V případě aspirace tomu tak ale není. Samotná vaše přirozenost, samotná vaše duše, samotná vaše existence chce spočinout v Nekonečnosti. Přebývá-li hledající v nejvyšším světle, ve vše naplňujícím světle, pak záleží na světle, aby se rozhodlo, zda chce tomuto hledajícímu dát zvláštní zkušenost tím, že mu dá jméno, slávu a tak dále. Avšak chce-li hledající touhu i aspiraci, zároveň světské jméno a slávu i opravdovou aspiraci pro to Nejvyšší, pak nebude ani v duchovním životě, ani v běžném, materiálním životě, neboť bude neustále přitahován dvěma protichůdnými silami. Jedna o druhé bude ihned tvrdit, že je zbytečná. Touha řekne: „Aspirace je zbytečná. Jen si staví vzdušné zámky.“ Aspirace řekne: „Touha je hloupost. Nikdy nekončí, nikdy nekončí.“ Je jako velbloud v poušti. Ten jí neustále trny. Jeho tlama krvácí, ale on je znovu a znovu začíná jíst.
Tak toto jsou dvě protichůdné síly uvnitř nás. Na jedné straně vidíme realizaci a aspiraci, a na druhé straně vidíme touhu. Existuje ale ještě jeden protichůdný pár: materiální svět a duchovní svět. Toto je materiální svět. Nemůžeme materiální, fyzický svět odmítnout, abychom žili v duchovním světě. Duchovní svět je uvnitř materiálního, fyzického světa. Musíme být ve vnitřním světě a uvědomění vnitřního světa musí být vyjádřeno ve vnějším světě. Nemůžeme oddělovat vnitřní svět od vnějšího světa. Opustíme-li svět, zůstaneme himálajských jeskyních a budeme říkat: „Ó, lidé jsou velmi špatní. Moji sousedé jsou špatní. Nechte mě odejít,“ potom si neuvědomíme tady na zemi pravdu tak, jak musí být pravda pochopena.
Naše filosofie je, že tady na zemi musíme vstoupit do vnitřního světa. Vnější svět musí být vyjádřením, projevením vnitřního světa. Ale aby se pravda projevila, někdo ji napřed musí poznat. A k tomuto je potřeba aspirace.
Chceme-li spojit aspiraci a touhu, zničí nás to. Aspirace nás nenaplní a touha se o nás nepostará, protože tyto dvě jsou jako severní a jižní pól. Nemohou být spolu. Ale jakmile jsme silou své aspirace jednou dosáhli realizace, tak se nám otevírá pole projevení. V té chvíli nemůžeme být obviňováni za náš vnější život, protože je to vyšší síla, která nám přináší takzvané vnější dosažení. Jestliže se o něj ale vnější síla nezajímá, jestliže se zajímá jen o naši realizaci, o naši jednotu s Nejvyšším Absolutním, potom se s tím musíme spokojit. To je to, co od nás Bůh potřebuje a co od nás Bůh chce.
Opravdový hledající musí jít skrze inspiraci, a ne skrze touhu. Ale na druhé straně, jestliže má někdo právě teď aspiraci i touhu, má opustit duchovní cestu? Ne. Musí jít skrze svou touhu. Musí se podívat na dnešní procenta. Má-li dnes padesát procent aspirace a padesát procent touhy, co může dělat? Nemusí se vzdát svého obyčejného lidského života. Ne, musí se víc zaměřit na cestu aspirace. Postupně, postupně bude snižovat procenta své touhy. Potom přijde den, kdy doopravdy uvidí, že to, co jej naplňuje a bude navždy naplňovat, je aspirace. Tehdy jeho život automaticky opustí touha a život aspirace jej ponese až na konec cesty, do cíle.Nejprve musíme milovat Boha, jenž je Božskostí samotnou. Můžeme-li milovat Boha, ucítíme, že naše vnitřní skutečnost od Něj nemůže být oddělena. Naše opravdová Božská skutečnost a Bůh jsou jedním. Potom uvidíme, co je naše vnější skutečnost. Naše vnější skutečnost, která je božskou osobností, je celým lidstvem.
Jestliže sami sebe milujeme egoistickým způsobem, svazujeme a zabíjíme sami sebe. Ale když milujeme sami sebe božsky, ne emocionálně nebo egoisticky, milujeme se, protože v nás dýchá Bůh, protože se Bůh chce naplnit v nás a naším prostřednictvím. V takovém případě je naše vnitřní existence a Boží Skutečnost jednou a tou samou věcí.
Jestliže si tuto pravdu plně uvědomujete, potom uvidíte, že lidstvo je ve vás. Lidstvo není okolo vás nebo mimo vás – je uvnitř vás. Pokud se sjednotíte se svou božskou existencí, tehdy uvidíte, že je ve vás celé lidstvo. Vše, co je ve vás, je vaše. Vše, co je mimo vás, není vaše. Můžete pomoci naplnit a osvítit jen to, co je uvnitř. Musíte tedy cítit, že lidstvo je uvnitř vás. Potom budete schopni lidstvu opravdu a účinně pomáhat.
Dělejme první věci první. Realizace Boha stojí na prvním místě u hledajícího, a ne u filantropa, kdepak. Filantropie je velmi dobrá, ale skutečná filantropie začíná v nitru. Tak jak se říká: „Charita začíná doma,“ stejně tak duchovnost, filantropie a všechno ostatní začíná hluboko uvnitř vás. A co tam je? Jen Bůh, Skutečná Skutečnost. Realizujte Boha. Uvidíte, že Bůh je uvnitř vás. Jestliže nerealizujete Boha, uvidíte, že svět a lidstvo jsou mimo vás. Ve chvíli, kdy realizujete Boha, ucítíte, že lidstvo je vaše. A tak nejprve realizujte Boha a potom budete cítit, že zbytek světa je ve vás.Hodně věcí je podobných. Například váš přítel dělá něco špatného a požádá vás o laskavost. Jak se zachováte? Uděláte to, protože to je konec konců váš přítel.
Podívejme se na to ale z pozitivní strany. Jestliže cítíme, že nám patří celé tělo, budeme považovat svou hlavu i své nohy za své vlastní. Nyní se může stát, že si uvědomíme, že naše hlava má něco, co nohy nemají. Řekněme, že má moje hlava osvícení. Pro hlavu je obtížné získat osvícení před srdcem, ale řekněme, že hlava je vyšší než nohy. A tak hlava získala nějaké bohatství. Považuji hlavu za svou vlastní a stejně tak považuji i nohy za své vlastní. Je pod důstojnost mých nohou si vzít to, co je hlava víc než dychtivá věnovat mým nohám? Ne, hlava i nohy jsou jedním. Teď potřebuji pomoc od své hlavy a v příští chvíli budu potřebovat pomoc od svých nohou. Jen proto, že jsem si vytvořil jednotu svou jednotu, vědomou jednotu se svýma nohama a se svou hlavou, získám jejich bohatství. To je skutečná moudrost.
Mohu mít něco cenného ve svém sejfu, který mám například ve své ložnici. Jestliže mám peníze ve svém sejfu, v ložnici, když budu potřebovat peníze, půjdu tam. Vím, že to jsou moje peníze, a tak chodit po schodech nahoru a tam sbírat peníze je pod mou důstojnost. Tehdy se neodevzdávám, jen mám moudrost jít na správné místo, kde jsem si nechal peníze, mé bohatství.
Podobně když se odevzdáváme Bohu, odevzdáváme se své nejvyšší části, protože Bůh je naše nejosvícenější část. Nemůžeme oddělit Boha od své existence. Pokud cítíme, že Bůh a my jsme jedním, potom Bůh je naší nejosvícenější částí a my jsme v této chvíli neosvícení. Jsme-li moudří a víme, že Ten, který je veškerým osvícením, je nedílnou součástí naší existence, půjdeme k Němu a budeme od Něj přijímat. Vnímáme-li odevzdání tímto způsobem, není zde žádný problém.
Vnímáme-li však odevzdání jako odevzdání se otroka jeho pánovi, nikdy nebudeme schopni cítit svou jednotu. Otrok se odevzdává svému pánovi ze strachu. Obává se, že bude propuštěn, pokud neudělá svou práci dobře. Cítí, že nezáleží na tom, co udělal, dokonce i když udělal pro pána vše oduševněle, oddaně, dokonce bezpodmínečně, stále nemá žádnou záruku, že mu pán dá to, co chce, nebo že pána skutečně potěší. Je-li jeho pán obyčejná lidská bytost a má několik otroků, potom od nich získá cokoliv chce; ale co se týká jeho vlastního sebedávání, může být milióny mil vzdálen od jejich potřeb.
Když nabízíme svou existenci Bohu, máme pocit jednoty mezi Otcem a synem nebo Matkou a dítětem. Malé dítě vždy cítí, že cokoliv vlastní jeho otec, je také jeho. Jeho otec má auto. Dítěti jsou jen tři roky, ale říká: „Já mám auto.“ Nemusí říkat: „Můj otec má auto.“ Jen řekne: „Je to naše auto.“
A tak když změníme vnímání svého vztahu k Bohu, nebude zde žádný problém. Pokud On má Mír, potom my máme právo považovat Jeho Mír za svůj vlastní. On je naším Otcem, takže ho můžeme zdědit. Protože Bůh je naším Otcem, protože Bůh je naší Matkou, můžeme mít tento pocit. Jestliže máme pocit, že jsme otroky Boha a On je naším Pánem Nejvyšším, že jsme u Jeho Nohou a musíme pro Něj udělat vše, potom nemáme žádnou jistotu, žádnou záruku, že nás potěší.
Pokud ale budeme mít pocit jednoty mezi otcem a synem, mezi matkou a dítětem, budeme cítit, že to, co vlastní matka nebo otec, má dítě právo považovat za své zcela vlastní. Dítě se neodevzdává. Jen právoplatně považuje bohatství své matky nebo svého otce za své zcela vlastní.
My neodevzdáváme nic; jen si uvědomujeme skutečnost, že patříme někomu, kdo má vše. Prostě jdeme a v každém okamžiku to považujeme za své. Pro nohy není vůbec obtížné cítit svou jednotu s hlavou, protože nohy vědí, že hlava také velice často potřebuje jejich pomoc.
Podobně když aspirujeme, začneme cítit, že Bůh nás potřebuje stejně jako my Jeho. Tak jako my Jej potřebujeme, abychom realizovali to Nejvyšší, Absolutní Pravdu, také On nás potřebuje pro své projevení. Jestliže není pod důstojnost Boha přijmout pro své projevení na zemi pomoc od nevědomých lidí, jak může být pod naši důstojnost žádat Boha, aby nám dal mír, světlo a blaženost?
Jakmile si jednou vytvoříme vědomou jednotu s Bohem, neexistuje žádné odevzdání. Existuje jen vzájemné dávání a braní. Co nohy nabízejí, hlava radostně přijímá a obráceně. My dáváme Bohu svou aspiraci a On nám dává svou Realizaci. My Mu dáváme to, co máme, a On nám dává to, co má a čím je. Neodevzdáváme se tedy, ale jen se navzájem považujeme za své zcela vlastní.Bez síly vůle si nemůžeme vytvořit bezpodmínečnou odevzdanost; bude to všechno kompromis. Bůh pro nás něco udělá a na oplátku my uděláme něco pro Boha. Přirozeně jsou lidé, kteří pro Boha nic nedělají ani od Něj nic neočekávají. Také jsou ale lidé, kteří cítí, že když něco udělají, Bůh musí udělat něco pro ně.
Když se modlíme, cítíme, že Bůh vyslyší naši modlitbu. Když meditujeme, cítíme, že se nám dostane míru, světla a blaženosti, což je zcela oprávněný a spravedlivý nárok. Avšak když se modlíme, když meditujeme, musíme cítit, že naší starostí je modlit se a meditovat a Boží starostí je buď nám dát mír, anebo nám nedat nic. Musíme dospět k takovému odevzdání. My svou roli sehrajeme modlitbou a meditací, to je naše úloha. Božím úkolem je nasytit nás svým Světlem, Mírem a Blažeností. Avšak On zná správný okamžik, jestliže tedy dokážeme meditovat a během meditace mít pocit, že nebudeme nic očekávat — pokud do nás vstoupí mír, světlo a blaženost, v pořádku; pokud ne, budeme stejně tak spokojeni — bude to ten nejlepší druh meditace. Budeme meditovat, protože cítíme, že je to jediný způsob, jak se nerozlučně sjednotit s Bohem.
Abych se vrátil k vaší otázce, síla vůle a odevzdanost celé bytosti jdou vždy společně. Jsou neoddělitelné. Bezpodmínečně se někomu odevzdat vyžaduje obrovskou sílu vůle. Pro nás je obtížné poslechnout svého nadřízeného, ačkoliv říkáme: „Je můj nadřízený.“ Teoreticky to přijmeme, ale když se to stane v praktickém životě, okamžitě se vzbouříme, protože cítíme, že to víme líp než on. V duchovním životě je náš nadřízený náš Guru. Ale skutečný Guru je Nejvyšší. Neustále musíme cítit, že náš Guru, který je Nejvyšší, to ví nekonečně lépe než my. Musíme se odevzdat Jeho Vůli, a ne svému takzvanému přesvědčení. Může-li se někdo odevzdat Vůli Nejvyššího, je to stejně dobré, jako mít obrovskou sílu vůle. Není žádný rozdíl mezi vůlí duše a zasvěcenou odevzdaností v životě.Jakmile začneme být opravdu pokorní, více nabízíme své schopnosti, svou božskost a skutečnost. Pouze staneme-li se pokornými, můžeme se stát tím, čím vpravdě jsme. Stáváme se užitečnějšími, stáváme se větší pomocí lidstvu
Můžeme se podívat na strom. Když strom nemá ovoce, stojí prostě rovně, vzpřímený. Ale když urodí ovoce, skloní se. Přítomnost ovoce znamená světlo a potravu. Ale oceníme, budeme obdivovat strom, který nám není ochoten nabídnout ovoce? Podobně když máme ovoce, kterému říkáme mír, světlo a blaženost, sejdeme prostě k aspirujícímu lidstvu. Když aspirující lidstvo přijme náš mír, světlo a blaženost, uděláme lidstvu velkou službu.
Pokoru musíme považovat za božský dar, nejvyšší dar. Je to něco, co musíme nabídnout lidstvu. Musíme cítit, že pokora je náš pocit zasvěcené jednoty s lidstvem. Bereme-li pokoru v nejvyšším a nejčistším slova smyslu, pak se můžeme stát opravdu pokornými.
Pokora neznamená dotknout se něčích nohou. Je to náš pocit zasvěcené jednoty s lidstvem. Skutečná pokora je rozšíření našeho vědomí. Je to Boží život v našem nitru. Čím výše jdeme, tím větší je náš slib Nejvyššímu v lidstvu. Čím více světla přijmeme silou své pokory, tím více ho musíme nabídnout lidstvu.
Na druhou stranu musíme vědět, že existuje jen jeden způsob, jak se stát pokorným, a to je vidět, co se stane člověku, který vidí, dosáhne a vroste do světla. Nechá si to všechno pro sebe? Ne. Rozdělí se o to se zbytkem světa. A když ho sdílí, svět je nakrmen, svět je naplněn.From:Sri Chinmoy,Zahrada inspirace a listy aspirace, Agni Press, 1977
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ig