Neměli bychom přemýšlet ani o budoucnosti. Jediná věc, o kterou bychom se měli starat, je přítomnost. Když budeme myslet na budoucnost, včetně našich obav a úzkostí z ní, nikdy nemůžeme kráčet kupředu. Budoucnost je samá nejistota. Dokonce i Sám Nejvyšší mění svůj Názor. Dnes může říct: „Budoucnost bude vypadat takto,“ ale v příští chvíli k našemu největšímu úžasu svůj Plán může změnit.
Je to jako s fotbalem. Když hraješ fotbal, můžeš si být v jednu chvíli jistý, že určitý hráč dá gól pravačkou. Jenže běda, v posledním okamžiku použije svoji levou nohu. Nebo si můžeš myslet, že se pokusí dát gól, on ale přihraje míč někomu jinému. Nějaký hráč se k tobě blíží a snaží se vstřelit branku. Myslíš si, že k tomu použije pravou nohu, ale on vystřelí levou. Nebo tě napadne, že poběží určitě směrem k brance, avšak on nahraje míč někomu jinému. Takhle to funguje v našem každodenním životě.
Co víme, je to, že náš tým ten gól nakonec dá. Buď jej dáš ty nebo tvůj bratr anebo někdo jiný; toto víme. Finální závěr Kosmické Hry známe. Finálním závěrem je Vítězství Božského. V televizi ses díval na videa o Mahábháratě. Dobří lidé, Pánduovci, v ní trpí, trpí, trpí a trpí! Dají se vůbec Pánduovci a Kuruovci srovnávat? Pánduovci trpí, trpí a trpí, ale Šrí Krišna je tam vždy pro ně. Taková je Kosmická Hra. Šrí Krišna trpí uvnitř Pánduovců a s nimi. A co následuje? Ví, že Pánduovci nakonec vyhrají. Je Samotným Bohem, ale musí opustit své místo se všemi svými lidmi a vytvořit království někde jinde. Všechno je to součástí Kosmického Plánu. Až nastane čas, zvítězí v božském Vítězství.
Nemysleme na budoucnost. Čím víc přemýšlíme nad budoucností, tím více zmatků vytváříme. A když myslíme na minulost, vidíme, že nás jen dokáže vracet zpátky, zpátky, okamžitě zpátky. Pak jdeme na začátek a musíme naši cestu začít znovu. Ve chvíli, kdy pomyslíme na minulost, silný řetěz nás táhne zpátky. A když pomyslíme na budoucnost, všechno je nejisté. Pravda, v jistém smyslu máme jistotu, že na konci je božské Vítězství. Jenže pokud mezitím chceme spatřit světlo určitým způsobem, dokonce i když jsme si jistí, kde to světlo najdeme, můžeme poznat, že je někde jinde.
Vždy nastávají chvíle, kdy nečekáme, že se hra vyvine jiným způsobem. Vzpomeňme si na Sunila 4. Žil o pět let déle, než mu určil osud. Jak ale můžeme vědět, jestli neměl silnou touhu jednoho dne vyšplhat na Himálaj? Jak víme, zda nechtěl ještě jednou přeplavat kanál La Manche? Podívejme se na jeho budoucnost, kterou si představoval růžově. Myslel si: „Udělám toto, udělám tamto, zlepším si své zdraví.“ Vyšplhal už na tolik hor a doufal, že jednoho dne zdolá Himálaj. Věřil, že ještě jednou přeplave kanál La Manche. Když myslíme na budoucnost, je to všechno o naději.
Někdo studuje na střední škole. Myslí si a plánuje, že bude promovat, dostane bakalářský titul a pak magisterský. Plánování není špatné, ale když myslí jen na budoucnost, plýtvá svým časem. Když studuje na úrovni střední školy, měl by myslet jen na bezprostředně následující krok — vysokou školu — na nic víc. Měl by myslet jen na jeden krok. Pokud by však byl opravdu moudrý, myslel by jen na své současné studium a na vysokou školu by ani nepomýšlel. Nejprve musí dokončit střední školu. Dokud dokončuje středoškolské vzdělání, ať myslí jen na to. Jinak se bude potýkat s nejistotou. Cíl má, ale cesta k němu není přímá, klikatí se, vždycky se klikatí.
Říkáme, že existuje zlatá cesta, jenže člověk po ní může kráčet jen s ohromnou aspirací — s neustálým, nejintenzivnějším vnitřním pláčem. Kolik lidí si ale dokáže udržet vnitřní pláč dvacet čtyři hodin denně? Ano, existuje zkratka — zlatá cesta. My si jí ale nemusíme být vědomi. Možná víme kde je, ale jak se na tuto cestu dostat? Přijít k ní dokážeme jen s pomocí neustálé modlitby a meditace. Jinak se naše cesta podobá hadovi. Klikatí se dál a dál.
Dělat si starosti o svou minulost, čeho jsme v ní již dosáhli, nebo o to, co se v budoucnosti přihodí, ničemu nepomáhá. My potřebujeme světlo, více světla, hojnost světla. A pak také musíme vědět, že bychom nikdy neměli s temnotou bojovat. Temnota musí být osvícena. Některé země bojují, bojují a bojují, ale kde je nějaké uspokojení? Jestliže chceme mít opravdovou radost, rčení „oko za oko“ nezafunguje — nikdy! Nemůžeme s temnotou bojovat. Ano, můžeme, ale temnota na nás pak také zaútočí.
Světlo nebojuje, pouze osvětluje. V našem případě máme světlo zde, v přítomnosti. Světlo, které nám přítomnost dává, nebo které v současnosti máme, musíme zvětšit. Jeho zvýšením se můžeme pokusit osvítit nejistou budoucnost, v níž si představujeme, co všechno se může přihodit. Pokud budoucnost osvítíme, přestane být budoucností a stane se dneškem. Stane se touto chvílí. Když vlastníme světlo, ukáže nám, jestli nám v následujících deseti krocích hrozí nějaký problém nebo zda je to cesta bez nebezpečí. Jestliže ale světlo nemáme, pak je pro nás každý příští krok neznámý. Abychom viděli budoucnost, potřebujeme zvětšit naše vnitřní světlo.
Čím více vnitřního světla máme, tím dále vidíme. Můžeme to pak nazývat budoucností, anebo můžeme říkat, že skutečnost před námi vstoupila do našeho dnešního života. Skutečnost v budoucnosti zůstává, ale protože je příliš vzdálená, s naším světlem ji již nevidíme. V tu chvíli pouze cítíme, že je na dosah ruky nebo uvnitř nás.
Mé duchovní děti, má rada vám všem tedy zní: vždy se snažte vidět světlo uvnitř vás. Toto světlo bude vždy vědět, co má být spatřeno. Jestliže se bojíte, přestaňte mít strach. Pokud víte, že vaše minulost je odrazující, nemyslete na ni. V každé chvíli se musíme snažit osvítit se a také si odpustit. Bůh nám odpouští, pravda. Bůh nám sice odpouští, ale my nikoliv a stále myslíme na minulost: „Tohle jsem udělal špatně, tamto jsem udělal špatně.“ Když se budeme k Bohu modlit, odpustí nám. Avšak my sami nezapomínáme, kolik zlých věcí jsme dříve udělali! A občas se dokonce stává, že i když nám Bůh už určitě odpustil, my si myslíme, že tomu tak není.
Pokud si nedokážeme odpustit a pořád se v myšlenkách vracíme k našim špatným činům, pak ani Boží Odpuštění není trvalé. Získali jsme sice Boží Odpuštění a Sám Bůh ví, že nám opravdu již odpustil. My si ale stále myslíme: „Ó můj Bože, jak bys mohl zapomenout, co jsem provedl? Jak bys mi mohl odpustit? Jak bys mi tohle mohl odpustit?“
Zapomeň na minulost! Pravda, v minulosti se stalo i mnoho dobrých věcí, jenže zatímco se snažíš ty dobré věci vynést do popředí, hladový tygr tě chytí i s nimi. Řekněme, že když ti bylo pět nebo šest let, udělal jsi něco velmi, velmi dobrého, nebo se něco velmi dobrého přihodilo ve tvém životě. Vracet se ale právě teď k pěkným vzpomínkám je ztrátou času, protože máš v tomto stádiu života už tak spoustu problémů. Co máš dělat? Co všichni máme dělat? Zvětšovat a zvětšovat naše světlo. Jednou pak přijde doba, kdy dokážeme bezpečně vynést do popředí všechny ty dobré věci z minulosti.
Vždycky říkám, že dnešní problémy úplně stačí, abychom z nich byli nešťastní. Proč tedy myslet na problémy včerejška či zítřka ? Máme snad pocit, že nám dnešní problémy nestačí? Platí pro každého, že úplně stačí! Tato chvíle docela stačí. Pokud závisíme na Boží Vůli, modlíme se a meditujeme, pak jsme právě teď v bezpečí. V příští chvíli se můžeme znovu modlit a meditovat, abychom Boha potěšili Jeho vlastním Způsobem pomocí naší oddané, nezištné služby, a tak budeme opět v bezpečí.
Říkám vám, že služba, kterou pro mě někteří z vás vykonáváte, není v žádném případě podřadná meditaci. Do určité míry je i lepší, protože zatímco sloužíte Nejvyššímu ve mně, ve svém Mistrovi, jste zcela bdělí. Někteří z vás pracujete s elektřinou. Pokud byste nebyli ostražití, mohla by vás zabít a šli byste do Nebe. Nechci, abyste odešli do Nebe takovýmto způsobem! Zatímco meditujete, můžete občas jen lenošit. Podíváte se třeba na moji transcendentální fotografii, pět minut meditujete a pak usnete. Když ale pracujete s elektrickým proudem, jde snad při tom usnout? V mnoha případech je tak vaše oddaná služba nekonečně efektivnější než samotná meditace. Když pracujete intenzivně, nedovolujete žádným myšlenkám, aby vám vstoupily do mysli. Později si sice můžete na pět minut odpočinout, ale během práce to nejde. Jestliže ji na půl hodiny nebo na hodinu přerušíte, naberete ve svém důležitém úkolu zpoždění. A pokud by vám chyběla koncentrace, pak byste se mohli zranit.
Když se ti meditace nedaří a dokonce při ní usínáš, nic tím neztrácíš; pouze tím oddálíš realizaci třeba o dva dny. Když ale pracuješ s ohromnou intenzitou, neděláš žádné chyby a nezraníš se, můžeš vidět, jak intenzivně se soustředíš.
Soustředění je v životě velmi důležité. Když se soustředíš, nemohou k tobě přijít špatné síly. Když se soustředíš, přijde dobrá myšlenka. I já říkám, stejně jako ostatní duchovní Mistři, že oddaná služba je nesmírně důležitá. Zatímco sloužíš, nemůžeš myslet na špatné věci, nemůžeš se rozhlížet kolem. Pracuješ na vážných a důležitých úkolech. Když boříš zeď nebo když něco stavíš, v každé takové chvíli ti hrozí nebezpečí. Jestliže se ale snažíš meditovat a přitom usneš, je na tom něco nebezpečného? Ve své meditaci děláš velmi rychlý pokrok, pouze když jsi velmi upřímný a intenzivní.
I kdybys ale dělal v meditaci ten nejrychlejší pokrok, cesta oddané služby je jednodušší. A chceš-li něco udělat pro lidstvo, musíš mu tuto službu nabídnout. Jako hledající vyhlížíš svoji vlastní realizaci. Pokud ale děláš nezištnou službu, ať je jakákoliv, vykonáváš ji pro lidstvo. Naproti tomu modlitbu a meditaci můžeš dělat jen pro sebe, i když během modlitby a meditace můžeš říct, že jejich výsledky nabízíš lidstvu.
Z praktického hlediska je nezištná a oddaná služba důležitá. Když fyzicky pracuješ, v tu chvíli se velmi silně soustředíš. Kdybys udělal chybu, mohl by se dům, na kterém pracuješ, zbořit nebo začít hořet. Když ale nebudeš meditovat upřímně a oddaně, s domem se nic nestane; jen se opozdí tvůj vnitřní pokrok. Vidíš ten rozdíl?
Vrátím se k otázce. Na minulost teď nemysli. Kromě těch špatných věcí se v ní stalo i mnoho dobrého. Když se to ale právě teď pokusíš vynést do popředí, budeš mít potíže kvůli chybám, které jsi rovněž udělal. Ty špatné věci se snaž pohltit nebo je nech spát. Až přijde čas, dobré zážitky vyjdou do popředí jako jelen, kterému pokyneme a on k nám přijde se všemi těmi dobrými věcmi, co jsme v minulosti udělali.
A zároveň nikdy nemysli na budoucnost! Mysli jen na dnešek. Jen Bůh Sám ví, co se stane už v příští hodině. Budoucnost nevidíme. Možná o ní mohou přijít dobré myšlenky a pozvednout tě, ale také mohou přijít ty špatné a pohltit tě. Aby ses stal dobrým člověkem, současná vteřina ti úplně stačí, a tak se jím musíš pokusit stát právě teď. Pokud chceš myslet na následující dvě hodiny, můžeš to se svou představivostí udělat. Během těch dvou hodin se ale může stát tolik věcí! Nehody se stávají během mrknutí oka. Jedeš třeba na Manhattan a jsi si jistý, že tam budeš za půl hodiny. Stane se však nějaká nehoda a běda, vznikne zácpa. Pak uvidíš, že tvé myšlení nemá s realitou nic společného.
S božským přístupem si řekneme: „Skutečnost dneška, skutečnost tohoto okamžiku, mi úplně stačí. V tuto chvíli procházím tolika vnitřními krizemi a vnějšími překážkami. Vnější překážky a vnitřní krize svázaly tuto chvíli, a tak je musím rozmotat.“ Nikdy ale zároveň nemysli na dobré věci z minulosti. Jsou jich milióny, ale nikdy na ně nemysli — nikdy! Pokud máš sto dolarů duchovního bohatství, jen je bezpečně ulož do trezoru. Staneš-li se v tuto chvíli dobrým člověkem, přidáváš tam další dolar. Vždy přidávej, přidávej, přidávej a nikdy nemysli na zítřek.
Lidé, kteří myslí na zítřek nebo pozítří nebo na příští měsíc, nemají dostatek víry v Boha. Lidé se spoustou víry, s nezměrnou vírou v Boha, říkají: „Bůh se o mě postaral až do dneška, zítra se o mě postará také. Mým úkolem je modlit se za Boží Vítězství. Mým úkolem je modlit se pro Boží Ochranu.“ Když milujeme Boha, utváří nás a formuje svým vlastním Způsobem. Tvá víra v Něj určuje tvůj život, ať už ten současný, minulý nebo budoucí. Máš-li víru v Boha, On se postará o tuto chvíli i o tu příští. Postará se o všechny následující chvíle. Ty jen zůstaň dobrý v tomto okamžiku, v tuto hodinu, v tento den. A až přijde zítřek, znovu udělej to samé.
Nemysli na zítřek, co ti nabídne nebo čím se staneš. Udělej vše potřebné již dnes. Zítřek přijde sám a ty uděláš to stejné. Potom přijde automaticky pozítří. Nemysli na zítřek a na to, jak se v něm zachováš. Když se dnes zachováš správně, pro tento den to zcela stačí. Stejnou vnitřní radost a sílu, kterou jsi z toho dostal, dostaneš zítra znovu. Nepřenášej však zítřek do dneška. Zítřek je sám o sobě připraven k tobě přijít. Zítřek klepe a klepe a klepe na tvé dveře, ale ty ještě nejsi připravený je otevřít. Zítřek, tvůj přítel nebo nepřítel, klepe a klepe, jenže ty ještě nejsi připravený, nejsi připravený. Až budeš, potom dveře otevřeš a uvidíš, že přišel přítel.
Nemysli na minulost a nemysli na budoucnost, mysli jen na současnost. Současnost musí být plná odhodlání a víry — víry nejen v Boha, ale i v sebe. Když nemáme víru sami v sebe, nebude záležet na tom, kolik víry má Bůh v nás — nebude to fungovat. Když si věříme, Bůh nám dá víc a víc a víc víry. Lidé vždycky říkají: „Nevěřím si. Bože, dej mi víru.“ Jenže Bůh namítá: „Když nemáš víru sám v sebe, kde je potom tvá nádoba? Kam mám vložit své Požehnání? Jsem připravený ti dát své Požehnání, ale ty nemáš nádobu.“ Věřit si znamená mít nádobu, do které může Bůh vložit své Světlo a Blaženost. Pokud si nevěříme, nádoba nám chybí. Bůh se ptá: „Jsem připravený ti dát své Požehnání, ale jak si ho udržíš? Kde máš nádobu?“ Nádobou nazýváme vnímavost. Máme-li vnímavost, Bůh může do naší nádoby vlévat svá Požehnání.
Žádná minulost, žádná budoucnost — pouze současnost, současnost, současnost! Měj víru v Boha. Měj víru v sebe. Měj víru ve svou duši. Měj víru ve svého Mistra. Pak se tvá cesta vyčistí. Nemusíš vidět cíl. Cíl sám k tobě přichází.
BLD 21. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázku doma 17. března 2002
↩BLD 21,6. Sunil, dlouholetý žák Sri Chinmoye, opustil tělo neočekávaně v roce 2002, když mu bylo padesát let.↩
From:Sri Chinmoy,Za hranice toho, co máme a nemáme rádi, (knižně nevydáno), 2013
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/bld