Kapitola první: Říše smrti

Proč je smrt nezbytná? Proč nemůže duše pokračovat v pokroku a vývoji v jednom těle?

Sri Chinmoy: V této chvíli je smrt zapotřebí; je pro nás nezbytná. Nic nemůžeme dělat příliš dlouho. Hrajeme čtyřicet pět minut nebo hodinu a pak se unavíme a musíme si odpočinout. S naší aspirací, s naším vnitřním, duchovním pláčem, je to stejné. Dejme tomu, že na zemi žijeme šedesát nebo sedmdesát let. Z těchto šedesáti nebo sedmdesáti let meditujeme možná dvacet nebo třicet dní, a dokonce i tehdy jen pár hodin. Běžná lidská bytost si při meditaci nedokáže udržet nepřetržitou aspiraci ani čtyři nebo dvě hodiny, dokonce ani jedinou hodinu. Jak by potom z ničeho nic mohla získat aspiraci, skutečnost nebo vědomí, jež by ji přeneslo do věčné Pravdy nebo nesmrtelného Vědomí?

V jistém smyslu nám nyní smrt pomáhá, dovoluje nám, abychom si odpočinuli. Když se potom vracíme zpátky, vracíme se s novou nadějí, s novým světlem, s novou aspirací. Kdybychom však měli neustále vědomou aspiraci, onen stále rostoucí plamen, pak bychom viděli, že fyzická smrt může být snadno překonána. Jednou zasvitne den, kdy bude smrt zbytečná. Teď je to však nad naše schopnosti; jsme slabí. Dokonce i duchovní Mistři, osvobozené duše, přestože mají nad smrtí moc, opustí tělo, když si to Božské přeje.

Obyčejný člověk, jenž na svých bedrech nesl dvacet, třicet nebo čtyřicet let tíhu celé rodiny, řekne: „Jsem unaven. Potřebuji si odpočinout.“ Pro něj má smrt skutečně smysl; duše odejde do světa duší a těší se z krátkého odpočinku. Pro božského bojovníka, pro hledajícího Nejvyšší Pravdy, však smrt nemá žádný význam. Chce dělat pokrok neustále, bez přestávky. Pokusí se tedy žít ve stálé aspiraci, ve věčném duchovním úsilí. A s tímto věčným úsilím se pokusí porazit smrt, tak aby mohl být věčným vnějším projevením Božského v sobě.

From:Sri Chinmoy,Smrt a znovuzrození, Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/dr