Já jsem ta poslední osoba v celém Božím stvoření, která by cokoliv proti komukoliv měla. Jiní mohou proti mně něco mít do konce svého života. Ale já si nechci s sebou nést do hrobu svou nespokojenost a zklamání. Ostatní si mohou nést svůj vztek a zklamání do konce svého života, a dokonce ani na smrtelné posteli nemusí lidstvu odpustit. Ale to je hloupé a já jsem náhodou moudrý. Ale kdyby v mém případě Nejvyšší chtěl, abych měl depresi, pocit marnosti a nespokojenosti, musím poslechnout. Ale neměl bych je jako obyčejná lidská bytost dny, měsíce a roky. To je příliš dlouho. Vyjádřil bych svou nespokojenost na několik sekund nebo na pár minut či hodin. Pokud je ten prohřešek velmi, velmi vážný, mohu si pamatovat tyto věci pár dní nebo týdnů, ale nikdy ne měsíce či roky.
Neupřímní hledající netrpí, když neposlechnou svého Mistra. Když neposlechnou, jsou vzdorní. Pak přichází zrada a oni končí! Ale když mě neposlechnou žáci, kteří jsou nesmírně upřímní, hluboce trpí, dokud se nezbaví viny tím, že mi nabídnou úsměv vděčnosti. Tento úsměv mi mohou nabídnout buď na fyzické úrovni, nebo ho mohou nabídnout mému transcendentálnímu obrazu. Když mě tedy neposlechnete, sedněte si před můj transcendentální obraz a snažte se vynést do popředí úsměv ze svého srdce, mysli, vitálna a těla. Tak se zbavíte smetí uvnitř sebe a také vyjde do popředí můj nekonečný soucit a má nekonečná náklonnost. Tak se můžete zbavit viny.
Máte-li upřímnou vděčnost, Bůh si vezme všechny vaše hříchy — všechno špatné, co jste udělali. Nemáte-li upřímnou vděčnost, pak můžete trpět do konce svého života. Pokud vděčnost přijde jako ta nejoduševnělejší modlitba nebo meditace, pak ztělesňuje vše. Ale je-li to jen neurčitý pocit, jako říci: „Děkuji,“ pak je tato vděčnost prakticky bezcenná. Někdy je to jen vitální potěšení, ze kterého se radujeme a které sdílíme s ostatními, když říkáme: „Děkuji.“ Tento pocit je miliony a miliardy mil daleko od skutečné vděčnosti.From:Sri Chinmoy,Melodie mého srdce, Madal Bal, 2007
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/htm