Žák: „Cítím však, že abych mohl mít nějakou vděčnost, měl bych nejprve kráčet vstříc upřímnosti. Cítím, že pokud dokážu přiznat, že mi chybí spontánní pocit vděčnosti, jsem upřímný. Myslím, že vděčnost, kterou člověk cítí jen na povrchu, není skutečná.“
Sri Chinmoy: Je skutečná. Indové říkají, že když budou dělat džapu, realizují Boha. Ráno můžeš například říkat „Guru“ nebo „Supreme, Supreme, Supreme, Supreme“. Když budeš „Supreme“ opakovat čtyři nebo pět tisíckrát, možná to zpočátku nebude vycházet z hloubky tvého srdce. Upřímnost se k tobě nemusí dostavit hned na začátku. Když se pokusíš v běhu na sto metrů běžet co nejrychleji, ale předtím se nerozběháš, nerozcvičíš se, neprotáhneš si nohy, jak můžeš dosáhnout té největší rychlosti? To se ti nepodaří. Potřebuješ se na ni připravit.
Pravda, tvrdím, že uvnitř vděčnosti lze nalézt všechno. Když si vypěstuješ vděčnost, najdeš uvnitř ní všechno. Potřebuješ ale také ostatní božské vlastnosti, jako například prostotu. Mysl musí být velmi prostá, srdce musí být čisté a celý život musí být dětsky upřímný. Jsou to taková protahovací cvičení. Když nebudeš dělat protahovací cvičení, když se nerozběháš, jak bys mohl sprintovat nejrychleji?
Říkáš, že dokud nemáš upřímnost, vděčnost je zbytečná. K čemu by mohla být vděčnost dobrá, když není upřímná? Já ale tvrdím, že i k získání upřímnosti potřebuješ udělat několik přípravných kroků. Musíš začít s duchovními cvičeními, jako je džapa. Opakuj „Supreme, Supreme, Supreme“ nebo dělej nějakou jinou duchovní činnost — to bude tvé protahovací cvičení, tvá rozcvička. Potom po několika minutách bude tvým cílem běžet nejvyšší rychlostí. V tu chvíli vděčnost přijde jako nejrychlejší sprinter.
Na začátku tedy musíš dělat džapu nebo nějaká jiná duchovní cvičení, třeba zazpívat několik duchovních písní. To jsou tvá protahovací cvičení. Když budeš zpívat Tomare rakhibo, Jiban debata, Bhulite diyona nebo jiné oblíbené písně, pomůže ti to vynést do popředí nejupřímnější vděčnost. Abychom dosáhli nejvyšší příčky, abychom ze sebe dostali to nejlepší, potřebujeme se nějak připravit. Dokonce i v autě, když dáš nohu na pedál a hned budeš chtít jet stovkou nebo stodvacítkou, můžeš poškodit auto a zranit se.
Vděčnost musí přijít kousek po kousku. Nepřichází naráz. Postupně, postupně se někteří sprinteři naučí dosáhnout své nejvyšší rychlosti během okamžiku, zatímco ostatním to trvá déle. Pokud ti zpočátku trvá vynést svou nejhlubší vděčnost do popředí, řekněme patnáct nebo dvacet minut, procvičováním to můžeš postupně zkrátit na pět minut nebo dokonce tři.
Je to jasné? Jsou to roztomilé otázky, moc pěkné otázky!From:Sri Chinmoy,Za hranice toho, co máme a nemáme rádi, (knižně nevydáno), 2013
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/bld