Dveře svého srdce jsem nechal doširoka otevřené

Část I

Guru, co je důležitější: inspirace nebo představivost?

K inspiraci a představivosti musíme přistupovat odděleně. Nejprve musíme mít inspiraci. Pak musíme vstoupit do světa představivosti nebo svět musí přijít k nám. Musíme však dávat pozor, aby tato představivost nebyla naše mentální halucinace. Mnohokrát, mnohokrát si hovíme v mentální halucinaci a považujeme ji za představivost. Ne, ne, ne! Představivost je nanejvýš důležitá, kdežto mentální halucinace je úplně k ničemu. Někdy zažíváme mentální halucinaci, a přitom ji považujeme za představivost.

Bez inspirace nemůžeme ničeho vznešeného dosáhnout. Tato inspirace může přijít z kteréhokoli světa. Může to být z vysokého, vyššího, nejvyššího světa. Může ale také přijít přímo z přírody. Matka Příroda ztělesňuje inspiraci. Abychom získali inspiraci, můžeme pro ni meditovat. To je jeden způsob. Anebo se pro ni můžeme modlit. Když se podíváme na strom, neprosíme jej: „Dej mi trochu inspirace.“ Přesto, podíváme-li se na strom, jste v nějakém spojení. Něco se odehrává mezi naší duší nebo srdcem a vědomím stromu. Nemusíme si vůbec uvědomovat, co se děje, a přitom pouhým pohledem získáváme inspiraci. Možná si naše oči všimnou jen několika listů, větví nebo plodů. Nějakým způsobem nás to inspiruje.

Řekněme, že pozoruješ řeku. Díváš se na ni, ale nehovoříš s ní. Nemodlíš se k Bohu, aby ti dal inspiraci, ale řeka nebo moře samy inspiraci ztělesňují. Ztělesňuje ji strom nebo zahrada, ztělesňuje ji Matka Příroda. Řekněme, že Matka Země ztělesňuje inspiraci. Když se podíváš na přírodu, automaticky k tobě přichází inspirace. Můžeš se podívat na oblohu. Dokonce i když se podíváš na ptáky na obloze, když pozoruješ jejich let, přijde k tobě inspirace.

Někdy je velmi, velmi těžké si něco představit. Řekněme, že si chceš představit indického boha, kosmického boha nebo bohyni. Můžeš se s velkým úsilím snažit představit si tohoto kosmického boha. Pokud si ale před sebe dáš obrázek kosmického boha nebo bohyně a budeš se půl hodiny snažit představit si ho, objeví se ti přímo před tvým mentálním zrakem. Ten obrázek v sobě obsahuje skutečnost, ať už ten, kdo ho maloval, vedl jakýkoliv život. Malíř se modlil, meditoval a pak získal inspiraci a představu, jak toho kosmického boha nebo bohyni znázornit.

Pokud si chceš představit, řekněme, kosmického boha, a pokud si ho můžeš prohlédnout na skutečném obrázku, bude to za hodinu, den či dva velice snadné. Nevidíš-li ale kosmického boha na obrázku svýma lidskýma očima, je hodně obtížné si tohoto kosmického boha představit. A někdy, přestože se ti to podaří, běda, běda, tvá mysl přijde a prohlásí: „Ne, ne, ne, ne, to nemůže být kosmická bohyně. Je to jen má mentální halucinace.“ Určitě jsi ji viděl a cítil jsi její požehnanou přítomnost, ale mysl může zakročit a říct: „Ne, to není možné. Vždyť jaký to vedu život? Jak by ke mně mohla přijít kosmická bohyně? Je to jen má mentální halucinace.“

Toto je problém: představivost může být zničena, jestliže ji zaměníš za mentální halucinaci. Inspirace ale přichází snadno. Řekněme, že dostaneš inspiraci, zatímco se procházíš nebo se na něco díváš. Inspiraci lze získat snadno, ale nemusí vydržet dlouho. Můžeš ji mít jen chvilku. Například tě něco inspiruje, abys složil píseň nebo melodii na báseň. Pokud si ji nezaznamenáš, zmizí. Pak si můžeš pomyslet: „Napadne mě ještě sladší a více inspirující melodie.“ Mysl ti řekne, že nová melodie bude víc inspirující, ale srdce bude okamžitě vzpomínat na tu, kterou jsi zapomněl. Jedna melodie tě už napadla, a pokud sis ji nenahrál na kazetu, po půl hodině může přijít jiná. Mysl pak bude prohlašovat, že ta druhá je lepší a že na tu první můžeš zapomenout. Ubohé srdce ale namítne: „Proč jsem ztratil tu první melodii? Proč jsem ji ztratil? Měl jsem si ji nahrát, měl jsem si ji zaznamenat.“

Duchovní Mistři nemusejí používat představivost. Duchovní Mistři mé výšky nic takového nepotřebují. My vidíme skutečnost uvnitř srdce představivosti. Nemusíme oddělovat představivost od skutečnosti. Pro nás jsou naprosto stejné. Jakmile si něco představíme, vidíme to jako skutečnost, ať už to přichází z jakékoliv úrovně.

Když přichází inspirace, netrvá dlouho. Jsi-li ale odborník, můžeš jí poroučet. Nemohl bych napsat nebo nadiktovat tisíce a tisíce stran, kdybych musel čekat na inspiraci. Někdy pták inspirace odlétne, zatímco píšeš. A většina lidí jej nedokáže chytit. Kdo ale má tuto vnitřní schopnost, prostě jde a chytí jej. Může ptáka-inspiraci chytit, dokonce i když poletuje. Můžeme mu ale také poručit. Místo ptáka si můžeš inspiraci představit jako psa. Pes je nezbedný, ale když zvážníš, podvolí se. Zlobivé dítě může být velmi nezbedné, ale když otec zvážní, dítě poslechne.

Někdy musíš o trochu inspirace prosit nebo na ni chvíli počkat. Řekněme, že chceš napsat báseň. Sedíš a čekáš. Jak dlouho může trvat, než sestoupí inspirace k napsání jednoho řádku básně? Pokud ale tvá duše vystoupí z nitra do popředí, dá ti inspiraci. Kdybys musel na inspiraci čekat, možná by ti trvalo tři nebo čtyři dny, než bys něco napsal. Proud inspirace se ale objeví, jakmile duše vyjde do popředí, aby tě inspirovala.

Existují dvě skutečnosti. Jak už jsem řekl, můžeš je přirovnat k mangu a banánu. Jak snadno lze toto ovoce získat? To záleží na ročním období. V jednom období můžeš získat mango a v jiném banán. Máš-li ale oba plody, inspiraci i představivost, dokážeš toho daleko více. Je lepší mít obojí. Když chceš inspiraci, modli se pro ni k Bohu. Když si chceš něco představit, prostě si to představ. Měj ale na paměti, že tato představivost je skutečností. Jinak si jí nebudeš vážit.

Mnoho, mnoho lidí si neváží své představivosti. Ale uvnitř představivosti sídlí skutečnost, nebo se dá říct, že sama představivost je skutečností. Čím výše jdeme, tím je to zřetelnější. Čím vyšší představu máme, tím je jasnější, že to není nic jiného než skutečnost.

Svámí Vivékánanda a ostatní duchovní osobnosti mluvily také o představivosti. Řekněme, že někdo medituje a nedokáže se ponořit hluboko dovnitř, anebo jít vysoko, velmi vysoko. Přesto pokračuje v meditaci dál a dál. V takovou chvíli může použít představivost a vzpomenout si, že před deseti nebo dvaceti lety měl velmi božský zážitek. Teď se o vysoký zážitek usilovně pokouší, ale ten ne, a ne přijít. Může si tedy zkusit představit to, co se kdysi v jeho životě odehrálo — vzpomenout si, že pár zážitků už měl, i když třeba nebude vědět přesné datum. Co se ale stalo před deseti, dvaceti, třiceti lety? Bude-li klepat na dveře, u kterých dosáhl té výšky, může si představovat, představovat a představovat tuto skutečnost!

Můžeš namítnout, že takový druh představivosti je sebeklam a nikoliv skutečnost. Ne! Představ si ten nejvyšší zážitek, který jsi měl. Mysli jen na tento zážitek. Znovu a znovu a znovu můžeš použít svou sílu vůle nebo svou touhu získat tento zážitek zpátky. Pokud tomu budeš věnovat pět, deset minut nebo půl hodiny, určitě se ti tento zážitek podaří znovu snést dolů. V tu chvíli již nebude mentální halucinací, bude skutečný.

Jeden duchovní Mistr prohlásil, že před realizací Boha míval vysoké zážitky. Později je chtěl mít znovu, ale nedařilo se mu to. Možná na něj nesestupovala Boží Milost. On si ale začal představovat: „Ó můj Bože, před mnoha lety jsem měl takové a takové zážitky.“ Hluboce si těch zážitků vážil, a tak je chtěl prožít znovu. Jak to mohl udělat? Jen na ně myslel a vytrvale na ně meditoval. Zážitky pak znovu přišly a byly naprosto skutečné. Nebyla to jeho mentální halucinace nebo představivost. Ty zážitky se staly znovu zcela skutečné.

Řekněme, že je tvoje mysl v tuto chvíli nečistá. Vzpomeň si tedy, co se stalo před deseti dny, nebo dokonce před deseti či dvaceti lety, když jsi měl nejhlubší či nejvyšší zážitek čistoty. Teď možná cítíš, že je tvá mysl ve stoce, vybav si ale ten okamžik. Opakovaně se v mysli vracej ke konkrétnímu zážitku své nejvyšší, nejhlubší, nejmocnější čistoty ve svém životě, ve své mysli. Tenkrát jsi v mysli neviděl ani špetku špatné myšlenky. Neexistovala žádná nečistota — všechno bylo čisté, čisté, čisté, čisté. Celá tvoje bytost byla zcela zaplavena čistotou. Můžeš-li pět, deset nebo patnáct minut myslet na tuto čistotu, přineseš stejnou skutečnost zpět dolů.

Nesmíš si ale pomyslet: „Ó, je to jen má představivost.“ Ne! Použil jsi sílu své vůle, použil jsi vnitřní pláč svého srdce, takže tuto skutečnost můžeš snadno přivést zpátky. Mysli na to, že je to zcela skutečné — což je naprostá pravda! Je to skutečné. Není to tak, že předtím to bylo skutečné a teď už není. Ne! Teď je to stejně skutečné jako předtím.

Řekněme, že jsem měl před deseti lety mango. Nyní mám příležitost mít další mango. Nemůžu říct, že to první bylo skutečné a to současné není. Současné mango je určitě stejně skutečné jako to předchozí.

Výborně! Doufám, že jsem ti to objasnil.

Guru, vzpomínáš si, když jsi nám dal denní modlitby,[fn:: _Den žáka Sri Chinmoye_ Madal Bal, 2015, str. 100.

Guru, moje otázka zní: upřednostňuje Nejvyšší některý způsob? Pokud je mým způsobem „musím porazit“, je to, jako bych se o to musel postarat sám. Co když ale říkám nějakou modlitbu se srdcem plným pokorné prosby? Upřednostňuje Nejvyšší modernější přístup, překonávající postoj neboli „musím se postarat“ postoj, před úpěnlivou prosbou?

Pokud ale považuji toho samého Boha za svého Pána a sebe za prosebníka, mým postojem bude: „Prosím, prosím, dej mi tohle.“ Prosebník bude o něco prosit, ale syn ne. Syn řekne: „Musím to mít!“ „Musím to porazit!“, což znamená „Dokážu to!“. To bude tvůj postoj, pokud budeš Boha považovat za svého Otce. Cítíš-li se ale jako prosebník, budeš k Bohu přistupovat s prosbou: „Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím!“ První aspekt je pro hrdinu, nejvyššího hrdinu: „Bůh je Absolutní Pán a já chci být jako On. Jak bych se jím mohl stát, kdybych nepřekonal všechny ty špatné síly, co jsou ve mně a co mne obklopují?“

Záleží na každém člověku. Jestliže někdo cítí, že uspěje, když se dotkne Božích Nohou, bude Jej prosit a líbat prach Jeho Nohou — je to jeden způsob. Druhý způsob je: „Bůh je hned vedle mě. Říkám, že se chci stát dalším Bohem. Jak se stanu dalším Bohem, když tyto síly nepřekonám?“ Celé to závisí na vztahu, jaký si chce hledající s Bohem vytvořit.

Jednou možností je modlit se a modlit. Druhý způsob je vyzvat nebožské síly. Duši nemohou dobýt slaboši. Zlé síly, nebožské síly může porazit jen silná, nejsilnější moc. První přístup znamená modlit se, modlit se a modlit se: „Bože, dej mi toto; Bože, dej mi toto; dej mi sílu.“ S pokornou prosbou se pak mohu odevzdat Boží Vůli. Když ale bez modlitby a meditace říkám: „Odevzdávám se Boží Vůli,“ co tím odevzdávám? Odevzdávám Bohu jen svoji letargii a nic jiného. Stal jsem se ztělesněnou letargií a tuto letargii odevzdávám. Vyvinu-li ale osobní úsilí, snažím se, snažím se a snažím se něco udělat. A musím přitom cítit, že i toto snažení není nic jiného než Boží Milost. Boží Milost na mě sestoupila a díky ní mohu jednat, ale samotná moje činnost je Milostí Nejvyššího.

Pokud si dokážeme v našem životě vybudovat hrdinského ducha, špatné síly se k nám neodváží přiblížit. Řekněme, že za mnou někdo přišel a chce mě zbít; někdo se mě chystá bít hlava nehlava. Mohu se zachovat dvojím způsobem. Mohu se snažit pocítit, že je můj otec přede mnou a já se za ním schovávám. Chrání mě, protože je silnější. Nebo se snažím cítit, že stojím vedle svého otce. Chce-li mě pak někdo zbít, jsem připraven mu to vrátit — něco za něco. Jsem připravený ho udeřit, protože dobře vím, že mě můj otec ochrání, že se postaví na moji stranu, na stranu svého syna.

V prvním případě se před útočníkem schovávám za svým otcem. Mám strach, a tak si stoupnu za otce. Tento postoj je postoj oddaného. Ve druhém případě jsem vedle něj jako mocný lev. Když si to ale situace vyžádá, když se dostanu do problémů, můj otec mě přijde zachránit a protivníka zničí.

Můžeme zaujmout jakýkoliv postoj potřebujeme. Musíme si ale vybrat: chceme být hrdinou nebo oddaným? Otázkou je, který aspekt chceme přijmout. Pokud něco porazíme pomocí své modlitby a meditace, získáme sebedůvěru. V opačném případě musíme při každém napadení klepat na Boží Dveře a dotýkat se Božích Nohou. Bůh nám však řekne: „Místo aby ses pořád dotýkal Mých Nohou, proč se nesnažíš získat vnitřní sebedůvěru pomocí modlitby? Proč si už dopředu, předtím, než tě někdo napadne, nesnažíš osvojit potřebnou sílu tím, že na Mne budeš myslet a považovat Mne za svého vlastního?“

Oba aspekty jsou potřeba. Aspekt modlitby je potřeba a aspekt odevzdání také. Aspekt odevzdání ale musí přijít, až když už jsme něco vykonali, až potom, co jsme se neúnavně snažili, snažili a snažili. Až pak můžeme říct: „Udělal jsem, co se dalo. Teď se odevzdávám Tvé Vůli.“ A zatímco se modlíme, musíme cítit, že i naše schopnost neustále se modlit není nic jiného než Boží Milost.

Náš indický způsob znamená modlit se k Bohu během recitování Véd, Upanišad a Bhagavadgíty. To je jeden způsob, jak se modlit — se sepjatýma rukama. Dalším způsobem je vynést do popředí Boží Všemohoucnost. Boží Všemohoucnost je uvnitř nás. „Veď mě od nepravdy k Pravdě, od temnoty ke Světlu, od smrti k Nesmrtelnosti“ — to je první způsob. Existuje však i druhý: „Uttisthata jagrata“ — „Povstaň! Probuď se!“ A je ještě jeden výrok, který duchovní Mistři často zmiňují: „Na bhoy! Na bhoy!“, což znamená: „Žádný strach, žádný strach! Neboj se, neboj se!“

Tagore v jedné ze svých nejdůležitějších básní říká: „Mojí modlitbou k Tobě není, abys mne chránil před nebezpečím, ale abys mi dal odvahu mu čelit.“ Je to tak skvělá báseň! Tagore říká: „Nebezpečí existuje. Modlím se k Tobě, abych mu čelil, ne proto, abys mne před tímto nebezpečím chránil. To je má modlitba.“ (Sri Chinmoy zarecituje báseň v bengálštině a pak pokračuje ve své spontánní interpretaci.) „Když přijde vážná krize, ó Bože, v tu chvíli se k Tobě nechci modlit pro ochranu, chci se modlit, abys mi dal odvahu. Nesmím se nechat zastrašit samotným strachem. Nesmím se strachu obávat.“

Toto je příběh z mytologie: Oddaný Pána Šivy byl někým napaden a vzýval Pána Šivu. Párvatí, božská družka Pána Šivy, mu v Nebi řekla: „Toto je opravdu vážné! A co děláš ty? Tvůj oddaný je ve vážném nebezpečí. Vzývá tě a ty mu nevěnuješ žádnou pozornost. Hned běž a zachraň ho!“

Pán Šiva tedy sestoupil na zem, aby zachránil svého oddaného. Mezitím však oddaný, který se tak intenzivně modlil, získal zevnitř odvahu a nebožskému útočníkovi se postavil. Když útočník uviděl jeho vnitřní sílu a vnitřní vůli, otočil se a utekl.

Pán Šiva se vrátil do Nebe a povídá: „Párvatí, podívej! Než jsem ho stačil zachránit, můj oddaný ten problém vyřešil sám. Vynesl do popředí svou vlastní vnitřní sílu.“

Párvatí se zeptala: „A co je pro něj lepší: modlit se pro tvou podporu nebo najít uvnitř sebe odvahu, aby mohl své vlastní problémy vyřešit sám?“

Pán Šiva odpověděl: „Co je lepší? Pokud cítí, že uvnitř sebe něco má, proč by tu schopnost nepoužil? Proč by mě měl pořád vzývat? Pokud necítí, že má uvnitř sebe sílu, pak ať se modlí a modlí. Když už ale má v sobě schopnost s těmito špatnými silami bojovat, nemusí mě vzývat. Může svou sílu použít. Cítí-li však oddaný, že je pro něj nemožné bojovat sám proti těmto silám, přemoci je nebo je zničit, potom ať se ke mně určitě modlí.“

Znovu bych se vrátil k Tagorově básni. (Sri Chinmoy znovu recituje báseň v bengálštině.) „Mojí modlitbou k Tobě není, abys mě ochránil před nebezpečím nebo před kritickou situací. Má modlitba k Tobě, ó Pane, je: Dej mi nezlomnou sílu, abych se této krize nebál.“

Když vnitřní sílu nemáme, budeme přirozeně utíkat a utíkat a modlit se k Nejvyššímu: „Zachraň mě, zachraň mě, zachraň mě!“ To je v takovém případě určitě vhodné. Když si ale v každém okamžiku nepěstujeme odvahu, existuje riziko, že se vzdáme duchovního života. Někteří lidé mají o duchovnosti hloupou představu. Kvůli neustálému napadání špatnými silami, nebožskými, nečistými myšlenkami, se těmto silám nakonec podvolí. Řeknou si: „Ó můj Bože, roky se modlím — třicet, čtyřicet let — a stále nedokážu tyto síly porazit. K čemu to tedy je?“ Podívejte se na jejich hloupost!

Vzdám se snad jen proto, že jsem tyto špatné síly nepřemohl ani po čtyřiceti letech jógy? Někteří lidé si řeknou, že jejich slabosti zůstaly stejné, přestože následovali duchovní život dvacet, třicet nebo čtyřicet let, a vzdají to. Došli k závěru: „Je to marné, marné, marné. Bůh nechce, abych tyto síly přemohl, anebo je k mému utrpení netečný.“ Jenže Bůh není netečný. Ne, ne! Všechno má svůj čas.

Musíme vidět, kolik máme upřímnosti, když tvrdíme, že chceme tyto špatné síly nebo nečisté síly nízkého vitálna překonat. Všichni bychom rádi realizovali Boha přes noc! Máme pocit, že realizace Boha je jako instantní káva, opravdu. Tak to ale vůbec není. Všechno má svůj čas. Lidé si myslí: „Ó, v jediné inkarnaci jsem se modlil po dvacet let, třicet let.“ Nemáme ale tušení, jakého dosáhli vnitřního pokroku.

Sri Aurobindo měl před realizací Absolutna Gurua, který se jmenoval Višnu Bhaskar Lele. Tomuto Guruovi trvalo sedm let, sedm dlouhých let, než se mu podařilo vytvořit si mír v mysli, naprosto mysl uklidnit a utišit. Sri Aurobindovi to trvalo pouze tři dny. A podívejte se na upřímnost tohoto Mistra! Prohlásil: „Trvalo mi to sedm let a tobě jen tři dny.“ Nyní se dostávám k tomu, co jsem chtěl říct: během těch sedmi let to mohl vzdát. Mohl si říct: „Ó Bože, toto není pro mě. Jeden rok, dva roky, tři roky — pořád se snažím, ale má mysl se ne, a ne utišit.“ On ale pokračoval a nakonec mysl utišil.

Existuje ještě jeden příběh, který jsem napsal o Mistrovi a žákovi. Žák v něm daleko překonal svého Mistra a ten jej pak prosil: „Slib mi, slib mi, že v mé další inkarnaci se staneš mým Guruem. Už teď jsem připravený tě přijmout za svého Gurua, protože jsi mě daleko překonal. Když mě nepřijmeš hned, musíš být mým Guruem v mé následující inkarnaci.“ Podívejte se na to! Jak byl upřímný!

Když obyčejní Mistři vidí, že je jejich žáci překonali, bůhví co se stane. Jenže tento Mistr byl tak upřímný. V tu dobu měl ohromnou okultní sílu a jeho žák neměl žádnou. Mistr měl okultní sílu a viděl schopnosti svého žáka. Bez jakékoliv okultní síly jej žák překonal, zdaleka překonal, protože si vytvořil neoddělitelnou jednotu s Absolutním Nejvyšším. Mistr toužil po okultních a dalších silách a získal je. Jenže pak litoval, jakou udělal chybu. Modlil se k Bohu pro okultní síly a všechny možné další síly a dostal je. Jeho žák tyhle síly neměl, ale vybudoval si neoddělitelnou jednotu, úplnou jednotu s Boží Vůlí. Mistr už zestárl a bylo pro něj příliš pozdě, tak jen pravil: „Prosím, slib mi, že se v mé další inkarnaci staneš mým Guruem. Chtěl bych ji začít s touto modlitbou: Staň se Vůle Tvá.“

Část II — Komentář k Thomasi Jeffersonovi

_Nripal:_ Víme, že duchovnost — ve smyslu, jak jí my všichni rozumíme, jak jsi nás učil jí porozumět — prostupovala vědomím mnoha zakladatelů Spojených Států, a oni dokázali rozlišit mezi nejvyšší, nejprostší duchovností a provozováním náboženství. Jefferson byl šampiónem v oddělení církve od státu, přestože byl hluboce duchovní člověk. Dnes tomu lidé stěží rozumějí.

Nakonec se někdo musí objevit ve vedoucí roli veřejného života, kdo by jasně vyjádřil rozdíl mezi duchovností na jedné straně a náboženstvím na straně druhé; kdo by dokázal zformulovat odlišnost běžné lásky k Bohu, kterou všechna náboženství sdílejí, a podpory zakládání náboženství a jeho dogmat. Je mezi nimi jemný, ale skutečný rozdíl. Vidíme to, když Jefferson používá slova jako „posvátný“. Přináší tím duchovní rozměr, ale netlačí jej do sféry náboženství. Jeho porozumění a vyjadřování je skutečným uměním, které je dnes zjevně ztraceno.

Sri Chinmoy: Duchovnost je matkou. Náboženství je dítětem. Matka má veškerou náklonnost, soucit, sladkost, laskavost a rozlehlost. Děti se hádají a perou a pak běží k matce, aby je utěšila. Každé dítě si myslí, že má pravdu, a nebohá matka se snaží, aby každé dítě pocítilo, že má pravdu svým vlastním způsobem. Matka dětem říká: „Jen mě milujte, milujte, milujte. Čím víc mě budete milovat, tím méně se budete hádat a prát, a tím víc si budete vzájemně rozumět.“

Duchovnost také náboženství zastřešuje. Když duchovnost z náboženství vymizí, nedokáže náboženství přetrvat ani vteřinu. Stejně jako děti, tak i náboženství občas cítí, že mohou žít bez matky. V takovém případě matka řekne: „Dobrá, zkuste to po svém.“ Po chvíli si však uvědomí, že bez matčiny náklonnosti a zájmu nemohou existovat ani vteřinu.

Není jediného člověka, který by nebyl duchovní. Jsou však stupně duchovnosti. Má duchovnost nemusí mít stejnou výšku a hloubku, jako duchovnost někoho jiného. Duchovnost je ale vrozená, protože přebývá v Bohu, s Bohem a pro Boha. Člověk nestvořil duchovnost, kdežto náboženství je stvořeno člověkem. Náboženství vznikají ze zážitků lidských bytostí. V dávné minulosti žili duchovní Mistři a náboženství vznikla z jejich zážitků. Duchovnost ale ve své neposkvrněné podobě přichází přímo od Boha, z Boží Vize. Náboženství se musí od duchovnosti učit, musí sedět u jejích nohou, protože duchovnost ztělesňuje univerzálnost, kdežto člověkem stvořené náboženství univerzální není. Proto mluvíme o lásce k Bohu. Když milujeme Boha, vstupujeme do sféry duchovnosti. Pokud je náboženství také jen láskou k Bohu, má dveře otevřené. Můžeme jít do kostela, můžeme jít do chrámu, můžeme jít kamkoliv chceme.

Všechna náboženství naneštěstí vytvořil člověk. Říká se, že indická náboženství vzešla od védských zřeců, křesťané mluví o svém náboženství a ostatní mluví o svém náboženství. Duchovní osoby, které měly nějakou vizi nebo duchovní zážitky, je předaly svým přátelům, malému kousku světa nebo i celému světu. Náboženství něco získává zevnitř a pak to nabízí. Kvalita může být výborná, kvantita může být také vynikající. Ale duchovnost přichází přímo od Boha a zaplavuje náš životní dech.

Milujeme-li Boha, náboženství a duchovnost pro nás budou vždy neoddělitelné. Pokud Boha opravdu milujeme a s ním i jedno náboženství, nevzniká žádný problém. Když ale některá náboženství chtějí dát najevo svoji nadřazenost, jak to dělají? Snaží se spoutat a podřídit si ostatní náboženství. Takto je to špatně. Zatímco se snaží ostatní spoutat, sama jsou již spoutána. Jakmile však jednou milujeme Boha Jeho vlastním Způsobem, všechna náboženství, která jsou jako domy či domovy, můžeme považovat za svá vlastní. Každého můžeme považovat za svého vlastního.

Lidstvo potřebuje upřímně milovat Boha. Když jej milujeme, vidíme, že existuje jen jediná věc, a tou je duchovnost. Duchovnost není slovo ani pojem. Není to ani náboženství. Duchovnost je životním Dechem Boha. Bůh drží nepatrnou část svého Nekonečného životního Dechu uvnitř srdce Matky Země.

Vždy cítím a vím, že duchovnost je odpovědí. Duchovnost je univerzální. Neznamená ale jen poselství, která někteří duchovní Mistři nabídli světu. Každý Mistr ukázal nějaký způsob, jak se dostat k Cíli. Každý jednotlivec musí po určité cestě kráčet, aby Cíle dosáhl. Náboženství se nakonec duchovnosti odevzdá. Ve skutečnosti už se tak stalo, jen si to náboženství nechce přiznat. Nechce připustit, že už se podvědomě odevzdalo vůli duchovnosti.

Část III

Když se chci modlit pro určitou božskou kvalitu, nevím o žádném jiném způsobu, než je opakování jejího jména. Má výraz v angličtině nějakou sílu vynést tuto kvalitu do popředí?

My Indové jsme jen podvodníci, když se vychloubáme a říkáme, že jedině my máme mantry a že osvícení dosáhneš jen opakováním Gájatrí mantry. Co potom křesťané, kteří také dosáhli osvícení? Znali snad Gájatrí mantru, Asato ma sad gamaya a další sanskrtské mantry? Ne! Záleží na oddanosti, s jakou mantru opakuješ. Anglická slova nepochybně mají mantrické vlastnosti. Jen klameme svět, když říkáme, že osvícení lze získat pouze studiem sanskrtu a recitováním jeho manter. Proč by ses měl učit sanskrt? Když ti Bůh dal jako mateřský jazyk angličtinu, musíš se snad naučit sanskrt, abys byl šťastný? Z miliónu sanskrtských učenců získá osvícení možná jediný, zatímco člověk, který nezná v sanskrtu jediné slovo, ale pronáší je oduševněle — třeba i se špatnou výslovností — může být osvícen. Je to oduševnělost jednotlivce, co se počítá.

Ať už potřebuješ jakoukoliv kvalitu — odvahu, čistotu nebo víru — stačí toto slovo opakovat v rodném jazyce. Nemůžeš-li z něj udělat větu, opakuj jen slovo. Co jiného je mantra? Je to záležitost opakování, opakování. Mantra může být jedno slovo, dvě nebo tři slova, verš či dva. Nejdůležitější je oduševnělost. Pokud máš uvnitř sebe oduševnělost, budeš mít i dokonalé mantrické vyjadřování.

Nikdy, nikdy si nemysli, že se musíš naučit sanskrt — Védy, Upanišady a všechna ta další díla. Můj bratr byl sanskrtským učencem, opravdovým učencem. Jsem ale já učenec? Zdaleka ne! Můj bratr opakoval mantry z Upanišad a Véd miliónkrát a miliónkrát. Co se mě týče, neznám jich ani padesát, a přesto jsem realizoval Boha.

Při opakování manter se počítá jen tvoje oddanost. Používáš-li anglická slova, říkáš-li „čistota“: „odvaha“ nebo „víra“ oduševněle, neumí snad Bůh anglicky? Copak umí jen sanskrt? Nemysli si, že zná jen sanskrt a angličtině nerozumí! Bůh ti jako mateřský jazyk dal angličtinu. Poslal tě do anglicky mluvící země a ty bys měl její jazyk používat oduševněle, oduševněle, oduševněle.

Když dítě pláče, je snad jeho bengálština nebo angličtina bezchybná? Když dítě pláče, matka rozumí, co potřebuje, a běží k němu. Dítě je ve svém pláči tak upřímné. Zoufale od matky něco potřebuje — sladkost, mléko nebo něco jiného. Budeme-li nějaké slovo opakovat se stejnou oduševnělou upřímností, nepochybně dosáhneme nanejvýš uspokojivého výsledku. Musí tam však být oduševnělost i upřímnost. Jinak budeme jen opakovat jako papoušek.

Má všechno, co děláš a neděláš, nějaký význam? Například, když si někdo bere prašád a kolem je spousta lidí, je důležité, jestli se na toho člověka podíváš nebo ne, nebo je to občas jen náhoda?

Bereš-li si prašád, mám dveře svého srdce doširoka otevřené. Jen vstup do mého srdce. Nemusím se na tebe dívat. Jak bych se mohl dívat na každého? To nejde. Když ale nechám dveře svého srdce otevřené pro všechny, nemusím je otevírat každému zvlášť. Nechávám je otevřené s takovou náklonností, láskou a sladkostí. Když si bereš prašád, musíš cítit: „Guru pro mě nechává dveře svého srdce doširoka otevřené.“ Jinak se stane, že se místo na tebe podívám nalevo či napravo, a ty si pomyslíš: „Ó Bože, Guru se o mě nestará. Stojím přímo před ním, ale on nemá čas na mě myslet.“ Tak to není!

Když vidím, že má někdo ohromný hlad, hned se snažím této konkrétní osobě věnovat nepodmíněnou pozornost. Dám ti příklad. Nedávno mě někdo upozornil na matku jednoho žáka. Navenek jsem nevěděl, o koho se jedná. Pár dní tu s námi byla na vánočním výletě. Před dvěma nebo třemi dny si přicházeli lidé pro prašád a ona se místo na mě dívala na záda někomu, kdo stál v řadě před ní, nebo kdoví, na co se dívala. Určitě se nedívala na mě a ani její koncentrace nesměřovala ke mně. Přesto ji můj soucit a láska šly požehnat. Řekl jsem si: „Nemusí se na mě dívat.“ Vléval a vléval jsem do ní svou nepodmíněnou náklonnost a lásku.

Nepodmíněné věci se stávají! Ta paní na mě v tu chvíli nijak hluboce nemyslela. Je to velice milá dáma, velice milá, a byl jsem moc rád, že tam s námi byla. Jenže v okamžiku, kdy kolem mě během prašádu procházela, úroveň jejího vědomí nebyla moc vysoko či hluboko. I tak jsem jí chtěl něco dát. Stává se, že někdo v dané chvíli nic nechce. Když dítě nechce něco jíst, matka jej k tomu občas donutí. Já ale nikoho nutit nemusím. Mohu snadno do toho člověka vstoupit a nasytit jeho duši. Takto jsem nasytil i její duši, srdce a celou její bytost.

Svou práci mohu dělat tolika různými způsoby! Nemusím používat jen jediný způsob. Mohu se dívat na tebe a současně se moje třetí oko dokáže dívat na spoustu dalších lidí. I moje srdce má také tuto schopnost. Dveře mého srdce se otevřou a hned vidím, jak vchází ten nebo tamten. Naproti tomu někdo může stát přímo přede mnou a jeho vědomí není vůbec vysoko. Dívám se na toho člověka a lidé si myslí, kolik toho do něj vlévám. A přitom to není pravda! Může působit jen můj soucit.

Někteří lidé mé požehnání opravdu přijímají, když stojí přede mnou. Ale jen to, že si stoupneš přede mne, neznamená, že budeš velmi vnímavý. Někdo možná stojí v dlouhé frontě a má před sebou třicet nebo čtyřicet žáků. Ke mně ale přichází jeho vnímavost. A ti, kteří zrovna procházejí kolem mě, nemusí být vnímaví vůbec. Ať už jsi kdekoliv, tvá vnímavost ode mě přijímá všechno.

Když chci něco vnitřně někomu dát, dám mu to nepodmíněně, a nezáleží na tom, jestli je připravený nebo ne. V takovou chvíli na nic nečekám. Nic ode mě nechceš? Nevadí, já ti něco dát chci! Vím, že to, co dávám, není jed. Je to nektar. Nijak ti to neublíží.

Dnes má jedna dívka narozeniny. Když kolem mě procházela, viděl jsem sárí, které měla na sobě, ale nepodíval jsem se jí do obličeje. Viděl jsem ji, jak stála v řadě, ale když přišla až ke mně, navenek jsem jí nevěnoval žádnou pozornost. Jen jsem se podíval na její sárí. Neviděl jsem pořádně její tvář, takže jsem dal všechno jejímu sárí. Tomu se říká okultismus. Okultismus nemusí vstupovat tváří, očima nebo nosem. Všechno, co jsem jí chtěl dát — svá požehnání a lásku — jsem dal prostřednictvím jejího sárí. Dal jsem jí okultní požehnání. Požehnal jsem jí a všechna má láska a požehnání vstoupily do jejího sárí. Pak hned přešly do jejího srdce. Takové věci jdou v okultismu dělat. Sárí bylo jen nástrojem.

Někdy se dívám na tvé nohy, ale dávám přímo tvému srdci. Může se stát, že se dívám na tvé srdce, ale nedokážu do něj vstoupit, zatímco když se dívám na tvé nohy, nacházím v nich větší vnímavost než ve tvém srdci.

Když kolem mě procházíš, může se ti zdát, že se na tebe nedívám. Přesto se musíš pokusit být co nejoddanější a nejvnímavější. Jinak ode mě nemusíš nic, vůbec nic přijmout! Někdo přijme čtyřicet procent, někdo šedesát, někdo osmdesát. Někteří ale nepřijmou nic. Kde je jejich oduševnělost, kde je jejich oddanost, když kolem mě procházejí? Běda, občas vůbec nic nevidím. Musím říci, že obvykle jsou během prašádu oduševnělejší dívky. Někdy ale chlapci mívají lepší meditaci než děvčata, zatímco si dívky berou prašád.

V den, kdy pocítíš a uvěříš, že dokážu dělat spoustu, spoustu věcí současně, uděláš nejrychlejší pokrok. Jen proto, že to sám nedokážeš, jen proto, že sám dovedeš dělat v danou chvíli jen jednu věc, neznamená, že jsem na stejné úrovni. Pokud si to myslíš, je to chyba. Král Surakarty a mnozí další mě vnitřně viděli, zatímco jsem zrovna byl se svými žáky a povídal si s nimi.

Dokážeš-li cítit a vědět, že zvládnu dělat mnoho věcí současně, budeš si víc uvědomovat svůj duchovní život. Jinak platí „sejde z očí, sejde z mysli“. Jakmile jsem před tebou, chováš se tak božsky! Ale když odejdu, když mě nevidíš, všechny tvé nezbedné vlastnosti vycházejí do popředí. Pokud dokážeš cítit, že jsem poblíž a dívám se, jak tropíš hlouposti, že si užívám tvých vtípků, jsi v bezpečí. Máš-li ale pocit, že můžeš vtipkovat a dovádět, protože jsem pryč, je to chyba. Jsi v bezpečí, jenom když vnitřně cítíš a vidíš, že se raduji z tvých vtipů, přestože nejsem v tvé fyzické blízkosti. Když mě ale během tvého žertování necítíš a nevidíš, řekneš si později: „Ó Bože, promrhal jsem tolik času, tolik času!“

Sri Chinmoy hovořil o zpívání „Invocation“

Guru, občas jsem v pokoji s jednou nebo dvěma dalšími dívkami, jak je to běžné na vánočním výletě. Pokud ještě spí a my potřebujeme brzo odejít, můžeme si zazpívat _Invocation_, zatímco spí?

Když potřebujeme odejít opravdu brzo, abychom stihly letadlo, a chceme před odchodem zazpívat _Invocation_, musejí tehdy ostatní vstát, Guru?

Guru, je v pořádku, když _Invocation_ šeptáme, abychom nerušily ostatní, kteří ještě spí?

I modlitba je mnohem účinnější, když na vlastní uši slyšíš, co říkáš, a když ji říkáš oduševněle. Pronášíš-li modlitbu v tichosti, nemusíš dosáhnout stejné intenzity a dychtivosti a můžeš taky usnout. Meditace ale musí vždy probíhat v tichosti. Jinak to nejde. Meditace a koncentrace musí být tiché.

Když jsme byli malí kluci a holky — dvanáct, třináct, čtrnáct let — Matka ášramu dostala od Sri Aurobinda modlitbu. Ta modlitba se stala povinnou pro všechny žáky, co chodili v ášramu do školy. V každé třídě, když vstoupil učitel, jsme si museli stoupnout a recitovat ji. Kluci, kteří bývali v nezbedném vědomí, si v tu chvíli nikdy netroufli v takovém vědomí zůstat, protože tu modlitbu napsal Sri Aurobindo. Napsal ji pro jednu konkrétní osobu, ale Matka chtěla, abychom ji recitovali všichni. A když nastal čas, abychom ji recitovali, jak upřímně to těch třicet nebo třicet pět žáků dělalo! A učitel ji se sepnutýma rukama říkal společně s námi. Sepnul by učitel ruce v dnešním moderním světě? Sepnuli by ruce studenti? Tady na západě se to samozřejmě nedělá. V Indii však ano.

Ta modlitba začíná: „Modlím se, abych byl očištěn od umíněnosti a sebeprosazování, abych se stal povolným a poslušným...“ Co může člověk ve svých dvanácti nebo třinácti letech vědět o umíněnosti a sebeprosazování? Někteří lidé to možná nevědí ani v pokročilém věku. My jsme se ale modlili velmi oduševněle. Říkali jsme tu modlitbu velmi oduševněle, protože jsme měli tolik lásky, respektu a oddanosti ke Sri Aurobindovi a věděli jsme, že ji napsal.

Další modlitba byla vyryta na Sri Aurobindově Samádhi. Matka ji napsala ve francouzštině i angličtině. Když jsem se chodil poklonit k Samádhi, recitoval jsem ji co nejoduševněleji: „Tobě, jenž jsi byl materiální schránkou našeho Mistra...“ Říkal jsem ji s takovou oduševnělostí, jakou jsem jen dokázal v sobě najít.

Část IV

Mohl bys prosím něco říct o své modlitbě „Dokonce i po projevení Boha přichází Bůh s novým Snem“?⁵

Vzpomínám si, co o mně napsal Nolini-da: „Dítě Matky vždy zůstane dítětem, až do posledního dosažení a naplnění.“ Posledním dosažením je realizace Boha a naplněním je Jeho projevení. Myslel tím, že i po projevení Boha musíš stále zůstat Matčiným dítětem. Nic nekončí. Boží kosmická Hra, Jeho Lila, nikdy nekončí. Pokud pocítíme: „Ó, má hra je u konce,“ přijde nás vyzvat nový sen. Je to nový sen, Boží Sen pro nás.

Tyto věci nejsou pro mysl lidstva. Nejvyšší mi sdělil a já vím spoustu, spoustu věcí, které nemůže lidstvu prozradit. V této době by to neposloužilo žádnému účelu. Bylo by to jen jako zbožné přání, jako naplnění zbožného přání.

Část V

Když někdo udělá něco jako první, dláždí svým následovníkům cestu ve vnitřním světě? Například, když někdo prolomí čtyřminutovou bariéru na mílové trati, mají to pak ostatní snazší?⁷

Existuje nějaký rychlý způsob, jak od své duše získat náklonnost a odpuštění?

Když jsme minule poslouchali, jak hraješ na syntezátor, vypadalo to, jako by se z něj v průběhu vystoupení linuly různé kvality. Zajímalo by mě, jestli bys nám něco nechtěl říct o tom, co se vnitřně dělo?

Guru, když jsem zpátky doma, snažím si tě představovat co nejčastěji, jenže někdy se toho děje tolik, že to bývá obtížné. Když se ale soustředím na srdce, cítím, že je plné světla a radosti. Zajímalo by mě, jestli to stačí?

Transcendentál má všechno a je vším. Jestliže jsem dal světu něco, co bude navěky a navěky opatrovat, je to má Transcendentální fotografie. Věř tomu nebo nevěř! Bůh ví, kolikrát půjdeš do Nebe a kolikrát se vrátíš zpátky. Jestli si ale se mnou udržíš vnitřní spojení, uvidíš Transcendentál dělat milióny zázraků. Pro lidstvo udělá Transcendentální fotografie ne tisíce, ale milióny a miliardy zázraků.

Proč se mysl bojí navštívit Nebe?

Použiješ-li však srdce jako dítě, bude to úplně jiné. Dítě se vůbec nebojí přijít k matce nebo otci. Cítí, že je pro rodiče otevřenou knihou. Oni jsou odpovědní za to, že ho očistí, naučí ho mluvit pravdu a udělají z něj po všech stránkách dobrého člověka. Dítě se nebojí. Dítě přiběhne dokonce i k plameni či k ohni. Neví, že ho oheň popálí. Vždycky má radost z nového místa. Nebe je pro dítě nové místo.

Jakého ducha potřebujeme, abychom mohli čelit tak obrovské katastrofě?⁸

My, lidské bytosti, jsme udělaly za ta léta mnoho a mnoho věcí špatně. Teď nechci použít slovo „trest“, ale řekněme, že se nás někdo snaží osvítit. Matka Příroda nás osvěcuje velmi zvláštním způsobem. Říká nám: „Probuďte se, probuďte se!“ Tento svět musí být zaplaven mírem, radostí a harmonií. Tsunami pro mě znamená požehnání v přestrojení. Mnoho, mnoho lidí, kteří se předtím o svět nestarali, přivedlo do popředí svá srdce. Spojili své síly s naprostým pochopením a pocitem jednoty. Tento svět patří každé lidské bytosti. Existujeme nejen pro svoji malou rodinu, ale také pro velkou rodinu, kterou je celý svět.

Na jednu stranu je tsunami velkou katastrofou. Na druhou stranu, podíváme-li se na to z jiného úhlu pohledu, nám to ohromně pomohlo vynést na povrch pocit jednoty. Pro mě to je takové požehnání v přestrojení pro svět jako celek. Navenek to vypadá jako přísný, krutý trest. Vnitřně ale cítíme, že nám to nesmírně pomohlo dokázat širému světu, že patříme do jediné rodiny.

Část VI

Hledající: Guru, přišel ke mně džentlmen z pekingského magistrátu. Řekl jsem mu: „Sri Chinmoy má studenty ve sto zemích.“ A on odpověděl: „To je jako OSN!“ Pak jeden z tvých žáků dodal: „Je to jen OSN všech srdcí.“ Prosím, Guru, nevynechej ve svém OSN srdcí Čínu!

Mám mnoho, mnoho žáků, jejichž srdce a duše mě plně přijaly, zatímco jejich mysl, vitálno a fyzická existence mě nepřijaly ze sta procent. Duše a srdce mě přijaly ze sta procent, ale mysl, vitálno a pozemské vědomí, tělo, jen z padesáti nebo šedesáti procent. Přijetí jejich duše a srdce je však tak silné, že svou mysl, vitálno a fyzické vědomí drží pod kontrolou. Máme také pár žáků, kteří mě přijali celou duší, srdcem, myslí, vitálnem i tělem. Všechny jejich části mě přijaly stoprocentně.

Obvykle to nedělám, ale tobě veřejně prozrazuji, že mě tvá duše i srdce přijaly ze sta procent. Odpusť mi, že to říkám, ale jestli půjdeš k jiným Mistrům potom, co jsi potkal mě, budeš mě s nimi jen srovnávat a budeš se cítit nešťastně, nanejvýš nešťastně. Možná v nich uvidíš něco pěkného, jako jsi to viděl tady, ale pak začneš srovnávat a budeš se cítit sklíčeně.

Tvá duše a srdce vyjádřily své pocity prostřednictvím oduševnělých slz. Nebyly to falešné slzy; nebyly to emocionální lidské slzy. Ne, tyto slzy přišly ze samotných hlubin duše, z hloubky tvého srdce. Právě teď ale tvá mysl a vitálno potřebují trochu více klidu. Když ho dostanou, když získají trochu míru, také mě budou moci přijmout. Nechci říct, že mě tvá mysl vůbec nepřijala — ne, ne! To bych nebyl upřímný. Tvá mysl mě přijala, ale ne tak, jak to udělalo tvé srdce. Nechci je známkovat, tvoje mysl, vitálno a pozemské vědomí mě však přijaly jen do určité míry, zatímco tvoje srdce a duše mě přijaly z celého srdce. Přijaly mě úplně, úplně.

Dokonce i tady jsou žáci, kteří se mnou byli po mnoho, mnoho let, a jejichž duše a srdce jsou stoprocentně pro mě, naprosto pro mě, ale jejichž mysl kolísá. Občas mě mysl přijme z osmdesáti, z devadesáti nebo devadesáti pěti procent. Na cestě jsou však i tací, jejichž mysl mě přijala jen ze sedmdesáti nebo šedesáti procent. V některých případech mě vitálno a mysl i po mnoha letech přijímá jen z třiceti až čtyřiceti procent.

Nemálo z nich mě ale přijalo celým srdcem, ze sta procent, se svou aspirací, zasvěcením a sebedáváním. Celá jejich existence je jen pro mě, jen pro mě. Jejich jedinou touhou je projevit tady na zemi mé světlo, které je Světlem Nejvyššího. Nic ode mě neočekávají. Do takovéto kategorie řadím pár žáků. Získávají nezměrnou radost jen tím, že mě těší a naplňují mým vlastním způsobem.

Někdy se však vloudí touha, a když se jich tato touha zmocní, proklínají se. Proč? Pokaždé, když po něčem touží, a tato touha se může dotknout i té nejvyšší ctižádosti, sklíčí je to, protože cítí, že se ode mě vzdalují. Vědí, že mě zcela přijali, a ať udělám jakékoliv rozhodnutí v jejich vnějším nebo vnitřním životě, je to pro jejich dobro. Z rozkazování nemám žádnou radost. Nejsem velitel. Přijal jsem je ale za své vlastní, zcela vlastní. Oni jsou velmi vděční, že jsem je přijal za své vlastní, a já jsem rovněž velmi vděčný, že jsem je mohl takhle přijmout. Mám pár takových žáků.

Mám ale i takové, kteří se mnou nejsou stoprocentně. Jsou se mnou jen jejich duše a srdce a v některých případech i to srdce občas zmizí, když silná mysl zastíní slunce srdce. Vždy neplatí, že lidé, kteří na naší cestě zůstávají čtyřicet nebo padesát let, dělají pokrok. V některých případech dělali nejrychlejší pokrok, když byli na cestě pět nebo deset let. Teď, když jsou na cestě dvacet, dvacet pět, třicet nebo třicet pět let, značně klesli. Někteří po mnoha letech s námi cítí, že promarnili svůj život. Cítí, že jejich mysl zkostnatěla a dál už jít nemohou.

Vždycky říkám, že v duchovním životě neexistuje žádná věková bariéra. Duchovní pokrok lze dělat až do posledního dechu. Odchází-li poslední dech s nejvyšší upřímností k Nejvyššímu, lze i v této poslední chvíli udělat pokrok. Někteří žáci ale rozhodně klesli, klesli. Buď upadli výrazně, nebo jen do určité míry, anebo i opravdu politováníhodně. Někteří si naopak svoji výšku udržují či pokračují ve svém pokroku.

Na vánočním výletě dělají někteří žáci ohromný pokrok. Je to, jako by si ukládali peníze do banky. I kdyby až do konce roku žádný další pokrok neudělali, peníze si mohou vybírat — tedy aspiraci, zasvěcení a všechny své dobré vlastnosti. Někteří udělají během těchto tří měsíců tak mimořádný pokrok.

Ty se, můj drahý hledající příteli, nenech odradit. Můžeš se ponořit dovnitř, abys viděl, jestli mluvím pravdu. Tvoje duše a srdce mě přijaly. Už jsi byl u jednoho nebo dvou Mistrů. Když teď půjdeš ještě za dalšími, budeš je v mysli neustále se mnou srovnávat. Kdo však jsem, abych říkal takové věci? Mám-li ale mluvit za Nejvyššího, spojení mezi tvou duší a mým srdcem je nekonečně, nekonečně silnější. Nelichotím ti.

Žádám všechny žáky, aby nestřídali lodě. Pokud se některá loď znovu a znovu potápí, a není naděje, že by doplula k cíli, má člověk právo z takovéto lodi přejít na tu, která pluje rychle, cítí-li, že mu pomůže naplnit jeho slib. Existují takové lodě. Když je ale někdo se svou lodí spokojený, má rada zní: nikdy, nikdy nepřestupujte. Pokud však loď neustále otálí, má jednotlivec právo učinit konečné, bezchybné rozhodnutí vybrat si jinou loď.

Někteří lidé jsou na lodi, ale nejsou aktivní. Na nic se nedívají, nic nesledují. Říkávám, že i když usneš a nebudeš vidět, co se kolem děje, nevadí; můžeš zůstat klidně spát. Někteří žáci nejsou cestě plně oddaní. Nejsou na sto procent ani ve světě aspirace, ani ve světě zasvěcení. Protože ale zůstávají na cestě, nejdou z kopce. Udržují si svůj duchovní standard.

Můj příteli, drahý hledající příteli, povím ti, že co se týká tvé duše a tvého srdce, je tvé přijetí stoprocentní. Když ale ostatní části tvé bytosti nejsou spokojené, co na to mohu říci? Ve své lodi mám žáky, kteří mě celou bytostí — tělem, vitálnem, myslí, srdcem a duší — stále nepřijali.

Každý den říkám tajemství všech tajemství: zpíváme a modlíme se k Nejvyššímu, aby nám nedával svobodu. Každý chce svobodu, svobodu, svobodu! Kdo by nechtěl svobodu? Zapomínáme ale, že ji na sto procent zneužíváme. Některé země hájící svobodu jsou předvojem zkázy. Naše filozofie teď zní: „Nedávej mi žádnou svobodu.“ Vím, že ve chvíli, kdy si od Boha vezmu svobodu, oddělím se od Něj a jsem neustále náchylný dělat chyby. Pokud říkám: „Bože, miluji Tě bezvýhradně a nepodmíněně,“ pak nemám žádnou vlastní volbu. V tu chvíli se modlím: „Nedávej mi žádnou svobodu.“ Vím, že kdybych se pro svobodu modlil a dostal ji, mohl bych provést nejžalostnější hloupost a zničit celý svůj duchovní život.

Říkám Bohu: „Nedávej mi svobodu. Spoutej mě, drž mě uvnitř svého Srdce. Nepotřebuji svobodu! Radost je skutečnou svobodou a má radost je spojená s Tebou.“ To je má svoboda. Svoboda znamená radost. Ve svém životě mohu mít svobodu. Když se však modlím k Bohu: „Nedávej mi svobodu,“ znamená to: „Chci být s Tvými rozhodnutími naprosto ztotožněný. Každé rozhodnutí, které pro mě učiníš, je dokonalé.“ Poslední rok nebo dva cítím nejvyšší nezbytnost, aby se žáci modlili k Nejvyššímu, aby jim nedával svobodu.

Tato filozofie se zásadně liší od filozofie vnějšího světa. Modlím se: „Nedávej mi svobodu.“ Co ale svoboda znamená? Vím, že má svoboda znamená, že budu tropit hlouposti, hlouposti a hlouposti, zatímco když mě neustále povede Nejvyšší, bude dělat chyby On? Jestliže máme dojem, že v našem životě udělal takzvanou chybu, brzy uvidíme, že nás jen pozvedl do nových výšin. Na jedné úrovni vědomí to můžeme brát jako porážku, ale na jiné úrovni to je velké dosažení.

Sri Aurobindo řekl: „Selhání toho, koho vede Bůh, není selháním.“ Bůh zná Konečný Cíl, protože Bůh Samotný je konečným Cílem. Když mě žáci berou jako svůj Cíl, nebudou cítit, že jsem něco řekl nebo udělal nesprávně. Těm, kdo mě přijali celým srdcem, si přeji říci, že váš Cíl není někde jinde, je uvnitř mě. Je v mé vnitřní existenci.

Lidé, kteří dosáhli nejvyšší, nejdokonalejší výšky, představují nejen Boha, Absolutního Boha, ale také své starší bratry — jako jsou Šrí Ráma, Šrí Krišna, Pán Buddha, Šrí Čaitanja, Spasitel Kristus, Šrí Rámakrišna, Sri Aurobindo a další. Je to to samé světlo. Nejvyšší poslal nanejvýš vybrané jednotlivce, aby konali Jeho Práci. A způsobem, jakým Absolutní Nejvyšší vedl tyto duchovní osoby nejvyššího řádu, vždy povede i ty nanejvýš vybrané pro své Projevení.

Existuje mnoho, mnoho Guruů, bezpočet Guruů. Svámí Vivékánanda jednou řekl: „Ve východním Bengálsku rostou Guruové jako houby po dešti.“ Tolik lidí z východního Bengálska jej obtěžovalo. Říkali: „Prosím, prosím, pojď se podívat na mého Gurua! Realizoval Boha. Je to Avatár, Avatár!“ Proto Svámí Vivékánanda prohlásil: „Ve východním Bengálsku rostou Guruové jako houby po dešti.“

Tady na zemi nemá každý stejnou výšku. S veškerou upřímností si přeji říci, že ne všichni duchovní Mistři jsou na stejné úrovni. Pokud použijeme slovo „zástupce“, každá lidská bytost je zástupcem Boha — ty, já, každý. Kdokoliv přijal lidskou inkarnaci, je zástupcem Boha. Musíme však vědět, že určitý zástupce Boha může ztělesňovat, odhalovat a projevovat jen kapku Boží božskosti.

Všechny lidské bytosti jsou zástupci Boha, pokud v Něj mají víru. A ti, co v Boha nevěří, přece jen v něco věří! Jejich tvrzení „žádný Bůh není“ je jako můj Bůh, protože ve svého „žádného Boha“ mají víru. Nejdůležitější je mít v něco víru. Já říkám: „Bůh existuje, Bůh existuje.“ Věřím v Boha. Pokud říkáš: „Žádný Bůh není, žádný Bůh není,“ dobrá! Věříš, že Bůh není, a pro mě je tato víra stejná jako víra v Boha. Považuji takovou víru za víru v Boha, protože Bůh je všudypřítomný, všemocný. Kdo však v Boha věří přímo, dělá naprosto správnou věc. Říkat, že Bůh neexistuje, je jeden způsob vyjádření pravdy. Používáme termín „Neti, neti“ — „Ne toto, ne tamto“ — sám však názor těch, co v Boha nevěří, nesdílím.

Nerozumíme způsobu, jakým mohou některé nebožské či nepřátelské síly ohrozit Stvoření. Tyto síly jsou ztělesněny některými jedinci. Je to něco nepochopitelného a velmi bolestivého a my nechceme jít na tuto stranu Stvoření. Pokoušíme se žít s Bohem naší aspirace a našeho zasvěcení. Pokud myslíme na zničení světa určitými silami, určitými jedinci, jsme ztraceni a nedokážeme nalézt správný způsob, jak změnit svět. Nedokážeme změnit ani svoji mysl, svůj vlastní život. Jak bychom mohli změnit běh světa? Nemůžeme! Nechoďme tedy na stranu nebožských sil.

V duchovním životě existují kořeny, které jdou hluboko, hluboko, hluboko, a já cítím, že tvoří pevnou, spolehlivou část našeho duchovního života. Jak můžeme tyto kořeny našeho duchovního života dále zpevnit a pracovat na nich?

Bez ohledu na to, kolik jsme silou naší modlitby a meditace už urazili mil, musíme zapomenout na vzdálenost, kterou jsme za ta léta překonali. Každé ráno musíme učinit nový pokus, čerstvý pokus, vyletět trochu výš, ponořit se trochu hlouběji, ujít trochu dále. Tyto tři věci musíme dělat. Ať už jsme jakkoli vysoko, každý den musíme udělat čerstvý, naprosto nový pokus.

Květina rozkvétá každé ráno. Každé ráno, když se na květinu podíváme, dostaneme obrovskou radost. V pozdním odpoledni nebo večer si pak všimneme, že povadla. Další den však vykvetou nové květy. Zatímco jsi brzy zrána v době, kdy se modlíš a medituješ, tou nejkrásnější čerstvou květinou, vypěstuj si nezdolnou sílu vůle, aby neexistoval žádný vnější svět dobra a zla — jen ty a tvá vnitřní existence, ty a Bůh. Neexistuje žádná třetí osoba s dobrými, špatnými či smutnými zprávami — žádná! Existuješ jen ty sám, přímo před svým vlastním Nejvyšším. Můžeš si své vlastní Nejvyšší představit, anebo když je to obtížné, můžeš za své Nejvyšší považovat moji Transcendentální fotografii.

Část VII

Řekněme, že někteří zemřou a měli by jít do nižšího světa. Ty jim ale vnitřně pomůžeš jít na vyšší místo. Moje otázka zní: pomůžeš taky jejich duchovnímu vědomí, aby na tom vyšším místě zapadli, nebo je jejich duše jako žáček ze školky ve třídě na gymnáziu?

V našem Centru máme pět nebo šest žáků, kteří by chtěli do dubna příštího roku každý zaběhnout 42 maratonů k 42. výročí tvého příchodu na Západ. Zamýšlíme běžet dva nebo tři maratony měsíčně.

Dnes jsi hovořil o karmě. Řekněme, že mám špatnou karmu, protože jsem udělal něco špatně. Pak mě někdo zraní. Podle kosmického zákona to byl důsledek mého špatného činu v minulosti, ať už v této nebo předchozí inkarnaci. Byl však ten člověk, co mě zranil, nástrojem Nejvyššího, nebo teď naopak získá tu špatnou karmu on?

Jestliže ti někdo něco provede a ty se za tu osobu pomodlíš, aby nebyla potrestána, může ta modlitba ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího?

To se také týká těch, kteří onemocněli nějakou chorobou. Vím o mnoha lidech v naší duchovní rodině, kteří by nežili déle než třicet pět nebo třicet osm let. Jsou ale pořád naživu. Proč? Protože přijali duchovní život vážně a upřímně a dělají pro Boha mnoho dobrých věcí. Pokud by nevedli duchovní život, už by byli na onom světě.

Běda, doktoři občas pacientovi řeknou, že má tu a tu nemoc, a další týden řeknou, že je to něco jiného. Nedávno jednomu z mých žáků diagnostikovali rakovinu plic. Pak prohlásili, že to je tuberkulóza. Když jsem uslyšel slovo „tuberkulóza“, tolik jsem se polekal! Ó můj Bože, tuberkulózu jsme měli v rodině! Má sestra Ahana zemřela na tuberkulózu v roce 1950. V ášramu se o ni mohla starat jen má nejstarší sestra Arpita. Nás ostatní sourozence nepouštěli blíž než na deset nebo dvacet metrů. A všichni ostatní, kteří v tom domě bydleli, museli odejít. Představitelé ášramu je odstěhovali někam jinam. Má sestra bydlela v přízemí a oni bydleli v prvním patře. Jen jedné sestře dovolili, aby zůstala, a ona umírala touhou posloužit své mladší sestře.

Část VIII

Guru, nedávno jsi řekl, že už uplynula dlouhá, dlouhá doba, kdy se na tebe někdo upřímně usmál. Má otázka zní: můžeme my, tví žáci, něco, cokoliv udělat, abychom to změnili?

Jedna cesta je jít nahoru, další cesta je jít dovnitř a třetí cesta je sloužit Bohu. Když něco od Boha získáme tím, že vyšplháme nahoru, nebo tím, že se ponoříme dovnitř, můžeme se o to podělit s ostatními. A rovněž, když nás Bůh o něco požádá, dá nám k tomu schopnosti. To je také pravda.

Jsou takoví, co cítí potřebu jít výš, výše, nejvýše. A jiní zase cítí potřebu ponořit se hluboko, hlouběji, nejhlouběji. Pak jsou další, kteří nejdou ani nahoru, ani dolů. Cítí, že služba je z těchto tří možností nejsnadnější. Přeji si ale říci, že služba není snadnější. Služba vyžaduje nepodmíněné odevzdání. Na naší cestě vykonáváme značnou manifestační činnost. Všiml jsem si, že když žáci ve svém úsilí neuspějí, jsou zklamaní a přehnaně se kritizují.

Na jednu stranu je služba velice snadná. Uspořádáte přednášku, vyhledáte někoho, kdo by mohl být vnímavý, uděláte toto a tamto. Na druhou stranu, pokud není služba nepodmíněná, pokud výsledky nepoložíte k Božím Nohám, ať už jste uspěli nebo neuspěli, nemůže to pak být nazýváno skutečnou službou.

Abych se vrátil k otázce, úsměvy, které od žáků dostávám, mohou být z devadesáti nebo dokonce i z devadesáti devíti procent upřímné; o sto procentech ale velmi pochybuji. Všechno je to má chyba: očekávání, očekávání! Dnes jsem chtěl dát modlitbu o očekávání. Rozhodl jsem se, že už nikdy, nikdy nevstoupím do světa očekávání. Znovu a znovu mě to jen bolelo. Takové poselství jsem tedy ráno plánoval dát. Ve druhém patře jsem nastoupil do výtahu a sjel k meditační hale. Když jsem z výtahu vystoupil, poselství se změnilo. Dal jsem toto poselství:

```

navštěvuji zbožně a oduševněle

Svět Božího soucitného Oka

```

V jedné ze svých knih hovoříš o tom, že opravdu velcí duchovní Mistři mají ve vnitřním světě své vlastní světy. Například popisuješ, že svět Šrí Krišny je velmi rozlehlý a oduševnělý. Mohl bys popsat svůj svět?

V této souvislosti ti povím legrační příběh. Je legrační, ale současně i bolestivý. Na Portoriku jsem měl jednoho žáka, který mě při mých návštěvách masíroval někdy osm i více hodin denně. Měl jsem ho velmi, velmi rád. On mě měl také velmi rád. Všichni ho měli rádi a dělali si z něj legraci, protože byl trochu bláznivý.

Jednoho dne jsem mu řekl: „Nezáleží na tom, jaký jsi v minulosti vedl život. Až odejdeš na onen svět, mohu tvou duši vynést na velmi vysokou úroveň. Bude to z milosti, ne za zásluhy. Udělám to pro tebe.“ Jeho odpověď zněla: „Ne, Guru, chci zůstat na nižší úrovni, abych se mohl vrátit do tohoto světa a užívat si života.“

Chtěl jsem ho pozvednout, zvýšit jeho standard, ale on to odmítl. Nemohl jsem tomu uvěřit! Když pomohu ostatním duším, jsou tak vděčné! Dokonce i mnoho, mnoho rodičů a příbuzných mých žáků, kterým jsem po jejich odchodu pomohl, bylo vděčných. Jenže tento konkrétní žák se chtěl jen vrátit. Nechtěl jít do vyšších světů. Chtěl se znovu vrátit na zem a užívat si života.

Část IX

Jak můžeme neustále cítit tvou přítomnost?

Je kvalita duše vždycky stejná?

Jak můžeme vstřebat krásné zážitky?

Jak mohu inspirovat své Centrum?

Je v rodině rozdíl mezi připoutáním a láskou?

Jak můžeme být vždycky šťastní?

Jak můžeme být disciplinovanější?

Jak můžeme zpívat opravdu mocně?

Jak mohu mít lepší intuici?

Jak mohu být více tvoje?

Jak si vždy můžeme udržet intenzitu?

Jak můžeme získat větší inspiraci?

Kde je dokonalost?

Jak meditovat, když jsme ve stresu a vyčerpaní?

Jak mi může být zcela odpuštěno?

Jak můžeme lépe sloužit své zemi?

Jak bych si mohla zvětšit vnitřní jednotu se svým Mistrem?

Jak můžeme poznat Boží Vůli?

Kolik hodin cítíš, že bychom měli denně strávit v modlitbě a meditaci?

Jak bych ti mohla udělat opravdovou radost?

Jak ronit neustálé, oduševnělé slzy?

Jak si zvětšit upřímnost, čistotu a pokoru?

Tvá otázka zní, jak zvětšit upřímnost, čistotu a pokoru. Začněme s upřímností. Mysli na dítě, kterému jsou jen dva nebo tři roky. Takové dítě ještě nezačalo lhát. Začne lhát, až se rozvine jeho mysl. Mysli na malé dítě a představuj si, že ses stala tímto dítětem. Hodné dítě přirozeně nikdy nelže. Bez ohledu na to, co udělá, vždy říká pravdu. Jestliže tedy chceš víc upřímnosti, mysli na malé dítě.

Následuje pokora. Chceš-li zvětšit pokoru, mysli na strom. Strom je veliký, ale začíná pokorně jako malé semínko. Semínko musí být pokorné, protože je tak nepatrné. Postupně, postupně se z něj stává obrovský banyánový strom. Takhle je to s pokorou. Musíš cítit, že tvůj původ je prakticky zanedbatelný. Myslíš-li na svůj původ, staneš se pokornou.

Pocházím z indické vesnice. Když pomyslím na indickou vesnici, menší než nejmenší, automaticky ke mně přichází pokora. Nyní jsem se stal známou osobností. Na naši cestu se přidalo tisíce žáků. Když si ale vzpomenu na svůj původ, na malou rodnou vesničku Šakpura, okamžitě se dostaví pokora. Vždycky si vzpomeň na svůj pokorný původ. Čím jsme úspěšnější, tím víc musíme být pokornější.

Podívej se na strom. Dokud nemá květy a plody, je rovný a vysoký. Pak se ale obsype plody a skloní se. Od stromu se můžeme naučit, že čím výše jdeme a stáváme se velkými, tím musíme být pokornější. Musíme se sklonit jako strom. Když vykonáme něco dobrého, místo abychom cítili pýchu, musíme pomyslet na svůj původ. Ze semínka se stáváme banyánovým stromem. Z kapky se postupně, postupně stáváme oceánem. Chlapec z malé vesničky Šakpury se nyní stal známým prakticky po celém světě. Vzpomenu-li si na svůj původ, dostanu ohromnou radost. Z malého semínka jsem vyrostl ve velký banyánový strom.

Proč se bojím sebe sama?

Jak zvětšit svůj vnitřní hlad?

Co mi dá nejlepší meditaci?

Jak se mohu zbavit strachu?

Můj strach pochází z připoutání. Když ulpím na věcech, začnu se bát, že se jednoho dne všechno změní, a já o ně přijdu.

Sri Chinmoy: Když se věci mění, přichází strach. Tento strach můžeme odstranit, jen když milujeme Boha Jeho vlastním Způsobem. Musíme říkat: „Bože, Ty víš, co je pro mě nejlepší, co je nejlepší pro členy mé rodiny, co je nejlepší pro každého.“ Zvětšíš-li si lásku k Bohu, uvidíš, že všechno, co dělá a vždy bude dělat, je pro tvé dobro, pro tvé dobro. Problémem je, že si vždycky myslíme, že všechno musí být podle nás. Strach s námi zůstává, protože něco chceme vidět svým vlastním způsobem. Nechceme to vidět Božím Způsobem.

Když se ztotožníme s Božím Způsobem, nemáme strach, protože vidíme Boha v každé změně našeho života. Víme, že všechno dělá pro nás, pro naši rodinu a pro každého. Strach se objeví, jakmile požadujeme, aby se výsledek dostavil podle našich představ. Odevzdáme-li se ale Boží Vůli a Boží Způsob se stane naším, strach odejde a my jsme nekonečně šťastnější, než když jsme chtěli mít radost podle svého.

Nemysli na strach, ale mysli jen na svou víru v Boha, svou vlastní lásku k Bohu. Čím více máš víry v Boha, čím více máš lásky k Bohu, tím dříve se strachu zbavíš. Když necháme všechno na Bohu, dá nám, co potřebujeme, abychom dělali pokrok. Jakmile však svoji individuální vůli oddělíme od Boží univerzální Vůle, přijdou obavy, protože se staneme zodpovědnými za své touhy. Začneme se ptát sami sebe: „Bude má touha naplněna? Jak může být naplněna?“ Do naší mysli vstoupí takovéto hloupé otázky. Necháme-li ale všechno na Boží Vůli, Bůh převezme zodpovědnost za naši aspiraci. Pak můžeme jen sledovat, jak Bůh pracuje v našem aspirujícím životě a jeho prostřednictvím.

Část X

Dnes jsme poslouchali některé tvé záznamy, které zněly jako vzpomínky. Chtěl bych se zeptat, jestli je vydáš. Připravuješ svoji autobiografii?

Vnitřní životopis nebo autobiografii není prostě možné napsat. Vyprávěl jsem jen pár zážitků, a v některých svých prvních básních jsem se snažil popsat své nejvyšší zážitky. Nejvyšší duchovní zážitky však slovy vyjádřit nelze — nikdy! Nikdo to ještě úspěšně nedokázal, nikdo od počátku stvoření. Ať je básník nebo spisovatel jakkoli veliký, nejvyšší zážitky jsou daleko za možnostmi lidské mysli. Dokonce i člověk s nejvyšší realizací je nemůže svou myslí uchopit. A aby je zapsala ruka, je nemožné, naprosto nemožné. Zážitky vyšší než nejvyšší nemohou být slovy nikdy popsány. I jen pokusit se o to by byl prostý vtip. Duchovní Mistři říkají, že existuje jen velmi málo vnitřních zážitků, které dokáže mysl pochopit. Proto ty nejvyšší zážitky nelze nikdy popsat.

Před pár měsíci mi zemřel dědeček. Když byl na smrtelné posteli, zpívala jsem mu tvé písně. Zajímalo by mě, nakolik mohou příbuzní oceňovat naši cestu?

Minule jsi vyprávěl příběh, jak k tobě přišla duše a ty jsi ji přivítal: „Ó, neviděl jsem tě už takovou dobu!“ Vždycky jsem si myslela, že duše, které jsou ti blízké, jsou pořád ve tvém světě, ve tvém vesmíru, a jsi s nimi v neustálém kontaktu.

Co dělají duše ve vnitřním světě?

Zajímalo by mě, jestli bys nám mohl něco říci o svém vnitřním zraku.

Změnil se během tisíciletí Boží postoj k lidstvu nějakým zásadním způsobem?

Během minulosti někteří duchovní Mistři předpověděli, že ještě přijde období destrukce. Říkají, že svět bude zničen, protože se špatně chováme, že Bůh ztratil o zemi zájem kvůli zločinům lidstva, a tak celý svět zničí. S veškerou upřímností s těmito duchovními Mistry nesouhlasím. Tento náš svět je velmi rozlehlý. I kdyby zde bylo bezpočet katastrof, tsunami apod., svět nebude zničen.

Dokud Bůh udržuje své Stvoření, chová i naději. Jak jsem řekl na začátku: i když už syn umírá, matka přesto doufá, že bude v pořádku. Dokud bude Bůh udržovat své Stvoření, tuto planetu Zemi, nikdy, nikdy se nevzdá naděje.

Jsme to my, kdo se vzdává naděje, protože chceme vidět pravdu svým způsobem. Jenže běda, pravda se před nás staví úplně jinak. Přikládáme přehnanou důležitost způsobu, jakým vidíme budoucnost světa. Cítíme, že svět spěje ke svému konci. Ujišťuji vás však, že to není pravda. Dokud bude chtít Bůh tuto planetu udržovat naživu, bude si uchovávat stejnou Naději, protože ví, že uvnitř Jeho Naděje je Jeho Slib. V naší naději žádný slib není. Jakmile jsou naše naděje zmařeny, jsme odsouzeni ke zklamání. V naší naději slib není, ale v Boží Naději ano. V Jeho Naději roste Slib, protože ví, co se stane.

Skoro to vypadá, jako že musíš dělat všechnu svou duchovní práci ve vnitřním světě sám. Pomáhá ti někdo?

Jak si můžeme vyvinout skutečný vnitřní hlad po Božím Vítězství?

Před mnoha lety, když jsem byl velmi nemocný, jsem tě viděl jiným způsobem. Neviděl jsem tě jako svého Gurua. Viděl jsem jen tvoji božskou podobu. Má otázka zní: měl jsem tento zážitek, protože jsem byl už částečně na onom světě, napůl naživu a napůl na odchodu?

Všechno záleží na postoji každého jednotlivce, ne na tom, co nosím, dělám nebo říkám. Těm, kteří mne přijímají bezvýhradně, nemusím svoji božskost dokazovat — zdaleka ne! Hned ji vidí. Nevidí nedokonalosti mého vnějšího těla, že kulhám apod. Vidí moji božskost, jak zcela prostupuje mým fyzickým tělem. Záleží to na schopnostech jednotlivce.

Vidět Nekonečno uvnitř fyzického — o tom psali někteří básníci. V jedné skvělé básni Tagore říká: „Jsi tak sladký, Pane, protože jsi uvnitř konečného. Jsi Nekonečný, ale dokážeš přebývat v konečném.“

Na druhou stranu někteří lidé konečné a Nekonečné oddělují. Konečné je pro ně konečné a Nekonečné je nekonečné. Jak by mohlo být Nekonečno uvnitř konečného? Jejich mysl to nedovolí. Když tuto mysl ale překročíme, všechno je možné. Nekonečné a konečné jsou jen pouhé pojmy.

Vidět konečné uvnitř Nekonečného je velmi snadné. Vidět ale Nekonečno uvnitř konečného je velmi obtížné. Když pohlédneš na oceán, vidíš, že je nekonečný. Když potom chceš spatřit několik jeho kapek, jde to snadno. Máš-li ale vidět oceán uvnitř nepatrné kapky, připadá ti to nemožné. Nedokážeš si představit, jak toto konečné může pojmout Nekonečno.

V klasické hudbě je mnohokrát zmínka o bezzvukém zvuku. Ty jsi o něm také psal. Jak spolu souvisí, co jsi o něm řekl a co je napsáno v knihách o klasické hudbě?

Jak si můžeme vytvořit se svým Mistrem nejužší, nejsilnější spojení pro tuto a všechny zbývající inkarnace?

Mnoho žáků udělalo ohromný, ohromný pokrok hned na počátku své duchovní cesty. V současnosti si ale už roky a roky užívají dlouhodobou dovolenou. Někteří žáci, kteří přišli o mnoho let později, je zdaleka překonali. Ti již ale také začali odpočívat.

Pak máme několik nováčků, kteří kráčejí velmi, velmi rychle, ale nevíme, co se s nimi stane za čtyři, šest nebo deset let. Není zaručeno, že někdo dosáhne cíle, když teď běží velmi rychle. Je to jako v závodě na sto metrů. Někdo třeba běží v první linii velmi, velmi rychle, ale zkušený běžec jej může před cílem předběhnout. V duchovním životě není žádné pevné a neměnné pravidlo.

Sri Aurobindův Guru, Vishnu Bhaskar Lele, se celých sedm let pokoušel utišit svoji mysl. Sri Aurobindo to dokázal za pouhé tři dny! A kdo to oznámil? Sám Mistr. Věřil bys tomu? Byly případy, kdy duchovní Mistr zestárl a jeho jedinou modlitbou ke svému žákovi bylo: „Vím, že mne v této inkarnaci překonáš. Slib mi, že budeš mým Guruem v mém dalším životě.“ Dovedeš si to představit? Guru se modlí ke svému žákovi: „Jasně vidím, že mne zdaleka, zdaleka překonáš. Slib mi, že se v mé následující inkarnaci staneš mým Guruem.“ Žák je z toho pak zmatený. Kdy svého Mistra překoná? A kdy bude mít své vlastní žáky? Jenže Mistr to ví. Ví, že jej žák překoná. Děje se spoustu takovýchto zajímavých věcí.

Četl jsem článek o jednom japonském vědci, který experimentoval s vodními krystaly. Pozoroval, jak je ovlivňují různá prostředí ve světě. Objevil, že pokud je voda ve velmi duchovním prostředí, vznikají z ní krásné krystaly. Z vody pocházející ze znečištěného prostředí naopak vznikají velmi ošklivé krystaly. Pak zkusil na jednu sklenici napsat slovo „láska“ a na druhou „nenávist“, a ponechal je naplněné vodou přes noc. Ráno zjistil, že krystaly vytvořené ze sklenice „láska“ jsou krásné a z druhé sklenice nepěkné. Má tento experiment nějaký duchovní význam?

Příroda je pro nás ohromnou inspirací. Můžeme něco udělat, abychom jí pomohli?

Říká se, že Šrí Rámakrišna se stal pro své žáky při jedné příležitosti _kalpataru_ — stromem, který plní přání. Rád bych se zeptal, jestli bys něco mohl říct o tomto stavu vědomí a také jestli jsi někdy byl ty sám _kalpataru_ pro své žáky?

Žáci mají milióny tužeb, které duchovní Mistři nemohou nebo nechtějí vyplnit. Skutečný duchovní Mistr bude dělat jen to, co je potřeba pro pokrok žáků. Nebude plnit všechna jejich přání. To by jim dělal pěknou medvědí službu. Jen by zvětšoval hlad jejich tužeb. Je-li duchovní Mistr moudrý, dá žákům jen to, z čeho mohou mít užitek. Kdyby jim splnil každé přání jako kalpataru, jen by oddaloval pokrok lidstva.

Jak tvé odpuštění, soucit a ochrana pracují v našich současných, minulých a budoucích životech?

Modlíme se k Bohu: „Ochraňuj mě, ochraňuj mě!“ Jenže pak Bůh uvidí, že se nám má něco stát za šest nebo deset let, a tak nám občas poskytne ochranu i pro budoucnost, a nejen pro tuto chvíli. Většinou se modlíme k Bohu pro ochranu v přítomnosti nebo bezprostřední budoucnosti. Nikdy se nemodlíme, aby nás ochránil před něčím, co se stane za dvacet let. Bůh ale ze své nekonečné Štědrosti může udělit ochranu, která zabrání něčemu, co se stane až za dvacet let.

Třikrát řekl Šrí Rámakrišna Narenovi, aby požádal Matku Kálí o materiální věci pro svoji rodinu, ale Naren nechtěl dýně ani tykve. Byla to Narenova neposlušnost, zkouška nebo něco jiného?

Všechno se to stalo tehdy, když zemřel Narenův otec a lidé začali jeho rodinu žalovat — dokonce i ti, kterým otec finančně pomohl. Lidé říkali, že se Naren zkazil, že se stýká se špatnými lidmi, toto a tamto a že už nevěří v Boha. Šrí Rámakrišna chtěl dokázat, že se všichni mýlí, naprosto mýlí. Jeho Naren nemohl upadnout. Jeho Naren byl pouze pro Boha.

Jak jen Naren finančně trpěl! Mnohokrát své matce zalhal: „Dneska mě ten a ten pozval na jídlo.“ Nebyla to vůbec pravda. Chodil domů pozdě a nejedl, protože věděl, jak málo jídla doma mají, a chtěl ho přenechat svým mladším bratrům a sestrám.

Svámí Vivékánanda byl velkou, velkou duší. Byl jako hřmění hromu, absolutně jako hřmění hromu. Šrí Rámakrišna chtěl ukázat, že jeho vnitřní život byl celý pro Boha. Navenek trpěl, jeho matka trpěla, jeho mladší bratři trpěli. Pokud je to však otázka lidského a božského, to božské vždy zvítězí. Božské je určeno k vítězství.

Podívejte se na moji vlastní matku. Přišla do Sri Aurobindova ášramu, aby odvedla mého nejstaršího bratra Hridaye zpátky do Čittagongu. Byla zcela rozhodnutá až do posledního okamžiku. Měla domluvený rozhovor s Matkou ášramu. Mluvila při něm čistým čittagongským nářečím a má sestra Arpita překládala do spisovné bengálštiny. Z bengálštiny to pak musel Nolini překládat Matce do angličtiny.

Má matka však úplně na začátku řekla: „Matko, jsem ti tak vděčná, že sis vzala mého nejstaršího syna na starost. Prosím, slib mi, že se postaráš o všechny mé děti. Pokládám je k tvým nohám.“

Podívej se na to! Přišla si odvést svého nejstaršího syna, ale místo toho řekla Matce, aby se postarala o nás všechny. Její mysl toužila odvést svého syna pryč, ale její srdce Matku prosilo, aby nás všechny přijala. Matka na to odpověděla: „Postarám se o tvé děti,“ a svůj slib dodržela. A když nastal čas, postarala se o nás. Má matka řekla úplný opak toho, co si plánovala. To se stává, když je duše vyspělá.

Jednou se má matka šla podívat na hru o Šrí Čaitanjovi. Šrí Čaitanja se v ní zrovna chystal přijmout život odříkání (sannyasa). Syn opouštěl svou matku a má matka začala v hledišti vzlykat. Proč? Co se jí tak dotklo? Můj bratr Čitta se ji snažil utěšit: „Neboj se, mami. Z nás budou hospodáři. Nechystáme se zříct světa.“

Má matka ale Čittovi odpověděla: „Ty mi nerozumíš. Pláču, protože bych chtěla mít takové děti, které by se zachovaly stejně. Chtěla bych, aby se mé děti oddaly Bohu, jako Šrí Čaitanja.“

Jsou bohové, kteří se objevují v různých světových náboženstvích, všichni stejní? Jako například Quan Yin v Číně, starořečtí bohové a kosmičtí bohové a bohyně v Indii?

Když nám známkuješ meditaci, zajímalo by mě, na čem je to hodnocení převážně založené a jak bychom mohli celkové skóre vylepšit.

Viděla jsem tě už v mnoha podobách, ale byl jsi to ty, poznala jsem tě. Když jsem nedávno pobývala měsíc v Indii, každý večer jsem šplhala na malý pahorek zarostlý stromy. Byla to samá divočina. Každý den jsem tam chtěla jít, protože jsem tě hned první den odtamtud viděla z dálky přicházet. Když nepršelo, každý den jsem tam šla a mnohokrát, mnohokrát jsem tě viděla. Byla to halucinace nebo jsi to byl opravdu ty?

Podobně, chce-li Bůh někomu něco ukázat, může tak učinit. Jednou v ášramu jedna paní velmi toužila spatřit Svámího Vivékánandu a já jsem jí ho hned ukázal. Její manžel seděl vedle mě, seděl mezi mnou a svou ženou, ale ten Svámího Vivékánandu neviděl. Přivolal jsem Svámího Vivékánandu a dotkl jsem se manželova kolena. On se pak dotkl kolena své ženy a ona hned Svámího Vivékánandu spatřila a rozplakala se radostí. Později mi její manžel řekl: „Jak to, že jsem nic neviděl, když ses mě dotýkal?“

Odpověděl jsem mu: „Ten zážitek nebyl určený tobě. Tvá žena toužila po Svámí Vivékánandovi. Je jejím Guruem. Tvým Guruem je Sri Aurobindo.“

Manžel i já jsme viděli tvoji podobu z minulých inkarnací, byl jsi jinak oblečený a měl jsi různé ozdoby. Bylo to možná z doby před pár stoletími nebo tisíciletími. Jednou, když jsi měl koncert, se mě po jeho skončení můj manžel zeptal: „Viděla jsi to, co já?“ Odpověděla jsem mu: „Máš na mysli Guruovy nové náušnice?“ „Ano,“ odvětil: „ano.“ Když jsi pak za námi po koncertě přišel, vypadal jsi normálně. Během něj jsi ale měl oblečení z jiné doby. Bylo to úžasné.

Mnohokrát si v naší mysli uvědomujeme, že nás miluješ více než kdokoliv jiný. Častokrát však cítím, že mi někdo rozumí lépe než ty. Proč se to stává?

Řekněme, že z nějakého důvodu trpíš a zajdeš k někomu, kdo je na tvé úrovni. Jako trpící si vyčistíš svoji mysl, a ta druhá osoba, co s tebou soucítí, ti poskytne nějakou radu. Pomůže ti podle svého nejlepšího svědomí. V tu chvíli jeho radu považuješ za pravdu. Jenže v následujícím okamžiku si řekneš: „Co ten moula o tom může vědět? Porozuměl mi dobře?“

Když k tobě přichází duše pro požehnání, mívá fyzickou podobu toho člověka?

Část XI

Když medituji, občas se mi podaří mysl skoro zastavit. Pak se mi ale v hlavě začne opakovat nějaká píseň. Bývá to jedna z tvých písní anebo nějaká jiná, co jsem znal před mnoha lety. Přál bych si umět ji umlčet.

Když jsem se před dvěma dny probudil, první věc, co mě napadla, byla otázka, proč pro nás Bůh udělal spánek nezbytným?

Spánek je nanejvýš důležitý pro současné fyzické tělo. Měl bys spát pravidelně šest hodin každý den; občas můžeš i pět. Nepokoušej se spát méně než pět hodin, nebo to poznamená tvé zdraví. Spánek je naprosto nezbytný. Všechny nervy musí být nakrmeny až spánkem. Spánek není jen pro nemocné pacienty. Chceš-li mít pevné zdraví, pak spi, spi.

Když se ti v noci z nějakého důvodu nepodaří spát šest hodin, zkus jít během dne spát tak na jednu hodinu. Není dobré spát během dne víc než hodinu. V Indii se říká, že pokud spíš za bílého dne déle než hodinu, vstoupí do tvé mysli všechny nebožské myšlenky a sestoupí na tebe obrovská lenost. Během dne nespi tři, čtyři nebo pět hodin. Je to pro tebe velmi špatné. A v noci se snaž spát šest hodin. Nemůžeš-li vstát na meditaci v šest hodin, vstaň v sedm nebo v osm. Jestliže ale vstaneš v osm hodin nebo později, nebudeš z toho mít radost. Budeš se cítit bídně, protože toho máš tolik na práci a promeškal jsi příležitost. Když však jdeš spát ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno, co naděláš? Nezbude ti, než spát během dne.

Spánek je naprosto nezbytný, naprosto nezbytný, dokud se nestaneš skutečným duchovním Mistrem. Pak budeš moci spát maximálně dvě nebo tři hodiny denně. Duchovní Mistři občas nemohou spát vůbec, protože se musí potýkat se spoustou problémů. Předevčírem jsem nemohl jít spát. Ne, že bych nebyl ospalý! Chtělo se mi spát, ale musel jsem se ve vnitřním světě zabývat jedním velmi závažným problémem. Vyřešit jej mi trvalo přes tři hodiny, takže si umíš představit, že tu noc jsem na spánek mohl zapomenout.

Myslíš, že mají sebenaplňující proroctví nějakou cenu? Jinými slovy, když někdo říká „věřím, že teď přicházejí dobré věci“, je v tom nějaká síla, která dokáže pozměnit okolnosti a obrátit věci k lepšímu?

Další způsob je říkat: „Mohlo to být horší, mohlo to být horší.“ Když budeš několikrát opakovat „mohlo to být horší“ nebo „to přejde“, získáš určitou vnitřní sílu.

U třetího způsobu si musíš připomenout několik šťastných, šťastnějších, nejšťastnějších dnů ve svém životě. Vždycky lidem říkám, aby si zapsali své nejvyšší zážitky. Když je ti pak bídně, můžeš si své poznámky číst a vzpomenout si na radost, jakou jsi tehdy měl. Zápisky pomáhají. Veď si deník. Můžeš si do něj psát, že toho a toho dne se ve tvém životě stalo něco významného a ty jsi z toho skákal radostí. Když pak jde všechno špatně, můžeš z takových vzpomínek čerpat radost. Radost není nic jiného než vůně a tuto nanejvýš mocnou vůni si neseš s sebou.

Někteří lidé věří, že můžeš věci změnit k lepšímu, když budeš prostě říkat, že všechno bude dobré.

Chtěl jsem se zeptat, jestli violoncello ztělesňuje nějakou duchovní kvalitu. Nedávno jsi měl na Long Islandu dva koncerty a při hraní na cello jsem cítil ohromnou sílu a intenzitu.

Mistr všech mistrů hry na cello je Pablo Casals. Setkali jsme se na Portoriku na samém konci jeho života. Jakmile mě uviděl, začaly mu stékat slzy po tvářích a padaly mi na rameno. S takovou radostí mi říkal: „V podvečer mého života jsi přišel.“ Pak mi zahrál dvě skladby od Bacha. Jeho hraní bylo božské.

Povím ti jiný zážitek s violoncellem. V Anglii jsem měl koncert v Royal Albert Hall a mezi mými žáky byl jeden, kterého mé hraní nijak neoslovovalo. Jak to ale se štěstím bývá, po koncertě přišel nějaký posluchač právě za ním a zeptal se ho: „Jak dlouho Sri Chinmoy hraje?“

Žák odpověděl: „Tři roky.“

„Tři roky? Já hraji sedmnáct let,“ povídá hudebník: „ale on hraje lépe!“

Mému žákovi, který moje hraní nedokázal nijak ocenit, řekl opravdový cellista, že hraji lépe než on!

_Sri Chinmoy:_ Rád bych odpověděl na jednu nebo dvě otázky žáků, kteří jsou s námi déle než třicet tři let. Pokud jste s námi na cestě přes třicet tři let a máte nějakou otázku, rychle se mě zeptejte a já vám rychle odpovím.¹⁶

Na vánočním výletě jsi řekl, jestli jsem tomu dobře porozuměl, že dokonce i když někteří z nás chtějí být vnímaví a pláčou po tom, aby udělali nějaký pokrok, nebo pláčou po světle, tak nás vyděsí nebo ho odmítneme, když se nám ho pokusíš dát. Zajímalo by mě, jestli s tím můžeme něco udělat.

Další možností je několikrát během dne odříkávat: „Supreme, Supreme, Supreme, Supreme“ nebo „Guru, Guru, Guru“ — cokoliv, co máš rád. Já mám rád „Supreme“. On je také náš Guru! Když budeš třikrát nebo čtyřikrát po několik minut opakovat „Supreme, Supreme, Supreme“ nebo „Guru, Guru, Guru“, snadno si vypěstuješ vnímavost.

Řekl jsi, že Bůh někdy žehná světu svým Soucitem a jindy svým Světlem Spravedlnosti. Je možné, aby ve stejné situaci jednal různými způsoby?

Mysl řekne, že někdo udělal něco špatného a zaslouží si potrestání. Proč Bůh čeká a čeká? Proč ukazuje jen svoji Výši Soucitu, a ne Světlo Spravedlnosti? Nikdo nemůže uniknout Jeho Světlu Spravedlnosti, ale Bůh má svou vlastní Hodinu. Naším problémem je, že se snažíme svou myslí spoutat čas, stanovit nějaký termín. Říkáme: „Je to takový ničema. Měl by být potrestán hned, do týdne, do měsíce nebo do roka.“ Naneštěstí Boží vybranou Hodinu neznáme. Proto to vypadá, jako kdyby unikal trestu. Božímu Světlu Spravedlnosti ale nikdo uniknout nemůže — nikdo, nikdo. Je to jen otázka času. Bůh určil Hodinu, kdy ta osoba bude potrestána.

Měl bych cítit, že mám nejvyššího duchovního Mistra?

Neudělej ale chybu tím, že zaměníš duchovní a okultní sílu. Skutečná duchovnost nemá nic společného s okultní silou, naprosto nic. Okultní síla je jako opice. Ty jen štípají lidi tu a támhle a dělají rozruch.

Když jsi na cestě k realizaci Boha, skutečné duchovní síly k tobě přijdou automaticky. Nemusíš o ně prosit. Někteří lidé se však k Bohu modlí pro okultní síly. Chtějí nalézt uspokojení v nich místo ve skutečné duchovnosti, v realizaci Boha.

Nenech se nikdy oklamat předváděnou okultní silou. Když někdo ukazuje svoji okultní sílu, všechny nás ohromuje. Dostává z toho ale někdo opravdovou inspiraci, aby se začal modlit k Bohu, ať už doma či v kostele? Představení okultisty je vzrušující, uchvacující, ale nedává ani kapku inspirace nebo aspirace k modlitbě či meditaci, k upevnění našeho života modlitby a meditace. Půjdeš-li ale k duchovnímu Mistrovi, půjdeš-li do kostela, máš-li ohromnou víru ve Spasitele Krista, což bys měl mít, dostaneš spoustu vnitřní radosti a vnitřních pocitů.

Nikdy nedávej okultní sílu a skutečnou duchovnost na stejnou úroveň. Byl by to vrchol tvé hlouposti. Existovalo spoustu duchovních Mistrů, kteří měli ohromnou okultní sílu, ale nikdy ji nepoužili, nikdy. Jiní ji použili. Proč? Protože je o to požádal Bůh, aby mohli projevit Jeho Světlo určitým způsobem. Pomocí okultní síly ale nemůžeš nikomu změnit život. Nikdy si nemysli, že je okultní síla potřebná pro duchovní pokrok — nikdy, nikdy, nikdy!

Existuje ještě další teorie o duchovních Mistrech. Byl jednou jeden velký učenec, který vystudoval na univerzitě v Cambridge. Poté se přestěhoval do Indie a začal vyučovat na univerzitě jako profesor anglické literatury. Jednoho dne jej rektor této univerzity pozval k sobě domů na večeři. Ó můj Bože, jakmile profesor uviděl rektorovu manželku, spatřil v ní Boha! Ona se nemodlila, ani nemeditovala, ale profesor byl ryzí hledající a rozpoznal v ní svého Gurua. Zpočátku byla rektorova žena trochu v rozpacích. Později se začala modlit a meditovat a dostala se velmi, velmi vysoko.

Profesor nabídl svému Guruovi tolik upřímné oddanosti, že sám udělal ohromný pokrok. Dosáhl velmi vysoké, božské výšky. Pak si dovolil napsat: „Guru je výše než Sám Bůh.“

Co tím myslel? Profesor vysvětlil: „Guru přijímá rány. Co se děje uvnitř skutečného Boha, pokud takový samostatný Bůh existuje, to nevíme. Tady ale můžeme vidět, že pokud žáci udělají něco špatného — obzvláště blízcí žáci — jaké rány se na Gurua snášejí.“ Napsal na toto téma krásný článek. Znovu a znovu ospravedlňoval svůj výrok, že Guru je výše než Sám Bůh. Na jednu stranu je to směšné, jenže skutečným Guruem je Bůh Samotný. Bůh, který je uvnitř nás, a ten, kterého si představujeme v Nebi, je ten samý Bůh, stejný Guru.

Profesor znovu a znovu opakoval: „Ten, kdo vidí naše utrpení a sjednocuje se s ním, je výš než Bůh.“ Neřekl, jestli Bůh, který je nahoře v nejvyšším patře, v Nebi, trpí nebo ne. Nechtěl to říci, anebo to možná ani nevěděl. Viděl však před sebou Gurua, který díky jednotě s jeho utrpením také trpěl, a tak cítil, že tento Guru je dozajista výše než Bytost, kterou si představujeme jako Boha.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci. Existují politováníhodní žáci, kteří si myslí: „Bůh ví všechno, ale můj Mistr všechno neví.“ Pokud jsi žákem tohoto druhu, je pro tebe velmi pohodlné si toto myslet. Říkáš si: „Ó, můžu dělat všemožné věci, protože se to Mistr nikdy nedozví.“ Kdo tím ale ztrácí? Jsi to ty sám. Přesvědčuješ se: „On to neví, on to neví.“ Jenže proč by to měl Mistr vůbec vědět? Proč by měl vědět, co děláš ve svém vnějším životě, mentálním nebo vitálním životě? Dělej cokoli chceš, pokud musíš. Jen potom z toho svého Mistra vynechej.

Když naopak děláš dobré věci, tak si říkáš: „Kéž by o tom můj Mistr věděl!“ V takovém případě buď moudrý. Děláš-li něco dobrého, přenech zásluhy Mistrovi: „Jsem si jistý, že to udělal Mistr mým prostřednictvím.“ Když přenecháš zásluhy Mistrovi nebo Nejvyššímu, je to naprosto správná věc. Prostě si řekni: „Sám bych to nedokázal udělat. Nezvládl bych to říct. To on jednal uvnitř mě a mým prostřednictvím. Já jsem pouze nástroj.“ Šrí Krišna nás učil: „Nimitta matram bhava savyasachin“ — „Staň se pouhým nástrojem“.

Když se modlíš a medituješ, jestliže se modlíš k Nejvyššímu, budu tou nejšťastnější osobou, věř mi, protože On je mým i tvým Guruem. Ber Jej jako vrcholek stromu a mne jako patu stromu. Pokud mne od toho stromu odděluješ, je to chyba.

V Číně jsem uviděl čínskou bohyni Quan Yin a něco jsem z ní opravdu cítil. Zajímalo by mě, jestli je v pořádku si před ni sednout, když mě to inspiruje?

Část XII

Když se podívám na Měsíc, mívám z toho zvláštní zážitek a myslím, že přichází od tebe. Chtěl jsem se zeptat, jaké máš s Měsícem spojení, obzvláště pokud je v úplňku?

Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let, velmi jsem si Měsíc oblíbil. Někdy jsem se na něj díval celé hodiny. Jednou vedle mne seděl můj kamarád. Díval jsem se na Měsíc a hovořil ke Šrí Rámakrišnovi uvnitř Měsíce. Šrí Rámakrišna byl plný lásky a soucitu a povídali jsme si.

To byl jeden zážitek. Řeknu ti ještě jiný. Okolo Měsíce jsou nymfy. Jsou to bytosti, které si mohou vzít lidskou podobu a jsou velmi krásné, velmi krásné, velmi krásné. Tančí a snaží se zničit aspiraci hledajících. Jednou jsem se upřeně díval na Měsíc a byl jsem ve svém nejvyšším. V jednu chvíli sestoupily tři nebo čtyři nanejvýš krásné ženy, nebeské bytosti, aby se mě pokusily svést. Pak ale přišla Matka Kálí a rozsekala je na kousky, amputovala jim končetiny. Tohle má Matka Kálí udělala.

Jen jsem se díval na Měsíc a meditoval, jenže takové bytosti se vždy najdou. V případě Pána Buddhy se ty samé nebožské síly pokusily vyrušit jeho meditaci a vzít mu vnitřní bohatství. Tímto způsobem tyto síly útočí na mnoho, mnoho duchovních Mistrů. Dalo by se říci, že sestupují z oblasti kolem Měsíce. A kdo je rozsekal na kousky? Má Matka Kálí. To je jeden z mých božských zážitků s Měsícem.

Pak jsem měl mnoho, mnoho zážitků s Měsícem a Pánem Šivou. Měsíc, obzvláště v úplňku, je tak krásný, tak krásný, tak krásný!

Zajímal jsem se o tvé narození a zjistil jsem, že ses narodil za úplňku. Je to pravda? Vím také o jiných, kteří se narodili za úplňku.