Everest aspirace, část 2

Osvícení¹

Ničení je velmi složitý pojem. Ve světě zvířat je někdy ničení nutné pro přežití. Jinak je však ničení záporná síla, síla noci, která vůbec není povzbuzující, užitečná ani plodná. Dokonce i svět myšlenek, který je v lidském životě tak užitečný, může být naprosto ničivý. Nepotřebujeme, aby nás ničili druzí. Jediná nezdravá, nepatřičná myšlenka stačí, aby zničila naši duševní rovnováhu, a když ztratíme svou duševní rovnováhu, ztratíme všechno.

Když se nadechujeme, vdechujeme mnoho nepatrných Božích stvoření. Musíme se nadechovat, abychom žili, a tito tvorové musejí být našimi oběťmi. Laskavé srdce v nás by se díky své jednotě s nimi mělo cítit špatně, jsou-li zabiti. Dostaneme-li se však na hlubší úroveň, vidíme, že toto takzvané zničení žádným zničením není. V Kosmickém Plánu Boha je to ten správný způsob, jak v našem životě pokračovat. To, co někteří mohou nazývat ničením, je ve skutečnosti pro ta malá stvoření Boha krokem vpřed, protože duše se vyvíjí skrze proces smrti a znovuzrození.

Ve světě vlastnění vlastníme, abychom si užívali. Zatímco ale vlastníme, rozlišujeme. Chceme tohle, nechceme tamto. Kvůli svému pocitu oddělenosti dáváme přednost jedné věci před druhou, ale děláme to svým lidským způsobem. Dáváme přednost věcem, které nás podněcují nebo které nám dávají okamžitou radost a uspokojení. V případě Boha však žádné rozlišování není. Bůh vidí všechno jako své vlastní a uvnitř všeho cítí nezměrnou užitečnost a potřebnost.

Chceme vlastnit svět, ale naše schopnost přijímání je tak omezená, že musíme volit mezi jedním a druhým. Pokud jde o Boha, ten nevybírá, nemá priority — Jemu patří všechno. Chce vynést do popředí svou vlastní Božskost, kterou do každého svého stvoření vložil. Dokonce i ničivé síly nevědomosti v sobě mají určité světlo. Bůh chce tedy toto jejich nekonečně malé světlo vynést do popředí. Jako Bůh i my musíme v silách nevědomosti vidět Božskost. Nevšímejme si na prvním místě vnějšího světa. Nevěnujme veškerou pozornost vnějšímu tělu, které božské být nemusí. Namísto toho, abychom se zabývali vnějším tělem stvoření, budeme se zabývat především Božskostí, vnitřní skutečností stvoření, a budeme se snažit přetvořit skutečnost těla tak, aby se stala stejně dokonalou jako skutečnost duše.

V božském světě je osvícení dokonalostí. Toto osvícení nikdy neodmítne svět vlastnění nebo svět ničení. Snadno jim může poskytnout přístřeší uvnitř sebe sama. Když vstoupí do světa ničení, vynáší do popředí energii, protože ničení má obrovskou energii. Vynáší tento aspekt Božího stvoření do popředí a pak jej používá pro božský účel. Když vstoupí do světa vlastnění, vlastní všechno. Nic nevylučuje. Vynáší do popředí božskou podstatu, která je ve všem. Dokonce i vnější tělo může být snadno přeměněno, když to Božské vystoupí do popředí. Svět osvícení nevylučuje ani svět vlastnění, ani svět ničení. Osvícení je světem přijetí.

Bůh stvořil celý svět pro své vlastní Uspokojení. Jeho Uspokojení je však jiné než naše uspokojení. Nás uspokojuje, když vyžadujeme a přivlastňujeme si, abychom mohli říci: „Toto je mé, toto mám.“ Bůh vždy považuje své stvoření a svou vlastní Existenci za jedno. V našem případě vlastnění zahrnuje vždy někoho nebo něco jiného. Říkáme: „Já jsem vlastník a ty jsi vlastnictví.“ Potom cítíme, že jsme svému vlastnictví nadřazeni, protože s ním můžeme dělat, co chceme. Bůh však cítí, že On a Jeho vlastnictví jsou jedním, a tím samým. Jsou si rovni.

Někdy se stvoření postaví proti stvořiteli. Rodiče jsou stvořiteli svých dětí. Když děti vyrostou a dostanou se do puberty, často vzdorují. Stvoření může nabýt sílu a jít za hranice vize stvořitele. Když Bůh svou Vizí něco stvoří a Jeho stvoření překoná Skutečnost Jeho Vize, Bůh se necítí smutně nebo bídně. Naopak je to právě to, co ve skutečnosti chce. V Božím světě Vize Bůh vidí jednu Skutečnost, ale uvnitř této Skutečnosti existuje mnoho plně rozkvetlých skutečností.

Když dostaneme, co chceme, jsme chvíli spokojeni. Jestliže však dostaneme o jeden haléř více, než jsme chtěli, často spokojeni nejsme, protože to není přesně to, co jsme chtěli. Chceme vlastnit, ale jestliže přijde o jednu věc více nebo o jednu věc méně, než jsme chtěli, nejsme spokojeni, protože lidská touha je tak omezená, že chceme věc přesně tak, jak si ji naše mysl představila. Pokud jde o Boha, Bůh je spokojen ihned, jakmile vytvoří svou Vizi. Dokonce i když se s ní projevení neshoduje, má ohromnou radost. V našem případě si vytvoříme svůj záměr a poté očekáváme jistý druh výsledku, a když se výsledek podle našeho očekávání nedostaví, cítíme se bídně. Pokud jde o Boha, samotná Jeho představa je pro Jeho Uspokojení víc než dost.

Ničení je někdy nezbytné nejenom pro přežití, ale také proto, aby se na povrch vynesla dynamická energie, která je v danou chvíli používána ničivým způsobem. Jinak by nezdolnou energii duše zakryl svět letargie a ospalosti. Vlastnění samo o sobě není špatné, musíme však vědět, co vlastnit. Musíme vědět, že to, co opravdu potřebujeme, je služba, krása, světlo a blaženost. Tyto věci musíme vynést na povrch. Nebudeme vlastnit věci, které by nás vlastnily, zatímco je vlastníme, ale věci, které budou zpívat píseň jednoty. Osvícení je přijetí všeho — ničení, vlastnění, všeho — pouze však v zájmu jejich přeměny. Musíme přijmout, vynést na povrch a přeměnit.

Mysl je nyní v lidském světě, světě pokušení. Oči vidí něco krásného a okamžitě pokoušejí mysl, aby šla a zmocnila se toho. Uši slyší něco krásného a okamžitě pokoušejí mysl, aby šla a zmocnila se toho. Každá část bytosti je předmětem pokušení a je pokušením napadána.

Ve světě pokušení je neustálý boj, neustálé přetahování mezi pokušením a osvícením. Pokušení chce rozšířit své vlastní hranice, ale i když se rozšíří, stále není spokojeno, protože po pokušení vždy následuje zklamání. Proto se neustále rozhlíží kolem a hledá trvalé uspokojení tady, tam a všude. Když uvidí osvícení, nakonec se mu odevzdá, protože vidí, že osvícení ztělesňuje uspokojení.

Osvícení zahrnuje svět ničení, svět vlastnění a svět pokušení. Vždy bychom se měli snažit zaměřovat na osvícení, abychom svůj pozemsky spoutaný život zachránili před světem ničení a abychom jej proměnili ve svět Nebesky svobodný.

Očekávání²

Očekávání je ospravedlnitelné, když miluji svět a chci, aby mi nabídl vděčné srdce. Očekávání je ospravedlnitelné, když se modlím k Bohu pro zlepšení, pro přeměnu, pro osvícení světa a chci, aby mi svět nabídl vděčné srdce. Očekávání je ospravedlnitelné, když se podle svých schopností upřímně, oddaně a bezvýhradně snažím pozvednout vědomí země a chci, aby mi svět nabídl vděčné srdce.

Očekávání je uspokojením, když oddaně, oduševněle a nepodmíněně čekám, až přijde Bohem vybraná Hodina, kdy budu osvobozen, osvícen, přeměněn, zdokonalen a naplněn. Očekávání je uspokojením, když v nejhlubších zákoutích svého srdce cítím, že Bůh není jen mým svrchovaným Pánem, Absolutním Nejvyšším, ale také mým Přítelem, mým věčným Přítelem a jediným Přítelem. Očekávání je uspokojením, zvláště když vím, že Bůh pro mne ve vnitřním světě všechno udělal. Toto mé poznání je založeno na mé vnitřní víře v Boha ne proto, že je pro mne veškerou Láskou, ale proto, že jsem si uvědomil něco nekonečně důležitějšího: že Bůh, můj Pán Nejvyšší, můj věčný Přítel, dělá všechno ve mně a skrze mě. Ve mně a skrze mě rozvíjí a rozšiřuje svou vlastní kosmickou Vizi. Když si uvědomím, co pro mne udělal a čím pro mne je, můj život má svůj oduševnělý smysl a svou plodnou blaženost.

Když používám to lidské v sobě, aby sloužilo nějakému účelu, mé očekávání se stává zklamáním. Když používám to božské v sobě, aby sloužilo nějakému cíli, mé očekávání je ospravedlnitelné. Když však používám svého Pána Nejvyššího, svého věčného Přítele, aby něco vyplnil, mé očekávání je uspokojením, protože mé očekávání je Světlem Jeho Vize a mé uspokojení je Blažeností Jeho Skutečnosti. Jsou jedním a nedají se oddělit.

Poslušnost byla cesta mého života³

O několik let později ke mně můj Milovaný Nejvyšší přišel a řekl: „Můj synu, medituj. Chci, abys meditoval. Od této chvíle musíš každý den pravidelně meditovat.“ Poslechl jsem svého Milovaného Nejvyššího a začal jsem meditovat.

Jednoho dne pak ke mně přišel a řekl: „Můj synu, vidíš ve svém životě nějakou změnu, nějaké zlepšení, něco nového?“

Řekl jsem: „Něco opravdu vidím.“

Bůh řekl: „Co je to?“

Odpověděl jsem Mu: „Budu velmi rád, když mi Ty sám řekneš, jaké změny a zlepšení jsem udělal, protože já bych se mohl mýlit. Cokoliv řekneš, s radostí přijmu jako naprosto pravdivé.“

Můj Milovaný Nejvyšší byl velmi potěšen. Řekl: „Od chvíle, kdy ses začal modlit, cítíš svou blízkost ke Mně. Od chvíle, kdy jsi začal meditovat, cítíš Mou blízkost k tobě. Když se modlíš, cítíš svou blízkost ke Mně, a když medituješ, cítíš Mou blízkost k tobě.

Kromě toho — když se modlíš, vidíš Můj aspekt Laskavosti a Můj aspekt Soucitu, a když medituješ, vidíš Můj aspekt Krásy a Můj aspekt Plodnosti. Když se modlíš, jsem k tobě laskavý a soucitný, a když medituješ, připadám ti krásný a plodný. Tyto Mé čtyři vlastnosti jsou velmi důležité. Kdybych k tobě nebyl laskavý a soucitný, proč bych ti měl ukazovat svou Krásu a svou Plodnost? Proč bych ti měl ukazovat věci, které ztělesňuji? Protože se modlíš, vidíš Můj aspekt Laskavosti a Můj aspekt Soucitu, a protože medituješ, vidíš Můj aspekt Krásy a Můj aspekt Plodnosti.

A budeš cítit ještě něco. Když se budeš modlit, od této chvíle budeš cítit, že potřebuješ jenom Mne, a když budeš meditovat, budeš cítit, že Já potřebuji jenom tebe. V tuto chvíli nedokážeš věřit, že tě potřebuji, protože máš pocit, že jsem ve všech ohledech lepší než ty. Myslíš si, že víš, kdo jsi ty a kdo jsem Já. Přijde však den, kdy si uvědomíš, že jsme jedno a že jsme neoddělitelní. Do té doby pro tebe bude obtížné cítit, že ztělesňuji konečný aspekt života a zároveň mám aspekt nekonečný. Já vím, že uvnitř konečného aspektu je nekonečné a že uvnitř nekonečného aspektu je konečné, ale ty sis to ještě neuvědomil.

Když říkám, že potřebuji jenom tebe, musíš vědět, co tím myslím. Můžeš říci: ,Na zemi jsou milióny a miliardy lidí, jak tedy může tvrdit, že mu záleží jenom na mně?' Musíš však cítit, že ,ty' znamená tvou rozšířenou, zvětšenou část. Tvé oči se staly širšími než nejširšími, tvé ruce se staly delšími než nejdelšími. Celá tvá existence se rozšířila a zvětšila a ve tvé rozšířené, zvětšené skutečnosti jsou zahrnuty všechny ostatní lidské bytosti. Jsou součástí tvé vlastní existence. Říkám-li tedy, že potřebuji jenom tebe, znamená to, že potřebuji tebe jako univerzální Skutečnost.

Budeš-li se dále modlit a meditovat, pak budeš poslušný. A jsi-li poslušný, pak není nic, co bych pro tebe neudělal. Budeš-li se modlit a budeš-li meditovat, vždycky pro tebe udělám všechno. Budeš-li se modlit, ucítíš, že Můj Životní dech v sobě nese tebe, a budeš-li meditovat, ucítíš, že tvůj životní dech v sobě nese Mne.

Modlitba a meditace jsou nesmírně důležité. Přijde však chvíle, kdy se staneš neoddělitelně jedním s Mým Vědomím, konečným i nekonečným, univerzálním i transcendentálním. Tehdy se budeš moci přestat modlit, protože aspekt meditace bude obsahovat vše. V modlitbě je určitý pocit nadřazenosti a podřazenosti. Budeš-li Mne považovat za svého Pána Nejvyššího, bude pro tebe obtížné přijmout Mne za svého jediného Přítele, svého Věčného Přítele. V tu chvíli představuji svůj Absolutní aspekt, svůj aspekt svrchovanosti a vlády. Může však přijít chvíle, kdy pocítíš, že jsem tvým jediným Přítelem. Tehdy nebude třeba, aby ses ke Mně přibližoval pomocí modlitby. Tvůj život modlitby bude moci skončit.

Pro život modlitby je obtížné nebo nemožné obsáhnout život meditace, ale život meditace může život modlitby obsáhnout snadno. V této chvíli by ses měl modlit i meditovat. Nakonec, až budeš velmi pokročilý, můžeš však modliteb zanechat, protože plody modlitby dokážeš snadno získat spolu s plody meditace, které jsou nanejvýš důležité.“

Ty a tvá dokonalost⁴

Říkáš mi, že jsi dokonalý. Pak mi ukaž řeku klidu své mysli. Vidím, že ji máš. Děkuji ti.

Říkáš mi, že jsi dokonalý. Pak mi ukaž moře Božskosti svého srdce. Vidím, že je máš. Děkuji ti.

Říkáš mi, že jsi dokonalý. Pak mi ukaž kapku čistoty svého těla. Vidím, že ji máš. Děkuji ti.

Vskutku, máš pravdu. Vskutku, jsi dokonalý.

Jóga a jednota⁵

Jóga je má vědomá jednota s tím, co mám, a s tím, čím jsem. To, co mám, je poznání Boha. To, čím jsem, je Blaženost Boha.

Jóga je vědomá jednota s Boží věčnou Povinností. Jóga je vědomá jednota s Boží nekonečnou Krásou.

Jóga je vědomá jednota s pláčem nedostatku země. Jóga je vědomá jednota s úsměvem dostatku Nebes.

Jóga je vědomá jednota s dokonalostí lidského odevzdání. Jóga je vědomá jednota s Uspokojením Božího Přijetí.

Jóga je vědomá jednota s Boží Lodí Vize. Jóga je vědomá jednota s Božím Pobřežím Skutečnosti.

Hatha jóga⁶

Ó Ha, ó slunce, ó světe slunce, ó energie slunce, ó bože slunce, zbožňuji tě.

Ó Tha, ó měsíci, ó světe měsíce, ó záři měsíce, ó bohyně měsíce, zbožňuji tě.

Ó Hatha jógo, připravuješ pro mne silné tělo, zdravé vitálno, osvěcující mysl a čisté srdce. Z tvých hodnotných darů obdržím inspiraci udělat tři dlouhé kroky směrem k integrální dokonalosti svého života a k naprostému uspokojení svého Pána: kroky koncentrace, meditace a kontemplace.

Koncentrace pronikne světem nevědomosti. Meditace se usadí na zasněženém vrcholku hory. Kontemplace spojí božského milovníka a Nejvyššího Milovaného v jejich tanci jednoty.

Intuice⁷

Ó intuice, jsi vskutku úžasná. Máš schopnost poznat svět, vnitřní i vnější. Ale běda, schopnost svět změnit nemáš. Budeš-li chtít změnit svět, pak budeš muset jít k realizaci. Ta nejen že vyplní tvou touhu, ale zároveň ti prokáže další laskavost — dá ti uspokojení v realizaci Boha, uspokojení v odhalení Boha, uspokojení v projevení Boha.

Dokonalost⁸

Dokonalost není sebeospravedlňování. Dokonalost není sebeprovolávání. Dokonalost není sebezničení. Dokonalost je pozvání Boha, uctívání Boha a uspokojení Boha.

Dokonalost znamená mít pevnou víru v plačící aspiraci člověka. Dokonalost znamená mít ryzí víru ve stálý Soucit Boha.

Kdo tvrdí, že dokonalost na zemi je sebeklam? Dokonalost je oslavou Boha v člověku.

Kdo tvrdí, že dokonalost je ještě daleko? Ne, je blíže než tlukot srdce, blíže než dech života.

A něco víc: dokonalost ztělesňuje Boha — aspirujícího, rozvíjejícího se, překonávajícího, osvěcujícího a naplňujícího člověka.

Máš-li, přijď ke mně⁹

Máš-li nečistou mysl, přijď ke mně. Dám ti své čisté srdce.

Máš-li nehezké tělo, přijď ke mně. Dám ti svou krásnou duši.

Máš-li nespokojený život, přijď ke mně. Dám ti svého uspokojeného Boha.

Mám výsadu¹⁰

Mám tu výsadu, že sen nevědomosti se mě neodváží zastrašovat, protože okolo mě vidí Boha a Jeho stálou Ochranu.

Mám tu výsadu, že mé srdce miluje mého Pána Nejvyššího nekonečně více, než si má mysl vůbec dokáže představit.

Mám tu výsadu, že mě můj Pán Nejvyšší Sám požádal, abych Mu brzy ráno, dříve než vstoupím do ruchu a shonu života, věnoval tichou modlitbu a oduševnělou meditaci. Má tichá modlitba je tato: „Ó Pane Nejvyšší, přijmi můj život odevzdání.“ Má oduševnělá meditace je tato: „Ó Pane Nejvyšší, vejdi do mého vděčného srdce a zůstaň v něm.“

Mám tu výsadu, že se mnou v Nebi můj Pán Nejvyšší hovoří o svých Kosmických Plánech a učinil mne svým věrným zástupcem, abych zde na zemi vykonával Jeho Vůli.

Mám tu výsadu, že mě Bůh v každém okamžiku miluje více, než si zasloužím, mluví se mnou více, než si zasloužím, dává mi více, než si zasloužím. Ve všech směrech pro mě činí více, říká mi více a sní ve mně a skrze mě nekonečně více, než si kdy zasloužím.

Mám tu výsadu, že Jej považuji úplně a oduševněle za svého vlastního, zcela vlastního, vlastního své vlastní Věčnosti.

Jsem bezmocný¹¹

Máš Své syny a dcery. Tvoji synové se tak spřátelili s nečistotou, že považuji za nemožné toto jejich přátelství ukončit. Tvé dcery se tak spřátelily s nejistotou, že považuji za nemožné jejich přátelství ukončit. A co je horší, že Tvoji synové nejen nevědomě, ale i vědomě, dokonce úmyslně vrhají svůj jed, svoji nečistotu, do aspirujících srdcí a životů Tvých dcer. Tvé dcery vědomě a úmyslně házejí svou mravenčí nejistotu do životů Tvých synů. Když vstoupí nečistota Tvých synů do Tvých dcer, omezená čistota Tvých dcer zmizí. Když nejistota Tvých dcer vstoupí do Tvých synů, omezená odvaha Tvých synů se vytratí. To neznamená, že ženy nemají nečistotu; mají nečistotu, ale ve srovnání s muži jí mají méně. A muži mají nejistotu, ale ve srovnání se ženami jí mají méně.

Tví synové mají pocit, že agrese — fyzická, vitální a mentální — je správná mužská úloha. Tvé dcery mají pocit, že frustrace — fyzická, vitální a mentální — je správná ženská úloha. Agrese mužů ničí mysl ještě předtím, než si mysl útok agresivity uvědomí. Agrese mužů ničí vitálno mužů v okamžiku, kdy do vitálna vstoupí. Tělo mužů je zničeno v okamžiku, kdy jen uslyší samotný název agrese. Srdce mužů je zničeno při samotném pohledu na agresi. Přesto Tvoji synové mají rádi agresi, milují agresi a stali se nerozlučnými přáteli s agresí.

Tvé dcery si užívají frustrace víc než čehokoliv jiného ve svém životě. Jsou zklamány, protože jejich nesčetné touhy nejsou naplněny; jsou zklamány, protože jejich nesčetné touhy jsou naplněny. Když jejich touhy nejsou naplněny, cítí, že jsou žebračky. Když jejich touhy jsou naplněny, cítí, že Bůh dává jiným lidem něco mnohem důležitějšího, ale protože ony toužily a žádaly o špatné věci, žijí nyní ve světě frustrace. Mají pocit, že měly požádat o něco jiného, že měly učinit správnou volbu. Nebo neměly mít žádnou touhu a pak by nebyly zklamány. Protože žádaly o špatnou věc, mají pocit marnosti. Protože nežádaly vůbec o nic, mají také pocit marnosti. A nakonec, pokud by nežádaly, aby byly jejich tužby naplněny, tak by měly opět pocit marnosti. A tak je frustrace jejich volba. Když jsou jejich touhy naplněny, jsou zklamané. A když Tě nepožádají o naplnění svých tužeb, jsou také zklamané.

Všechno potřebuje nějaké místo, ať už pro svou bezpečnost, nebo jen proto, že všechno má nejvyšší potřebu mít nějaké místo k odpočinku, mít dokonalé přístřeší. Muži nachází bezpečné místo pro svou agresi uvnitř žen; ženy nachází bezpečné místo, místo odpočinku pro svou frustraci, uvnitř mužů. Muž nabízí nával své agrese ženskému srdci a žena nabízí nával své frustrace životu muže.

Můj Pane Nejvyšší, jsem bezmocný, protože vidím záplavu nečistoty a dělovou střelbu agrese Tvých synů; a jsem bezmocný, protože vidím řeku nejistoty a pantera frustrace Tvých dcer. Tyto odrazující, destruktivní a žalostné kvality, řekněme kapacity mužů a žen, ničí Tvé syny a dcery přímo před vizí mého soucitu a před skutečností mé realizace.

Ó Pane Nejvyšší, zeptám-li se Tě, požádám-li Tě, abys dal větší kapacitu mužům a ženám, aby mohli překonat své nedostatky, Ty mi prostě řekneš, že jsi jim již dal potřebnou kapacitu k poražení těchto neaspirujících, odrazujících, destruktivních sil. Už jsi jim dal schopnost, ó Pane Nejvyšší, ale udělej mi laskavost: dej jim větší kapacitu, ne proto, že si to zaslouží, ne proto, že oni sami cítí její potřebu, ale proto, že cítím, že jim nejsem schopen pomoci. Snažil jsem se s nimi, modlil jsem se za ně, ale nemohl jsem jim pomoct. V té době byla jejich slabost jejich vědomou i nevědomou silou. Ale přijde doba, kdy nebudou mít slabosti vůbec.

Byl jsem ten, kdo inspiroval, byl jsem služebníkem, byl jsem milovníkem této nové vize, která má sílu změnit tvář světa. Vize bez síly není vize. K čemu je dobré něco vidět, když to nemůžete změnit? Opět, pokud nechcete vidět, co máte změnit, jak to změníte? Je dobré vidět, je lepší změnit, a nejlepší je, poté, co jste provedli změnu, prodloužit tuto změnu, tuto dokonalost, na dobu neurčitou a věčnou.

Můj Pane Nejvyšší, dal jsi mi vizi vidět Tvé stvoření takové, jaké je. Ale postup o krok dál a dej mi schopnost a sílu změnit tvář světa, a naplnit Tě Tvým vlastním Způsobem.

Můj Pane Nejvyšší, toto je způsob, jakým jeden můj aspekt pozoroval Tvé Stvoření. Ale milovník ve mně pozoruje Tvé Stvoření jiným způsobem. Protože jsi stvořil svět, protože to je Tvé Stvoření, jsem na sto procent sjednocen se slabostmi Tvých synů a dcer, se svým milujícím srdcem zájmu, sloužícím dechem života a osvěcující krásou duše.

Probuď se!¹²

Ó mé vitálno, vstaň, vstaň! Sedělo jsi dlouho. Je nejvyšší čas, abys vstalo. Vstaň! Nestydíš se za svůj život? Cíl je daleko, velmi daleko. Už neseď. Vstaň.

Ó má mysli, běž, běž! Dlouho jsi stála na jednom místě. Cíl je daleko, velmi daleko. Musíš běžet k cíli. Nestydíš se za svůj život? Proč stojíš na jednom místě, když víš velmi dobře, že cíl je stále daleko? Už nestůj na místě. Běž k předurčenému cíli.

Ó mé srdce, běž co nejrychleji! Nestydíš se za svůj život? Máš schopnost běžet nejrychleji, ale běžíš pomalu, velmi pomalu. Cíl je stále ještě daleko. Nestydíš se za svůj život? Nestydíš se za svou rychlost? Od této chvíle musíš běžet co nejrychleji, ó mé srdce. Budeš spokojeno jedině tehdy, až dosáhneš svého cíle. Když poběžíš pomalu, bude ti to trvat milióny let. Kromě toho, poběžíš-li pomalu, můžeš ztratit své nadšení a na cestě ke svému cíli se vzdát. Běž proto co nejrychleji, ó mé srdce, a dosáhni cíle. Spatři tvář svého cíle. Staň se jedním, neoddělitelně jedním se svým cílem.

Ó mé tělo, ó mé vitálno, ó má mysli, ó mé srdce, od této chvíle ciťte, že každá chvilka, kterou zde na zemi ztratíte, každá chvilka, kterou promarníte, znamená, že k vašemu životu byl přidán rok zpoždění, rok zklamání, rok selhání. Proto se probuď, ó mé tělo; vstaň, ó mé vitálno; běž, ó má mysli; běž co nejrychleji, ó mé srdce! V každé vteřině můžete buď postavit nový život naděje, slibu, realizace a dokonalosti, nebo zničit to, co v této chvíli máte ve velmi malé míře — aspiraci. Neničte svou aspiraci — pouze budujte stavbu svého světla naděje, výšky slibu, jednoty realizace a dokonalosti blaženosti.

Netrpte!¹³

Podívejte se na to, co vám vaše utrpení dává a co vám bere. Co vám dává: vaše utrpení zvětšuje váš strach, váš neovladatelný strach. Vaše utrpení podporuje váš vzdorovitý postoj. Vaše utrpení zvětšuje vaše zklamání plné jedu. Vaše utrpení pomáhá vašemu pomalému a soustavnému ničení. Co vám bere: vaše utrpení vás připravuje o vše, čím vás obdaroval váš Milovaný Pán Nejvyšší. Ze své nekonečné Štědrosti vám dal svou Radost, dal vám svůj Zájem, dal vám svůj Soucit, dal vám svou Jednotu. Vy jste však opatrovali a uchovávali utrpení. Všechny Jeho dary byly proto ukradeny. Kým? Vaším vlastním utrpením.

Utrpení není cestou, jak udělat duchovní pokrok. Připravuje vás o všechny vzácné dary, které vám dal Bůh. Zloděj utrpení vám krade jeden za druhým ty nejvzácnější, nejžádanější dary od Boha: Jeho vlastní Mír, Jeho vlastní Lásku, Jeho vlastní Blaženost, Jeho vlastní Zájem, Jeho vlastní Jednotu.

Od této chvíle se snažte chytit zloděje utrpení při činu a přivést ho ke svému Milovanému Nejvyššímu. Jakmile bude zloděj chycen a váš Milovaný Nejvyšší bude vědět, že nechcete být okrádáni ani členy své vlastní vnitřní existence, ani členy vnějšího světa, v tu chvíli vám váš Milovaný Nejvyšší ze své nekonečné Štědrosti znovu dá v nezměrné míře svůj Zájem, svou Lásku, svou Radost, svou Jednotu, svůj Soucit a svou Hrdost.

Proto, ó hledající, neopatruj si utrpení v těle, vitálnu, mysli a srdci ani na letmou vteřinu. Utrpení není odpovědí. Utrpení je pouze otazníkem, který nebude spokojen s žádnou odpovědí, kterou kdy dáme. Utrpení je otazníkem, který vzdoruje každé odpovědi. I když na otázku odpoví Bůh, mysl nepřijme odpověď jako správnou.

Utrpení není tou pravou cestou. Od této chvíle pouze vyrůstej v radosti a sebedůvěře. Tato sebedůvěra pochází z tvé odevzdané jednotné vůle s tvým Milovaným Nejvyšším. Chceš důvěru a tu získáš v okamžiku, kdy bude tvá odevzdaná jednota s Vůlí Nejvyššího dokonalá. Předtím žádná důvěra neexistuje, žádná důvěra v sebe sama ani v nic jiného existovat nemůže.

Ó hledající, svým tělem, vitálnem, myslí i srdcem přijmi božské dary Boha, opatruj je, uchovávej je a zvětšuj je. Jak je budeš zvětšovat? Vědomým sebedáváním s nejhlubší vděčností svému Milovanému Nejvyššímu.

Dokážeš-li se oduševněle usmívat, všechny božské dary, které jsi dostal od Nejvyššího, se musí zvětšit. Dokážeš-li v tichosti oduševněle zpívat, všechny božské dary, které jsi dostal od Nejvyššího, se musí zvětšit. Dokážeš-li oddaně a oduševněle tančit ve svém vděčném srdci, pak se všechny božské dary, které jsi dostal, musí zvětšit. A něco víc — nedostaneš od Nejvyššího jen požehnané a plodné dary, ale získáš také Stvořitele a Vlastníka těchto darů, Nejvyššího Samotného. Ten, kdo stvořil tyto dary a dal ti je, je nanejvýš připravený a dychtivý, aby sis Jej přivlastnil. Chce, abys přijal Jeho vlastnictví za své vlastní, zcela vlastní. A jakmile jednou přijmeš Jeho vlastnictví za své vlastní, On přijde a postaví se před tebe a řekne: „Mé dítě, přijalo jsi Mé dary, které jsou Mým výtvorem. Nesmírně jsi mne potěšilo. Nyní přijmi Mne. Jsem zcela tvůj.“

Přijmi tedy všechny božské dary, které ti Nejvyšší nabídl. Přijmi je jednotlivě i všechny dohromady za své vlastní, zcela vlastní. Pak k tobě přijde pravý vlastník těchto darů a nabídne ti Sám Sebe, abys Jej přijal trvale a věčně.

Žáci, následovníci, obdivovatelé a příznivci¹⁴

„Můj synu, rozdíl je tento: žák je ten, kdo neustále myslí jen na potřeby svého Mistra. Cítí, že jeho existence na zemi je pro jeho Mistra samotného, pouze pro jeho Mistra. Když ho Mistr požádá, aby pro něj něco udělal, odpoví: „Mistře, už jsem to udělal.“ Udělal to na základě toho, že intuitivně cítil Mistrovu potřebu dlouho před tím, než ho Mistr na vnější úrovni požádal, aby pro něj něco udělal.

Následovník je ten, kdo chce dělat to, o co ho Mistr požádá, aby udělal, ale řekne svému Mistrovi: „Ó Mistře, udělám to. Ale prosím, dej mi trochu času. Požádal jsi mě, abych to udělal, tak to určitě udělám, ale to, o co jsi mě požádal, není snadný úkol; proto to může trvat nějaký čas. Ale ujišťuji tě, udělám to. Věř mi. Nezklamu tě, nemluvě o tom, že bych tě opustil. Udělám-li to hned, nemusím uspět, a tak mi dej trochu času. Určitě to udělám.“

„Můj Pane Nejvyšší, prosím, řekni mi, jaký je rozdíl mezi obdivovatelem a příznivcem.“

„Můj synu, rozdíl je tento: obdivovatel je ten, kdo obdivuje Mistra na dálku. Nechce se zaplést s praktickými potřebami Mistra. Nechce být blízko Mistrovi nebo u Mistra, protože si myslí, že jeho blízkost bude Mistrem zneužita, nebo si myslí, že když zůstane v blízkosti Mistra, uvidí Mistrovy nedostatky, a to sníží jeho obdiv k jeho Mistrovi. Bude obdivovat z dálky, ale k Mistrovi se nepřiblíží, protože by ho Mistr mohl požádat o laskavost, kterou nebude moci, nebo nebude mít ochotu splnit. Také se obává, že v případě, když se Mistr bude chovat lidským způsobem, pak i ta trocha obdivu k Mistrovi, kterou má, nevydrží. Takže má strach ze svého vlastního života, strachuje se o vlastní bezpečnost, o svůj vlastní standard, o svou vlastní realizaci. Nechce se spojit s Mistrem blízce, protože cítí, že Mistr v jeho světě snů je jedna věc, zatímco Mistr ve světě skutečnosti je něco jiného.

Příznivec je ten, kdo zná duchovní postavu a má o ní dobré mínění. Čte o Mistrovi v novinách, nebo ho vidí v televizi, nebo o něm slyší v rádiu, a myslí si, že Mistr je dobrý člověk. Ale Mistr, tato duchovní postava, nikdy od příznivce nic neočekává, a proto si on a příznivec drží od sebe odstup.“

„Můj Pane Nejvyšší, řekni mi o nich něco víc.“

„Můj synu, když Mistr pluje se svou lodí směrem ke Zlatému Břehu, žák zůstává v lodi zcela zajedno s Mistrovou vůlí. Dívá se na pohyby Mistra a pozoruje, jak kormidluje loď, a po celou dobu se modlí za vnitřní a vnější úspěch a vítězství Mistra. Je samou dychtivostí vidět Mistrovo vítězství. Bezesně pozoruje Mistrův způsob řízení lodě a po celou dobu se od Mistra učí, jak Mistr kormidluje loď.

Následovník sedí v lodi. Cítí, že jen proto, že Mistrovi řekl, že následuje jeho cestu, zaplatil svůj poplatek a může zůstat v bezpečí. Samotný jeho slib je poplatkem; proto je Mistrovou svatou povinností, aby ho vzal ke Zlatému Břehu. Protože si koupil jízdenku, protože on má uvnitř lodi místo, cítí, že nemusí nic sledovat; loď jej vezme k jeho cíli. Sám nemusí zůstat vzhůru; nemusí nijak pomáhat nebo sloužit — vnitřně ani navenek. Může zůstat spát, může se bavit, ale Mistrovou svatou povinností je provést vše potřebné, protože jej přijal za žáka.

Obdivovatel je ten, kdo přichází až k lodi, ale bojí se nastoupit. Bojí se, že když nastoupí na cestu, někteří vodní tvorové mohou převrhnout loď, nebo nějaký hurikán pochybnosti ho může z lodi vyhodit nebo zničit loď. Bojí se, že nebude schopen cestu přežít. Obdivovatel sleduje cestu z břehu. Dívá se na Mistra, žáky a následovníky v lodi. Mistr naviguje od tohoto pobřeží k druhému břehu. Obdivovatel se dívá a obdivuje, ale bojí se. Myslí si, že se loď převrhne, takže do lodi nevstoupí.

Příznivec se ani nepřijde podívat, jak loď vyplouvá na svou cestu. Slyší od druhých, čte v novinách nebo slyší v rádiu nebo v televizi, že se Mistr vydal na cestu k zemi bez horizontu. Pokud Mistr uspěje, výborně a dobře. Pokud se mu to nepodaří, koho to zajímá? Příznivec ve vnějším světě není nikdo jiný než přítel do pěkného počasí. Pokud Mistr uspěje, bude říkat: „Ó, já ho znám. On je tak velký, tak dobrý, tak laskavý.“ Pokud se mu to nepodaří, bude si říkat: „Ó, já ho znám. Je k ničemu; proto jsem nechtěl následovat jeho cestu.“

Tak to je rozdíl mezi žákem, následovníkem, obdivovatelem a příznivcem.“

Spoléhám se na slib Boha¹⁵

Spoléhám se na slib Boha. Nespoléhám se na vlastní sebehodnocení. Když o sobě přemýšlím, vidím zklamání uvnitř i navenek. Strach a žárlivost, nejistota a pochybnost, neposlušnost a nadutost přede mnou hrají nebožskou hru. Ta hra se jmenuje nevděčnost. Když se spoléhám na jejich hodnocení mého života, když na ně spoléhám, když je považuji za své důvěrníky, když je považuji za skutečné členy své rodiny, pak jsem zcela zničen. Spoléhám se tedy pouze na to, že mi Bůh dal slib, že mě naučí, jak přeplavat moře nevědomosti.

Slib mého Pána je jasný, živý, osvěcující a naplňující. Řekl mi, že jsem předurčen k tomu stát se Jeho dokonalým nástrojem. Řekl mi, že jsem předurčen k tomu, abych plaval v moři Světla a Blaženosti, a nakonec učil druhé, své mladší bratry a sestry, jak plavat v moři Světla a Blaženosti.

Nespoléhám se na svou tělesnou výšku ani na výši svých materiálních nebo světských úspěchů. Ty jsou zavádějící. Jasně vidím, že jsem vysoký, ale ve srovnání s kým? Jenom když stojím před dětmi. Stojí-li přede mnou obr, stávám se ve srovnání s jeho obří výškou malinkým mravencem. Má pozemská výška je taková, že mi nedává trvalé uspokojení. Jsem-li s dětmi, má výška mě uspokojuje, protože jsem mnohem vyšší než ony. Když jsem však s obry, má výška je bezvýznamná.

Díky svým vnějším úspěchům se mohu vynášet do nebes a mít pocit, že jsem dokázal něco velkého a úžasného. Když se však rozhlédnu kolem sebe, vidím naprosto jasně, že existuje někdo, kdo mě v daném oboru daleko překonal. Spoléhám-li se tedy na své úspěchy, aby mi daly sílu, pocit bezpečí, jistotu a sebevědomí, jsem podveden a oklamán. Když však myslím na Výšku svého Pána ve mně, když se ji snažím vidět a cítit, vidím, že má nejenom nejvyšší Výšku, ale také všepřesahující Výšku. Na fyzické úrovni mohu dosáhnout určité výšky a pak se můj růst zastaví. Na fyzické, materiální úrovni má každé dosažení svou hranici. Na vnitřní úrovni je ale všechno, co Bůh má a čím Bůh je, nejenom nezměrné, ale také všepřesahující. Má výška je zde ve vnějším světě vždycky omezená, ale Výška a Dosažení mého Pána tam ve vnitřním světě jsou neomezené.

Jaký je slib, který mi dal můj Pán? Jeho slib zní, že všechno, co má a čím je, je pro mne — Jeho vnitřní Výška, Jeho skutečná Výška, Jeho skutečné Dosažení — to všechno je pro mne. Takový je Jeho slib. Spoléhám se tedy na Jeho slib, a ne na své malé schopnosti a dosažení. Mé vlastní malé schopnosti mne neuspokojují. Anebo i když jsem s nějakou schopností na chvíli spokojen, vidím v ní ohromnou slabost, protože vždycky existuje někdo jiný, kdo je tou schopností nadán v nekonečně větší míře než já.

Spoléhání se znamená spokojenost. Když se spoléhám sám na sebe, nemohu být úplně spokojen. Spoléhám-li se však na svého Pána Nejvyššího, spoléhám-li se na Jeho slib, je to jednoduché. Učiní mě tím, čím Sám je, učiní mě dalším Bohem a Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost mi budou stále k službám. On ve mně vidí dokonalý obraz své vlastní Skutečnosti. Jeho slib je udělat ze mě další Skutečnost přesně podle Jeho vlastní, aby si se mnou mohl hrát, zpívat a tančit po celou Věčnost.

Když slibuje, že ze mne vytvoří přesný obraz své vlastní Skutečnosti, neznamená to, že chybí neoddělitelná jednota. Ne, neoddělitelná jednota tu je, ale Jedno promítá sebe sama do dvou, aby se mohlo těšit z Kosmické Hry. Navzdory neoddělitelné jednotě na vnitřní úrovni uvidí lidská mysl na vnější úrovni rozdělení. Srdce však bude cítit, že se Jedno rozdělilo do dvou, aby zakusilo kosmickou Blaženost. Když je jednota rozdělena na dvě poloviny, každá polovina nabízí té druhé neustálou novost, všeosvěcující, všenaplňující novost.

Budu se tedy spoléhat pouze na slib svého Pána, a ne na to, co mám a čím jsem. Sám sobě nemohu důvěřovat, protože nedůvěřuji členům své vnitřní rodiny: tělu, vitálnu, mysli a srdci. Mnohokrát mě oklamali. Můj Pán Nejvyšší mě však nikdy neoklamal a já jsem nikdy neoklamal Jeho. Proto se spoléhám pouze na Něho a On se spoléhá na mne. Nespoléhám se na členy rodiny své pozemské existence ani nedovolím, aby se oni spoléhali na mne. Má skutečnost, má důvěra, má sebejistota, samotná má existence je založena na tom, že se spoléhám jedině na svého Milovaného Nejvyššího.

To nestačí¹⁶

Ó vitálno, co hledáš? Hledáš potěšení. Copak nevíš, že potěšení je přestrojené moře nevědomosti?

Ó mysli, co hledáš? Hledáš pohodlný život. Copak nevíš, že pohodlnost je téměř počátkem sebezničení?

Ó srdce, co hledáš? Hledáš jistotu. Opatruješ však svou slabost, opatruješ svůj připoutaný život. Copak nevíš, že život připoutání vede k téměř okamžitému zklamání? Za zklamáním nevyhnutelně přichází zkáza a zkáza je přestrojená smrt.

Ó tělo, aby sis vyvinulo smysl pro zodpovědnost, musíš se modlit k Bohu, aby tě skrápěl svým Soucitem. Ó vitálno, aby sis vyvinulo více jednoduchosti, musíš se modlit k Bohu, aby tě obdařil svým stálým, požehnaným Zájmem. Ó mysli, aby sis vyvinula více upřímnosti, musíš se modlit k Bohu, aby ti dal svůj okamžitý Mír. Ó srdce, aby ses osvobodilo od připoutání a zvětšilo svou čistotu, musíš se modlit k Bohu, aby ti dal prostorný dům a v něm prostornou komnatu, ve které by sis s Ním mohlo povídat.

Ó mé tělo, tvůj smysl pro zodpovědnost nestačí. Potřebuješ více zodpovědnosti. Ó mé vitálno, tvůj smysl pro jednoduchost nestačí. Rozhodně potřebuješ více jednoduchosti. Ó má mysli, tvůj smysl pro upřímnost nestačí. Určitě potřebuješ více upřímnosti. Ó mé srdce, tvůj smysl pro čistotu nestačí. Bezpochyby potřebuješ více čistoty. Ó členové mé vnitřní rodiny, jestliže nebudete mít zodpovědnost, jednoduchost, upřímnost a čistotu v hojné míře, cesta mého života skončí naprostým zklamáním.

Dokud si všichni nerozvinete více zodpovědnosti, jednoduchosti, upřímnosti a čistoty, Nejvyšší ve mně zůstane nenaplněný. A každý den, kdy můj Bůh zůstává nenaplněný, vidím a cítím, že můj slib Bohu, mému Milovanému Nejvyššímu, stoluje s marností, zkázou a smrtí. Každý den cítím, že jsem pro svého Milovaného Nejvyššího zklamáním — že Jej dokonce opouštím. Vaší vinou, ó tělo, vitálno, mysli a srdce, nejsem schopen potěšit Nejvyššího, svého Milovaného Nejvyššího.

Ó tělo, jestli mě nebudeš poslouchat, ó vitálno, jestli se mnou nebudeš souhlasit, ó mysli, jestli mě nedokážeš potěšit, ó srdce, jestli nebudeš těšit Nejvyššího způsobem, kterým chci, abys Jej těšilo, pak nebudete mít na výběr, nebudete mít žádnou volbu. Bůh mi dá ze své nekonečné Štědrosti nové nástroje, nástroje, které jsou ochotnější, dychtivější a poslušnější Jeho Vůli. A jestli v této inkarnaci zklamete Nejvyššího ve mně, pak si buďte jisti, že budete muset čekat bezpočet let, ne-li nekonečně, než dostanete další příležitost.

Ó tělo, vitálno, mysli a srdce, nepromarněte tuto zlatou příležitost. Zlatý den očekává váš život, můj život a Život Boha každý den. Vy naplníte Nejvyššího ve mně a já naplním Nejvyššího ve vás. Vy mi dáte to, co potřebuji, a já vám dám to, co potřebujete vy. To, co potřebuji já, je vaše naprostá poslušnost. To, co zoufale potřebujete vy, je uspokojení. Vy mi dejte poslušnost a jednotu a já vám dám dokonalost a uspokojení.

Uvědomění, oddanost, oduševnělost a nesobeckost¹⁷

Uvědomění odhalilo všechny vyšší světy. Oddanost odhalila všechny vnitřní světy. Oduševnělost odhalila univerzální Život Boha. Nesobeckost odhalila transcendentální Život Boha.

Uvědomění má zvláštní spojitost s Bohem-Stvořitelem. Uvědomění neobyčejně potěšilo Boha-Stvořitele. Oddanost má zvláštní spojitost s Bohem-Spasitelem. Oddanost neobyčejně potěšila Boha-Spasitele. Oduševnělost má zvláštní spojitost s Bohem-Osvoboditelem. Oduševnělost neobyčejně potěšila Boha-Osvoboditele. Nesobeckost má zvláštní spojitost s Bohem-Nejvyšším Pěvcem, Bohem-Nejvyšším Tanečníkem a Bohem-Nejvyšším Milovníkem. Nesobeckost neobyčejně potěšila Boha-Nejvyššího Pěvce, Boha-Nejvyššího Tanečníka a Boha-Nejvyššího Milovníka.

Na fyzické úrovni mne můj přítel uvědomění učinil bystrým, má přítelkyně oddanost mě učinila veselým, má přítelkyně oduševnělost mě učinila čistým, má přítelkyně nesobeckost mě učinila jistým. Můj přítel uvědomění stojí ve dveřích mého srdce a brání nevědomosti, aby vstoupila do komnaty mého srdce. Má přítelkyně oddanost mi říká, abych byl vždy vděčný Nejvyššímu Kormidelníkovi v sobě za to, co pro mne nepodmíněně udělal. Má přítelkyně oduševnělost mi pomáhá ztotožnit se s Bohem-Stvořitelem, Bohem-stvořením, Bohem-Jednotou a Bohem-mnohostí, těšit se z nejvyšší jednoty s Milovaným Nejvyšším. Má přítelkyně nesobeckost mi pomáhá vždy se stávat vědomě nedílnou součástí Boha-stvoření a odevzdaným nástrojem Boha-Stvořitele. Má přítelkyně nesobeckost mi říká, že nerealizovaný a nenaplněný člověk dneška se dozajista stane realizovaným a naplněným člověkem zítřka.

Žebřík vědomí má čtyři jedinečné příčky: uvědomění, oddanost, oduševnělost a nesobeckost. Žebřík vědomí, který spojuje pláč země a Úsměv Nebe, je určen pro hledajícího ve mně. Když vystoupím na první příčku — uvědomění, má přítelkyně šedé minulosti nevědomost se na mne dívá a je ohromena, naprosto ohromena, že jsem vystoupil na příčku uvědomění. Nakonec zmizí v úplném zklamání a neúspěchu. Když vystoupím na druhou příčku žebříku vědomí — oddanost, sen nevědomosti, který kdysi mučil samotné mé bytí a samotnou mou existenci, volá po přeměně. Prosí mne, abych jej přeměnil ve skutečnost moudrosti. Když vystoupím na příčku oduševnělosti, svět zklamání, obav, úzkostí a úplného selhání se postaví přede mne pro své zlepšení, svůj pokrok a svou zásadní proměnu. Nakonec, když stanu na příčce nesobeckosti, stávám se neoddělitelně jedním s tím, co svět má a co nemá. To, co svět má, je vnitřní pláč; to, co svět nemá, je oduševnělý úsměv všepřesahujících Výšin.

Existuje jen jeden vnější svět, a to je svět mé přípravy založený na mém vlastním uvědomění, oddanosti, oduševnělosti a nesobeckosti.

Nenapodobuji, nezačínám¹⁸

Nenapodobuji, nezačínám. Pouze se koncentruji, medituji a kontempluji. Koncentruji se, abych protrhnul závoj nevědomosti, který mě obklopil. Medituji, abych se osvobodil ze snu nevědomosti. Kontempluji, abych si vzpomněl na to, co jsem dávno, dávno, velmi dávno dělal se svým Milovaným Nejvyšším, v Něm, okolo Něj, uvnitř Něj i mimo Něj.

Koncentruji se, abych běžel co nejrychleji ke svému předurčenému Cíli, ke svému Milovanému Nejvyššímu. Medituji, aby ke mně můj Cíl, můj Milovaný Nejvyšší, mohl v mžiku přijít. Kontempluji, abychom společně, můj Pán Nejvyšší a já, běželi najít místo, kde se budeme moci setkat a znovu pokračovat v našem odvěkém maratónském rozhovoru.

Nenapodobuji, nezačínám. Koncentruji se, medituji a kontempluji. Má koncentrace mi dává sílu bojovat proti bující nevědomosti. Má meditace mi zajišťuje rovnováhu uprostřed bouřlivého počasí lidského života. Má kontemplace mě nechává vždy pocítit, že můj Pán Nejvyšší, můj Milovaný Nejvyšší, slyší můj pláč aspirace, nejniternější pláč mého srdce.

Proč se schovávám?¹⁹

„Mé dítě, do určité míry je pravda, že se Mne bojíš. Proto se přede Mnou schováváš. Zároveň je do určité míry pravda, že se bojíš, že Mne — to znamená lidské vědomí ve Mně — zraní, když uvidím, jak trpíš nezdravými myšlenkami. Protože jsem se s tebou ztotožnil, nepochybně trpět budu. Hlavním důvodem je ale něco jiného. Nevědomě, pokud ne vědomě, si libuješ v životě nevědomosti. Chceš se přede Mnou schovat, protože víš, že přestože jsi teď vědomě pro život moudrosti, život nevědomosti tě stále ovládá a panuje nad tebou. Uchováváš si tyto myšlenky, protože cítíš, že je to něco, co můžeš mít, zatímco božské myšlenky, osvěcující myšlenky, Nebeské myšlenky jsou možná všechny mentální halucinací. Takhle uvažuješ, a proto nevědomě, pokud ne vědomě, opatruješ své nebožské myšlenky a uchováváš si je.

Mé dítě, rád bych ti však řekl, že se Mne nesmíš bát ani nesmíš mít pocit, že Mne zraníš. To božské ve Mně tě nikdy nebude trestat. To božské ve Mně nebude nikdy zraněno tvými tak zvanými nedostatky. Takových hloupých pocitů, myšlenek a představ na fyzické úrovni se můžeš snadno zbavit. Chceš-li se těchto sil zbavit, prostě na Mne mysli jako na odpadkový koš nebo jako na popelnici. Na fyzické úrovni jsou to dvě správná místa, kam můžeš zahodit všechno, co nechceš. Chceš-li se na duchovní úrovni těchto nezdravých myšlenek zbavit, oduševněle a oddaně je do Mě vhoď. Cokoliv, čím trpíš, vhoď do Mě. Jsem tu pro tvé osvícení, pro tvé zdokonalení, a proto nebudu nikdy spokojený, dokud neuvidím tvou zásadní proměnu.

Musíš cítit, že tvé nedostatky jsou Mými nedostatky. Sám sebe se nebojíš, nesnažíš se schovat sám před sebou, protože víš, že to jsi ty. Podobně když na Mě dokážeš myslet jako na svou rozšířenou a zvětšenou skutečnost, když dokážeš cítit, že tvé ruce se prodloužily, že všechno, co máš, se rozšířilo a že v tomto rozšířeném a zvětšeném vědomí jsme ty a Já jedním, pak uvidíš, že to, co v tobě má být přeměněno, je také Mými nedostatky.

Připravuji se²⁰

Vím, proč jsem selhal, proč jsem zklamal svého Milovaného Nejvyššího. Selhal jsem, protože jsem nedbal o vteřiny svého života, plýtval jsem minutami svého života, nevšímal jsem si hodin svého života. Od této chvíle uvidím v každé vteřině svého života skutečnou existenci deseti let. V každé minutě svého života uvidím skutečnou existenci čtyřiceti let a v každé hodině svého života uvidím skutečnou existenci sta let. Pokaždé, když správně nevyužiji vteřiny, minuty a hodiny svého života, budu cítit, že mám ke svému předurčenému Cíli daleko, dále, nejdále. A pokaždé, když vteřiny, minuty a hodiny svého života využiji správně, budu cítit, že hodina mé realizace Boha se rychle přibližuje. Nebudu se muset nutit, abych to cítil, bude to něco přirozeného a spontánního. Už se nebudu se svou lodí plavit mezi večerem naděje a nocí zklamání. Budu na ní plout pouze mezi světlem slibu a blažeností uspokojení.

Vinou svého připoutaného života, vinou svého života touhy, vinou svého konečného života jsem zklamal svého Milovaného Nejvyššího a svou skutečnou existenci. A budu-li v sobě nadále milovat to konečné, budu dál pro svého Milovaného Nejvyššího a pro svou skutečnou existenci zklamáním. Začnu-li ale v sobě milovat pouze to Nekonečné, nebudu nucen dívat se do tváře zklamání, do tváře neúspěchu. Budu jen létat po obloze s milovaným přítelem své Věčnosti, s ptákem své duše. Zůstanu ve Zlaté Lodi Nejvyššího Kormidelníka své Věčnosti a popluji, popluji k nezměrné Zemi Božskosti a Pobřeží Nesmrtelnosti.

Můj nový život bude životem sebepřesahujících a Boha zvoucích úsměvů. Můj starý život mi dal to, co měl: strach z Boha, strach z touhy, strach v touze. Můj nový život mi dává poselství lásky k Bohu a naplnění Boha Jeho vlastním Způsobem. Připravuji se na to, abych se stal nanejvýš vybraným nástrojem Boha — abych Jej miloval, Jej těšil, Jej stále a stále naplňoval Jeho vlastním Způsobem.

Pokora a soucit²¹

Mou pokoru podporují dva významní členové mé vnitřní rodiny — jemnost a něžnost. Soucit Boha podporují dva vznešení členové Jeho vnitřní rodiny — Láska a Zájem.

Mým skrytým pokladem je má plně rozkvetlá pokora. Odhaleným pokladem Boha je Jeho plně projevený Soucit.

Má pokora má volný přístup nejen k těm, kteří mě milují a potřebují, ale také k těm, kteří mě nemilují a nepotřebují. Soucit Boha je vždy nepodmíněný. Soucit Boha je pro všechny. Je to hledající ve mně, kdo, díky své vnímavosti, přijímá Soucit Boha. Bůh-Soucit je pro ty, kteří se snaží a snaží, ale úspěch je pro ně stále daleko. Jen díky tomu, že Bůh-Soucit je pro ně, nejenže nakonec Boha-Soucit dostanou, ale také se stanou těmi nejdokonalejšími nástroji Boha.

Jsem stromem své pokory, abych potěšil svého Pána Nejvyššího Jeho vlastním Způsobem. Bůh je deštěm svého Soucitu, aby mě naplnil a učinil nesmrtelným svým vlastním nejvyšším Způsobem.

Poslušnost²²

Má poslušnost někomu, kdo je nade mnou, není mým vynuceným podřízením. Je to jen mé vědomé pochopení vyšší Božskosti, která je nade mnou. Přijde však chvíle, kdy díky svému neustálému pokroku budu schopen stát se jedním s tím, kdo je nade mnou; budu s ním na stejné úrovni, abychom mohli mít vzájemnou radost. Skutečně nad někým je ten, kdo chce a snaží se vynést toho druhého na svou vlastní úroveň tak, aby si s ním mohl hrát, zpívat a tančit.

Bůh jediný je opravdu nade mnou. Dokud a pokud mě neuvidí, jak stojím po Jeho boku, Světlo Jeho Projevení nebude moci prostoupit celým Jeho stvořením. To lidské ve mně chce a potřebuje toho, kdo je nade mnou, pro ochranu a vedení. To božské v Bohu chce a potřebuje partnera, spolupracovníka, a ne nižší stvoření, aby bylo božsky veselé a nanejvýš plodné.

Potřebuji více²³

Potřebuji více. Potřebuji více oduševnělosti. Potřebuji více nesobeckosti. Oduševnělost potřebuji ve svém vitálnu. Nesobeckost potřebuji ve svém těle.

Potřebuji více. Potřebuji více odhodlání. Potřebuji více dokonalosti. Odhodlání potřebuji ve své aspiraci. Dokonalost potřebuji ve svém zasvěcení.

Potřebuji více. Potřebuji více Soucitu. Potřebuji více spolupráce. Soucit potřebuji od svého Milovaného Nejvyššího v samotné skutečnosti svého bytí. Spolupráci potřebuji od lidstva ve všem, co dělám, ve všem, co říkám, a ve všem, do čeho vrůstám.

Až budu mít více míru ve své mysli, více radosti ve svém srdci, více oduševnělosti ve svém vitálnu, více nesobeckosti ve svém těle, více odhodlání ve své aspiraci, více dokonalosti ve svém zasvěcení, více Soucitu od Boha a více spolupráce od lidstva, pak se stanu nanejvýš dokonalým nástrojem Boha ve vnitřním světě a nanejvýš dokonalým zástupcem lidstva ve vnějším světě. Potřebuji více, potřebuji více.

Spása, osvobození, realizace, dokonalost a uspokojení²⁴

Modli se. Problém tvé spásy bude vyřešen. Oddej se Bohu. Problém tvého osvobození bude vyřešen.

Medituj. Problém tvé realizace bude vyřešen. Plač z nitra. Problém tvé dokonalosti bude vyřešen. Ciť, že jsi jenom Boha a jenom pro Boha. Problém tvého uspokojení bude vyřešen.

22:00

Na cestě na Jamaicu, New York

Charita²⁵

Křesťanský svět věří, že charita znamená otevřené dveře do Nebe, ale to je zcela mylné, naprosto mylné, beznadějně mylné. Charita neoznačuje ani neurčuje pocit skutečného zájmu a opravdové lásky, a když opravdový zájem a opravdová láska chybí, dveře do Nebe se nemůžou nikdy otevřít. Zůstanou vždy zavřené. Není to charita, ale pocit jednoty, který otevírá dveře Nebe. Není-li zde pocit jednoty, pak bez ohledu na to, kolik síly peněz, materiálního bohatství nebo cokoliv jiného někomu nabídnu, určitě mě to vezme do světa nevědomosti, kde tančí nadřazenost a podřazenost.

Když nějaká část mé existence potřebuje něco přijmout nebo něčeho dosáhnout, a jiná část přichází na její záchranu, jejich pocit jednoty mi okamžitě otevře dveře do Nebe. Je-li tam něco krásného, a pomůže-li moje mysl ihned mým očím tuto krásu ocenit, pak je tam pocit jednoty. Chce-li moje mysl něco studovat, a moje nohy mě nesou do školy nebo knihovny, pak tam je pocit jednoty.

Charita mi nemůže dát spokojenost. Charita mi nemůže otevřít dveře Nebes. To, co mi může dát uspokojení, je pouze pocit jednoty, a tento pocit jednoty musí být rozšířen. Když dám někomu materiální bohatství, sílu peněz nebo něco jiného, musím cítit, že to je má nezbytnost rozšířit pocit své vlastní jednoty po délce a šířce světa. Musím cítit, že to nejsem já, kdo někomu pomáhá. Naopak jsem to já, komu bylo pomoženo. Tato „charita“ není charitou, daleko od toho. Je to mé sebedávání v zájmu dosažení mého vyššího já — úplně, integrálně, tady v tomto světě.

Moje nabízení jednoty mi nejen otevírá dveře Nebe, ale také otevírá dveře Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti, protože jednota je první Písní Vize Boha a Jeho konečným, stále se překonávajícím Tancem Vize Skutečnosti. Pokud chci zpívat Píseň Vize Boha, pak moje větší část i moje menší část musí být Tancem Skutečnosti Boha v této donekonečna stále se překonávající Skutečnosti.