Everest aspirace, část 4

Má božská pouť¹

Prostotu jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě svého tělesného vědomí. Upřímnost jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě svého vitálního dynamismu. Klid jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě své mentální vize. Čistotu jsi mi dal, abych se mohl vydat na pouť po cestě blaženosti svého srdce.

Můj Pane Nejvyšší, řekl jsi mi také, že má prostota, upřímnost, klid a čistota dosáhnou vrcholu své dokonalosti pouze tehdy, když vděčnost mého srdce pokvete lístek po lístku, rozkvétajíc v dokonalou Dokonalost. A k tomu potřebuji neustálé sebedávání — vědomé, oduševnělé a nepodmíněné sebedávání.

Abych měl vědomé, neustálé, oduševnělé a nepodmíněné sebedávání, musím k Tobě přijít ne jako nuzný žebrák, ale jako milující přítel. Přijdu-li k Tobě jako žebrák, můžeš mi dát, co potřebuji nebo co chci. Nádoba mé vnímavosti bude však tak malá, že dokonce i když mi dáš, co potřebuji, nebude to mnoho; mou duši to zdaleka neuspokojí. A když mi dáš, co chci, nemusí to být ta pravá věc. To, co mi dáš, bude proto nakonec zdrojem zklamání, a nikdy ne zdrojem uspokojení.

Můj Pane Nejvyšší, když mi dáš to, co Ty chceš dát, i kdyby to byla jen malá kapka, tato kapka nejen potěší to skutečné ve mně — duši — ale také učiní nesmrtelným to lidské ve mně. To lidské ve mně je má lidská naděje, má pozemská naděje. Předtím, než přinese plody, není naděje nic než iluze, mámení a mentální halucinace. Ty však tuto naději dokážeš učinit nesmrtelnou. Jakmile se má naděje stane nesmrtelnou, uvidím ji v podobě všepřesahující Vize Tvé vlastní Skutečnosti a univerzální Skutečnosti Tvé vlastní Vize.

Pane mého života, Příteli mého srdce²

Ó Milovaný Pane Nejvyšší, já vím, já vím, sloužit Ti znamená něco pro Tebe dělat. Běda, běda, protože pro Tebe nic nedělám, znamená to, že Ti nesloužím.

Ó sladký Pane, já vím, já vím, myslet na Tebe, meditovat na Tebe znamená něco pro Tebe dělat. Běda, běda, protože pro Tebe nic nedělám, znamená to, že na Tebe nemyslím, že na Tebe nemedituji.

Ó sladký Pane, říci vnitřnímu světu, že Tě bezesně potřebuji, znamená něco pro Tebe dělat. Říci vnějšímu světu, že Tě zoufale potřebuje, stejně jako Tě potřebuji já, znamená něco pro Tebe dělat. Ale běda, protože pro Tebe nic nedělám ani ve vnitřním světě, ani ve vnějším světě, znamená to, že Tě nepotřebuji; nevyhnutelně budu těšit pouze sám sebe svým vlastním způsobem.

Avšak slavnostním slibem mé duše bylo potěšit Tebe a naplnit Tebe Tvým vlastním Způsobem. Potěšit Tebe a naplnit Tebe Tvým vlastním Způsobem znamená nezůstávat stále ve světě teorie, ale stát se samotnou praxí — praxí té skutečnosti, kterou Ty chceš a potřebuješ. Konat v praxi znamená něco pro Tebe dělat, můj Pane. V mém praktickém konání můžeš projevit, co pro mne a pro celé lidstvo máš a čím pro mne a pro lidstvo jsi. To, co pro mne a pro celé lidstvo máš, je Tvé vnitřní Světlo Stvoření. To, čím pro mne a pro celé lidstvo jsi, je vědomý, neustálý a neoddělitelný Pláč Jednoty ve vnitřním světě a Úsměv Jednoty ve vnějším světě. Jednoho dne, brzy, ó Milovaný Pane Nejvyšší, pro Tebe dozajista budu oduševněle, oddaně a nepodmíněně něco dělat v každém okamžiku svého života.

Přijetí³

Přijal jsem člověka,

člověk sní.

Přijal jsem zemi,

země překonává.

Přijal jsem Nebe,

Nebe se usmívá.

Přijal jsem kosmické bohy,

kosmičtí bohové slibují.

Přijal jsem Boha,

Bůh se zároveň rozvíjí a naplňuje.

Přijal jsem sám sebe,

se učím nejvyššímu umění odevzdání.

Prázdné chvíle⁴

Budeš-li si láskyplně, radostně, oddaně a bezvýhradně hrát se dítětem své duše, pak tě nikdy, nikdy nebudou trápit prázdné chvíle bez ohledu na to, co ti svět dává, bez ohledu na to, co ti svět dělá, bez ohledu na to, co ty děláš nebo co budeš dělat pro tento náš svět.

Prázdné chvíle tě budou napadat, dokud nebudeš dělat tu správnou věc, tu jedinou věc, kterou je radost z tvé neustálé hry jednoty s dítětem tvého srdce — s duší. Také si musíš uvědomit nejvyšší skutečnost, že nepatrný oduševnělý úsměv tvé duše je zachráncem, osvoboditelem a naplnitelem tvého života. Dokážeš-li zachytit duši, jak se usmívá, nutně musíš udělat pokrok ve svém vnitřním životě a dozajista musíš mít úspěch ve svém vnějším životě. A usmíváš-li se zároveň s duší, stáváš se tím, čím ve vnitřním světě věčně jsi: vlastním Úsměvem Uspokojení Boha. Ne prázdné chvíle, ale naplněný a naplňující úsměv je jediným smyslem tvé existence skutečnosti zde na zemi.

Chceš být dokonalý?⁵

Ještě jednu prosbu budeš mít ke každému z členů své vnitřní rodiny. Je tvá mysl otevřená malé změně? Jestliže ano, požádej ji, aby brzy ráno vyprázdnila všechen svůj obsah, tak abych do ní mohl vstoupit a těšit se alespoň sedm letmých vteřin ze svého Odpočinku Uspokojení. Je tvé vitálno otevřené malé změně? Jestliže ano, požádej je, aby rozprostřelo křídla svého zájmu nad celým světem. Co potom budu dělat Já? S nezměrnou pýchou si budu hrát s vše milujícími křídly zájmu tvého vitálna. Je tvé tělo otevřené malé změně? Jestliže ano, požádej je, aby se probudilo a rozhlédlo se kolem a objevilo Mne. Já se schovávám. Jestliže Mne tělo dokáže vystopovat, budu více než ochotný hrát s ním svou Hru na schovávanou, ze které se oduševněle radují dokonce i kosmičtí bohové. Je tvé srdce otevřené malé změně? Jestliže ano, požádej je, aby dýchalo pouze dech čistoty, a nic jiného. Řekni svému srdci, že dech čistoty je jedinou věcí, ze které jsem živ. Když jím cokoliv jiného, trpím všemi možnými neduhy. Pouze dech čistoty tvého srdce Mne sytí, udržuje Mne při životě a dává Mi Nektar Blaženosti a Sílu Nesmrtelnosti, abych pokračoval ve své kosmické Hře, ve svém kosmickém Tanci a ve svém kosmickém Uspokojení Jednoty.

Kde jsou?⁶

Chceš-li vědět, jak pracují, jsem více než ochotný ti to povědět. Král nevědomosti pracuje neúnavně. Člověk touhy pracuje nevědomě. Bůh Soucitu pracuje nepodmíněně.

Král nevědomosti chce pohltit svět. Člověk touhy chce vlastnit svět. Bůh Soucitu chce osvítit svět.

Král nevědomosti říká: „Nechci nic milovat. Nechci nikoho milovat. Ale chci být milován člověkem touhy a Bohem Soucitu.“

Člověk touhy říká: „Chci milovat pokušení krále nevědomosti a chci být milován Odpuštěním Boha Soucitu.“

Bůh Soucitu říká: „Chci milovat svůj vlastní probouzející se vývoj v králi nevědomosti. Chci milovat svůj vlastní aspirující vývoj v člověku touhy. Chci milovat svůj vlastní všepřesahující a všeosvěcující vývoj na své vlastní Lodi Snů a na svém Pobřeží Skutečnosti.“

Nikdy není příliš pozdě⁷

Nikdy není příliš pozdě, abych se brzy ráno modlil k Bohu a meditoval na Boha.

Nikdy není příliš pozdě, abych sloužil svému Milovanému Nejvyššímu uvnitř svých bratrů a sester — uvnitř lidstva.

Nikdy není příliš pozdě, abych miloval své bratry a sestry — lidstvo — uvnitř svého Milovaného Nejvyššího.

Nikdy není příliš pozdě, abych řekl svému sladkému Pánu, že jsem pouze pro Něj. Abych Jej spatřil tváří v tvář, abych Jej miloval, Jemu sloužil a Jej naplnil — proto jsem spatřil světlo dne.

Nikdy není příliš pozdě, abych se naučil, čím skutečně jsem ve vnitřním světě, a abych se odnaučil, čím skutečně nejsem ve vnějším světě.

A nakonec, nikdy není příliš pozdě nejenom na to, abych svým srdcem rozmlouval se srdcem svého Vnitřního kormidelníka, ale také na to, abych vrostl do Jeho obrazu. Vím, že můj Pán Nejvyšší mnou bude zcela potěšen pouze tehdy, až budu jako On, druhý Bůh, protože chce, abych byl Jeho druhem, ne Jeho otrokem.

Ano, je jedna věc, na kterou je příliš pozdě, a já jsem svému Milovanému Nejvyššímu nekonečně vděčný, že je tomu tak. A co je tou věcí? Je jí můj život touhy. Je pro mne už příliš pozdě na to, abych se vracel ke svému životu touhy. A něco víc je také pravda: už nikdy nebudu schopen vrátit se do zvířecího království, nikdy!

Bůh stvořil tento svět kulatý⁸

Abychom byli členy Božího kruhu, musíme zůstávat ve svém srdci. Jak zůstaneme ve svém srdci? Existuje mnoho způsobů, ale tím nejjednodušším a nejúčinnějším je cítit, že tento kruh, který pro nás Bůh stvořil, není jen naším záchranným kruhem, ale také naším bratrským a sesterským kruhem. Pokud budeme tento náš kulatý svět považovat za cizí prvek nebo překážku a hradbu, pokud budeme cítit, že musíme kruh světa překročit a za tím účelem jej rozbít na kousky, pak budeme dělat nebetyčnou chybu. Ne, onen kruh je naším kruhem jednoty, odkud můžeme všichni vidět našeho Milovaného Nejvyššího podle vnímavosti svého srdce, zářivosti své duše a nesobecké tvořivosti svého života.

Dávám?⁹

Dávám? Ano. Dávám radostně a oduševněle? Ne, bohužel ne. To znamená, že nabízím nejen svůj svět naděje, ale s ním také svůj svět zklamání.

Dávám? Ano. Dávám radostně a oduševněle? Ne, bohužel ne. To znamená, že všem, kteří jsou kolem mě, nabízím nejen svůj svobodný svět aspirace, ale také svůj svět spoutaný touhou.

Jak se mohu stát radostným a oduševnělým dávajícím, abych osvobodil sebe i druhé? Radostným a oduševnělým dávajícím se mohu stát tehdy, když dokážu cítit, že ten, kdo dává, zároveň přijímá. Čím více dává, tím lépe může přijímat. Dává, protože cítí, že je to jediný způsob, jak potěšit to skutečné v sobě — duši. Skutečný dávající dává světu radostně a oduševněle všeosvěcující krásu své duše a nikdy, nikdy ne sen ošklivosti svého těla.

Je to můj osud?¹⁰

„Možná jsi očekával, očekáváš a budeš vždy očekávat více, než spící svět může nabídnout Tobě, Tvému přímému vyslanci. Můj Pane Nejvyšší, řekni mi, co bylo hlavní překážkou, a co je hlavní překážkou pro mé přátele bratry a sestry, kteří vstoupili na pozemskou arénu, aby změnili radikálně tvář světa, tak jak se to snažím udělat také?

„Ty máš pouze jednu překážku, oni měli pouze jednu překážku, a tato překážka je a vždy byla nepřekonatelná. Víš, co tato překážka je? Neposlušnost, která roste do vzdoru světa. Semeno této neposlušnosti je nedostatek jednoty srdce. Můj synu, bohužel pro tebe neexistuje žádná zkratka, protože ses stal se Mnou neoddělitelně jedním. Duše, které realizovaly Boha, nemají žádné zkratky, protože přijaly Mé břímě jako své vlastní břímě. Tento svět odmítá a vzdoruje všem zkratkám, ale ty a Já a ostatní, kteří jsme na stejné lodi, se musíme spřátelit s naší trpělivostí Věčnosti.“

Co dělám?¹¹

Co dělám? Pláči pro lepší svět? Ne. Přemýšlím o přeměně svého vnějšího života? Ne. Uvažuji o naplnění svého vnitřního života? Ne.

Co dělám? Přeji si zničení světa? Ne. Přeji si začít nový život, abych si mohl znovu hrát jako bezstarostné dítě, bez jakýchkoli myšlenek, jakýchkoli pochybností, podezření, strachu, bez jakékoli úzkosti? Toužím po těchto zlatých dnech svého dětství? Ne, ne.

Co dělám? Projevuji své nezměrné lpění na Nebeské blaženosti, na kosmických bozích a bohyních? Ne, ne. Projevuji svůj zahořklý, znechucený odpor vůči světu, tomuto nehezkému, neaspirujícímu světu? Ne, ne.

Co tedy dělám? Pouze se plavím ke břehu na své lodi naděje. Možná je to břeh nejistoty a možná je to břeh rozkvetlých snů. Nevím a ani to nechci vědět. Kdybych věděl, že je to břeh nejistoty, byl bych odsouzen k zániku a zklamání, a kdybych věděl, že je to břeh rozkvetlých snů, celou mou bytostí by pronikalo bezostyšné uvolnění a samolibost, a to by pronikalo celou mou bytostí a ovládalo by to celou mou pozemskou existenci. Proto ponechávám svůj osud zcela u Nohou tvůrce mého osudu, svého Milovaného Nejvyššího.

Bez člověka a bez Boha¹²

Dělám tak mnoho věcí bez člověka právě proto, že mi můj Všemohoucí Otec, můj Milovaný Nejvyšší, dal tuto schopnost. Bez člověka se dívám na svého mocného bratra Slunce. Bez člověka se dívám na svou krásnou sestru Měsíc. Bez člověka se dívám na své sladké děti hvězdy. Bez člověka se dívám a dívám na svého Otce-Boha a na svou Matku-Boha.

Mohu však něco udělat bez Boha? Ne, to je nemožné! Proč? Bez Boha nemohu udělat nic, protože bez Boha nemohu žít. Čím to je, že bez Něj nemohu žít? Je to tím, že je samou Laskavostí, samou Láskou? Ne, ne! Je to tím, že je samým Zájmem, samým Soucitem? Ne, ne! Je to tím, že je všudypřítomný? Ne, ne! Je to tím, že je mým jádrem a mou podstatou? Ne, ne!

Čím to tedy je, že bez Boha nemohu žít? Nemohu bez Něj žít právě proto, že nemohu žít bez toho, čím jsem. Můžeš žít bez toho, čím jsi? To je nemožné! Když jsi sjednocen s Bohem, máš Boha uvnitř sebe, tak jako má jelen pižmo. Jelen a pižmo jsou neoddělitelní. Když květina voní, jsou tato květina a vůně neoddělitelné. Podobně Bůh-Krása, který je uvnitř mne, a Bůh-Vlastník Krásy jsou neoddělitelní. Proto nemohu žít bez Boha, neboť On je tím, čím jsem a co mám. Ani ty nemůžeš žít bez toho, čím jsi a co máš. To, co máš a čím jsi, bude vždy stejná Jsoucí Skutečnost: Bůh. Ty ani já nemůžeme tedy žít bez Boha, nemluvě o tom, abychom bez Boha něco udělali.

Má promluva od srdce k srdci¹³

Mám k tobě promluvu od srdce k srdci, tak bych ti chtěl říct, že tě v žádném případě nesvazuji. Já ti jen pomáhám se Svou Láskou a Svou Službou, aby ses stal jedním s rozlehlostí, jedním s nesmírností, jedním s Boží Věčností, Nekonečností a Nesmrtelností, jedním s Blažeností Jednoty samotné. Této Mé promluvě od srdce k srdci, člověče, budeš jednou věřit. Jednoho dne budeš mít víru v Mé oduševnělé Poselství, v Poselství Mého bezdechého Života, které ti právě nabízím.“

„Ó Pane, dovol mi s tebou promluvit od srdce k srdci. Pane Nejvyšší, nemiluji Tě, nesloužím Ti, a to navzdory skutečnosti, že jsem občas plně odhodlán Tě milovat a sloužit Ti podmíněně, dokonce i když nemám schopnost Tě milovat nepodmíněně. Ale běda, zklamal jsem Tě dokonce i v podmíněné lásce; zklamal jsem Tě dokonce i v podmíněné službě. Můj Pane Nejvyšší, je to proto, že miluji lidstvo víc, než miluji Tebe? Je to důvod, proč ode mě k Tobě nepřijde skutečná láska? Je to proto, že nejsi milován tak, jak Tě chci milovat, se všemi svými pozemskými potřebami a nebeskými potřebami, se vším, co považuji za své potřeby? Je to proto, že si vystačím bez Tebe? Být bez člověka není nemožné; ale být bez Tebe je nemožnost sama. Ale je to proto, že do jisté míry mohu žít bez Tebe? Když žiji ve své noci nevědomosti, nežiji v Tobě ani pro Tebe. Nebo je to proto, že pro mou pýchu, mou nepřiměřenou pýchu, je pod její důstojnost, aby s Tebou žila uvnitř lidstva? Je to pro to všechno, že od Tebe jsem oddělen a je pro mě nemožné Ti nabídnout opravdovou lásku? Můj Pane, budu vůbec někdy schopný Tě oddaně milovat, budu Ti moct vůbec někdy oduševněle sloužit, budu Tě někdy schopný považovat za svého vlastního, zcela vlastního, a být vnitřně přesvědčen, že Ty jsi můj a já jsem Tvůj? Budu Ti vůbec někdy schopen sloužit a milovat Tě ke spokojenosti svého srdce?“

„Mé dítě, co chceš? Chceš Mě milovat nebo Mi chceš dokázat, že Mě miluješ? Je velký rozdíl mezi tvou láskou ke Mně a tvou ukázkou lásky. Tvá láska ke Mně a tvé přání ukázat svou lásku ke Mně jsou dvě různé věci. Nemusíš prokazovat svou lásku ke Mně, dokud máš vnitřní pláč milovat Mě. Tento vnitřní pláč není teorie, ale praktičnost sama. Je to výška praktičnosti. Já jsem věčný Milovník a ty jsi Mé zrcadlo, a tak musíš vědět, že když se na tebe podívám, vidím Svůj vlastní odraz. Zůstaň Mým zrcadlem a Má Láska k tobě bude tvou láskou ke Mně, protože Já vidím Sám Sebe tady na zemi i tam v Nebi. Já nevidím nic jiného než Sám Sebe. Nevidím nikoho jako někoho jiného. Vidím jen Sám Sebe, Své vyšší Já, Své univerzální Já, skrze tebe, Mé zrcadlo. Skrze tebe vidím Svůj vlastní odraz. Proto nemusíš prokazovat svou lásku ke Mně. Jen si udrž svůj vnitřní pláč milovat Mě oddaně, oduševněle a nepodmíněně. Tento vnitřní pláč není jen Má božská Vůle v tobě, ale je to také Můj nejvyšší výkon Mé božské Vůle v tobě a skrze tebe.

Miluji Své stvoření. Proto žiji ve Svém stvoření. Je-li to i jen pláč, že Mě chceš milovat, je to víc než dost. Nepotřebuji žádný jiný důkaz. Toto je důkaz sám o sobě: pláč, pláč, oduševnělý pláč, pouze pro Mě, jen pro Mě.“

Nikdy nedávej vnější slib¹⁴

Když je tvůj slib učiněn ve vnitřním světě, nebožské síly zůstávají nečinné. Myslí si, že je to jen zbožné přání. Když k sobě mluvíš v duchu, myslí si, že to není skutečný slib. Ale když otevřeš svá ústa, aby tě slyšela veřejnost, aby tě slyšelo lidstvo, pak jsi odhalen. V každém okamžiku musí vyjít do popředí tvá vnitřní vůle splnit svůj slib; jinak, pokud nejsi schopen svůj slib splnit, budeš napadán sebepochybnostmi a sebeposměchem. Svět tě nesmí zesměšňovat. Ty sám, tvá vlastní upřímnost, se ti bude posmívat. Takže je lepší, abys udržoval svůj slib uvnitř svého srdce: neposlat ho ani k tvému jazyku, ani ho neudržovat dokonce na špičce svého jazyka.“

V tomto svého bratra neposlouchám; nedělám správnou věc. Celou dobu dávám vnější sliby: budu psát tolik písní, budu malovat tak mnoho obrázků, budu dělat to a to. Ale v mém případě jsem rozmazlené dítě v rodině. Dělám přesný opak toho, co po mně chtějí. Proto platím se svými žáky velmi pěknou pokutu. A já nejsem jen rozmazlené dítě v naší rodině, nejen že zneužívám náklonnost a lásku své rodiny, ale také zneužívám Lásku, Náklonnost, Požehnání a Soucit svého Milovaného Nejvyššího každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu. Vždycky jsem měl pocit, že když něco vyjde z mých úst, pak tam bude On, kdo bude držet můj slib, stát za mým slibem. To je moje vnitřní přesvědčení. Vím, že jsem nebyl ničím, nejsem nic, zůstanu ničím v očích lidstva. Ale v Očích mého Otce, v Srdci mého Otce jsem vším, protože Ho miluji, potřebuji jen Jeho, jen Jeho, jen Jeho.

Boj¹⁵

„Mé dítě, ty se zcela mýlíš. Duchovní život, skutečný život, nepotřebuje boj vůbec. Existují dvě příčiny boje, které pocházejí buď z tvojí existence, nebo mimo tvou existenci. Uvnitř tebe je strach, pochyby, úzkost, obavy, podezření, nejistota, nečistota a mnoho špatných sil. Tyto špatné síly občas řádí. Také platí, že tyto špatné síly se nachází mimo skutečnost tvého těla, mimo skutečnost tvého bytí a přicházejí na tebe útočit. Když vyneseš do popředí své vlastní špatné síly, pokud tyto síly vyjdou zevnitř, začneš bojovat. Stejně platí, že pokud na tebe zaútočí síly zvenčí mimo, začneš bojovat. Takže co musíš udělat je to, že osvítíš špatné síly, které jsou uvnitř tebe, aby se mohly stát pozitivními silami. A síly, které na tebe útočí zvenku, musí být vyzvány, musíš s nimi bojovat a podmanit si je.

Říkáš, že děláš pokrok jen tehdy, když čelíš boji. Můžeš si myslet, že bojovný život je příležitost udělat pokrok. Ale mohou tam být další okolnosti, které vůbec nevidíš. Život boje se může snadno stát životem vzpoury. Ty se snažíš něco získat, naplnit si svou touhu; ale přijde čas, kdy uvidíš, že neexistuje žádná naděje na naplnění tvé životní touhy. Pak se vzdáš, protože jsi zklamán, a ze zklamání přichází vzpoura. Můžeš se usilovně modlit, můžeš usilovně meditovat, můžeš dělat mnoho věcí, které Mě těší, ale proto, že nenaplním tvou touhu, máš pocit, že nejsem potěšen. Co pak uděláš? Vzdáš se. Uděláš něco víc. Budeš zklamaný a můžeš se vzbouřit proti Mé Existenci. Pak se přestaneš modlit a meditovat a nebudeš se snažit udržet se Mnou žádné spojení.

Tak vždy říkám svým žákům, aby byli opatrní. Život boje neznamená život pokroku. Kolem tebe existuje mnoho sil, mnoho překážek, které jsou nežádoucí a nezvané. Takže nevynášej do popředí své vlastní špatné síly, které si berou formu boje. Ne, ne, to je špatně. Nezvětšuj víc temné síly a nevytvářej si pro sebe další problémy. Ne, ne, měj jen dětský postoj. Buď spontánní, buď šťastný. Dítě nevytváří problémy, a tak může dostat úsměv od svých rodičů. Ono dělá všechno spontánně, a z jeho spontánního chování jsou jeho rodiče šťastní. Stvořitel a stvoření jsou také takoví. Když stvoření nabídne Stvořiteli úsměv, v té chvíli je Stvořitel okamžitě nakrmen. Cítí, že dostal všechno.

Když se dítě usmívá, i když je to jen malý úsměv, matka cítí, že dostala celý svět. Podobně, když se matka usmívá, nebo otec se usmívá, dítě cítí, že dostalo celý svět. Matka je prosebník a dítě je také prosebník. Zde také, Bůh Stvořitel a Bůh stvoření jsou stejní prosebníci. Nebo můžete říct, že se mohou stát kompletní, integrální a celí jen tehdy, když si vymění své vzájemné úsměvy.

Jako hledající musíte nabídnout váš úsměv spontánním jednáním, protože spontánní jednání samo o sobě je úsměvem. Takže vyrůstejte jen v tom úsměvu. Chovejte se jako dítě: buďte spontánní ve všem, co děláte a říkáte. Uvnitř této spontánnosti uvidíte svůj úsměv, a uvnitř úsměvu uvidíte svou spontánnost. Váš úsměv a Boží úsměv se udržují navzájem naživu. A budou to dělat celou věčnost. Co Bůh a člověk od sebe potřebují, je oduševnělý úsměv, plodný úsměv. Uvnitř tohoto malého semínka úsměvu existuje celý kosmický Strom Života. Takže se nemusíte snažit budovat svůj život prostřednictvím boje. To je špatná cesta. Nenásledujte cestu boje: následujte pouze cestu spontánnosti, způsob spontánního úsměvu, který je jedinou potravou, jediným naplněním Boha a člověka.

Zvláštní poselství¹⁶

Náš Milovaný Pán Nejvyšší má pro něj zvláštní poselství. Dnes dá náš Milovaný Nejvyšší jemu a jeho srdci lásku. Jeho srdce bude zaplaveno láskou.

Náš Milovaný Pán Nejvyšší má pro mne zvláštní poselství. Dnes dá mně a mému životu neustálý proud ujištění o tom, že jsem z Něho a pro Něj.

Máš ty nějaké zvláštní poselství pro našeho Milovaného Nejvyššího? Má on nějaké zvláštní poselství pro našeho Milovaného Nejvyššího? Mám já nějaké zvláštní poselství pro našeho Milovaného Nejvyššího?

Tvé mlčení mi říká, že nemáš pro Nejvyššího žádné zvláštní poselství, ale já bych ti rád řekl, že máš zvláštní poselství. ‚Ty' znamená tvá duše; tvá duše nyní promlouvá skrze mne. Poselství, které má pro Nejvyššího tvá duše, to skutečné v tobě, zní takto: od této chvíle popluješ na Jeho Lodi radostně a bezvýhradně.

Jeho mlčení mi dává najevo, že dnes nemá pro Nejvyššího žádné zvláštní poselství, ale já bych mu rád řekl, že má zvláštní poselství, přestože si toho není vědom. Jeho duše, která je tím skutečným v něm, má pro Nejvyššího zvláštní poselství a já toto poselství přináším do jeho vnější mysli. Zvláštní poselství, které má jeho duše pro Nejvyššího, zní takto: od této chvíle se vědomě, oduševněle a nepodmíněně stane čistým a spolehlivým nástrojem Nejvyššího. Takový je jeho slib našemu Milovanému Nejvyššímu.

I já mám pro Nejvyššího zvláštní poselství. Jsem si plně vědom svého vlastního zvláštního poselství, které zní takto: Chci žít pouze pro Něj. Až bude smrt nezbytná, chci zemřít pouze pro Něj. V nejhlubších zákoutích svého srdce však vím, že můj Pán je Životem Nekonečnosti, Životem Věčnosti a Životem Nesmrtelnosti. Naplním-li Jej Jeho vlastním Způsobem, vstoupím do nekonečného, věčného, nesmrtelného Života. Pak pro mne smrt nebude moci existovat. Toto je ono zvláštní poselství, které chci nabídnout svému Milovanému Nejvyššímu: že žiji pouze pro Něj a že zemřu pouze pro Něj.

Každé zvláštní poselství je předzvěstí nového úsvitu, nového odhalení, nového naplnění. Každé zvláštní poselství je oduševnělým a plodným poselstvím. Každé poselství začíná nový život sebeuzdravování ze světa nevědomosti. Každé poselství je sebeobjevováním ve světě uvědomování. Každé poselství je procesem sebenabízení, které nakonec přesáhne naši nejvyšší představivost. Každé poselství je naší proměnou do samotného obrazu Boha.

My jsme Bohem potěšeni, když nám pošle zvláštní poselství. Pokud jde o Boha, když mu pošleme zvláštní poselství my, je námi nejenom potěšen, ale je na nás také hrdý, protože cítí, že naše poselství není jen poselstvím, ale také slibem. Není jen slibem, ale také poslem nového úsvitu. Není jen poslem nového úsvitu, ale také všenaplňujícím uspokojením.

Přeměna¹⁷

Lidský život je zcela bezvýznamný, není-li v něm láska. Je to život, je to stvoření Boha, ale toto stvoření nemá žádný smysl, dokud v něm není láska. Život je smysluplný a plodný pouze tehdy, když jej naplňuje láska. To, co potřebujeme, je přeměnit dům v domov. To, co potřebujeme, je přeměna života láskou.

Za největší úspěch na zemi považujeme lidskou mysl. Tato mysl však nemá žádnou hodnotu, dokud se jejím druhým jménem nestane rozlehlost. Dokud nebude mysl přeměněna rozlehlostí, je zbytečná. Obyčejná lidská mysl se vždy snaží udržet si svou nadřazenost. Hledá na druhých chyby a podezírá je. Raduje se jenom z toho, že prosazuje svou individualitu. Kdo potřebuje takovou mysl? Když však do mysli vstoupí rozlehlost, je mysl osvícena a naplněna.

Stvoření jako takové nepotřebujeme, protože je bezmocné, beznadějné a zbytečné. Když však uvnitř stvoření vidíme Boží Světlo, to, co vidíme, není bezmocnost, ale prospěšnost, není to beznaděj, ale naděje, není to zbytečnost, ale užitečnost. To, co vidíme, není pouhý slib, ale neklamné ujištění o splnění onoho slibu. Stvoření je užitečné a plodné jedině tehdy, když je přemění Světlo Stvořitele. Jinak pozemské stvoření nemá žádný smysl.

Život aspirace, život zasvěcení, život modlitby, koncentrace a meditace nás nemůže zavést příliš daleko, dokud nám nedá pocítit, že jsme přišli na svět jedině proto, abychom těšili Boha a sloužili Mu Jeho vlastním Způsobem. Jinak můžeme mít aspiraci, můžeme mít zasvěcení, můžeme mít sílu modlitby, sílu koncentrace a sílu meditace — a tyto věci nás nepochybně dovedou k určitému cíli. Tento cíl však nemůže být konečným cílem, který pro nás Bůh stvořil.

V každé modlitbě, v každé koncentraci a v každé meditaci si musíme připomenout svůj slib Bohu, že jsme přišli na svět, abychom Jej potěšili Jeho vlastním Způsobem. Pokaždé když se modlíme, pokaždé když meditujeme, pokaždé když děláme cokoliv, je to zbytečné, jestliže v tom není připomenutí si našeho slibu Bohu a sebeujištění, že tento slib dokážeme dodržet. Bez ohledu na to, kolik hodin se modlíme, bez ohledu na to, kolik hodin se koncentrujeme nebo meditujeme, všechno nakonec skončí hořkým zklamáním. Ze své modlitby, koncentrace a meditace bezpochyby získáme výsledky, ale tyto výsledky budou mít daleko k našemu uspokojení.

Podle svého vnitřního vnímání jsme si vytvořili nějaký cíl a tohoto cíle můžeme dosáhnout. Dokud však Světlo našeho Stvořitele neosvítí a nepřemění náš vnitřní obraz, nebudeme spokojeni; budeme zklamáni. Dokážeme-li si v každém okamžiku, kdy se modlíme, koncentrujeme a meditujeme, udržet v popředí svůj oduševnělý slib našemu Milovanému Nejvyššímu — že jsme spatřili světlo dne proto, abychom Jej potěšili Jeho vlastním Způsobem — a dokážeme-li si udržet svou vnitřní jistotu, jedině tehdy tento slib splnit dokážeme a také opravdu splníme. Pouze tehdy bude mít naše modlitba, naše koncentrace a naše meditace skutečnou hodnotu, skutečný význam, skutečné naplnění.

Láska musí přeměnit život. Rozlehlost musí přeměnit mysl. Světlo musí přeměnit stvoření. Vnitřní ujištění o našem slibu Bohu a pamatování na něj musí přeměnit naši mělkou modlitbu a meditaci. Pouze tehdy zasvitne uspokojení, úplné uspokojení, věčné uspokojení.

Proč se nedělím?¹⁸

Ponořím-li se hluboko dovnitř, vidím svého jediného Přítele, svého Věčného Přítele, svého Milovaného Nejvyššího. Vidím, jak se neustále dělí se mnou i se zbytkem světa, s celým svým stvořením. O svou inspiraci, o svou aspiraci, o své zasvěcení, o své zkušenosti — o všechno, co má, a o všechno, čím je, se dělí se mnou a se všemi. Proč? Proč se nebojí, že ztratí svou individualitu, svou nadřazenost, svou nadvládu? Dá-li mně, dá-li tobě to, co má, i dá-li toho jen část, neučiní Jej to menším Bohem? Nebudeme Mu rovni?

Můj Pán Nejvyšší mi říká, že jsem učiněný blázen. Když mi něco dá, neztrácí. Naopak získává. Když nabízí inspiraci, aspiraci, zasvěcení a zážitky, je to jako tok řeky. Když řeka teče, neubývá. Pokrývá jen větší území a získává na velikosti a síle. Bůh s sebou nese vše, co má — svou inspiraci, svou aspiraci, své zasvěcení, své zážitky. Neodděluje tyto věci od své Existence. Nese, vše nese k nám. Ode mne jdou k tobě, od tebe jdou k někomu dalšímu. Bůh nikdy neztrácí svou jedinečnost, svá dosažení, své vlastnosti, svá vlastnictví. Naopak je pouze roznáší sem a tam, všude. Chce je rozšířit všude kolem, protože ví, že Mu náleží celé stvoření.

Já chci vyjadřovat svou jedinečnost prostřednictvím svého pocitu oddělení. Žiji jenom pro sebe a chci říci a ukázat světu, že jsem jedinečný a že nikdo další není mou kopií. Zároveň ani já nechci být kopií nikoho jiného. Ne, chci být vždy jedinečný. Nikdo se mi nevyrovná, nikdo nebude mít stejný tvar, stejný vzor, stejné zážitky, stejnou existenci skutečnosti, jako mám já nebo jakou jsem já. Takto vnímám svou jedinečnost.

Můj Pán Nejvyšší má však odlišný způsob, jak pohlížet na svou jedinečnost. Cítí, že Jeho jedinečnost je náležitě projevena pouze tehdy, když vidí svá dosažení a svá vlastnictví tady i tam, kdekoliv. Tím, že každého činí svým zcela vlastním, tím, že cítí, že každý je Jeho a že On patří každému, tím, že cítí, že On je pro ně a oni jsou pro Něho, cítí v každém svou vlastní jedinečnost.

Já chci založit svou jedinečnost na oddělenosti. Bůh chce svou jedinečnost založit na rozmanitosti. Chce svému stvoření zasvětit veškeré Světlo své Vize, neboť cítí, že jedině pokud stvoření přijme Jeho Světlo, může Jej to učinit univerzálně naplňujícím a univerzálně naplněným. Proto chce tento druh jedinečnosti: Jedno spojené s mnohým, píseň jednoty s jednotnou skutečností. V každém okamžiku chce Stvořitel Jednoty zpívat svou Píseň Jednoty se svým jednotným stvořením, protože cítí, že je to jediný způsob, jak může být Jeho jedinečnost projevena v celém širém světě.

Náhradníci¹⁹

Bůh chce, abys byl v Jeho Týmu a zastával zvláštní místo. Chce, abys v Jeho Kosmické Hře byl na určitém místě, abys dělal určitou věc. Můžeš říci, že jsi dnes nemocný, že dnes nemáš veselou náladu, že jsi dnes psychicky rozladěn, že tě dnes ovládá letargie. Můžeš mít milióny důvodů, proč si chceš odpočinout a mít za sebe náhradníka.

Bůh však řekne: „Chceš mít náhradníka, copak sis ale nevšiml, že každému bylo přiděleno nějaké místo? Chci, abys v Mé Kosmické Hře hrál zvláštní roli. Když Mi nabídneš náhradníka, tento náhradník bude chybět na svém místě. On má hrát svou vlastní část. Mohu tě požádat, abys v kosmickém fotbale hrál středového útočníka, a tvého přítele mohu požádat, aby hrál na pravém křídle. Budeš-li chtít, aby tě někdo jiný nahradil jenom proto, že nemáš dobrou náladu, jenom proto, že jsi rozladěn, jenom proto, že se na Mne zlobíš, jenom proto, že s tebou něco není v pořádku, nemyslíš, že ten určitý člověk bude chybět na svém vlastním místě? Bude-li hrát tvou úlohu, nebude moci hrát svou vlastní. Když za sebe neustále posíláš náhradníka, když chce celý svět posílat náhradníky, kdo potom bude hrát všechny role? Jak mohou být obsazena všechna místa, která v Mém stvoření obsazena být mají?

Ve svém kosmickém Týmu za tebe nikdy náhradníka nevezmu. Ty musíš hrát svou úlohu, on musí hrát svou. Když ho odvedu, aby hrál tvou úlohu, ta jeho zůstane neobsazená. Ne, každý musí hrát svou vlastní úlohu; jedině tehdy můžeme bojovat proti nevědomosti. Je-li každý na svém pravém místě, hraje-li každý neúnavně, oduševněle a nepodmíněně, aby Mne potěšil, jedině tehdy mohu bojovat proti nevědomosti. Jedině tehdy zvítězíme v přetahované mezi nebožským a božským, mezi temnotou nevědomosti a světlem moudrosti. Nikdy nepřijmu náhradníka. Přijmout náhradníka znamená oslabit tým. Kdo vyplní místo, které zůstane volné, když přemístíme určitého hráče?“

V Božím Týmu žádní náhradníci být nemohou. Ty hraj svou roli, on ať hraje svou roli a já ať hraji svou roli. Jedině tehdy musí náš Nejvyšší Kormidelník, náš Nejvyšší Kapitán, dosáhnout vítězství. A pro koho je toto vítězství? Nejenom pro Něj, ale také pro nás všechny; jsme totiž jedním, věčně jedním. Otec a děti jsou věčně jedním, Matka a děti jsou věčně jedním. V Kosmické Hře Boha proto nemohou být žádní náhradníci.

Nyní²⁰

V duchovním životě není žádná taková věc jako brzy. Tento okamžik, věčné Nyní, je jediným spasitelem, jediným osvoboditelem, jediným naplnitelem. Vstávat brzy ráno ve tři hodiny k meditaci je obtížný úkol. Ale když říkáte, že to je příliš brzy, pak chci říct, že se mýlíte. Mýlíte se, protože o tom, čemu říkáte brzy nebo pozdě, rozhoduje vaše mysl. Je to objev vaší mysli, že ve tři hodiny je brzy, v šest hodin je pozdě. Je to mysl, která vám řekne ve tři hodiny je příliš brzy, v osm hodin je příliš pozdě.

Vydáte-li se za mysl, není tam žádná taková věc jako časná hodina nebo pozdní hodina. K dispozici je pouze jediná hodina a tou je Boží Hodina. A kde je Boží Hodina? Je uvnitř Nyní. Co je Nyní? Nyní je Bůh Příprava, Bůh Aspirace, Bůh Evoluce a Bůh stále-přesahující Dokonalost.

Dál jsem se modlil²¹

Dál jsem se modlil. On ke mně po několika letech přišel a řekl: „Potěšil jsi Mě, Můj synu. Dávám ti Světlo.“

Dál jsem se modlil. Po několika letech přišel můj Pán Nejvyšší znovu. Řekl: „Potěšil jsi Mě, Můj synu. Dávám ti Blaženost, Nektarovou Blaženost.“

Dál jsem se modlil a On po několika letech přišel a řekl: „Můj synu, dal jsem ti Mír, dal jsem ti Světlo, dal jsem ti Blaženost. Co ještě chceš? Je ještě něco dalšího, co chceš? Je ještě něco dalšího, co potřebuješ? Když má někdo Mír, Světlo a Blaženost, má všechno. Uvnitř Míru, Světla a Blaženosti je síla světa, uspokojení světa, jednota světa, naplnění světa.“ Zůstal jsem tichý a dál jsem se modlil. Můj Pán mne obdařil drobným sladkým Úsměvem a potichu odešel.

Po několika letech ke mně přišel a řekl: „Můj synu, už chápu, co chceš. Chceš být jako Já, druhým Bohem. Hleď, mrknutím oka z tebe činím druhého Boha. Jsi spokojen?“ Zůstal jsem tichý; dál jsem se modlil.

On řekl: „Učinil jsem z tebe druhého Boha, jako jsem Já. I teď se musíš modlit? Co jiného potřebuješ? Mír, Světlo, Blaženost, jednotu, rovnost — všechno jsem ti dal. Co víc potřebuješ? Co víc?“ Zůstal jsem tichý. Dál jsem se modlil.

Můj Pán řekl: „Já vím, co chceš. Chceš se Mnou hrát hru na božského milujícího a Nejvyššího Milovaného. To je to, co chceš. Splním ti tvé přání.“ Oduševněle jsem se na svého Pána usmál a On mne vzal do svého všemilujícího, všeposilujícího a všenaplňujícího Objetí.

Novost²²

Včera jsem něco viděl poprvé. Dnes to vidím podruhé. To znamená, že ta věc už zestárla. Včera jsem něco cítil poprvé. Dnes cítím totéž. Včera jsem něco jedl poprvé. Dnes jím tu samou věc. To znamená, že moje zkušenost už zestárla. Už to není nic nového.

Vše, co vidím podruhé, vše, co dělám podruhé, vše, co cítím podruhé, je automaticky staré. A ta věc, ta osoba bude ke mně cítit totéž — že jsem zestárl.

Existuje něco, co nemůže být nikdy staré? Ano, existuje, a to vnitřní pláč mého srdce. Tento vnitřní pláč je stále nový. Každý den na sebe bere podobu nové modlitby, nové koncentrace, nové meditace. Každý den od Boha získá něco nového. Můžeš se ptát, jak může být tvá modlitba nebo meditace nová, když se modlíš každý den? Rád bych však řekl, že je to nejenom možné, ale také nevyhnutelné.

Můžeš si myslet, že Mír, Světlo, Blaženost, Síla a několik dalších vlastností je vše, co existuje. Rád bych však řekl, že to není pravda. Bůh je nekonečný a Jeho vlastnosti jsou nekonečné. Snadno tedy můžeš ve své modlitbě, koncentraci a meditaci mít nekonečnou rozmanitost. Každá modlitba může snadno být nová. Každá koncentrace může snadno být nová. Každá meditace může být snadno nová.

Modlitba vzdoruje věku. Koncentrace vzdoruje věku. Meditace vzdoruje věku. Otcem a matkou naší modlitby, koncentrace a meditace je náš vnitřní pláč. Spřátelme se proto s tímto vnitřním pláčem. Dovolme svému tělu, vitálnu, mysli a srdci, aby se s tímto vnitřním pláčem spřátelily. Celé naše bytí, vnitřní i vnější, se stane vždy novou jsoucí skutečností a vždy novým, vždy naplňujícím Snem Boha v nás a skrze nás.

Proč pospícháš?²³

Proč pospícháš? Myslíš si, že Hodina Boha udeřila, zatímco jsi tvrdě spal? Proto jsi smutný, zaskočený a plný obav? To proto se tak naléhavě spěcháš modlit a meditovat a spatřit tak Tvář Boha?

Proč pospícháš? Myslíš si, že čas uplynul a tvůj slib Bohu zůstává nenaplněný? Cítíš se smutně a bídně, protože nejsi člověkem pravdy? Cítíš, že nejsi opravdu oddaným a oduševnělým nástrojem Boha? To proto spěcháš meditovat, ponořit se dovnitř, udělat vše potřebné co nejdříve?

Proč pospícháš? Je to proto, že v odpověď na svůj oduševnělý pláč zoufale potřebuješ plodný Úsměv svého Milovaného Nejvyššího? Jedině tento plodný Úsměv může dát tvému životu jeho sytící dech, tvému srdci jeho sytící lásku, tvé mysli její sytící jasnost, tvému vitálnu jeho sytící celistvost a tvému tělu jeho sytící čistotu. To proto pospícháš?

Je-li odpověď na všechny tyto otázky kladná, pak bych rád řekl, že máš všechny důvody k tomu, abys spěchal. Jestliže dnes zmeškáš svůj vlak aspirace, který má namířeno k cíli realizace, pak budeš bezpochyby muset čekat nekonečně dlouho. Přijdeš-li včas, stihneš-li vlak aspirace jedoucí k cíli realizace, pak dozajista uvidíš všechno, co jsi chtěl vidět, ucítíš všechno, co jsi chtěl cítit, a staneš se vším, čím ses chtěl stát. Nenech si tedy vlak aspirace ujet.

Snění a plánování²⁴

Jestli spíš, pak spi; nemám s tebou co do činění. Jestli sníš, musím říci, že s tebou mám něco do činění. Jestli plánuješ, mám s tebou do činění vše.

Ten, kdo spí, neví, co má a čím je. Ty však nespíš; ty sníš a plánuješ. Víš tedy, co máš a čím jsi. Na druhou stranu musíš vědět, že tvůj způsob snění a můj způsob snění, tvůj způsob plánování a můj způsob plánování jsou odlišné.

Když sníš, vstupuješ do světa, který sám sebe neustále přetváří a znovu formuje. Když plánuješ, chceš vidět začátek, prostředek a konec svého tvořivého procesu. Staneš-li se však pravým hledajícím, uvidíš, že tvořitel v tobě nebude mít nikdy konce. Neexistuje žádný konec tvoření; existuje pouze stále se překonávající skutečnost.

I když tvůj způsob snění a plánování a můj způsob snění a plánování nejsou stejné, přesto ty něco máš a já něco mám. To, co máš ty, není použitelné, není účinné, není dokonalé. To, co mám já, však je použitelné, účinné a dokonalé. Proto tě žádám nebo ti nařizuji, aby ses probudil, vstal a rozhlédl se kolem.

Máš-li ruku, tehdy můžeš přemýšlet o někom jiném, kdo má také ruku, přestože ta tvá nemusí být tak silná jako jeho. Máš-li oko, tehdy můžeš cítit, že někdo jiný má také oko, přestože to tvé nemusí být tak krásné nebo tak požehnané darem vidění jako jeho. Máš-li konečné vědomí, konečné dosažení, tehdy si můžeš být vědom nekonečné možnosti někoho jiného.

Jako pravý hledající můžeš vědět, že tvoje snění je pouhým předstupněm stavu skutečnosti, který má někdo jiný; můžeš vědět, že tvoje plánování je pouhým počátkem nebo předstupněm stavu, který je daleko za tím, co tvá mysl dokáže vidět, cítit a čeho dokáže dosáhnout.

Něco však máš; proto nutně musíš dostat více. Nemáš-li nic, nemůžeš nic dostat.

Jestliže máš trošičku životní energie, lékař ti může dát injekci. Když jsi však úplně mrtvý, lékař ti nic dávat nebude. Dá ti lék jedině tehdy, když v tebe a pro tebe chová alespoň malou naději.

Máš-li na své životní cestě alespoň jiskřičku aspirace, jedině tehdy ti Bůh dá nekonečnou aspiraci. Svou plánující myslí se snažíš realizovat Boha svým vlastním způsobem. Bůh tedy řekne: „Ubohý člověk. Alespoň se snaží. Dobrá, ukážu mu tedy pravou cestu, tu nejúčinnější cestu.“ V tu chvíli ti Bůh ukáže svůj Plán, ale na rozdíl od tvého plánování, které provádíš svou lidskou myslí, je Plánem Boha Jeho všepřesahující Vize.

Dáš-li Bohu svůj způsob, jak něco děláš, On ti nabídne Jeho způsob, jak dělá tu stejnou věc. Dítě dá otci pětník nebo desetník, který najde na ulici. Je to jeho jediný majetek a dítě jej dá svému otci. Mohlo si jej schovat nebo si za něj koupit sladkost, ale ono dalo celý svůj majetek svému milovanému otci. Otec cítí, že když mu dítě takto nabídne svou jednotu, je to nekonečně cennější než milióny dolarů, a tak mu dá pětidolarovou bankovku.

Jestliže své vlastní lidské sny dokážeš dát bezvýhradně Nejvyššímu, dostaneš svět Jeho Skutečnosti. Když dáš pro svou vlastní radost, pak ti Srdce Jednoty tvého Otce s tebou dá vždy nekonečně více, než potřebuješ a než si zasloužíš, protože Jeho Uspokojení je pouze v tom, že dává, že tě činí svým Věčným přítelem, spolupodílníkem a partnerem, druhem svého Světla Nekonečnosti a Blaženosti Nesmrtelnosti. Pokud tedy dáš to, co máš ve svém světě snění, On dá svět své Skutečnosti. Dáš-li to, co máš ve svém světě mentálního plánování, On ti dá v mžiku svůj svět přímé Vize, který rozkvete do světa Dokonalosti a Uspokojení.

Jsi lampou Boha?²⁵

„Ano, jsem.“

„Co děláš?“

„Láskyplně zapaluji plamen aspirace ve světě touhy.“

„Jsi Lampou Boha Nejvyššího?“

„Ano, jsem.“

„Co děláš?“

„Oddaně osvěcuji svět zasvěcení.“

„Jsi Lampou Boha Nejvyššího?“

„Ano, jsem.“

„Co děláš?“

„Ráno oduševněle sytím Boží svět Spásy. Odpoledne bezvýhradně sytím Boží svět Osvobození. Večer nepodmíněně sytím Boží svět Uskutečnění. A nakonec, celou noc hoduji se svým Otcem Uspokojení a Dokonalosti, svým Přítelem, svým Vším.“

„Můj Věčný příteli, děláš tak mnoho pro svého Milovaného Nejvyššího. Nyní chci já udělat něco pro tebe. Zde na zemi pro tebe sklidím tu nejbohatší úrodu vděčnosti. Tam v Nebi pro tebe sklidím tu nejbohatší úrodu pýchy.“