Když pláču, Bůh roní slzy.
Když roním slzy, Bůh kradmo nahlíží.Když kradmo nahlížím, Bůh se na mě vrhá.
— Sri Chinmoy
```„Když pláču.“ Každý upřímný hledající musí cítit, že jeho vnitřní pláč je něco, co si musí navždy uchovat. Tento pláč přichází ve skutečnosti z našeho nitra, ze samotných hloubek srdce. Vnitřní pláč je naší silou. Když tento pláč vychází z hloubek našeho srdce, musí být přijat a uchopen něčím vyšším. Nejedná se o pláč pro jméno a slávu; je pro hlubší uvědomění si toho, čím člověk opravdu je. Vnitřní pláč potřebuje své projevení. Uvnitř hořícího pláče je naše uvědomění a uvnitř oduševnělých slz je naše projevení. Projevení přichází, když roníme opravdové slzy. Projevení si bere podobu ronění slz a Bůh přichází, aby tyto slzy naplnil. My cestu začínáme a Bůh ji dokončuje. Bůh přichází, aby opatroval a projevil to, co máme v nitru.
Stále musíme cítit, že Boží jednání je významnější a plodnější než naše. Když ale jdeme hluboko do nitra, cítíme, že Bůh pro nás dělá všechno. Na začátku naší cesty je Bůh a na konci naší cesty je také Bůh. Jako individuální lidská bytost začínáme svou cestu s pláčem a Bůh, Božská Bytost, dokončuje stejnou cestu s roněním slz. V tomto ronění slz cítíme, že o nás Bůh projevuje zájem. Bůh říká: „Mé dítě, konečně pro Mě pláčeš. Lepší pozdě než nikdy. Pláčeš pro Mě vědomě a jsem nanejvýš pyšný, že pláčeš pro Mě, pro Světlo.“ Proto Bůh s radostí a s pocitem uspokojení roní slzy.
„Když roním slzy, Bůh kradmo nahlíží.“ Nyní musíme pochopit to, kdo Bůh je. Mýlíme se, pokud si myslíme, že Bůh je velmi starý muž, jako dědeček nebo pradědeček, který neustále ukazuje na naše chyby a nedostatky. Musíme cítit, že vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný Bůh je náš skutečný věčný Přítel a Kamarád. Musíme cítit, že jsme všichni děti a On je stejně starý. Co se týká naší realizace, všichni jsme začátečníci, protože naším cílem je nekonečné Světlo a nekonečná Blaženost, a my se ještě musíme tomuto prahu přiblížit. Jsme-li upřímní sami k sobě a cítíme, že jsme všichni začátečníci, že jsme všichni děti, potom můžeme cítit, že Bůh k nám přichází jako Dítě, protože Jeho Záměrem je hrát si s námi. Dospělí si nebudou hrát, ale dítě si chce hrát neustále, neustále a všude. Cítíme-li nezbytnost zůstat stále dětmi, může k nám Bůh přijít v podobě dítěte. Bůh si věčně hraje ve své věčné Zahradě; dnes si hraje s našimi touhami, zítra si bude hrát s naší aspirací a pozítří si bude hrát s naší realizací.
Když se vědomě modlíme, koncentrujeme a meditujeme, Bůh se po nás pokradmo dívá jako dítě. Sleduje, jestli skutečně meditujeme, nebo ne. Je jako dítě, které vykukuje z okna, aby vidělo, co dělají jeho rodiče nebo starší lidé. Když vidí, že bude přistiženo, uteče pryč.
Bůh, božské Dítě, si s námi chce hrát svou Kosmickou Hru na schovávanou. Když se Bůh schová, my Jej musíme hledat; když se my schováme, bude nás hledat Bůh. Takto se stáváme nejsladšími přáteli, věčnými přáteli. Když bude Bůh soustředěný a svou Znalostí, Moudrostí a Vizí nás vždy najde, pak to nebude žádná hra. Je-li jedna strana ve hře mnohem silnější než druhá a vždy vyhrává, potom ten, kdo prohrává, nebude hrát dál. A tak Bůh přichází v podobě dítěte a kradmo na nás, své děti, nahlíží.
Bůh chce, abychom se vždy chovali jako děti, božské děti. Božské dítě si každý den obnovuje své úmysly, své představy, své cíle; mění všechno, co má. Když svítá den, neponechává si včerejší naději, touhu nebo dosažení; neuspokojilo by ho to. A jakmile nastane zítřek, začne znovu s novou nadějí, novými modlitbami a s novými cíli.
Božské děti si hrají nevinné hry. Jejich spontánní vnitřní radost a nevinná hra nám dává blaženost. Skutečné božské děti nemají radost z boxování, zápasení a dalších her, které si hrají dospělí. Božské děti se chtějí sjednotit s Matkou Zemí a snaží se získat radost z přírody. Ale dospělí naneštěstí zneužívají zájem, soucit a schopnosti Matky Země. Porušují Kosmické Zákony a brání tak v cestě své vlastní vnitřní realizace.
Nyní: „Když kradmo nahlížím, Bůh se na mě vrhá.“ Proč? Bůh je ve Svém Pokoji nekonečné Radosti, Míru, Blaženosti a Síly a vidí, že nějaký chudák, osamělý jedinec, ušel celou cestu, aby Ho uviděl. Tento chudák hledající si není jistý svým současným dosažením. Cítí, že ho Bůh může přistihnout a že s ním Bůh může být nespokojen kvůli jeho menším schopnostem, kvůli jeho nižšímu porozumění Světlu a Pravdě. Běžíme k Bohu, ale ve chvíli, kdy ucítíme, že se na nás Bůh dívá, cítíme se zahanbeni, protože jsme ve svých životech udělali plno nepopsatelných chyb. Když stojíme před Světlem, velmi často vychází do popředí všechna naše temnota, nedokonalost a nečistota. Pláčeme a snažíme se uvidět Světlo, ale když už jsme skoro tváří v tvář věčné záři nekonečného Světla, vyděsíme se. Cítíme, že propastná nečistota naší přirozenosti bude odhalena. A tak zkoušíme vidět Pravdu jako zloděj, aby nás nikdo neviděl. Zároveň se snažíme získat radost, když své oči sytíme touto vizí. A když se kradmo rozhlížíme po Božím Eldorádu, po Božím Pokoji nekonečných Pokladů, Bůh se k nám vrhne a řekne: „Mé dítě, po dlouhé době jsi ke Mně přišlo a teď se Mě tak bojíš, že na Mě musíš kradmo nahlížet? Ne. Nenechám tě tak. Zatím sis neuvědomilo své věčné přátelství se Mnou, proto se schováváš. Ale chtěl bych ti nyní říct, že jsem tě přijal za svého zcela vlastního. Ty a Já jsme jedním, věčně jedním. Já jsem si tohoto faktu vědom, ty naneštěstí ne.“ Když toto Bůh řekne, vrhne se k dítěti a obejme ho. Proč to Bůh udělá? Udělá to silou své jednoty. Cítí, že Jeho nejvyšší identita musí být projevena. Bůh začíná svou cestu jako dítě. Hraje si s námi lidmi a dává nám pocítit, že nám není nijak nadřazený. Jestliže by Bůh zůstal ve svém nejvyšším Vědomí, nemohli bychom Ho dosáhnout. A tak se obleče do lidského pláště ve formě dítěte a sjednotí se s námi.
Potom nás musí pozdvihnout. Stýká se s námi, ale samotnou Svou přítomností nás nepozdvihne. Aby nás pozvedl, musí vynést do popředí své vlastní nejvyšší kvality a schopnosti uvnitř nás. A tak když nás nakonec chytí, jak na Něj kradmo nahlížíme, řekne: „Přišel jsi za Mnou z velmi daleké země. Nyní pro Mě nadešel čas, abych ti dal pocítit, že jsi Můj zcela vlastní.“ Proto se na nás vrhá a chytá naši lidskou aspiraci, naši lidskou touhu, náš lidský pláč. Na začátku cesty se Bůh stal dítětem a Sám na nás kradmo nahlížel. Ale na konci cesty cítí Bůh uspokojení v tom, že nechá aspiranta pocítit, že je stejně velký jako Bůh. Hra na schovávanou už není potřeba. Hra skončila. Hra začala, když existovalo oddělení, dualita. Dva hráči měli radost jeden z druhého a dávali radost jeden druhému. A když hra končí, končí v jediném nejvyšším Vědomí.
Na počátku byl Jediný, ale Jediný se chtěl stát mnohými: Ekam bhusyama. Tím, že se stal mnohými, ochutnává Nejvyšší svou vlastní Pravdu v miliónech, miliardách a biliónech podob, v nekonečném množství podob. A nakonec, když tady na zemi plně projevil a naplnil Sám Sebe v nekonečně podobách, vrací se Nejvyšší do svého původního Zdroje. Hra je dokončena.From:Sri Chinmoy,Božský život: je nám vzdálený?, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/gl