Skvělá indická jídla: božsky lahodná a nanejvýš výživná, část 5

Dítě Narendranath¹

„Ó, Pane Šivo,“ říkala: „modlila jsem se k tobě, abys mi dal syna, jako jsi ty. Ale místo toho, abys vstoupil do mého života, poslal jsi mi svého ducha. Není nic jiného než démon, můj Bilé. Stále něco rozbíjí a přidělává mi starosti. Jak dlouho mohu tolerovat jeho nekonečné neplechy?“

Viděla v něm ale také řadu dobrých vlastností, a tak byla vnitřně spokojená. Navenek ale každému říkala: „Můj Bilé je tak nezbedný!“

Jednoho dne, když mu bylo pouhých pět let, uviděl Bilé v obývacím pokoji několik indických hookah neboli dýmek. Jedna byla pro bráhmany (hinduistická kasta kněžích), jedna pro kšátrije (kasta válečníků) a jedna pro muslimy. Okusil každou a ke svému údivu zjistil, že všechny chutnají stejně.

Ale běda, nachytal ho přitom otec. „Co to děláš, můj Bilé?“ zeptal se.

„Otče,“ odpověděl Bilé: „jen jsem zkoušel dýmky. Myslel jsem si, že ta pro bráhmany bude lepší než ta pro kšátrije, protože bráhmani jsou významní. A muslimové jsou stateční a plní odvahy, a tak jsem si myslel, že muslimská dýmka by měla být zvláštní. Ale všechny jsou stejné. Žádná není lepší než ostatní.“

Bilého rodiče byli šokováni. „Proč jsi začal kouřit tak brzy?“ ptali se. „A poslouchej, co říkáš!“

„Můj synu,“ řekla mu potom matka: „jsi moc rozmazlený. Stal se z tebe pěkný chytrák. Pojď sem.“ Dítě přišlo k matce a ona je vzala po schodech nahoru do jeho pokoje a zavřela dveře.

O dvě hodiny později běží služka k matce a křičí: „Bilé vyhazuje všechno své oblečení! Hází z okna všechno, co má ve svém pokoji. Venku jsou žebráci, berou si jeho oblečení – a on je tak šťastný!“

Když to matka uslyšela, vyběhla po schodech a důrazně se syna zeptala: „Co je s tebou, Bilé?“

„Matko,“ řekl chlapec: „jsme tak bohatí. Máme, co chceme a kdykoliv to chceme. Tamto jsou ale chudí lidé. Nic nemají. Když jim něco nedáme my, kdo jim to potom dá? My máme víc než dost, a tak mé srdce chce tyto věci rozdat. Oni je potřebují víc než já.“

Srdce jeho matky bylo plné radosti a blaha. Objala svého syna a tekly jí slzy radosti, že jeho srdce je tak soucitné, tak široké, tak sebedávající, a že má tolik jednoty s chudými a s Nejvyšším kormidelníkem uvnitř všech.

Svámí kouří s nedotknutelným²

Jednoho večera šel Vivékánanda po vesnické ulici v severní Indii a došel k malému domku, kde starý muž kouřil indický hookah. Vivékánanda dostal nesmírnou touhu zakouřit si, a tak starce požádal, zda by se s ním o svou dýmku nepodělil.

„Svámí,“ řekl stařec: „jsem metař, jsem nedotknutelný. Jak se s vámi mohu podělit o svůj hookah? Nemůžete přece kouřit s nedotknutelným. Moc rád vás vidím. Jste tak urostlý, tak odvážný. Ale běda, pocházím z nedotknutelné rodiny.“

Vivékánanda pocítil smutek, že je stařec nedotknutelný. „Je mi líto,“ řekl: „ale máte pravdu. Nesmím s vámi kouřit.“ Pak starce opustil a šel dál.

Cítil se však zoufale. „Co to dělám? Co jsem to udělal?“ řekl si. „Copak mě můj Mistr Šrí Rámakrišna neučil, že kdekoliv je lidská bytost, tam je i Bůh? Každá lidská bytost ztělesňuje Boha. To jsem se naučil od svého Mistra.

Všeho jsem se vzdal. Jsem asketa. Díky svému odříkání jsem se ztotožnil s okolním světem, a přesto si uchovávám pocit oddělenosti. Tady je obyčejný metař; a tady jsem já – člověk nejvyšší kasty s člověkem nízké kasty. Nízká kasta, vysoká kasta! Jak mohu mít srdce, které dělá rozdíly? Nejsou snad všichni Božími dětmi? Tohle umělé rozdělování, tahle představa nadřazenosti a podřazenosti – jak můžu cítit něco takového?“

Vivékánanda se potom rozběhl zpět ke starci a řekl mu: „Podělte se prosím se mnou o svůj hookah. Každý člověk je Bůh samotný.“

Stařec mu bázlivě dýmku podal. Svámí kouřil, co hrdlo ráčilo, a potom starci řekl: „Jsem božsky šťastný, nesmírně šťastný, ze dvou důvodů: má lidská touha je naplněna, protože si mohu zakouřit. Moje božská touha je naplněna, protože jsem dokázal proměnit svou vnitřní vizi univerzální jednoty ve skutečnost. Můj Nejvyšší Pán sídlí ve všech. Dnes jsem tuto svou vizi dokázal projevit tím, že jsem s vámi sdílel váš hookah.

Bůh je pro všechny. Není jen pro mě, ale pro všechny. Vidím Jej v každém. Mým jediným cílem je bezvýhradně Jej těšit. Navždy vám budu vděčný, protože vaším prostřednictvím mi můj Pán poskytl nejvyšší ponaučení: že jsme všichni jedním, jsme si všichni rovni, všichni jsme dětmi našeho Absolutního Pána Nejvyššího.“

Dašarathova tragédie³

Ale Dašaratha svého učitele prosil a prosil. „Nezneužiji toho, slibuji,“ prohlašoval opakovaně.

Bhargava nakonec Dašarathově prosbě vyhověl. „Dobře,“ řekl: „naučím tě ji. Ale obávám se, že jednoho dne způsobíš nesprávným použitím této techniky něco nešťastného sobě, členům své rodiny a nevinným obětem.“ Neochotně tedy Bhargava tuto tajnou techniku krále naučil.

Dašaratha byl šťastný a hrdý, protože věděl, že teď ovládá všechny techniky lukostřelby.

Uplynulo několik let a Dašaratha ani neuvažoval o tom, že by použil zvláštní umění, které se naučil. Jednoho dne však do jeho mysli ­vstoupila silná touha. „Zajdu do lesa,“ pomyslel si: „a vyzkouším techniku, kterou mi předal Bhargava. Potom poznám, zda jsem se skutečně naučil zabíjet zvířata, aniž bych je viděl.“

A tak zašel Dašaratha do lesa. Když se setmělo, dolehl k jeho uším zvuk, o kterém si byl jistý, že je to troubení slona. Vmžiku napjal luk a vystřelil. Vtom k němu však nocí dolehl lidský hlas: „Matko, matko, jsem zraněn!“

Dašaratha šel ke zdroji zvuku a nalezl chlapce, asi devítiletého, těžce krvácejícího z rány, kde šíp vnikl do jeho prsou. Chlapec přišel nabrat vodu z rybníka. Jeho tělo bylo ohnuté bolestí, přesto však ve své drobné ruce stále svíral vědro vody.

Otec tohoto chlapce, velký mudrc, byl slepý. Jeho matka své jediné dítě velice milovala. A protože byli oba rodiče staří, chlapec jim všemožně pomáhal, přestože byl tak mladý. Toho večera měli jeho rodiče žízeň, a proto zašel nabrat vodu do rybníka, který byl v blízkosti jejich domu. A jak přicházel k rybníku, šíp zasáhl jeho srdce a srazil jej k zemi.

Když Dašaratha přišel na místo a uviděl tento obraz, byl vyděšen tím, co způsobil. „Ó Guru Bhargavo,“ zvolal žalostně: „měl jsi pravdu! Neměl jsem nikdy toto posvátné vědění obdržet!“

Chlapec se podíval na krále a řekl mu: „Umírám. Nelitujte mě prosím. Vím, že jednoho dne musíme všichni zemřít. Prokážete mi však, prosím, laskavost? Vezmete toto vědro s vodou mým rodičům? Mají žízeň a doma na mě čekají. Prosím, prosím, prokažte mi tuto drobnou laskavost. Nedělejte si se mnou starosti. Je to můj osud, ale prosím jděte a dejte vodu mým rodičům.“ Potom malý chlapec, který řekl, že se jmenuje Sindhu, otočil svou tvář k nebi a zemřel.

Dašaratha propukl v pláč. Jednou rukou vzal mrtvé tělo malého chlapce a ve druhé nesl vědro naplněné po okraj. Pomalu, s těžkým srdcem šel cestou k domu Sindhuových rodičů.

Když Sindhuův otec zaslechl zvuk kroků řekl: „Sindhu, Sindhu, můj Sindhu, ty jsi přišel! Čekáme na tebe. Čím to, že ses tak opozdil, mé dítě? Oba, tvou matku i mě, trápí žízeň a ty ji přicházíš uhasit. Jsi naše nejdražší dítě, náš jediný miláček. Pokus se, prosím, být vždy rychlý. Nemarni čas na pochůzkách, které tě od nás odvádějí. Potřebujeme tě neustále.“

Dašaratha už nemohl zůstat déle potichu. „Ó svatý muži, jsem bídný Dašaratha. Odpusť mi. Odpusť mi. Tvé dítě, Sindhu, už není. Přinesl jsem jej domů. Ale běda, je bez života. Ačkoliv jsem král, jsem ti vydán na milost. Nalož s mým životem, jak chceš.“

Otec i matka nemohli uvěřit svým uším. Jakmile matka uviděla svého syna, který ležel mrtvý na Dašarathových rukou, omdlela a okamžitě po ní i její manžel. Když oba během hodiny nabyli vědomí, řekli Dašarathovi: „Králi, prokaž nám tu laskavost a vystav nám hned hranici. Jakmile bude hranice hořet, chceme se připojit ke svému synovi. Až se oheň rozhoří, položíme na hranici našeho syna a potom vstoupíme do plápolajících plamenů my. To je naše poslední přání.“

„Ne, ne!“ zvolal zcela nešťastný král. „To nemůžete udělat! Jsem už odpovědný za jednu smrt! Nemohu unést další dvě. Odpusťte mi, prosím, udělám všechno, co bude v mých silách, abych vás utěšil, ale toto udělat nemohu.“

„Ne, králi,“ řekli rodiče jednohlasně. „Nemůžeme zůstat. Od svého syna se odloučit nenecháme. Byl nám dražší než život sám. Bez něj nemá náš život smysl. Připojíme se k němu.“

„Potom,“ řekl Dašaratha: „co bude mým trestem?“

„Žádný trest,“ odpověděla matka. „Proč bychom tě měli vinit? Je to náš osud. Odpouštíme ti. Náš syn ti odpustil a my také.“

„Počkat,“ řekl její muž, mudrc. „Náš syn mu odpustil a ty mu možná odpouštíš, ale já nemohu. Ačkoliv jsem celý život cvičil jógu a sebekázeň, odpustit mu nemohu.

Dašaratho, jsi odpovědný, plně odpovědný za smrt našeho syna a já tě proklínám. I ty jednoho dne přijdeš o svého syna tak, jak jsem já ztratil svého. Budeš ho muset vyhnat do lesa kvůli svému pošetilému zalíbení do jedné ze svých žen a následkem toho o něj přijdeš.“

V té době Dašaratha syna neměl. Když však uslyšel prokletí, zvolal: „Ó Bože, nedávej mi syna. Nepotřebuji ho. Je lepší syna nemít a nepostrádat, než ho ztratit tím, že jej vyženu do lesa. Ale nedovedu si představit, jak by se to mohlo stát. Jak by se to mohlo stát? Proč by se to mělo stát? Která z mých žen by byla tak krutá, že by mě donutila vyhnat mého syna do lesa? Nemožné, nemožné! Přesto se může prokletí mudrce naplnit. Ó Bože, prosím Tě, buď mi dej syna, který tomuto prokletí unikne, nebo mi nedávej syna vůbec. Protože ztratit syna a dál se těšit z království by nebylo možné. Ó Pane Nejvyšší, odpusť mi, odpusť mi můj prohřešek. Modlím se, aby toto prokletí zůstalo nenaplněno.“

Ale běda, jak může prokletí velkého mudrce pominout nenaplněno? Přišel čas, kdy byl Dašaratha skutečně svou druhou ženou donucen vyhnat do lesa syna, který mu byl dražší než nejdražší. Když jeho syn odešel, Dašaratha nedokázal unést šok z vyhnání svého syna a v zoufalství nad jeho ztrátou zemřel.

Trpělivost osvěcuje⁴

Kadru, která měla tři syny, se jich na slona zeptala. „Viděli jste Indrova slona mnohokrát. Můžete mi povědět, jakou má barvu?“

„Ano, matko,“ řekli synové. „Je bílý, čistě bílý jako měsíc.“

„Ach Bože,“ zvolala Kadru: „co jsem to udělala? Teď se musím stát otrokem své sestry! Zachraňte mě! Prosím, zachraňte mě!“

„Jak ti můžeme pomoci?“ zeptali se synové. „Proč jsi dala tak hloupý slib? Je nám tě líto a budeme se cítit bídně, když se staneš služkou matky Binate, ale jsme bezmocní.“

„Nejste bezmocní,“ namítla Kadru. „Udělejte mi laskavost. Zítra ráno půjde Indrův slon k jezeru. Vy a pár přátel si musíte obléci černé oblečení a vzít s sebou kusy černé látky. Jakmile se bude slon blížit, půjdete a přikryjete ho plátnem. Když se na něj pak spolu s Binate přijdeme podívat, bude vypadat černý.“

Časně ráno, když byla ještě docela tma, přišel slon k jezeru. Binate uviděla před slonem kusy černého plátna. „Ano, je černý,“ vykřikla. „Prohrála jsem!“

„Odteď musíš být mou otrokyní, mou služkou po celý život,“ řekla Kadru.

Když se Kašjapa vrátil ze své několikadenní meditace, uviděl, že se Binate stala otrokem Kadru a že je smutná. Kašjapa sám se cítil hrozně. „Jak se to mohlo stát?“ zeptal se.

Když všechno vyslechl, řekl Binate: „Synové Kadru tě podvedli. Ten slon je bílý.“

Binate nemohla uvěřit svým uším. „Jsem smutná, když slyším, že mě Kadru a její synové podvedli. Ale teď už je příliš pozdě. Zavázala jsem se, že budu jejím otrokem. A slib je slib.“

„Binate,“ řekl Kašjapa: „měla jsi mít víc trpělivosti a počkat, až slon přijde blíž. Potom bys odhalila jejich trik a nezavázala by ses být navždy jejím otrokem.“

„Co mám teď dělat?“ plakala Binate.

„Počkej na svou hodinu,“ utěšil ji Kašjapa. „Ačkoliv je to nespravedlivé, buď trpělivá. Jednoho dne budeš i ty mít syny. Tvé děti se buď Kadru pomstí, nebo udělají něco, co ji i její syny osvítí a učiní rodinu znovu šťastnou.“

Do tří nebo čtyř let byla Binate požehnána dítětem, avšak porod byl předčasný. Binate byla zarmoucená: „To je výsledek mé trpělivosti?“ plakala. „Mít nedonošené dítě? Tohle dítě mě má zachránit. To je nemožné.“ Ve zlosti do dítěte kopla a zmrzačila ho.

„Co jsem to udělala?“ bědovala.

Kašjapa ji znovu utěšoval. „Měla bys mít více víry v mé proroctví. Jednoho dne se ukáže, že je pravdivé. Měj trpělivost: počkej a uvidíš. Tví synové tě zachrání.“

„Nepotřebuji více dětí,“ řekla Binate. „Jsem připravena zůstat otrokem své sestry.“

Jednou, když byl Binatin syn ještě velmi mladý, řekl jí: „Matko, pochopil jsem, proč jsi mě kopla. Byla jsi šílená zármutkem. Netrap se už tím, co jsi udělala, a nebuď smutná, že ses stala otrokem své sestry. Kdysi jsi byla velice šťastná, a nyní jsi smutná. Ale přijde čas, kdy budeš z tohoto otroctví vysvobozena.“

O dvě léta později byla Binate požehnána dalším dítětem, Arunem, který byl velice duchovní. Binate byla s novým synem šťastná.

„Ten ti opravdu pomůže,“ řekl jí Kašjapa.

A skutečně, bystrost tohoto dítěte lekala a trápila Kadru a její děti. Děti na něj strašně žárlily. A jak Arun vyrostl, jeho osvícenost přinutila syny Kadry, aby se mu podřídili a začali vést božský život.

„Arune,“ řekla jednoho dne Binate svému synovi: „vím, že máš sílu přinutit mou sestru, aby mě oprostila od mého slibu. Uzdrav však místo toho raději svého staršího bratra. Já jsem smířena s tím, že zůstanu ­otrokyní.“

Starší bratr však Arunovi řekl: „Ne, já jsem smířený s tím, že zůstanu zmrzačený. Osvoboď naši matku. Mě nemusíš zachraňovat; zachraň ji.“

„Není žádný důvod,“ pravil Arun: „proč bys ty, matko, měla zůstat otrokyní. Mí nevlastní bratři se stali duchovními. Také Kadru je připravena přijmout osvícení.“

Krátce poté Kadru osvobodila Binate od jejího starého slibu a obě sestry si znovu byly blízké. Také jejich děti se navzájem velmi oblíbily a zanedlouho se vyléčil i Binatin nejstarší syn.

„Zásluhou tvé trpělivosti,“ řekl Kašjapa: „tě jeden z tvých synů osvobodil, jak jsem předpověděl. Přeměnil a osvítil Kadru i její syny. Kvůli slonovi jsi přestala cítit jednotu. Ale minulost je prach. Teď se znovu radujme z jednoty rodiny.“

Před Kašjapovým domem se v tom okamžiku objevil Indrův slon a obě manželky vděčně řekly: „Ó Kašjapo, velký mudrci, teď jasně vidíme, že jsi nám ukázal, jak trpělivost osvěcuje a jednota žije v srdci Božího stvoření.“

Zlatá labuť⁵

A tak se tedy k rodině vrátil jako nádherná zlatá labuť a své ženě řekl: „Vrátil jsem se k tobě v této podobě. Jednou za měsíc budu přicházet a nechám ti jedno ze svých zlatých per, abys ho prodala. Tak budeš schopna pokrýt své výdaje.“

Každý měsíc tedy přilétl a zanechal zlaté pero.

Žena byla velice šťastná a také dcery byly potěšeny, když viděly svého otce. Labuť vždy zůstala jen pár minut a potom odletěla.

Jednoho dne ženu něco napadlo: „Můj manžel možná nebude přicházet pravidelně, nebo si to může rozmyslet a přestane přicházet docela, anebo může zestárnout a zemřít. Až příště přijde, nejlepší bude ho chytit a zardousit, abych si mohla vzít všechna jeho pera.“

Dcery se matčiných slov zděsily: „Matko, jak vůbec můžeš na něco takového pomyslet?“

„Dobře,“ namítla matka: „nezardousím ho. Ale vytrhám mu všechna pera. Co na tom, že nebude moci létat. Však vy se o svého otce postaráte.“

„Prosím, tak hluboce ho milujeme,“ prosily dcery svou matku. „Je k nám tak laskavý. Mohl zůstat v krajině duší, a přesto k nám přichází v podobě labutě, aby nám pomohl. Podívej, jak nás má rád.“

Ale matka je neposlechla. Když pták přiletěl znovu, chytila ho za krk a vyškubala jeho pera, jedno po druhém.

Bylo to bolestivé a labuť plakala a lítostivě naříkala: „Co to děláš? Pomáhal jsem ti!“

Když matka skončila, pták nemohl bolestí létat. Náhle se všechna zlatá pera změnila v obyčejná bílá. Lakomá žena byla zoufalá a dcery byly zarmoucené. Ale co mohly dělat? Jejich matka byla tak krutá.

Matka poté pospíchala do svého pokoje a otevřela krabici, kde měla uschována nastřádaná zlatá pera. Věděla, že má dostatek zlatých per, aby pokryla výdaje rodiny nejméně na šest měsíců. Když však krabici otevřela, zjistila, že také tato pera se změnila v obyčejná bílá; už nebyla zlatá.

Tři dcery každý den krmily ubohou labuť a obklopovaly ji láskou a náklonností. Matka byla bezmocná. „Stalo se to kvůli mé lakotě,“ říkala si.

„Podívej, co jsi udělala!“ říkaly jí dcery. „Mohly jsme pohodlně žít z per, která jsi uschovala, i kdyby otec nepřilétl šest měsíců. Teď už zlatá pera nemá.“

„To je náš osud,“ řekl otec.

Labuti pomalu narostla nová pera, tentokrát však čistě bílá, až byl nakonec pták schopen odlétnout. Dcery byly šťastné, že je svobodný. Teď mohl být šťastný.

Zato matka byla smutná, ne protože pták odletěl, ale protože ji její hloupost dovedla zpět k životu bídy.