Nenásleduji vaši cestu, ale někdy přemýšlím o cestě oddanosti a odevzdanosti, a tehdy se mnou začíná má hlava silně bojovat. Říká: „Ne, nemůžeš se odevzdat,“ protože necítím, že přesně vím, čemu se odevzdávám, a tak cítím, že bych šel slepě.

Sri Chinmoy: Nemusíte následovat naši cestu, ale chtěl bych vám vysvětlit, že odevzdanost, jestliže se jí rozumí správně, je ta nejsnazší věc. Ale jestliže se jí správně nerozumí, potom je to ta nejtěžší věc na světě. Když v tomto světě žijeme ve fyzickém vědomí, nikdy se nechceme odevzdat jiné osobě. Kolikrát se ale odevzdáme nevědomosti uvnitř nás, i když víme, že děláme něco špatně? Cítíme: „Co se dá dělat, jsme bezmocní“ a odevzdáme se. Vyšší mysl nám říká, že děláme něco špatně, ale odevzdá se, protože cítí svou jednotu s nižší myslí.

Hodně věcí je podobných. Například váš přítel dělá něco špatného a požádá vás o laskavost. Jak se zachováte? Uděláte to, protože to je konec konců váš přítel.

Podívejme se na to ale z pozitivní strany. Jestliže cítíme, že nám patří celé tělo, budeme považovat svou hlavu i své nohy za své vlastní. Nyní se může stát, že si uvědomíme, že naše hlava má něco, co nohy nemají. Řekněme, že má moje hlava osvícení. Pro hlavu je obtížné získat osvícení před srdcem, ale řekněme, že hlava je vyšší než nohy. A tak hlava získala nějaké bohatství. Považuji hlavu za svou vlastní a stejně tak považuji i nohy za své vlastní. Je pod důstojnost mých nohou si vzít to, co je hlava víc než dychtivá věnovat mým nohám? Ne, hlava i nohy jsou jedním. Teď potřebuji pomoc od své hlavy a v příští chvíli budu potřebovat pomoc od svých nohou. Jen proto, že jsem si vytvořil jednotu svou jednotu, vědomou jednotu se svýma nohama a se svou hlavou, získám jejich bohatství. To je skutečná moudrost.

Mohu mít něco cenného ve svém sejfu, který mám například ve své ložnici. Jestliže mám peníze ve svém sejfu, v ložnici, když budu potřebovat peníze, půjdu tam. Vím, že to jsou moje peníze, a tak chodit po schodech nahoru a tam sbírat peníze je pod mou důstojnost. Tehdy se neodevzdávám, jen mám moudrost jít na správné místo, kde jsem si nechal peníze, mé bohatství.

Podobně když se odevzdáváme Bohu, odevzdáváme se své nejvyšší části, protože Bůh je naše nejosvícenější část. Nemůžeme oddělit Boha od své existence. Pokud cítíme, že Bůh a my jsme jedním, potom Bůh je naší nejosvícenější částí a my jsme v této chvíli neosvícení. Jsme-li moudří a víme, že Ten, který je veškerým osvícením, je nedílnou součástí naší existence, půjdeme k Němu a budeme od Něj přijímat. Vnímáme-li odevzdání tímto způsobem, není zde žádný problém.

Vnímáme-li však odevzdání jako odevzdání se otroka jeho pánovi, nikdy nebudeme schopni cítit svou jednotu. Otrok se odevzdává svému pánovi ze strachu. Obává se, že bude propuštěn, pokud neudělá svou práci dobře. Cítí, že nezáleží na tom, co udělal, dokonce i když udělal pro pána vše oduševněle, oddaně, dokonce bezpodmínečně, stále nemá žádnou záruku, že mu pán dá to, co chce, nebo že pána skuteč­ně potěší. Je-li jeho pán obyčejná lidská bytost a má několik otroků, potom od nich získá cokoliv chce; ale co se týká jeho vlastního sebedávání, může být milióny mil vzdálen od jejich potřeb.

Když nabízíme svou existenci Bohu, máme pocit jednoty mezi Otcem a synem nebo Matkou a dítětem. Malé dítě vždy cítí, že cokoliv vlastní jeho otec, je také jeho. Jeho otec má auto. Dítěti jsou jen tři roky, ale říká: „Já mám auto.“ Nemusí říkat: „Můj otec má auto.“ Jen řekne: „Je to naše auto.“

A tak když změníme vnímání svého vztahu k Bohu, nebude zde žádný problém. Pokud On má Mír, potom my máme právo považovat Jeho Mír za svůj vlastní. On je naším Otcem, takže ho můžeme zdědit. Protože Bůh je naším Otcem, protože Bůh je naší Matkou, můžeme mít tento pocit. Jestliže máme pocit, že jsme otroky Boha a On je naším Pánem Nejvyšším, že jsme u Jeho Nohou a musíme pro Něj udělat vše, potom nemáme žádnou jistotu, žádnou záruku, že nás potěší.

Pokud ale budeme mít pocit jednoty mezi otcem a synem, mezi matkou a dítětem, budeme cítit, že to, co vlastní matka nebo otec, má dítě právo považovat za své zcela vlastní. Dítě se neodevzdává. Jen právoplatně považuje bohatství své matky nebo svého otce za své zcela vlastní.

My neodevzdáváme nic; jen si uvědomujeme skutečnost, že patříme někomu, kdo má vše. Prostě jdeme a v každém okamžiku to považujeme za své. Pro nohy není vůbec obtížné cítit svou jednotu s hlavou, protože nohy vědí, že hlava také velice často potřebuje jejich pomoc.

Podobně když aspirujeme, začneme cítit, že Bůh nás potřebuje stejně jako my Jeho. Tak jako my Jej potřebujeme, abychom realizovali to Nejvyšší, Absolutní Pravdu, také On nás potřebuje pro své projevení. Jestliže není pod důstojnost Boha přijmout pro své projevení na zemi pomoc od nevědomých lidí, jak může být pod naši důstojnost žádat Boha, aby nám dal mír, světlo a blaženost?

Jakmile si jednou vytvoříme vědomou jednotu s Bohem, neexistuje žádné odevzdání. Existuje jen vzájemné dávání a braní. Co nohy nabízejí, hlava radostně přijímá a obráceně. My dáváme Bohu svou aspiraci a On nám dává svou Realizaci. My Mu dáváme to, co máme, a On nám dává to, co má a čím je. Neodevzdáváme se tedy, ale jen se navzájem považujeme za své zcela vlastní.

From:Sri Chinmoy,Zahrada inspirace a listy aspirace, Agni Press, 1977
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ig