Řekne ti: „Tohle od tebe chci!“ Přesně takové ti dá poselství. Nikdo to nemůže popřít. Když máš mocnou meditaci, je to den, kdy jsi znovu odhodlaný stát se vynikajícím žákem. Dáš si předsevzetí, že překonáš nejistotu, žárlivost, pocit méněcennosti a nadřazenosti, nebo cokoliv jiného, co považuješ za neinspirující či nebožské. Když ti v ten den v meditaci nebrání žádné překážky, je to vítězství duše.

Duše má schopnost trestat, pravda, je to ale ta samá duše, která tě roky — pět let, deset let, patnáct let — prosila. Někdy se tě duše pokouší inspirovat skoro každý den po celý měsíc nebo dva. Někdy může po týdnu nebo čtrnácti dnech říci, že je to beznadějné. Pak se o to ale pokusí znova a znova a znova. Existuje nějaký žák, který by mohl říct, že ho jeho duše neinspirovala? Kdyby to alespoň do určité míry nedělala, nikdo by na cestě nezůstal. Žádný žák by na cestě nezůstal, kdyby ho jeho duše neinspirovala.

Duše nabízí inspiraci, jenže kolik toho může tělo, vitálno a mysl přijmout? Mysl je odhodlaná inspiraci nepřijímat. Mysl je vždycky připravená se na pravdu dívat svým vlastním způsobem. Říká duši, srdci, Mistrovi, a dokonce i Bohu: „Pokud se nestane tohle, nepůjdu dál. Pokud to pro mě nikdo neudělá, nehnu se z místa.“ Co s tím pak může Bůh dělat? Mysl postaví před duši, před Boha, před Mistra omezení. Řekne: „Když nedostanu toto mango, tak nic neudělám. Pokud nebude po mém, nepohnu se o krok.“

Duše stále pokračuje a doufá, že jednoho dne mysl změní názor a řekne si: „Proč by se to mělo stát, jak chci já? Ať je po tvém, ať je to tvým způsobem, způsobem duše.“ Duše doufá, že jednoho dne toto od mysli uslyší, protože se ji snaží přimět k božskému způsobu, k odevzdání. Odevzdání se Mistrovi znamená odevzdání se duši na základě své oddanosti a lásky. Mysl je rozhodnutá se duši nepoddat, ale duše stále doufá, doufá a doufá.

Duše například vidí, že se jí mysl v minulosti odevzdala — před pěti, deseti, patnácti nebo třiceti lety. Tenkrát chtěla vidět světlo, jak ho vidí duše. Jenže teď je odhodlaná světlo nepřijmout, protože se stala silnější než cokoliv jiného. Drží se svého vlastního názoru: „Musí to být tak, jak to chci já.“ Přestala aspirovat. Kdysi hledala světlo a pravdu, ale nyní je tvrdohlavá, naprosto vzpurná. Neposlouchá. Občas, dokonce i když si před ni stoupne Bůh, zůstává tvrdohlavá. Bůh může použít Svoji všemocnou Sílu, ale tou může mysl jenom zlomit, nemůže ji přimět, aby naslouchala. Mysl neposlouchá ani Boha, natož duši nebo Mistra!

Povím ti, že občas mě žáci vůbec neposlouchají. Když si před tebe stoupne duše, nebo dokonce Bůh, nemusíš je poslechnout. Mistr je výše než duše. Nemusí být výše než Bůh, pravda, ale Mistr a Bůh jsou jedním. Nemůžeš tedy říci: „Kdyby ke mně přišla duše, stoupla si přede mě a něco mi řekla, poslechl bych ji.“ Když neposlechneš Mistra, poslechl bys snad duši?

Jakmile uvidíš duši, můžeš si říct: „Myslel jsem si, že je má duše mnohem krásnější! Je to vůbec má duše?“ Duše si dokáže vzít jakoukoli podobu — to je ten problém! Může k tobě přijít jako krásná květina a dát ti poselství, abys poslouchal svého Mistra. Pak namítneš: „Může být tato květina mojí duší?“ Nebo si vezme podobu balónku. Když ti balónek řekne: „Poslouchej svého Mistra,“ pomyslíš si: „Co mi má balónek co říkat?“

Jen duchovní Mistr ví, že si duše na sebe vzala podobu balónku nebo květiny. Duše může ale také přijít jako nejkrásnější dítě. Když takové dítě uvidíš, napadne tě: „Je to jen hloupé dítě. Nemá víc vědomostí, moudrosti nebo schopností než já.“ A tím to končí! Duše je ale i v podobě malého dítěte nekonečně krásnější a silnější než mysl; jen si vzala tuto podobu. Řekněme však, že si vezme ohromující podobu, například Univerzální Podobu. Ale i v případě, že by přišla třeba jako lev nebo slon a stoupla si před tebe, stejně ji neposlechneš. Odvětíš jen: „Jak mám tomuto naslouchat? Když svoji duši neposlechnu, mám snad věřit tomu, že mě sežere?“

Když se mysl nechce podvolit, všechny způsoby, jakými k ní duše přistupuje, jsou špatné. Zeptej se kteréhokoliv Mistra! Duše si může vzít libovolnou podobu. Když přijde jako malá, krásná květina, nebudeš si jí všímat a odmítneš ji: „To nemůže být moje duše. Moje duše je krásná a statná. Mám jasnou představu, jak vypadá.“ Ano, tvá duše taková být může, ale také může být zcela jiná. Může vypadat libovolně. Kolikrát jsem už říkal, že si duše dokáže vzít jakoukoli podobu. Jen s pomocí realizace Boha můžeš ihned vidět, že k tobě hovoří duše; a ona k tobě hovoří a hovoří. Vypadat ale může různě.

Když už mluvíme o duši — na začátku našeho rozhovoru jsem řekl: „Můžete počkat pět minut?“ Proč jsem to řekl? Přišla ke mně v tu dobu duše jedné z mých úplně prvních žákyň. Byla přímo tamhle, stála před tamtou stěnou, pod tou zářivkou. Žádala mě, či kladla mi emocionální nebo vitální požadavek, abych jí zaručil nejvyšší rychlost. S ní jsme začali naši misi. Kdyby sis chtěl promluvit o nějakém průkopnickém žákovi, není to nikdo jiný, než tato paní. Byla mi dražší než nejdražší. Pak ale vstoupila na scénu nejistota, ne nečistota. Napadla ji nejistota a ona si vzala z naší cesty na mnoho let „prázdniny“. Poté se však vrátila. Zestárla, a tím příběh končí; odešla na onen svět.

Má mise započala díky této žákyni. To ona ji objevila — nikdo jiný. Když tu teď její duše stála, vzala si podobu jelena. Chtěla ode mě získat jelení rychlost; prosila mě, abych jí pomohl běžet nejrychleji. Teď mluvím s tebou a současně se škrábu na nose. Myslíš si, že se jen škrábu na nose, jenže já se přitom zároveň koncentruji a vidím ji velmi zřetelně. Má podobu jelena a chce běžet stejně tak rychle.

Kdybych nevěděl, že to je duše této žákyně, řekl bych si: „Je to jen má mentální halucinace.“ Dokonce i když mám své lidské oči otevřené, vidím to samé, co svým třetím okem. Jak říkám, duše si může vzít kteroukoliv podobu. Někdo mi může namítnout: „Naprosto se mýlíš. Nevzala si podobu jelena.“ A já bych na to odpověděl: „Dobře, souhlasím, ať jsi spokojený. Já jsem také spokojený, protože vím, že to byla ona v podobě jelena.“

Naštěstí nebo naneštěstí, každá duše má svoji vlastní Božskost určitého druhu. Obvykle si bere podobu nejkrásnějšího dítěte — nanejvýš, nanejvýš, nanejvýš krásného dítěte. Mohou mu být tři, pět nebo deset roků; záleží na duši.

Matka Sri Aurobindova Ašrámu mluvila ještě o něčem jiném. Nazývá se to psychickou bytostí. Je naprostá pravda, že existuje. Psychická bytost je naše další část. Je to nemluvně. Duše může být mladá nebo vyspělá, vyspělejší, nejvyspělejší. Naproti tomu psychická bytost, o které Božská Matka a Sri Aurobindo hovořili, vždycky zůstává dvou nebo tříletým dítětem. Nedospívá. Vždycky pláče nebo se směje, aby matka nebo otec přišli. Připomnělo mi to mého psa. Jak bych si přál, aby Chela nevyrostl! Když dneska skáče, je to až k mým ramenům. Dříve mi doskočil jenom k pasu, ale dnes to dokáže až po ramena. Poslední čtyři nebo pět dní jsem měl obavy, že si při tom zlomí nohy. Současně mám ale radost z toho, že má tolik síly vyskočit až po moje ramena.

Vraťme se ale k tématu. Psychická bytost zůstává pořád stejná. Duše dospívá a má svou vlastní Božskost. Božím představitelem je duše nebo duchovní Mistr. Nemluvme teď ale o duchovním Mistrovi. Božím přímým představitelem je tedy duše. A duše má také svého představitele. Je jím psychická bytost. Kdybys ji chtěl uvidět, vždy si na sebe bere jedinou podobu: nejkrásnější dítě. Psychická bytost si nikdy nebere podobu květiny, ptáka, jelena nebo slona. Má svoji podobu pevně danou. Je to nanejvýš krásné, nanejvýš, nanejvýš, nanejvýš krásné dítě.

Guru, mají psychickou bytost pouze lidé?

A jiné bytosti, jako například kosmičtí bohové, mají psychickou bytost?

Jaký je účel psychické bytosti?

Když psychická bytost vychází do popředí, je to podobné, jako když se otevírají čakry. Čakry se otevírají různým způsobem. Může to být pocit, jako když se plazí hmyz nebo had. Říká se, že když životní energie proudí středem těla — čemu v sanskrtu říkáme sušumna — je to, jako když se plazí had nebo se to podobá žábě. Může to skákat jako žába, a přitom otevírat čakry. Když ale přichází psychická bytost, je to vždy uprostřed srdce, uvnitř duše. Psychická bytost se nestěhuje. Čakry se otevírají v hrdle, v srdci, u pupku; psychická bytost se však nepřemísťuje sem a tam. Má stálé místo uvnitř srdce.

Někdy, když psychická bytost vychází do popředí, je to jakoby se tě někdo velmi delikátně, velmi jemně, velmi něžně dotýkal. Někdy není cítit ani to. Pokud jsi ještě neochutnal nektar, i kdybych ti milionkrát řekl, jak je sladký, nebude to mít pro tebe žádný význam. A podobně, když říkám, jak je psychická bytost nanejvýš krásná, nepomůže ti to, dokud ji sám nespatříš. Nemůžeš si představit její krásu. Jejími vlastnostmi jsou dobrota a odevzdání. Pláče a pak se odevzdává. Potom přijde matka nebo otec. V tomto případě je matkou nebo otcem myšlena duše.

Guru, když ráno poctivě vstáváme a modlíme se a meditujeme, proč nám duše nedá dostatek vnitřní sladkosti a povzbuzení, abychom cítili, že to stojí za to?

Farmář zaseje semínka. Pak je chodí den co den zalévat. Jednoho dne toho ale může mít dost. Pomyslí si: „No, co to je? Kdyby tam něco mohlo vyklíčit, už by se tak stalo.“ To je naše netrpělivost.

Nejvyšší modlitba zní: „Možná mi Bůh chce dát něco jiného. Nechce mi splnit tuto touhu. Možná pomýšlí na nějakou jinou věc, a až mi ji dá, mé vlastní přání bude automaticky vyplněno.“ Takováto moudrost nám chybí. Měli bychom si říct: „Bůh mi to nedává pro mé vlastní dobro. Dá mi místo toho něco jiného. A až tu věc, kterou si zatím vůbec neuvědomuji, dostanu, má touha tím bude naplněna také.“

Máme takovouto trpělivost? Máme takovouto moudrost být zajedno s Boží Vůlí? Ne! Místo toho se ptáme, proč nám Bůh nedává, pro co se modlíme. Musíme vědět, že buď děláme správnou věc, ale hodina ještě neudeřila, anebo správnou věc neděláme. Bůh možná změní náš názor a řekne nám, abychom mu nabídli jinou modlitbu či jiný druh meditace. Anebo nám může dát něco, čím nám naplní všechny naše modlitby.

Děje se to v životě každého. Všichni vidíme, že naše modlitby či touhy občas nejsou naplněny a pak proklínáme Boha! Jenže později nám Bůh vyplní jiné přání, které naši předchozí touhu zahrnuje. V tu chvíli nám toho dá mnohem víc. Někteří obyčejní lidé se modlí pro dvacet nebo třicet dolarů. Hrozně moc je potřebují. Co se pak stane? Nedostanou je, když je potřebují, přestože se pro tyto peníze usilovně modlí. Jenže potom uplyne tři nebo šest měsíců a oni dostanou čtyři sta nebo pět set dolarů, i když chtěli jen dvacet nebo třicet! Boží Hodina se zčistajasna zjeví v podobě nějakého pojištění nebo jim někdo vrátí peníze nebo se stane něco jiného. Jsou to jejich peníze, ale úplně na ně zapomněli a už je neočekávali. V Boží Hodině se k nim vrátí. Když potřebují dvacet dolarů, vrátí se jim dvě stě. Neměli nejmenší tušení, že by mohly přijít, a ony přesto přijdou.

Co když ale někdo při čekání na těch dvacet dolarů takříkajíc zemře hlady? Nemám přitom na mysli fyzické umírání.

Indičtí mniši, jako byl Svámí Vivékánanda a jiní, žebrali o jídlo. Jen se potulovali po ulicích, odněkud někam, od vesnice k vesnici. Zemřeli snad? Zemřel někdo, když se modlil k Bohu? Ne! Bůh dá někomu sen, aby těmto mnichům donesl pár banánů nebo mléko. Indičtí sádhuové občas řeknou, že nebudou nic jíst. Přestanou žebrat o jídlo a jen se modlí k Bohu. V takovém případě pak Bůh Sám nebo Matka Kálí nebo jiný Kosmický Bůh vstoupí do snu nějaké bohaté paní a ta jim pak začne posílat jídlo každý den. Dennodenně dostanou mléko, jídlo a všechno, co potřebují. Sádhuové řeknou: „Bože, modlím se k Tobě. Chceš-li udržovat mé zdraví, pak je udržuj. Nechávám to na Tobě.“ Když pak Bůh vidí, že se modlí nanejvýš upřímně, zařídí jim potravu. Stalo se to milionům sádhuů. Všem se to přihodilo.

V otázce jsi nemyslel fyzické hladovění, musíme tedy nejprve vědět, po čem toužíš, kterou konkrétní touhu chceš naplnit, a jestli toto přání Bůh považuje za pozitivní. Když ti ji Bůh nenaplňuje, je to pro tvé dobro. Bůh ale také může vidět, že nemáš žádné duchovní schopnosti, žádný potenciál. V takovém případě ti tvé přání určitě splní. Když ve tvém životě nebo v životě někoho jiného nevidí nic vnitřního, hlubšího, významnějšího, plodnějšího, pak Bůh vyplní i neduchovní touhy.

Existuje spousta tužeb, které Bůh vyplní obyčejným lidem, kteří nevstoupili do duchovního života. Ve tvém případě ale Bůh stále doufá, že tě bude moci vzít výš, výše, nejvýše, a to je důvod, proč některé tvé touhy nevyslyšel. Ty stejné touhy, co mají mí žáci, by ale Bůh určitě vyplnil lidem, kteří duchovní život nepřijali. O takových lidech Bůh říká: „Jejich standard je jiný. Nestarají se o duchovní pokrok.“

O tobě však Bůh říká, že jsi mu něco slíbil. Slíbil jsi mu, že se nespokojíš s pobýváním na jednom místě. Chceš jít mnohem výš. Bude Bůh věřit tvému slibu? Nebo raději vyplní tvoji současnou fyzickou, mentální či vitální žádost? Tvůj slib je nekonečně výše než tvá touha. Když máš dobrou, duchovní náladu, tvůj slib je nekonečně vyšší než tvá pozemská touha, kterou máš několik dní či měsíců. Bůh ví všechno. Říká: „Když ti vyplním tvoji malou touhu, budeš v ní chycen. Když ti tvoji pozemskou touhu nevyplním, pak slib, který jsi Mi dal a který je nekonečně vyšší, splním sám.“ Bůh tě chce vzít výš.

Bůh vyplní spoustu, spoustu tužeb lidem, kteří nepřijali duchovní život. Ale o duchovních lidech, pokud jejich duše učinila zvláštní slib, a pokud jej i oni vědomě dali své duši, o takových lidech Bůh říká: „Jejich cíl je velmi vysoký. Oni sami takový cíl chtěli a zamířili k němu.“ Láska, oddanost, nepodmíněné odevzdání — pokud je toto jejich vyšší cíl, ke kterému zamířili, ale jejich fyzické, vitálno či mysl teď chtějí být spokojeny s naplněním nějaké nižší touhy, co může nebohý Bůh dělat?

Když Bůh vidí někoho učinit slib, že vyšplhá na nejvyšší větev stromu, ale najednou se začne modlit pro naplnění nějaké touhy, nebude na něj čekat. Může prohlásit: „Dobrá, dej si na čas. Chci ale, abys nakonec svůj slib splnil.“ Nebo tomu člověku dovolí svůj slib snížit: „Ne, nechci vyšplhat až na nejvyšší větev. Když dokážu přijít ke stromu a dotknout se ho, bude to stačit.“ Hledající může dokonce i říct: „Když se zvládnu ke stromu jen přiblížit, když nebude dál než tisíc mil, budu naplněn.“ V takové chvíli mu Bůh řekne: „Pak tam zůstaň.“

Nejtěžší je pro mě zvolit si mezi dvěma možnostmi, které vypadají rovnocenně. Jaký je správný způsob, když se mám rozhodnout mezi dvěma situacemi nebo možnostmi, které vypadají stejně dobře?²

Žák: „Obě vypadají, že nabídnou určité řešení v mém životě, ať už duchovně nebo materiálně. Obě se zdají být stejně dobré.“

Sri Chinmoy: Cítíš, že by tě obě dovedly k tvému cíli?

Žák: „Ano, Guru.“

Sri Chinmoy: Drahý hochu, dva způsoby nemohou nikdy vést ke stejnému cíli — pouze jeden z nich. Ten druhý není správný. Pokus se nejprve pocítit, že než začneš, musíš učinit rozhodnutí. Pak ti zůstane už jen jeden způsob. Nemohou existovat dva. Božské v nás si vždy už dopředu zvolí ten duchovní způsob.

Mysl může přikládat stejnou důležitost oběma možnostem. Poví ti, že tě obě cesty dovedou k tvému cíli. Srdce ale tohle neudělá. Vždy si vybere jen jednu. Mysl ti řekne: „Tato cesta je dobrá a tamta je stejně tak dobrá.“ Srdce ti toto neřekne. Vždy zvolí jednu z nich.

Dobrá, a která možnost je tedy ta správná? Jak si vybrat? Jaké to dilema! Asi tak týden medituj předtím, než půjdeš spát. Medituj! Nemysli na žádnou z možností, ani na první ani na druhou. Úplně se odevzdej, nabídni naprosté, nepodmíněné odevzdání.

Říkáš, že máš pocit, že tě obě cesty dovedou k cíli. Modli se prosím k Nejvyššímu a zeptej se ho. Modli se k němu, aby vybral jen jednu cestu, tu správnou. Může to trvat den nebo dva. Dokonce i kdyby to bylo velice komplikované, během dvou týdnů určitě dostaneš odpověď. V noci budeš mít sen anebo časně zrána před sebou uvidíš jedinou cestu, ne dvě. Dvě cesty nemohou mít stejnou důležitost — ne! Existovat může jen jedna cesta.

Může se však stát, že uvnitř určité cesty spatříš tu druhou, kterou jsi považoval za stejně důležitou. Rozumíš mi? Jednu sis zvolil, a tu druhou ke svému úžasu nalezneš v té první.

Občas, když k tobě osobně přistoupím, anebo v meditaci, vzpomenu si, jak jsi říkal, že uvnitř vděčnosti je už obsaženo všechno.

Žák: „Cítím však, že abych mohl mít nějakou vděčnost, měl bych nejprve kráčet vstříc upřímnosti. Cítím, že pokud dokážu přiznat, že mi chybí spontánní pocit vděčnosti, jsem upřímný. Myslím, že vděčnost, kterou člověk cítí jen na povrchu, není skutečná.“

Sri Chinmoy: Je skutečná. Indové říkají, že když budou dělat džapu, realizují Boha. Ráno můžeš například říkat „Guru“ nebo „Supreme, Supreme, Supreme, Supreme“. Když budeš „Supreme“ opakovat čtyři nebo pět tisíckrát, možná to zpočátku nebude vycházet z hloubky tvého srdce. Upřímnost se k tobě nemusí dostavit hned na začátku. Když se pokusíš v běhu na sto metrů běžet co nejrychleji, ale předtím se nerozběháš, nerozcvičíš se, neprotáhneš si nohy, jak můžeš dosáhnout té největší rychlosti? To se ti nepodaří. Potřebuješ se na ni připravit.

Pravda, tvrdím, že uvnitř vděčnosti lze nalézt všechno. Když si vypěstuješ vděčnost, najdeš uvnitř ní všechno. Potřebuješ ale také ostatní božské vlastnosti, jako například prostotu. Mysl musí být velmi prostá, srdce musí být čisté a celý život musí být dětsky upřímný. Jsou to taková protahovací cvičení. Když nebudeš dělat protahovací cvičení, když se nerozběháš, jak bys mohl sprintovat nejrychleji?

Říkáš, že dokud nemáš upřímnost, vděčnost je zbytečná. K čemu by mohla být vděčnost dobrá, když není upřímná? Já ale tvrdím, že i k získání upřímnosti potřebuješ udělat několik přípravných kroků. Musíš začít s duchovními cvičeními, jako je džapa. Opakuj „Supreme, Supreme, Supreme“ nebo dělej nějakou jinou duchovní činnost — to bude tvé protahovací cvičení, tvá rozcvička. Potom po několika minutách bude tvým cílem běžet nejvyšší rychlostí. V tu chvíli vděčnost přijde jako nejrychlejší sprinter.

Na začátku tedy musíš dělat džapu nebo nějaká jiná duchovní cvičení, třeba zazpívat několik duchovních písní. To jsou tvá protahovací cvičení. Když budeš zpívat Tomare rakhibo, Jiban debata, Bhulite diyona nebo jiné oblíbené písně, pomůže ti to vynést do popředí nejupřímnější vděčnost. Abychom dosáhli nejvyšší příčky, abychom ze sebe dostali to nejlepší, potřebujeme se nějak připravit. Dokonce i v autě, když dáš nohu na pedál a hned budeš chtít jet stovkou nebo stodvacítkou, můžeš poškodit auto a zranit se.

Vděčnost musí přijít kousek po kousku. Nepřichází naráz. Postupně, postupně se někteří sprinteři naučí dosáhnout své nejvyšší rychlosti během okamžiku, zatímco ostatním to trvá déle. Pokud ti zpočátku trvá vynést svou nejhlubší vděčnost do popředí, řekněme patnáct nebo dvacet minut, procvičováním to můžeš postupně zkrátit na pět minut nebo dokonce tři.

Četl jsem o různých duchovních Mistrech, o kterých jsi řekl, že realizovali Boha.

Musíš vědět, že hlavním účelem čtení duchovních knih o duchovních Mistrech nebo psaných jimi samotnými, je zvýšení oddanosti k vlastní cestě, k vlastnímu Mistrovi. Pokud začneš porovnávat a říkat si: „Ale ne, můj Mistr je lepší a tento je horší.“ anebo „Jeho cesta je lepší a moje není tak dobrá.“ nebo „Tento Mistr říká tohle lépe než můj.“ nebo „Tento Mistr je nikdo, můj je lepší, je výš.“, zaděláváš si na problémy. Mnoho lidí, kteří vstoupí do světa srovnávání, z toho bývá zmateno. Žádné srovnávání, žádné srovnávání!

Pokud si chceš o ostatních duchovních Mistrech číst, bývá to občas užitečné v době, kdy je tvá aspirace trochu povadlá, když se ti nedostává inspirace. Pokud si chceš zvýšit intenzitu své aspirace přečtením této nebo jiné knihy, pomůže ti to.

Mohl bys poradit nějakou další metodu, jak se bránit prázdným chvílím? V knize Everest-Aspiration jsi napsal: „Říkáš, že trpíš prázdnými chvílemi. Víš proč?“ A tvá odpověď byla: „Nehraješ si v zahradě svého srdce s dítětem srdce, duší.“ Mohl bys poradit ještě jiný způsob, jak zarazit prázdné chvíle, když se objeví?

Někdy bývá prázdnota přípravou. Připravuje tě na příchod něčeho vyššího, něčeho nesmírně důležitého. Mysl ti může tvrdit, že je tvůj život beznadějným případem, že jsi sestoupil, upadl a nic ti nezbylo. Může ti říkat, že z duchovního života a z meditace nezískáváš žádnou radost.

Když se tě takto pokouší podvést, v takové chvíli jí prostě řekni: „Ne, tato prázdnota je dobrá.“ Bude to trvat možná jen pár hodin, pár dní nebo týdnů. Změň svůj názor, pomýšlej na prázdnotu jako na něco dobrého, jako na přípravu. Pokud se cítíš ztracený, není to dobře.

Vždy, když se přihodí něco odrazujícího, musíš být chytrý. Musíš být moudrý. Tu příhodu je potřeba něčím vyvážit. Musíš proti ní zabojovat všemi prostředky. Když cítíš prázdnotu, přesvědč svou mysl: „Ne, prázdnota je pro mě nezbytná. Něco uvnitř mě se chystá něco přijmout. Něco se ve mně děje, jen si toho nejsem vědom.“ Tvá mysl ti může říkat: „Jsem naprosto prázdný, prázdný, prázdný. Nic ve mně není. Jsem jako vyprahlá poušť.“ Avšak srdce bude odporovat: „Ne, nastal zvláštní čas. Můj farmář, můj duchovní Mistr, zrovna oře a obdělává pole.“ Snaž se cítit, že tvůj Mistr oře pole ve tvém srdci. Pak bude sít a brzy sklidíš úrodu. Není to sebeklam — je to pravda!

Když občas čtu knihy ostatních duchovních Mistrů, podivuji se, že třeba dva nebo tři realizovaní Mistři žijí ve stejné době, a přitom o sobě vzájemně nevědí. Je si jich Nejvyšší vědom ve své vlastní Bytosti v nich samých? Jsou jako jedna osoba?

Obvykle Nejvyšší říká, že nepotřebujeme vědět, co ostatní dělají. Pravda, Nejvyšší je projevován prostřednictvím ostatních; já ale s jejich životy nemám co do činění. Jsem ve své lodi, mé vlastní lodi. Ta je pro mě zcela dostačující. Nejvyšší mi říká: „Zůstaň s cestujícími, které jsem ti přidělil. Proč bys měl vědět něco o jiném duchovním Mistrovi, například co dělá?“ Otec řekl jednomu svému synovi: „Vezmi si tuto loď, shromáždi cestující a připluj ke Mně.“ Jinému řekne: „Vezmi si tamtu loď.“ Když se začnu zajímat o kormidelníka na té druhé lodi, jak ji řídí a podobně, budu ztracen. Dokonce i při řízení auta, když dva řidiči jedou stejným směrem, může se snad jeden z nich pořád ohlížet doleva a doprava? Ztratil by tím rychlost a mohl by mít nehodu. To by se stalo.

Obecně, jsou-li dva lidé realizovaní, vědí o sobě. Vědí, co se děje, ale Nejvyšší jim říká: „Máš už dost problémů ve svém životě, se svými duchovními dětmi. Máš jich dost, ty ti stačí, úplně stačí!“

Na druhou stranu, duchovní Mistři mohou být realizovaní, ale jejich výšky mohou být různé. Někteří Mistři jen s obtížemi dosáhli stromu realizace. Přišli k němu a jen se ho dotkli. Získali realizaci Boha a čeká na ně mnoho, mnoho žáků. Jiní Mistři vyšplhali do poloviny stromu a další ještě výše. Pak jsou takoví, co vyšplhali na vrcholek stromu a odletěli. Dostali se za tento takzvaný strom realizace Boha. Zpívali píseň překonání a šli vysoko, výš, nejvýš.

Jaký bych měl užitek z toho, kdybych viděl, co jiný Mistr dělá? Ať už je u paty stromu nebo uprostřed, nic bych z toho neměl. Pokud bude Bůh chtít, abych ho navštívil, půjdu. Rozhodně bych sestoupil nebo vyšplhal vzhůru, abych se s ním potkal. Bůh to ale obvykle nechce. Říká mi: „Máš svoji vlastní práci. Dal jsem ti úkol, nejvyšší úkol. Splň jej skrze své žáky a jejich prostřednictvím.“ To je celé. Proč si Bůh hned od začátku nevybral jen jediného duchovního Mistra? Bůh je Nesmrtelný, je Nekonečný. Ať už jmenuješ kteréhokoliv duchovního Mistra — Šrí Krišnu, Pána Buddhu nebo Spasitele Krista — Bůh mohl snadno jednoho z nich ponechat na pozemské úrovni po celou Věčnost. On to ale nechce. Vždycky chce někoho dalšího, dalšího a dalšího.

Zároveň však podstatu nechává stejnou. Nejvyšší vědomí, které dal Šrí Krišnovi, dal i Ježíši Kristovi, Pánu Buddhovi a dalším. Vědět ale, co dělají ostatní, je jen plýtvání časem.

Když já, jako tvůj duchovní Mistr, dokážu tebe nebo někoho jiného zdokonalit, nějaký nástroj zdokonalit, Bůh bude na mě velmi hrdý a také bude hrdý na toho jednotlivce. Boží hrdost nikdy nezískám tím, že použiji okultní sílu a vnitřně se přemístím do jiné země, abych ze zvědavosti viděl, co dělá prezident nebo jiná důležitá osoba, nebo co tam dělá nějaký jiný duchovní Mistr. Bůh mě za to jen pokárá: „Chci od tebe, abys používal sílu zázraků, nebo chci, abys používal sílu svého srdce k pozvednutí lidstva?“

Sílu zázraků, okultní sílu, získat můžeme, ale nepozvedneme s ní ničí život. Někteří kouzelníci v Indii ji předvádějí. Dám ti příklad. Jeden pár přijal za Mistra jednoho kouzelníka. Měli dítě a už od narození se k němu Mistr choval velice láskyplně. Postaral se o jeho život od školky až po univerzitu. Dítě bylo Mistrovi dražší než nejdražší. Nakonec se ten hoch sám oženil a měl vlastní dítě. Byl Mistrovi velmi, velmi blízký a viděl všechny jeho zázraky, možná nejvíc ze všech. Jeho rodina byla Mistrovi naprosto nejdražší.

Co se ale stalo? Přišla nejistota, přišla žárlivost. Objevil se někdo další, koho si Mistr oblíbil. Jednoho dne si tento hoch, naprosto nejdražší ze všech, vzal hůl a přišel Mistra zbít. Pak přišel ještě s jinou zbraní. Všechny Mistrovy problémy začaly s tímto dražším než nejdražším hochem. Provedl toto, protože se někdo jiný stal Mistrovi blízkým. Čí život Mistr dokázal změnit předváděním zázraků?

Spasitel Kristus ukázal světu čtyřicet pět nebo čtyřicet šest zázraků, ale kvůli nim jej svět dnes neuctívá. Díky své jednotě s Otcem mohl prohlásit: „Já a můj Otec jsme jedním.“ a také „Staň se Vůle Tvá.“ Svět jej uctívá kvůli těmto poselstvím. Žádný vnější zázrak nedokáže pozvednout ničí vědomí. Je jen jako ohňostroj, který se rozzáří a pak zmizí.

Jsou však i chvíle, kdy je okultní síla použita ke správnému účelu. Když na někoho zaútočí nepřátelské síly a Bůh chce, aby ten člověk zůstal na Zemi, použiji okultní sílu. Pokud je Božím záměrem toho člověka ponechat na Zemi, pokud mu Bůh chce prodloužit život, použiji okultní sílu, abych jej zachránil. Nahlížet ale s pomocí okultní síly do něčí mysli, nebo se snažit zjistit, kdo je duchovní Mistr, to není jen plýtvání časem, je to i odrazující. Proč bychom měli získávat takovýto druh informací? Nehledáme informace. Hledáme osvícení a transformaci.

Když budu vědět, co jiný duchovní Mistr právě dělá, zda zrovna jí, žertuje se svými žáky nebo hraje tenis, pomůže mi to? Jen jedna věc mi pomůže — pomůže mi vědět, že je pro Boha, jako já. Má svoji vlastní duchovní rodinu. Také se snaží Boha potěšit tím, že přeměňuje povahy svých žáků. Pokouší se vzít pár žáků k Bohu. Vědět, že dělá to stejné, co já, je víc než dostačující. Já to dělám pro své žáky, pro mé duchovní děti, a on to dělá pro ty své. Vědět víc než to, je zcela zbytečné; je to jen sbírání informací.

Občas nám naplnění zvědavosti přinese ohromnou radost. Opravdová duchovnost, opravdová upřímnost z ní ale vzejde jen velmi zřídka. Před mnoha lety, když jsme se setkávali na Manhattanu, jsme měli jednu velmi slibnou žákyni. Přicházela na naše setkání a ronila slzy. Tehdy jsme každému hledajícímu dávali růži. Tato konkrétní žákyně si našla přítele a společně odešli k jiné duchovní Mistryni. Přitom mívala skutečně dobré meditace. Ta druhá Mistryně jí řekla: „Vidím, že za tebou stojí Sri Chinmoy.“ A pak mě podrobně popsala. Sám jsem dělal podobné věci se svými žáky.

Díky meditaci a také tím, že jsem tady, získávám tolik štěstí a radosti. Tolik mě rozmazluješ a naplňuješ mnoha způsoby. Když jsem s ostatními žáky, skoro mi připadá, že si děláme pořád jen legraci.

Je v pořádku být takto veselý po celý den?

Dokonce i když jen uvidíš nějakého člověka — nemusí to být někdo z tvé práce — může tě to ovlivnit. Jdeš například po ulici a uvidíš někoho, kdo má spoustu problémů. Nemusíš s tím člověkem ani promluvit, a přesto do tebe jeho problémy vstoupí. Potom se můžeš divit, proč tvá mysl tak ohromně ztěžkla. Ta tíha přišla od člověka, kterého jsi zahlédl jen na letmou vteřinu. Pak ti to zabere čas, dlouhou dobu, než se ti podaří té tíhy zbavit. Nevíš, co do tebe ve skutečnosti vstoupilo, ale cítíš něco těžkého — velmi, velmi těžký náklad. Pouhým podíváním se na někoho, dokonce i podvědomě, aniž bys na něm něco obdivoval, na sebe přivoláš útok.

Guru, občas zjišťuji, že se zaobírám zklamáními, která mi přinesla minulost, a nejistotou, kterou pociťuji o svoji budoucnost. Jak bych mohl přemoci připoutání k času?³

Neměli bychom přemýšlet ani o budoucnosti. Jediná věc, o kterou bychom se měli starat, je přítomnost. Když budeme myslet na budoucnost, včetně našich obav a úzkostí z ní, nikdy nemůžeme kráčet kupředu. Budoucnost je samá nejistota. Dokonce i Sám Nejvyšší mění svůj Názor. Dnes může říct: „Budoucnost bude vypadat takto,“ ale v příští chvíli k našemu největšímu úžasu svůj Plán může změnit.

Je to jako s fotbalem. Když hraješ fotbal, můžeš si být v jednu chvíli jistý, že určitý hráč dá gól pravačkou. Jenže běda, v posledním okamžiku použije svoji levou nohu. Nebo si můžeš myslet, že se pokusí dát gól, on ale přihraje míč někomu jinému. Nějaký hráč se k tobě blíží a snaží se vstřelit branku. Myslíš si, že k tomu použije pravou nohu, ale on vystřelí levou. Nebo tě napadne, že poběží určitě směrem k brance, avšak on nahraje míč někomu jinému. Takhle to funguje v našem každodenním životě.

Co víme, je to, že náš tým ten gól nakonec dá. Buď jej dáš ty nebo tvůj bratr anebo někdo jiný; toto víme. Finální závěr Kosmické Hry známe. Finálním závěrem je Vítězství Božského. V televizi ses díval na videa o Mahábháratě. Dobří lidé, Pánduovci, v ní trpí, trpí, trpí a trpí! Dají se vůbec Pánduovci a Kuruovci srovnávat? Pánduovci trpí, trpí a trpí, ale Šrí Krišna je tam vždy pro ně. Taková je Kosmická Hra. Šrí Krišna trpí uvnitř Pánduovců a s nimi. A co následuje? Ví, že Pánduovci nakonec vyhrají. Je Samotným Bohem, ale musí opustit své místo se všemi svými lidmi a vytvořit království někde jinde. Všechno je to součástí Kosmického Plánu. Až nastane čas, zvítězí v božském Vítězství.

Nemysleme na budoucnost. Čím víc přemýšlíme nad budoucností, tím více zmatků vytváříme. A když myslíme na minulost, vidíme, že nás jen dokáže vracet zpátky, zpátky, okamžitě zpátky. Pak jdeme na začátek a musíme naši cestu začít znovu. Ve chvíli, kdy pomyslíme na minulost, silný řetěz nás táhne zpátky. A když pomyslíme na budoucnost, všechno je nejisté. Pravda, v jistém smyslu máme jistotu, že na konci je božské Vítězství. Jenže pokud mezitím chceme spatřit světlo určitým způsobem, dokonce i když jsme si jistí, kde to světlo najdeme, můžeme poznat, že je někde jinde.

Vždy nastávají chvíle, kdy nečekáme, že se hra vyvine jiným způsobem. Vzpomeňme si na Sunila ⁴. Žil o pět let déle, než mu určil osud. Jak ale můžeme vědět, jestli neměl silnou touhu jednoho dne vyšplhat na Himálaj? Jak víme, zda nechtěl ještě jednou přeplavat kanál La Manche? Podívejme se na jeho budoucnost, kterou si představoval růžově. Myslel si: „Udělám toto, udělám tamto, zlepším si své zdraví.“ Vyšplhal už na tolik hor a doufal, že jednoho dne zdolá Himálaj. Věřil, že ještě jednou přeplave kanál La Manche. Když myslíme na budoucnost, je to všechno o naději.

Někdo studuje na střední škole. Myslí si a plánuje, že bude promovat, dostane bakalářský titul a pak magisterský. Plánování není špatné, ale když myslí jen na budoucnost, plýtvá svým časem. Když studuje na úrovni střední školy, měl by myslet jen na bezprostředně následující krok — vysokou školu — na nic víc. Měl by myslet jen na jeden krok. Pokud by však byl opravdu moudrý, myslel by jen na své současné studium a na vysokou školu by ani nepomýšlel. Nejprve musí dokončit střední školu. Dokud dokončuje středoškolské vzdělání, ať myslí jen na to. Jinak se bude potýkat s nejistotou. Cíl má, ale cesta k němu není přímá, klikatí se, vždycky se klikatí.

Říkáme, že existuje zlatá cesta, jenže člověk po ní může kráčet jen s ohromnou aspirací — s neustálým, nejintenzivnějším vnitřním pláčem. Kolik lidí si ale dokáže udržet vnitřní pláč dvacet čtyři hodin denně? Ano, existuje zkratka — zlatá cesta. My si jí ale nemusíme být vědomi. Možná víme kde je, ale jak se na tuto cestu dostat? Přijít k ní dokážeme jen s pomocí neustálé modlitby a meditace. Jinak se naše cesta podobá hadovi. Klikatí se dál a dál.

Dělat si starosti o svou minulost, čeho jsme v ní již dosáhli, nebo o to, co se v budoucnosti přihodí, ničemu nepomáhá. My potřebujeme světlo, více světla, hojnost světla. A pak také musíme vědět, že bychom nikdy neměli s temnotou bojovat. Temnota musí být osvícena. Některé země bojují, bojují a bojují, ale kde je nějaké uspokojení? Jestliže chceme mít opravdovou radost, rčení „oko za oko“ nezafunguje — nikdy! Nemůžeme s temnotou bojovat. Ano, můžeme, ale temnota na nás pak také zaútočí.

Světlo nebojuje, pouze osvětluje. V našem případě máme světlo zde, v přítomnosti. Světlo, které nám přítomnost dává, nebo které v současnosti máme, musíme zvětšit. Jeho zvýšením se můžeme pokusit osvítit nejistou budoucnost, v níž si představujeme, co všechno se může přihodit. Pokud budoucnost osvítíme, přestane být budoucností a stane se dneškem. Stane se touto chvílí. Když vlastníme světlo, ukáže nám, jestli nám v následujících deseti krocích hrozí nějaký problém nebo zda je to cesta bez nebezpečí. Jestliže ale světlo nemáme, pak je pro nás každý příští krok neznámý. Abychom viděli budoucnost, potřebujeme zvětšit naše vnitřní světlo.

Čím více vnitřního světla máme, tím dále vidíme. Můžeme to pak nazývat budoucností, anebo můžeme říkat, že skutečnost před námi vstoupila do našeho dnešního života. Skutečnost v budoucnosti zůstává, ale protože je příliš vzdálená, s naším světlem ji již nevidíme. V tu chvíli pouze cítíme, že je na dosah ruky nebo uvnitř nás.

Mé duchovní děti, má rada vám všem tedy zní: vždy se snažte vidět světlo uvnitř vás. Toto světlo bude vždy vědět, co má být spatřeno. Jestliže se bojíte, přestaňte mít strach. Pokud víte, že vaše minulost je odrazující, nemyslete na ni. V každé chvíli se musíme snažit osvítit se a také si odpustit. Bůh nám odpouští, pravda. Bůh nám sice odpouští, ale my nikoliv a stále myslíme na minulost: „Tohle jsem udělal špatně, tamto jsem udělal špatně.“ Když se budeme k Bohu modlit, odpustí nám. Avšak my sami nezapomínáme, kolik zlých věcí jsme dříve udělali! A občas se dokonce stává, že i když nám Bůh už určitě odpustil, my si myslíme, že tomu tak není.

Pokud si nedokážeme odpustit a pořád se v myšlenkách vracíme k našim špatným činům, pak ani Boží Odpuštění není trvalé. Získali jsme sice Boží Odpuštění a Sám Bůh ví, že nám opravdu již odpustil. My si ale stále myslíme: „Ó můj Bože, jak bys mohl zapomenout, co jsem provedl? Jak bys mi mohl odpustit? Jak bys mi tohle mohl odpustit?“

Zapomeň na minulost! Pravda, v minulosti se stalo i mnoho dobrých věcí, jenže zatímco se snažíš ty dobré věci vynést do popředí, hladový tygr tě chytí i s nimi. Řekněme, že když ti bylo pět nebo šest let, udělal jsi něco velmi, velmi dobrého, nebo se něco velmi dobrého přihodilo ve tvém životě. Vracet se ale právě teď k pěkným vzpomínkám je ztrátou času, protože máš v tomto stádiu života už tak spoustu problémů. Co máš dělat? Co všichni máme dělat? Zvětšovat a zvětšovat naše světlo. Jednou pak přijde doba, kdy dokážeme bezpečně vynést do popředí všechny ty dobré věci z minulosti.

Vždycky říkám, že dnešní problémy úplně stačí, abychom z nich byli nešťastní. Proč tedy myslet na problémy včerejška či zítřka ? Máme snad pocit, že nám dnešní problémy nestačí? Platí pro každého, že úplně stačí! Tato chvíle docela stačí. Pokud závisíme na Boží Vůli, modlíme se a meditujeme, pak jsme právě teď v bezpečí. V příští chvíli se můžeme znovu modlit a meditovat, abychom Boha potěšili Jeho vlastním Způsobem pomocí naší oddané, nezištné služby, a tak budeme opět v bezpečí.

Říkám vám, že služba, kterou pro mě někteří z vás vykonáváte, není v žádném případě podřadná meditaci. Do určité míry je i lepší, protože zatímco sloužíte Nejvyššímu ve mně, ve svém Mistrovi, jste zcela bdělí. Někteří z vás pracujete s elektřinou. Pokud byste nebyli ostražití, mohla by vás zabít a šli byste do Nebe. Nechci, abyste odešli do Nebe takovýmto způsobem! Zatímco meditujete, můžete občas jen lenošit. Podíváte se třeba na moji transcendentální fotografii, pět minut meditujete a pak usnete. Když ale pracujete s elektrickým proudem, jde snad při tom usnout? V mnoha případech je tak vaše oddaná služba nekonečně efektivnější než samotná meditace. Když pracujete intenzivně, nedovolujete žádným myšlenkám, aby vám vstoupily do mysli. Později si sice můžete na pět minut odpočinout, ale během práce to nejde. Jestliže ji na půl hodiny nebo na hodinu přerušíte, naberete ve svém důležitém úkolu zpoždění. A pokud by vám chyběla koncentrace, pak byste se mohli zranit.

Když se ti meditace nedaří a dokonce při ní usínáš, nic tím neztrácíš; pouze tím oddálíš realizaci třeba o dva dny. Když ale pracuješ s ohromnou intenzitou, neděláš žádné chyby a nezraníš se, můžeš vidět, jak intenzivně se soustředíš.

Soustředění je v životě velmi důležité. Když se soustředíš, nemohou k tobě přijít špatné síly. Když se soustředíš, přijde dobrá myšlenka. I já říkám, stejně jako ostatní duchovní Mistři, že oddaná služba je nesmírně důležitá. Zatímco sloužíš, nemůžeš myslet na špatné věci, nemůžeš se rozhlížet kolem. Pracuješ na vážných a důležitých úkolech. Když boříš zeď nebo když něco stavíš, v každé takové chvíli ti hrozí nebezpečí. Jestliže se ale snažíš meditovat a přitom usneš, je na tom něco nebezpečného? Ve své meditaci děláš velmi rychlý pokrok, pouze když jsi velmi upřímný a intenzivní.

I kdybys ale dělal v meditaci ten nejrychlejší pokrok, cesta oddané služby je jednodušší. A chceš-li něco udělat pro lidstvo, musíš mu tuto službu nabídnout. Jako hledající vyhlížíš svoji vlastní realizaci. Pokud ale děláš nezištnou službu, ať je jakákoliv, vykonáváš ji pro lidstvo. Naproti tomu modlitbu a meditaci můžeš dělat jen pro sebe, i když během modlitby a meditace můžeš říct, že jejich výsledky nabízíš lidstvu.

Z praktického hlediska je nezištná a oddaná služba důležitá. Když fyzicky pracuješ, v tu chvíli se velmi silně soustředíš. Kdybys udělal chybu, mohl by se dům, na kterém pracuješ, zbořit nebo začít hořet. Když ale nebudeš meditovat upřímně a oddaně, s domem se nic nestane; jen se opozdí tvůj vnitřní pokrok. Vidíš ten rozdíl?

Vrátím se k otázce. Na minulost teď nemysli. Kromě těch špatných věcí se v ní stalo i mnoho dobrého. Když se to ale právě teď pokusíš vynést do popředí, budeš mít potíže kvůli chybám, které jsi rovněž udělal. Ty špatné věci se snaž pohltit nebo je nech spát. Až přijde čas, dobré zážitky vyjdou do popředí jako jelen, kterému pokyneme a on k nám přijde se všemi těmi dobrými věcmi, co jsme v minulosti udělali.

A zároveň nikdy nemysli na budoucnost! Mysli jen na dnešek. Jen Bůh Sám ví, co se stane už v příští hodině. Budoucnost nevidíme. Možná o ní mohou přijít dobré myšlenky a pozvednout tě, ale také mohou přijít ty špatné a pohltit tě. Aby ses stal dobrým člověkem, současná vteřina ti úplně stačí, a tak se jím musíš pokusit stát právě teď. Pokud chceš myslet na následující dvě hodiny, můžeš to se svou představivostí udělat. Během těch dvou hodin se ale může stát tolik věcí! Nehody se stávají během mrknutí oka. Jedeš třeba na Manhattan a jsi si jistý, že tam budeš za půl hodiny. Stane se však nějaká nehoda a běda, vznikne zácpa. Pak uvidíš, že tvé myšlení nemá s realitou nic společného.

S božským přístupem si řekneme: „Skutečnost dneška, skutečnost tohoto okamžiku, mi úplně stačí. V tuto chvíli procházím tolika vnitřními krizemi a vnějšími překážkami. Vnější překážky a vnitřní krize svázaly tuto chvíli, a tak je musím rozmotat.“ Nikdy ale zároveň nemysli na dobré věci z minulosti. Jsou jich milióny, ale nikdy na ně nemysli — nikdy! Pokud máš sto dolarů duchovního bohatství, jen je bezpečně ulož do trezoru. Staneš-li se v tuto chvíli dobrým člověkem, přidáváš tam další dolar. Vždy přidávej, přidávej, přidávej a nikdy nemysli na zítřek.

Lidé, kteří myslí na zítřek nebo pozítří nebo na příští měsíc, nemají dostatek víry v Boha. Lidé se spoustou víry, s nezměrnou vírou v Boha, říkají: „Bůh se o mě postaral až do dneška, zítra se o mě postará také. Mým úkolem je modlit se za Boží Vítězství. Mým úkolem je modlit se pro Boží Ochranu.“ Když milujeme Boha, utváří nás a formuje svým vlastním Způsobem. Tvá víra v Něj určuje tvůj život, ať už ten současný, minulý nebo budoucí. Máš-li víru v Boha, On se postará o tuto chvíli i o tu příští. Postará se o všechny následující chvíle. Ty jen zůstaň dobrý v tomto okamžiku, v tuto hodinu, v tento den. A až přijde zítřek, znovu udělej to samé.

Nemysli na zítřek, co ti nabídne nebo čím se staneš. Udělej vše potřebné již dnes. Zítřek přijde sám a ty uděláš to stejné. Potom přijde automaticky pozítří. Nemysli na zítřek a na to, jak se v něm zachováš. Když se dnes zachováš správně, pro tento den to zcela stačí. Stejnou vnitřní radost a sílu, kterou jsi z toho dostal, dostaneš zítra znovu. Nepřenášej však zítřek do dneška. Zítřek je sám o sobě připraven k tobě přijít. Zítřek klepe a klepe a klepe na tvé dveře, ale ty ještě nejsi připravený je otevřít. Zítřek, tvůj přítel nebo nepřítel, klepe a klepe, jenže ty ještě nejsi připravený, nejsi připravený. Až budeš, potom dveře otevřeš a uvidíš, že přišel přítel.

Nemysli na minulost a nemysli na budoucnost, mysli jen na současnost. Současnost musí být plná odhodlání a víry — víry nejen v Boha, ale i v sebe. Když nemáme víru sami v sebe, nebude záležet na tom, kolik víry má Bůh v nás — nebude to fungovat. Když si věříme, Bůh nám dá víc a víc a víc víry. Lidé vždycky říkají: „Nevěřím si. Bože, dej mi víru.“ Jenže Bůh namítá: „Když nemáš víru sám v sebe, kde je potom tvá nádoba? Kam mám vložit své Požehnání? Jsem připravený ti dát své Požehnání, ale ty nemáš nádobu.“ Věřit si znamená mít nádobu, do které může Bůh vložit své Světlo a Blaženost. Pokud si nevěříme, nádoba nám chybí. Bůh se ptá: „Jsem připravený ti dát své Požehnání, ale jak si ho udržíš? Kde máš nádobu?“ Nádobou nazýváme vnímavost. Máme-li vnímavost, Bůh může do naší nádoby vlévat svá Požehnání.

Žádná minulost, žádná budoucnost — pouze současnost, současnost, současnost! Měj víru v Boha. Měj víru v sebe. Měj víru ve svou duši. Měj víru ve svého Mistra. Pak se tvá cesta vyčistí. Nemusíš vidět cíl. Cíl sám k tobě přichází.

_Sri Chinmoy:_ Nedávno jsem jel autem po Main Street. Při řízení naše ruce dělají jednu věc a nohy pak něco zcela odlišného. Na vnější úrovni můžeš dělat čtyři věci současně. Co se týká mě, já dělám vnitřní i vnější společně. Ty jsi ještě Boha nerealizoval. Zítra jej ale realizuješ!⁵

Sri Chinmoy: Musíš jít za fyzické. Jestliže tomu tak není, pak nemůžeš dělat dvě věci naráz; nemůžeš dělat vnitřní a vnější zároveň. Vnější věci současně zvládneš, něco děláš rukama a něco jiného nohama. Pokud bys ale chtěl dělat vnitřní a vnější společně, musíš jít za fyzické. Jedny dveře jsou pro tebe zavřené. Své vnější dveře máš otevřené, takže vidíš, co se děje ve vnějším světě. Ty druhé máš ale zavřené a jimi musíš projít, aby ses dozvěděl, co se za nimi děje. Jakmile však realizuješ Boha, dokážeš vidět i přes tyto zavřené dveře, jako pomocí rentgenu. Pak budeš vědět, co se děje ve vnitřním i vnějším světě.

_Sri Chinmoy:_ (k jednomu ze svých žáků): Ve svém zaměstnání jsi k lidem velmi laskavý. Jsi spořádaný. Jsi zdvořilý; když zavolám a ty zvedneš telefon, tvá reakce bývá dobrá. Jsi pracovitý. Jeden tvůj spolupracovník mi o tobě řekl spoustu výborných věcí. Měl bys na mě nějakou otázku? Hned bych na ni odpověděl!⁶

Sri Chinmoy: Na to ti dokáži odpovědět. Existuje jeden snazší než nejsnazší způsob. Ty miluješ mě a já miluji tebe. A to je potřeba porovnat. Musíš neustále cítit, a když už ne neustále, tak alespoň každý den, že tě miluji nekonečně více, než ty dokážeš milovat sám sebe. Nejprve musíš cítit, že tě miluji nekonečně více, než ty miluješ mě — to je naprostá pravda. A druhou částí odpovědi je, že já tě miluji nekonečně více, než jak ty dokážeš milovat sám sebe.

Nejsou to jen pouhá slova, protože já jednám s tvou duší. Toto není tvá první inkarnace, drahý hochu, a není ani poslední. Já pracuji s Věčností, a s ní automaticky přichází i Nekonečnost. Věčnost a Nekonečnost jdou společně. Nejsou to jen slova ze slovníku, jsou to skutečnosti. Když jednám s duší, je to otázka Nekonečnosti. Ty se svou duší naneštěstí jednat nedokážeš anebo tvá duše nedokáže jednat s tebou, protože máš mysl, vitálno a tělo, které jsou počátkem tvých problémů! Ale já můžu jednat s tvou duší. Tvá duše má volný přístup ke mně a já k ní, a tak mohu pracovat s Věčností a Nekonečností společně. Toto tělo žije sedmdesát, osmdesát nebo devadesát let a pak jeho cesta končí. Duše ale přináší poselství Nesmrtelnosti.

Pomysli na kteréhokoliv žáka — může být dobrý nebo naprosto špatný. Například mám jednoho "proslulého" žáka, kterého znáš. Kolik lidí má srdce jako on? Jeho vitální život je nemyslitelný, co se ale týče jeho čistého srdce, nemyslím, že by miloval někoho jiného než mě. Věř mi, je to naprostá pravda! Ve svém vitálním životě je naprosto nemožný, jenže když se soustředím na jeho srdce — a nemusíme myslet ani na aspirující srdce — vidím, že láska v jeho srdci je pouze pro mě a nikoho jiného na Zemi. Zcela jistě jsou v jeho vitálním životě emocionální problémy a ve vitálním světě je velmi nápadný. Hledáš-li ale čisté srdce, které miluje jen jednoho člověka, a pokusíš-li se posoudit jeho srdce a životní dech, zjistíš, že miluje Sri Chinmoye a nikoho jiného. Kde je ve svém vnějším životě, jen Bůh ví! Já ale znám jednotu jeho srdce s mým. Kromě něj existuje ještě několik dalších, jemu podobných žáků.

Tebe s těmito lidmi nelze vůbec srovnávat. Přeji si ale říci, že ty a všichni mí žáci se musíte přesvědčit, že vás miluji nekonečně více, než vy můžete milovat sami sebe. A jak jsem už rovněž řekl, nemůžete mě milovat tolik, jako miluji já vás. Řekněme, že na vnější úrovni vlastníš deset miliónů dolarů, a já chudák mám v porovnání s tebou jen sto dolarů. Ty mi můžeš dát milióny dolarů, ale já ti nemohu dát víc než sto. Když se mnou budeš spokojený, můžeš mi ze svého vnějšího bohatství dát milióny. Když jsem ale spokojený já s tebou, můžu ti nabídnout nanejvýš sto dolarů. Tohle je jednoduchý příklad, který znázorňuje, jak jsi v materiálním světě nekonečně bohatší.

Tak to ale vypadá jen ve vnějším světě. V duchovnosti, v aspiraci a zasvěcení, jednám s Nekonečností a Věčností. Chceš-li mi dát něco navenek, můžeš mi toho dát mnohem víc než já tobě. Přesně stejným způsobem musí všichni žáci cítit, že je miluji nekonečně více, než mě mohou milovat oni. Mysl jim řekne, že to není možné a takovou myšlenku si nepřipustí. Pomyslí si: „Ach, bolí mě břicho. Myslí na mě Guru vůbec? Jsem to já, kdo trpí!“ Já se mohu navenek zeptat: „Jak se cítíš?“ Je to jako obvyklý rozhovor mezi matkou a synem. Matka by řekla: „Ó můj Bože, mého syna bolí žaludek.“ Ty však ve své bolesti uvidíš moji duši, protože to byla tvá duše, která mi tu zprávu přinesla.

Vždy musíme vynést do popředí Božskost a říci: „Můj Guru jedná s mým věčným životem. Můj Guru jedná s Nekonečností.“ Každý den by si měl žák říkat, že jej miluji nekonečně více, než nakolik on kdy dokáže milovat sebe či mě. Když se takovýto pocit dostaví, temnota odejde! Temnota může přijít, ale uvnitř ní bude myšlenka: „Ó můj Bože, můj Guru je tu také — ať už je tu jakákoliv temnota, ať jsem v jakémkoliv vědomí, třeba i v pekle. Můj Guru je tu, bez ohledu na to, kolik měsíců se už nedokážu modlit a meditovat.“

Hledající může mít suché období. Svámí Vivékánanda a Sri Aurobindo řekli, že suché období může trvat šest měsíců nebo dokonce dva roky. Jestliže ale vzýváme oddaný aspekt, suché období nepřijde. Vždy bychom tento aspekt oddanosti měli vzývat. Nechci se porovnávat s jinými duchovními osobnostmi, ale přeji si říci, že jsem od samého začátku měl oddaný přístup. Ani Šrí Rámakrišna nikdy neprocházel suchým obdobím, protože měl oddaný přístup již od počátku. Když jej budou mít i mí žáci, pak se také vyhnou suchým obdobím.

Co se týká lásky, občas mě miluješ, ale občas tomu tak kvůli mentálnímu konfliktu není. Odevzdání se dostaví na pět vteřin, ale pak může na pět dní nebo pět let zmizet. Máš-li však oddanost neustále živou, stane se mostem, spojením mezi láskou a odevzdáním. A toto spojení učiní naprosto pevným! Na jedné straně je láska a na té druhé je odevzdání. Láska a odevzdání jsou propojeny oddaností.

Někteří žáci se přede mne postaví se sepnutýma rukama, ale jejich mysl se potuluje někde jinde. Řekněme, že máš sepnuté ruce a opravdu cítíš, že je tvé odevzdání úplné. Ruce můžeš mít sepnuté dvacet čtyři hodin denně i bez oddanosti. Prostě je máš jen přiložené k sobě. Jestliže máš ale v sobě živou oddanost, tak zatímco své dlaně přikládáš k sobě, nevznikne žádný problém.

Říkám ti, udrž si lásku uvnitř temnoty nebo uvnitř utrpení či bolesti. Ty a všichni mí žáci si musíte ve svém utrpení uchovat lásku. Můžeš říkat: „Tolik trpím, ale přesto dělám tuhle a tamtu službu.“ Někdo jiný si však může stěžovat: „Ó můj Bože, proč pracuji v dešti? Pracuji v bouři a Guru si doma spí.“ Takhle si stěžuje mysl. Srdce na to namítne: „Tuto službu dělám v dešti, za bouře, díky lásce mého Gurua ke mně a díky mé lásce ke Guruovi.“

Ti, kteří slouží závodům našeho Marathon Teamu, budou říkat, že to dělají z lásky ke mně a díky mé lásce k nim. Pokud moji lásku necítí, budou někde jinde. A pokud já necítím jejich lásku, pak mi už v této práci sloužit nebudou. Je to otázka vzájemné lásky: mé lásky k nim a jejich lásky ke mně. Jejich duše a srdce řeknou: „Guru tu fyzicky v bouři není a já čelím tolika problémům. Jenže Guru ke mně uvnitř každého problému přichází s odpovědí a s řešením.“ Takovýto postoj by žáci měli mít: „Mám problémy, ale můj Guru je tu, aby je ve mně a mým prostřednictvím vyřešil.“

Když máš temná období a dny plné problémů, vždy se snaž cítit, že je to hra — Kosmická Hra. Díval ses na videa o Mahábháratě. Kdo nakonec vyhrál válku? Byli to Pánduovci, dobří a čestní lidé. Utrpení je vždy přítomné. Dokud existuje nevědomost, budeme muset trpět a dostávat kopance, kopance, kopance. Fotbal hrají také dvě strany a jedna z nich nakonec zvítězí. Dobrá strana, která má světlo, musí zvítězit. Zvítězí-li pravda, zvítězí život. Když řekneš „život vítězí“, tak to znamená toto: „Můj Guru je se mnou, ve mně a pro mě.“ Mé božské dítě, vždy měj tuto mantru: „Můj Guru je se mnou, ve mně a pro mě.“ Pak budou všechny tvé problémy vyřešeny.

Ve svém životě se ptej na jednu otázku: staral se o mě nějaký žák stejně jako ty, když jsem před mnoha lety trpěl, když jsem doslova umíral? Můj případ byl naprosto vážný. Byl jsi jediný, kdo věděl, že už nemohu chodit. Vždycky jsi byl se mnou a všude mě doprovázel. Nemohl jsem dýchat a tři dny se normálně nadechovat. Tolik jsem trpěl! Bylo to velice vážné, tehdy mě pět nebo šest lidí masírovalo a kdyby to pokračovalo ještě jediný den, zavolal bych doktora. A co jsi dělal ty? Byl jsi všude, kam jsem šel. Byl jsi to ty, kdo vždycky přišel, když jsem něco potřeboval. Vzpomínáš si na to? Po celou tu dobu jsi byl jediný, kdo neustále zůstával deset metrů za mnou nebo jsi jako jediný stál vedle mě. Mohl bych na to někdy zapomenout?

Ty zapomenout můžeš. Od té doby už jsi měl dvacet miliónů problémů, takže jsi možná zapomněl. Já na to ale nikdy nezapomenu. Několikrát jsem to už vyprávěl. Zatímco jsem tolik trpěl, tvé srdce se naprosto ztotožnilo s tlukotem mého srdce. Sedl jsem si a nemohl se nadechnout, nemohl jsem dýchat a ty jsi mi vždy sloužil — fyzicky, ne duchovně, ne vnitřně. Sloužil jsi mi fyzicky. Jak bych na to mohl zapomenout?

Na druhou stranu, když tě počítač občas odvádí od duchovnosti, řeknu: „Přestaň, přestaň s tím!“ Počítač, internet, e-mail – stejně jako rákšasové z Mahábháraty i tyhle tři věci mohou nést nepřátelské síly. Nesou tolik špatných věcí! Pravdou sice je, že pomáhají lidem, ale z hlediska odvádění lidstva od Božskosti jsou skutečnými viníky. Říkám to už deset let.

Ta jedna dobrá věc, kterou jsi udělal, mi však zůstala v paměti! Když vidím, že děláš něco špatného, řeknu si: „Můj Bože, vykonal pro mě takovou službu!“ Co jsi během těch čtyř nebo pěti dnů udělal, bude navěky přebývat v mém srdci, v mém životním dechu. Všem svým žákům říkám, že když pro mě něco dobrého udělají, navždy si to zapamatuji. A jelikož mezi tvými dobrými skutky může být i pár věcí špatných, proto pak zapomeneš, že jsi pro mě vykonal takový nesmrtelný čin.

Vy všichni jste udělali dobré věci, ale zapomínáte na ně. Chcete si pamatovat jen ty špatné věci, které jste spáchali od počátku Stvoření! Všichni se snažte stále myslet na to, kolik jste udělali dobrých věcí. Špatné věci pak zmizí. Jestliže se ale chcete zpovídat a neustále opakujete: „Jsem hříšník, jsem hříšník, přiznávám se,“ pak hříšníky zůstanete. Místo toho byste měli říkat: „Udělal jsem tuto dobrou věc, udělal jsem tamtu dobrou věc.“ Dá vám to ohromnou radost, ohromné nadšení a ohromnou vnitřní sílu zničit vlastní nebožské vlastnosti. Vždycky říkejte: „Udělal jsem toto, udělal jsem toto, udělal jsem toto!“ Božské síly, které ve vás a vaším prostřednictvím pracovaly, vám přijdou na pomoc.

Tohle měla být má stručná odpověď! Vždy mysli na to, kolik dobrých věcí jsi pro mě vykonal. Když na ně budeš myslet, špatné věci se ti nemohou postavit. Neztotožňuj se s žádnou špatnou věcí, kterou jsi udělal, nebo kterou v budoucnu uděláš — zapomeň na ně! Mysli jen na dobré věci, na ty dobré věci, které pak získají sílu deseti lvů. Pokud přikládáš důležitost špatným věcem, tak i kdyby to byly jen kozy, každá z nich se promění v hladového tygra. Nikdy nepřikládej důležitost věcem, které jsi udělal špatně. Mysli jen na to, co dobrého jsi udělal ty nebo já.

Můžeš dokonce myslet i na to, kolikrát jsem ti vyhuboval! Pokud si na ta hubování vzpomeneš, uvidíš, jestli to bylo pro tvé nebo mé dobro. Bylo to sice pro tvé dobro, víš ale, kdo z toho má nakonec užitek? Já! Není to snad pro mě přínosné, jestliže tě dokážu přeměnit na výborný nástroj? Mezitím dostáváš vyhubováno, ale uvidíš, že to je pro tvé dobro.

Na chvíli, na velmi krátkou dobu, jsem ti dal „prázdniny“ z naší cesty, pro tvé osvícení. Kdo tím trpěl? Trpěl jsem nekonečně víc než ty — „nekonečně“ je to správné slovo! Když jsem tě poslal na prázdniny, moje utrpení bylo nekonečně větší než tvoje. Tím ale temnota pominula a ty teď záříš ve světle. Lidé si neuvědomují, že když trpí, protože jsem na ně byl přísný a navenek jsem nějak zakročil, jsem to já, kdo trpí v nich a jejich prostřednictvím. Když se pak ten jednotlivec vrátí z temnoty ke světlu, váží si mé přísnosti.

Někdy ale lidé dokážou dělat takové hlouposti! Cítí, že musí nejprve projít temnotou, aby si dokázali vážit světla. To je naprosto špatný přístup. Naší filozofií je kráčet od světla k většímu světlu, k hojnosti světla, k nekonečnému Světlu. Nyní máme hojnost světla a míříme k nekonečnému Světlu.

Vypadá to Guru, že ze všech duchovních Mistrů minulosti, kteří k tobě přicházejí, tě Svámí Vivékánanda navštěvuje velmi často a má s tebou blízké spojení, ale současně je na tebe přísný. Stává se vůbec, že ti někdy ukazuje svoji náklonnost a oddanost?⁷

Jednou či dvakrát mě přišli navštívit ve vnitřním světě a měli jsme spolu dlouhou konverzaci. Telefonoval jsem tenkrát své sestře Lily do Indie a ona mi řekla, že už o tom ví, protože v předchozí noci zřetelně viděla, jak Šrí Rámakrišna a Svámí Vivékánanda byli u mě. Pak přišli za ní. Naše rodina má s nimi velmi, velmi blízké spojení.

Včerejší noviny, včetně Indického expresu, vytiskly o Svámím Vivékánandovi mnoho článků. Vyjadřovaly mu svůj obdiv. Indie ještě hluboce spala a on jí říkal: „Vstávej, vstávej, vstávej! Povstaň, probuď se, probuď se!“ A pak jeho nezdolný duch zničil nebo osvítil její letargii. Byl dynamický, dynamický, dynamický!

Na jednom našem vánočním výletě jsem zvedal závaží a Svámí Vivékánanda ke mně vnitřně přišel. Řekl mi: „To není možné!“ A potom poblíž mě odhodil svoji vycházkovou hůl. Když jsem tenkrát zvedával těžká závaží, kolikrát jen ke mně přicházel — někdy i patnáct nebo dvacet dní po sobě. Přicházel na určité místo, díval se a povzbuzoval mě. Také se objevoval, když jsem kráčel po ulici. Byl všude, všude, všude!

Mám s ním bližší než nejbližší spojení. Někteří žáci Svámího Vivékánandy nebo Šrí Rámakrišny tomu stěží uvěří. Na stém výročí Svámího přednesu v Parlamentu světových náboženství v Chicagu, kde se stal nesmrtelným, po mně organizátoři chtěli, abych shromáždění zahájil. Bylo to o Svámího triumfu a Bůh má své vlastní Způsoby. Chicagskou konferenci jsem zahájil modlitbou a meditací.

Duše Ameriky nám dnes žehná. Včera jsme na našem setkání všichni moc pěkně zpívali „Amerika krásná“ a dnešní vystoupení Paree skupiny, ve kterém zpívaly o Svámím Vivékánandovi, bylo opravdu nádherné. Duše, duše, duše!

Dnes ráno v 5:20 mě Vinaya vezl do Goose Pond parku. Vinaya má místní kachny velice rád. Pustil jsem se do své chůze na jednu míli a hned od prvního kroku až do konce se mnou vnitřně kráčel Svámí Vivékánanda. Byl tam velmi hubený jeřáb, který nás pozoroval. Na pozemské úrovni jsem ještě viděl jednoho Inda. Ležel pohodlně na lavičce a v hindštině telefonoval. Bůhví, s kým to telefonoval, jestli to byla jeho žena nebo někdo jiný. Prošel jsem kolem něj a když jsem se vracel, pořád ještě hovořil. Pak jsem šel okolo ještě jednou. Pohodlně jsem kráčel víc než osmnáct minut a Svámí Vivékánanda byl vnitřně se mnou. Povídali jsme si a povídali.

Později mě Vinaya vzal na náš 3100 mílový závod. Svámí Vivékánanda se přišel také podívat. Když jsem se ale potom chystal začít další míli, rozloučil se „Na shledanou“. Tu míli jsem šel tedy sám. Svámí Vivékánanda byl ale se mnou celých osmnáct minut! Není to má mentální halucinace; všechno je to má realizace jednoty s Bohem. Kráčel se mnou s takovou náklonností.

Guru, jednou jsi vyprávěl, že Svámí Vivékánanda k tobě přišel, odebral ti bolest v kolenou a vydrželo to den nebo dva. Zajímalo by mě, jestli jde vysvětlit, proč to udělal, a zda by to udělal znovu.

Na fyzické úrovni mám stejné zkušenosti. Když mi můj čínský doktor dá injekci proti bolesti, cítím se lépe dva týdny. Bolest nezmizí, ale je to lepší, takže jsem v sedmém Nebi. Jenže běda, po dvou týdnech se všechno vrátí a doktor mě musí opět ošetřit. Já mu ale věřím! Mám jej tolik rád. A musím říct, že se ta bolest alespoň nezvětšuje!

Mnoho lidí na tomto světě předvedlo zázraky tím, že se někoho dotkli. Naneštěstí to ale nebyly zázraky, jaké dělal Ježíš Kristus, protože doktoři nejsou jako on. Ježíš Kristus se někoho dotknul, bolest odešla a už se nevrátila. Někteří lidé mi takovýto takzvaný zázrak předvedli, ale trval jen krátce. Potom se problém znovu vrátil.

Neexistuje duchovní Mistr, který by na fyzické úrovni netrpěl. Každý z nich trpěl. Možná jsou duchovní Mistři, kteří fyzicky trpěli mnohem, mnohem víc, mnohem víc než já. Určitě ale není žádný, který by fyzickou bolestí netrpěl.