Ode dneška za sto let

Bůh vám dá, co skutečně potřebujete

To, co potřebujete, je božská radost. Bůh vám dá božskou radost, pokud budete cítit, že celý svět je hřiště, na kterém si můžete hrát, zpívat a tancovat. Na Božím hřišti zpíváte a tancujete, abyste naplnili a projevili Boha. V tomto tanci není vitální potěšení ani vitální vzrušení; je to vyjádření jedinečné duše ve vesmíru. Každá duše hraje svou roli, aby naplnila Božskost v celku.

Nutně potřebujete mír. Bůh vám poskytne mír jedině tehdy, až ucítíte, že nejste nepostradatelní — ať už ve své rodině nebo ve světě. Jedině Bůh je nepostradatelný, protože Bůh je obojím — Stvořitelem i stvořením. To však neznamená, že budete zanedbávat své pozemské povinnosti. Ne! Budete na ně však pohlížet jako na božské povinnosti. Když tak budete činit, pochopíte, že za plody vašich činů je zodpovědný Bůh. Je zodpovědný, protože vaše vůle se Mu odevzdala. Jedině pokud jste odevzdali Bohu vše co máte a vše čím jste, můžete cítit, že je Bůh zodpovědný za všechny vaše činy. Mýlíte se, pokud si myslíte, že jste zodpovědní za své děti, rodiče a přátele, a pokud cítíte, že v nich musíte zapálit plamen aspirace nebo osvítit jejich neosvícenou přirozenost. Pokud cítíte, že jste za ně zodpovědní, nezískáte pro sebe mír a nebudete jej ani schopni nabídnout komukoliv z Božích dětí na zemi. Bůh je zodpovědný, Bůh je nepostradatelný. Ale vy musíte oduševněle, oddaně a nepodmíněně pracovat, abyste neustále viděli Boha v každé lidské bytosti. To budete cítit díky vědomé a neustálé odevzdanosti Vůli Boha.

Bůh se s vámi sjednotí, pokud poznáte význam ticha a budete vědět, jak pěstovat rekordní úrodu ticha. Na svém vnitřním životě musíte pracovat ve vnějším životě ticha. Nezáleží na tom, jak oduševnělá, jak božská, jak významná či důležitá jsou vaše slova; mluvení se bude muset odevzdat tichu. Vnější ticho je, když se s nikým nebavíte, když jsou vaše ústa jednoduše zavřená.

Ale musíte také procvičovat vnitřní ticho. Vnitřní ticho znamená, že nesmí mluvit ani mysl. Mysl neustále vytváří a přijímá myšlenky, nápady, obavy, pochyby a starosti. Mluví v mentálním světě k mnoha osobám. Abyste měli vnitřní ticho, musíte utišit mysl. Musí se utišit a zklidnit, musí se stát mořem pokoje. Bez vnitřního ticha nemůžete učinit uspokojivý pokrok ve vnitřním životě. Existuje mnoho lidí, kteří hodiny nemluví; zachovávají vnější ticho. Vnější ticho je dobré, ale nemůže vás dovést příliš daleko, pokud a dokud si nevytvoříte vnitřní ticho.

Abyste se sjednotili s Bohem, musíte vědomě začít svou duchovní cestu. Každý musí začít bez dalšího odkladu. „Tady a teď“ je mottem duše. Vaše duše chce zahájit duchovní cestu právě v tuto chvíli. Nic se nestane, máte-li pochybnosti o existenci Boha. Pochybujte kolik chcete. Nakonec se pochybováním o Bohu unavíte. Máte-li pochybnosti o existenci vnitřního míru a blaženosti, pochybujte, jak dlouho chcete. Jednáte-li tímto způsobem, ucítíte přítomnost pravdy a skutečnosti právě proto, že je tak upřímně a usilovně odmítáte. Odmítání znamená snahu o prokázání pravdy svým vlastním způsobem. Ale konečná Pravda vám nedovolí, abyste na ni navždy nahlíželi svým vlastním způsobem. Pro vaše dobro vám ukáže svou opravdovou podobu svým vlastním způsobem. Takže i když máte pochyby o duchovním životě, vnitřním životě nebo o Boží skutečnosti, je nejlepší svou vnitřní cestu začít.

Jestliže jste zvědaví a chcete poznat, co je to duchovnost, přijměte duchovnost s největší zvědavostí. Poznejte, co to je. Je to jen něco povrchně fascinujícího, nebo něco hlubokého a rozlehlého, čemu chcete zasvětit celý svůj život? Můžete začít se zvědavostí, ale ta se brzy změní ve skutečnou aspiraci. Nebo pokud vstoupíte do duchovního života, protože tak učinili ostatní — i to je skvělé. Pokud uvidíte, že někdo přijal duchovní život a jeho život se pak stal míruplnějším a šťastnějším, není nic špatného na tom, když se ho snažíte napodobovat, abyste také získali mír v mysli. Pokud někdo, kdo sedí vedle vás, má lepší meditaci, snažte se prosím ji mít také takovou. Napodobování není vaším cílem, ale můžete z něj získat trochu inspirace.

Jen tím, že jste inspirováni, nezískáte vše, co chcete. Ale z aspirace získáte vše, co chcete a potřebujete. Vaše vlastní aspirace je odpovědí. Neřeší pouze vaše problémy, ale řeší i problémy ostatních. Z největších hloubek vašeho srdce šplhá jako rostoucí plamen a dotýká se nejvyššího vrcholku. Pokud to Nejvyšší sestoupí do vašeho vnitřního života, budete všude kolem vyzařovat božské světlo. V tu chvíli kolem vás nemůže být temnota; vše bude osvíceno vaším světlem.

Rád bych vám vyprávěl oblíbený příběh Šrí Rámakrišny. Jednoho dne o půlnoci pronikl do paláce zloděj a zaslechl rozhovor mezi králem a královnou. Král řekl královně: „Přeji si, aby se má nejmladší dcera vdala za svatého muže a získala tak trochu míru. Všechny mé ostatní dcery se vdaly za krále a generály, ale jejich životy jsou nešťastné. Svatý muž vede velmi míruplný život a vezme-li si některého z nich, bude její život naplněn mírem. Zítra brzy ráno vyšlu své ministry k břehům Gangy, kde medituje mnoho svatých mužů. Jsem si jist, že jeden z nich bude souhlasit a mou dceru si vezme.“

Zloděj vyslechl rozhovor a pomyslel si: „Můj Bože, chudý mnich si vezme princeznu? Půjdu tam a budu meditovat s mnichy. Kdo ví, možná budu vybrán. Nyní musím krást, abych měl trochu peněz. Ale pokud se mnou bude princezna spokojena, stane se ze mě přes noc boháč. Budu zaplaven hmotným blahobytem.“

Druhého dne brzy ráno přišel zloděj oděn do mnišského roucha ke Ganze a začal s ostatními mnichy meditovat. Brzy dorazili královi ministři a začali chodit od jednoho mnicha ke druhému a hledat toho, který by se oženil s princeznou. Mniši se hrozně rozzlobili. „My voláme po nekonečném Světle, nekonečné Pravdě a nekonečné Radosti a vy nás chcete znovu připoutat k tomuto světu? Nechceme materiální život; nechceme materiální svět či materiální vlastnictví!“ křičeli.

Chudáci ministři dostali pokárání a vyhubování od všech mnichů. Nezajímala je princezna; zajímala je nejvyšší Pravda a vnitřní bohatství. Jeden za druhým mniši odmítali. Když nakonec ministři dorazili ke zloději, ten souhlasil, že královu dceru přijme. Ministři se vrátili ke králi a vylíčili mu celý příběh.

Když král uslyšel, že jeden mnich projevil jistý zájem o princeznu, byl přešťastný. „Zítra přivedu svoji dceru k břehům Gangy, kde se svatí muži modlí a meditují,“ řekl.

Ale během noci vstoupila do mysli zloděje božská myšlenka. Pomyslil si: „Pouze předstírám, že jsem svatý muž. Pouhým předstíráním získám princeznu a velké bohatství a hmotný blahobyt. Kdybych se skutečně a upřímně stal mnichem, jsem si jist, že získám nekonečnou Moc, nekonečné Světlo, nekonečnou Blaženost a nekonečný Mír, tak jako je nakonec získají od Boha tito praví mniši. Proč bych měl být připoután k tomuto omezenému materiálnímu bohatství, když mám příležitost z Božího nekonečného Bohatství získat nekonečné Světlo, Blaženost a Moc?“

A tak zloděj během noci změnil názor, a když k němu následujícího rána přistoupil král, neprokázal mu úctu. Rozzlobil se a řekl: „Králi, nespoutávej mě tímto materiálním světem. Chci Boha a jedině Boha. Nepotřebuji tvou dceru.“ Chudák král se vrátil do svého paláce a zloděj se stal upřímným svatým mužem.

Tento příběh jasně ukazuje, že duchovní cestu můžeme začít v jakémkoliv okamžiku. Zloděj začal napodobováním. Byl však inspirován, když uviděl skutečné svaté muže, kteří upřímně pláčou jen a jen po Bohu. Pak postoupil od inspirace k aspiraci. Nebyl spokojen s touhou po penězích a hmotném bohatství, protože cítil, že existuje něco ještě většího a více naplňujícího než peníze a hmotné bohatství. Když začal plakat po nekonečném Bohatství, kterým je Bůh, překonal touhu a vstoupil do aspirace.

Co děláš?

„Co děláš?“

„Mám jednu.“

„Jistě, že smíš,

svůj oduševnělý pláč.“

„Co děláš?“

„Já jsem Mistr.“

„Jistě, že smíš,

svůj oduševnělý úsměv.“

ale nakonec ti jej rozhodně dám.

Upřímnost, čistota a jistota

Aspirující má brzy ráno meditovat a také medituje. Jaká je jeho meditace? Jeho meditace je vzývání Světla, Míru a Blaženosti. Vědomě usiluje o to, aby neměl nic společného s temnotou, nečistotou, nedokonalostí a nevědomostí, které vidí všude kolem sebe. Je mimo ně; je nad nimi. Během meditace slibuje sám sobě, že bude čistý, že bude odpoutaný, že bude neustále aspirovat. Je to horlivý slib sobě samému, že o sobě nebude pochybovat, že se nebude ničeho bát, že nebude obětí nečistoty a úzkosti. Ale v okamžiku, kdy vyjde ze svého pokoje a vejde do širého světa, vědomě či nevědomě se stane obětí nečistoty, úzkosti, žárlivosti, strachu a pochyb. Jak den postupuje, všechny jeho sliby jsou porušeny. Každý den dává vnitřní slib své duši, Bohu, že bude božský, že bude vybraným nástrojem Boha, že bude poslouchat pouze příkazy své vnitřní bytosti. Ačkoliv dává všechny tyto vnitřní sliby, nevyplní ani jediný z nich. Své vnější sliby velmi často dodržuje, ale vnitřní slib sám o sobě dodržet nedokáže. Nicméně vnitřní slib musí být vyplněn jako první. Když jej dokážeme splnit, staneme se svým pravým vlastním já, staneme se svou jedinečnou vnitřní božskostí.

Během meditace a během každodenní činnosti musíme tak, jak vdechujeme vzduch, vdechovat čistotu. Na čistotu musíme myslet vědomě. Máme vnitřní bytí a vnější bytí. Naše vnitřní bytí se začne dusit, pokud se nebudeme moci nadechnout čistoty. Kosmické Já, univerzální Já, je vždy horlivé zásobovat nás čistotou v nekonečném množství. My však nemáme čas, potřebu či nutkání ji mít. Není-li v našem vnitřním životě nastolena čistota, náš vnější život zcela jistě dříve či později selže. V čistotě může růst naše božskost; v čistotě může vykvést náš pravý život a mít zde na zemi své naplnění.

Je nesmírně těžké dosáhnout čistoty v myšlení. Čistota ve vnější činnosti je jednodušší, ale v myšlení jí musí být dosaženo nejdříve. Jak můžeme mít čistotu v mysli, myšlenkách a nápadech? Takovou čistotu můžeme mít snadno, když cítíme, že nejsme tělo, ale duše. Slovo „duše“ okamžitě přináší do mysli čistotu v hojné míře. Čistota se dostaví; musí se dostavit v okamžiku, kdy cítíme, že nejsme tělem, ale duší. I když nevíme, co je duše, samotné slovo „duše“ přináší do naší mysli pocit světla, božskosti a ryzí radosti. A z těchto božských vlastností se spontánně rodí čistota.

Duše používá tělo, aby naplnila své poslání na zemi. Když se tělo vědomě sjednotí s duší, uvědomí si svůj účel a význam na zemi. Jinak tělo zůstane napořád slepé, temné, nedokonalé a do jisté míry nehodné. Ale silou naprosté jednoty těla s duší se tělo stává největší pýchou Absolutního. Nabídněme tělo duši a sjednoťme se s ní. Nechť splyne fyzická mysl s univerzálním Vědomím, po kterém usilovně toužíme. Nechť je fyzická mysl, která v sobě chová žárlivost, strach, pochyby a nevědomost, nabídnuta duši, která je znakem dokonalosti ve vnitřním i vnějším světě.

Kde je náš Cíl? Není na modré obloze, v rozlehlém oceáně ani na vzdálené poušti; je hluboko uvnitř nás, v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce. Naše duchovní srdce je nekonečně větší než svět. Svět roste a plyne uvnitř duchovního srdce. Pokud dokážeme cítit, že naše aspirující srdce je živoucím Dechem Nejvyššího, pak musíme cítit, že náš milovaný Cíl je uvnitř, ne venku.

Abychom si uvědomili Cíl, abychom dosáhli Cíle hluboko uvnitř, musíme obnovit náš život a každý den jej osvěžovat. Každý den brzy ráno musíme náš vnější život se zlatou nadějí znovu obnovovat. Tato naděje není planý sen; je to předchůdce božskosti, která bude v naší přirozenosti a jejím prostřednictvím projevena. Je to naše dynamická božská kvalita, naše zlatá naděje, která vidí Svět Za, i když je ještě daleko.

Co je nezbytně nutné, abychom uviděli Svět Za, je naše jistota, nezdolná víra v sebe sama. Musíme cítit, že jsme Bohem vybrané dítě. Musíme cítit, že ztělesňujeme nekonečné Světlo, nekonečnou Pravdu a nekonečnou Blaženost a že musíme tyto božské vlastnosti nyní odhalit a projevit. Odhalení a projevení jsou naprosto nezbytné. V okamžiku, kdy začínáme odhalovat a projevovat svou vnitřní božskost, uvidíme, že nekonečnou Pravdu, nekonečné Světlo a všechny další božské vlastnosti Nejvyššího již ztělesňujeme.

Nejvyšší Cíl je v nitru. Cíl po nás pláče, ale my ho hledáme někde, kde není. Pláčeme po svém vlastním bytí, které je plné strachu, pochyb, nevědomosti, pýchy, marnosti a sobeckosti. Jestliže bychom však plakali po Bohu každý den, jestliže bychom brzy ráno meditovali na harmonii, mír, blaženost, hojnost a naplnění, jedině poté bychom viděli, cítili, uvědomili si a vrostli do našeho Cíle. Objevili bychom, že náš transcendentální Cíl je uvnitř a vrůstá do svého pravého obrazu.

Ode dneška za sto let

Ode dneška za sto let

mně, mně, mně.

Ode dneška za sto let

moře nevědomosti temné země.

Ode dneška za sto let

zem Věčnosti.

Ode dneška za sto let

klíčem svého Ducha.

Každý by měl a musí v tomto životě meditovat, aby realizoval Nejvyšší zde na zemi. Pak dokáže každý zazpívat: Ode dneška za sto let se bude můj nejvyšší Cíl klanět mně, mně, mně. To znamená, že každý člověk v tu chvíli překoná svůj vlastní nejvyšší Cíl.

Ode dneška za sto let bude můj dech ticha strašit moře nevědomosti temné země. To znamená, že moře nevědomosti země se pokloní až k zemi dechu vnitřního ticha. Když vstoupíte do své nejvyšší meditace a dosáhnete svého Cíle, dech ticha bude nutit moře nevědomosti ve vás, aby se odevzdalo.

Ode dneška za sto let bude jediné mé Oko orat zem Věčnosti. Třetí Oko, Oko transcendentální Vize bude orat zem Věčnosti, na které roste nekonečný Mír, Světlo a Síla. Vy budete božskými farmáři, kteří obdělávají půdu Věčnosti, na níž vyroste v nekonečném množství nekonečný Mír, Světlo, Blaženost a Síla.

Co potřebuješ

Nepotřebuješ trofej

Nepotřebuješ ocenění

Nepotřebuješ poznání

To, co neustále potřebuješ,

To, co bezdechu potřebuješ,

Odhodlanost

Bůh má nesčetně božských vlastností. Ze všech Jeho božských vlastností je zdaleka nejlepší Jeho Soucit. I člověk má pár dobrých vlastností. Ze všech těchto dobrých vlastností je zdaleka nejlepší odhodlanost. Naplněním odhodlanosti získává to, čeho chce dosáhnout.

Když vidíme člověka s odhodlanou vůlí, cítíme, že nemá žádnou pokoru, že je arogantní, egoistický, autokratický, prosazuje sám sebe a tak dále. Cítíme, že pokora a odhodlanost se naprosto liší. Je to však tím, že nerozumíme významu pokory. Když používáme termín „pokora“, často cítíme, že někdo byl ponížen někým jiným. Ale pokora je pocit nejsladší jednoty. Nemá nic společného s ponížením. Ponížení znamená, že někdo po nás šlape a dívá se na nás spatra. Zatímco opravdová pokora znamená, že se dokážeme sjednotit s vědomím něčeho nebo někoho. Jsme-li pokorní, druhý člověk ihned otevírá dveře svého srdce, abychom mohli vstoupit do jeho srdce a on mohl vstoupit do našeho. Jsme-li pokorní, otevře nám své srdce celý svět, protože svět cítí, že máme ochotu a vnímavost mít ho ve svém vlastním srdci i přes nespočet nebožských vlastností, které má. V božské pokoře můžeme spatřit skutečné odhodlání, které je založeno na jednoduchosti, upřímnosti, čistotě a pokoře.

Tato vlastnost, kterou v každodenním životě označujeme odhodláním, se ve vnitřním nebo duchovním světě nazývá silou vůle. Skutečná síla vůle vychází z nejniternějších zákoutí našeho srdce, kde se nachází naše duše. Není výsledkem fyzické mysli; pochází přímo z duše. Světlo duše pracuje v našem vnějším životě jako síla vůle, aby něčeho na zemi dosáhlo nebo aby něco projevilo. A tato síla vůle duše je plná božské pokory, která přichází přímo od Nejvyššího.

Co může síla vůle udělat? Dokáže odstranit veškerý náš zmatek — zmatek ve fyzickém, vitálnu, mysli a srdci. Jak je možné, že nerealizoval Boha každý? Proč je na zemi tak málo duchovních Mistrů a realizovaných duší? Je jen jediný důvod. Je to zmatek buď v mysli, vitálnu, fyzickém nebo v našem vnitřním bytí. V okamžiku, kdy je závoj zmatku odstraněn, vidíme Zlatou Tvář Nejvyššího uvnitř nás.

Co ještě naše síla vůle dokáže? Tato síla, která je světlem duše, dokáže dříve než okamžitě proniknout do skutečnosti. Klepeme na dveře skutečnosti se svou upřímností, svou čistotou, aspirací, zasvěcením a oddaností. Klepeme na dveře skutečnosti, ale může trvat pár dní nebo i měsíců, než se nám tyto dveře opravdu otevřou. Když však na ně zaklepe božská odhodlanost, božská síla vůle, dveře se hned zeširoka otevřou. Proč? Bojí se skutečnost lidské odhodlanosti? Ne! Skutečnost ihned otevře své dveře síle vůle, protože najednou vidí dvě věci. Vidí, že síla vůle má schopnost ztělesnit skutečnost, zatímco jiné vlastnosti nemusí mít nezbytnou sílu ihned ji ztělesnit, pokud je jim vnucována. Skutečnost také vidí, že když chce projevit sebe sama na zemi, je to lidská síla vůle přeměněná v božskou sílu vůle, která se ujímá výzvy, aby pomohla. Ostatní božské vlastnosti člověka váhají. Když se skutečnost chce jejich prostřednictvím projevit, mají pocit, že nedozrál ten správný čas. Říkají: „Připravujeme se. Prosím, dejte nám ještě trochu času.“ Ale když skutečnost přijde k síle vůle, cítí obrovskou radost a blaženost, protože vidí, že lidská síla vůle je připravena naložit si ji na svá bedra a nosit ji sem a tam.

Pokud přijde Bůh a postaví se přímo před nás, řekneme se svou čistotou: „Ó Bože, jsem Ti nanejvýš vděčný za to, že jsi mi dal čistotu.“ Se svou pokorou řekneme: „Ó Bože, jsem Ti nanejvýš vděčný za to, že jsi mi dal pokoru.“ Se svým mírem řekneme: „Ó Bože, jsem Ti nanejvýš vděčný za to, že jsi mi dal mír.“ Budeme projevovat vděčnost, ale stále budeme cítit určité váhání, když budeme používat tyto vlastnosti. Budeme cítit, že možná nejsme dostatečně pokorní, možná nemáme dost míru. Místo toho bychom navenek či uvnitř měli říci: „Ó Bože, mám tyto vlastnosti, teď mě použij.“ Máme-li však sílu vůle, ihned řekneme: „Ó Bože, dal jsi mi čistotu, mír a další božské vlastnosti. Nyní jsem připraven Ti sloužit. Prosím, řekni mi, co mohu učinit.“

Otevřete své srdce

Chcete-li Boha,

Chce-li Bůh vás,

```

Když otevřeme své srdce celému světu, nejsme v bezpečí. Zlo a zničující vlastnosti světa do nás mohou vstoupit a využít nás ke svým vlastním účelům. Mohou tak učinit právě proto, že láska, která je naší silou, je velmi omezená; radost, která je naší silou, je velmi omezená; mír, který je naší silou, je velmi omezený. Všechno, co máme, máme ve velmi omezené míře. Ale zároveň musíme mít víru v sebe sama. Ačkoliv nejsme nyní bezmezní a nekoneční, nastane den, kdy budeme bezmezní, nekoneční a transcendentální. Jak? Tak, že půjdeme ke Zdroji, k Bohu.

I přesto, že nevědomý svět může zničit lotos v nás, neznamená to, že nebudeme mít vůbec důvěru v lidstvo. Největší indický duchovní politik Mahátmá Gándhí řekl něco velmi překvapivého. Řekl, abychom neztráceli víru v lidstvo. Musíme brát lidstvo jako oceán. V oceánu je několik kapek, které mohou být znečištěné, ale celý oceán není znečištěn. Podle něj nesmíme soudit lidstvo na základě omezených zkušeností, které obvykle získáme, když se setkáváme s omezenými lidmi v našem okolí. Musíme být opatrní, ale zároveň musíme mít víru v lidstvo. Když v něj ztratíme víru, budeme odsouzení k zániku, protože lidstvo je skutečnou končetinou našeho těla.

Protože jsme duchovní hledající, musíme mít větší víru, než mají obyčejné lidské bytosti. Musíme mít víru dokonce i v neaspirující osoby, ačkoliv se nebudeme právě nyní pokoušet přeměňovat jejich přirozenost. Proč? Protože nemáme nezbytné schopnosti nebo proto, že to není Boží Vůle. I když nemáme nezbytné schopnosti, Bůh nám je může poskytnout. Může nás učinit silnými, abychom mohli pomoci lidstvu. Ale to není Boží Vůle. Boží Vůlí je, abychom pomáhali těm, kteří jsou již do jisté míry probuzeni, těm, kteří aspirují nebo těm, kteří aspirovat chtějí, ale ne těm, kteří hluboce spí. Bůh je nechce tlačit. Bůh jim říká: „Spi, Mé dítě, spi.“ Ale těm, kteří jsou již probuzeni, a těm, kteří chtějí běžet, Bůh říká: „Měj víru v Mé stvoření, kterým je lidstvo, a měj víru sám v sebe, protože jsi to ty, kdo Mě nakonec bude na zemi reprezentovat.“ Musíme mít víru v sebe sama, abychom realizovali a naplnili Boha. Musíme mít víru v Boha, protože je to On, kdo nás inspiroval a probudil a kdo nás naplní Svým vlastním Způsobem.

Chce-li Bůh vás, otevřete oči, zacpěte si uši a utíkejte. Musíme být plně probuzení a bdělí. Musíme skoncovat s životem ve světě spánku dříve, než dokážeme nalézt Boha. Musíme se rozhlédnout kolem, ne abychom viděli ošklivost světa, ale abychom viděli stvoření v jeho nejčistší podobě nejčistšíma očima. Otevřete oči. Nesmíme už déle spát! Musíme se dívat na svět s čistotou, kterou máme, a vidět čistotu v Božím stvoření.

Zacpěte si uši. Proč si musíme zacpávat uši? Protože existují věci, které můžeme zaslechnout a které nás budou obtěžovat a rušit, věci jako kritika, žárlivost, lichocení a chvála. Když nás někdo kritizuje, jak bychom ho mohli brát vážně? Měli bychom jej považovat za psa, který štěká přímo před námi. Když pes štěká přímo na nás a my mu věnujeme pozornost, pes nepřestane štěkat a obtěžovat nás. Pak budeme mít potíže s dosažením našeho předurčeného Cíle. Kritiku bychom měli brát stejně. Lidé nás kritizují všelijak. Říkají: „Je neužitečný. Celý svůj čas tráví meditováním a nepomáhá společnosti tak, jak by společnost potřebovala.“ Co však společnost chce? Ani ona sama to neví. Nikdo nám nemůže říci, co máme dělat se svým životem. Pokud jsme připraveni pro Boha, pokud jsme probuzeni a máme otevřené oči, Bůh nás chce. V tu chvíli nesmíme věnovat pozornost něčí kritice. Musíme vědět, že to, co děláme, je nejlepší. Je to nejlepší i pro ty, kteří nás kritizují, protože přijde den, kdy se vzdají nevědomosti a budou inspirováni nás následovat.

Co se stane, věnujeme-li pozornost něčí žárlivosti? Naše životy budou zmařeny. Žárlivost je jed, nic jiného. Pokud nasloucháme žárlivým slovům nějakého člověka, jeho poskvrněné a nečisté city do nás vstupují. Budeme vdechovat jed a naše vlastní plíce budou zasaženy. Žárlivost je příšera, které poskytujeme přístřeší, pokud věnujeme pozornost něčí žárlivosti.

Co se stane, víme-li, že nám někdo lichotí? Jsme-li k sobě upřímní, víme, že ten člověk mluví o výši, které jsme ještě nedosáhli, proto nás to neovlivní. Ale pokud se sjednotíme s člověkem, který říká, že jsme dosáhli té ohromné výše, jen podvádíme sami sebe. Právě nyní jsme teprve u paty stromu. Pokud máme pocit, že jsme už vylezli na vrchol stromu, nestane se to pravdou jen proto, že nám to ten a ten říká. Stále ještě zápasíme u paty stromu. Pokud nám někdo podsouvá myšlenku, že jsme už dosáhli vrcholu, pak se přestaneme snažit šplhat nahoru a nikdy předurčeného Cíle nedosáhneme. Sebeklam je sebezničení, protože v sebeklamu není světlo. Pokud nasloucháme lichocení, zůstaneme v temnotě u paty stromu.

Jestliže jsme opravdu udělali něco dobře a ostatní nás chválí, jsme opět v nebezpečí. Co se stane, pokud věnujeme veškerou pozornost jejich chvále? Do popředí vyjde pýcha a naše drahocenná aspirace, náš vnitřní stoupající plamen nemůže vystoupat tak rychle, jak by stoupal jindy. Pokud nás někdo upřímně chválí nebo hluboce obdivuje a my věnujeme jeho chvále přílišnou pozornost, část z nás, která je velmi cenná, od nás odejde. Poté nebudeme stejní, dokud to něco zvláštního nevejde zase zpátky. A to přijde zpět jedině tehdy, když znovu vstoupíme do hluboké meditace a obnovíme svou vnitřní rovnováhu. Když jsme opět kompletní, můžeme běžet rychleji. Ale pokud nám něco uvnitř chybí, nebude naše bytost fungovat správně. Proto musíme být velmi opatrní, když nás lidé stále a stále chválí. Když jim budeme věnovat příliš mnoho pozornosti, budeme ve velkém nebezpečí. Je velmi milé slyšet chválu, ale následný účinek chvály, není-li na ni správně nahlíženo, je osudný. Na upřímnou chválu si musíme dávat stejný pozor jako na kritiku, žárlivost a lichocení.

Co je za tou vší kritikou, žárlivostí, lichocením a chválou? Lidská nevědomost! A co přesně je nevědomost? Je to temný vnější plášť vědění a pravdy. Přeměň nevědomost nebo pronikni jejím závojem a ihned uvidíš veškeré vědění a veškerou pravdu. Všichni jsme slyšeli jméno Aldous Huxley. Ten jednou řekl, že nevědomost je přemožitelná. Pokud chceme znát pravdu, můžeme. Neznáme ji právě proto, že ji nechceme znát. Pokud něco upřímně chceme poznat, nakonec to poznáme. Když nechceme něco poznat, nikdy to nepoznáme.

V naší vnitřní historii a vnějším obyčejném životě vidíme, že když dozraje čas, božské síly v člověku vykonají správnou věc, i když si toho člověk není plně vědom. Dítě je hladové. Není si vědomé svého hladu a říká, že nebude jíst. Ale matka ví, že je čas, aby se dítě najedlo, a cítí, že má dítě hlad, proto ho nutí, aby jedlo. Také v duchovním světě může být někdo připraven pro duchovní život, ale ve vnější mysli nemusí vědět, že je připraven. Protože cítí, že není připraven, můžeme říci, že nechce znát pravdu, že nechce vidět nebo cítit světlo. Ale Bůh ví, že tento člověk je připraven. Proto Bůh přichází a nutí ho, aby přijal vnitřní život. I když se nestará o to, aby poznal pravdu, Bůh ho nutí ji poznat.

Jsou lidé, kteří se bojí Boha, bojí se světla, bojí se pravdy. To znamená, že si nejsou plně vědomi svého duchovního života. Zda se bojíte Boha nebo ne, je na vás. Ale přijde den, kdy bude Bůh cítit, že jste vnitřně plně připraveni, i když navenek si toho nejste vědomi. V tu chvíli vás bude Bůh tlačit, bude vás nutit poznat pravdu. Bůh vám pravdu poskytne i navzdory tomu, že vaší vnější mysli chybí připravenost.

Ale když jsme uvnitř i navenek připraveni, když vnitřně meditujeme a navenek jsme si vědomi toho, co děláme, máme z toho přirozeně největší užitek a dostavuje se nejrychlejší výsledek. V tu chvíli se náš vnitřní život a náš vnější život vědomě spojují v jeden. Náš vnitřní svět a náš vnější svět vědomě běží ke stejnému Cíli. Když se tak stane, Bůh bude pyšný na naše vědomé uvědomění si pravdy a vědomé dosažení nejvyššího Světla.

Nesmrtelná svítání, nesmrtelné noci

Z nesmrtelných svítání

jsem se bezvýhradně a nepodmíněně

Běda,

zde na zemi mě nutí těšit se

ustavičné smrti ničení.

Ó, Pane Soucitu Nejvyšší,

kde jsem já?

Nevědomost a poznání

V Upanišadách se říká:

> vidyāṁ cāvidyāṁ ca yas tad vedobhayaṁ saha...

> — Íša upanišada, verš 11

Jak spolu mohou nevědomost a poznání studovat? V tomto světě relativity je to velmi snadné. V našem duchovním Centru je pár duchovně zkušených a pokročilých hledajících, kteří započali svou duchovní cestu v minulých inkarnacích. Jsou i tací, kteří se pustili na duchovní cestu poprvé před pár lety. Jsou ještě další, kteří začali teprve před šesti měsíci nebo čtyřmi měsíci. A je tady dnes pár těch, kteří ještě na duchovní cestu nevstoupili, ačkoliv tak nakonec učiní. Hodnoceno duchovními dosaženími, kde stojí každý z nich? Jeden je nepochybně ten nejlepší a jeden je nepochybně nejhorší. Jsem jen nějaký učitel; ale když mluvím, každý z těchto hledajících získává z mé promluvy, z mé přítomnosti a z mého vědomí světlo podle svých individuálních schopností a vnímavosti.

Bůh je skutečná zkušenost; přijímáme Jej podle svých vlastních schopností a vnímavosti. Vnímavost je uvnitř, schopnosti jsou vnější. Čím více můžeme získat, tím větší schopnosti budeme mít k projevení Jeho Světla zde na zemi.

Nevědomost nevidí ve všem světlo a pravdu. Poznání vidí světlo a pravdu ve všem a ve všech. Tohoto světla a pravdy může mít jeden člověk nekonečně málo, jiný zase nekonečně mnoho. Každá lidská bytost je plná nevědomosti, ale někteří jí mají více než jiní. Osvobodit se z nástrah nevědomosti není jednoduchý úkol. Proto musí člověk vstoupit do duchovního života. Duchovnost je odpovědí.

Duchovnost a křesťanství

Indický duchovní Mistr nebo hledající, který není křesťanem, se nebudou schopni řídit tímto názorem nebo tvrzením. Budou Krista nanejvýš obdivovat, budou si ho vážit a uctívat jej, ale nebudou tvrdit, že je Kristus jediným spasitelem. Dlouho před příchodem Krista neexistovalo spasení? Vytvoří vševědoucí, všemocný a všudypřítomný Stvořitel jen jeden nástroj, jeden způsob, jehož prostřednictvím Jej Jeho nekoneční hledající a milovníci mohou najít? Ne, jistěže ne!

Když budeme studovat Védy, zjistíme, že před čtyřmi tisíci lety, dlouho před Kristem, plakali védští zřecové co nejoduševněleji k Absolutnímu Nejvyššímu a komunikovali s Ním silou své intenzivní vnitřní aspirace. Byla jejich realizace, jejich posvátné prožitky založeny na představě? Ne! Mnoho hledajících dosáhlo Otce dříve, než se narodil Kristus. Od té doby, co Kristus opustil fyzickou úroveň, dosáhlo Otce mnoho dalších, ať už s jeho vnitřním vedením nebo bez něj. Tvrdit, že Kristus je jediným spasitelem, je chyba. Byli, jsou a nadále budou na světě mnozí další duchovní Mistři, kteří jsou realizovaní a kteří také pomohou přivést nevědomý svět ke světu Světla. V tomto světě musíme poznat nezbytnost inspirace. Bez inspirace nemůžeme nic udělat, nemůžeme ničeho dosáhnout. Když přijde na svět duchovní Mistr, nemusí být naším učitelem nebo naším Guruem, ale má obrovskou vnitřní schopnost a Soucit, a ty používá, aby každého inspiroval.

Hluboce miluji a obdivuji Krista. Zároveň mohu říci, že s ním mám velmi blízkou jednotu a důvěrný vztah. Směje se, když o něm jeho následovníci říkají, že je jediným spasitelem, protože vidí, že nevědí o vědomí Krišny a vědomí Buddhy, které Kristus rovněž ztělesňuje. Když řekl: „Já a můj Otec jsme jedním,“ řekl to silou své nejvyšší duchovní realizace. Když řekl, že nikdo nemůže dojít k Otci, aniž by neprošel jím, myslel tím, že hledající musí projít Kristem — nekonečným Vědomím, ne Kristem — fyzickou osobou. Naprosto se mýlíme, když si myslíme, že tímto prohlášením myslel Kristus cokoliv jiného. Zabýváme se nekonečným Vědomím vyjádřeným prostřednictvím Krista. Jeho Vědomí je stále na světě, protože představuje a ztělesňuje nekonečné Vědomí. Nazývá Nejvyššího svým Otcem, stejně jako já nazývám Nejvyššího svým Otcem. Nejvyšší je Otcem každičké duše na zemi.

Když se někdo snaží obrátit ostatní na jinou víru, je to díky nevědomosti. Já jsem hinduista. Nepřišel jsem na Západ, abych kohokoliv konvertoval, nikoli. Jsem duchovní osoba. Ve mně je hinduismus, ve mně je buddhismus, ve mně je křesťanství, ve mně jsou všechna náboženství. Duchovní Mistr je daleko za hranicemi náboženství. Zároveň ve svém srdci uchovává silou své absolutní realizace a jednoty s Nejvyšším všechna opravdová náboženství, živoucí i mrtvá.

Někteří křesťanští misionáři přicházeli do Indie a říkali: „Buď přijmete našeho spasitele Krista, nebo budete odsouzeni k Peklu. On je jediná spása.“ Mnoho Indů jim uvěřilo a bylo konvertováno. Ale žádný velký duchovní Mistr Indie nikdy toto o sobě neřekl ani nepobízel své žáky, aby to o něm říkali. Velký duchovní Mistr Indie Šrí Rámakrišna nikdy neřekl, abychom přijali jedině jeho. Jeden z nejdražších žáků Šrí Rámakrišny, velký Svámí Vivékánanda, nikdy ani nevyslovil jméno svého Mistra, když poprvé přišel sem na Západ. Vivékánanda cítil, že kdyby vyslovil jméno svého Mistra, svět by ho nepochopil. Poselství, které přinášel, nebylo v osobě jeho Mistra, ale v jeho učení. Učení Šrí Rámakrišny představovalo spojení a sjednocení všech náboženství.

Děláme chybu, když se snažíme ukázat ostatním, že naše náboženství je nejlepší nebo že naše cesta je nejlepší. Každá cesta, každý směr dovede hledajícího k Cíli. Na konci cesty všichni dojdeme ke stejnému Cíli, ale každý jednotlivec musí následovat jemu určenou cestu, cestu, která je pro něj vhodná. Zde v našem Centru nikdy neříkáme, že pokud chodíš do kostela, nebudeš moci realizovat Boha. Jako duchovní Mistr nemám nejmenších námitek, chodí-li někdo do kostela, synagogy nebo na jiné duchovní místo. Jako duchovní Mistr jsem zde, abych vás inspiroval. Když jste inspirováni jít hluboko dovnitř, vstupujete do království aspirace a cítíte nezbytnost následovat cestu.

Můžete cítit, že vaší cestou je církev, že kněz je skvělý a jeho kázání jsou inspirující a plná opojení Bohem. Můžete cítit, že tato cesta vám umožní dosáhnout svého Cíle dříve než jakákoliv jiná cesta. To je nádherné! Ale někdo další může mít pocit, že církev a kněz mu nepomohou a že to, co potřebuje, je žijící duchovní Mistr, v něhož má naprostou důvěru. Jen proto, že je kněz představitelem velké církve, neznamená to, že vás uspokojí, pokud nejste určeni pro něj a pro jeho cestu. Ale pokud vás těší a uspokojuje, bezpochyby je to ten pravý učitel a jeho církev je ta správná cesta pro vás. Nepřeji si kohokoliv z vás odvést z vaší církve nebo víry. Přicházím sem, jen abych vás inspiroval. Chcete-li Krista, mám schopnost vás inspirovat, abyste měli více víry, požehnaně víry. Jestliže ale cítíte, že děláte chybu velkou jako Himálaj, když jste přišli sem a přijali naši cestu, abyste se přiblížili k Bohu, nebo jestliže nemáte víru v žádnou cestu, pak se utopíte v moři nevědomosti. Prosím, vždy se snažte následovat jednu cestu a jednoho učitele s upřímností a aspirací.

Přejete-li si zvýšit své schopnosti v podobě upřímnosti, aspirace a uvědomění si božského uvnitř sebe, musíte mít vedení nějakého Mistra. Může to být duchovní Mistr, může to být kněz, učitel nebo rádce, ale musí to být někdo, v něhož máte naprostou důvěru. Nemáte-li důvěru v duchovního vůdce nebo duchovní cestu, pak pouze plýtváte časem. Prosím neposlouchejte žádného Mistra nebo duchovní postavu a nenásledujte žádnou cestu, dokud v něj a jeho cestu nemáte důvěru.

Můžete se zeptat: „Jak můžeme mít na začátku důvěru v cestu, Mistra, církev nebo kněze?“ Já však říkám, že ji můžete mít. Nemusíte čekat dva měsíce nebo dva roky, abyste měli víru či důvěru v určitou cestu. V jedné krátké sekundě můžete mít víru v někoho nebo v nějakou cestu. Nejste-li pro něj určeni, nikdy vaše víra v něj nebude úplná. Vy nejste poraženým a on také ne. Můžete se zeptat sami sebe: „Jak je možné, že v něj nevěřím, zatímco tolik ostatních jej obdivuje?“ Je to proto, že není určen pro vás. Neproklínejte se, že není určen pro vás. Okamžitě na něj zapomeňte a hledejte někde jinde. Učitel nebude nešťastný. Neřekne: „Ó, máš nádhernou duši, proto se musíš stát mým žákem!“ Ne! Učitel se usměje a ihned vám poskytne svůj milující vnitřní zájem, abyste dosáhli Boha nějakým jiným způsobem. Nabídne Nejvyššímu svou vděčnost, protože ví, že Nejvyšší ví, co je pro vás nejlepší.

Opravdový učitel bude vždy cítit, že pro aspirujícího je nejdůležitější věcí realizovat Boha. Nechce být jediným, kdo osvěcuje, jediným spasitelem. Přeje si být jen věrným nástrojem Boha. Když říkám, že jsem nástroj, skutečně to tak myslím. Nejsem Bůh, nikoliv. Bůh je vaším Otcem, tak jako je mým Otcem. Na Boha nemá nikdo monopol. Ale já jsem Jeho vědomým nástrojem, zatímco vy bohužel ne. Zítra ale můžete být, budete-li následovat vnitřní cestu duchovní disciplíny.

Jsou studenti, kteří nevidí světlo hned, ale uvidí jej později. Ti, kteří jej vidí ihned, nevidí lepší nebo vyšší světlo než ti, kteří jej spatří až za několik měsíců. Jestliže nemáte schopnost určit, která cesta je v ten daný okamžik vaše, co uděláte? Přestanete docházet, protože si nejste jisti cestou nebo učitelem? Ne! Musíte pokračovat ve svém vnitřním pátrání se vší upřímností, kterou máte k dispozici. Nejste-li si jisti svou vnitřní duchovní cestou, prosím, zkuste vydržet na jedné cestě nejméně tři měsíce. Dny přechází v týdny a týdny v měsíce velmi rychle. Jestliže s důvěrou a oddaností následujete soustavně jednu cestu tři měsíce, a jestliže dojdete k závěru, že tato cesta není míněna pro vás, mohu souhlasit s vaším rozhodnutím. Pokud okamžitě ucítíte vnitřní jednotu s Mistrem a cestou, nepochybně máte štěstí. Ale v případě, že nemáte takové štěstí, pak bude cesta a Mistr během tříměsíčního průzkumu testovat vás a vy budete testovat je. Po třech měsících budete v pozici, abyste se moudře rozhodli, posoudili sami sebe a také posoudili duchovní cestu a duchovního Mistra. Jste-li upřímní a trpěliví ve svém pátrání a má-li duchovní Mistr pravou sílu, pak se během tří měsíců dovíte, jestli je, nebo není tato cesta míněna pro vás.

Pokud ale přijdete jednou na toto místo, jednou na tamto místo a jednou na úplně jiné místo, a poté se s pýchou rozhodnete, že tato nebo tamta cesta nejsou míněny pro vás, v tu chvíli děláte obrovskou chybu. Budete se jednoduše pohybovat z místa na místo jako moucha. Žádná cesta vás neuspokojí, protože ve skutečnosti nedáte žádné cestě šanci. Budete-li se stále pohybovat tímto netrpělivým způsobem, kdo je potom ten, kdo ztrácí? Ne cesta nebo učitel. Opravdový duchovní vůdce nikdy nebude ten, kdo ztrácí, když jej nepřijmete, protože on je naprosto ztotožněn s tím Nejvyšším. Tím, kdo ztrácí, je ten, kdo plýtvá svým drahocenným časem a nedokáže poznat správnou cestu, správného učitele a konečný Cíl. Někteří, kteří dělají takové věci, budou stále upřímně hledat, ale mnozí naprosto ztratí zájem o duchovní život. Z mnoha snad jeden nebo dva skutečně najdou svou cestu, ale většina bude navždy tápat v temnotách.

Dal jsem ti

Dal jsem ti,

a

v případě, že potřebuješ více,

Avšak kupodivu

za mé Boha projevující

Bůh existuje

Bůh existuje.

Přinejmenším si naše ústa dovolují

Ale běda, mír na zemi neexistuje.

```

Bůh existuje. Nemusíme Jej stvořit. Existenci Boha objevily mnohé velké realizované duše starodávné minulosti a mnoho upřímných a nebojácných hledajících současnosti. Řekli nám, že Bůh existuje. Je mnoho těch, kteří nyní věří v existenci Boha, ale kteří nepraktikují duchovní život, aby Jej objevili sami pro sebe. Neustále ostatním kážou o existenci Boha, ale nemají pět minut, aby se na Boha soustředili, meditovali na Něj nebo se k Němu upřímně a z celého srdce modlili.

Vnitřní závod

Všichni z vás jste natolik moudří, abyste znali cenu realizace Boha, toho nejobtížnějšího, co je třeba vykonat. Proto jste tady. Realizovat Boha je jako dokončit závod na 400 metrů, zatímco jednat nebožsky nebo si uchovávat nebožské vlastnosti je jako uběhnout jeden metr. V okamžiku, kdy jste začali svou cestu, jste dosáhli svého cíle. Ale pokud pokračujete v závodě na 400 metrů, máte za okamžik za sebou jeden metr, pak dva, tři, čtyři, pět a další, až dosáhnete cíle. Na cestě za sebou necháváte první metr, který byl vaší žárlivostí. Necháváte za sebou druhý metr, který byl například vaší nejistotou. Necháváte za sebou třetí metr, který byl třeba vaší pýchou a domýšlivostí a tak dále. V okamžiku, kdy dosahujete cíle a sjednocujete se s cílem, všechny metry, které jste na své cestě urazili, jsou daleko za vámi.

U mnoha hledajících je potíž v tom, že ačkoliv začali svou cestu, necítí nezbytnost dosažení cíle. Prostě si ráno vyjdou na procházku a užívají si čerstvého vzduchu. Pouze pokud cítíte, že je nezbytné dorazit do cíle, budete v neustálém a dynamickém pohybu. Cíl je 400 metrů daleko, a jakmile urazíte jeden metr a vy cítíte obavy z toho, že nedosáhnete cíle, že cíl je příliš daleko a rozhodnete se vzdát, potom se budete muset vrátit na startovní čáru. Když budete chtít příští týden nebo příští rok znovu běžet, musíte startovat tam, kde jste začali minule.

Jestliže v duchovním životě opustíte na dost dlouhou dobu svou cestu kvůli žárlivosti, nejistotě nebo z jakéhokoliv jiného nebožského důvodu, jste také ztraceni. Pokud se v běžném životě zastavíte na jakémkoliv místě, velmi často na něm několik měsíců nebo i let zůstanete. V duchovním životě to tak však není. Pokud jste udělali v duchovním životě značný pokrok, nevědomost se začne strašně bát, že vás ztratí. Když zastavíte, nevědomost vás táhne tak silně zpět, že se vrátíte dál než k původnímu výchozímu bodu. Proč? Protože nevědomost je jako tygr. Po celou dobu se vás chce zmocnit a jen čeká na příležitost. Ten, kdo přijal duchovní život, pohrozil nevědomosti. Ona nyní čeká na odvetu.

Nevědomost je jako někdo, kdo má na starosti místnost, ve které žijete mnoho let. Když chcete vyjít z pokoje, hlídá jeho dveře a vyhrožuje vám. Říká: „Kam jdeš? Byl jsi zde tolik let. Nemůžeš odejít!“ Vyhrožuje a straší vás, ale zároveň se bojí, že opravdu pokoj opustíte. Skutečně se bojí, že zítra můžete zmizet a oloupit ji o část její moci. Jakmile jste úplně pryč, ví, že vás nebude schopna dostihnout a znovu vám poroučet. Jestliže přestanete na malou chvíli bojovat a odevzdáte se jí, nevědomost okamžitě zabouchne dveře, zamkne je a všechno více zabezpečí, abyste to při dalším pokusu o útěk měli složitější.

Když nevědomost vidí, že je někdo velmi slabý, nevěnuje mu pozornost, protože ví, že se nepokusí odejít. Je tak slabý a letargický, že je zbytečné se s ním trápit. Ví, že dokud spí, je nejlepší ho nevyrušovat. Ale v okamžiku, kdy se probudí, snaží se ho zastrašit, protože pouhé jeho probuzení nevědomost děsí.

Teď, když jste vstoupili do duchovního života, a jste trochu probuzeni, prosím ciťte, že vyhrožujete nevědomosti, že se vymaníte z jejích sítí, že opustíte moře nevědomosti. Proto se vás snaží nanejvýš mocně pohltit. Pokud jeden den vynecháte svou meditaci, prosím ciťte, že síla nevědomosti vzrůstá. Můžete si myslet, že jeden den není důležitý, ale to je omyl. Jakmile vaše aspirace ochabne na jediný den, vaše vnitřní síla klesá a síla vašeho nepřítele — nevědomosti — vzrůstá. Pokud aspirujete pravidelně a poctivě, síla nevědomosti klesá. Dokážete-li toto cítit, nebudete nikdy lhostejní ke své duchovní disciplíně. Budete brát svůj duchovní život vážně a budete velmi, velmi pravidelní.

Vaše meditace a obětavá oddanost se svou důležitostí vyrovnají. Upřímná a oduševnělá oddanost není v žádném případě podřadná meditaci. Na druhou stranu, pokud dokážete mít dobrou meditaci, je to zároveň i způsob oddanosti. Jdou společně, jako rub a líc stejné mince. Pokud oddaně sloužíte svému duchovnímu Mistrovi ve vnějším světě, je to nejlepší způsob meditace. Jestliže oddaně sloužíte, v tu chvíli ciťte, že meditujete na praktické úrovni, ve fyzickém světě. Na druhou stranu, meditujete-li nanejvýš oddaně a oduševněle, oddaně sloužíte Mistrově misi tím, že sloužíte Bohu ve vnitřním světě.

Oči

Očima noci

Můj vitální život pokoušel celý svět.

Očima světla

Můj život srdce osvěcuje celý svět.

Očima Boha

Můj život dokonalosti znesmrtelní celý svět.

Mých sedm očí

Mám jedno oko uprostřed čela, malinko nad svým obočím. Toto vnitřní oko používám, abych viděl nejvzdálenější, nejvyšší a nejhlubší oblasti vědomí. Cokoliv vidím tímto okem, tím se nakonec mohu stát. Mohu vrůst do jakéhokoliv konkrétního vyjádření nejvyšší Božskosti, které tímto okem vidím.

Mám jedno oko uvnitř svého srdce. Toto oko mi říká, že pouhé vidění Pravdy nestačí. Také musím cítit, že Pravda musí být uskutečněna. Musím cítit, že Pravda je skutečně moje a že já náležím Pravdě.

Mám dvě oči ve svých nohách. Tyto oči mi říkají, že vidět znamená věřit. Říkají mi, že vidět minulost znamená vidět závod směřující nazpět. Tyto oči mi říkají, že vidět mou nenaplněnou minulost, znamená vidět cíle zklamání, omezení, svázanosti a smrti, které na mě všechny čekají.

Mám ještě jedno oko, v koruně své hlavy. Toto oko mi říká, že věřit znamená vidět. Věřit nejvyšší Pravdě znamená vidět budoucnost, svůj závod vpřed. Pokud věřím v nejvyšší, nejzazší, transcendentální Pravdu, pak uvidím zlaté Vše, místo, kde si spolu hrají Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost, a kde mohu vrůst do Písně naprostého Naplnění. Toto mi říká mé sedmé oko.

Svět Za

Někteří říkají, že svět Za je jim neznámý, ale já říkám, že na svět Za pouze zapomněli. Říkají, že svět Za je daleko. Já říkám, že svět Za skryli. Říkají, že je jednodušší realizovat svět Za, než žít ve světě Za. Já říkám, že realizace Boha nás nutí cítit, že vůbec není těžké vědomě a v každém okamžiku naší existence žít ve světě Za.

Jestliže chceme žít ve světě Za, pak musíme milovat Boha a být Bohem milováni. Láska fyzická, vitální a mentální nás bude vždy svazovat. Ale láska duše, božská láska, nás osvobodí od nástrah nevědomosti. Řekl jsem Bohu: „Ó Bože, co děláš se svou božskou láskou?“ Bůh ihned odpověděl: „Svou božskou láskou ti dávám podobu, tvaruji tě a osvěcuji tvou přirozenost. Nakonec tě svou božskou láskou osvobozuji od nedokonalostí, nevědomosti a smrti.“ Bůh se mě zeptal: „Co děláš ty se svou láskou?“ Řekl jsem Bohu: „Svou láskou Tě neustále svazuji, jako dítě objímá a svazuje svou matku svojí sněhově bílou náklonností a láskou.“ Bůh plakal radostí a já jsem plakal vděčností.

Chceme-li stát tváří v tvář světu Za, chceme-li vědět, jak svět Za vypadá a chceme-li vidět tvář světa Za, pak musíme vědomě přijmout duchovní život. Duchovnost nejsou teoretické znalosti, ale praktická moudrost. Duchovnost se nespokojuje jen s nebeskou existencí Boha. Chce celému světu dokázat, že Bůh může být viděn, cítěn, realizován a projeven zde na zemi. Země je stejně jako Nebe domovem Boha a duchovnost je jazyk, který užívají Bůh s člověkem a Nebe se Zemí ke konverzaci.

Musíme znát rozdíl mezi touhou a aspirací. Velmi často jsou i upřímní hledající zmateni. Cítí, že touha a aspirace jsou jedno a to samé. Ale touha vždy omezuje naše vědomí, zatímco aspirace naše vědomí rozpíná a bere jej k tomu Nejvyššímu, Nekonečnému. Aspirace rozšiřuje obzor naší mysli, radost našeho srdce a osvícení naší duše. Ten, kdo pobývá s touhou, musí pobývat v noci nevědomosti. Ten, kdo nepobývá s touhou, může a pobývá v úsvitu poznání. Ten, kdo pobývá s aspirací, vidí skrze neprostupný svět nevědomosti a dívá se do zářivého okna vědění. Jeho je Cíl cílů — Nohy Nejvyššího.

Svět Za je ve Věčném Nyní. Pokud si troufáme cítit, že jsme Bohem vyvolené děti, zcela určitě můžeme žít ve světě Za. Musíme cítit, že jsme vším a všechno je uvnitř nás. Bůh je uvnitř nás, Bůh je i mimo nás. Musíme vědět, že naše lidská existence má význam, jen když se staneme dokonalým kanálem pro božské, abychom zde na zemi mohli projevit nejzazší Pravdu.

Život Věčný je náš, ale nevědomost naše není. Nezáleží na tom, jak lpíme na nevědomosti, ať už vědomě či nevědomě, nevědomost nás jednoho dne opustí. Dokonce i když nechceme nejzazší transcendentální Pravdu, přijde den, kdy nám transcendentální Pravda zasvitne. To je předurčeno. Pokud však vědomě aspirujeme po nejvyšší Pravdě, Světlu světa Za, uspíšíme tím svůj pokrok.

Život světa Za nás volá. Život světa Za je Světlo světa Za a Světlo světa Za je Pravda světa Za. Neduchovní světlo má vnější záři, která zahaluje náš vnitřní život a odhaluje náš vnější život. Ale duchovní světlo má vnitřní záři, která osvěcuje náš vnější, temný život. Jednoho dne budeme zářit ve Světle stále trvajícího světa Za.

Poznámka (k vydání knihy v roce 1974, Agni Press)