Bez síly vůle si nemůžeme vytvořit bezpodmínečnou odevzdanost; bude to všechno kompromis. Bůh pro nás něco udělá a na oplátku my uděláme něco pro Boha. Přirozeně jsou lidé, kteří pro Boha nic nedělají ani od Něj nic neočekávají. Také jsou ale lidé, kteří cítí, že když něco udělají, Bůh musí udělat něco pro ně.
Když se modlíme, cítíme, že Bůh vyslyší naši modlitbu. Když meditujeme, cítíme, že se nám dostane míru, světla a blaženosti, což je zcela oprávněný a spravedlivý nárok. Avšak když se modlíme, když meditujeme, musíme cítit, že naší starostí je modlit se a meditovat a Boží starostí je buď nám dát mír, anebo nám nedat nic. Musíme dospět k takovému odevzdání. My svou roli sehrajeme modlitbou a meditací, to je naše úloha. Božím úkolem je nasytit nás svým Světlem, Mírem a Blažeností. Avšak On zná správný okamžik, jestliže tedy dokážeme meditovat a během meditace mít pocit, že nebudeme nic očekávat — pokud do nás vstoupí mír, světlo a blaženost, v pořádku; pokud ne, budeme stejně tak spokojeni — bude to ten nejlepší druh meditace. Budeme meditovat, protože cítíme, že je to jediný způsob, jak se nerozlučně sjednotit s Bohem.
Abych se vrátil k vaší otázce, síla vůle a odevzdanost celé bytosti jdou vždy společně. Jsou neoddělitelné. Bezpodmínečně se někomu odevzdat vyžaduje obrovskou sílu vůle. Pro nás je obtížné poslechnout svého nadřízeného, ačkoliv říkáme: „Je můj nadřízený.“ Teoreticky to přijmeme, ale když se to stane v praktickém životě, okamžitě se vzbouříme, protože cítíme, že to víme líp než on. V duchovním životě je náš nadřízený náš Guru. Ale skutečný Guru je Nejvyšší. Neustále musíme cítit, že náš Guru, který je Nejvyšší, to ví nekonečně lépe než my. Musíme se odevzdat Jeho Vůli, a ne svému takzvanému přesvědčení. Může-li se někdo odevzdat Vůli Nejvyššího, je to stejně dobré, jako mít obrovskou sílu vůle. Není žádný rozdíl mezi vůlí duše a zasvěcenou odevzdaností v životě.From:Sri Chinmoy,Zahrada inspirace a listy aspirace, Agni Press, 1977
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ig