Skvělá indická jídla: božsky lahodná a nanejvýš výživná, část 8

Peníze půjčuje moudře¹

V kraji, kde žili, udeřil hladomor a mnoho vesničanů k nim přišlo pro pomoc. Manželka dala každému peníze a prokazovala jim zájem a soucit. Manželovi navzdory jeho lakotě její šlechetnost nevadila. „Dokud nemusím dávat já osobně, jsem spokojený,“ říkal.

Když lidem peníze dávala, lidé jí říkali: „Jen si ty peníze půjčujeme. Vrátíme vám je.“

„Ne,“ odpovídala jim: „nemusíte je vracet. Je to dar. Jen si je vezměte.“

„Ne,“ odporovali lidé: „až hladomor skončí, vrátíme vám je.“

„Pokud mi je chcete skutečně vrátit,“ řekla jim žena: „potom mi je dejte v den, kdy můj manžel zemře.“

Někteří byli udiveni, že tak mluví o svém manželovi. Jiní si pomysleli, že až její manžel zemře, bude mít značné výdaje na pohřeb, a proto to říká.

I stalo se, že jeden z jejich synů zaslechl, když to jeho matka říkala. Syn miloval oba rodiče, ale když slyšel, co řekla, rozzlobil se. Zašel za svým otcem a řekl mu: „Matka žádá lidi, aby jí peníze, které jim dává, vrátili až po tvé smrti.“

Otec tomu nemohl uvěřit: „Jak to může říct? Peníze vždy dává, nepůjčuje, proč tedy teď žádá, aby jí peníze vrátili? A proč to musí být až po mé smrti?“

Zašel tedy za svou ženou a zeptal se jí: „Pověz mi, proč žádáš lidi, aby ti peníze vrátili až po mé smrti?“

„Nechápeš to,“ odpověděla. „Víš, že tě lidé nemají rádi. Nenávidí tě. Každý chce, abys zemřel už dnes. Mnoho lidí si ale ode mě vzalo peníze a lidé přirozeně nechtějí peníze vracet. Od nynějška místo toho, aby mysleli na tvou smrt, budou se modlit k Bohu, aby tě nechal naživu a oni nemuseli peníze vrátit. Chci, abys žil mnoho, mnoho let. Kdo ví? Jednoho dne se možná také staneš velmi milým, dobrosrdečným a soucitným.

Proto jsem vymyslela tuhle lest. Chci, aby se každý den modlili k Bohu, abys žil. To mi udělá radost. Komu záleží na penězích? Chci, abys žil velmi, velmi dlouho.“

Manžel byl moudrostí své ženy nesmírně dojat a jejich syn byl ke své matce také plný obdivu.

Vnější krása, ale vnitřní ošklivost²

Když Durbaša spatřil Kundalu, okamžitě se do ní zamiloval. Zeptal se Eurby: „Prosím, řekni mi, kdo to je.“

„Je to má dcera.“

„Tvá dcera?“

„Ano.“

„Je vdaná?“

„Ne, není.“

„Je tak krásná.“

„Ano, je krásná, ale je krásná jen fyzicky. Uvnitř se neustále hádá a bojuje s ostatními členy rodiny. Uvnitř je ošklivá, ošklivá, ošklivá. Je ztělesněním žárlivosti.“

„Nevím o jejích vnitřních špatných vlastnostech a nechci o nich slyšet. Tolik obdivuji její fyzickou krásu. Prosím, prosím, prosím, dej mi svou dceru.“

Eurba řekl: „Ne, nedám ti ji. Nevěřím ti. Až uvidíš, jak hádavá a žárlivá dokáže být, možná ji po svatbě vyhodíš. Přestože je velmi nebožská, mám ji natolik rád, že nechci, aby ji potkal takový osud.“

„Slibuji, že nehledě na to, co udělá, nepoužiji svou okultní sílu. Nikdy ji nezničím, neboť jsem tak okouzlen její fyzickou krásou.“

Eurba řekl: „Jsi si jist, že ji jednoho dne nezničíš, až se na ni rozzlobíš?“

„Ne, ne, ne. Slibuji ti, že jí dám vše a budu se snažit ji jen potěšit. Bude-li chtít, abych se vzdal modlitby a meditace, udělám to. Vzdám se pro ni všeho. Bude-li to jejím přáním, nebudu ani meditovat na Pána Krišnu, který je mi dražší než nejdražší. Jakmile ji dostanu, ona se mi stane dražší než nejdražší. Bude mi vším.“

Eurba odvětil: „Nemohu tomu uvěřit.“

„Prosím! Láska je slepá. Miluji tuto dívku víc než svůj život. Je tak krásná. Prosím dej mi ji.“

Eurba nakonec souhlasil a zanedlouho se Kundala a Durbaša vzali. Durbaša zcela zapomněl na duchovnost. Nedělal vůbec nic duchovního. Byl neustále se svou krásnou ženou, spoután její fyzickou krásou. Kundala si neustále stěžovala a za všechno Durbašovi hubovala. I když nic špatného neudělal, zlobila se na něj. Durbaša řekl: „Vzdal jsem se pro tebe všeho. Své modlitby, své meditace, svého Krišny, svého Milovaného Pána – všeho jsem se pro tebe vzdal, a přesto mi stále hubuješ.“

„Kdo tě žádal, aby ses vzdal Krišny a duchovnosti, ty hlupáku? Nikdo by si tě nevzal, ale já souhlasila, že si tě vezmu.“

Durbaša odpověděl: „A nikdo by si nevzal tebe! Jsi uvnitř tak ošklivá. Tvůj otec měl úplnou pravdu. Vzal jsem si tě, i když jsem věděl, jak jsi špatná.“

„Kdo tě žádal, aby sis mě bral?“

„Má láska k tvé fyzické kráse.“

„Fyzická krása? Podívej, cos udělal! Zničil jsi mou fyzickou krásu. Říkal jsi, že když si mě vezmeš, budeš mi dělat radost. Těšíš mě nějak? Žádám tě, abys dělal mnoho věcí, ale ty mě netěšíš. Žádám tě, abys mě učinil velmi bohatou.“

„Jak tě mohu učinit bohatou?“

„Máš duchovní sílu, okultní sílu. Učiň mě velmi bohatou. Chci mít mnoho služebníků. Chci mít krásný palác. Jestliže mi je nemůžeš dát, budu ti dále hubovat a urážet tě.“

Durbaša odvětil: „Dost! Dost! Nemohu tě již déle snášet. Zničím tě teď svým třetím okem.“

Jakmile Durbaša otevřel své třetí oko, přišel Eurba a řekl: „Můj chlapče, můj chlapče, říkal jsem ti, že má dcera je tak nebožská. Přestože jsi to věděl, chtěl sis ji vzít, a tak jsem ti ji dal. Ale nenič ji, nenič ji. Vrať mi mou dceru. Jelikož jsem ji přivedl na svět, ponesu toto břemeno po zbytek svého života. Nechci, aby byla zničena.“

Durbaša řekl: „Buď si ji vezmi, Eurbo, nebo ji okamžitě zničím.“

Eurba si vzal dceru zpět a řekl: „Bůh mi tě dal, má dcero, a Bůh chtěl, abych se oženil s trpělivostí. Mým jménem bude trpělivost a nic jiného. Dokud zůstanu na zemi, budu ti projevovat svůj nekonečný soucit a nekonečné odpuštění. Co jiného mohu dělat? Když mi tě Bůh daroval, budu za to platit po zbytek svého života.“