Jestliže někdo cítí, že smyslový požitek a nejvyšší radost jsou jedno a totéž, je zcela na omylu. Požitkářství a Cíl života se spolu nemohou sejít a také se nikdy nesejdou.
Aby člověk spatřil Boha, musí být praktický, nanejvýš praktický, jak ve světě realizace, tak i ve světě projevení. Nikdo nemůže být praktičtější než ten, kdo je obdařen duchovními vlastnostmi. Jeho život vedou, ochraňují a osvěcují božské síly.
Strach se bojí zůstat s člověkem, který má naprostou víru v Boha. Jeho srdce je čistotou. Jeho mysl je svobodou. Neupřímnost? Neví, co to je. Svou lásku používá k tomu, aby miloval lidstvo. Na oplátku očekává lásku jen tehdy, je-li to Vůle Boha. Ostrou sekerou světla moudrosti zcela zničil kořen očekávání, ba dokonce i strom pokušení, a nabízí svou službu Nejvyššímu v lidstvu. Neustále v něm dýchá blaženost oddanosti a ticho meditace. Násilí je příliš slabé na to, aby proniklo do pevnosti jeho myšlenky, slova a činu. Má nejčistší upřímnost. Je nejmocnější sebeobětavostí. Nenosí na své hlavě korunu vyrobenou člověkem, ale korunu stvořenou Bohem a Bohem opatrovanou. Jméno této božské koruny je pokora.
Ten, koho pohltily nebožské síly, je nejenom neduchovní, ale také v nejčistším slova smyslu nepraktický. Nikdy nemůže zůstat sám, dokonce i když si to přeje. Ješitnost, hněv, okázalost a ego jej burcují z dřímoty a nutí ho, aby s nimi tancoval. Nevědomost přichází tajně, avšak rychle, a připojuje se k jejich tanci. A pak je radostně a triumfálně učí tanec zkázy.
Své ego používá k tomu, aby koupil svět. Svůj hněv používá k tomu, aby oslabil a potrestal svět. Ješitnost a okázalost používá k tomu, aby získal svět. Vědomě nabízí sám sebe k oslavě smyslového požitku. Běda, jemu samotnému se nedaří spočítat své neskutečné plány, protože je jich nespočet. To, co je mu zcela vlastní, je jeho sebechvála. A ve skutečnosti sebechválou také neomylně je.
Dobročinnosti a lidumilství říká: „Podívejte, vás dva posílám do světa. Pamatujte si, že vás světu nedávám. Vraťte se se slávou. Vraťte se brzy!“ Dobročinnost a lidumilství pokorně poslechnou jeho rozkaz. Běží vstříc světu. Dotknou se světa. Nakrmí svět. Nezapomenou svému pánovi přinést ze světa slávu. Jejich pán získá kýženou odměnu: slávu. Avšak běda, k jeho naprostému překvapení slávu vystřídá marnost.
Jeho život tvoří spojnici mezi hříchem a peklem. Co je hřích? Hřích je chuť nedokonalé nevědomosti. Co je peklo? Peklo je nemilosrdné mučení neuspokojených tužeb a radostné objetí naplněné nevědomosti.
Hledající musí nejdříve přijmout nevědomost a poznání odděleně. Později si uvědomí, že „To“ existuje jak v nevědomosti, tak i v poznání. Zažehněme plamen své aspirace oduševnělou naukou Íša upanišady:
> Avidyayā mṛtyuṃ tīrtvā…
> — (Íšópanišad 11)Nevědomostí překračuje smrt;
poznáním se raduje z Nesmrtelnosti.Kapitola končí slovem šástry (písma). Šástrám se nelze vysmívat. Šástry jsou vnějším dosažením vnitřních zážitků a uvědomění zřeců Pravdy. Nejvyšší cíl není pro ty, kteří shlíží na duchovní zážitky a realizace zřeců dávné minulosti. Dělají himálajskou chybu, jestliže na základě svých vitálních pohnutek cítí, že mohou cvičit meditaci a naučit se tajům vnitřní disciplíny bez cizí pomoci. Osobní vedení je zcela nezbytné.
Je snadné říci: „Kráčím po své vlastní cestě.“ Je snazší oklamat sám sebe. A nejsnazší je nechat hladovět vlastní vnitřní Božskost, která se chce projevit a odhalit.
Učitel ukládá žákovi: „Ach, můj Ardžuno, drž se šáster.“ (16.24)From:Sri Chinmoy,Komentář k Bhagavadgítě, Madal Bal, 2010
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/cbg