Duchovní růst vašeho dítěte

Buď spontánní jako dítě

```

Buď spontánní jako dítě.

Dítě se nesnaží získat

nic nepřirozeného.

Nesnaží se být někým nebo něčím jiným.

Přistupuje k Bohu

přirozeným způsobem.

```

Dítě by se mělo učit duchovnost od prvního okamžiku, kdy spatří světlo dne. Když dítě poprvé zapláče, matka se musí zeptat sama sebe, proč dítě zaplakalo. Je to proto, že dítě poprvé spatřilo moře nevědomosti a polekalo se, nebo je to proto, že mu chybí světlo a blaženost, které bylo zvyklé zažívat?

Pokud matka cítí, že dítě vystrašilo moře nevědomosti, vnitřně mu musí říct, že toto moře nevědomosti má krátký život a že brzy poplave v moři moudrosti a bude se těšit z nejvyššího uspokojení. Jestliže matka cítí, že to, co přinutilo dítě plakat, je oddělení od Nebeského Světla, potom mu musí vnitřně říct, že Bůh je nejen v Nebi, ale také na zemi. Musí dítěti říct, že ho Bůh seslal na zem, aby splnilo zvláštní účel. V obou případech musí matka promluvit k vnitřní skutečnosti dítěte, kterou je duše.

Také navenek můžete začít duchovní cestu dítěte ve velice útlém věku — dokonce už v šesti měsících. Dítě třeba neumí říct ani slovo, ale například jste-li křesťané, můžete mu ukázat obrázek Krista. Bůh se vyjadřuje prostřednictvím krásy, takže mu také můžete ukázat něco krásného, jako je květina. Dítě dokáže vnímat krásu květiny. V tu chvíli je květina sama o sobě pro dítě Bohem. Později, když už dítě umí mluvit, ať řekne jako svou modlitbu několikrát ,Bůh‘. Jak poroste, může se učit vyšší meditaci.

Jedinou pravou svobodu dáte svému dítěti ve chvíli, kdy mu dáte pravdu, skutečnost. Pravá svoboda nespočívá v tom, že někoho udeříme nebo budeme chodit jako pobuda. Ne! Pravá svoboda spočívá v tom, že děláme všechno tak, jak Bůh chce, abychom to dělali. To je svoboda. Bůh je veškerým světlem, veškerou svobodou a jedině pokud Jej posloucháme, máme pravou svobodu.

Rodiče se mě někdy ptají, jak mohou malému dítěti popsat něco jako modlitbu nebo meditaci, což je podle nich abstraktní. Pro dospělého ale modlitba a meditace není abstraktní. Když se modlíme, sepneme ruce a vnitřně pláčeme k Někomu, kdo je nad námi nebo uvnitř nás. Když chcete malému dítěti vysvětlit modlitbu, nesnažte se ho přesvědčit jen pomocí fyzického. Řekněte mu, že modlitba je něco úplně jiného než jen to, že sepnete ruce a podíváte se nahoru. Řekněte mu, že modlitba je něco, co musí provádět uvnitř, ale pokud ji chce vidět nebo cítit, pak musí sepnout ruce. Můžete dítěti říct, že modlitba je něco, co ucítí, když sepne ruce a bude mluvit k Bohu. Až potom sepne ruce a ucítí něco uvnitř — ať už to je respekt nebo láska nebo sladkost nebo jemnost — pak už pro něj modlitba nebude abstraktní; bude skutečná.

Při meditaci musí dítě sedět klidně a tiše. Jakmile si takto sedne, okamžitě začne cítit, že medituje. Tato konkrétní činnost ho přivede k něčemu, co se původně mohlo zdát abstraktní. Můžete dítě učit prostřednictvím vnější činnosti, ale neopomíjejte zdůrazňovat vnitřní pocity. Až začne cítit radost, mír a lásku a postupně se silou své meditace těmito věcmi stane, jak mohou zůstat abstraktní? Jeho tělo pro něj není abstraktní, protože se s tělem ztotožňuje. Vše, s čím se ztotožňuje, považuje za své vlastní. Když se ztotožní s modlitbou nebo s meditací, bude cítit mír, radost, lásku a podobně. A jakmile tyto věci ucítí, dá jim podobu a ony už nezůstanou abstraktní.

Modlitba a meditace jsou jako dvě cesty. Modlíme se vždy pro sebe, pro svůj vlastní život, pro blízké a drahé v našem vlastním malém světě. Meditace je ale pro celý svět. Pokud meditujeme dobře, cítíme jednotu se svou vlastní rozšířenou skutečností a naplňujeme nejen sami sebe, ale celý svět.

Modlitba je nezbytná a také meditace je nezbytná. Když se modlím, já mluvím a můj Otec naslouchá. Když medituji, Můj Otec mluví a já naslouchám. Když se modlíme, jdeme nahoru k Bohu. Když meditujeme, Bůh přichází za námi dolů. Nakonec je to totéž.

Od samého dětství nás učí, abychom se k Bohu modlili pro všechno. Rodiče nás učí se modlit, ale neučí nás, pro co se máme modlit. Říkají: „Modli se k Bohu pro vše, co chceš.“ Takže se začneme modlit: „Ach Bože, ať skončím u zkoušky jako nejlepší;“ „Ach Bože, ať vyhraji závod v běhu“, a tak podobně. Když se začneme modlit pro všechny tyto věci, není jim konce.

Místo toho by rodiče měli říct svým dětem: „Modlete se k Bohu, aby zklidnil a utišil vaši mysl tak, abyste všude cítili mír a blaženost. Modlete se v srdci.“ Tohle ale bohužel rodiče dětem neříkají, a tak se děti od raného dětství modlí pro každou hloupou věc. I přesto je dozajista lepší modlit se k Bohu pro hloupé věci než nemyslet na Boha vůbec.

Ještě lepší je meditovat. Pokud se děti naučí meditovat, nezvyknou si očekávat od Boha, že vyplní jejich touhy. Měli byste říkat dětem: „Když budete meditovat, vaše mysl bude klidná a tichá. Stanete se zcela jedním s rozlehlostí Nekonečnosti a Bůh se stane vaším Přítelem.“

From:Sri Chinmoy,Dětské srdce a dětské sny, Madal Bal, 2006
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/chd