Smrt je cesta. Život je cestovatel. Duše je průvodce.
Když je cestovatel unaven a vyčerpán, průvodce dá pokyn ke kratšímu či delšímu odpočinku, a potom cesta putujícího opět začíná.
Když se v běžném životě neaspirující člověk oddává požitkům nevědomosti, je to skutečné vítězství smrti. Když v duchovním životě aspirující člověk nepláče po vyšším světle, blaženosti a síle, je to zrození jeho smrti.
Co se můžeme naučit od vnitřního života, od života, který touží po zániku smrti? Vnitřní život nám říká, že život je oduševněle vzácný, že čas je plodně drahocenný. Život bez aspirace času je bezvýznamný. Čas bez aspirace života je zbytečný.
Náš rozum myslí na smrt. Naše srdce myslí na život. Naše duše myslí na Nesmrtelnost. Rozum a smrt mohou být překonány. Srdce a život mohou být rozšířeny. Duše a Nesmrtelnost mohou být naplněny.
Až bude překonán rozum a smrt, člověk získá nový domov: Světlo, Světlo světa, který je Za. Až bude naplněna duše a Nesmrtelnost, člověk bude mít nový cíl: Blaženost, transcendentální Blaženost.
Člověk dneška pociťuje smrt jako nevyhnutelnou nutnost. Člověk zítřka bude pociťovat Nesmrtelnost jako neomylnou skutečnost.
Mnoho z nás však naneštěstí smrt špatně chápe. Myslíme si, že smrt je cosi neobvyklého, cosi ničivého. Musíme však vědět, že v současnosti je smrt něco přirozeného, normálního a do jisté míry nevyhnutelného. Pán Krišna říká Ardžunovi: „Ó Ardžuno, jistá je smrt pro zrozeného a jisté je zrození pro mrtvého. Nechť tedy to, co je nevyhnutelné, nezadá příčinu pro tvé smutky.“
Čhándógja Upanišada nám říká cosi velmi významného: „Co bychom měli dělat, přiblíží-li se hodina smrti? Měli bychom se uchýlit ke třem vznešeným myšlenkám: jsme nezničitelní; nikdy nemůžeme být otřeseni; jsme samou podstatou života.“ Když se k nám přiblíží hodina smrti a my cítíme, že nemůžeme být nikdy zničeni, že námi nemůže nic otřást a že jsme samotnou podstatou života, kde je potom smutek, strach, kde je smrt? Neexistuje smrt.
Manželka Sri Rámakrišny, Sarada Déví, řekla něco velmi důležitého: „Rozdíl mezi duchovním člověkem a obyčejným člověkem je velmi prostý. Snadno jej poznáte. Když se k obyčejnému člověku přiblíží smrt, pláče a roní hořké slzy, kdežto duchovní člověk, je-li skutečně duchovní, se bude jen smát a smát, neboť pro něj je smrt jenom žert, nic jiného.“
Zde je zapotřebí dodat, že duchovní člověk vstupuje do Kosmické hry a stává se jejím vědomým nástrojem. Proto ví, že smrt není zánik. Je to jen kratší nebo delší odpočinek.
Znovu a znovu se budeme muset vracet na svět. Zde na zemi musíme pracovat pro Boha. Není žádného vyhnutí. Zde na zemi musíme uskutečnit to Nejvyšší. Zde na zemi musíme naplnit to Nejvyšší. Bůh nám nedovolí utrácet a mařit možnosti a schopnosti duše. To je nemožné.
Kiplingovy nesmrtelné verše říkají:
> Budou se vracet, budou se znovu vracet,
> tak dlouho, dokud se bude rudá Země otáčet.> On nikdy nepromarnil ani lístek či strom.
> Myslíš, že může mrhat dušemi?Každá další inkarnace nás vede k vyššímu životu, lepšímu životu. Jsme v procesu evoluce. Každá inkarnace je jako příčka na žebříku evoluce. Člověk dělá pokrok vědomě i nevědomě. Pokud však dělá v každé inkarnaci vědomý pokrok, tehdy urychluje svůj duchovní vývoj. Realizace dosáhne mnohem dříve než ti, kteří dělají pokrok nevědomě.
Víme, že jsme svou cestu začali minerálním životem a poté jsme vstoupili do rostlinného života. Nato jsme vešli do zvířecího království a odtud do lidského světa. To ale není konec. Musíme vyrůst v božské bytosti. Bůh s námi nebude spokojen, dokud nebudeme přeměněni a nestaneme se božskými. On se v nás a prostřednictvím nás může projevit pouze tehdy, jsme-li naprosto přeměněni a úplně osvíceni. Když tedy myslíme na svůj vývoj — vnitřní i vnější — měli bychom mít nesmírnou radost. V takzvané smrti neztrácíme nic, nic.
O vývoji nám nanejvýš krásně a oduševněle vypráví Jalalu’d-din Rumi:
> Jako kámen jsem zemřel a jako rostlina se zrodil;
> jako rostlina jsem zemřel a jako zvíře se zrodil;> jako zvíře jsem zemřel a jako člověk se zrodil.
> Proč bych se měl bát? Co jsem kdy smrtí ztratil?Co je to nakonec smrt? Smrt je spící dítě. A co je to život? Život je dítě, které si neustále hraje, zpívá a tančí před svým Otcem. Smrt je dítě spící v Srdci Vnitřního kormidelníka. Život je inspirace. Život je aspirace. Život je realizace. Život není uvažující mysl. Život není intelektuální mysl. Život není hra zklamání. Ne, život je poselství božskosti na zemi. Život je vědomý Boží proud k naplnění božskosti v lidstvu na zemi.
Je mnoho pravdy na tom, co řekl Konfucius: „Neznáme život. Jak bychom mohli znát smrt?“ Přeji si však říci, že život můžeme poznat. Budeme-li chápat život jako Boží ztělesnění pravdy, světla, míru a blaženosti, potom si uvědomíme, co život doopravdy je, a budeme brát smrt jen jako odpočinek — jako nezbytnou věc na současném stupni vývoje.
Přijde doba, kdy již odpočinek nebude nutný. Kralovat bude jenom Život — Život světa, který je Za, Život všepřesahujícího Za. Takový Život není a nemůže být výsadou nějakého jednotlivce. Každá lidská bytost musí být zaplavena tímto Životem všepřesahujícího Za, protože jen v tomto Božském Životě se Bůh bezvýhradně projeví — zde, zde na zemi.
DR 24. Během svého prvního přednáškového turné v Evropě měl Sri Chinmoy 9. listopadu 1970 na Univerzitě Kentu v anglickém Canterbury následující přednášku.↩
From:Sri Chinmoy,Smrt a znovuzrození, Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/dr