V Indii byla doba, kdy se vdovy vrhaly na pohřební hranice svých manželů. Lidé mohou říci, že je to sebevražda, a jistě to tak je. V takových případech se však tyto vdovy nedostaly do nižších nevědomých světů, kam se obvykle dostanou lidé, kteří spáchali sebevraždu. Tyto vdovy měly ke svým manželům ohromnou lásku a oddanost, měly s nimi jednotu, a tak Bůh požehnal jejich božským vlastnostem a udělil jim Milost vejít do světů, kam by se jinak dostaly podle úrovně vývoje své duše.
Naproti tomu byly jiné vdovy, které byly k tomuto činu přinuceny zákonem. Udělaly to ze strachu, protože jim nic jiného nezbývalo, nikoli však z lásky a jednoty. S nimi se také ve vnitřním světě nezachází jako s těmi, kteří spáchali sebevraždu úmyslně. Také ty se dostanou na místo, které odpovídá vývoji jejich duše. Avšak ty, které odevzdaly svůj život s radostí a díky jednotě se svým manželem, si s ním přirozeně vytvoří silné spojení, které přetrvá i do budoucích životů.From:Sri Chinmoy,Smrt a znovuzrození, Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/dr