Když psychická bytost vychází do popředí, je to podobné, jako když se otevírají čakry. Čakry se otevírají různým způsobem. Může to být pocit, jako když se plazí hmyz nebo had. Říká se, že když životní energie proudí středem těla — čemu v sanskrtu říkáme sušumna — je to, jako když se plazí had nebo se to podobá žábě. Může to skákat jako žába, a přitom otevírat čakry. Když ale přichází psychická bytost, je to vždy uprostřed srdce, uvnitř duše. Psychická bytost se nestěhuje. Čakry se otevírají v hrdle, v srdci, u pupku; psychická bytost se však nepřemísťuje sem a tam. Má stálé místo uvnitř srdce.
Někdy, když psychická bytost vychází do popředí, je to jakoby se tě někdo velmi delikátně, velmi jemně, velmi něžně dotýkal. Někdy není cítit ani to. Pokud jsi ještě neochutnal nektar, i kdybych ti milionkrát řekl, jak je sladký, nebude to mít pro tebe žádný význam. A podobně, když říkám, jak je psychická bytost nanejvýš krásná, nepomůže ti to, dokud ji sám nespatříš. Nemůžeš si představit její krásu. Jejími vlastnostmi jsou dobrota a odevzdání. Pláče a pak se odevzdává. Potom přijde matka nebo otec. V tomto případě je matkou nebo otcem myšlena duše.
Abych se vrátil ke tvé otázce; duše nás inspiruje hned od prvního dne, kdy jsme přijali duchovní život. Není jediného dne, kdy by se nás duše nesnažila inspirovat. Říká nám, že máme vstávat v 5:30 nebo 6:00. Jenže my jednou vstaneme a pak si dáme tři týdny prázdniny. Anebo se tři týdny dennodenně modlíme, ale očekáváme nějaké výsledky. Tři týdny vstáváme v 6:00 k meditaci a modlitbě a potom pocítíme, že to k ničemu nevede. Pomyslíme si, že se k nám Bůh otočil zády, anebo že naše modlitba není upřímná. Co následuje? Řekneme si: „Má modlitba je upřímná, ale Bůh se o mě nestará. Nenaslouchá mi. Když se tedy o mě nestará, proč bych se měl snažit vstávat tak brzy ráno a modlit se?“ Tím náš život modlitby a meditace skončí.From:Sri Chinmoy,Za hranice toho, co máme a nemáme rádi, (knižně nevydáno), 2013
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/bld