Bůh vidí vše, ale pokud Jej o něco požádáme a On nám to dá, potom my získáme veškerou slávu. Přesto jsme od Něj ale v tu chvíli jako jednotlivci odděleni. Domníváme se, že Bůh je někde a my jsme někde jinde. Nikdy si nemyslíme, že je v našem nitru. Nezůstáváme ve svém nejvyšším vědomí, kde cítíme, že my a Bůh jsme jedním. Když cítíme, že jsme s Bohem jedním, potom nenastává otázka modlitby, neboť naše potřeby jsou Jeho potřebami.
Dokud cítíme, že jsme od Boha oddělení a musíme Jej žádat o to, co potřebujeme, máme ze své modlitby radost. Myslíme si: „Jen proto, že jsem se modlil, Bůh mi dal, co jsem chtěl, takže si zasloužím Jeho Soucit.“ On by to býval udělal bezpodmínečně, ale my bychom nezískali stejné uspokojení.
Když se v závodě někdo velmi usilovně snaží a uběhne celou vzdálenost, bude mít takovou radost, když mu dám trofej. Běžel s takovými obtížemi a s tolika problémy a cítí, že si trofej zaslouží. Přestože vy třeba závod nedokončíte, mohu dát trofej i vám, protože trofej je tady, ale vy nebudete uspokojeni, protože jste nic neudělali. Bůh může dát vše bezpodmínečně, ale vy nebudete šťastní, zatímco člověk, který se snaží a ukazuje svou schopnost, si skutečně zaslouží to, co dostane. Zde trofej představuje vyplnění naší modlitby. Když se někdo modlí a medituje a něco dostane, získá více uspokojení, než kdyby mu to Bůh dal bezpodmínečně.
Modlitba zintenzivňuje naši blízkost s Nejvyšším. Meditace zvyšuje naši jednotu s Nejvyšším. Pokud se před meditací několik vteřin modlíme, vytváříme si své blízké spojení s Nejvyšším. Předtím než budeme meditovat a staneme se jedním, si musíme vytvořit důvěrnost. Nejprve musíme cítit, že Bůh a my jsme důvěrní přátelé; pak si uvědomíme svou skutečnost jednoty s Bohem. Než začneme meditovat, budeme-li se pár vteřin modlit, tak si vytvoříme důvěrné spojení s Nejvyšším. Poté, když začneme meditovat, vytváříme si svou skutečnou jednotu s Nejvyšším. Modlitba je důvěrnost. Dokud si nejsme blízcí, jak se můžeme stát jedním? Nejprve musíme cítit, že jsme s Bohem blízcí přátelé; potom si můžeme uvědomit svou skutečnou jednotu s Bohem.Cesta je dlouhá jen pro ty, kdo necítí vděčnost k Bohu. Stane-li se něco špatného, okamžitě si pomyslete: „Ach, mohlo to být nekonečně horší. Ze svého nekonečného Soucitu Bůh nedovolil, aby se přihodilo něco horšího.“ Máte-li tento postoj, cesta se stává velmi, velmi snadnou.
Kdo je ve skutečnosti příčinou utrpení a bolesti? Není to Bůh. Jsou to nepřátelské síly. Přišly a zaútočily na vás formou nemoci a utrpení. Pokaždé jim musíte říct: „Nepotřebuji vás, nechci vás. Chci jen Boha.“ Ale když na vás nepřátelské síly zaútočí, vy je nevědomě opatrujete; a mnoho dalších lidských bytostí stejně tak opatrují svá utrpení. Jinak by nemohly trvat tak dlouho.Nebo pokud čteme knihy, které napsali duchovní Mistři, kteří realizovali Boha a kteří se sjednotili s Božím Vědomím, můžeme zkoušet cítit, že se z tohoto díla na naši duši, srdce, mysl a vitálno po celou dobu snáší Soucit. Budeme cítit, že na nás při čtení této knihy sestupuje světlo Soucitu.
Musíme vědět, že duchovní život není ani záhon trní, ani záhon růží. Na životní pouti vždy existují pustiny. Každý musí ve své aspiraci projít pouští, ale přijde doba, kdy nebudou žádné pouště. Nyní je zhasnuto. Po dni přichází noc a po noci opět den. V naší vnitřní aspiraci však nastane čas, kdy vstoupíme do hlubšího vědomí, do hlubší bytosti, a sjednotíme se s duší. Když dokážeme naslouchat pokynům duše, když jsme spojení s Bohem, naše vědomí je plné světla. Každá myšlenka, každá představa je plná světla. V tu chvíli neexistuje noc. Vše je světlem. To je ten zcela nejvyšší stav.
Když jsme v normálním stavu, když hledáme, pláčeme a vzlykáme, tehdy je nejlepší číst knihy od duchovních aspirantů nebo Mistrů. Nebo se můžeme sejít se svými bratry a sestrami, kteří nemají stejné problémy. Například je pro nás dnes obtížné meditovat. Tak půjdeme za svým bratrem nebo sestrou, kteří nás pozvednou. Řeknou nám něco pěkného o aspiraci, kterou v nás viděli před dvěma měsíci. Nebo nám mohou říct něco o Bohu nebo o našem Guruovi, co nás pozvedne. Stejná věc se může stát někdy později jim a pak přijdou za námi. Mít duchovní bratry a sestry je pro duchovní aspiranty největším požehnáním. Jsou hledající, jejichž Guru opustil tělo, a kteří nemají duchovní sestry a bratry. Když jejich aspirace oslábne, zůstanou doma, vzlykají a pláčou, a nakonec jsou utišeni. Ale nejsnazší způsob, jak získat aspiraci, je jít za jiným žákem, který pozvedne naše vědomí. Vstoupí do nás a vloží do nás své vlastní světlo, které nyní není zahalené depresí, starostmi, utrpením a úzkostí.From:Sri Chinmoy,Plamenné vlny, část 12, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/fw_12