Rani Maitri byla plná náklonnosti a soucitu. Od mé sestry Lily se dověděla, že jsem začal psát básně. Sestry jsou vždy ohromně pyšné na dosažení svých bratrů. Bohužel bratři nejsou tolik pyšní na dosažení svých sester!
V každém případě má sestra ukázala jeden z mých sešitů mé učitelce. Byl to tlustý sešit obsahující asi sto bengálských básní. Rani-di se básně velmi líbily. Náhodou byla sestřenicí Dilipa-da. Byli si velmi blízcí. A tak vzala můj sešit Dilipovi-da. Dilip-da si se veškerým soucitem přečetl mé básně a napsal k nim dva řádky v bengálštině. Jeho komentář byl, že některé básně jsou hezké, jiné dobré a pár je jich velmi dobrých. Navždy a navždy si budu vážit Dilipovy podpory plné požehnání.
Byl jsem velmi překvapen, že prošel všechny básně. Kdo jsem byl? Pošetilý malý chlapec v ášramu! Tato událost se odehrála kolem roku 1946, když mi bylo třináct nebo čtrnáct let. Dilip-da měl tehdy čtyřicet devět let.
Dilip-da našel v mých básních chyby a vlastnoručně je opravil. Když páv neroztáhne všechna svá pera,
popisuje se to určitým slovesem. Když pak vypadá velmi krásně s roztaženým peřím, popisuje se to jiným slovesem. Já chudák jsem nevěděl, že je to tento případ. Dilip-da proto zrušil sloveso, které jsem použil a napsal správné sloveso. Navíc za ním dal vykřičník! Měl jsem ukázat tuto báseň nejprve bratru Chittovi nebo svému učiteli bengálštiny. Oni by to opravili.
Tato zkušenost nebyla nic jiného než bezmezná náklonnost a soucit Dilipa-da k mladému chlapci v ášramu.From:Sri Chinmoy,Můj hluboký obdiv k Dilipovi-da, Agni Press, 2007
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/dda