To se také týká těch, kteří onemocněli nějakou chorobou. Vím o mnoha lidech v naší duchovní rodině, kteří by nežili déle než třicet pět nebo třicet osm let. Jsou ale pořád naživu. Proč? Protože přijali duchovní život vážně a upřímně a dělají pro Boha mnoho dobrých věcí. Pokud by nevedli duchovní život, už by byli na onom světě.
Běda, doktoři občas pacientovi řeknou, že má tu a tu nemoc, a další týden řeknou, že je to něco jiného. Nedávno jednomu z mých žáků diagnostikovali rakovinu plic. Pak prohlásili, že to je tuberkulóza. Když jsem uslyšel slovo „tuberkulóza“, tolik jsem se polekal! Ó můj Bože, tuberkulózu jsme měli v rodině! Má sestra Ahana zemřela na tuberkulózu v roce 1950. V ášramu se o ni mohla starat jen má nejstarší sestra Arpita. Nás ostatní sourozence nepouštěli blíž než na deset nebo dvacet metrů. A všichni ostatní, kteří v tom domě bydleli, museli odejít. Představitelé ášramu je odstěhovali někam jinam. Má sestra bydlela v přízemí a oni bydleli v prvním patře. Jen jedné sestře dovolili, aby zůstala, a ona umírala touhou posloužit své mladší sestře.
Ti, kdo přijali duchovní život, by měli být Bohu velmi, velmi vděční, a zároveň by na sebe měli být hrdí, protože mají dodatečnou ochranu Shora, od Boha. Je mou povinností posloužit mým žákům, když onemocní. Zároveň ale mluvíme o zákonu karmy. Kolik z něj člověk může anulovat?From:Sri Chinmoy,Dveře svého srdce jsem nechal doširoka otevřené, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/hdw