Kapitola IX: Nejvyšší tajemství

Nejvyšším tajemstvím je nejvyšší Poznání. Nelze jej povědět. Musí se realizovat. Toto nejvyšší tajemství je napsáno zlatým písmem v nejvnitřnějších zákoutích každého božsky lidského srdce. Nikoho neodmítá — ne, dokonce ani toho, kdo je veskrze hříšný. Ten, kdo nemá víru v Krišnova slova, neunikne z okovů nevědomosti. Mít víru znamená mít neobyčejné štěstí. Tak jako příkladná oddanost, i víra potřebuje osobního Boha, a ona jej má. Víra není slepé přesvědčení. Víra není slepé, nepodmíněné odevzdání se svatým knihám. Víra znamená vědomé uvědomění si vlastní neomezené svobody.

Krišna říká: „Ach Ardžuno, spása není pro toho, kdo nemá víru. Ten, kdo nemá víru, je navždy svázaný smutkem života a bolestí smrti.“ (9.3) Ten, kdo kráčí po cestě víry, spatří tady na zemi na vlastní oči nejvyšší Pravdu. Odhodlání aspirujícího srdce hledajícího je jeho mystickou vírou. Přesvědčení odhalující duše hledajícího je jeho triumfující vírou. Obyčejného, neaspirujícího člověka udržují nad vodou světy falešných nadějí. Avšak člověk víry žije neustále ve světech mocného ujištění. Radostně a bezvýhradně vrší k oltáři Boha větší a větší zásoby ryzí víry. Není nutno dodávat, že jeho duše velmi rychle rozkvétá.

Krišna s úsměvem říká: „Pošetilci Mě přehlížejí, znevažují Mé lidské inkarnace, neboť nevědí, že Já jsem všech bytostí Pán Nejvyšší.“(9.11)

Poznat Avatára není snadné. Buď člověk potřebuje požehnání samotného Avatára, nebo musí mít dar vnitřní vize. Aby ­aspirující člověk poznal Avatára, musí se připravit. Musí se stranit smyslových požitků. Nesmí být ovládán vášní. To on musí ovládat vášeň. Neustále musí vdechovat dech čistoty. Musí odbourat strach. Musí rozbít pochybnost. Musí vzývat mír. Musí vstřebávat radost.

Není zapotřebí nesrozumitelných rituálů a obřadů. Jediné, co je potřeba, je sebedávání. On přijme všechno s nejvyšší radostí. Svou vnitřní cestu můžeme začít tím, že Mu budeme nabízet listy, květy a ovoce. I sebemenší skutek nabízení Bohu znamená nejopravdovější krok na cestě sebeobjevení a objevení Boha. Přemýšlíme. Nabídneme-li Bohu své „přemýšlení“, už samotná skutečnost, že jsme nabídli svou myšlenku, nás nakonec ztotožní s Bohem-Myšlenkou. Obyčejný člověk má pocit, že myslí právě proto, že žije. Descartes se na tuto věc dívá zcela jinak:

> „Myslím, tedy jsem.“

> — René Descartes

Toto „jsem“: „já jsem“, není jen plodem stvoření, ale také dechem stvoření. Bertrand Russel pronesl významná slova:

> Lidé se bojí myšlenky více než všeho ostatního na světě — více než zkázy, dokonce i více než smrti.“

> — Bertrand Russel

Dokážeme-li objevit pravou, božskou myšlenku, Bůh ihned požádá či přiměje čas, aby byl na naší straně. Jedině čas nám pomůže cítit dech Pravdy a dotknout se Božích Nohou. Pokud to opravdu chceme, můžeme vlastnit Čas Věčnosti. Slova Austina Dobsona jsou sladká a plná významu:

> Čas běží, říkáte! Ach ne! Běda, Čas stojí, my běžíme.

> — Austin Dobson

Sloužíme. Sloužíme-li v lidstvu Jemu, Jemu samotnému, ztotožňujeme se s Jeho absolutní Skutečností a Jeho univerzální Jednotou. Nesmíme zapomínat, že svou zasvěcenou službu musíme poskytovat s přílivem nejčistšího nadšení.

Verš dvacet devět je všeobecně známý a oblíbený: „Pro Mě jsou všichni stejní, Mně nikdo není milý ani nemilý. Moji milující oddaní, kteří Mě uctívají, jsou ve Mně. A Já jsem také v nich.“ (9.29) To je zkušenost, která životu pravého hledajícího dodává značnou útěchu. Neexistuje žádná zvláštní výsada. Každý dostal stejnou příležitost. Není nutné připomínat, že pravý oddaný již prošel náročnými duchovními disciplínami. Když teď vyrůstá v opravdového oddaného a stává se Krišnovi drahým a blízkým, měli bychom si uvědomit, že sklízí plody své předchozí železné disciplíny a přísného odříkání. Bez práce nejsou koláče. Bez upřímnosti není úspěchu. Mějte aspiraci. Urychlí váš pokrok, vnitřní i vnější.

Oddaný aspiruje. V jeho aspiraci přebývá Sri Krišna. Oddaný realizuje. Ve své realizaci odhaluje, že Krišna je jeho věčným dechem. Oddaný není nikdy sám. Objevil neomylnou pravdu, že jeho sebeobětování jej sjednocuje s jeho Pánem. Čím více se vědomě nabízí Pánu, tím pevnější se stává jejich božské pouto sblížení, ba co více, jednoty.

Anitjam (pomíjivý, prchavý) a asukham (neradostný, smutný). Vnější svět přebývá v našem pozemsky spoutaném vědomí. Toto pozemsky spoutané vědomí lze pomocí aspirace, oddanosti a odevzdání přeměnit na Věčné Vědomí. Věčné Vědomí je domovem trvalé radosti. Osvobození musíme dosáhnout v tomto světě. Každý člověk se s nadějí rád podepíše pod nebojácné Emersonovo prohlášení:

> Jiný svět! Neexistuje žádný jiný svět. Tady, nebo nikde, toť vše.

> — Ralph Waldo Emerson

Díváme-li se na svět svým vnitřním zrakem, je krásný. Tato krása je odrazem naší vlastní Božskosti. Bůh-Krása považuje naše aspirující srdce za svůj věčný Trůn. My, hledající Nejvyššího, nemůžeme nikdy souhlasit s Nietzscheho pyšnou filozofií. Pronesl:

> Svět je krásný, má však nemoc jménem člověk.

> — Friedrich Wilhelm Nietzsche

Naopak, my můžeme jednoznačně říci, že svět je krásný, protože jej osvěcuje nebeská krása jménem člověk.

Anitjam a asukham nemohou zničit srdce pravého hledajícího. Jeho víra je provdána za jeho zlatý osud. Takový hledající zpívá a zpívá:

```

Mé věčné dny pádí časem;

hraji na Jeho Flétnu rapsodie.

Nemožné skutky se již nemožnými nezdají;

v poutech zrození nyní září Nesmrtelnost.

```

From:Sri Chinmoy,Komentář k Bhagavadgítě, Madal Bal, 2010
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/cbg