Gopalův bratr a jiné příběhy pro děti

Gopalův bratr

Krišna byl král a také pasáček krav, a tak mu říkali Rakhal Rádža, Král pasáčků.

Žil jednou jeden starší muž, který byl laskavý, štědrý a zbožný. Každý den se modlil k Bohu. Když byl velice starý a umíral, řekl své ženě: „Umírám. Nechávám tě zde na zemi, ale netrap se. Bůh se o tebe postará.“

„Ty jdeš do nebe,“ odpověděla mu žena: „o tebe se Bůh postará tam.“

Tento pár měl jediné dítě, malého chlapce jménem Gopal. Když jeho otec zemřel, bylo mu sedm let. Rodina žila v lese. Byli velice chudí a měli jen jednu krávu. Když Gopalův otec zemřel, jeho matka prodávala mléko, aby se uživili. Ačkoliv byla velice chudá, byla oddaná Pánu Krišnovi. Neustále se k Němu modlila. Nikdy na Něj ani na chvíli nezapomněla. Celý její život byl modlitbou.

Gopal dosáhl věku, kdy měl začít chodit do školy. Škola byla od jeho domu daleko a Gopal musel chodit přes hustý les. Všude kolem byla divoká zvířata a on se bál. Ráno odcházel do školy s velikým strachem, a když se večer vracel, bál se ještě víc, protože už byla skoro tma. Když přišel domů, celý se třásl a strachy téměř plakal.

Jednoho dne matce řekl: „Už do školy nepůjdu. Bojím se. Musíš se mnou někoho posílat, nebo už nepůjdu.“

„Mé dítě,“ odpověděla matka: „mám ještě jednoho syna, tvého staršího bratra, a ten s tebou zítra půjde. Žije v hlubokém lese a uvidíš ho, jak pase krávy. Když na něj zavoláš, přijde si s tebou hrát. Dovede tě do školy a přivede tě zase zpátky.“

Gopal byl velice vzrušený. „Jak se můj bratr jmenuje?“ zeptal se matky.

„Rakhal Rádža,“ řekla mu matka.

Když druhého dne vešel Gopal cestou do školy do hustého lesa, zavolal: „Rakhal Rádžo, Rakhal Rádžo, kde jsi?“ Rakhal Rádža okamžitě přišel. Vypadal jako opravdový král, s korunou a pavími pery.

A tak šli Rakhal Rádža a Gopal společně ke škole. Když došli blízko ke škole, řekl Rakhal Rádža Gopalovi: „Teď už jdi sám. Až škola skončí, přijdu tě vyzvednout a dovedu tě domů.“ Takto vodil Rakhal Rádža Gopala každé ráno do školy a večer ho bezpečně přivedl domů. Gopal měl ze svého nového bratra velikou radost.

Jednoho dne se matka Gopala zeptala: „Gopale, přichází za tebou Rakhal Rádža každý den?“

„Ano, přichází,“ odpověděl Gopal.

„Říkala jsem ti to. Je to tvůj starší bratr,“ řekla mu matka.

Rakhal Rádža a Gopal spolu byli velice šťastní. Hráli v lese všelijaké hry. Rakhal nosil svému mladšímu bratrovi sladkosti a všemožné dobroty, takže Gopal byl stále šťastný. A když přišel domů pozdě, jeho matka si nedělala starosti, protože o něj pečoval Rakhal Rádža.

Za několik měsíců zemřela matka Gopalova učitele. Když v Indii někdo zemře, podle tamního zvyku se na konci měsíce uspořádá hostina. A tak měsíc poté, co zemřela učitelova matka, byla hostina pro děti ze školy. Všichni studenti se samozřejmě připravovali, že učiteli přinesou dary. Gopal věděl, že učiteli každý něco přinese, ale on neměl žádné peníze, aby mohl nějaký dar koupit. „Chci něco koupit svému učiteli,“ řekl smutně matce: „ale jsme chudí. Co mám dělat?“

„Požádej Rakhala Rádžu,“ poradila mu matka. „Něco ti pro učitele dá.“

Když ráno vedl Rakhal Rádža Gopala do školy, Gopal mu řekl: „Dnes přináší každý pro učitele nějaký dar, ale já jsem moc chudý. Nemůžeš mi něco dát?“

„Já jsem také chudý,“ odpověděl Rakhal Rádža: „ale něco ti dám.“ Gopal byl šťastný, že bude mít něco, co může dát svému učiteli.

Rakhal Rádža, který byl ve skutečnosti bůh, dal Gopalovi malý hrnek kysaného mléka, něco takového, čemu říkáme jogurt. „Vezmi si to,“ řekl. „Tvůj učitel ví, že jsi chudý. Nebude mu to vadit.“

Gopal byl šťastný, že může učiteli dát alespoň něco. Když ale přišel do školy, uviděl, že všichni jeho spolužáci přinesli drahé a krásné věci. A tak stál u dveří v rozpacích, jako zloděj. Nechtěl, aby někdo viděl, že vše, co přinesl, byla trocha kysaného mléka v malém hrnku. Ale učitel byl laskavý. Vzal si od Gopala malý hrneček a přelil kysané mléko do velkého hrnce. Věděl, že jeho služebníci brzy přinesou kysané mléko na slavnost a mohou ho přidat k té troše, co přinesl Gopal.

Když učitel přelil kysané mléko z malého hrnku do velkého hrnce, zjistil, že se stalo cosi zázračného. Množství kysaného mléka se najednou zvětšilo. Naplnilo teď velký hrnec až po okraj! Učitel užasl, jak se malé množství kysaného mléka tak zvětšilo.

Lidé, kteří během festivalu pili kysané mléko, které přinesl Gopal, neustále opakovali, jak je dobré. „Nikdy jsme nic takového ještě neochutnali!“ říkali. „Tak voní a je tak lahodné! Chuť je báječná! Vynikající!“

„To mléko mi přinesl Gopal,“ říkal všem učitel. „Je to Gopalův dar.“ Potom se Gopala zeptal: „Odkud máš ten džbánek kysaného mléka, který jsi mi dal?“

„Dal mi ho můj Rakhal Rádža,“ odpověděl Gopal.

„Kdo je to Rakhal Rádža?“ zeptal se učitel.

„Je to můj bratr, můj nejbližší přítel. Každý den se mnou chodí do školy a vodí mě zpět domů,“ řekl Gopal.

Učitel věděl, že Gopal žádného bratra nemá. Měl jen jediného příbuzného, a to byla jeho matka. A tak se zeptal: „Můžeš mi svého bratra představit?“

„Ano,“ odpověděl Gopal. „Je moc krásný. Má korunu a v ní paví pero.“ A Gopal učiteli slíbil, že ho k Rakhal Rádžovi zavede.

Když slavnost skončila a všichni odešli domů, vzal Gopal učitele k lesu. Na místě, kde se obvykle setkával se svým starším bratrem, zavolal: „Rakhal Rádžo, Rakhal Rádžo, Rakhal Rádžo!“ Ale Rakhal Rádža nepřicházel.

„Rakhal Rádžo,“ zavolal znovu: „kde jsi? Každý den přicházíš, i když tě nevolám. Teď tě volám a ty nepřicházíš. Proč jsi na mě tak zlý? Proč jsi tak krutý? Můj učitel mi nebude věřit. Bude si myslet, že jsem lhář. Přijď, prosím, Rakhal Rádžo, přijď, prosím.“ Gopal volal a prosil, ale Rakhal Rádža se neobjevil.

„Jsi lhář,“ řekl učitel. „Mléko ti dal někdo jiný.“

Gopal zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, dal mi ho Rakhal Rádža. Nevím, proč se na mě dnes zlobí. Nevím, proč nepřichází.“ A znovu začal volat: „Rakhal Rádžo, prosím, prosím, přijď!“ Rakhal Rádža však nepřišel.

V té chvíli Gopal i učitel uslyšeli hlas přicházející z lesa, který pravil: „Gopale, dnes nepřijdu. Přicházím za tebou kvůli tvé matce. Tvá matka se ke mně modlí každý den. Modlí se ke mně neustále. Ale tvůj učitel se ke mně nemodlí. Proč bych mu měl ukazovat svou tvář? Přicházím jen k těm, kteří se ke mně modlí, kteří mě potřebují.“

Učitel pochopil, kdo Rakhal Rádža ve skutečnosti je, a byl nesmírně rád, že je Gopalova matka tak duchovní. Sám Pána Krišnu vidět nemohl, ale věděl, že je někdo, kdo ho vidět může, protože se k němu modlí každý den, a to je Gopalova matka.

Ty se také můžeš každý den ráno a večer modlit. Jestliže se budeš ráno a večer modlit, Bůh z tebe bude mít radost. Modli se ráno i večer pět minut. Tvoje máma a táta tě naučí jak. Když to tak budeš dělat, tak uvidíš, že dostaneš svého Rakhala Rádžu, který ti pomůže, kdykoliv budeš mít nějaké těžkosti nebo budeš v nebezpečí.

V tomto příběhu jsi viděl, jak Rakhal Rádža přišel a pomohl Gopalovi. Stejně tak bude muset k tobě přijít i Bůh, budeš-li mít obtíže, pokud se budeš pravidelně modlit. Když se budeš každý den modlit, tak spatříš Boha v té nejkrásnější podobě. Teď, když uvidíš překrásnou květinu nebo něco jiného, říkáš své mámě: „Podívej, jak je to krásné.“ Ale když uvidíš Boha na vlastní oči, budeš překvapen, protože je nekonečně krásnější.

Požehnání nebo prokletí?

V Indii věříme v jednoho hlavního Boha, pod kterým je mnoho malých či méně významných bohů. Potěšit některé bohy trvá dlouho, zatímco jiné potěšíte snadno. Jeden z bohů se jmenuje Šiva, a toho je možné potěšit velice snadno.

Šiva obvykle medituje v Himálaji. Sedává na nejvyšší hoře a medituje. Brikša se tedy odebral do Himálaje a několik let se k Šivovi modlil. Seděl se zavřenýma očima, modlil se s největší oddaností, a přitom opakoval Šivovo jméno: „Šiva, Šiva, Šiva, Šiva, Šiva…“ Někdy ani nejedl. Hladověl a vedl život odříkání.

Po několika letech s ním byl Šiva spokojen, a tak se před ním zjevil. Brikša měl ale stále zavřené oči a opakoval Šivovo jméno.

Šiva řekl: „Stojím před tebou, ale ty máš zavřené oči a nevidíš mě.“ Avšak Brikša tomu nevěřil a pokračoval dál v modlitbách.

„Potěšil jsi mě a jsem ochoten ti splnit přání,“ řekl znovu Šiva. „Co chceš? “

Brikša konečně otevřel oči a uviděl před sebou stát Šivu. Byl překvapený a užaslý. „Ach, ty jsi přišel!“ zvolal.

„Teď mi řekni, co ode mě chceš,“ opakoval Šiva.

„Chci být schopen dávat lidem zvláštní požehnání. Chci, aby ten, na jehož hlavu položím ruku, ihned shořel na popel."

Šiva odpověděl: „Dobrá, máš to mít. Splnil jsem ti tvé přání."

Brikša však nato řekl: „Chci se přesvědčit, jestli jsi ho skutečně splnil. Dovol mi, abych se dotkl tvé hlavy." Jakmile se přiblížil k Šivovi, Šiva začal utíkat. Brikša se rozběhl za ním. Šiva běžel hledat pomoc do domu boha Nárájany, svého přítele.

Nárájana je velmi chytrý bůh. Slíbil Šivovi, že jej ochrání. Když Brikša dorazil, stáli oba bohové spolu u dveří.

„Dal mi sílu spálit každého na popel, a teď mi nechce dovolit, abych to na něm vyzkoušel," spustil Brikša.

Nárájana odpověděl: „Když jdeš navštívit boha, měl bys být hladce oholený a upravený, na sobě bys měl mít čisté šaty a vlasy bys měl mít učesané. Ale podívej se na sebe! Myslel jsem si, že jsi velký král. Podívej se na své oblečení. Je roztrhané a špinavé. Podívej se na své vlasy. Jsou celé špinavé a rozcuchané!"

„Co je v nepořádku s mými vlasy?" zarazil se Brikša a sáhl si na hlavu — a vmžiku shořel na popel.

Co nás tento příběh učí? Modlete se k Bohu jen pro dobré věci, božské věci. Nemodlete se pro nic ničivého. Pak nikomu nikdy neublížíte. Budete-li se modlit pro něco špatného, Bůh vám to může dát, zničíte tím však sami sebe.

Nejlepší je modlit se k Bohu, aby vám dal to, co On Sám chce, abyste měli. Pokud to nedokážete, protože si něco opravdu hodně přejete, další nejlepší modlitbou je tato: „Bože, prosím, dej mi to, velmi si to přeji. Ale dej mi to jen tehdy, pokud Ty sám chceš, abych to měl."

Když požádáte svou maminku o nůž, nedá vám ho. Proč? Protože kdybyste se na někoho rozzlobili, možná byste ho tím nožem zranili. Anebo byste mohli nechtě pořezat sami sebe nebo někoho jiného. A kdyby byl někdo silnější než vy, mohl by vám nůž vzít a ublížit vám.

Ticho osvobozuje

Rodina měla ptáka jménem Krišna. Pták byl v kleci v pokoji, kde byly promluvy přednášeny, a také jim naslouchal.

Jednoho dne pták na svého pána promluvil a řekl: „Mohl bys mi prosím říct, jaký užitek máš z těchto duchovních promluv?“

Pán odpověděl: „Krišno, zdá se, že nechápeš, že mě tyto duchovní promluvy osvobodí, zbaví spoutání!“

Pták řekl: „Posloucháš tyto texty už několik let, ale žádné změny na tobě nevidím. Zeptal by ses laskavě svého učitele, co se s tebou skutečně stane?“

Příštího dne pán domu řekl svému učiteli: „Guru, naslouchám tvým promluvám již deset let. Je pravda, že dosáhnu vysvobození a svobody?“

Učitel mlčel. Poškrábal se na hlavě, dumal nad otázkou, odpověď však nenalezl. Zůstal mlčky asi hodinu a potom z domu odešel.

Pán domu byl ohromen. Jeho guru nedokázal otázku ptáka zodpovědět. Pták ale odpověď našel.

Od toho dne přestal přijímat potravu. Přestal zpívat. Zůstával naprosto tichý. Pán domu i jeho rodina dávali jídlo do klece každý den, ale pták se ničeho nedotkl.

Jednoho dne se pán na ptáka podíval, a protože nejevil známky života, opatrně ho vyndal z klece. Se smutným srdcem položil svého Krišnu na podlahu. Pták v mžiku odletěl do nekonečné svobody oblohy!

Strom splněných přání

Modli se pro ochranu

S velikým pláčem šel domů. Matka ho utěšovala a on jí řekl: „Říkala jsi mi, že když se budu modlit k Bohu, Bůh mě ochrání! Bůh mě ale neochránil. Podívej, jsem celý zbitý a všude mi teče krev!“

Jeho matka řekla: „Můj synku, řekla jsem ti, aby ses modlil k Bohu každý den, ale ty to neděláš. Nemodlíš se každý den brzy ráno a večer. Modlíš se k Bohu možná jednou za týden a někdy dokonce ani to. Někdy jeden den medituješ a potom deset nebo patnáct dní nemedituješ.

Musíš se k Bohu modlit každý den brzy ráno alespoň deset minut. Meditace a modlitba jsou jako svaly. Pokud cvičíš jeden den a potom deset dnů necvičíš, nemůžeš zesílit. Jedině když budeš cvičit každý den, zesílíš. Stejně tak když se budeš modlit k Bohu každý den, tvé vnitřní svaly zesílí a Bůh tě ochrání. Bůh tě musí ochránit, jestliže se k Němu budeš modlit brzy ráno a večer každý den.“

Od toho dne se malý chlapec začal modlit k Bohu. Poslechl svou matku a modlil se k Bohu každý den. Brzy ráno se modlil deset minut a také večer se modlil pět minut. Po šesti měsících řekl své matce: „Ano, modlitba funguje. Nikdo mě nikdy neobtěžuje. Každý den chodím domů, ale nikdo mě neobtěžuje.“

Jeho matka řekla: „Dokonce i kdyby tě někdo obtěžoval, buď si jistý, že budeš ochráněn, protože se pravidelně každý den modlíš a Bůh má z tebe radost. Bůh tě ochrání.“

V ten samý den se něco stalo. Když šel chlapec ze školy domů, surově ho popadl velmi vysoký, veliký a silný muž a chtěl ho uhodit. Chlapec si okamžitě pomyslel: „Ó Bože, moje matka mi říkala, že pokud se k Tobě budu modlit každý den, ochráníš mě,“ a začal velmi nahlas opakovat Jméno Pána: „Bože, Bože, Bože, Bože, zachraň mě, zachraň mě!“

Muž, který ho držel, byl velmi veliký a silný. Začal se chlapci smát a řekl: „Co si myslíš, že dokážeš opakováním: ,Bože, Bože, Bože‘? Myslíš si, že se mě takhle dokážeš zbavit? Ne, nedokážeš!“

Zničehonic se uvnitř chlapce ozval hlas: „Řekni tomu muži, že když opakujeme Boží Jméno, dokonce i duch odejde.“ Chlapec rychle zopakoval, co mu řekl vnitřní hlas, a muž ho okamžitě pustil a utekl.

Noc předtím měl muž sen, ve kterém viděl ducha, a velmi ho to vyděsilo. Každý se bojí duchů, dokonce i dospělí. Jakmile pak uslyšel slovo ,duch‘, připomnělo mu to ducha, kterého viděl předešlou noc. Když chlapec řekl: „Dokonce i duch odejde, když opakuješ Boží Jméno,“ Bůh způsobil, že ten chuligán ve skutečnosti viděl tohoto chlapce jako ducha ze svého snu. Bůh mu ve tváři tohoto malého chlapce ukázal ducha, a proto utekl.

Když ho muž nechal být, chlapec utíkal domů, aby příběh vyprávěl matce. Jeho matka řekla: „Je to přesně tak, jak jsem ti říkala. Budeš-li se modlit k Bohu každý den, Bůh tě zachrání. Bude tě ochraňovat.“

Chlapec a Bůh

Gulu nedávno oslavil čtvrté narozeniny, a právě se začal seznamovat s abecedou. Jednoho dne mu jeho otec řekl: „Tak tedy, Gulu, nechám tě teď zapsat do základní školy pana ředitele Aghora.“

Gulu se celý rozzářil. Odteď bude chodit do školy s aktovkou pod paží!

Gulu byl velmi bystrý a měl moc rád příběhy. Často žadonil na babičce, aby mu nějaké vyprávěla. Nejraději měl příběh o Prahládovi. Naslouchal jejím slovům s údivem a bezvýhradnou vírou. Nemyslel na nic jiného. „Prahládův otec byl tak zlý, babičko!“ divil se Gulu. „Tolik ho týral! Ale nikdo nemůže zničit toho, komu pomáhá Sám Bůh!“

Jednoho dne Gulua napadlo, že Boha najde. „Protože Boha uctívají květinami, určitě se schovává v růžích v zahradě,“ usoudil.

„Až boha najdu, tolik se s ním spřátelím, že mě už nebude moci opustit.“

Gulu tedy strávil celý den v zahradě a prolézal záhony i keře, aby našel boha. Nikde ho ale nepotkal. Nakonec se zklamaný vrátil domů. Zeptal se své matky: „Hledal jsem boha všude. Proč ho nemůžu najít, mami?“

„Víš, Gulu, Bůh si rád hraje. A tak si s námi hraje na schovávanou. Je velmi šikovný. Schovává se tak, že se ho ani velkým světcům a mudrcům nedaří najít “

„Kdo ho tedy může najít, mami?“

„Nikdo ho nemůže najít, dokud On Sám Sebe neodhalí. Přesto zůstává úplně s každým a ochraňuje všechny, tak jako ochraňoval Prahláda. Ukrývá se i ve tvém srdci.“

„V mém srdci? Věříš, mami, že když ho hledám v zahradě, zdá se mi, že v mém srdci někdo odpovídá?“

„Právě tenhle někdo v tvém srdci je Bůh. Moc si ho važ, Gulu. Nauč se ho milovat tak, jako miluješ mě. Bůh žije nejenom v tvém srdci, ale v každém srdci. Nauč se všechny milovat, a on se ti pak dozajista rád ukáže.“

Chlapce matčina slova uklidnila. V duchu se těšil na to, že k němu Bůh jednoho dne přijde.

Jednou Gulu s matkou navštívili strýce z matčiny strany. Všichni tři se pak vraceli domů v předvečer indické slavnosti púdža. Vlak byl přeplněný cestujícími a nebylo tam dost místa. Gulu se o to pranic nestaral. Vykláněl se z okna, aby se mohl dívat do krajiny.

„Nenakláněj se tak, Gulu,“ napomínal ho strýc. „Můžeš vypadnout?“

„Jak bych mohl vypadnout? Držím se dveří."

Náhle se však dveře nějakým způsobem otevřely. Gulu se neudržel a vypadl z vlaku ven. Lidé v kupé začali křičet hrůzou a naříkat. Guluova matka se v zoufalství chystala vyskočit z vlaku, ale někdo ji zadržel.

Byla noc. Ve tmě nebylo nic vidět. Vlak se řítil největší rychlostí. V rozrušení nikoho nenapadlo zatáhnout za brzdu, aby vlak zastavil. Teprve polekaní cestující ve vedlejším kupé, zburcovaní zmateným křikem, za brzdu zatáhli.

Vlak okamžitě zastavil a poté se rozjel zpět. Nikdo nevěřil, že uvidí Gulua naživu. Couvali tak hodnou chvíli, když vtom se na mostě začala rýsovat postava. „Podívejte, to je můj Gulu!" vykřikla matka.

Vlak zastavil. Guluova matka se rozběhla k synovi a vzala ho do náruče. „Stalo se ti něco, Gulu?" vzlykala vděčně.

„Jak by se mi mohlo něco stát, mami? V okamžiku, kdy jsem vypadl, strýček vyskočil z vlaku a vzal mě do náruče."

„Tvůj strýček nevyskočil," odpověděla matka překvapeně. „Zůstal s námi uvnitř."

„Nelži, mami. Celou tu dobu mě držel na klíně. Jakmile jste se objevili, postavil mě na zem a odešel tamtou cestou. Můžeš se jít podívat, určitě ho tam najdeš."

Celým matčiným tělem proběhlo rozechvění. Objala užaslého chlapce a zašeptala mu: „Gulu, to Bůh Sám tě zachránil v podobě tvého strýce."