Skvělá indická jídla: božsky lahodná a nanejvýš výživná, část 2

Vytrvalost, trpělivost a sebedávání mají nejvyšší důležitost¹

Moře souhlasilo, že se o vejce postará a uchová je v bezpečí. Za několik dní se koroptve vrátily zpět, ale vejce byla pryč. Rozkřikly se na moře. Moře jim vejce chtělo dát, ale nemohlo je najít. Ptáci moře prokleli, začali nabírat kapku po kapce a přenášeli je na pevninu.

„Teď tě vyprázdníme,“ řekli ptáci moři.

„Co to děláte?“ ptali se někteří malí ptáci, když to všechno viděli.

„Trestáme moře,“ odpověděly koroptve: „protože nedodrželo svůj slib, že dohlédne na naše vejce.“

Malí ptáci si pomysleli, že je to vznešený úkol, a připojili se ke koroptvím. Za chvíli se o tom dozvěděli někteří velcí ptáci. Také oni začali z moře kapku po kapce nabírat vodu. A tak to šlo týdny.

Jednoho dne za nimi přiletěl Garuda – božský pták, který nosí významného kosmického boha, Pána Višnua – a zeptal se: „Co to děláte?“

„Nevidíš?“ řekli ptáci. „Vyprazdňujeme moře.“

Garuda jim řekl: „Vy blázni, jak dlouho to bude trvat? Nikdy se vám to nepodaří. Moře je nesmírné, nekonečné.“

„Ne,“ odpověděli ptáci: „máme odhodlání a vytrvalost.“

Garuda byl velice překvapen a řekl: „Budu s nimi mít soucit. Požádám Pána Višnua, aby jim pomohl. Pokud Višnu pomůže, potom jistě dokážou svá vejce najít. Pokud jsou vejce dosud v pořádku, Višnu jim je dokáže vrátit. Jestliže jsou ale rozbitá, nebude pro ně moci udělat nic.“

Garuda zaletěl za Višnuem. „Višnu, nikdy jsem neviděl takové blázny. Jestli ti opravdu záleží na bláznech, prokážeš jim laskavost?“ Garuda mu pak pověděl celý příběh.

Višnu řekl: „Ne, nejsou to blázni. Ukazují ducha trpělivosti a vytrvalosti. Právě takto se musí lidské bytosti snažit vyprazdňovat moře nevědomosti, kapku po kapce. Přesně to by měli a musí dělat hledající. Moře nevědomosti je nesmírné. Jestliže ho upřímní hledající chtějí vyprázdnit a nahradit ho světlem poznání, potom to musí dělat stejně, kapku po kapce. Ti ptáci mě velmi potěšili. Nařídím moři, aby jim vejce vrátilo.“

„Moře jim ta vejce chtělo dát,“ namítl Garuda: „ale někam je založilo a myslí si, že jsou rozbitá.“

„Použiji svou okultní sílu, abych moři ukázal, kde jsou,“ řekl Višnu.

Použil svou okultní sílu, moře vejce vmžiku našlo a vrátilo je koroptvím. Višnu potom ptákům řekl: „Vytrvalost, trpělivost a sebedávání jsou nesmírně důležité pro naplnění naší božské úlohy.“

Nemožnost se vždy skloní před horou lidské trpělivosti.

Buddhovo poselství²

Když se Ašóka stal králem, rozhodl se pomstít, a tak když trůn získal, jednoho po druhém své bratry zabil. Potom zabil všechny své příbuzné, kteří ho kritizovali. Zabil každého, kdo o něm špatně mluvil. Chtěl být také pánem velkého království, a tak dobyl místo zvané Kalinga. Přitom zničil mnoho buddhistických chrámů a postupně zabil mnoho buddhistů.

Jednoho dne, když byl ve své pevnosti, zaslechl žalostný pláč. To ho proklínali příbuzní tisíců lidí, které zabil. Naříkali a truchlili pro své drahé. Ašóka pocítil lítost. Znenadání zaslechl hlas zpívající: „Buddham šaranam gačchami: Hledám útočiště u Pána Buddhy.“ Znovu a znovu slyšel ten hlas opakující stejná slova. Byla velmi konejšivá. Pomyslel na Buddhův Soucit a pocítil, že v jeho životě nastává změna, ale nedovedl si ji vysvětlit.

Když vyšel ven na ulici, uviděl poblíž zpívat jednoho z nejvýznamnějších stoupenců Buddhy, Upaguptu. Ašóka k němu přistoupil a řekl: „Odpusť mi, ale slyšel jsem někoho zpívat a rád bych dostal zasvěcení. Chci být stoupencem Pána Buddhy.“

„To já jsem zpíval,“ řekl mu Upagupta. Král byl hluboce dojat. Upagupta ho zasvětil a král se stal jeho žákem. Potom se Ašóka uchýlil k Pánu Buddhovi, k Buddhovu Soucitu, k Buddhovu Světlu. Přestal se starat o své království i trůn. Nakonec se stal nábožným žebravým mnichem, který zasvětil svůj život Bohu. Nosil mnišské roucho a putoval z místa na místo po celém světě, opěvoval Buddhovu slávu a zakládal buddhistické chrámy. Pro chudé otevřel zdarma nemocnice a nezištně dával chudým a potřebným. Stal se ztělesněním soucitu. Dokonce i jeho vlastní dcera odešla na Srí Lanku, aby tam šířila Buddhovo Světlo. Kudykoli Ašóka procházel – dokonce i v horských jeskyních a na pilířích –, tam bylo vepsáno Buddhovo poselství: „Ahingša parama dharma: Nenásilí je největší ctnost.“

Buď laskavý a soucitný. Pamatuj na jediné: tak jako ty, každý na bitevním poli života zoufale bojuje proti noci nevědomosti.

Babarova oběť³

Babar měl syna jménem Humajun, což znamená „šťastný“. Nane­štěstí se v Babarově a Humajunově životě odehrála celá řada nešťastných událostí.

Když bylo Humajunovi šestnáct let, chtěl jeho otec dobýt určité území, ovládané Ibrahimem Lodim. „Otče,“ řekl syn: „víš přece, že naše armáda se s armádou Ibrahima Lodiho nedá srovnávat. Jak si proti němu můžeš dovolit bojovat?“ Babar však odpověděl: „Ne, můj synu, přemůžeme je. Mohou mít mnoho lidí, ale my máme kvalitu a schopnosti.“

„Otče,“ pravil syn: „vždy se řídím tvou vůlí. Pojďme tedy.“

Oba, otec i syn, byli velcí hrdinové a se svou malou armádou vytáhli porazit armádu Ibrahima Lodiho. Kupodivu nepřátele skutečně porazili. Lidé byli se svými novými dobyvateli spokojeni, protože dřívější vládce nebyl dobrý. Jeden z místních místodržitelů vlastnil nejdrahocennější indický diamant, který je nazýván Kohinoor. Guvernér dal Kohinoor Babarovu synovi Humajunovi za jeho hrdinství. Humajun ho ukázal otci a řekl mu: „Otče, je pro tebe.“

„Ne, můj synu,“ odvětil Babar: „zasloužíš si ho ty. Dostal jsi ho a měl by sis ho ponechat. Jsem na tebe hrdý. Bojoval jsi statečně. Proto jsi dostal tento diamant. Nechej si ho. Budu šťastný, když si ho necháš.“

Otec i syn se vrátili do svého království. Ale běda, během několika hodin Humajun onemocněl. Jeho stav se den za dnem zhoršoval. Pokoušelo se ho vyléčit mnoho lékařů, ale žádný neuspěl. Všichni se shodovali na tom, že jeho dny jsou sečteny. Mnoho lidí se modlilo k Alláhovi za jeho uzdravení, ale nebylo to nic platné.

Tehdy přišel za Babarem jakýsi světec a řekl mu: „Pokud učiníš velkou oběť, pokud obětuješ to nejcennější, potom se tvůj syn uzdraví.“

„Co bych měl obětovat?“ zeptal se Babar.

„Obětuj Kohinoor,“ řekl světec. „Je nesmírně vzácný.“

Ale Babar namítl: „Kohinoor není můj. Co by to bylo za oběť? Musím obětovat něco svého. Mám tolik bohatství a majetku, a tak rozlehlé království. Ale Kohinoor můj není, proto ho nemohu obětovat. A i kdyby mi Kohinoor patřil, zbavit se jej by nebyla skutečná oběť. Dokonce i kdybych se vzdal svého bohatství, moci i království, nemyslím si, že to je ta nejcennější oběť, kterou bych mohl udělat. Můj život samotný je nejcennější. Jsem připraven dát svůj život.“

Potom třikrát obešel kolem svého syna, a přitom se modlil k Alláhovi: „To nejcennější, co mám, je můj vlastní život. Vezmi si tedy můj život namísto života mého syna. To je má jediná modlitba.“

K jeho překvapení poté, co dokončil třetí kruh, syn zcela zdráv vstal. Babar však vzápětí smrtelně onemocněl.

Humajun plakal a řekl Alláhovi: „Můj otec umírá, ale já si budu navždy vážit jeho lásky ke mně a jeho bezvýhradné víry ve Tvůj Soucit.“

Alláh otcovu modlitbu vyslyšel a Babar do tří měsíců zemřel. Taková je láska, kterou může mít lidský otec ke svému synovi.

Satjavamin dokonalý manžel⁴

„Kdo by potřeboval takovou manželku?“ zeptali se rodiče.

Satjavama však trvala na svém: „Pokud pro mě takového muže nenajdete, nevdám se.“

„Chceme, aby ses vdala,“ naléhali rodiče. „Jsi dospělá a co si lidé pomyslí? Není dobré mít doma neprovdanou dívku.“

„Souhlasím s vámi,“ namítla Satjavama: „a jsem připravena vdát se, ale můj manžel mě musí na slovo poslouchat.“

Rodiče hledali pro svou dceru manžela, kde se dalo. Nalezli mnoho pohledných a vzdělaných mužů, kteří byli ochotni si ji vzít. Potom jim však rodiče řekli: „Je v tom ale jedna nešťastná věc. Musíš jí být k službám a vždy ji poslechnout.“

Muži na to nevěřícně odpovídali: „Poslechnout každý její příkaz? To je otroctví!“

Každý se na rodiče rozzlobil. Někteří se jim vysmáli, jiní je zahrnuli urážkami. „Proč něco takového vůbec nabízíte?“ ptali se. Rodiče byli bezmocní. Nemohli najít nikoho, kdo by návrh jejich dcery přijal.

Potom se o této situaci dozvěděl Krišna. „Já jsem pro ni ten správný muž,“ řekl. Přišel tedy do jejich domu a řekl Satjavamě: „Satjavamo, hledáš manžela. Jsem zde.“

Ačkoliv měl Krišna už několik manželek, Satjavaminým rodičům řekl: „Jestliže chce manžela, který ji bude poslouchat, jsem připraven. Cokoliv po mně bude chtít, jsem připraven být jejím dokonalým otrokem.“

Satjavama byla nadšená, že si vezme za manžela Krišnu. Řekla, že by si vzala kohokoli, kdo by souhlasil s její podmínkou. A teď chtěl být ze všech lidí jejím manželem právě Krišna. Každý ho uctíval. I přesto, že měl Krišna jiné manželky a děti, Satjavamu si vzal.

Jakmile byli svoji, začala Satjavama Krišnovi nařizovat: „Udělej toto, udělej tamto!“ Kdykoliv ho požádala, aby něco udělal, učinil tak. Jeho úsměv ji však přemohl. Pokaždé, když se usmál, zapomněla mu dát novou práci. „Ó Krišno, co to dělám?“ ptala se. „Jakmile vidím tvou tvář, jakmile vidím tvůj úsměv, cítím, že jsem to já, kdo tě musí poslouchat. Jsi plný lásky a radosti. Mám snad nějakou radost z toho, že tě žádám, abys něco udělal? Uspokojení získávám, jen když se dívám na tvou tvář.“

„Věděl jsem, že to tak bude,“ odvětil Krišna. A tak spolu byli Krišna a Satjavama velmi šťastní.

Chceš vědět něco neuvěřitelného, ale naprosto pravdivého? Srdcem vesmíru je tvůj oduševnělý úsměv.