Bopdeb se každý den chodil modlit a meditovat pod strom v blízkosti rybníka. Odtud pozoroval vesnické ženy, jak k rybníku nosí prázdné džbány a naplňují je. Bopdeb si všiml, že poté, co ženy džbány naplní, postaví je na kamenné schody a pak se jdou do rybníka koupat. Když se osvěží, se svými džbány vody se vracejí domů.
Jednoho dne, když tam nikdo nebyl, si Bopdeb všiml, že část schodu, na který ženy pokládají své džbány, již s ostatními není ve stejné rovině. Bopdeb si řekl: „Protože sem ženy opakovaně pokládají své džbány, kámen se omlel. Když se dokonce i kámen může omlít, co je v nepořádku s mým mozkem?” Tímto zážitkem porozuměl trpělivosti a vytrvalosti.
Bopdeb se začal modlit a meditovat s větší vážností a o několik dní později opět začal číst své staré učebnice sanskrtské gramatiky. V sanskrtu býval nejhorší student, ale nyní si dokázal pamatovat, co přečetl. Pokračoval ve studiích a díky své trpělivosti a vytrvalosti se nakonec stal nejvýznamnějším učencem sanskrtu v Indii, obzvláště gramatiky.
GIM 4. 5. ledna 1979↩
Žena se zeptala svého muže: „Všichni křičí, protože víme, že náš život se dá počítat na minuty. Proč jsi tak klidný a vyrovnaný? Ty se nebojíš, necítíš úzkost? Nemyslíš, že během několika minut zemřeme? Proč jsi zticha?“
Jakmile to muž uslyšel, vytáhl z kapsy pistoli a namířil ji na svou manželku. „Zbláznil ses?“ řekla mu žena. „Co to děláš? Teď není čas na žerty.“
Její manžel se zeširoka usmál a řekl jí: „Vidíš? Víš, že jsem to já, tvůj manžel, tvůj nejdražší, kdo na tebe míří pistolí. Moc dobře víš, že tě nezabiji, protože tě tolik miluji. Bůh, který je Původcem všeho Dobra, je nekonečně soucitnější, než jsem já, než bych kdy vůbec mohl být — a my jsme Jeho děti. Myslíš si, že dovolí, abychom zahynuli, nebo že nás sám zničí? Jestliže já nemohu zabít tebe kvůli té troše lásky, kterou k tobě cítím, jak by nás potom mohl zničit Bůh? Má pro své děti nekonečnou Lásku, přestože my nevíme a nikdy vědět nebudeme, jak Jeho Láska a Soucit pracuje v nás a naším prostřednictvím. Kéž se naplní Boží Vůle Jeho vlastním Způsobem. Dnes buďme pozorovateli a zítra se budeme podílet na naplnění Jeho Kosmické vůle.“
Vichřice vmžiku ustala a všechno se zklidnilo a ztišilo. Žena, hrdá na manželovu moudrost, mu padla k nohám.
GIM 8. 7. ledna 1979↩
Jednoho dne se Gjandas a skupinka hledajících modlila na břehu řeky Narmady. Po chvíli k nim přišel jeden duchovní Mistr a postavil se před ně. Ukázal na jednoho po druhém a poznamenal něco o jejich duchovním vývoji. Některým řekl: „Jsi zralý, vyspělý a pokročilý.“ Jiným řekl: „Jsi nezralý a nevyspělý, jsi v duchovním životě začátečník.“
Gjandas byl jedním z těch nešťastných. Když na něj přišla řada, Mistr mu řekl, že je nevyspělý hledající. Nemohl uvěřit svým uším! Vždy si myslel, že je opravdu pokročilý, protože měl několikrát vizi své ochranné bohyně. Měl také pocit, že někteří z těch, které Mistr vybral, nebyli ve skutečnosti pokročilí ani trochu.
Chudák Gjandas byl smutný. Šel domů a celou noc se modlil a plakal. Nakonec, časně ráno, měl krásný sen. Ve snu se mu zjevila jeho ochranná bohyně. Gjandas se jí zeptal: „Jak je možné, že nejsem pokročilý? Byla jsi ke mně vždy tak laskavá. Několikrát ses mi zjevila a já jsem si byl jistý, že jsi mi přišla požehnat právě proto, že jsem v duchovním životě pokročilý.“
„Mistr měl pravdu,“ řekla bohyně. „Nejsi pokročilý. To však neznamená, že v duchovním životě nikdy pokročilý nebudeš. Také ty můžeš být významným duchovním Mistrem jako tento Mistr, ale nejprve tě musí někdo zasvětit.
Do vaší vesnice přišel žebravý muslimský mnich. Každý si myslí, že je to prostý, obyčejný žebravý mnich. Je to však velký duchovní Mistr. Ten ať tě zasvětí.“
Slova bohyně způsobila Gjandasovi největší ohromení jeho života. „Zasvěcení?“ řekl. „Já že potřebuji zasvěcení? A od muslima? Je špinavý. Koupe se jen jednou za měsíc. Nemohu se k němu ani přiblížit. Vždyť páchne! Nemohu ho mít za svého Mistra.“
„Potom zůstaneš navždy bez realizace,“ pravila bohyně. „Pokud chceš pokročit a stát se duchovně vyspělým, chceš-li mít bezmezný mír a radost, potom si k němu dojdi pro zasvěcení.“
Toho rána se Gjandas dlouho přel sám se sebou. Nakonec se rozhodl k muslimskému učiteli zajít. Přišel a postavil se před něj s hořkým hněvem, vnitřním znechucením a pýchou — a zároveň se strašlivým strachem. Potom uviděl něco, co ho uvedlo do rozpaků a neuvěřitelně zmátlo. Muslimský Mistr ležel na břehu řeky Narmady s nohama položenýma na dřevěné soše Pána Šivy!
„Podívejte na toho ničemu!“ řekl si Gjandas. „Jak si dovoluje položit své nohy na našeho kosmického boha! Pán Šiva je jedním z naší svaté Trojice! Úmyslně mě uráží, protože ví, že jsem hinduista.“ Muslimskému Mistrovi řekl: „Nikdy se tvým žákem nestanu!“ Byl velice rozzlobený.
„Můj chlapče,“ řekl mu muslimský Mistr: „nevstoupil jsem do tvého života, abych tě zmátl. Vím, co si myslíš. Prokaž mi nyní laskavost. Odnes tu dřevěnou sochu vašeho Pána Šivy. Dej ji, kam chceš.“
Gjandas sochu popadl a odnesl ji velký kus stranou. K jeho úžasu však socha začala kráčet jako lidská bytost a vrátila se zpět pod nohy muslimského Mistra. Gjandas byl ohromený a polekaný zároveň.
„Pojď,“ řekl mu muslimský Mistr: „podrž tu sochu a já půjdu pryč.“ Gjandas tedy sochu chytil, Mistr ušel asi dvě stě metrů a potom se zastavil. Hledající pocítil nutkání přinést sochu k Mistrovi, ale sám se sebou se přel: „Ne, nepůjdu.“ Pocítil nesmírný tlak z nitra a také vnitřní příkaz od sochy samotné, aby šel k Mistrovi. Stále si však opakoval: „Nepůjdu k němu. Nepřijmu ho za svého Mistra.“
Gjandas položil sochu na zem a ta se rychle rozběhla k Mistrovi. A tak Mistr znovu ulehl se sochou u svých nohou.
Co měl Gjandas dělat? Byl zmatený. Přemýšlel: „Jestliže nepřijmu zasvěcení od tohoto muslimského Mistra, potom nikdy nerealizuji Boha. Tenhle člověk ale úmyslně uráží mého hinduistického boha. Musím se ho alespoň zeptat, proč mi to dělá.“
Gjandas tedy přece šel za muslimským učitelem. Než stačil otevřít ústa, Mistr mu řekl: „Zbavím tě všeho tvého zmatení a osvítím tě. Jakmile realizuješ Boha, kosmičtí bohové budou tví. Pro člověka, který realizoval Boha, jsou kosmičtí bohové jako části jeho vlastního těla. Není pod důstojnost mých rukou dotknout se mých nohou. Pokud chci, mohu se dotknout také své hlavy. Kteroukoliv částí svého těla se mohu dotknout jiné. Není to otázka nadřazenosti nebo podřazenosti, protože všechny části mého těla jsou mé.
Každou končetinu svého těla považuji za svou vlastní. A stejně tak považuji Šivu za část své existence. Být u mých nohou je pro Šivu totéž, jako když se jedna část mého těla dotýká jiné. Šiva a já jsme jedním.
Realizuj Boha. Potom poznáš, že není ani nadřazenosti, ani podřazenosti. Všichni jsme jedním. Zůstaň se mnou a já ti dám zasvěcení. Jakmile budeš zasvěcen, vrátíš se k tomu druhému duchovnímu Mistrovi a uslyšíš od něj, že jsi daleko pokročilejší než všichni ostatní hledající, kteří s tebou včera byli.“
GIM 9. A story from the Maharashtra. 7. ledna 1979↩
From:Sri Chinmoy,Skvělá indická jídla: božsky lahodná a nanejvýš výživná, část 1, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/gim_1