Skvělá indická jídla: božsky lahodná a nanejvýš výživná, část 4

Dost bylo mysli¹

I stalo se, že jednoho dne hrál s několika dětmi karam a byl hluboce ponořen do hry. Vtom k nim přišel muž středního věku a hru pozoroval. Vědec se jej po chvíli zeptal: „Co pro vás mohu udělat?“ Muž odpověděl: „Byl bych vám vděčný, kdybyste předsedal semináři, který máme zítra v naší škole.“

„Ne, nemohu,“ odpověděl velice zdvořile vědec. „Lituji. Musíte si najít někoho jiného.“

„Nutně vás potřebujeme,“ naléhal návštěvník. „Nikdo jiný to nemůže udělat. Budeme hluboce poctěni, když budete schůzce předsedat.“

„Zítra touto dobou nemohu přijít,“ opakoval vědec s největší zdvořilostí: „protože si tady mám hrát se svými přáteli. Nic mi nedává větší radost než hra s dětmi. Předsedal jsem stovkám a stovkám seminářů, a žádnou radost mi to nepřineslo. Já chci radost, vy chcete radost, každý chce být šťastný. Pro mě je karam nekonečně významnější než předsedání seminářům, protože vím, že tam budou intelektuálové a svárliví lidé se svou argumentující myslí. Už mám dost argumentující mysli. Chci jen srdce, upřímné a čisté srdce. Takové srdce nacházím zde, u svých malých přátel.

Slíbil jsem jim, že si s nimi budu zítra hrát, a to také udělám. Chci zůstat v srdci. Hrál jsem v mysli a teď hraji ve svém srdci. Tam je uspokojení, jen tam. Tam je mír, jen tam.“

Sanjasín v Americe²

Tato vznešená duchovní postava měla mnoho přátel a obdivovatelů. Jednoho dne přišli někteří z jeho přátel a obdivovatelů k němu domů, aby mu položili otázky týkající se indické filozofie a duchovnosti. Jeho odpovědi se jich hluboce dotkly. Když odcházeli, byla skoro půlnoc.

Poté, co odešli, myslel Vivékánanda na Indii, svou ubohou Indii, zvláště na Matku Bengálsko. „Jdu spát,“ řekl si: „ale tam jsou dnes večer tisíce a tisíce lidí bez postele – leží na ulici v největší bídě. A já jsem zde dostal příjemnou a velice pohodlnou postel. Kdysi jsem byl asketa. Dodnes jsem asketa! Toulal jsem se ulicemi bez jídla, bez ničeho. I teď občas nemám žádné jídlo nebo oblečení. Jsem bez prostředků.

Bůh mi požehnal bohatstvím a mí přátelé mě hostí ve svých domovech. Poskytli mi dokonce i tento nádherný pokoj. Skutečně žiji ve velikém přepychu. Za několik minut usnu v pohodlné posteli, a přitom mnozí mí bratři a sestry v Bengálsku budou spát na ulici.

Mé srdce pro ně krvácí. Svůj úkol jsem nesplnil. Musím pomoci svým chudým indickým bratrům. Musím zachránit jejich životy; musím je osvítit, probudit jejich vědomí. Tolik je toho na práci! Běda, co zde dělám? Potřebuji si odpočinout, ale nechci spát na pohovce. Vyspím se na podlaze.“

Rozmotal si turban a ustlal si na zemi. Když ho ráno přišel majitel pokoje, jeho přítel, pozvat na snídani, uviděl, že tento velký indický hrdina leží na podlaze. „Co se stalo?“ zeptal se.

Svámí odpověděl: „Tisíce a tisíce mých bratrů a sester tráví noc na ulici. Jak mohu spát v pohodlné posteli? Nemohu, dokud a pokud pro ně něco neudělám. Mou povinností je sloužit Bohu v chudých a potřebných. Pohodlný život není pro mě. Pro mě je život nezištné služby, život zasvěcené, oddané služby. Služba je mým cílem, služba je mou dokonalostí v životě.“

Citadela síly³

Jednoho dne bandité vzkázali jedné rodině, že přijdou vyplenit jejich dům. Služebné z toho domu byly vyděšené k smrti. Některé z nich se rozhodly, že dům opustí, jiné se nemohly rozhodnout. Nakonec se všechny dohodly, že odejdou a banditům dovolí, aby si vzali, co chtějí. V té chvíli se však ozval malý chlapec z rodiny, kterému bylo teprve dvanáct let, a řekl: „Ne! Nikam nepůjdu. Ostatní ať si jdou. Ale bandité nic nevezmou. Věřte mi.“

Jeho strýček byl velice překvapen. „Ó, ty jsi takový hrdina!“ prohlásil. „Zůstaneš tu a oni tě zabijí!“

„Nezabijí,“ odpověděl chlapec. „Ale ty běž. Mám několik přátel, kteří jsou odborníky v bojovém umění a budou s bandity bojovat.“

„Nebuď blázen,“ trval na svém strýček.

„Ne, strýčku,“ prosil chlapec: „dej mi šanci. Nic se mi nestane a ujišťuji tě, že nic neukradnou.“

„Dobrá tedy, mé dítě,“ odpověděl strýček. „Proveď si tedy svůj plán.“

Chlapec přivedl své přátele, kteří ovládali umění sebeobrany a stejně tak dokázali na nepřátele útočit svými holemi.

Když chuligáni přišli, rozpoutal se strašný boj. Mnoho lidí bylo vážně zraněno, ale nikdo nebyl zabit. Nakonec byli bandité těžce poraženi zásluhou nesmírné vnitřní síly, kterou malý chlapec měl.

Tento odvážný chlapec se nakonec stal na poli literatury opravdovým císařem Bengálska: byl to Bankim Čandra Čátterdží. Jeho pozoruhodná odvaha, vlastenecký zápal, prorocká vize a záplava inspirace pozvedly celý indický subkontinent.

Byl to on, kdo zkomponoval indickou národní píseň Bande Mataram, která vyšla v jeho známé knize Ananda Math.

Bankim Chandra si zaslouží náš upřímný obdiv. Jako dítě se naučil bengálskou abecedu během jednoho sezení, a když vyrostl, projevil svoji genialitu jako velký vlastenec a velký milovník Matky Indie a lidstva.

Jediný lék Bankima Čandry⁴

Jednoho dne za ním lékař přišel a řekl mu: „Co mohu dělat? Neužíváte svoje léky. Nechcete snad žít? Mnoho lidí bude smutných, jestliže zemřete. Jste významný člověk, hrdina a vůdce Bengálska. Jak se jim povede, pokud nebudete užívat své léky? Jak budou žít? Jste otcem národa a když nás opustíte, mnozí si budou připadat jako bez otce. Připusťme, že máte křehkou tělesnou konstituci, avšak v této křehké schránce vidí Indie zásobárnu úžasných možností.“

„Kdo řekl, že neberu léky?“ řekl na to Bankim Čandra.

„Kde je váš lék? Ukažte mi ho,“ řekl lékař.

Bankim Čandra vzal ze stolu výtisk indického nejposvátnějšího písma — Bhagavadgíty — a ukázal ji lékaři. „To je můj lék, můj jediný lék. Vaše léky mohou vyléčit mé tělo. Tohle však vyléčí mé tělo, vitálno, mysl, srdce i duši. Tento lék mě učiní nesmrtelným; to žádný jiný lék nedokáže.“

Lékař zůstal beze slov.

Nahrazení touhy aspirací⁵

Mistr pravil: „Můj synu, proč haníš svou mysl? Mysl není špatná; pouze do ní vstupuje touha a rozrušuje ji. Mysl tě netrápí; to ty trápíš mysl. Touha přichází a chce si s myslí hrát nebo na ni udeřit, aby vydala zvuk. Mysl se proto začne bránit a snaží se tě zabít. Had je obvykle klidný, pokud ale půjdeš a píchneš ho, přirozeně tě uštkne nebo zabije. Jinak tě bude obtěžovat jen velmi zřídka. A tak mysl neobviňuj. Obviňuj svou touhu, která mysl napadá.“

Žák řekl: „Jak se tedy mohu zbavit touhy?“

Mistr řekl: „Touha musí být něčím nahrazena, a to je možné jen pomocí aspirace. Vyprázdni nádobu touhy a naplň ji aspirací. Je to stejné jako vyprázdnit nádobu nečisté, špinavé vody a naplnit ji vodou čistou, průzračnou.“

„Jak to mám udělat, Mistře?“ zeptal se žák.

Mistr odpověděl: „Jedině tak, že se podíváš, co se děje s těmi, kteří svou nádobu nevyprázdnili. Nesnesitelně trpí, víc, než si dovedli představit. Zato ti, kdo svou vnitřní nádobu zbaví touhy a nevědomosti a naplní ji aspirací a moudrostí, jsou nejen sami šťastní, ale činí šťastným i Milovaného Nejvyššího. Nejenže jsou naplněni oni, ale jejich prostřednictvím je naplněn i Bůh sám.

A tak neobviňuj svou mysl. Obviňuj touhu, která přichází mysl trápit. Abych řekl pravdu, obviňovat touhu také není správné. Člověk by měl dostat do svého systému něco, co život touhy pomalu, postupně a jistě odstraní a nahradí ho svou vlastní skutečností. A tím je aspirace. Nahraď touhu aspirací. Pak budeš mít srdce osvícení a život dokonalosti.“

Nejvyšší oběť Gándhí Buri⁶

V roce 1942 byl Gándhí uvězněn a celá Indie se hněvala. Po celé zemi lidé pořádali procesí a vykřikovali heslo „Odejděte z Indie!“, které bylo poselstvím Mahátmá Gándhího britské vládě. Den po Gándhího uvěznění se Gándhí Buri zapojila do pochodu k policejní stanici. Lidé v procesí chtěli strhnout britskou vlajku nad policejní stanicí a na její místo vyvěsit indickou.

Policie se jim postavila do cesty a varovala demonstranty, že půjdou-li dál, budou zastřeleni.

Všichni až na Gándhí Buri se zastavili. Ta však od jednoho z mladíků v procesí popadla indickou vlajku a běžela k policejní budově. Policisté se jí nejprve smáli. „Stačí,“ volali. „Dál ne! Zmiz odsud, stará ženo. Nechceme tě zabít.“

Ale Gándhí Buri vykřikla: „Zabijte mě. Nebojím se. Chci osvobodit svou Matku Indii.“

Rozběhla se ke schodům vedoucím nahoru na policejní stanici. Než k nim stačila doběhnout, policisté ji zastřelili. V pravé ruce stále držela vlajku a zpívala heslo indického nezávislého hnutí: „Bande Mataram, Bande Mataram, Bande Mataram!“ – Matko, klaním se ti. Potom zemřela.

Tato stará žena byla tak odvážná, že za svou zemi položila život. V ten den lidé, kteří byli v tomto procesí, oddali svůj život boji za osvobození Indie.