Skvělá indická jídla: božsky lahodná a nanejvýš výživná, část 9

Gándhí obstojí ve své vlastní zkoušce¹

Inspektor začal chodit kolem, aby zkontroloval práci každého studenta. A zatímco inspektor procházel od jednoho studenta ke druhému, učitel uviděl, že Gándhí slovo hláskoval špatně. Učitel se tedy nohou dotkl Gándhího nohy, aby upoutal jeho pozornost. Očima Gándhímu doporučil, aby se podíval na papír někoho jiného. Gándhí ale nechtěl od nikoho opisovat.

„Zde je chyba,“ řekl inspektor, když došel ke Gándhímu. „Tento chlapec neví, jak se píše slovo ,konvice‘. Má napsáno ,konvyce‘.“

Inspektor se nezlobil, ale byl zklamán, že Gándhí slovo neuměl.

Učitel se však na Gándhího velice rozzlobil. „Říkal jsem ti, aby ses podíval ke kamarádovi, ale ty jsi mě neposlechl. Jsi ostudou mé třídy.“

„Možná jsem ostudou,“ namítl Gándhí: „ale nemohu lhát.“

Gándhí byl smutný, že udělal chybu a že svého učitele nepotěšil, potěšil ale sám sebe svou poctivostí.

Učitel zůstal beze slova.

Gándhího jedinečná upřímnost²

Gándhí svému bratrovi ukradl kousek zlata a prodal ho. Peníze pak dal svému příteli. Později byl kvůli své krádeži velmi nešťastný.

Vždy všechno říkal svému otci. Neměl před ním žádná tajemství. Ačkoli byl jeho otec zrovna velmi nemocný a připoutaný na lůžko, Gándhí mu napsal vzkaz, ve kterém stálo: „Ukradl jsem svému bratrovi kus zlata a jsem z toho smutný a nešťastný. Prosím tě, odpusť mi.”

Když si otec vzkaz přečetl, vstal ze své postele. Gándhí se bál, že ho uhodí. Otec měl však v očích slzy. Gándhí si myslel, že se v něm otec zklamal, protože něco ukradl svému vlastnímu bratrovi, a to ho učinilo ještě nešťastnějším. Nakonec jeho otec vzkaz roztrhal a jeho oči zaplavily slzy.

Gándhí svého otce začal ujišťovat: „Otče, už nikdy nebudu krást. Bylo to poprvé a naposledy. Prosím tě, neplač.”

Hluboce pohnut, jeho otec odpověděl: „Pláču, synu, ne proto, že jsi něco ukradl, ale kvůli tvé upřímnosti. Vždy jsi tak pravdomluvný. Nikdy jsem nepoznal nikoho tak upřímného, jako jsi ty. Jsem na tebe hrdý.”

Gándhího ášram³

Jednou dostal Gándhí dopis od jednoho učitele. V dopise stálo: „Byl bych vám vděčný, kdybyste mi dovolil zůstat ve vašem ášramu s mou ženou a dítětem. Budu dělat, cokoliv budete chtít.“ Na konec dopisu učitel napsal: „Jen jednu věc se vám zdráhám povědět, ale musím: jsem nedotknutelný.“

Když si Gándhí dopis přečetl, pohroužil hlavu do dlaní. „Ó Bože, miluji nedotknutelné, protože jsou dětmi Božími. Má rodina se ale bude velmi zlobit. Jak mohu toho muže pozvat do ášramu? Ale na druhou stranu, jak ho mohu odmítnout?“

Gándhí si o této záležitosti promluvil se členy své rodiny a ti byli plní pochopení. „Pokud tu chceš toho muže mít, pozvi ho, ať se k nám připojí,“ řekli.

Gándhí stále váhal. „Obchodníci, kteří ášram podporují, jsou fanatici. Budou mít starosti, co si o tom pomyslí společnost.“ Potom prohlásil: „Na tom nezáleží. Tomu učiteli dovolím pracovat a žít zde v ášramu.“

Nedotknutelný přišel do ášramu. Jakmile to obchodníci zjistili, přestali Gándhímu dávat peníze. „Ničíte společnost,“ říkali mu. „Pocházíte z dobré rodiny, z dobré kasty. Jak můžete dělat něco takového? Takové nemyslitelné věci podporovat nebudeme.“

„Dobře,“ řekl Gándhí: „nedávejte nám peníze. Pokud ale chce někdo upřímně a oduševněle sloužit tomuto ášramu, dovolím mu to. Nedotknutelní jsou také dětmi Božími.“

Gándhí se brzy dostal do finančních potíží. Jednoho dne, když šel po ulici, uviděl jednoho obchodníka v kočáru. Obchodník k němu přijel a řekl mu: „Jsem jedním z obchodníků, kteří podporovali váš ášram. Protože jste v něm přijal nedotknutelného, nedokázal jsem vám pomáhat, protože jsem se obával, co by tomu řekli mí přátelé. Mé srdce je ale s vámi a chci vám dávat peníze tajně. Slibte mi prosím, že o tom nikdy nikomu nepovíte.“ Gándhí slíbil.

„Přijďte sem zítra,“ řekl obchodník: „a já vám dám příspěvek.“

Gándhí se příštího dne vrátil a obchodník mu dal peníze, jak slíbil. Gándhí dokonce ani neznal jeho jméno, protože jeho ášramu pomáhalo mnoho obchodníků a on je všechny neznal osobně. Gándhí ho požádal, aby mu své jméno řekl, ale obchodník odmítl. „Prosím,“ řekl obchodník: „nemohu vám říct své jméno. Vaše věc je vznešená a já s vámi plně souhlasím. Já však musím žít ve společnosti, a tak mi nezbývá než zůstat v tajnosti. Jednáte správně; proto vaši věc podporuji. Není však potřeba, abyste znal mé jméno.“

Od toho dne se Gándhího osud změnil.