Bylo rozhodnuto, že se bude konat přehlídka s ukázkou sportů. V Gudžarátu existuje druh tance s holí. Nazývají jej garba. Byla to téměř povinnost naučit se tento tanec.
Byl jsem inspirovaný složit pro tanec s holí zvláštní píseň, slova jsem ukázal Svámí Chinmoyanandovi. Do té doby jsem se od něj naučil docela dost písní. Naučil jsem se od něj známou píseň Kaji Najrula Isláma He Paratha Sarathi. Svámí Chinmoyanandovi se líbil můj pěvecký hlas a byl ke mně velmi laskavý. Rozhodl se, že má bengálská slova zhudební. Píseň měla asi šestnáct řádků. Pamatuji si už jen první tři řádky:
```
Chal, chalre O bhai chal,Peyechhi amara mayer ashish
amita sahasa balSatyer jai manrite chal chalre
chuite chal...```
Jeden veselý příběh: Přeložil jsem tu píseň do angličtiny. Můj učitel angličtiny v té době, Norman Dowsett, který byl ke mně velmi, velmi laskavý, změnil pár slov a převedl je do metrické formy. Dole napsal: Přeloženo z Chinmoyova bengálského originálu Normanem Dowsettem. Pak šla píseň do tisku. Manažer tiskárny byl na mě nesmírně milý. Řekl: „Zná aspoň jedno slovo bengálsky?“Řekl jsem: „Něco málo zná.“
Pak manažer řekl: „Pro Boha, řekni upraveno, ne přeloženo. A tak to změnil na: z bengálské písně upravil Chinmoy. A toto je Normanova nejkrásnější verze:
```
Kupředu, kamarádi, stále kupředu
Kupředu, kamarádi, stále kupředu!
Kupředu, k Vítězství -k Pravdě a slávě
s upřímností,máme Matčinu kuráž,
Její síla nyní vede tento boj.Kupředu, kamarádi, stále kupředu
kupředu ke Světlu.Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,
k Zlatému Jitrus Naším Pánem a Matkou,
pochoduj ke Svítání.Poslouchej hlasy volající,
volající k Její Pravdě.Zpívejte, Kamarádi, zpívejte sbor
věčného mládí.Nemáme strach ze smrti, z utrpení.
veškerou nepravdu jsme uhasili.Kupředu, Kamarádi, stále kupředu
znovu k boji.Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,
k Zlatému Jitrus Naším Pánem a Matkou
pochoduj ke Svítání.Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,
kupředu k Vítězstvízákonem našeho života je přátelství
a rovnost.Víra plane uvnitř bijícího srdce
a každé srdce bije jako jedno.Kupředu, Kamarádi, stále kupředu
dokud není závod náš…Kupředu, Kamarádi, stále kupředu,
k Zlatému Jitrus Naším Pánem a Matkou
pochoduj ke Svítání.```
Norman, 19. června 1948(upraveno z bengálské písně Chinmoyem)
Bylo rozhodnuto, že s touto písní vystoupí skupina patnácti až šestnácti vybraných chlapců a Svámí Chinmoyananda nás povede. Dilip-da nám dovolil zkoušet ve svém domě pozdě odpoledne. Měl dům veliký jako panské sídlo. Nyní je to jeden z ošetřovatelských domů. Nicméně zatímco jsme zpívali, Dilip-da byl ve vedlejším pokoji.
Svámíji opakovaně vyzýval Dilipa-da, aby se připojil a zpíval píseň s námi, ale odpověď Dilipa-da byla: „Ne, stačí, když jste tady. Jsou to všechno děti! Jak s nimi mohu zpívat?“ Nikdy nepřišel, ale byl velmi laskavý, že nám poskytl svůj dům. Nám to stačilo, byl to tak skvělý zpěvák a my jsme všichni byli ve srovnání s ním nicotní.
Nastal den vystoupení. Matka byla na hřišti a shromáždilo se asi pět set až šest set lidí, aby se podívali. Mnoho, mnoho dětí se zapojilo s různými vystoupeními. Chlapci a děvčata vystupovali odděleně. Děvčata měla různé druhy cvičení. Naše skupina měla jen dvě věci: nejprve jsme tancovali s holemi. Pak jsme tancovali s druhem meče nebo malé dýky, ne skutečnými dýkami, ale dřevěnými dýkami. Dělali jsme pohyby jako v karate — plné nadšení!
Pak nastal čas, kdy jsme měli zpívat mou píseň. Bylo kolem páté hodiny. Byli jsme připraveni. Před námi byl připraven s harmoniem náš vedoucí, Svámí Chinmoyananda. Najednou jako bouře přiběhl Dilip-da, funěl a fučel a téměř odhodil chudáka Svámího stranou. Svámímu to vůbec nevadilo. Naopak, byl velmi pyšný, velmi šťastný. Byl si na sto procent jist, že Dilip-da s námi nebude zpívat píseň, protože jsme všechno byly děti.
Matka byla jen sedm nebo osm metrů daleko, když se to odehrálo. Dilip-da byl Matčiným oblíbencem i Sri Aurobindovým oblíbencem. Kdo mohl co říci? Podle nich cokoliv Dilip-da udělal, bylo dokonalé, dokonalé, dokonalé. Dilip-da měl vždycky pravdu. V případě ostatních by Matka takové chování možná neuznávala.
Když byl Svámí Chinmoyananda odstrčen stranou, znervózněli jsme! Dilip-da s námi nikdy necvičil. Pak začal Dilip-da zpívat píseň a doprovázel se na harmonium. Ó Bože! Uměl tu píseň tak dobře. Stáli jsme za Dilipem-da a dokázali jsme zpívat také správně a sebevědomě, ale naše hlasy byly v porovnání s jeho hlasem nicotné, nicotné.
Obvykle měl ten nejjemnější hlas, ale ten den měl také velmi silný hlas! Zpíval tak krásně, tak mocně. Doslova nás překřičel. Bylo to jako bychom byli všichni tiší bráhmani! Zpíval a zpíval, jak nejsilněji uměl. To byl Dilip Roy. Vůbec jsme nebyli smutní. Byli jsme nejpyšnější lidské bytosti, protože s námi zpíval Dilip Roy.
Matka byla s vystoupením velmi, velmi spokojená. Když bylo po vystoupení, Dilip-da běžel k Matce a lehl si k jejím Nohám jako tříleté dítě. Celé jeho tělo leželo tváří k zemi přímo před Matkou, hlavu položil na Její nohy. Matka se k němu se vší svou náklonností a láskou sklonila a opakovaně mu přitiskla ruku na hlavu.
To bylo dětské srdce Dilipa-da. Byl jako nejlaskavější dítě. Vzal Svámímu Chinmoyanandovi veškerou slávu.
Chvíli mu trvalo, než se ze země postavil. Zatímco položit hlavu k Matčiným nohám mu trvalo jen chvíli, doslova přiběhl. Ale postavit se mu nějakou chvíli trvalo! Jak bych mohl kdy zapomenout na tuto příhodu!
Po našem vystoupení byla ještě další vystoupení, ale Dilip-da na ně nečekal. Šel domů.
Podívejte, jak se život mění. Jednou byl na mě rozzlobený a nedovolil mi zpívat. Po několika letech pak nebude zpívat mou píseň. Ale poskytl nám místo na nacvičování písně. Nikdy, nikdy nepřišel do místnosti, aby s námi nacvičoval, ale nějak se tu píseň naučil. A jakmile přišel čas vystoupení, přiběhl a vyhodil vedoucího!
Ohledně Svámího Chinmoyanandy bych rád přidal jednu velmi smutnou zkušenost, možná nejsmutnější zkušenost. Jak víte, Dilip-da se po odchodu z ášramu stal Guruem. A já také. Svámí Chinmoyananda choval přání stát se Guruem. Stále nosil okrový oděv a korálky. Stalo se, že do ášramu přijelo pět nebo šest hledajících ze Srí Lanky. Když uviděli Svámího Chinmoyanandu, pozvali ho, aby s nimi odjel zpátky na Srí Lanku. Řekli, že otevřou centrum a on bude jejich duchovní vůdce. A tak Svámí odjel z ášramu s těmito hledajícími na Srí Lanku. Nalezli v něm Gurua, ale tento Guru je nedokázal uspokojit. Už po šesti měsících mu dali na pamětnou. Svámí-ji se vrátil zpátky do ášramu a prosil Matku, aby jej přijala zpět. Běda, Matka jej z nejrůznějších důvodů již nevzala.
Můj osud byl naštěstí jiný. Po pěti letech v Americe jsem se vrátil do ášramu na krátkou návštěvu. V den, kdy jsem šel navštívit Matku, čekali obyvatelé ášramu v dlouhé řadě na Její požehnání. Matka na každého meditovala dvě nebo tři vteřiny. Přede mnou v řadě stálo asi třicet lidí.
Najednou ke mně přišel hlavní asistent Matky Champaklal-ji a řekl: „Matka chce, abys před Ní stál tak dlouho, jak bude Ona chtít.“
Přišel jsem na řadu. Stál jsem před Matkou a čekal na Její požehnání. Držela mě tam po dlouhých pět minut! Třikrát mi Matka vzala hlavu a položila si ji na koleno. Když mi pak hlavu zvedala, zkoumala mé oči, čelo, hlavu, všechno — s takovým soucitem a náklonností. Kolik náklonnosti do mě vlila po pěti letech nepřítomnosti!
A co se týče žáků, Dilip-da má takové štěstí, že našel tolik oddaných a sebedávajících žáků. Nazývají ho Dadaji. Já mám také štěstí, že mám tolik oddaných a sebedávajících žáků.From:Sri Chinmoy,Můj hluboký obdiv k Dilipovi-da, Agni Press, 2007
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/dda