Pokud neodpustíme druhým, když dělají něco špatně, pokud v sobě vůči nim chováme nebožské myšlenky nebo je chceme potrestat, nikdy nenajdeme pravé uspokojení. Abychom uspokojili sami sebe, svou skutečnost, musíme odpustit také druhým. Odpuštění je osvícení. Musíme cítit, že odpustíme-li druhým, osvěcujeme sami sebe, své vlastní rozšířené, rozlehlejší vědomí.
Neodpustíme-li, co se stane? Nakládáme si na ramena těžký náklad. Jestliže jsem udělal něco špatného a nepokusím se odpustit si nebo se osvítit, budu neustále myslet na to, že jsem udělal chybu. A pokaždé, když pomyslím na svůj špatný čin, jenom přidám ke svému těžkému nákladu viny. Podobně, když mi druzí udělali něco nespravedlivého, čím více na to budu myslet, tím těžší bude mé břemeno hněvu a rozmrzelosti. A já musím běžet ke svému cíli. Jestliže si naložím na ramena něco těžkého, jak budu moci běžet? Uvidím, že všichni ostatní běží velice rychle, zatímco já mohu stěží kráčet.
Vždy je dobré odpustit druhým a odpustit i sobě. Na druhou stranu ale musíme vědět, kdo komu odpouští. Já jako jednotlivec nemám žádné právo odpustit ostatním, a dokonce ani odpustit sám sobě. Je to to Božské ve mně, které mě inspiruje, abych pozvedl své vědomí ke Světlu, k vyššímu Světlu a k nevyššímu Světlu. Samotný akt odpuštění znamená posun k vyšší skutečnosti. A když dosáhneme nevyšší Skutečnost, staneme se jedním s všudypřítomnou Skutečností.
Všichni jsme nedílnou částí žijícího organismu. Mám-li jen dvě paže, nejsem kompletní; potřebuji také dvě nohy. Potřebuji všechny části, abych byl kompletní, dokonalý a celý. A tak musím přijmout ostatní za své vlastní. Nejprve je musím přijmout a potom přeměnit. A koho měním, když ne svou vlastní rozšířenou, zvětšenou skutečnost?From:Sri Chinmoy,Plamenné vlny, část 4, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/fw_4