Tanec kosmických bohů

Kosmičtí bohové

Kosmičtí bohové a bohyně se o osvobození nezajímají. Protože nevstoupili do světa, nejsou spoutáni takovým způsobem, jako lidské bytosti. Ten, kdo je spoután, musí volat po osvobození; ale ten, kdo spoután není, nemusí cítit potřebu volat po osvobození.

Jen vzácně byli kosmičtí bohové a bohyně, kteří chtěli osvobození. Pokud však chtějí získat od pozemského vědomí osvobození, pokud chtějí realizovat a projevit Nejvyšší, potom musejí přijít do světa jako lidské bytosti. Duše vstoupí do lidského stavu a procesem vývoje se stane plně osvobozenou a plně realizovanou. Neexistuje nic významnějšího než seberealizace. Nyní jsme polapeni nevědomostí, libujeme si v potěšeních nevědomosti. Ale zasvitne den, kdy překonáme moře nevědomosti a smrti a tehdy budeme od nevědomosti oproštěni. Ve chvíli, kdy jsme oproštěni od nevědomosti, jsme osvobozeni navždy. Pokud a dokud kosmičtí bohové nevstoupí do lidské formy a neprojdou procesem vývoje, nemohou mít seberealizaci nebo osvobození jako máme my, lidské bytosti. Proto říkáme, že člověk je kosmickým bohům nadřazen, protože člověk seberealizaci získá, kdežto kosmičtí bohové se o osvobození nebo seberealizaci nezajímají.

Kosmičtí bohové jsou spokojeni se svojí vlastní mocí, vlastním světlem a blažeností. Pro ně je proces vývoje již ukončen. Mají svoji vlastní práci a nechtějí jít ani o krok výše nebo níže. Chtějí být v pozici, aby mohli lidstvu nabízet službu nebo udělovat milost, kdykoliv chtějí. Žijí a konají ve vitálním světě, ve vyšším vitálním světě. Chtějí shůry pomáhat hledajícím svým mírem, světlem a blažeností. Takto shůry sesílají Boží Požehnání; dotknout pozemské úrovně se však nechtějí. Chtějí jen shora vidět, co se děje.

Protože kosmičtí bohové a bohyně nevstupují na pozemskou úroveň, nemohou vědět nic konkrétního o našem vnitřním nebo vnějším světě. Vidí naši existenci prostřednictvím svého třetího oka. Jedná-li se však o to, aby porozuměli naší stravě nebo našim materiálním potřebám, potom se o tento druh bezprostředního pocitu jednoty s námi zajímat nechtějí a nezajímají. Kosmičtí bohové nám prokazují zájem nebo soucit, nebo se nad námi někdy slitují.

Avšak duchovní Mistr sám prochází všemi druhy utrpení, a tak nemůže považovat své bližní za předmět lítosti. Je s nimi zcela ztotožněn. Ten, kdo vstoupil do světa a odehrál celou hru, bude přirozeně schopen jednat mnohem účinněji než kosmičtí bohové. Přišel poznat každý kámen, každý kout, každý úder srdce. Světské zkušenosti nám dají radost nebo zklamání, všechny druhy pozitivních i negativních zážitků. Proto ti, kteří vyšplhali na strom realizace, mohou lidstvu pomoci více než ti, kteří zůstávají jen v nebi a nabízejí nám odtud svůj déšť soucitu. Když duchovní Mistr strávil několik inkarnací na zemi, a když se dobře seznámil s tím, co na této pozemské aréně viděl, může potom pracovat a nabízet svoji službu stejně dobře i ze sfér ležících mimo tento svět.

Hindská Trojice

Slovo „ničitel“ bylo ve vztahu k Šivovi používáno mnoha hindskými filozofy a duchovními Mistry. Jsem však toho názoru, že bychom o Bohu jako o ničiteli neměli vůbec hovořit. Bůh je naším nanejvýš soucitným Otcem; nemůže nás zničit. Přeměňuje naši nevědomost, nedokonalost a omezení ve světlo a dokonalost. Jestliže jsem nevědomý, dá mi Moudrost. Jsem-li v temnotě, přinese mi Světlo, a tak mohu být osvícen. Každý jedinec je veden a ochraňován Nejvyšším Bohem, někteří hledající však získají radost z toho, že se přibližují k Bohu prostřednictvím Jeho různých aspektů. Někdy jedinec získá radost ze svého postupu k Bohu pomocí aspektu Stvořitele — Brahmy. Jestliže někdo uctívá Višnua nebo Šivu, Bůh bude potěšen stejně, protože je to Nejvyšší, který projevuje Sám Sebe v těchto třech formách.

V Indii jsou někteří hledající, kteří cítí, že Bůh je nanejvýš soucitný, protože stvořil svět. Říkají: „Musíme se k Němu modlit, protože nás stvořil. Kdyby nás nestvořil, tak bychom neexistovali.“ Jiní hledající řeknou: „Kdo ví, před kolika miliony a miliardami let nás stvořil? To není důležité. Důležité je, že nám dal tělo, mysl a všechny části naší bytosti, a že nás nyní ochraňuje. Víme, že nás vede a ochraňuje, a tak mu buďme nanejvýš vděční.“ Tito hledající se budou modlit k Bohu jako Višnuovi, Ochránci.

Avšak další hledající mohou říci: „Bůh nás stvořil, Bůh nás ochraňuje, jsme však stále nedokonalí. Stále jsme ještě v nevědomosti a utrpení. Bůh není spokojen s našimi nedokonalostmi, omezeními, spoutaností a smrtí; ani my nejsme spokojeni. A tak si važme, uctívejme a zasvěťme své životy takovému aspektu Boha, který nás chce přeměnit. Uctívejme Jediného, který nám pomáhá vyjít z nevědomosti a utrpení, a který se pokouší přeměnit naši znečištěnou přirozenost v nejkrásnější a nejdokonalejší dokonalost.“ Hledající, kteří cítí toto, budou uctívat Šivu.

Ochranná božstva

Představená božstva jsou nepochybně výše než my. Jsou laskavá a nekonečně více božská, než jsme my. Přestože jsou ale tato božstva nebo andělé mnohem silnější než my a dle svých schopností nás ochraňují, nemají neomezenou sílu. Rozhodně ne! Jedině Absolutní Nejvyšší, který je Pánem Vesmíru, má nekonečnou Sílu. Nekonečnou Sílu, nekonečný Mír, nekonečné Světlo — tyto vlastnosti od božstev nezískáme. Ty získáme jedině ze své Seberealizace. V Seberealizaci dosahujeme to Nejvyšší, Absolutní, jako své zcela vlastní.

Žárlivost bohů

V armádě jsou velitelé a obyčejní vojáci. Máme-li schopnost potěšit velitele tím, že vykonáváme něco velkého, významného a oduševnělého, potom vojáky s nižší hodností těšit nemusíme. Pokud tuto schopnost nemáme, musíme svou cestu začít tak, že budeme uspokojovat sluhy obyčejných vojáků. Jinak nebudeme schopni dostat se do styku dokonce ani s vojáky. V duchovním životě musíme vědět, co chceme. Máme-li schopnost vstoupit do Nejvyššího, potom bychom neměli marnit čas zabýváním se podřízenými bytostmi. Když hledající poprvé vstoupí do duchovního života, potom mu tito bohové pomohou, aniž by je žádal o pomoc. Předpokládejme, že je upřímně připraven meditovat, ale znenadání jej začne bolet hlava. Bohové řeknou: „Pomůžeme tomuto člověku bez toho, aniž by si naší pomoci byl vědom.“ Když se však hledající stane duchovně silným, tehdy kosmičtí bohové znejistí. Nejvyšší si není nikdy nejistý, ale tito nižší bohové a bohyně mají nejistotu. Ten, kdo není nejvýše nebo ten, kdo nemůže vždy zůstat nejlepším, může pocítit nejistotu.

Kosmičtí bohové a bohyně jsou jako kapitáni, zatímco Nejvyšší je generál. Když jogín aspiruje a chce dojít v kosmické Hře daleko, kosmická božstva samozřejmě vidí, že se může dostat až za oblast jejich vlivu. Jogín potom bude ve styku jen s Absolutně Nejvyšším a nebude potřebovat jít přes kapitány.

Višnu

První zmínku o kosmickém bohu Višnuovi můžeme najít v Rig védě. Podle Rig védy má Višnu devadesát koní a každý z těchto devadesáti koní má čtyři jména. Devadesát násobeno čtyřmi je tři sta šedesát. Odtud jsme získali tři sta šedesát stupňů kruhu, který představuje celkovou expanzi našeho materiálního světa. Čtyři jména každého koně jsou podle legendy spojena s ročními obdobími.

Velmi často hledající touží vědět, který z hlavních bohů má největší soucit: Brahma, Višnu nebo Šiva? Všichni tito tři bohové mají bezmeznou duchovní sílu, pokud však jde o Soucit, nejsoucitnější je Višnu. Brahma a Šiva mají také soucit; jsou mocní a prokazují nekonečný zájem o náš každodenní život. Jde-li však o bezprostřední a přímý Soucit, potom je Višnu na prvním místě.

Povím vám jeden příběh. Velký mudrc Bhrigu byl astrologem nejvyšší úrovně. Chtěl přesně zjistit, který ze třech hlavních kosmických bohů má největší soucit. A tak šel do Brahmova domu a bez svolení do něj vnikl. Potom se k Brahmovi hrubě choval. Brahmu to rozčílilo. Řekl: „Jakým právem jsi vstoupil do mého domu a zbytečně se se mnou hádáš? Nemáš k tomu žádný důvod.“

A tak mudrc odešel a šel poznat Šivův soucit. Šel k Šivovu domu a násilím otevřel dveře. Potom začal Šivu nespravedlivě kritizovat. Šivův hněv byl rychlý. Šiva se okamžitě rozhněval a téměř proměnil mudrce v popel. Mudrc však rychle jeho dům opustil a brzy došel k domu Višnua. Višnu tvrdě spal a ležel na zádech. Mudrc se k němu pomalu přiblížil. Řekl si: „Teď je pro mě ta pravá chvíle, vyzkoušet Višnuův soucit.“ A tak položil svoji pravou nohu na střed hrudi Višnua. Višnu otevřel oči a k mudrcovu nejzazšímu údivu uchopil jeho nohu a začal ji nanejvýš oddaně a oduševněle masírovat. „Omlouvám se,“ řekl Višnu „nejsi zraněn? Moje hruď je pevná a ty jsi na ni položil svou nohu, nebolí tě?“ A tak mudrc okamžitě poznal, který z těchto tří bohů je nejsoucitnější.

Z tohoto příběhu se můžeme poučit, že pokud chceme dosáhnout nejsoucitnější aspekt Nejvyššího, měli bychom se obrátit na Višnua.

Uctívání Višnua jako božské osobnosti se objevuje poprvé v Puránách. Purány jsou tradiční příběhy a učení založené na duchovní filozofii Véd a Upanišad. Purány jsou jednoduché a působivé; jsou to pestré příběhy a rozpravy, zvlášť přizpůsobené prostým lidem, bez esoterického nebo filozofického obsahu starších posvátných Véd a Upanišad. Jsou čistě radostné, napsané pro vzdělání lidu.

V Puránách je Višnu uctíván s intenzivním, božským citem. Toto uctívání se postupně v Indii rozvíjelo, až dosáhlo svého vrcholu ve vaišnavismu neboli v uctívání Višnua, v 16. století našeho letopočtu za Sri Čaitanji. Kult Višnua se stal nejvýznamnější částí hinduismu a zůstal jím dodnes.

Vaišnavismus je láskou k Bohu, láskou samotnou. Ve vaišnavismu nejsou rituály nebo intelektuální schopnosti potřeba. Je požadována pouze srdečná láska pro Nejvyšší, pro Absolutní. Vaišnavismus se nezajímá o rituály Véd. Nezajímá se o bezpočet bohů zmiňovaných v Upanišadách. Védantický systém říká, že svět je iluze. Vaišnavismus však na základě své lásky říká ne, svět je skutečnost.

Mahátmá Gándí, nejvýznamnější indický vlastenec a politický vůdce byl vaišnavitou do morku kostí. Učil Indii významu nenásilí. Koncepce nenásilí přišla z vaišnavismu. Vaišnavismus říká, že tam, kde je láska, nemůže být násilí; nemůže být ničení. Gándhím použité nenásilí vstoupilo do praxe z božské lásky a tento pocit lásky v nejčistším smyslu přišel z kultu Višnua, vaišnavismu.

Duchovní hledající ve většině náboženství chtějí splynout s nejvyšší Pravdou. Lidská aspirace chce obvykle ztratit svoji individualitu a stát se naprosto jedním s Božským. Ale ve vaišnavismu je tomu jinak. Milovník a Milovaný se stanou jedním, ale milovník si chce uchovat svoji vlastní individualitu. Proč? Cítí, že kdyby se stal neoddělitelně jedním s objektem svého uctívání, potom přestane cítit sladkost, blízkost a nejhlubší důvěrnost, která je extází samou. Můžeme to popsat tak, že když se aspirující stane jedním s Pánem, potom jsou Pány oba. Tehdy pocit aspirujícího, nejsladší pocit pro jeho Milovaného, zmizí.

Dítě a jeho otec jsou neoddělitelně jedním; vědomí dítěte a vědomí otce jsou jedním. Dítě však cítí, že ačkoliv je se svým otcem sjednoceno, jeho otec je nejsoucitnější a nejodpouštějící. Dítě dostane radost tím, že hraje roli podřízeného, dostane radost z pocitu, že je ve styku s někým, kdo je všeprostupující, vševědoucí, všemocný a všudypřítomný. Nechce být rovno svému otci. Můžete říci, že zde chce individualita občas vyzkoušet svoji lásku v odděleném vědomí. Čistí vaišnavité dostanou největší radost, když hluboko v nejvnitřnějších zákoutích svých srdcí cítí, že jsou otroky Boha.

Vaišnavité jsou v každém okamžiku připraveni zasvětit svoji existenci službě Bohu; chtějí zůstat nejdražšími dětmi, vyvolenými dětmi Boha. Bohem se však stát nechtějí. Chtějí udržet svoji individualitu v naprosto nejčistším smyslu slova.

Rámakrišna říkal, že kdybyste si chtěli ponechat svoje ego nebo individualitu, potom si je máte ponechat ve formě otroka nebo sluhy, takže budete moci říci: „Jsem dítětem Božím. Jak mohu udělat něco špatného? Jak si mohu hovět v požitcích nevědomosti?“ Tento druh ega je lepší než ego, které spoutává samo sebe snahou ukázat svoji nadřazenost a vykonáváním mnoha dalších špatností. Rámakrišna také říkal, že se nechtěl stát cukrem; chtěl si uchovat pocit oddělenosti, aby mohl cukr ochutnat. Rovněž ve vaišnavismu chce hledající ochutnat nejvyšší božský Nektar, a tak chce svoji individualitu. Cítí, že pokud existuje drobná mezera mezi jeho vědomím a vědomím Boha, tak se potom bude cítit nanejvýš šťastným, protože bude v trvalém kontaktu se svým Pánem. Kdežto ostatní filozofové řeknou: „Staňme se jedním, naprosto jedním s naším Cílem.“

Rámakrišna se modlil ke své Matce Kálí: „Ó Matko, ponech mne v tomto světě s růží a Kase.“ To znamená, že chtěl, aby jeho spojení se světem bylo plné sladkokyselé chuti a šťávy. Říkal: „Neudělej mne suchým asketou. Ponech mne na zemi, aby mne tvé děti mohli milovat.“ Z vaišnavismu získáme pocit sladkosti, zájmu, lásky, důvěrnosti a extáze. Vaišnavismus představuje lásku vnitřní i vnější, lásku, která rozšiřuje, a ne lásku, která spoutává. Modlitbou oddaného vaišnavity je: „Ó Pane, dej mi čistou, silnou lásku, která přesáhne všechnu lidskou lásku.“

Vaišnavismus hraje svoji roli ve filozofii stejně jako v náboženství. Všichni víte, že Védanta, zvláště Šankarova Védanta, která je čistým monismem, přišla přímo ze starého tradičního vaišnavismu. Z něj jsou odvozeny některé další filozofické systémy:

Višištadvaita

Višištadvaita je výhradním monismem. Výhradní monismus znamená jednotu duše a hmoty v celku, který je Absolutní Bytostí. Hmota a duch jsou neoddělitelné a jejich neoddělitelné vlastnosti pocházejí od transcendentální Bytosti. Zakladatelem tohoto systému byl Ramanudža, který byl velkým oddaným a významným učencem.

Dvaita

Dvaita znamená dualitu. V této nauce jsou hmota a duch entitami vzájemně oddělenými. Jsou také odlišné od Boha; nemají neoddělitelnou jednotu s Bohem. Bůh a člověk nejsou jedním a také člověk a duše nejsou jedním. Zakladatelem tohoto systému je Madhava, další významný intelektuální velikán, ačkoliv Madhava i Ramanudža nebyli intelektuálně nebo duchovně tak rozvinutí a důslední jako Šankara.

Dvaitadvaita

Ve dvaitadvaitě jdou dualita a monismus společně. V jednom okamžiku jsou duše, hmota a Bůh neoddělitelnými; v příští chvíli jsou však snadno oddělitelní. Když jdeme hluboko do nitra, cítíme, že jsou duše, hmota, člověk a Bůh neoddělitelně jedním; vnitřní i vnější existence je jedním. Když však žijeme v těle, ve vnějším vědomí, cítíme, že tělo nemá nic společného s Bohem, cítíme, že my nemáme nic společného s Bohem. A naopak cítíme, že Bůh ze své strany nemá nic společného s tímto nevědomým tělem, myslí a srdcem.

Šudhadvaita

Šudhadvaita znamená čistý monismus. Šudha znamená v sanskrtu čistý a advaita znamená monismus. Šudhadvaita znamená čistý monismus. Zde je Skutečnost Boha spatřována všude kolem. Svět není iluzí nebo snem; svět není neskutečný. Svět je Skutečnost sama. Zakladatel tohoto systému byl v rozporu se Šankarou. Zajisté, Šankarovu filozofii také do značné míry nepochopili hledající, a dokonce i takzvaní velcí filozofové.

Slovo „Avatár“ znamená přímý sestup Boha, inkarnaci nejvyšší Bytosti. Ačkoliv Avatár sestupuje přímo od Boha, naše indická tradice praví, že je deset hlavních Avatárů, a všichni jsou různými inkarnacemi boha Višnua. Někteří z nich jsou zvířecími Avatáry. Jméno desátého Avatára, který ještě přijde, je Kalki. Tak praví tradice, tak praví učenci. Z duchovního pohledu jsou však Avatáři spojeni s Višnuem jen do té míry, do jaké Višnu představuje Nejvyššího v Jeho aspektu božského Udržovatele, božské Souvislosti a nejvyššího Spojení za a nad všemi změnami. Avatárů bylo poměrně málo. Sri Čaitanja byl Avatár, Šrí Rámakrišna byl Avatár, Pán Ráma a Sri Krišna byli Avatáři.

Dovolte mi skončit zábavným příběhem. Višnu a Brahma jednou začali soutěžit. Chtěli vědět, který z nich je lepší. A protože potřebovali soudce, stal se jím Šiva. Šiva řekl: „Dobře, brzy bude známo, kdo z vás dvou je lepší. Umístil jsem zde bílý sloupec světla. Kdokoliv z vás dosáhne vrcholu nebo paty sloupce a vrátí se ke mně jako první, bude vítězem.“ Brahma řekl: „Dobře, já se pokusím šplhat nahoru.“ A Višnu řekl: „Já půjdu dolů.“ Když začali šplhat, sloupec světla se okamžitě stával delším a delším. Brahma a Višnu se snažili ze všech sil, konce však dosáhnout nemohli; bylo to nemožné. Oba pokračovali po léta, ale ve chvíli, kdy cítili, že by byli schopni dotknout se konce sloupce, sloupec se prodloužil.

Agni

O počátku jazyka nebo počátku lidské aspirace ve formě jazyka víme málo. Víme, že existuje určitý model, který mnoho jazyků následovalo. V sanskrtu, který je matkou všech indických jazyků, je „A“ prvním písmenem abecedy, stejně jako v angličtině. Agni je prvním a nejpřednějším knězem a jeho jméno začíná písmenem „A“. Rig véda začíná hymnem k Agnimu, a tudíž Védy začínají písmenem „A“. V krátkosti se nyní podívejme na některé západní jazyky. Hebrejština začíná alephem a řečtina alfou, stejným zvukem přibližným našemu „A“. Latina a různé odvozené románské jazyky také začínají písmenem „A“. Rovněž i němčina. Ve skutečnosti pravděpodobně všechny jazyky indoevropských jazykových skupin začínají zvukem „A“ a tímto písmenem začíná svoji abecedu také mnoho ostatních jazykových skupin.

Můžeme být hrdí na naši lidskou jednotu. Zdá se, že prvním zvukem, který povstal z lidského vědomí na samém počátku uvědomění si lidského rodu byl zvuk „A“, symbolizovaný písmenem „A“. Když se lidé snažili vzájemně komunikovat, první zvuk, který prošel jejich rty, byl nepochybně „A“. Dokonce i první zvolání dítěte je zvuk „a-a-a“. A tak „A“ symbolizuje náš prvotní zvuk, náš zdroj.

„Agni“ znamená oheň. Tento oheň představuje aspirující plamen, který vzplane z naší nejvnitřnější bytosti; a naopak: „Agni“ také představuje boha ohně samotného. Všichni aspirujeme; všichni hledáme nekonečnou Pravdu. Jsme to my, kdo má ztělesnit Agniho, plamen aspirace, v nejvnitřnějších zákoutích našich srdcí. Také musíme rozdmýchat tento plamen, až se staneme ztělesněním Agniho, boha ohně samotného.

Chtěl bych vám nabídnout následující verše z Rig védy:

```

yajñasya devaṃ ṛtvījam

— Rig véda 1.1.

Aghnimīḷe znamená „zbožňuji nebo uctívám plamen, Agniho“. Purohitaṃ yajñasya znamená „kněz, rodinný kněz, obětní kněz“. Devaṃ znamená božský a ṛtvījam je kněz nebo ministrant, který slouží obětní rituál. Hotāraṃ je předvolávající nebo vzývající. Ratnadhā znamená „ten, kdo založil nebo ustavil skvost extáze, vnitřní bohatství, nektar“. Tamam je superlativem ratnadha. Ratnadhātamam je „ten, kdo si více než kdokoliv jiný nastolil vnitřní extázi“. A tak první verš v Rig védě je odkázán Agnimu a ve volném překladu zní takto:

```

ó knězi, ó božský ministrante,

jenž jsi také vzývajícím i předvolávajícím,

propůjčuješ božské bohatství.“

Rád bych podotkl, že překlad nemůže nikdy vystihnout tato vznešená a hluboká sanskrtská slova. Používám anglická slova „kněz“ a „ministrant“, ale omlouvám se za to, že tak činím. Tyto anglické ekvivalenty nemohou nikdy sdělit význam slova ṛtvīk, vzývající [invoker], předvolávající [summoner] Nejvyššího, toho, kdo slouží oběť. Kdokoliv, kdo zná sanskrt i angličtinu, okamžitě pocítí zející propast mezi sanskrtskými slovy ṛtvīk a hotāraṃ a anglickými slovy „kněz“ a „ministrant“ a podobně.

Nyní vysvětlím roli Agniho jako kněze. Agni je současně třemi různými kněžími. První je kněz, který se modlí. Modlí se za nás, za naše pozemské vědomí. Potom je sloužícím knězem, který se podobá tomu, komu v kostele říkáme ministrant. Tento ministrant slouží božskou oběť za nás. Ve svém třetím aspektu je Agni knězem, který nám poskytuje božské bohatství. V této roli přináší naši aspiraci k Nejvyššímu a od Nejvyššího nám přináší dolů poselství. Je jako duchovní Mistr, který vstupuje do žákovy nevědomosti, vynáší ji vzhůru k Nejvyššímu a potom snáší dolů Boží Mír, Světlo a Blaženost. Mistr je poslem a Agni taktéž hraje roli posla. Přináší naši lidskou aspiraci k absolutně Nejvyššímu a snáší dolů božskou Milost neosvícenému a plačícímu lidstvu.

Agni je velmi často spojován s Indrou. V Rig védě je občas zmiňováno, že Agni a Indra jsou bratři-dvojčata. Avšak tím, kdo je nejlepší ve vykonávání duchovních rituálů a náboženských obřadů, je Agni. Někteří duchovní Mistři říkají, že Agni bere lidskou aspiraci k Nejvyššímu ve formě síly, zatímco Indra snáší dolů Světlo do pozemské atmosféry. Pohybují se současně; jeden jde nahoru a druhý dolů.

Plný božské energie a božské prudkosti je tento Pán, Agni. V něm i kolem něj spatříte bezmeznou sílu vůle. Dynamická forma Agniho je občas spojována s Rudrou, hrozivým, hřmotným aspektem Nejvyššího. Rudra a Agni jsou přátelé. Jdou společně. Rudru můžeme spatřit v kosmickém bohu Agnim v jeho aspektu dynamického zákona.

Podle hinduistické mytologie má Agni dvě tváře, tři nohy, tři těla a sedm paží ve formě svastiky. Často je zobrazován s plavým vousem, zlatými zuby a plamenným jazykem vyplazeným z úst. Avšak duchovní člověk, který vstoupí do nejvyšší úrovně vědomí, takhle Agniho nikdy nepozná. Tyto popisy nejsou na nejvyšší úrovni vůbec pravdivé. Měli bychom ale vědět, že umělec vidí Agniho ze své úrovně vědomí, a podle své vlastní úrovně zobrazí vědomí, které vidí. Je dost zajímavé, že dokonce i védští mudrcové, kteří tvrdí, že Agniho viděli, popisují, že má dvě tváře, planoucí jazyk a podobně. Viděli však určitou formu Agniho, která byla odrazem jejich vlastního duchovního růstu.

Člověk vidí rozdílné formy bohů podle svého vlastního individuálního uvědomění. Když někdo například vzývá Agniho aspekt moci, potom ve vitálním světě Agniho spatří s vyplazeným jazykem a s tělem a vlasy v plamenech. Avšak jiný aspirující, vzývající aspekt shovívavosti tohoto boha, uvidí Agniho jako laskavé, zářící božstvo plné svítivé, soucitné síly. A třetí aspirující potom, co se svěří Agnimu s nějakým vážným morálním pokleskem na fyzické úrovni a očekává, že s ním bude bůh nesmírně znepokojen, se setká s Agniho ničivou a zlostnou formou. Avšak skutečný Agni ve svém nejvyšším vědomí a ve své věčné formě nitya rupa se před hledajícím objeví v normální lidské formě s dvěma rukama a dvěma nohama. Bude vysoký a velmi krásný.

Indická mytologie říká, že se Agni narodil jak v Nebi, tak i na zemi. Když se narodil v Nebi, poselství o tom přinesl dolů na zem kosmický posel Matarisvan, kterým nebyl nikdo jiný než sám Agni v přestrojení. Když se narodil na zemi, jak praví legenda, byly o sebe třeny dvě tyčinky a bůh Agni magicky vstoupil do existence. Když se narodíme lidským rodičům, nepohltíme je; ale podle legendy Agni hned po svém narození pozřel oba své letité rodiče.

Indická mytologie je založena na hlubokých vnitřních proudech duchovní pravdy. Ale tato pravda je přikrášlena a zahalena, když je přeměněna do půvabných příběhů a letopisů, které jsou určeny k pobavení nejprostšího lidského vědomí. Purány jsou starodávné indické příběhy, které vypráví vše o bozích a bohyních. Vyjadřují určité hlubší pravdy a zpřístupňují je obyčejnému lidskému vědomí. Skutečná duchovní pravda v legendě o Agnim, pohlcujícím své rodiče je tato: když vstoupil do existence, pohltil všude kolem sebe kosmickou nevědomost. Země je plná temnoty, nevědomosti, nedokonalosti, omezení, spoutanosti a ostatních nebožských kvalit. Jeho rodiče byli symbolickými představiteli pozemského vědomí. Pokud si však myslíte, že pozřel své skutečné rodiče, bude to vůči kosmickému bohu Agnimu skutečně nespravedlivé.

Když je Agni spatřen na vitální úrovni, má sedm paží ve formě svastiky. Svastika je staré sanskrtské slovo, které je s Agnim poměrně často spojováno. Většina Američanů zná svastiku jen proto, že byla přivlastněna nacisty a stala se nenáviděným symbolem totality a brutálního útisku. Chci však říci, že tato svastika je jedním z nejdávnějších symbolů. Je to okultní symbol, který byl používán na Východě i na Západě. Některé duchovní organizace, jako třeba Theosofická společnost používají tuto svastiku jako část svého znaku. Co tato svastika znamená? Vnějším významem svastiky je hodně štěstí, blahobytu a úspěchu. Vnitřním významem svastiky je vnitřní pokrok, vnitřní dosažení, vnitřní naplnění.

Svastika je často používána jako koncentrační bod. Jestliže však nevíte, jak se na ni správně koncentrovat, potom nezískáte uspokojující výsledek. Symbol rotuje dvěma způsoby. Na Západě rotuje zprava doleva, s centrální figurou vypadající jako „Z“ napsané zezadu, s levým ramenem směřujícím vzhůru a pravým směřujícím dolů.

V Indii je hlavní znak znázorněn přesně obráceně a vypadá jako „Z“ napsané správným způsobem, s pravým ramenem směřujícím vzhůru a levým ramenem směřujícím dolů.

Na tom, kterou svastiku použijete ke koncentraci, nezáleží. Kdybyste se na ni nekoncentrovali správně, budete se na ni dívat jako na obyčejný obrázek. Všechnu svoji pozornost musíte zaměřit na bod, na střed, kde se stýkají vertikální a horizontální ramena. Potom musíte pocítit, že je to zdroj, semeno, původ vašeho božského naplnění, kdežto ramena budou z tohoto zdroje vyrůstat. Při koncentraci na tuto svastiku se snažte myslet na tuto nejosvícenější mantru z Rig védy:

```

viśvāni deva vayunāni vidvān;

bhūyiṣṭhaṃ te nama-uktiṃ vidhema.

— Rig véda 1.189.1, Íšópanišad 18

```

veď nás po správné stezce

našich božských činností.

Ó Bože, odeber nám všechny naše

a znič je.

pozdravy a modlitby,

```

Správnou stezkou je aspirace srdce.

Plody našich božských činností jsou Mír, Světlo a Blaženost.

V našich modlitbách a pozdravech sídlí Bůh — osvěcující Spasitel.

Agni je milován nejrůznějšími lidmi bez ohledu na věk. Někdy můžete říct, že starší člověk může být obdivován a uctíván svými vrstevníky, kdežto pro mladší generaci je obtížné ocenit jeho kvality. Staří a mladí nejdou společně. Ale u Agniho tomu tak není. Druhý verš Rig védy nám říká o tom, že Agni je obdivován a uctíván dávnými mudrci a současně nově se zrodivšími hledajícími. Může potěšit malé dítě a může také potěšit osmdesátníka. Malé dítě má touhy, nemá však slova, kterými by je vyjádřilo. Nemá vědomou aspiraci; jeho touhy jsou nevědomou a tápající aspirací. Starý člověk, osmdesátník, ví, že touha je něčím, co jej nenaplní. Je to jen aspirace, která jej může naplnit, a tak ve svém životě aspiraci vědomě využívá. Oba, dítě i starý člověk, chtějí mít něco, co právě teď nemají — dítě nevědomě a starý člověk vědomě.

Skutečný konec, konečný konec, přijde prostřednictvím aspirace. Nehledě na to, co chceme mít nebo čím se chceme stát, musíme to udělat prostřednictvím aspirace. A tak je začátek i konec stejnou písní ve dvou různých formách. Začátek začne nevědomě, aby dosáhl něčeho více naplňujícího a více uspokojujícího. Dítě, vzhledem ke své nevědomosti nevyužije prostředky naplnění božsky, kdežto dospělý použije aspiraci náležitě pro dosažení nejvyšší Pravdy.

Závěrem bych rád řekl, že Agni je domácím bohem v tom smyslu, že je uctíván ve většině rodin buď pro naplnění tužeb, nebo naplnění aspirace. Je nazýván griha pati nebo griha svámí, pánem domu. Agni je pánem domu a také hostem domu. Je nejvyšším hostem. Mudrcové cítili potřebu po celou dobu Agniho přijímat a uctívat, protože cítili, že jejich aspirace nikdy neskončí a že je Agni jedinou odpovědí na jejich aspiraci. Současně si uvědomili, že plamen aspirace mohl být zažehnut jedině Agnim. Agniho potřebujeme, aby rozdmýchal plameny aspirace, a současně jej potřebujeme k dosažení naší nejvyšší realizace.

Agni nikdy nestárne. Je stále mladý a každý den se znovu rodí. Když časně ráno rozdmýcháme plamen aspirace, zrodí se Agni. Je novorozenětem. A naopak, je nejdávnějším bohem, protože je prvním knězem zmiňovaným v Rig védě:

> Ó Plameni! Ó Pane Síly! Ó Vůdče!

> a dáváš je dohromady.

> Přineseš nám všem bohatství.

Rudra

Rudra je Pánem Hrůzy a současně Pánem Soucitu. Můžeme říci, že Rudra je šivam šantam. Šantam je Pán Míru, Pán, který ztělesňuje Mír a šivam je bůh, který ztělesňuje příznivé kvality. Tento bůh, Rudra, se podle indické tradice nemá čas zabývat smrtí. Zabývá se jen žijícími, usilujícími a aspirujícími. Tak jako Kristus řekl o svém Otci: “On není Bohem smrti, ale Bohem žijících,“ stejně tak to platí i o Rudrovi.

Lidská touha nám dá pocítit, že nevědomost je naším údělem. Božská aspirace nám dá pocítit, že realizace Boha je naším lidským právem. Lidská nevědomost je uvnitř nás i mimo nás. Se svojí dynamickou božskou energií je to Rudra, kdo nás osvobozuje od nevědomosti a vnitřně nás nutí jít ke Světlu, Světlu Za. Činí tak možná mocněji než kterýkoliv jiný bůh. Může v nás a naším prostřednictvím nanejvýš přesvědčivě pracovat, když vynášíme do popředí své emoce pozvedající naše vlastní srdce a osvěcující naši duši.

Když vzýváme kosmické bohy, někdy se stane, že je v naší modlitbě velká neupřímnost. Do určité míry jsou kosmičtí bohové k našim nedokonalostem shovívaví. Avšak tento bůh, Rudra, není k lidské slabosti nikdy, nikdy shovívavý. Když neupřímný hledající ostatní přesvědčuje, že je opravdovým hledajícím, potom Rudra jeho neupřímnost zničí. A naopak, je-li někdo ve svém duchovním životě upřímný, ale ukazuje falešnou skromnost tím, že tvrdí, že se o duchovnost nezajímá, tehdy Rudra přijde a jeho falešnou skromnost zničí božským zatřepáním nebo vnitřním zásahem.

Mnozí lidé uctívají Boha, aby něčeho dosáhli, aby naplnili svoji aspiraci. Modlí se k Bohu pro mír, radost nebo moc. Avšak lidé v Indii, kteří znají Rudrovu nesmírnou moc, se k němu modlí, aby je nezranil nebo nezničil. Pozemsky spoutaní lidé cítí, že budou zničeni ve chvíli, když se jeho božská síla dotkne jejich drobných lidských slabostí. Ve skutečnosti však Rudra vstoupí do našich aspirujících srdcí se svojí dynamickou chrabrostí ne zničit, ale přeměnit naši nevědomost. Kdekoliv je aspirující energie, tam je Rudra připraven nabídnout oddanému člověku svoji nezlomnou sílu.

Rudra seřadí lidský rod k pochodu k jeho božské dokonalosti. Je to Rudrova božská potřeba, která jej pohání k této práci.

Všichni víte, že Indie je obětí kastovního systému. Tento kastovní systém byl ve védském období započat s velkou čistotou a prostotou. A jak byl skrze věky předáván, stával se více a více nebožským a nespravedlivým až do dneška, kdy je pouhým patetickým výsměchem své původní slávě a pravdě. O původním kastovním rozdělení se dozvíme z Rig védy. Brahmín je z nejvyšší kasty; je knězem, učencem a je obeznámen s védskou filozofií. Kšátriya je válečník. Má nezlomné královské vlastnosti. Slovo „kšátrija“ ve Védách zmiňováno nebylo. Častěji bylo používáno slovo „radžanja“, znamenající prince s královskými vlastnostmi. Vaišja je obchodník a řemeslník a šudra je dělník a služebník. Agni, bůh Ohně, je z kasty brahmínů. Indra a Varuna jsou bohové kšátrijové. Rudra a Marutové jsou bohové vaišjové a Pušan je bůh šudra.

Kastovní systém má své výhody, ale zásluhou jeho zneužívání si Indie vytvořila politováníhodnou situaci. Podle mého vnitřního porozumění, by tento kastovní systém mohl být z určitého pohledu považován za dobrodiní. Každá kasta může být viděna jako část těla společnosti. V našem fyzickém těle má každý orgán specifickou funkci, své jedinečné schopnosti. A podobně má i každý úd těla společnosti zvláštní roli. Brahmín je duchovně a mentálně rozvinut; je učitelem rodiny. Kšátrija je ochráncem a správcem spravedlnosti v rodině. Vaišja bude dohlížet na finanční a materiální potřeby rodiny. A konečně šudra bude rodině sloužit. Pokud čtyři bratři pracují společně, potom bude v rodině hojnost míru, radosti a harmonie. Jsou-li však v rozporu, přirozeně se budou bez ustání hádat a nedohodnou se. Jestliže nejstarší bratr pocítí, že je pod jeho důstojnost marnit čas hovorem s jeho bratrem šudrou, který není znalý Véd, potom bude harmonie zničena. Jestliže se bratr kšátrija sám sebe zeptá, proč by měl nabízet své schopnosti a chrabrost bratru brahmínovi, který možná žije odloučeným životem v lese, potom samozřejmě půjde svojí vlastní cestou a následkem toho bude rozkol.

Na duchovní úrovni tyto čtyři skupiny znamenají různé úrovně duchovních schopností, různé příčky duchovní výšky. Tyto duchovní úrovně svým vlastním způsobem odpovídají úrovním lidských schopností, nazývaných na pozemské úrovni kastami. Všichni bohové nejsou stejně významní nebo velcí. Bohové mají své určité pozice v božské hierarchii. Každé božstvo má své stálé místo. Netřeba podotýkat, že kosmický bůh, i když je ze šudra třídy, je nekonečně výš než brahmín — lidská bytost.

V Rig védě máme významný hymnus, který se zmiňuje o tom, že brahmín ztělesňuje Boží ústa — nebo se dá říct, že brahmín přichází přímo z Božích úst. Tentýž hymnus praví, že kšátrija přichází z paží Boha, vaišja přichází ze stehen Boha a šudra z Božích chodidel.

Všichni známe významnost Gájatrí mantry. Chci však říci, že existuje další Gájatrí mantra: Rudra Gájatrí. Není sice tak důležitá jako pravá Gájatrí, která je věnována bohu Slunce, přesto je stále velmi významná. Zní takto:

> Meditujeme na Rudru, aby nám daroval nejvyšší Poznání. Meditujeme na Rudru, aby energizoval náš život a povzbudil naši mysl.<sup>1</sup>

To je modlitba, kterou nabídneme Rudrovi. Ten, kdo chce být vyvoleným nástrojem Boha, musí volat po Rudrovi, protože je to Rudra, kdo nás oprostí od nedokonalosti, spoutanosti a omezení.

Svět je pro statečné; a ti, kteří jsou stateční, si již zvolili božský aspekt Rudry. Duchovnost je ve svém nejčistším smyslu přijetím života. Chceme-li přeměnit svět, nejprve jej musíme přijmout. Když pohlédneme na svět, zpočátku uvidíme nedokonalost a naší bezprostřední reakcí je pocit skleslosti. Skutečný božský bojovník však pocítí, že je nepřemožitelný — dokonale bezpečný před temnotou světa — protože cítí, že jej Rudra trvale inspiruje a že Rudra v něm a pro něj aspiruje.

Rudra chce, aby v nás nezůstala ani špetka nebožské síly. Má Soucit v bezmezné míře, svůj soucit však používá jen ve formě Světla. Kde je Světlo, tam vládne Soucit. A naopak, tam, kde je Soucit, je také Světlo. Soucit Rudry je soucitem jednoty. Rudra cítí, že pokud je on dokonalý, potom se jeho lidské děti musejí stát také dokonalými. Cítí, že můžeme být všichni dokonalí, protože přirozenost našich duší je již dokonalá.

Všichni jsme hledající nekonečné Pravdy. Uctíváme Rudru, nezkrotného, ne z přemíry strachu nebo kruté bolesti, ale z lásky, z nesobecké oddanosti a odevzdanosti. Rudra chce zde na zemi nastolit království Pravdy a Dokonalosti. Usiluje o nastolení království Pravdy ve světě lži, království Dokonalosti ve světě nedokonalosti.

Súrja

Súrja, bůh Slunce, je v našem duchovním životě nesmírně důležitý a významný, ačkoliv je mu odkázáno jen několik hymnů. Ve Védách je tomuto bohu Slunce nabídnuto jen deset hymnů — v porovnání s Indrou, kterému je nabídnuto přes dvě stě padesát hymnů.

Fyzické slunce, které skutečně vidíme, je nazýváno okem bohů Agniho, Varuny a Mitry. Slunce je fyzickým ztělesněním duchovního světla Agniho a těchto dvou dalších kosmických bohů.

Svítání je předzvěstí Súrji. V sanskrtu je svítání nazýváno uša nebo ahana. Uša je bohyně svítání. Vzývá přítomnost boha Slunce, a když se Súrja objeví, vypadá to, jako by bohyni následoval. Bůh Slunce má pro bohyni Ušu bezmeznou božskou lásku. Chce jí nabídnout všechnu svoji vnitřní božskost a ona ji od něj radostně přijímá.

Slunce je daleko, velmi daleko od naší planety Země. Když odtud pozorujeme slunce, jeví se nám jako malý kruh, avšak my víme, jak zářivé a jak nesmírné ve skutečnosti je. A podobně vnitřní slunce, slunce, které máme hluboko v nitru, je od nás velmi daleko a zdá se velmi malým a nevýznamným. Když však naše vnitřní slunce dosáhneme, jsme osvíceni a přeměněni a vstoupíme do záře transcendentálního Světla.

Vnitřní slunce má každá lidská bytost. Fyzické slunce pozorujeme každý den. Ale vnitřní slunce, slunce božskosti, které máme v nitru, většina lidí nespatřila ani jednou za život. A kdybych řekl, že je každý jedinec požehnán jen jedním vnitřním sluncem, pak bych se mýlil. Pokročilí duchovní hledající mají více než jedno slunce. A duchovní Mistr, ve svém nejvyšším transcendentálním vědomí vlastní vnější slunce a bezpočet sluncí vnitřních; je vlastníkem celého vesmíru.

Jde-li někdo po cestě duchovnosti, potom je schopen spatřit své vnitřní slunce. Někteří z vás je již zahlédli. Někteří z vás je viděli na letmou sekundu, nebyli však schopni rozeznat, že je to vnitřní slunce. Avšak svitne den, kdy své vnitřní slunce uvidíte plně s celou jeho transcendentální Slávou a vy budete zaplaveni nebeským Světlem. Potom, jak v duchovním životě porostete, budete moci vytvořit více než jedno vnitřní slunce.

Vnitřní slunce se pohybuje. Proto se i vnitřní světlo pohybuje a osvěcuje. A naopak, vnitřní slunce může zůstat stálé a tiché. Když je vnitřní slunce stálé, jsme také tiší. Proto máme v Íša upanišadě, jedné z nejproslulejších Upanišad, popis něčeho, co se současně pohybuje i nepohybuje:

```

„Pohybuje se i nepohybuje.

Je uvnitř a je vně.“

Bůh Slunce je také bohem létání a tuto svoji úlohu sehrává jako nádherný pták. Čas i prostor jsou přikryty křídly boha Slunce. V Rig védě je významný hymnus, který zní: „Hvězdy jednají jako zloději. Když uvidí slunce, utečou, protože se nekonečné záře slunce obávají.“ Je tam i další hymnus, který vzývá večer. Večer zve západ slunce říkajíc: „Bratře, celý den jsi tvrdě pracoval. Nyní si odpočiň.“ A tak, když večer vroucně požádá boha Slunce, aby si odpočinul, objeví se noc.

Stvoření vstoupilo do existence ze slunce. Slunce je stvořitelem, který stvořil něco, co nemá začátku ani konce. Jeden významný Mistr prohlásil: „Jestliže počátek přijde z něčeho, potom to není počátek. Počátek nemůže přijít z něčeho.“ To je pravda. V duchovním životě však známe dvě významná slova: puruša a prakriti. Puruša a prakriti jsou vždy nezrození a nesmrtelní. Ve třinácté kapitole Bhagavadgíty, Sri Krišna objasňuje, že puruša a prakriti jsou bez počátku. Puruša, transcendentální, prvotní Bytost a prakriti, absolutní Energie společně stvořili věčné i dočasné.

V Rig védě se dozvíme, že existence přišla z neexistence. Co neexistence znamená? Pokud si myslíme, že neexistence znamená nic, potom se mýlíme. Není to něco, co nikdy neexistovalo. Neexistence je něčím, co nemůžeme spatřit pouhým okem, něčím, co je za dosahem našeho pozemského chápání. Když máme své třetí oko plně pod kontrolou, uvidíme neexistenci jako něco, co si ještě ve vnějším světě nevzalo náležitou formu a hmotu. Když si neexistence vezme náležitou formu a tvar, je pro nás možné vidět ji a využít ji v našem každodenním životě.

Všichni se chceme koupat v moři slunečního světla. Vnější sluneční záře nám dá pročištění; vnitřní sluneční záře nám dá osvícení. Když se chceme umýt ve vodě, potřebujeme mýdlo a ručník. Když však máme sluneční lázeň, potom tyto věci nepotřebujeme. Když se koupeme ve vnitřním slunci, potom k uspokojení všech našich vnitřních potřeb potřebujeme jediné: plačící vděčnost naší duše. Snadno se můžeme koupat v moři vnitřního světla, jestliže nabídneme plačící vděčnost své duše Nejvyššímu, nebo do své plačící vděčnosti vstoupíme.

Slunce, které vidíme na obloze, je vždy krásné. Svítá; všude kolem vidíme krásu. Díváme se na slunce a získáváme inspiraci. Bůh Krása, bůh Slunce, k nám ráno přichází ve formě inspirace. Básník je inspirován k napsání oduševnělé básně, hudebník je inspirován ke složení nádherné hudby. Lidé pracující v různých společenských postaveních, získávají ze slunce hojnost inspirace k naplnění svých denních povinností.

Bůh Slunce k nám v poledne přichází jako dynamická aspirace. Musíme splnit úkoly dne. Musíme naplnit naše vnější požadavky stejně tak, jako naše vnitřní požadavky. Vnitřní slunce k nám přichází se svými žhnoucími plameny, dávajíc nám mocnou, oduševnělou a dynamickou vůli, která pobídne náš vnitřní vývoj a vnější projevení.

Bůh Slunce k nám večer přichází jako realizace. Slunce zapadá a nejvyšší čistota vládne všude kolem. Příroda odpočívá, Matka Země aspiruje a vše je mírem a láskou uvnitř i vně. S večerem přichází realizace, jak nám bůh Slunce nabízí, abychom se s ním podělili o jeho bohatství. Když nastane realizace, úloha inspirace a aspirace končí.

Ve Védách jsou tisíce manter. „Mantra“ je sanskrtské slovo, které znamená vzývání. Mantrou může být slabika, slovo, jméno nebo věta či dvě. Když pronášíme mantru oduševněle, jsme přeneseni do sedmého nebe nebeské blaženosti. Jsou tisíce manter, jedna mantra však zůstává nejvýznamnější a tou je Gájatrí mantra. Tuto mantru nalezneme ve třech Védách: Rig védě, Sáma védě a Atharva védě. Tato mantra je také nejvznešenější rágou. Nyní vám tuto mantru nabízím. Proč? Je proto zvláštní důvod. Nejprve bych ji chtěl zazpívat a potom vám povím její význam:

```

tat savitur vareṇyam

dhiyo yo naḥ pracodayāt

Toto je Gájatrí mantra. Mnozí skladatelé na ni složili melodii. Její význam je: „Kontemplujeme na nejzářivější božské světlo Stvořitele, boha slunce, abychom dosáhli vnitřního porozumění, pro osvícení naší inteligence, pro podnícení našeho porozumění, pro přeměnu našeho pozemsky spoutaného vědomí do bezmezného Světla vnitřního Slunce, boha slunce.“

V Indii časně ráno vzhlížejí brahmínové a hledající nejvyšší Pravdy se sepnutýma rukama k obloze, a jakmile slunce vyjde nad horizont, nabídnou tuto modlitbu bohu Slunce. Zpívají tuto mantru pro své vnitřní osvícení nanejvýš oduševněle mnoho tisíckrát.

Představu o tom byste získali, kdybyste šli podél Gangy a viděli indické brahmíny a hledající, jak se modlí se sepnutýma rukama ke slunci pro vnitřní osvícení. Opakováním této mantry dosáhly stovky a stovky hledajících duchovní dokonalosti. Pokud ji můžete oduševněle zopakovat tisíckrát po sobě, jste schopni získat alespoň špetku vnitřního osvícení. Ale musí to být prováděno nanejvýš oduševněle, ne tak, jako když se dítě něco učí nazpaměť.

Slunce je duší vesmíru. Duše nemá zrození ani smrt.

Na jāyate mriyate vā kadācin...

„Duše se nikdy nerodí a nikdy neumírá.

nemá přítomnost, nemá budoucnost.“

To je duše.

Vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya...

„Oheň ji nemůže spálit, voda ji nemůže

ji nemohou zničit ...“

To je duše.

Bůh Slunce nám dává poznání a moudrost. Bůh Slunce nás osvobozuje od rozsáhlé nevědomosti a neproniknutelné temnoty. Proto vzýváme boha Slunce. Avidya znamená nevědomost. Vidya znamená poznání. Vidya a avidya jdou společně. Vezměme nevědomost jako trn. Jeden trn se zabodl do naší nohy. Vezměme tedy druhý trn, poznání, abychom jím první trn vyjmuli. Když první trn vyjmeme s pomocí druhého, můžeme říci, že vstupujeme do sféry smrti a podrobujeme si ji. Jakmile je trn venku, nepotřebujeme ani trn, který nám vnikl do nohy, ani nepotřebujeme trn, kterým jsme ten první vyjmuli. Tehdy jdeme za poznání i nevědomost a vstoupíme do panství extáze Moudrosti.

Jsou dva typy poznání; vnější poznání a vnitřní poznání. Vnější poznání nám může povědět o duchovním životě, o vnitřním životě. Vnější poznání ale není stejné jako vnitřní poznání. Vnější poznání nám poví, že Bůh existuje a že pokud budeme následovat duchovní život, uvědomíme si Jej, a budeme-li meditovat na Boha, získáme mír, blaženost, moc, radost a podobně. Vnější poznání ale dále jít nemůže. Pokud však vstoupíme do nejvnitřnějších zákoutí našeho srdce, tehdy zasvitne vnitřní poznání. Když nastane vnitřní poznání, tehdy automaticky a spontánně ochutnáme božský nektar amritu, a tímto božským nektarem je Nesmrtelnost.

Sluneční svit a bůh Slunce nemohou být odděleni. Tak jako nemůže být oddělen Bůh Stvořitel a Bůh stvoření, rovněž nemůže být oddělen bůh Slunce a sluneční svit. Védy praví toto:

> Surya jyotir jyotir surya

Ganéša

Ganéša měl mladšího bratra, Kumara, boha Války. Kumara byl hrdinou a velitelem bohů. A jak praví příběh, oba, Ganéša i Kumara navzájem prohlásili: „Umím toho víc než ty.“ Jejich matkou byla Párvatí neboli Durga, jak je nazývána v jiném aspektu. Rozhodla se vyzkoušet, který z nich toho umí víc. Řekla: „Vyzkouším, kdo z vás je lepší. Já budu sedět tady. Ten z vás, který obejde svět a vrátí se zpět první, bude lepší.“

Šani

Tomuto konkrétnímu bohu však říkáme: „Ó Šani, nedívej se na nás. Nevšímej si nás.“ Modlíme se, aby tento bůh do našeho domu nepřišel, aby na nikoho drahého z naší rodiny nepohlédl. Proč? Když tento bůh pohlédne na domácnost, okamžitě se přihodí něco špatného. Když přijde do rodiny Saturn, nastane na fyzické úrovni nějaká katastrofa: zemře někdo drahý, přijdeme o peníze nebo se stane nějaká jiná katastrofa. Proto v Indii říkáme: „Nechoď k nám.“

Musíme vědět, že tímto způsobem se modlí pouze naše lidská touha. Naše božská aspirace by to nemohla nikdy udělat. Lidská modlitba chce vlastnit nebo být vlastněna světem, příbuznými a drahými.

To je naše lidská touha. Šani však přijde a dá nám odřeknutí. Šani vytvoří podmínky lidského strádání a donutí nás k prostotě. Dokonce od nás odvede i naše nejdražší. Obyčejné lidské bytosti shledávají obtížným přijmout tento druh strádání. Když však chce hledající dosáhnout Nejvyššího, požádá Šaniho a dalšího kosmického boha Rudru, aby jeho cestu k transcendentálnímu Cíli urychlili. Modlí se, aby vykonali svoji božskou práci a odřízli všechno lpění. Šani a Rudra chtějí, abychom byli vyproštěni ze sítí nevědomosti. Proto v nás a naším prostřednictvím trvale usilují o dokonalost. A kvůli tomu, že rádi žijeme v nevědomosti, se my, lidské bytosti, obáváme Rudry a Šaniho.

Božská Matka

Mahéšvari

Ó Výško nad výškami,

Matko Světla nejvyššího!

Aby vyhladila miliony našich lží,

tvá nesmírná apokalypsa

Ó Královno Zenitu neviděného!

Slunce, tvé zlaté dítě,

```

Mahákálí

Ó Matko Ohně! Tvé bouřlivé oko zná

Přede mnou září všechny divy

Nadšená tvář tvůj zásah odhalí,

Dej nám dosáhnout vrcholu nepoznaného,

Fontána moci u tvých nohou sídlí.

vrhá daleko na zem záplavy nektaru

```

Na jedné straně vypadá Kálí, když sestoupí na vitální úroveň lidské nevědomosti, naprosto děsivě a divoce. Na druhé straně je však velmi, velmi soucitná. Roní hořké slzy, když vidí, že si kdokoliv hoví v požitcích nevědomosti, místo aby se snažil přeměnit své omezení, nevědomost, temnotu a smrt. A tak bojuje proti našim nepřátelům pro nás.

Mahákálí je Matkou Aspirace. Má velké zalíbení pro výšku, pro nejvyšší transcendentální Výšku. Je-li s hledajícím spokojena, potom tohoto hledajícího vmžiku přenese k nejvyšší transcendentální Výšce. Je také Matkou nejvyšší Rychlosti. Má schopnost v okamžiku urychlit pokrok hledajícího. Vezme aspirujícího k jeho cíli nekonečně rychleji než ostatní bohové a bohyně. Za jeden den mu může poskytnout pokrok, který by mu jinak trval padesát nebo šedesát let. Ti, kteří chtějí udělat v duchovním životě nejrychlejší pokrok a ti, kteří chtějí dosáhnout duchovní dokonalosti co nejdříve, potřebují pro zvláštní milost asistenci, pomoc, vedení a ochranu této bohyně.

Kálí poměrně často tuto dynamickou sílu přeměny používá, avšak jen pro ty, kteří v ní mají bezmeznou a bezvýhradnou víru, pro ty, kteří cítí, že mohou každou chvílí být božskými hrdiny, jenž se zasvětili naplňování jejích úkolů zde na zemi. Zde na zemi ji naplnit, by mělo být cílem hrdinů uctívajících Matku Kálí.

Tato Matka požaduje od těch, kteří ji chtějí zbožňovat a uctívat, naprostou upřímnost, čistotu a jednobodovost vědomí. Oddaného přijme jen za těchto podmínek. Na neupřímné hledající nemá čas. Jsou jiní bohové a bohyně, zvláště bohyně Lakšmí, kteří budou neupřímnost tolerovat. Se svojí láskou a soucitem počkají na hledající, kteří jsou upřímní jen částečně. Kálí je však velmi přísná a neudělá to. Vyžaduje naprostou upřímnost a čistotu ihned a jen potom vezme dotyčného k nejvyššímu transcendentálnímu Příbytku Nejvyššího.

Čistě zlatá barva, která představuje božské projevení, je pravou barvou Matky Kálí. Na nejvyšší úrovni je zcela zlatá, ačkoliv ji většina obrazů znázorňuje jako černou. Často vypadá černě, protože vstoupila do vitálních světů aspirujících, kteří jsou stále ještě nečistí, kteří však chtějí být očištěni, aby přeměnili svoje vědomí. Když Matka Kálí pozná, že je aspirující skutečně upřímný a oddaný, vstoupí do jeho vitálna a navždy zničí hlubší vitální sklony, které mají být zničeny, a přemění vše, co může být přeměněno, na vyšší aspekty Božství.

Jsem si jist, že většina z vás slyšela o velmi významném duchovním Mistru Šrí Rámakrišnovi. Jeho božskou Matkou byla bohyně Kálí. Byla to Matka Kálí, kterou uctíval a zbožňoval; byla to Matka Kálí, se kterou si vytvořil konečné transcendentální spojení. Byly chvíle, kdy manželka Šrí Rámakrišny Sarada Déví neviděla žádný rozdíl mezi Matkou Kálí a svým manželem, kterému se také říkalo Thákur. Mohla říci: „Kde je Kálí? Kdo je Kálí, když ne Thákur?“

Pokud jde o mne, já osobně pohlížím na Kálí jako na svoji nejdražší Matku. Tento aspekt Božství je mi nejbližší. V Indii mají všechny rodiny rodinné božstvo a naším rodinným božstvem je Kálí.

Matka Kálí je družkou Pána Šivy. Pán Šiva je tichým aspektem transcendentální Skutečnosti a Matka Kálí je dynamickým a aktivním aspektem transcendentální Skutečnosti. Myslíme-li na Šivu a Kálí naší obyčejnou lidskou myslí, potom je oddělujeme; pokud však na ně pohlédneme naším vnitřním okem, poznáme, že jdou ruku v ruce. Když společně fungují dynamický a tichý aspekt, Pravda je úplná a my jsme naplněni. Bůh ve svém ženském aspektu, Bůh-Matka, je Mahákálí. Bůh ve svém mužském aspektu, Bůh-Otec, je Pán Šiva.

Ti na Západě, kteří chtějí sílu, ale nemají sympatie k žádné indické bohyni nebo božstvu, mohou vzývat přímo aspekt síly Boha — Boha-Sílu. Bůh-Síla má Soucit, má Lásku, má Všechno. Pokud se modlíte k Bohu-Síle, nepřemožitelné síle, získáte stejná požehnání, která můžete získat od této bohyně.

V jedné z našich Upanišad je zmiňováno, že konečná Pravda existuje:

> Je daleko a současně je blízko. Pohybuje se i nepohybuje. Je uvnitř, je vně.

Mahálakšmí

Matko extáze, tebe se chopíme!

Aby uhasily naši žízeň tvojí rubínovou láskou,

Tak blízko jsi, ó Matko svítání!

jako měsíc bílému volání.

V tobě samotné je zlaté Vše.

Před tebou se zachvěje bitva noci.

V nás jsi zasela nesmrtelná semena;

```

Mahásarasvatí

Oheň hudby tvého srdce stráví naši ospalost,

Všechny duše se musí od tebe naučit

aby prošly nesmrtelnými zeměmi.

Dotkneme se citů arabesky tvého srdce nejvyšší blaženosti.

Našimi příkrovy sužované kořeny sají tvoji milost

Všechny světy nevědomostí oslepené se ponoří

ó královno moře dokonalosti!

a učiní nás věčnými, volnými.

Čtvrtým aspektem Božské Matky je Sarasvatí neboli Mahásarasvatí. Mahéšvari je Matkou nesmírnosti, Mahákálí je Matkou aspirace a Mahálakšmí je Matkou sladkosti, krásy, vůně a harmonie. Mahásarasvatí je však Matkou dokonalosti, poznání a moudrosti. Když jdeme mentální cestou, když naši cestu započneme v mentálním světě, první věcí, kterou uděláme je, že vzýváme tuto Matku, Mahásarasvatí. S jejím požehnáním započneme naši mentální cestu a do celého našeho mentálního a intelektuálního života vneseme její nejsladší, nejvyšší požehnání. Od svých oddaných vyžaduje dokonalou dokonalost.

Tato Matka je kosmickým hudebníkem, nebeským hudebníkem. Hraje na „vínu“ a během hry nabídne Brahmovi transcendentální potěšení. Brahma je Stvořitel a Sarasvatí je jeho družka.

Každý bůh a bohyně má tajné, zvláštní jméno. Toto tajné jméno nazýváme semenným zvukem. Každý kosmický bůh a bohyně si pro naplnění Boží kosmické Hry osvojil jeden zvláštní zvuk. Boží bezzvuký zvuk známe jako anáhatu. Vnější život je jako otevřená kniha; ale vnitřní život je životem tajným, životem sladkosti a božské radosti. Víme, že Pán Krišna má ve vnějším světě stovky jmen: Krišna, Gopal a jiné. Ve vnitřním světě má však pro své oddané jméno duchovní neboli semenný zvuk. Tento semenný zvuk je kling. Můžeme-li vyslovovat kling nanejvýš mocně a oduševněle, potom může být z tohoto semenného zvuku v našem srdci spatřena a pocítěna Krišnova radost, božská láska a božská krása.

Semenným zvukem Kálí je kring. Můžete opakovat „Kálí, Kálí, Kálí“, ale upřímní hledající, kteří chtějí nejrychlejší pokrok, by měli opakovat velmi mocně kring. „Kálí“ můžete opakovat jemně, ale pokud byste kring vyslovili jemně, nebude to mít žádný dopad. Kring musíte vyslovit nesmírně mocně, až pocítíte, že celá vaše bytost vibruje tímto zvukem, který vytváříte ze svého srdce. Tehdy před vámi okamžitě stane Matka Kálí se svojí bezmeznou silou, bezmezným soucitem a nejvyšší rychlostí, aby vám pomohla k dosažení cíle. Samozřejmě se, prosím, snažte při zpěvu přinést do popředí svůj božský dynamický aspekt. Při používání této mantry, prosím, v sobě nemějte nebožské kvality. Je-li projev dokonalý, potom bude bezprostřední výsledek nanejvýš mocný, nanejvýš oduševnělý.

Pokud chcete vzývat Mahéšvari, můžete vyslovovat nanejvýš oduševněle hring. Semenným zvukem Lakšmí je sring. Chcete-li božskou krásu, kosmickou krásu, vnitřní krásu a harmonii, potom vzývejte Mahálakšmí. Chcete-li dokonalost, trpělivost, vnitřní moudrost a vnitřní světlo pro všechno co děláte, potom potřebujete vzývat Sarasvatí. Jejím semenným zvukem je ohing.

Tyto čtyři bohyně představují čtyři hlavní aspekty Božské Matky, její čtyři transcendentální formy. Tyto čtyři aspekty jsou pro všechny božské hledající, a pokud hledající chce, může vzývat všechny čtyři aspekty najednou. Každý hledající však obvykle dosáhne jen jeden určitý aspekt Božské Matky.

Můžete namítnout, že každý jedinec má svůj vlastní způsob dosažení cíle nebo určité spojení s jedním z těchto čtyř aspektů Boha. Pokud uctíváme určitý aspekt, který je míněn pro nás, potom budeme v našem životě velmi úspěšní. Jestliže však potřebujeme dokonalost a modlíme se k nesprávné bohyni, potom nám jen bude trvat déle, než dosáhneme toho, co chceme.

Je pravdou, že Boha můžeme dosáhnout prostřednictvím naší aspirace a získat dokonalost, sílu, poznání a všechno. Naše schopnosti jsou však velmi omezené a často nemůžeme nebo se nestaráme o to, abychom získali všechno. Jestliže cítíme, že se něco bude hodit naší přirozenosti a uspokojí to naši duši, nebo to na čas nasytí náš vnitřní hlad, potom bychom se měli modlit k tomuto danému aspektu Boha.