Služba

Služba pro nás může udělat mnoho věcí. Ze všeho nejdříve bychom si měli uvědomit, že služba vykonaná v božském duchu je největší příležitostí k poražení naší pýchy a ješitnosti a vymazání otisku našeho ega. Právě v zasvěcené službě vidíme univerzální harmonii a vrůstáme do univerzálního vědomí. Naše vůle se stává Boží Vůlí. To, čemu říkáme služba, není nic jiného než naplnění božské Vůle. Tady na zemi má jeden člověk určitou schopnost. Jiný člověk má potřebu. Schopnost a potřeba se musí sejít. Nabídnutá schopnost znamená nejen naplněnou potřebu, ale také rozpoznání schopnosti a její ocenění. Samotná schopnost získává jenom částečné uspokojení. Když ale schopnost běží bok po boku s potřebou, zasvitne naprosté uspokojení.

„Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“ Tato pravda je v našem každodenním životě naprosto použitelná.

Člověk musí mít mysl naplněnou Bohem, a v tomto stavu božské koncentrace by měl sloužit lidstvu. Právě v tom okamžiku se služba sama o sobě stává nejvyšší odměnou. Třebaže meditace a služba tvoří na poli duchovnosti naprosto odlišné přístupy, práce a zasvěcená služba nejsou nic jiného než čistá meditace.

Krišna nám teď říká o požitku a bolesti. „Smyslový požitek končí bolestí. Moudrý se proto straní smyslového požitku. Neustálá sebekázeň je skutečným a trvalým štěstím.“ (5.22-23)

Nepřetržitá sebekázeň dává zasvitnout sebeovládání. Existence světa a činnost světa jsou dány k službám sebeovládání. Nejsnazší způsob, jak dosáhnout sebekázně, je vydat se cestou sebezasvěcení. Zasvěcení svého života je vždy požehnáno osvícením duše. Nepokojné síly našich smyslů se musí poklonit osvícení duše. Ten, kdo má vnitřní osvícení, ví, že jeho existence na zemi je ztělesněním Boha a jeho činy jsou vyjádřením Boha. Cítí, že on nikdy není tím, kdo koná; je pouhým nástrojem.

Z Gíty se dozvídáme, co je to tělo. „Tělo je město za devíti branami.“ (5.13)

Citujme Wesleye La Violetta v “Nesmrtelné písni“ (Bhagavadgítě):

> Tělo je město s mnoha branami,

> ve kterém panující mysl může klidně odpočívat.

> V tomto městě je posvátný Chrám Ducha, Mysli,

> kde není žádné touhy konat,

> ani žádné pohnutky,

> však přesto je zde vždy radostná ochota

> uposlechnout Povinnost, když zavolá.

> — Bhagavadgíta (5.13-14)

Je pravda, že tělo má posvátný chrám. Stejně tak je pravda, že tělo samo o sobě je posvátné. Vděčně přivítejme přesvědčivé tvrzení Walta Whitmana:

> Je-li něco posvátného, pak je to lidské tělo.

> — Walt Whitman

Dnes je tělo nepřekonatelnou překážkou. Avšak zítra toto tělo může být a také bude pýchou Božskosti, protože v něm a s jeho pomocí ukazuje Bůh světu, jak vypadá, co dělá a čím je.

Na konci této kapitoly Krišna odhodlaně tvrdí, že k tomu, aby člověk žil a vlastnil Božskost, se musí zcela zříci smyslnosti. Tygr—chtíč musí být poražen. Aspirant se musí neustále zaměřovat na svého Osvoboditele. Vskutku, jedině pro takového člověka je Cíl, jedinečná spása.

From:Sri Chinmoy,Komentář k Bhagavadgítě, Madal Bal, 2010
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/cbg