Můj hluboký obdiv k Dilipovi-da

Předmluva autora

Část I — Mé osobní spojení s Dilipem-da

Soucit Dilipa-da pro mladého básníka

Rani Maitri byla plná náklonnosti a soucitu. Od mé sestry Lily se dověděla, že jsem začal psát básně. Sestry jsou vždy ohromně pyšné na dosažení svých bratrů. Bohužel bratři nejsou tolik pyšní na dosažení svých sester!

V každém případě má sestra ukázala jeden z mých sešitů mé učitelce. Byl to tlustý sešit obsahující asi sto bengálských básní. Rani-di se básně velmi líbily. Náhodou byla sestřenicí Dilipa-da. Byli si velmi blízcí. A tak vzala můj sešit Dilipovi-da. Dilip-da si se veškerým soucitem přečetl mé básně a napsal k nim dva řádky v bengálštině. Jeho komentář byl, že některé básně jsou hezké, jiné dobré a pár je jich velmi dobrých. Navždy a navždy si budu vážit Dilipovy podpory plné požehnání.

Byl jsem velmi překvapen, že prošel všechny básně. Kdo jsem byl? Pošetilý malý chlapec v ášramu! Tato událost se odehrála kolem roku 1946, když mi bylo třináct nebo čtrnáct let. Dilip-da měl tehdy čtyřicet devět let.

Dilip-da našel v mých básních chyby a vlastnoručně je opravil. Když páv neroztáhne všechna svá pera,

popisuje se to určitým slovesem. Když pak vypadá velmi krásně s roztaženým peřím, popisuje se to jiným slovesem. Já chudák jsem nevěděl, že je to tento případ. Dilip-da proto zrušil sloveso, které jsem použil a napsal správné sloveso. Navíc za ním dal vykřičník! Měl jsem ukázat tuto báseň nejprve bratru Chittovi nebo svému učiteli bengálštiny. Oni by to opravili.

Můj článek o Dilipovi-da

Harmonium Dilipa-da

Občas byl Dilip-da s Manodharem z nějakého důvodu nespokojen, rozzlobil se a harmonium si vzal zpět. Jindy, když byl Manodhar nespokojen se mnou, nedovolil hrát na harmonium mně.

Můj smutný zážitek se Sahana-di

Thákur byl velmi smutný, že Sahana-di odešla ze Santiniketanu. Byl hluboce okouzlen jejím pěveckým hlasem. Když přišla do ášramu, poslal zprávu: „Kdybych byl císař, jako byli mogulští císaři, poslal bych svou armádu, aby vás přivedla z ášramu nazpět.“ Byla to velká osobnost. Byla velmi vysoká, statná. Jít vedle ní bylo něco skutečně velkého. To bylo jednodušší jít vedle Noliniho-da. Byla vtělená laskavost a současně i vážnost.

Stalo se, že Sahana-di byla jednou z mých ášramových „matek“. Měl jsem pět „matek“ v ášramu. Tyto starší ženy mě zahrnovaly láskou a zájmem. Mojí hlavní matkou byla Mridu-di. Pak přišla Sahana-di.

Jednou vyvstalo mezi Sahanou-di a mnou vážné nedorozumění. Měla oddanou studentku, ale později se tato paní stala soupeřkou Sahany-di. Soupeřčina dcera byla v hudební třídě Sahany-di. Jednoho dne byla tato dívka z nějakého důvodu na Sahanu-di velmi rozzlobená. Postavila se ve třídě a řekla: „Už nemáš svůj pěvecký hlas. I Chinmoy-da to říká.“

Bylo to jen soupeření, protože matka dívky na Sahanu-di žárlila. I tak to bylo velmi urážlivé a Sahana-di byla velmi rozzlobená. Celé to byla naprostá lež, lež, lež. S tou dívkou jsem nikdy ani nemluvil. Byl jsem velkým obdivovatelem Sahany-di. Byla ke mně tak laskavá, srdečná a shovívavá. Ale Sahana-di uvěřila tomuto výmyslu. Když o nás lidé nemluví hezky, vždy tomu věříme. Řekl jsem jí, že to tvrzení je naprostý nesmysl, ale nevěřila mi. Byla tak rozezlená, že se mnou dokonce ani nemluvila.

To se stalo v roce 1947. Ten rok připravil Dilip-da zvláštní program k uctění indické nezávislosti. Chtěl, aby dvě stě lidí zazpívalo píseň, kterou pro tuto příležitost složil. S písní měli vystoupit před guvernérovým palácem. Byla to skvělá píseň v sanskritu o svobodě Indie. Píseň se jmenovala Avirbhuta bharata janani.

Sahana-di řekla Dilipovi-da: „Pokud bude zpívat píseň Chinmoy, já zpívat tu píseň nebudu.“ Kdo jsem byl ve srovnání se Sahanou-di? Ona a Dilip-da byli velmi blízcí přátelé. Proto Dilip-da odpověděl: „Ó, kdo potřebuje Chinmoye?“ Od jednoho mladšího přítele Dilipa-da jsem obdržel zprávu, že se nesmím přidat ke skupině, byl jsem vyškrtnut ze seznamu. A můj bratr Mantu, který nedokázal zazpívat správně jedinou notu, zpívat mohl!

Zpěváci nacvičovali v domě Dilipa-da. Bylo to jen čtyřicet metrů od našeho domu, na stejné ulici. Dvě stě lidí se do jeho domu nevešlo, tak někteří z nich stáli venku na chodníku.

Když nacvičovali, těšil jsem se zpíváním té písně. Kdo by mohl zůstat potichu? Velmi dobře jsem ji slyšel i ze svého pokoje. Naučil jsem si ji velmi, velmi dobře. Ale nedovolili mi zúčastnit se vystoupení. To byl můj trest.

Tolik jsem trpěl za to, že jedna dívka lhala. Přivodil jsem zlobu Sahaně-di a také Dilip-da se na mě velmi, velmi zlobil.

Příběh tady nekončí. Před dvěma lety mi přítel Rintu poslal ze Singapuru dvě nahrávky. Ví, že velmi rád poslouchám písně Thákura, Kaji Najrula a dalších zpívané našimi super dobrými bengálskými zpěváky. Nicméně jedna nahrávka byla nahraná matkou té dívky, soupeřkou Sahana-di. Jakmile jsem uviděl její fotku na obálce, odhodil jsem ji se vší svou zlobou hned stranou. Jak jsem trpěl zákeřnou lží její dcery! Sahaně-di trvalo tři roky, než mi odpustila.

Napsala jednu krátkou báseň a jednu velmi dlouhou báseň o Sri Aurobindovi. Obě byly ve stejné knize. Jednoho dne mi podala tu knihu a řekla: „Chci, abys tu krátkou báseň přeložil do angličtiny. Když to uděláš dobře, odpustím ti.“

Dilip-da hraje mou píseň Matce

Bylo rozhodnuto, že se bude konat přehlídka s ukázkou sportů. V Gudžarátu existuje druh tance s holí. Nazývají jej garba. Byla to téměř povinnost naučit se tento tanec.

Byl jsem inspirovaný složit pro tanec s holí zvláštní píseň, slova jsem ukázal Svámí Chinmoyanandovi. Do té doby jsem se od něj naučil docela dost písní. Naučil jsem se od něj známou píseň Kaji Najrula Isláma He Paratha Sarathi. Svámí Chinmoyanandovi se líbil můj pěvecký hlas a byl ke mně velmi laskavý. Rozhodl se, že má bengálská slova zhudební. Píseň měla asi šestnáct řádků. Pamatuji si už jen první tři řádky:

```

Peyechhi amara mayer ashish

Satyer jai manrite chal chalre

```

Řekl jsem: „Něco málo zná.“

Pak manažer řekl: „Pro Boha, řekni upraveno, ne přeloženo. A tak to změnil na: z bengálské písně upravil Chinmoy. A toto je Normanova nejkrásnější verze:

```

Kupředu, kamarádi, stále kupředu!

k Pravdě a slávě

máme Matčinu kuráž,

Kupředu, kamarádi, stále kupředu

Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,

s Naším Pánem a Matkou,

Poslouchej hlasy volající,

Zpívejte, Kamarádi, zpívejte sbor

Nemáme strach ze smrti, z utrpení.

Kupředu, Kamarádi, stále kupředu

Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,

s Naším Pánem a Matkou

Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,

zákonem našeho života je přátelství

Víra plane uvnitř bijícího srdce

Kupředu, Kamarádi, stále kupředu

Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,

s Naším Pánem a Matkou

```

(upraveno z bengálské písně Chinmoyem)

Bylo rozhodnuto, že s touto písní vystoupí skupina patnácti až šestnácti vybraných chlapců a Svámí Chinmoyananda nás povede. Dilip-da nám dovolil zkoušet ve svém domě pozdě odpoledne. Měl dům veliký jako panské sídlo. Nyní je to jeden z ošetřovatelských domů. Nicméně zatímco jsme zpívali, Dilip-da byl ve vedlejším pokoji.

Svámíji opakovaně vyzýval Dilipa-da, aby se připojil a zpíval píseň s námi, ale odpověď Dilipa-da byla: „Ne, stačí, když jste tady. Jsou to všechno děti! Jak s nimi mohu zpívat?“ Nikdy nepřišel, ale byl velmi laskavý, že nám poskytl svůj dům. Nám to stačilo, byl to tak skvělý zpěvák a my jsme všichni byli ve srovnání s ním nicotní.

Nastal den vystoupení. Matka byla na hřišti a shromáždilo se asi pět set až šest set lidí, aby se podívali. Mnoho, mnoho dětí se zapojilo s různými vystoupeními. Chlapci a děvčata vystupovali odděleně. Děvčata měla různé druhy cvičení. Naše skupina měla jen dvě věci: nejprve jsme tancovali s holemi. Pak jsme tancovali s druhem meče nebo malé dýky, ne skutečnými dýkami, ale dřevěnými dýkami. Dělali jsme pohyby jako v karate — plné nadšení!

Pak nastal čas, kdy jsme měli zpívat mou píseň. Bylo kolem páté hodiny. Byli jsme připraveni. Před námi byl připraven s harmoniem náš vedoucí, Svámí Chinmoyananda. Najednou jako bouře přiběhl Dilip-da, funěl a fučel a téměř odhodil chudáka Svámího stranou. Svámímu to vůbec nevadilo. Naopak, byl velmi pyšný, velmi šťastný. Byl si na sto procent jist, že Dilip-da s námi nebude zpívat píseň, protože jsme všechno byly děti.

Matka byla jen sedm nebo osm metrů daleko, když se to odehrálo. Dilip-da byl Matčiným oblíbencem i Sri Aurobindovým oblíbencem. Kdo mohl co říci? Podle nich cokoliv Dilip-da udělal, bylo dokonalé, dokonalé, dokonalé. Dilip-da měl vždycky pravdu. V případě ostatních by Matka takové chování možná neuznávala.

Když byl Svámí Chinmoyananda odstrčen stranou, znervózněli jsme! Dilip-da s námi nikdy necvičil. Pak začal Dilip-da zpívat píseň a doprovázel se na harmonium. Ó Bože! Uměl tu píseň tak dobře. Stáli jsme za Dilipem-da a dokázali jsme zpívat také správně a sebevědomě, ale naše hlasy byly v porovnání s jeho hlasem nicotné, nicotné.

Obvykle měl ten nejjemnější hlas, ale ten den měl také velmi silný hlas! Zpíval tak krásně, tak mocně. Doslova nás překřičel. Bylo to jako bychom byli všichni tiší bráhmani! Zpíval a zpíval, jak nejsilněji uměl. To byl Dilip Roy. Vůbec jsme nebyli smutní. Byli jsme nejpyšnější lidské bytosti, protože s námi zpíval Dilip Roy.

Matka byla s vystoupením velmi, velmi spokojená. Když bylo po vystoupení, Dilip-da běžel k Matce a lehl si k jejím Nohám jako tříleté dítě. Celé jeho tělo leželo tváří k zemi přímo před Matkou, hlavu položil na Její nohy. Matka se k němu se vší svou náklonností a láskou sklonila a opakovaně mu přitiskla ruku na hlavu.

To bylo dětské srdce Dilipa-da. Byl jako nejlaskavější dítě. Vzal Svámímu Chinmoyanandovi veškerou slávu.

Chvíli mu trvalo, než se ze země postavil. Zatímco položit hlavu k Matčiným nohám mu trvalo jen chvíli, doslova přiběhl. Ale postavit se mu nějakou chvíli trvalo! Jak bych mohl kdy zapomenout na tuto příhodu!

Po našem vystoupení byla ještě další vystoupení, ale Dilip-da na ně nečekal. Šel domů.

Podívejte, jak se život mění. Jednou byl na mě rozzlobený a nedovolil mi zpívat. Po několika letech pak nebude zpívat mou píseň. Ale poskytl nám místo na nacvičování písně. Nikdy, nikdy nepřišel do místnosti, aby s námi nacvičoval, ale nějak se tu píseň naučil. A jakmile přišel čas vystoupení, přiběhl a vyhodil vedoucího!

Ohledně Svámího Chinmoyanandy bych rád přidal jednu velmi smutnou zkušenost, možná nejsmutnější zkušenost. Jak víte, Dilip-da se po odchodu z ášramu stal Guruem. A já také. Svámí Chinmoyananda choval přání stát se Guruem. Stále nosil okrový oděv a korálky. Stalo se, že do ášramu přijelo pět nebo šest hledajících ze Srí Lanky. Když uviděli Svámího Chinmoyanandu, pozvali ho, aby s nimi odjel zpátky na Srí Lanku. Řekli, že otevřou centrum a on bude jejich duchovní vůdce. A tak Svámí odjel z ášramu s těmito hledajícími na Srí Lanku. Nalezli v něm Gurua, ale tento Guru je nedokázal uspokojit. Už po šesti měsících mu dali na pamětnou. Svámí-ji se vrátil zpátky do ášramu a prosil Matku, aby jej přijala zpět. Běda, Matka jej z nejrůznějších důvodů již nevzala.

Můj osud byl naštěstí jiný. Po pěti letech v Americe jsem se vrátil do ášramu na krátkou návštěvu. V den, kdy jsem šel navštívit Matku, čekali obyvatelé ášramu v dlouhé řadě na Její požehnání. Matka na každého meditovala dvě nebo tři vteřiny. Přede mnou v řadě stálo asi třicet lidí.

Najednou ke mně přišel hlavní asistent Matky Champaklal-ji a řekl: „Matka chce, abys před Ní stál tak dlouho, jak bude Ona chtít.“

Přišel jsem na řadu. Stál jsem před Matkou a čekal na Její požehnání. Držela mě tam po dlouhých pět minut! Třikrát mi Matka vzala hlavu a položila si ji na koleno. Když mi pak hlavu zvedala, zkoumala mé oči, čelo, hlavu, všechno — s takovým soucitem a náklonností. Kolik náklonnosti do mě vlila po pěti letech nepřítomnosti!

Sobotní večerní setkávání v domě Dilipa-da

Bylo tam třicet nebo čtyřicet obyvatel ášramu, kteří obdivovali zpěv Dilipa-da. Na tabla hrál buď Anil Kumar nebo Nolini Sarkar. Nolini Sarkar v té době nepobýval v ášramu nastálo. Byl velkou literární postavou a také skvělým zpěvákem. Dilip-da složil hudbu ke dvěma svým nesmrtelným písním — jedné o Sri Aurobindovi a jedné o Matce. Tyto dvě písně se staly velmi známé. Byl velmi blízkým přítelem Dilipa-da a také Kajiho Najrula Isláma. Byl to Nolini Sarkar, kdo vzal Dilipa-da k Baradovi Charanovi, velkému okultistovi, „největšímu jogínovi Bengálska“.

Dilip-da hrával na harmonium a přitom zpíval. Když byl mladý, hrával na housle. Byl skvělý houslista. Ale pak přestal. Řekl, že nejlepší je harmonium. Řekl, že na housle se musí cvičit, zatímco na harmonium se cvičit nemusí. Na harmonium může hrát každý.

Nezapomenutelné vystoupení Raviho Šankara

Já jsem měl to štěstí, že jsem seděl blízko Raviho Šankara, když hrál. Byl jsem mladý chlapec, šestnácti — nebo sedmnáctiletý. V té době jsem neměl problém sedět se zkříženýma nohama, v polovičním lotosovém sedu. Díval jsem se, jak Ravi Šankar hraje, a byl jsem dojatý. Jak hrál! Vzdálenost mezi námi byla možná dva metry.

A nyní, dokážete si to představit, jsme se Ravi Šankar a já stali dražšími než nejdražšími. Je o jedenáct let starší než já a nyní mě adoptoval jako svého mladšího bratra. Celé naše spojení začalo díky Dilipovi-da. Kdo by si pomyslel, že historie bude v našich životech hrát nejvýznamnější roli! Tohle byl záhadný Boží Plán.

Před pár lety mi Ravi Šankar vyprávěl o Dilipovi-di. Byli velmi dobři přátelé. Říkal mi, že když přijel do ášramu, bydlel dva dny u Dilipa-da v domě. Ravi Šankar řekl o Dilipovi-da: „Takový skvělý muž, takový skvělý muž. Ale ášram Sri Aurobinda mu neprokázal náležitou úctu.“

Dilip-da a jeho přítel Yogi Krišnaprem

Dilip-da přivedl Krišnaprema v den daršanu. V ten den museli mladí chlapci nosit boty dvou tisíc lidí od vchodu k východu. Žáci vstupovali do hlavní Meditační Místnosti a odtud šli po schodech nahoru. Stalo se, že jsem byl blízko východu a viděl je oba dva, jak jdou po schodech nahoru.

Na hlavě měli červený tilak a korálky na džapu. Dilip-da měl jednoduchou, dlouhou, volnou šňůru korálků kolem krku. Krišnaprem měl tmavé, tlusté okrouhlé korálky a měl je obtočené dvakrát kolem krku. Vzpomínám si, že Krišnaprem byl vysoký a hubený.

Jak k tomu došlo, že přijal duchovní Matku? Je to příběh, který je zároveň zábavný a zároveň osvěcující. Jednou večer pozval vicekancléř Univerzity v Laknaú tohoto anglického profesora k sobě domů na večeři. Jakmile Nixon uviděl vicekancléřovu manželku, padl k jejím nohám a řekl: „Vy jste má duchovní Matka!“ Všichni byli velmi vyvedeni z míry. Manželka sama byla v rozpacích. Ale on řekl: „Ne, ne, vy jste má Matka!“

On byl vysoce vzdělaný profesor, významný absolvent Univerzity v Cambridgi, a ona byla bengálskou manželkou vicekancléře, velmi aristokratická dáma. Jmenovala se Monika Devi. Nikdy se nemodlila a nemeditovala, ale měla mystickou osobnost a obrovské skryté hloubky.

Vicekancléř sám byl velmi v rozpacích. Nemohl se před ostatními ani ukázat. Ale nakonec řekl: „Dobrá. Vidím, že vaše oddanost je velmi upřímná. Můžete ji uctívat.“

A tak se Nixon stal velkým žákem této dámy. Nikdy se o duchovnost nezajímala. Ale když viděla oddanost tohoto mladého Angličana, začala se modlit a meditovat.

Krišnaprem po několika letech vyučování v Laknaú a Váránásí, odešel a plně se věnoval duchovnosti v Almoře pod záštitou své Guru. Jmenovala se Yashoda Ma. Díky němu k ní přišlo mnoho, mnoho žáků. Viděli, že Krišnaprem je vysoce pokročilý. Nakonec kapituloval i její manžel a také se stal jejím žákem. Viděl ve své manželce tak krásné a duchovní vlastnosti.

Šance setkat se s Dilipem-da

Jednoho dne kolem třetí nebo čtvrté hodiny odpoledne se stalo, že jsem se vracel domů z ášramu, když jsem na ulici uviděl Dilipa-da. Řekl mi: „Víš, kde bydlí Prabhakar?“

Prabhakar Mukherjee byl můj učitel bengálštiny. Učíval na Univerzitě v Kalkatě. Měl mě velmi rád. Chodíval do našeho domu a já jsem mu četl své básně. Poté, co jsem k němu do třídy chodil šest měsíců nebo tak nějak, věřte tomu nebo ne, o mně napsal článek. A on byl ten, kdo tajně vzal dva z mých notesů k Nolinimu-da, aby získal od Noliniho-da komentář k mým básním. Nolini-da poskytl velmi pěkný komentář, ale řekl Prabhakarovi-da, aby mi to v tu dobu neříkal.

Nicméně Dilip-da chtěl, abych mu ukázal, kde je Prabhakarův dům. Dokážete si to představit! Pak mi Dilip-da řekl: „Píšu báseň v sanskrtu. Potřebuji správnou gramatiku jednoho slova.“

Řekl jsem mu: „Můžu zajít za Prabhakarem-da a dovést ho hned k vám!“

„Ne, ne,“ řekl, „půjdu ho navštívit.“

Pak jsem Dilipa-da doprovodil k Prabhakarovu domu. Byl docela daleko. Šli jsme půl míle nebo tak nějak. Nedovolil jsem si jít vedle Dilipa-da. Šel jsem dvacet metrů před ním. Měl náladu si zpívat.

oručování dopisů Dilipovi-da

O mnoho let později Dilip-da čas od času obdržel i dopis od Matky. Byl jsem sekretářem Noliniho-da. Čtyřikrát mě Nolini-da požádal, abych dopis od Matky doručil Dilipovi-da já. V tu chvíli jsem nešel. Prakticky jsem běžel dolů ze schodů a křičel: „Dilipe-da! Dilipe-da! Dilipe-da!“

Nolini-da brání Dilipa Roye

Nolini-da řekl: „Co já vím o hudbě? Kdyby to byl nějaký jiný obor, kdybys mě požádal, abych napsal o tvé duchovnosti, jsem připraven tě bránit jako lev. Znám tvou vysokou duchovní úroveň a všechno o ní. Budu tě bezmezně bránit. Ale co já vím o hudbě? Jak tě budu bránit?“

Dilip-da řekl: „Ne, ne, ty to dokážeš, ty to dokážeš. Musíš něco napsat.“

Nakonec Nolini-da řekl: „Dobrá, udělám to.“

Pak Dilip Roy řekl: „Musí to vyjít ve stejném časopise. Donutím je, aby přijali tvou verzi o mém hudebním talentu.“

Ubohý Nolini-da, tento obor byl pro něj zcela nový. Ale Nolini-da byl génius, učenec. Možná neuměl zpívat, ale existoval nějaký obor, který neznal? Nolini-da si musel přečíst pěkných pár knih a ponořit se hluboko dovnitř, než začal psát. Pak napsal skvělý článek, ve kterém bránil a vysoce obdivoval hudbu Dilipa-da. Stejný časopis přijal Noliniho-da verzi o hudebním géniovi Dilipovi-da. Proto byl Dilip-da velmi šťastný a Nolinimu-da velmi vděčný.

Dilip-da dostává zaplaceno za článek

Náhodou jsem byl u brány ášramu. Říkal strážným u brány a několika lidem z ášramu: „Podívejte, poslali mi tři rupie!“ Pak řekl jedno bengálské přísloví: Jatha labha, což znamená, že zisk je všechno, co dostaneš. Ale nebyl vůbec smutný. Smál se a smál. „Poslali mi tři rupie za článek. Něco je lepší než nic.“

Každému říkal s takovým smíchem, štěstím a pýchou, že za svůj článek dostal tři rupie. Dilip-da pocházel z bohaté rodiny. A za své nahrávky, knihy a vystoupení v Kalkatě dostával spoustu peněz. Byl nesmírně, nesmírně štědrý vůči ášramu.

Nejdražší žák Sri Aurobinda

Ke konci Lakšmanova života, poté co byl nucen odejít z paláce, Šrí Rámačandra řekl:

```

deshe deshe cha bandhabah

yatra bhrata sahodara

> „Ve všech zemích jsou manželky, ve všech zemích jsou přátelé, ale já nenajdu nikde na světě bratra, jakým byl Lakšmana.“

Lakšmana byl Šrí Rámačandrovi velmi drahý. Každou vteřinu svého života věnoval bratrovi. Proto Šrí Rámačandra řekl, že nenajde nikoho sobě blízkého, jako byl bratr.

Dilip, zlatý hlas

Pro zpěváky je velmi těžké ocenit jiný hlas, ale mnoho, mnoho zpěváků mělo stejný názor jako tito velikáni — že Dilip měl nejsladší, zlatý hlas.

Jednou byl velmi horký den a Dilip-da zpíval píseň o Meghnabalim, hrdinovi mraků. Když zpíval melodii, najednou se objevily na obloze mraky a pak začalo silně pršet.

Jindy zpíval a celé obecenstvo bylo přeneseno do Nebe. Z ničeho nic přišel jelen a postavil se před něj.

Dilip-da měl mnoho, mnoho takovýchto zkušeností. Jiní zpěváci, zvláště někteří zpěváci klasické hudby jsou nesnesitelně domýšliví. Nemůžete kolem nich ani projít. Odmítají akceptovat lyrické písně. Bohužel je stále spor mezi zpěváky lyrických a zpěváky klasických písní. Klasičtí zpěváci považují za obtížné obdivovat melodické písně a naopak. Dilip Roy byl císařem lyrických písní. Mé písně jsou také lyrické.

Fyzický vzhled Dilipa-da

Způsob chůze Dilipa-da

Dilip-da mi důvěrně poradil

Dilipův otec, Dwijendra Lal Roy, byl nesmírně nadaný dramatik a básník. Celé Bengálsko znalo jeho jméno a lidé po celém širém Bengálsku zpívali národní písně, které zkomponoval. Tak velký to byl spisovatel! Píseň, kterou jsem vždycky z celého srdce a nahlas zpíval, Ghana Tama Sabrita, je také jeho píseň.

Když jsem byl ještě v Indii, byl jsem inspirován napsat o D.L. Royovi článek v angličtině. Jmenoval se „Matka Indie a její nejmilovanější“. Poslal jsem kopii článku z Pondičery do Puné, kde Dilip-da sídlil. Tam Dilip-da založil chrám. Jmenuje se Hari Krišna Mandir.

Požádal jsem Dilipa-da, aby článek opravil. Opravil ho a poslal ho zpět s dopisem. V tom dopise hodně psal o Nolinim-da. Srovnával Noliniho-da se svým nejvěhlasnějším otcem. Ukázal jsem dopis Nolinimu-da a on k tomu řekl: „Dilip je skutečné šílený! Srovnává mě se svým otcem“. To se stalo v roce 1962.

Když jsem přišel do Ameriky, opět jsem poslal Dilipovi-da článek o jeho otci do Pune. Tentokrát jsem žádal o dovolení vydat článek ve své knize o duchovních lídrech Indie Mother India´s Lihthouse. Dilip-da mi odepsal velmi uznalý dopis. Pak připojil: „Radím ti, nehledě na to, kolik trpíš, nikdy, nikdy se nevracej do Pondičery. Lidé budou říkat, že to s tebou jde od deseti k pěti, ale nikdy se nevracej.“

Nezmínil jsem se o utrpení, kterým jsem procházel asi tak první dva roky v Americe. Ale on věděl, čím si prošel, když odešel z Pondičery do Puné, proto mi dával tuto velmi cennou radu. Bohužel jsem nemohl vyhovět jeho požadavku. V roce 1969 jsem se po pěti letech v Americe vrátil do ášramu na krátkou návštěvu a Matka mě zahrnula Svým soucitem a náklonností. Pak se můj život nadobro změnil.

Kouzlo Dilipova jména

Jednoho dne jsem byl povolán nahoru, abych se ihned dostavil ke generálnímu konzulovi S. K. Royovi. „Co jsem udělal špatně?“ ptal jsem se sám sebe.

Už jen jméno generálního konzula mě děsilo. Byl tak přísný, tak mocný. Při jiné příležitosti jsem čekal na výtah. Přijel a dveře se trochu pootevřely. Když jsem viděl, že je uvnitř generální konzul, utekl jsem. Křičel na mě: „Ghosi! Ghosi! Nastupte!“ Nastoupil jsem dovnitř. Pak mi řekl: „Jsem tygr? Jsem had? Co děláte? Proč jste utíkal?“ Tehdy jsem nevěděl, že se o mě zajímá.

Tak jako tak jsem se třásl, když jsem šel po schodech nahoru. Byl jsem tak nervózní! Generální konzul řekl: „Ghosi, posaďte se.“ Díval se na mě s velkou účastí. Pak pokračoval: „Mám tady dopis ze Sri Aurobindova ášramu, který je zcela proti vám. Říká se v něm, abych vás nenechával na indickém konzulátě. Budete na něj házet špínu. Spoustu věcí řekli proti vám. Chtějí, abych vás propustil.“

Tak, byl jsem chudobný, bezmocný — a byl jsem na pokraji ztráty zaměstnání. Vydělával jsem dvě stě dolarů za měsíc a z toho jsem použil šedesát nebo sedmdesát dolarů na nájem. Měl jsem malou místnost v bytě s dalšími dvěma pracovníky. Délka pokoje byla jen o stopu delší, než byla moje výška. Občas jsem se poranil na noze, když jsem slézal špatným směrem. Když si vzpomenu na svoji chudobu, roním slzy.

Najednou, z čista jasna, se generální konzul zeptal: „Mimochodem, Ghosi, znáte Dilipa?“

Byl jsem překvapený. Řekl jsem: „Pane, myslíte Dilipa Kumara Roye?“

Generální konzul řekl: „Ano.“

Odpověděl jsem: „Znám Dilipa-da velmi dobře. V ášramu jsem se vyhříval v záři jeho náklonnosti. Byl ke mně vždy velmi laskavý. Mohu vám o něm říci tolik příběhů.“

„Řekni tedy něco,“ řekl generální konzul.

Začal jsem mu vyprávět vše o svém spojení s Dilipem-da, nejprve o svém notesu bengálských básní a návrzích, které Dilip-da měl. Vylíčil jsem tolik příhod. Také jsem generálnímu konzulovi řekl, že jsem nedávno poslal Dilipovi-da svůj článek o jeho otci, D. L. Royi a že mi Dilip-da poslal dopis, ve kterém článek vysoce ocenil. Dodal jsem, že mi Dilip-da dal nevyžádanou radu: nehledě na to, jak moc trpím v Americe, nikdy se nemám vracet zpět do ášramu.

Pak generální konzul přede mnou v minutě roztrhal dopis na kousky a vyhodil ho. Neukázal mi ten dopis. Řekl: „Jsem Dilipovým osobním přítelem. Teď vím, čím si prošel.“

Narozeniny Dilipa-da

Následující den, 23. ledna, slavíme narozeniny nejlepšího přítele Dilipa-da, Netaji Subashe Chandry Bose.

Objevuji velkého obdivovatele Dilipa-da

Když jsem dorazil, ihned jsem cítil, že celý ášram je plný míru, míru, míru. Vešel jsem do hlavní meditační místnosti. Socha Rámana Mahárišiho v hale je nejposvátnější. V roce 1956, kdy jsem poprvé viděl ověnčenou Rámanovu sochu, ucítil jsem v soše živoucí přítomnost Rámana Mahárišiho. I tentokrát byla socha naprosto živá. Bohužel jsem mohl kolem sochy kvůli stavu svého kolena projít jen jednou. Pak jsem se posadil a meditoval. Atmosféra v meditační hale byla tak impozantní.

Potom jsem chtěl jít do jeskyně, kde Maháriši skutečně meditoval, když přišel do Arunáčaly. Bylo mi řečeno, že je to čtyřicet pět minut chůze. Běda, vůbec jsem nemohl chodit. Když jsem tam šel před patnácti lety, viděl jsem jeskyň a měl jsem velmi dobrý zážitek. Ale tentokrát to nebylo možné.

Rozhodl jsem se navštívit prezidenta ášramu a zeptat se ho, jestli je to opravdu tak dlouhá procházka. Prezident tam nebyl, k dispozici byl ale viceprezident. Jmenuje se Mani Rámanan. On a jeho bratr Sundaram, který je prezidentem, jsou přímými potomky Rámana Mahárišiho.

Vstoupil jsem do Maniho kanceláře a začali jsme si povídat a povídali a povídali. Jakmile uslyšel, že jsem přišel z ášramu Sri Aurobinda, zvědavě zjišťoval, jestli jsem znal Dilipa Kumara Roye, Zlatý Hlas.

Část II — Mé oblíbené příběhy o Dilipovi-da

Thákur zahrnuje Dilipa-da svou náklonností

Otec Dilipa Roye, Dwijendra Lal Roy, složil mnoho národních písní, které jsou nesmírně oduševnělé, mocné a originální. Ihned vhání slzy. Slzy nebudete mít jen v očích, ale také v srdci. Celé Bengálsko je zaplaveno patriotskými písněmi D.L. Roye. Napsal poměrně dost nanejvýš krásných písní, aby zburcoval subkontinent z dřímoty. Láska k zemi tryskala z jeho srdce jako fontána. Někteří tvrdí, že jeho patriotické písně předčily i ty Thákurovy.

Jedna z jeho známých písní je Bharat Amar. Tuto píseň jsem zpíval s šesti chlapci veřejně. Podle mě je to naše nejkrásnější, nejmocnější, nejvýznamnější národní píseň. Není vesničana v Bengálsku, který by tuto píseň neznal. Také napsal mnoho, mnoho her. Thákur se s ním jako dramatik vůbec nemůže srovnávat.

Zpočátku byli Thákur a D.L. Roy dobří přátelé, ale bohužel v lidském životě netrvá přátelství dlouho. Stali se soupeři a potom v podstatě nepřátelé a Thákur přestal chodit do D.L. Royova domu.

Dilipova matka zemřela, když mu bylo šest let a vychoval jej otec. Běda, otec zemřel v roce 1913, když bylo Dilipovi šestnáct let. V té době byl Thákur již známý. Dilip měl silnou touhu se s Thákurem setkat a zároveň věděl, že Thákur a jeho otec spolu byli na kordy. Jak se mohl u Thákura dožadovat požehnání? Dilip si nedovolil jej navštívit.

Jeden velmi známý bengálský romanopisec, Sarat Chandra Chatterjee, chtěl ukončit tuto nešťastnou situaci. Měl nesmírně rád Dilipa a byl blízký Thákurovi. Thákur se jednou přiznal, že jako romanopisec se nemůže se Sarat Chandrou srovnávat.

Nicméně tento známý spisovatel přijal výzvu. Řekl Dilipovi: „Dilipe, neboj se. Thákur ti odpustí, nebude ti mít nic za zlé.“

Dilip řekl Sarat Chandrovi: „Můj otec a Thákur spolu opravdu nevycházeli přátelsky. Bude se Thákur chtít se mnou setkat?“

Sarat Chandra jej ujišťoval: „Jsi mladý. Jsem si jist, že se s tebou setká.“

A tak šel Dilip plný strachu se Sarat Chandrou do Thákurova domu. Dilip v té době dospíval. Mladý chlapec řekl Thákurovi: „Můj otec zemřel. Nemůžeme se usmířit?“

Thákur úplně zapomněl na špatné vztahy s Dilipovým otcem, jeho velkorysé srdce neneslo jakékoliv nepřátelství vůči synovi. Naopak, na Dilipovi nešetřil svou laskavostí, náklonností, láskou a požehnáními.

Dilipova přezdívka byla Mantu. Thákur mu říkával Mantu. I můj bratr měl přezdívku Mantu. Thákur byl vtěleným soucitem. Mnoha způsoby Dilipa podporoval a Dilip jej mnohokrát navštívil v Santiniketanu a na jiných místech. Takto Sarat Chandra vyřešil problém.

V dopise Dilipovi Thákur napsal: „Měl jsem tě upřímně rád. Mé srdce je přitahováno tvou nesmíšenou pravdomluvností a upřímností.“

Dilipovy rozhovory s Thákurem

Jeden rozhovor byl tak pozoruhodný. Dilip byl neohrožený. Řekl Thákurovi: „Kabiguru (guru básníků), vaše písně, proč nedovolíte, aby k nim hudbu složil někdo jiný? Odpusťte mi, ale mohou vytvořit lepší melodie k vašim nejkrásnějším slovům. Proč jim to nedovolit? Jsou to skvělí zpěváci. Udělají daleko lepší práci. Vaše vlastní melodie jsou tak jednoduché.“

Thákur odvětil: „Podívej, mnohem větší důraz kladu na slova než na melodii. Jsem naprosto ztotožněn se slovy. Slova vyjadřují to, co mám uvnitř. Slova vyjadřují mé pocity. Když píšu, slova ke mně přicházejí první. Pak jim dám melodii. Melodie nevyjadřují pocit. I když jiní mohou složit lepší melodii k mým písním, nedovolím jim to, protože vím, že slova vyjadřují můj pocit. Vychází přímo ze mě. Mám z nich tak sladký pocit. Slova jsou v mém životě tak důležitá.“ Takový byl Thákur.

O několik let později pak Thákur řekl někomu jinému o svých básních, ke kterým je složena hudba: „Má slova jsou jako vdovy. Ale když se k nim složí hudba, stanou se novomanželkami, nejkrásnějšími. Když se objeví hudba, je to jako krásná dívka s všemožnými ornamenty. Ale když báseň zůstane jen jako slova, je jako indická vdova. Slova se musí vzdát veškeré své krásy.“

V té době nemohly být indické vdovy krásné. Musely si ostříhat vlasy, nemohly nosit šperky a musely vést odříkavý život. Staly se vtělenou jednoduchostí. Po celou dobu oplakávaly ztrátu svého manžela.

Thákur baví Dilipa a jeho přátele

Thákur řekl: „Chyba? Právě jsem dostal od někoho dopis. Oženil se. Chtěl, abych mu ke svatbě napsal báseň. Dokážete si to představit? Musím napsat báseň ke svatbě! Jsem tak vyveden z míry. To je vtip.“

Pak řekl: „Dilipe, nežeň se. A když se oženíš, prosím nežádej mě, abych ti napsal báseň ke svatbě.“

Dilip ho ujistil: „Ne, ne, nemusíte se bát.“

Thákur řekl to stejné Uma Bosovi: „Nikdy se nežeňte. Manželství není vůbec dobré.“

Pak jim Thákur řekl legrační příběh o manželství. Řekl, že se to stalo jemu, ale velmi o tom pochybuji. Thákur byl vtipálek. Tento příběh slyšeli Dilip a jeho přátelé přímo od Thákura.

Thákurovi příbuzní našli Thákurovi snoubenku. V Indii je to tradice. Nejprve příbuzní vše připravili. Někdy se snoubenka a ženich před svatbou dokonce ani nevidí, mají takovou důvěru ve starší. Tak či tak šli příbuzní navštívit budoucí novomanželku a byli s dívkou velmi, velmi spokojení. Řekli, že je nejkrásnější a navíc je skvělá pianistka. Uměla hrát i na jiné hudební nástroje. Byla přebornice na všechno. Manželství bylo domluveno.

Thákur byl s několika svými příteli navštívit nastávající manželku ještě před konečným rozhodnutím. Po několika minutách čekání vešla do místnosti žena, která byla vtělenou krásou, a začala hrát na piano. Hrála tak lkavě. Thákur byl tak dojatý, tak vzrušený a tak blažený, že si tuto ženu vezme. Plaval v moři extáze.

Hrála asi deset minut. Thákur nemohl odolat. Řekl svým přátelům: „Dovolte mi, abych ji řekl, že jsem přípraven se s ní oženit. Jsem připraven si ji vzít!“

Thákurův přítel řekl: „Ne, ne to není vhodné chování! Nedělej to. Rozhodně se oženíš, ale nejednej, jak bys neměl. Všechny přípravy zařídíme my.

Nechtěli, aby se choval nepatřičně. Hrála deset nebo patnáct minut a Thákur po celou dobu umíral říci ji, že se s ní ožení.

Jen, co žena dohrála na piano, otočila se k hostům a řekla: „Nyní pošlu pro svou dceru. Přijde vám zahrát. Připravovala se.“

Když dcera vešla do místnosti, Thákurovo srdce ochladlo. Byla vtělenou ošklivostí! Matka byla tak krásná a všichni si mysleli, že je to ona, kdo se má stát budoucí novomanželkou. Thákur byl celý nedočkavý se s ní oženit. Ale ona jen bavila hosty, zatímco její dcera se oblékala. Když ukázala dcera svou tvář, stačilo to. Neměla krásu, nic.

Thákur byl tak zklamaný a znechucený. Nechtěl poslouchat její hudbu. Chtěl jen zmizet. Ale přátelé mu to nedovolili. Řekli: „Ne, to není vhodné, to není vhodné. Musíš zde nějakou dobu s námi zůstat.“

Dcera zahrála na piano a odešla. Pak řekli přátelé matce, že sňatek byl zrušen.

Poté, co Thákur dovyprávěl příběh, řekl Dilipovi ještě jednou: „Dilipe, nikdy se nežeň!“

Toto byl Dilipův legrační, legrační příběh o Thákurovi. Jestli se to opravdu stalo v Thákurově životě nebo ne, nevíme.

Část III — Sudhas a Dilip: Mystický přítel versus psychický přítel

1.

Subhas je gongem síly.

Dilip byl zpěvákem Zdroje.

Pravda, dva různé přístupy

Nicméně,

s láskou a sebedáváním

břehy obdivu mysli

Subhas řekl Dilipovi:

Dilip řekl Subhasovi:

Bůh, Autor všeho Dobrého, jim řekl:

tam, kde jste.

svým vlastním nenapodobitelným způsobem.

v Nebi, bude jeden pochodovat se Mnou

zatímco ten druhý bude zpívat se Mnou

Z nejvnitřnějších zákoutí srdce

Často jsem ve víru politiky.

je docela často dokonalým cizincem pravdy.

v tvém životě — jsem nalezl

Dilipe, jak mohu kdy zapomenout

Dal jsi mi devadesát liber,

V nouzi poznáš přítele!“

Dva přátelé zaplaveni láskou,

dva přátelé — hledající Pravdy,

dva přátelé fontány útěchy,

Subhas — hledající Pravdy

zůstává buď neobjeven,

Dilip je zoufalý vyzyvatel.

vynesl na povrch

Dilip chtěl, aby Subhas přijal duchovní život

protože Dilip v Subhasovi vždy viděl

a mystika vrcholných výšin.

setkal se Sri Aurobindem.

Byl to Dilipův sen, aby jeho nejdražší přítel Subhas jednoho dne přijal Jógu a šel ke Zdroji, Cíli Nejzazšímu. Chtěl, aby se Subhas od Absolutního Nejvyššího naučil, jak vykonat zemí spoutané myšlenky a Nebesky svobodné ideály.

Subhas cítil, že svoboda Matky Indie by měla být jeho cílem na prvním místě. Schvaloval Dilipův názor, že nejvyšším Cílem je realizace Boha. Ale prozatím nebyl ani připraven, ani ochoten mít tento vznešený Cíl za svůj vlastní, zcela vlastní. Věřil, že až udeří Hodina Boha, Hodina sama vykoná, co bude potřeba. Subhas chtěl vylézt na strom života postupně, krok za krokem, dávat zaslouženou pozornost každému úspěšnému vrcholu.

Dilip byl neoblomný. Nechtěl, aby spalující hlad po Bohu v nejvnitřnějších zákoutích srdce jeho nejdražšího přítele zůstal úplně, ne-li šokujícím způsobem nečinný. Proto se opakovaně a oduševněle pokoušel vynést na povrch ryzí pláče hladu po Bohu svého přítele. Ne, nikdy ne vychytrale, ale se sebedáváním.

Na oplátku Subhas nabízel Dilipovi své srdce vděčnosti. Je cosi, co je zároveň zajímavé a osvěcující: kdykoliv obdržel požehnání, zájem a dobrou vůli, a to i nepřímo, od Sri Aurobinda, Subhas-srdce vykvetl do obdivu upřímnosti.

Část IV — Narozeniny Dilipa-da

Narozeniny Dilipa-da

Položil jsem svou hlavu k Nohám

Splétám teď věnec básně,

božsky a nanejvýš vysoký

Ačkoliv nevím,

vím, že jeho srdce je veškerou náklonností.

a přeji si slyšet jeho božské poselství.

překypujících nadáním jej navštěvuje

Nevím, jak mu nabídnout svou lásku,

Jak dokážu vyjádřit slovy

Jen stojím přede dveřmi jeho srdce,

Tuto báseň, zaplavenou mým obdivem

Mé srdce s veškerou dychtivostí

```

Část V — Oduševnělé písně napsané pro Dilipa-da

Dilip-da

Dilip-da

Dilip-da, Dilip-da, Dilip-da,

O Golden Voice, Golden Voice,

Gandharva Lok hate esechile

Tirthankar, Among the Great, Tirthankar

Gurudev Sri Aurobindo dulal

Amader Dilip-da

Amader Dilip-da amader

Amader Dilip-da amader

Amader Dilip-da amader

Amader Dilip-da amader

```

Sri Aurobindo sneher baridhi Dilip Dilip Dilip

Sri Aurobindo sneher baridhi

Sabar hiyai jwalate perechho

Ekadhare tumi bhakati plaban

Nimeshe nimeshe tomar jiban

```

Sri Aurobindo's Compassion-Ocean,

You were able to ignite the lamp of

You were at once the flood of devotion

Sleeplessly your life was for

```